OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 22. kapitola - Den ve znaku jednorožců



My a celá... mapa! - 22. kapitola - Den ve znaku jednorožcůStrach z výšek a ranní vstávání... A na rande dojde k cvičení draků a pojídání pizzy. Příjemné čtení, přeje FNikol.

Nora

Sedět v červeném autobuse úplně nahoře, kde nebyla střecha, dělit se s Marcem o iPod, ze kterýho na nás vyřvávali Marsové, a dívat se dolů na lidi, co se museli namáhat, zatímco já jsem si zpohodlněle nechala vozit svůj těžký zadek – takhle nějak by v mém případě vypadal Eden.

Protáhla jsem se a zakřenila se na Marca, který ukazoval na každou zajímavou budovu a nakláněl se přese mě, aby líp viděl. Ten klučík vypadal vskutku skvostně, když se na něco tak urputně soustředil. A to jsme jeli sotva deset minut. Naklonila jsem se k batohu, co jsem měla u nohou, a z jedné z postraních kapes jsem vytáhla lízátko značky Chupa Chups s jablečnou příchutí. Rozbalila jsem ho a opatrně si ho strčila do pusy. Pak jsem se otočila na Marca, vzala mu druhé sluchátko a nasadila si obě. Zamračil se na mě a vytrhl mi ho zpátky. Oplatila jsem mu zamračení. Pokrčil rameny.

„Neříkej, že se ti Marsové najednou začali líbit?“ zašklebila jsem se na něj a snažila se, aby moje slova nezněla kvůli lízátku jako nesrozumitelné bláboly. Marco na mě udělal divný obličej, z čehož jsem vyvodila, že se mi to moc nepovedlo. Ono stačí mít uši, Adamsová.

„To neříkám. Ale je to cool! Cítím se, jako bych byl puberťák.“ Zastrčil mi poletující pramínek vlasů za ucho a usmál se na mě.

Vytáhla jsem si lízátko z pusy a podívala se na něj. „Marco, je ti kolem třicítky. Mně je pětadvacet. V tomhle věku nemůžeme vypadat jako puberťáci už ani náhodou,“ připomněla jsem mu.

„Ty už asi ne. Ale já jsem na to stále dost sladký a protivný.“ Mrkl na mě.

„Ne, nejsi.“

„Ty to nevidíš? Moje tvářičky, očíčka a to, jak slintám po každé holce, co se objeví ve vzdálenosti pěti metrů?“

Uchechtla jsem se. „Ne.“

Zašklebil se a opřel si hlavu o sedadlo. Nic neříkal, jen si nohou podupával do rytmu hudby a kousal si dolní ret.

Znovu jsem si strčila do pusy lízátko. Opřela jsem si bradu o ruku a zadívala se na Londýn. Jelikož jsem s ním byla na každém kroku, věděla jsem, že po žádných jiných ženách nekouká, ale i tak se mě zmocnila menší žárlivost. Což bylo hloupé, protože si on domluvil na zítra rande se mnou. Ne s žádnou jinou ženskou. Po očku jsem na něj mrkla. Měl zakloněnou hlavu a koukal na nebe. Odvrátila jsem pohled a znovu se zadívala do ulic. Má žárlivost je hloupost. Na nebi přeci žádné ženy nepoletují.

Když jsme přijeli k mostu Tower Bridge a já jsem ho poprvé uviděla, obdivně jsem hvízdla. Byl tak krásně vysoký a svým způsobem se podobal všemu, co jsem v Londýně mohla vidět. Takže ta samá klasika.

Marco se ke mně otočil. „Hm?“

Kývla jsem k mostu, a zatímco autobus zastavoval na parkovišti kousek od něj, vytrhla jsem nám oběma sluchátka z uší a nezřetelně zamumlala: „Jsme tady.“

„Aha.“ Pokrčil rameny a s klidem se sklonil k batohu. Po chvíli z něj vytáhl sluneční brýle, které si nasadil, přehodil si batoh přes rameno a pak mě uchopil za ruku a umanutě se prorval do uličky.

Lidé si asi spletli autobus s vlakovým nádražím, takže tady na sebe byl každý nalepený jako mravenec vteřinovým lepidlem a já jsem se s nechutí otírala o všechny ty lidi, o které se otírali další lidi a ti se zas otírali jistě o jiný. Takový hnusný a nechutný řetězec. Zašklebila jsem se a poslušně jsem se nechala Marcem táhnout uličkou a po schodech do prvního patra, kde jsem seskočila na chodník.

„Tak jsme taaaaady,“ zívl Marco a podíval se na mě.

„Jo,“ zamumlala jsem a vydala se na chodník, který vedl k Tower Bridge. „Už se těším, až budeme nahoře.“

„Nahoře?“

„Jo, jako támhle,“ ukázala jsem na jednu z věží mostu. „Chci se tam podívat.“

„No to snad ne.“

Ušklíbla jsem se. „No to snad jo.“

Přimhouřil na mě oči, zastavil se a přešlápl z nohy na nohu. Podíval se na věž, která byla blíž, a prohrábl si vlasy, takže místo dokonalého účesu si na hlavě vytvořil rozcuch právě-jsem-vstal-z-postele. „Nikam nejdu.“

To prohlášení mi vykouzlilo úsměv na rtech. „Ale to víš, že jdeš. Jinak se klidně můžeme vrátit a vyzkoušet si ten fajnovej výhled z Londýnského oka,“ mrkla jsem na něj.

„To bys neudělala,“ řekl, ale podle tónu o tom stejně pochyboval.

„Ale to víš, že jo.“

 

Marco

Stál jsem vedle Nory a čekal, až koupí vstupenky nahoru. S úsměvem se bavila s postarší ženskou, která lístky prodávala. Přišlo mi, jako by uběhla věčnost, než jí ta paní konečně podala dva lístky a rozloučila se s Norou. Ta se krátce usmála a sebevědomým krokem zamířila ke schodům. S povzdechem jsem ji následoval.

„Nemusíš se bát, zvládneš to.“ S těmi slovy si stoupla na první schod.

Zatvářil jsem se dost pochybovačně. „Ne, nezvládnu.“

„Zvládl jsi Eiffelovku, tohle je maličkost.“

„Ale tos mě aspoň držela za ruku,“ zakňoural jsem na oko.

S úsměvem se zastavila a natáhla ke mně ruku. „Tak dělej, ty můj malý chudáčku.“

Popadl jsem ji za ni a krátce pohladil palcem hřbet její ruky. Ucítil jsem, jak se zachvěla. Usmál jsem se a pospíchal za ní do schodů. Něco cítí, to popřít nemůže.

„Už tam budem?“ zavrčel jsem a naštvaně dupal. Má dobrá nálada – pokud se mému předešlému rozpoložení dalo tak říkat – zmizela s první uječenou holčičkou, která kolem mě prolítla a která mě odstrčila směrem k zábradlí.

„Ne,“ odsekla Nora. Soudě podle jejího hlasu i ona byla celkem otrávená z té dlouhé cesty, která se velmi rychle mohla stát novější variantou kouzelné fazole, co končila až někde v nebesích.

Chvíli jsem počkal a pak zase krátce zadupal. „A teď už tam budem?“

„Ne. A přestaň.“

Zpomalil jsem a opřel se o zeď. Povzdychl jsem si. „Nikdy jsem neměl v plánu v Londýně zestárnout.“

„Marco! Dělej.“ Nora si netrpělivě založila ruce na hrudi a přimhouřila na mě oči.

Odfrkl jsem si. „Máš ponětí, kolik jsme už museli ujít schodů?“ Rozhodil jsem rukama.

„Jo. Od prvního to počítám. Zatím jenom osmdesát tři.“

Vykulil jsem oči. „Děláš si srandu?“

Unaveně si povzdychla a projela si rukou vlasy. „O takových věcech se nikdy nežertuje.“

Zavrtěl jsem smutně hlavou. „Nastal čas sepsat závěť. Sežeň mi právníka, prosím.“

Vyprskla smíchy. „Jsi línej. Evidentně jsi nikdy nenavštívil Stephansdom ve Vídni.“

Zvedl jsem k ní hlavu a trochu se pousmál. „Ale jo. A tam jich bylo míň.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, nebylo. Ten kostel jich má asi…“ zadumaně si poklepala ukazováčkem na bradu a našpulila rty, „… tři sta padesát?“

Ukázal jsem nahoru a smutně jsem se podíval na Noru. „To fakt musím šlapat? Nemůžu tu na tebe počkat a dělat reklamu na zubní pastu?“ blýskl jsem po ní jedním ze svých úsměvů, které ženy dostávají do kolen.

Stiskla rty do přísné linky a pobaveně jí zasvítilo v očích. Takže na ni asi mé proslulé úsměvy nepůsobily. „A dál? Žebral bys po kolemjdoucích peníze? Víš, co si myslím? Podle mě se jen chceš vyhnout té výšce.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Zní to hezky, ale ne. A prej tam One Direction natáčeli nějakej jejich pitomej klip. Ještě se od nich něčím nakazíme.“

„Nepovídej,“ zamumlala, odrazila se od zábradlí, o které se do té doby opírala, a pokračovala dál a dál nahoru.

Povzdychl jsem si. Takže se mi nepodařilo ji přesvědčit. Narovnal jsem se a podíval se na místo, kde zmizela. Zaúpěl jsem a vydal se za ní. „Noro, počkej! Neutíkej mi.“

 

Nora

Pískala jsem si a chvílemi fotila přes sklo Londýn. Marco se ještě neukázal. Ale podle toho funění, které se od schodů ozývalo (a co znělo, jako by se ke mně blížila Godzilla), mě nejspíš brzy navštíví. S obavami jsem se podívala na průhlednou podlahu, která pokrývala celé patro. To se mu asi líbit nebude.

Najednou se ozval dupot a já jsem vzhlédla. Ten chudáček se ke mně naštvaně hnal, a kdyby pohled zabíjel, už bych byla dávno na popel. Pak se ale podíval dolů na své nohy a zastavil se na průhledném skle. „No to si ze mě děláš prdel,“ zachrčel a odskočil ke kraji, jako by se spálil. Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Noro, řekni mi, prosím, že to není to, co vidím.“

Cukly mi koutky úst a znovu jsem se zaměřila na ten výhled. „Je to nádhera,“ zamumlala jsem.

Přibelhal se ke mně a čelo si opřel o chladné sklo. „Je to na zvracení.“

Zakřenila jsem se. „Ale zvládl jsi to. A dolů to bude hračka.“

Otráveně mě přejel pohledem. „Jasně. Pro tebe všechno. Asi vypustím duši.“

Uchechtla jsem se a zvedla foťák. Krátce jsem si vyfotila nějakou budovu a pak zamířila objektivem dolů pod mé nohy.  „Dělej, přisuň se ke mně. Uděláme fotku.“

Slyšela jsem, jak si povzdychl, ale vzápětí byl u mě a chytil mě za nadloktí. „Stačí?“

Kritickým pohledem jsem se na ten obrázek podívala a zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Pojď blíž. Ať se špičky tvých bot dotýkaj těch mých.“

„Rozkaz.“

Vyblejskla jsem to a usmála jsem se. „Dokonalý.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se do jeho tváře.

Jemně se usmál. „Noro?“

„Hm?“

Chytl mě za loket. „Vědělas, že tu je prosklená podlaha?“

Zaváhala jsem. „Ne.“

Rozpustile se zakřenil. „Lhářko.“

Vysmekla jsem se mu a rychle od něj začala utíkat. „Vážně jsem to nevěděla!“ křikla jsem ještě přes rameno. Zamířila jsem ke schodům a rychle po nich začala sbíhat.

Slyšela jsem, jak se hnal za mnou. „Nevěřím ti!“ zavolal na mě.

Rozesmála jsem se a dávala si pozor, abych na schodech neztratila rovnováhu. „To je tvůj problém.“

 

Druhý den…

Jakmile jsem se probrala z říše snů, kde vládli jednorožci, cukrová vata a duha, mohutně jsem zívla. Můžu přísahat, že v mém případě to spíš vypadá, jako kdybych cenila zuby. Protáhla jsem se a nahmatala na nočním stolku mobil. Půl dvanáctý. Ó, jak já miluju tuhle dovolenou. Můžu spát, jak dlouho chci, papat, cokoliv chci, a to nejlepší: můžu štvát, kohokoliv chci. A aktuálně byl mou obětí Marco.

Vyskočila jsem na nohy, zabalila se do hotelového županu a rozeběhla se do jeho pokoje, odkud se ozývalo povědomé chrápaní. Spal jako miminko, co do sebe nalilo láhve mlíka, anebo - v jeho případě – co šlo spát až moc pozdě. Hupsla jsem vedle něj na postel a začala poskakovat.

Pootevřel oči a zachrápal ještě víc. „Noro, jdi…“ Zívl a překulil se ode mě co nejdál a znovu se zachumlal do deky. „Jdi spát,“ dořekl a znovu trochu zachrápal.

Šťouchla jsem do něj jemně nohou. „Nebuď bručoun. Slíbil jsi mi, že mě vezmeš na snídani, vzpomínáš? A já mám hlad.“

Přetáhl si polštář přes hlavu a zavrčel. „Nic takovýho jsem ti nesliboval. Rande máme určitě až za dlouho. A teď, prosím, vypadni, než mě tou svou hyperaktivitou nakazíš.“

Znovu jsem poskočila na posteli a tím si vysloužila další zavrčení. „Ale já tě chci nakazit,“ pronesla jsem zpěvavě. Do tváře mi přiletěl polštář. Sice jsem se mu dokázala vyhnout, ale ztratila jsem rovnováhu a kecla si rovnou na zadek. Zmateně jsem se podívala na své nohy. Jak jsem se tu octla?

Rána mého dopadu Marca zřejmě konečně probudila, jelikož se posadil a střelil po mně pohledem. Na tváři se mu rozlil pobavený úsměv. „Nechceš přestat otravovat? Tak pojď sem.“ Šáhl po mně a já jsem se rychle posunula dál po posteli.

Zavrtěla jsem hlavou a založila si paže na hrudi. „Já ale nechci spát.“

Padl na záda a ukázal směrem ke dveřím. „Tak vypadni.“

„Pff.“ Zvedla jsem se na nohy, přehopkala jsem přes Marca a seskočila na podlahu. „Jsi zlej.“

„Vem si čajíček a hned ti svět zas přijde růžovej.“

Zakřenila jsem se na něj přes rameno. Svou poznámkou mi připomněl zemi, kde vládne cukrová vata. „A s jednorožci,“ přidala jsem se.

„Proboha,“ zasténal, „klidně ať lítaj motýlci a všechno je z čokolády. Je mi to úplně jedno, když mě necháš spát.“

„Jsi prostě jen naštvanej, že jsem ti to natřela v kartách.“

„No jasně, teď jsi na to kápla,“ zafuněl.

Zazubila jsem se a vrátila se do svého pokoje. Vzala jsem tu malou taštičku, kde schovávám své miláčky a přešla jsem do koupelny. Taštičku jsem hodila do umyvadla, honem jsem se svlíkla a šla se vysprchovat. Zatímco mi voda stékala po těle, přemýšlela jsem o závěru včerejšího dne.

Když jsme se vrátili z našeho turistického výletu, šli jsme se vysprchovat (každý zvlášť) a pak jsem navrhla, že si zahrajeme karty. Přesněji „Prší“. Ach, jak já tu hru miluju. Ten pocit, když se vítězně usmějete a vzápětí na celé okolí zařvete „pršíí!“. Všichni pak vědí, že jste pánem této malé planetky a nikdo vám to nebude vymlouvat, protože prostě nemůže. Pokud tedy nepodvádíte.

Pootevřela jsem ústa, naposledy jsem v duchu vyznala lásku teplé vodě a vypla jsem sprchu. Vklouzla jsem nohama do chlupatých papučí a kartáčem si začala rozčesávat vlasy. Podívala jsem se do zrcadla a zašklebila se na svůj odraz. Ukázala jsem na něj a spustila: „Hlavně to dneska nezvorej, jo? Známe se.“ Zrcadlo mi odpovědělo sarkastickým šklebem a já jsem nejistě sáhla po fénu.

Tohle bude určitě úžasný rande. Nic ho nezkazí. Zapnula jsem fén a poposkočila jsem nad prvním závanem tepla. Není důležité, že jsem na žádném už roky nebyla, to vůbec nehraje roli. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou. Určitě to zvládnu. Jen by bylo lepší, kdybych se cítila stejně v pohodě jako Marco, kterej mě poslal v den našeho rande do háje a asi si z toho hlavu nedělá. Zasmála jsem se a chvíli na to vypnula fén. Pak jsem si jen vyčistila zuby a vyšla jsem z koupelny.

Začala jsem se oblékat. Sundala jsem si pantofle a přešla ke skříni s jasným úmyslem najít ponožky. Musela jsem se násilím bránit, když se moje chodidla dotkla chladné podlahy, abych neskočila na postel a nezachumlala se pod svou nejlepší kamarádku deku. Malinko jsem vypískla a rychle popadla první pár ponožek, který jsem uviděla. Zvedla jsem koutek úst nad svou volbou. Křiklavě růžové s jednorožci. Já to mám ale štěstí. Sedla jsem si na postel a navlékla si je. Tohle je den ve znaku jednorožců.

Nakonec jsem skončila v pohodlných džínech a šedém svetru, co mi odkrýval jedno rameno. Měla jsem už obrovský hlad a s představou muffinů a horkého čajíčku jsem si navlékla martensky, popadla kabelku a vyklopýtala z pokoje. A jako soundtrack mě doprovázelo obrovské kručení vycházející mi z břicha. Začervenala jsem se. V pravou chvíli na pravém místě. Tiše jsem za sebou zavřela dveře a vyšla vstříc dnešnímu dni.

 

Marco

O devět a něco hodin později, co mě šla Nora probudit, jsem stál před jedním z mnoha londýnských kin a udiveně zíral na program. Co to kruci je? Ta drzá ženská, co stála vedle mě, v tu samou chvíli vyprskla smíchy. Snažil jsem se ji zavraždit očima. „To není vtipný.“

Nora se pomalu sesunula po zdi do dřepu a snažila se utišit svůj smích, který byl i v této trapné situaci rozkošný. „Myslíš?“

Podíval jsem se na ni dolů a zamračil jsem se. „Já za to nemůžu,“ zavrčel jsem. Znovu jsem si přečetl večerní program kina. Bylo to tam černé na bílém: How to Train Your Dragon 2. „Neviděl jsem ani jedničku,“ podotkl jsem.

„Vážně?“ smála se mi dál.

Hodil jsem po ní pohledem a podal jí ruku. „Dělej, jdeme koupit ty lístky. Když už potřebuješ jít do kina.“

Pokrčila rameny a nechala se vytáhnout na nohy. Zavěsila se do mě. „Nikdy by mě nenapadlo, že mě chlap vezme do kina na animák,“ postěžovala si a rozesmála se. Znovu za poslední dvě minuty.

Vzdychl jsem. „Nikdy mi tím nepřestaneš mlátit o hlavu, co?“

Zakřenila se. „Nic se neděje, Marco. Moje ségra ten film viděla a je celkem ucházející. Určitě mě bude bavit.“

„Chceš říct, že tvoje ségra se šla i v dospělosti podívat na animovaný film pro děti od tří let?“ Pozvedl jsem významně obočí.

„Jasně,“ odpověděla mi jednoduše.

„U Adamsů to je normální?“ zeptal jsem se jí a přidržel nám dveře.

Střelila po mně pohledem. „U Adamsů se o Vánocích všichni zachumlají do dek, popíjejí kakao a na gauči koukají na Popelku. Adamsové milují pohádky. Všechny. I ty animovaný.“ Naklonila se ke mně. „Marco, neurážej před Adamsem jiného Adamse. Mohl bys přijít o ruku.“

Zvedl jsem dlaně, jako že se vzdávám. „Dobře, promiň.“

Nora krátce promluvila s prodavačem lístků a vzápětí už mu podávala peníze, které jsem jí vtiskl do dlaně chvíli předtím. Ten chlapík se na nás díval dost zvědavě. Jinými slovy nechápal, co děláme na filmu pro děti. Nora se na něj zazubila a zamířila si to ke kinosálu. „Máme sedadla úplně nahoře,“ řekla mi a ťukla nehtem na lístky.

Jakmile jsme prošli kontrolou, chytl jsem ji za ruku a nechal se vést. „Řekni mi, o čem je jednička.“

Pokrčila rameny a začala si prohlížet čísla sedadel v horní řadě. „Tady to je.“ Sedla si a kabelku dala ke svým nohám. Pak se opřela do sedadla a promnula si bradu. „Řeknu ti to, ale…“ odmlčela a vrhla po mně zlomyslný úsměv, „… zajdeš pro popcorn.“

Sundal jsem si koženou bundu a naklonil jsem se k ní. Políbil jsem ji na tvář a pak jí zašeptal do ucha: „Počkej tady.“

Ušklíbla se. „Ať ti to netrvá moc dlouho.“

Zasmál jsem se. „Rozkaz.“

Popcorn tu měli šíleně drahý. To se od každého Brita očekává, že mu budou z kapes vylézat peníze? Nikdy bych na tomhle místě nechtěl žít. A navíc tu mají strašnou zimu. A věčně prší. A není tu moře, kde bych se mohl koupat. Tedy jestli nepatřím mezi ty rádoby otužilce. A to asi ne. Jen voda pod patnáct stupňů pro mě představuje to největší zlo.

Když jsem se vrátil s kbelíkem popcornu, svírala Nora v ruce mobil a prsty se jí míhaly po dotykové klávesnici. Položil jsem popcorn na opěrky mezi námi a nakoukl jí přes rameno. „Carina?“ Nemohl jsem zakrýt svůj údiv. Ty dvě si nezavolaly už celou věčnost. Úplně to odsunulo můj zájem o první díl této duologie.

Pokrčila rameny. „Nudila jsem se. Napsala jsem jí. Řekla jsem, že jsem s tebou v kině. Překvapilo ji to.“

Ušklíbl jsem se. „Řeklas jí, že spolu máme rande?“

„Jo. Řekla. Byla to chyba?“

„Ne,“ odpověděl jsem nejistě. „Snad ne.“

Usmála se na mě a kývla. Nabrala si hrst popcornu a bezstarostně si jeden hodila do pusy. Když se objevily reklamy – bohužel je mají i v Británii –, vypnula mobil a schovala ho do kabelky. Začala se zaujetím chroupat praženou kukuřici a zabořila se do křesla. Nenápadně k sobě začala přisouvat kbelík s jídlem, nad čímž jsem se musel zasmát. Tu svou „nenápadnost“ si mohla ušetřit, jelikož popcorn mi stejně nikdy nechutnal. Možná bych jí to i řekl, ale byla tak zatraceně roztomilá, že jsem radši mlčel a jen ji sledoval.

„Přestaň se na mě dívat, Marco. Film začíná.“

Podíval jsem se na plátno a ani mě moc nepřekvapovalo, že jsem si nevšiml začátku filmu. Ženská vedle mě jedla popcorn, jako by jí šlo o život. To jsem si nemohl nechat ujít. „Aha,“ zamumlal jsem a pohodlně se opřel v křesle.

Celý promítání doprovázelo chroupání popcornu a hlasité usrkávání coca-coly. Jako by byl zákon, že nemůžete pít v kině jinak než hlasitě. Ale možná toto privilegium platilo jen u dětských filmů. Jo, to bude ono. Uchechtl jsem se a trochu si zalitoval, že jsem si taky nekoupil pití. Pak by to bylo dokonalé.

Asi po půl hodině draků, Vikingů a Skandinávie jsem usoudil, že to není zas tak velká blbost, jak jsem si myslel. Bezzubka byla docela fajn. Svým způsobem mi připomínala Noru. Zvlášť když zařvala na toho obra před ní a stala se alfa drakem. A byla tak roztomilá.

Když jsme vyšli z kina, byla už tma. Šli jsme po ulici a já jsem si v tu chvíli uvědomil, co to děláme. Jsme na rande. My dva jsme spolu na rande. A přesto jsem měl pocit, že se mezi námi nic nezměnilo.

„Když si to tak vezmeš, šli jsme spolu na rande už v Paříži. Ta restaurace na Eiffelovce,“ pronesla zaujatě Nora. Zřejmě jsme byli naladění na stejnou vlnu.

„Podle mě se za rande dá počítat i to běhání. Tenkrát v Paříži,“ nadhodil jsem a pobaveně se na ni ušklíbl.

„Vlastně jsi mě na rande pozval už v Benátkách. Na ten ostrůvek, pamatuješ?“ Naklonila hlavu na stranu a usmála se na mě.

„To by ale znamenalo, že se mnou chodíš už pár týdnů.“

Pokrčila rameny a střídavě se koukala do výloh a na mě. „Asi jo,“ zamumlala nejistě a malinko zrychlila tempo.

Protočil jsem oči nad jejím dětinským zvykem. Když je Nora Adamsová nervózní, zrychlí chůzi. Možná to bude v budoucnosti představovat problém. „Co ti Carina vlastně odepsala?“ změnil jsem rychle téma.

„Myslíš na to, že máme rande?“

„A na co jiného?“ zeptal jsem se jí kousavě.

Cukla hlavou mým směrem. „Byla překvapená. Jsem celkem ráda, že mi nezavolala. Asi bych přišla o ušní bubínky.“ Chytla si jemně své nepropíchnuté ušní lalůčky a po tváři se jí mihl náznak strachu.

Vyprskl jsem smíchy. „Víš, mohlas být herečka.“

Mávla nad tím rukou. „Jsem spisovatelka. To stačí.“ Zakřenila se na mě a přešla k jednomu z mnoha butiků, které byly na dohled. Zadívala se do výlohy a udělala obličej nad kozačkami s patnácticentimetrovým podpatkem. „Zlomila bych si na tom nohu,“ zamumlala a přejela palcem po skle. Pak se po mně ohlédla a mrkla. „Tak co. Půjdeme se někam najíst?“

Přišel jsem k ní a vzal ji za ruku. „Jo. Celkem mi vyhládlo.“ Nevšiml jsem si, že mám hlad, dokud neřekla Nora slovo „najíst“. Pak se ozvalo zemětřesení vycházející z mého břicha a už se o tom nedalo pochybovat.

Noře zacukaly koutky úst a skákavým krokem mě vedla pryč od obchodu. „Tak jdem. Nakrmíme tě. Najdeme nějakou pizzerii a bude po hladu.“

„Pizzerii?“ Sbíhaly se mi sliny. Pizzu jsem neměl už strašně dlouho.

„Jo. Nejlíp nějakou italskou. Určitě tu nějaká bude.“

„Sakra, klidně ať bude třeba původem z Polska. Já chci pizzu. Tu chudinku jsem neviděl už strašně dlouho. Bože, jak vůbec vypadá?“

Vzdychla. „Dostaneš svou pizzu, Marco. Nemusíš mít strach.“

Pizzerii jsme našli po třech ulicích, pěti zatáčkách a dvou schodech, které do místnosti plné vůní vedly. Obsadili jsme stůl v nejvzdálenějším rohu od pokladny. Jakmile nám donesli pizzu – dělili jsme se o jednu celou hawai – a popřáli nám dobrou chuť, popadl jsem první kousek a nechal se rozmazlovat tím nejlepším jídlem na světě. Zasténal jsem. „Ó, bože.“

„Miluju, když tě můžu sledovat při jídle,“ vypálila na mě Nora najednou.

„Vážně?“ pozvedl jsem jedno obočí a ukousl si další kus.

Kývla a naklonila se ke mně. „Je to jako dívání se na toho nejšťastnějšího člověka na světě. Vždycky, když něco jíš – ať už jde o buchtu nebo o špagety -, tváříš se, jako bys měl čest s tím nejchutnějším jídlem, co jsi kdy jedl. Tváříš se, jako bys ochutnal samotné nebe.“

Tak trochu mi tím vyrazila dech. Nasucho jsem polkl. „No… vždycky, když něco jím, tak se tak cítím. Jako bych ochutnal nebe.“

Usmála se a vzala si svůj první kousek pizzy. „Jo, to vidím.“ Zakousla se do něj. Začala žvejkat a zavřela oči. „Je to výborný,“ zamručela.

„Veřejný orgie v pizzerii,“ zamumlal jsem a vesele se zachechtal.

Rozesmála se. „Jo. Asi tak.“

„Víš, vždycky když nám konečně s Donateem skončilo vyučování na základní škole, šli jsme do jedné z nejlepších pizzerií ve městě, objednali jsme si přesně tuhle pizzu a pochutnávali jsme si asi další dvě hodiny. Bylo to úžasné.“

Ušklíbla se. „Jo, určitě. Zvlášť úžasné musely být ty reakce vašich maminek, když jste se konečně uráčili přijít domů.“

Zamyslel jsem se. „No… jo. To taky stálo za všechny prachy.“ Společně jsme vyprskli smíchy.

„Jakej předmět jsi nejvíc nesnášel?“ zeptala se mě a znovu se zakousla do pizzy.

„Matiku,“ zabručel jsem. „Ty?“

„Chemii. Naše chemikářka byla strašná. Milionkrát jsi jí mohl vysvětlovat, že vyčíslování chemických rovnic je naprosto zbytečné, ale nikdy tě s tím nepřestala otravovat,“ zavrtěla zarmouceně hlavou. „Ve škole to s ní bylo těžký.“

„Nejradši jsem měl vejšku. Tam to bylo… výborný. Nikdo neočekával, že přijdeš.“

„Tys chodil na vejšku?“ vykulila na mě obrovské zelené oči.

Dobře, asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mě to neurazilo. Skryl jsem svou ublíženost a pokrčil jsem rameny. „Oficiálně jsem studoval ekonomii. Ale jinak ne. Nechodil jsem do té školy moc často. To na ní bylo nejlepší. Docházka nebyla povinná. Ale psst, zkoušky jsem pokaždé složil.“

Nadzvedla jedno obočí. „Jak se ti to proboha povedlo? Okouzlil jsi profesorku?“

„Donutil jsem jednu svou spolužačku mi posílat poznámky z přednášek na mail. Pak jsem se to pěkně zodpovědně učil a zbytek zvládl můj přirozený šarm.“

„Cos tý spolužačce slíbil? Že s ní půjdeš na rande?“ ušklíbla se.

„Nemusel jsem holkám nic slibovat, aby udělaly, co jsem chtěl,“ odpověděl jsem a loupl po ní očima. „To jen s tebou je to tak obrovsky těžký.“

Kopla mě pod stolem do nohy, až mi zaskočilo a zavrtěla hlavou. „Jsi nenapravitelný.“

Jakmile jsem dokašlal, napil jsem se vody a pak si způsobně ubrouskem utřel ústa. „Jo, jsem,“ přikývl jsem a popadl svůj asi třetí kousek pizzy. „Ale přesto mě máš ráda.“

Zamračila se na mě, ale nic nenamítala. Bral jsem to jako dobrou zprávu. 


Moc ráda bych sem napsala, že jsem neměla na brzké přidání této kapitoly čas, ale bohužel jsem poslední dobou na psaní neměla moc náladu. Ale teď je 22. kapitola již na světě, takže snad mi mou nedochvilnost odpustíte.

Doufám, že jste si čtení užili a že jste si nad ním krásně odpočinuli. Příště se už dozvíte, jak to bude s naší dvojkou, co se Petrohradu týče.

Loučí se s vámi FNikol, která se bude snažit přidávat kapitoly častěji. ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 22. kapitola - Den ve znaku jednorožců:

9. FantasyNikol přispěvatel
18.02.2015 [13:23]

FantasyNikolFluff,
věř mi, to znám. Sice naše díla nekontroluju, ale většinou se čte jedna báseň. Ale okomentovat? Emoticon K tomu se přinutit je skoro nad mé síly... A navíc mám ještě dlouhej seznam čtení... Emoticon Emoticon

A já se bála, že je to moc dlouhé... Emoticon U Marca jde spíš o to, že se to od něj očekávalo. Musel být navíc vzorem pro Jordana, ze kterého je nakonec boháč. Emoticon Četla jsem knížku od Elizabeth Gilbertové, kde část děje byl v Itálii a moc dobře vím, že těch dvacet milionů druhů pizzy vymysleli až lidi ze západu a Italové by si k nim skoro ani nečichli. Emoticon Věř mi, skřípala jsem zuby nad tím, jestli to má být Hawai, nebo ne. Nakonec mě ale moje srdíčko přemluvilo (do tohoto druhu pizzy jsem se zamilovala už od chvíle, co jsem ji poprvé ochutnala) a napsala to takhle. Takže nakonec se z Marca stal Ital, co jedl Hawai pizzu. Emoticon Jinak tak nějak tuším, že by se mi každej Ital vysmál do ksichtu, kdybych mu navrhla jíst pizzu ze západu. Emoticon Emoticon

Díky, Fluff, moc jsi mě svým komentářem potěšila. Teď mám jarní prázdniny, takže snad všechno doženu (ourstories, knížky, povinná četba, The Vampire Diaries... je to dlouhej seznam). Emoticon Emoticon

8. Fluffy admin
15.02.2015 [10:50]

FluffyZase pozdě, já to teď asi ani nijak jinak neumím. Emoticon Když vy všichni píšete tak rychle a já sice čtu, když to prochází přes administraci, ale komentovat to už je pro mě nadlidskej úkol. A taky jsem byla zmatená z Toweru... ale koukala jsem, že už je to ok. Emoticon

Normálně, když čtu knížku a hlavní hrdinové se občas chovají dětinsky, tak mám tendenci si trhat vlasy, ale u Nory a Marca to jejich dětské špičkování tak nějak krásně plyne, že se culím a říkám si, že kapitola utekla nějak moc rychle. Emoticon Marco pobavil - nesnášel matiku a šel studovat ekonomii? To se trochu minul s povoláním, ne? Emoticon A chemie... Ještě do trojlístku chyběla fyzika, ale jsem ráda, že tam není žádnej křen, co by jim to kazil. Emoticon Film vybrali dobře, Jak vycvičit draka je po Shrekovi snad jeden z nejlepších animáků, co poslední dobou jdou do kin; jsem si jistá, že se bavili. Emoticon Jejich rande bylo skvělý, na pořádný baště to taky celý stojí, takže dobře, že byl Marco nakrmen. Emoticon Musím ale souhlasit s Carol, nedovedu si po tom, co jsem v Itálii byla a pár Italů poznala, představit, že by holdovali pizze s ananasem, přece jen to vymyslel Kanaďan nebo Amík, a tihle jižní opálení hezouni si na tradicích zakládají víc, než by člověk čekal. Emoticon Ale zas, tisíc lidí, tisíc chutí, že? Emoticon

Nikolko, opět mi to vykouzlilo úsměv na tváři, držím palce s dalším psaním! Ať tě škola tolik netrápí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. FantasyNikol přispěvatel
14.02.2015 [22:52]

FantasyNikolCarol,
no to mi povídej! Člověk čeká, že si po vysvědčení odpočine, ale ono ne. Učitelé z nás dělají pomalu roboty... A výsledek? Můj seznam nepřečtených povídek je nekonečný. A to mě strašně štve. Emoticon Emoticon

Děkuju moc. Emoticon Chceš říct pravdu? Já jsem viděla jenom jedničku a dvojka mi stále uniká. Ještě že mám své milované sestřičky. Emoticon Bez nich by ze mě byla troska.
Ano, myslela jsem Tower Bridge. Emoticon Díky za upozornění a hned to půjdu opravit. Emoticon Emoticon

Znovu díky, Carol. Emoticon Přeju i tobě mnoho úspěchu ve psaní.
P.S.: Však je taky ZdM výborný povídka. Emoticon Emoticon

6. Carol1122 přispěvatel
14.02.2015 [17:44]

Carol1122Nikol,
jsem vážně v totálním skluzu a vůbec nestíhám, takže se předem moc omlouvám za pozdní komentář Emoticon Emoticon

Nora s Marcem jsou mí oblíbenci Emoticon Strašně moc se mi líbí ta nenásilná láska mezi nimi, to flirtování... nad celým dnešním randem jsem jenom zasněně vzdychala. Jak vycvičit draka jsem neviděla a přiznám se, že mě to neláká, přestože mám dreamworks ráda. Emoticon Asi to bude tím, že na to nějak moc času nemám, ale třeba se na to jednou taky podívám... s nějakým milým Italem, jako je Marco Emoticon Emoticon
Ohledně vytáhnutí Marca na Tower... myslela jsi Tower Bridge, že jo? Emoticon Trošku jsem byla při slově "Tower" zmatená, protože ty názvy památek jsou trochu jiné. "Tower" je to známé vězení na obrovském komplexu, kde popravovali Annu Boleynovou a dnes jsou z jednotlivých budov udělaná různá muzea, včetně vystavených britských korunovačních klenotů (teď nevím, jestli repliky nebo dokonce originály, přestože jsem tam byla Emoticon - už to jsou ale dva roky Emoticon ). Oproti tomu ten most, na kterém byla Nora s Marcem, se jmenuje "Tower Bridge" a rozhodně je tak nádherný, jak jsi ho popsala Emoticon Emoticon Včetně těch jejich pošťuchovaček Emoticon Příště jenom pozor na ty názvy, i když všichni ví, že když zmíníš most, tak mluvíš o mostu, ale Britové jsou na to hákliví Emoticon Emoticon Neber to jako výtku, já vím, že jsi tam nebyla, je to jenom dorbnůstka, fakt Emoticon Emoticon
A nakonec i ta nejkrásnější a nejromantičtější večeře Emoticon Sice mi pizza Hawai k Italovi moc nesedí, ale což, každý má jiný vkus Emoticon Hrozně moc si přeju, ať už jim to konečně vyjde a jsou spolu. Nenechávej je rozdělit, já je fakt moc žeru Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Nikol, strašně se ti to povedlo - rande, popisy, jejich dialogy a celkový směr, kterým se povídka ubírá. Jsi strašně šikovná a ať ti to jde líp a líp Emoticon Budu se moc těšit na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S. Děkuju moc za nádherné komentáře u ZdM Emoticon Moc mě potěšily a prozradím ti, žes to tipla dobře Emoticon Emoticon

5. FantasyNikol
12.02.2015 [19:00]

KaithneLell,
moc děkuju. Emoticon Emoticon

4. KaithneLell přispěvatel
11.02.2015 [22:24]

KaithneLellDalší skvělá kapitola. Emoticon
Ještě, že mě nikdo neviděl jak se tady ksichtím na počítač. Emoticon Každá kapitola Marca a Nory mě vždycky pobaví. Emoticon

Moc se těším se na další. Emoticon

3. FantasyNikol přispěvatel
11.02.2015 [18:42]

FantasyNikolHolky, děkuju moc. Emoticon Jsem ráda, že vás kapitola bavila.
Týno, teď nejdřív musím dohnat ten skluz ve čtení a komentování. Emoticon Ale jakmile do doženu, můžeš očekávat pokračování. Emoticon

2. Sweetly přispěvatel
11.02.2015 [18:26]

SweetlyHezké! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Týna
11.02.2015 [17:35]

ÚŽASNÉ Emoticon Emoticon Emoticon
Rychle piš další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!