OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 23. kapitola - Člověk by se divil...

08.03.2015 (19:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1203×

Nora

Tohle přece nejde…

Byla jsem vzhůru už půl hodiny a potají jsem poslouchala, jak Marco chodí po vedlejší místnosti. Můj strach tentokrát neměla na svědomí nervozita, ale jiný faktor. Bála jsem se, že až vytáhnu paty z pokoje a my se na sebe podíváme, všechno bude až nepříjemně rozpačité a naše obvykle uvolněná atmosféra nám ukáže prostředníček a normálně od nás uteče.

Najednou se jeho kroky přiblížily a vzápětí se otevřely dveře a mohla jsem hádat, že z nich vykoukla jeho hlava. Naštěstí jsem k němu ležela otočená zády. „Noro?“

Rychle jsem zavřela oči, kdyby ho napadlo přijít blíž, a v předstíraném spánku jsem lehce zachrápala. Odezvou byl jeho povzdech a vzápětí se ozvaly vzdalující kroky, když přecházel po mém pokoji, až nakonec klaply dveře a já pochopila, že je pryč, že šel někam ven. Možná se nasnídat. Otevřela jsem oči, odhrnula přikrývku a podívala se do stropu. Fungovalo to. Znamená to, že v noci chrápu? Nakrčila jsem obočí a skousla jsem si ret. Fakt sexy.

Těch třicet minut jsem nad tím přemýšlela. Včerejší rande bylo naprosto normální. Žádná nervozita, žádné zábrany. A je vůbec třeba říkat, že bylo naprosto dokonalé? Prostě jen my dva. Navíc jsme to oba řekli. Oba jsme přiznali, že možná už jsme spolu neoficiálně chodili dávno předtím. Takže by můj problém vlastně ani neměl být problémem. Zatnula jsem zuby a pěstí bouchla do přikrývky. Tak proč to teda pořád řeším?!

V tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stanul Marco. Zamračila jsem se. To už je zpátky? To vzal teda nějak hopem.

Marco se na mě usmál a zamával na mě papírovým sáčkem a čímsi v kelímku. „Už jsi vzhůru? Mám pro tebe snídani.“ Přešel ke mně a podal mi pytlík.

Nakoukla jsem do něj a spokojeně se uculila. Muffin a kobliha. Vzala jsem si muffin a ukousla si pořádné sousto. „Mpfá fe mpahi miuju,“ řekla jsem s plnou pusou.

„Cože?“

Ušklíbla jsem se a polkla. „Asi tě miluju. Kvůli tomu jídlu, samozřejmě,“ dodala jsem rychle a rozpačitě se uculila.

V očích se mu mihl smutek, ale vzápětí hned zmizel a nahradil ho zářivý úsměv. Podal mi kelímek. „Na.“

„Co v tom je?“ Zvědavě jsem se na to podívala a pak se mi po tváři rozlil úsměv. „Kakao? Kakao!“ Hltavými doušky jsem se napila a pak si utřela pusu rukou. „Jsi miláček,“ uznala jsem a mrkla na něj.

„Já vím.“ Sundal si boty a vlezl ke mně pod deku. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“

Zatvářila jsem se provinile. „Přibližně půl hodiny?“ nadhodila jsem, a kdybych neměla ruce plné jídla, schovala bych se pod deku. „Bála jsem se, že to bude mezi náma jiné, že už to nebude ta uvolněná atmosféra. Po našem včerejším rande…“ nuceně jsem ze sebe dostala a očekávala naštvanou reakci.

Udělal přesný opak. Založil si paže za hlavou a usmál se neodolatelným způsobem. „Přesně. Naše včerejší rande. Dneska jdem na další.“

Jako by mě ani neslyšel. „Co? Vždyť pozítří už odjíždíme. Nestihnu si projít všechny památky.“

Pohodil hlavou. „To bys stejně nikdy nezvládla. Park Battersea, odpoledne. Těš se, Noro. A večer tě vytáhnu někam mezi lidi. Poslední dobou jsi nějaká moc slušná.“

Ušklíbla jsem se. „Slušná? Člověk by se divil, že se ten pojem nachází ve tvé slovní zásobě.“

Uculil se. „Jdi ty. Co jsem s tebou, mám velice dobře rozvinutou slovní zásobu.“

Protočila jsem oči a šťouchla ho do ruky. „Marco?“

„Jo?“

„Chrápu?“ zeptala jsem se ho sklíčeně.

„Jo.“ Zasmál se mému výrazu. „Ale neboj. Každý má něco. Například já jsem náměsíčný.“

Skousla jsem si ret. „Náměsíčný?“

„No jo. Teda, poslední dobou to ustupuje, ale nikdy nevíš.“

„Začínám se tě bát.“

„Teprv? Ale prosím tě, myslel jsem si -“

Zakryla jsem mu rukou ústa. „Vím, co sis myslel. Ale ne. Zapomeň na to. Co si pustit nějaký film, než vyrazíme do parku… jak jsi to říkal? Bobrsea?“

Zakoulel očima. „Battersea,“ zavrčel přes mou ruku.

Kývla jsem. „Správně. Do parku Battersea. Já navrhuju Vymítače ďábla. Mám chuť se bát.“

Marco s mým výběrem filmu souhlasil. V opačném případě bych ho vlastně odstrkala do jeho pokoje a musel by tam zůstat, dokud bych neusoudila, že mi nehrozí žádné nebezpečí od skříně, záchodu a tmy. Vlastně… touhle fází jsem právě teď procházela. Akorát jsem ležela v posteli přitulená k tomu svalnatému krasavci a s dekou, která brzy skončí na kousíčky, jsem se dívala na ten nejhnusnější horor o exorcismu všech dob.  

„Ble. Fuj. Ne. Pomoc,“ zablekotala jsem a začala pod dekou kopat nohama. Měla jsem dát přednost asiatské Samaře. Ta aspoň vypadá trochu mírumilovně… ta panenská bělost a tak. Navíc je z Japonska. Um, já do Japonska pojedu.

Marco se na mě pobaveně podíval – jako mnohokrát od té doby, co jsme se proklikali záplavou reklam – a ušklíbl se. „Je to jen film.“

„Je to horor, ksakru. Proč se nebojíš? Jak to, že nejsi podělanej až za ušima?“ Hodila jsem po něm polštář.

Natáhl ruku a chytil ho ještě za letu. „Jak jsem říkal, jen film,“ zamumlal, hodil mi polštář zpátky a soustředěně se znovu zadíval na obrazovku. „Navíc je mi třicet.“ Sebral z misky s ovocem jablko a zakousl se do něj. Dál nevzrušeně sledoval vymítání.

„Pff, na věku nezáleží,“ zavrčela jsem a ještě víc se schoulila pod deku. „Každý se bojí hororů. Nikdo neunikne před mindrákama, že pod postelí něco je. Nebo že za dveřmi se na tebe tlemí Jackie Rozparovač.“

„Dávám přednost Carině po ránu, vlastně,“ zamumlal.

No dobře… i ten výjev, který lze vidět v Benátkách v dvaadevadesátém kanálu ve třetím domečku je dost hrůzný. Carině trčí vlasy do všech směrů a vypadá, jako by z ní někdo vysušil život. Už to není ten sexy skřítek. „No… jo, to ujde.“

Obdaroval mě neodolatelným úsměvem a přetrpěl můj dětinský strach dalších třicet minut, než film skončil a on si konečně oddychl. Vydrápal se z postele a zamířil ke dveřím, které vedly do jeho pokoje.

„Kam jdeš?“ vypískla jsem a honem utíkala za ním, nevšímavá vůči tomu ložnímu prádlu, co při mém úniku z pohodlí popadalo na zem.

Pozvedl obočí. „Převlíknout se. Nemůžu snad?“

Rozhlédla jsem se po pokoji. Bylo to jasný: za chvíli mě čeká Rozparovač pod postelí a něco za dveřmi. Nebo to bylo naopak? Tak jako tak jsem zatahala Marca za rukáv jeho na míru šité košile a vrhla na něj štěněčí pohled. „Nenechávej mě tady.“ Jako malé dítě, Noro, jako malé dítě.

Uchopil mě za zápěstí a jemně mi vyškubl košili. „A co pak? Budem se převlíkat, ty se otočíš, já se otočím?“ zavrněl mi do ucha a mě zamrazilo.

Nevinně jsem se na něj usmála. „Kdo říkal, že se budeš muset otáčet?“

Vykulil oči, než svou reakci zakryl známým sexy úšklebkem a pokrčil rameny. Opřel se o dveře a vyčkávavě se na mě podíval. „Tak fajn. Můžeš začít.“

Pozvedla jsem obočí. „S čím, proboha?“

Kývl hlavou ke skříni. „Počkám tu, než se převlíkneš. Ale pohni.“

Vykulila jsem na něj oči, jestli to myslí vážně. Takže vzájemný striptýz, kamaráde? Nerada to říkám, ale zní to fakt zajímavě. Kdyby začal on. Jo, to by se celá tato situace stala opravdu zajímavou. Hladově jsem očima přejížděla po jeho těle. Dalo by se tak dělat spoustu zajímavých věcí. Třeba jako potykání si s těmi fantastickými břišními svaly, kterými se nemůže chlubit ani Davídek, co se zrodil z mramoru.

„Přemýšlíš nad tím, co?“ zasmál se Marco.

„Joo, Marco, to teda přemýšlím,“ zašeptala jsem a pak se mu podívala do očí. „Zní to zajímavě.“ Zářivě jsem se na něj usmála a zahnala tu neodolatelnou představu břišáků, co má pod košilí. „A jak to tak vypadá, díky tomu množství zajímavých věcí, co se mi honí hlavou, jsem vyléčená ze svého strachu z démonů. Díky. Za dvacet minut na recepci?“

Zatvářil se trochu zklamaně. „Moc rád bych věděl, jaké zajímavé věci se ti honí hlavou,“ zamumlal mrzutě.

Mírně jsem se začervenala a odvrátila pohled.

Chvíli se na mě jen díval, než vzal za kliku a vyklopýtal k sobě do ložnice. Dveře zůstaly otevřené.

Zamířila jsem ke svému šatníku a chvíli u něj nerozhodně stála. Co si mám vlastně oblíknout? „Co si mám vlastně oblíknout?!“ zavolala jsem na něj přes zeď.

„Něco na ven!“ odpověděl mi.

Jasně, to dává smysl. Budeme chodit. K chození kilometry daleko se asi nehoděj podpatky. Omluvně jsem pohladila svoje lodičky a sáhla po obnošených martenskách. Trocha kůže se hodí téměř vždy. Nakonec jsem se s tím moc netrápila a natáhla na sebe to samé co včera. Ještě jsem se malinko nalíčila a ukončila tak veškeré přípravy na nadcházející rande. Jasně, že kdyby mě vzal do nějakého milionového podniku, oblíkla bych se líp. Ale tohle byl jen park a navíc řekl jasně na ven. Asi je zrovna jedno, co budu mít na sobě, když se v tom budu cítit dobře. Prohlédla jsem se v zrcadle a souhlasně přikývla. Vypadám dobře.

Když Marco vyšel ze svého pokoje, sjel mě pohledem od hlavy až k patě a nakonec se zazubil. „Jsi kočka,“ prohlásil. Evidentně mu bylo jedno, že mám na sobě to samé co včera. Přišel ke mně a chytl mě za ruku. „Takže můžeme vyrazit?“

Přikývla jsem.

Marco

Nechal jsem Noru řídit. Nějak mě obměkčila a teď spokojeně vyjížděla každou zatáčku, stála v kolonách a broukala si jakousi písničku, která se ozývala z rádia. Když jsem se chvíli zaposlouchal, zjistil jsem objev světa: Hráli It´s My Life. Nora měla vkus na hudbu, to se jí muselo nechat. S mámou by si rozuměla. A se zbytkem padesátiletých asi taky.

Přestala zpívat a zadívala se na silnici před sebou. Malinko se zamračila. „Tady doleva?“

„Jo. Tady. A pak zase,“ usmál jsem se a mrkl na ni přes sluneční brýle. Každý by mohl právě teď vidět, jak se začervenala. V brýlích – v jakýchkoliv – jsem vypadal prostě sexy. A kdybych se odvážil být ještě samolibější – byť jen v mé mysli -, prohlásil bych, že tak vypadám vždycky. Znovu jsem se zazubil a zesílil zvuk rádia.

„Posloucháš Bondžáky?“ nadhodila Nora a zabubnovala prsty do volantu.

Nad jejím pokusem o společenskou konverzaci jsem se v duchu musel zasmát, nahlas jsem ale řekl: „Mhm. Mám je rád. Jejich písničky jsou perfektní.“

Přikývla. „A Jon je sexy,“ podotkla.

Zacukaly mi koutky úst. „Je mu padesát.“

Koukla se na mě, jako bych se zbláznil. „Drahý Marco, i kdyby byl Jon Bon Jovi sedmdesátník, neudržel se na vlastních nohou a měl protézu, skočila bych s ním do postele moc ráda.“

Na tváři se mi při té představě usadil znechucený škleb. „Takže ho mám pokládat za konkurenci? V případě, že by tě chtěl pozvat na rande?“

Zatvářila se nerozhodně, jako by nad tím opravdu přemýšlela. Nakonec kývla. „Jo. V případě, že by mě pozval na rande a vykašlal se na manželku, bych ti koupila na rozloučenou černé kafe a jela za Jonem. Viděls ho aspoň někdy na fotkách, proboha?“ Zasnila se.

„Jo, ale má sexuální orientace mi nedovoluje, abych nad ním slintal. A jak to myslíš, že bys mi na rozloučenou koupila kafe?“

Pokrčila rameny. „Věř mi, toho, že nejsi gay, jsem si všimla,“ sjela mě pohledem. „A promiň – mám ti k tomu kafi koupit i croissant?“ zeptala se sladkým hláskem a byl bych si myslel, že to myslí vážně, kdyby jí necukly koutky.

„Tak snadno by ses mě vzdala? Stojím ti jen za kafe a croissant?“

Zamračila se a vztyčila proti mně ukazováček. „Hej! Seš Ital, nebo ne? Urážet pečivo z toho výborného listového těsta! A kafe mi sice nechutná, ale ty zrádče! Co si ten nápoj o tobě pomyslí, až se to dozví?!“       

Pokrčil jsem rameny a pobaveně sledoval její výstup. „Asi mi rozbije můj oblíbený hrníček.“

„A nezamíchá se,“ dodala.

„Vždycky si můžu koupit jiné kafe,“ oponoval jsem.

„Kafíčka jsou jedna velká rodina. I kdyby sis třeba jen koupil kafe, které je ze tří čtvrtin složené z mléka, budou tě kafíčka nenávidět,“ prohlásila.

„Zní to, jako bychom tady mluvili o rodinné mafii.“

„Proti mafii kafíček to je nuda.“

Zavrtěl jsem nad ní hlavou. „Jsi roztomilá, když tak bráníš můj národní nápoj. Kafe miluju. Nechtěl bych si to u něj rozházet.“

Stiskla mi rameno. „To jsou slova hodna Marca.“ 

Pohodil jsem hlavou, spokojeně se usmál a tím zakončil náš duchaplný rozhovor o kafi. Vytáhl jsem z postranní přihrádky mapu parku Battersea. Bylo by hloupé, kdybych nebyl připravený. V duchu jsem plánoval trasu a přemýšlel, kde bychom se mohli najíst, kde bych si mohl lehnout a spát a v neposlední řadě, kde bych tý kočce mohl dát pusu.

„Hej, Marco?“ uslyšel jsem Noru vedle sebe. Počkala, až se na ni podívám, a pak se ušklíbla. „Máš tu mapu vzhůru nohama.“ Zapíchla ukazováček doprostřed, kde byl označený hudební pavilón a pobaveně nadzvedla jeden koutek úst.

„A jó,“ zamumlal jsem a obrátil jí správně. „Děkuju.“

„Nemůžu uvěřit, proč zrovna on si stěžuje na můj orientační smysl…“ mumlala si pološeptem pro sebe.

Nepředstíral jsem, že mi ta poznámka unikla: „Přemýšlel jsem nad důležitou věcí!“

„Jo? Jakou věcí?“

Zadíval jsem se na její rty a chvíli si je prohlížel. Pak jsem se k ní naklonil a vydechl jí do ucha: „Nad velmi důležitou věcí.“

Vykulila oči a odtáhla se. „Chápu.“

„Vážně?“

Hodila po mně zlým pohledem a prudce kývla. „Dokonale.“

„Výborně.“ Podíval jsem se na cestu, jelikož aspoň jeden z nás by měl dávat pozor, jestli nenabouráme a… jo, podle MacDonaldu jsem poznal, že ještě dvě zatáčky a park Battersea bude před námi. „Za chvíli budeme tam,“ oznámil jsem Noře a začal si pohrávat s jejími rozpuštěnými vlasy. Zachvěla se. „Těšíš se?“ Samolibě jsem se ušklíbl, když jsem měl před očima její reakci v podobě rychle tepající žíly.

Když uviděla můj úšklebek, přimhouřila oči. „Jasně. Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu,“ vyštěkla podrážděně.

Zasmál jsem se. „Miluju tu tvojí palčivou upřímnost.“

Zamračila se, a jakmile se před námi uvolnila cesta, šlápla na plyn a zběsile vyjela ty dvě zatáčky. Nakonec zastavila před parkem a podrážděně zavrčela. „Co to máš, prosím tě, dneska za náladu?“

Blýskl jsem očima. „Mám úžasnou náladu.“

Koutky úst se jí stočily nahoru. „Rozhodl ses mě dneska provokovat?“

„Ale vůbec ne,“ protáhl jsem a založil si ruce za hlavou. „Tak vystupujem, nebo ne?“

Rezignovaně vzdychla, zezadu vytáhla batoh, který mi vzápětí hodila, a vystoupila z auta. „Tak dělej.“

Nemůžu říct, že mě nebaví ji provokovat. Z většiny nazlobených ženských byste mohli hrůzou umřít, jak se zlobí, ale z Nory? Ta je prostě roztomilá. Nebo jsem ji asi ještě neviděl totálně vytočenou, což by bylo vzhledem k mojí reputaci takřka nemožné. Ale je to věc k zamyšlení.

Usmál jsem se, přehodil si batoh přes rameno a vystoupil. Pak jsem se stal křenem a sledoval, jak se Nora loučí se svým miláčkem, hladí ho po střeše a domlouvá mu – cituji -, aby „nedělal žádné lumpárny“. Bylo to tak trochu stresující. Začínal jsem to počítat na prstech: Jon Bon Jovi, BMW, jídlo – člověk by řekl, že nebude mít tolik konkurentů. Vlastně se mi to moc nestává.

Hodila po mně rychlým pohledem a rázným krokem mířila k jedné z bran vedoucích do parku. Bylo mi jasné, že chce ode mě být co nejdál. No, to bych já nemohl být já. Oběhl jsem auto a rychle šel za ní. Ohlédla se a už to vypadalo, že vezme nohy na ramena, když si uvědomila svůj věk, povzdechla si a zastavila se s nataženou rukou mým směrem. Usmál jsem se jak dítě, co dostalo novou hračku, sevřel její dlaň a vtiskl do ní krátký polibek.

Upřeně si to místo, kam jsem ji políbil, prohlížela. „Kéž by ses aspoň přestal chovat tak sladce,“ vzdychla a zatvářila se nešťastně.

„Jsem prostě dokonalý.“

„Namyšlenec. Dokonalý namyšlenec.“

„Ne. Dokonalý. Za tím slovem má být tečka.“

„Nemá.“

Povytáhl jsem obočí. „Myslíš si, že jsem namyšlený?“

Oplatila mi to stejně a taky nadzvedla obočí. „A ty ne?“

„Možná trochu,“ připustil jsem.

Pobaveně zvlnila rty, propletla si se mnou prsty a znovu se rozešla. Společně jsme vstoupili do parku a já jsem se napřímil a na všechny muže pod pětatřicet házel pohledy, kterými jsem se snažil vyjádřit souvětí „Můžeš se dívat, ale jenom jednou“. Nikdy mi tyhle zastrašovací pohledy moc nešly, ale od té doby, co jsem byl s Norou, jsem měl plno možností si je procvičovat. Brzo v nich už budu profík. Vlastně se jimi brzo budu moct začít živit.

„Jaká je první zastávka?“ vyletělo z těch rozkošných úst znuděně, ale podle vzrušeného třpytu v Nořiných očích bylo jasné, že k okolí není lhostejná. Aby taky ne, zelené sestříhané trávníky, lavičky každých pět metrů, hotová pastva pro oči. Pro její speciálně.

„Staré anglické zahrady. Projdeme jimi k fontánám a tam někde se dá koupit jídlo.“

„Tady někdo googloval, co?“

Ušklíbl jsem se. „Nikdo by nevymyslel Google, kdyby byl toho názoru, že ho lidi nebudou používat. Já jen dělám to, co ostatní, když něco hledají. Díky tomu mám v hlavě přímo supertajné informace.“

„Protože Google ví všechno a Marco nic.“

„Protože Marco ten Google umí používat.“ Mluvení ve třetí osobě se začalo rozšiřovat jako chřipková epidemie na základních školách. Rychle a nenápadně.

Nora

Byla jsem tak mimo z toho sexy chlapa, který se ke mně v poslední době choval jako ségra k cukrové vatě, že jsem málem přešla odbočku do zahrad.

Od té doby uběhlo dvacet minut a já jsem trucovitě seděla na dřevěné lavičce natřené na bílo a odháněla otravný poletující hmyz. Bylo mi celkem jedno, jestli to byla beruška, motýlek, škaredý komár nebo dokonce Včelka Mája. Prostě jsem se nemínila hnout, dokud neusoudím, že Ital, co netrpělivě přecházel po cestičkách mezi květinami, je řádně potrestaný tím hmyzím svinstvem. Což bylo těžké, jelikož v Itálii byli komáři na denním pořádku.

Nakonec jsem se už pokochala tím senzačním výhledem na naštvaného chlapa mezi barevnými kytkami, zvedla se a hopkala směrem doprava, kde jsem tušila fontány. Podle toho naštvaného vrčení byl Marco hned za mnou. Skoro jak pejsek na vodítku. Usmála jsem se té myšlence.

Po pár krocích jsem fontánu opravdu spatřila. Nebylo to nic vysokého - nemůžete očekávat, že se všichni budou snažit lámat rekordy s fontánami ve Versailles nebo nedej bože v Dubaji. Ne, Angličané se o to rozhodně nesnažili. Naopak to celé mělo rozumnou výšku. Po stranách byla ve vodě umístěna hromada malých vodotrysků a úplně vzadu jich bylo i pár větších. A jestliže tu nebyly fontány bůh ví jak vysoké, byly aspoň krásně upravené a lemovaly je perfektně sestříhané trávníky. Ano, kdybych měla v blízkosti mého bydliště v Čechách nějaké takové parky, psaní by mi hned šlo jedna báseň.

„No bezva, konečně jsme tady. Dojdu nám pro jídlo, jo? Hned jsem zpátky.“

Otočila jsem se na Marca, který se právě zastavil vedle mě, mnul si kořen nosu a koukal se přes sluníčko na tu vodní podívanou. „Bez obav. Budu fotit,“ zamávala jsem na něj foťákem a ušklíbla se.

Začal pomalu couvat opačným směrem, než jsme přišli a pozoroval mě s jedním koutkem úst nadzvednutým. „OK. Máš nějaké speciální přání?“

„Jen kup pořádnou vodu. Žádnou colu, prosím.“

„Jasně.“

Netrvalo mu to dlouho. Tak pět minut. Když se vrátil, nesl v ruce nějaký pečivo a minerálku. Hodil mi pití a sám se zakousl do koblihy. Pak jsem ho požádala, aby mě vyfotil, jelikož přece nemůžou být všechny moje fotky z dovolené zaplněné Marcovou maličkostí. Byl zázrak, že se to obešlo bez jeho posměšných poznámek. Ještě jsme se chvíli kochali tím pohledem na šťastné rodiny kolem vody (a někdy i ve vodě), než jsme pokračovali po jeho naplánované trase.

Prohlídli jsme si Pagodu míru zasvěcenou Buddhovi, taky hudební pavilón a dokonce jsme měli tu čest projít kolem válečného pomníku. Neptejte se mě, o jakou válku se jedná - v Británii jich už proběhlo tolik, že bych k tomu potřebovala dějepisářku, co jsem měla v sedmé třídě.

Nakonec jsme došli k půjčovně šlapadel, co byla součástí jezerního areálu. Šlo o menší variantu půjčoven v kempech, ale tady to naštěstí neměl na starosti puberťák od pasu nahoru nahý, co hrál poker s kamarády na skládacím stolku, ale postarší pán v sousední chatce. Londýnský luxus. Půjčili jsme si jedno šlapadlo na dvě hodiny a po pár pokusech se naskládali do toho modrého stroje.

Založila jsem si ruce za hlavou a opřela se do sedadla. „Tak se předveď, siláku. Můžeš šlapat,“ popíchla jsem Marca a schválně zavřela oči.

„Bez tebe se ani nehnu, Adamsová,“ namítl a šťouchl mě pěstí do ramene.

Pootevřela jsem oči a otočila se na něj. „No, myslím, že bych ti možná mohla pomoct, Marco. Ale musel bys hezky poprosit. Koneckonců to byl tvůj nápad.“

Přimhouřil oči. „Mohl bych tě utopit v jezeře.“

Zvědavě jsem si ho změřila. Ten chlap vypadal podrážděně. Jako by si nechtěl hrát a vtipkovat jako vždycky. Jako by toho měl plné zuby. Jako by se chtěl chovat dospěle. Což znamená, že možná bral svá předešlá slova vážně. A když ne utopit, tak aspoň shodit. Fajn, trochu mě to vyděsilo. Kousla jsem se do rtu, ještě chvíli si ho měřila a přemýšlela, jestli by bylo lepší se stáhnout a na chvíli nechat té srandy.

Nakonec jsem se rozhodla podvolit. „Fajn. Můžeme,“ smutně jsem zamumlala. Bylo to, jako by psovi někdo sebral jeho oblíbenou hračku.

Marco vypadal překvapeně. „Vážně?“

Pokrčila jsem rameny a začala současně s ním šlapat. „Moudřejší vždycky ustoupí,“ poučila jsem ho, čímž jsem si od něj vysloužila drcnutí ramenem do ramene.

„Pořád tě ještě můžu utopit v jezeře.“

„To pochybuju. Pak by ses nedostal zpátky ke břehu,“ prohlásila jsem a oplatila mu drcnutí.

Celou cestu od půjčovny všeho možného jsme se pošťuchovali a hádali se. Pravda - jeden z nás kvůli tomu málem spadl, ale to jenom kvůli nadměrnému použití síly dotyčným. Nebudu jmenovat. A vsadím se, že jsme vypadali jako pitomci. Jako sladce zamilovaní pitomci. Uf.

„Ty, Marco,“ řekla jsem, když jsme seděli u stolu v bufetu vedle jezera a čekali na naše objednávky.

Byli jsme roztomile unavení. Já jsem skoro ležela na stole a Marco spal se zakloněnou hlavou na židli, jelikož stoly už došly. Ty dvě hodiny ve šlapadle se ukázaly nejnáročnějšíma v našem životě. Každou chvíli jeden z nás odmítal šlapat (byli jsme moc líní), takže musel ten druhý vynaložit veškeré možné síly, aby přemohl nutkání dotyčného strčit do jezera pod domněním, že ho sežere třeba mimino Lochnesky.

„Hmm?“

„Fakt musíš letět zpátky do Benátek? Nemůžeš být v Petrohradě se mnou?“ zakňourala jsem potichu.

„Proč se ptáš? Bojíš se, že kvůli mně bude to pěkný město plakat?“ Z fleku jsem si mohla představit ten jeho sarkastický škleb, co se mu jistě právě v tuto chvíli objevil ve tváři.

Pozvedla jsem obočí. Samozřejmě to ale nemělo takový efekt, když jsem byla obličejem nalepená na dřevěný stůl. „Ne. Prostě tě tam chci. Petrohrad je jedna z mých hvězdiček. To město miluju. Chci ti ho ukázat.“

Slyšela jsem, jak vzdychl. „A proč ty se mnou nepoletíš do Benátek?“

Zarazila jsem se. „Protože jsem tam už byla,“ odpověděla jsem nechápavě.

„Já v Petrohradě taky,“ odsekl.

To mě zaujalo. „Jo?“

„Jo.“

Polkla jsem. „Aha.“

„Co se dohodnout?“ navrhl.

Zašklebila jsem se do dřeva. „Dohodnout?“

„Ano. No a možná by se nám líp uzavíraly dohody, kdyby ses mi dívala do očí.“

Zavrčela jsem. „Fajn.“ Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem. „Tak co navrhuješ?“

Andělsky se usmál a nahnul se ke mně, jako bychom projednávali nelegální obchod. „Co to smísit?“

Pozvedla jsem obočí. „Smísit?“

„Jo. Navrhuju, abys byla dva dny v Benátkách. Pak si odletíš do Petrohradu a já za tebou přiletím dva dny před odletem do Tokia.“

Ten nápad mě nadchl. Naklonila jsem hlavu na stranu. „Budu si muset obstarat letenku a odřeknout let do Petrohradu. To zase bude vyřizování navíc.“

Založil si paže na hrudi a opřel se do židle. „Já ti svůj návrh sdělil. Jestli ho přijímáš, stačí zatahat za pár nitek, usmát se na pár lidí tím svým roztomilým způsobem a máš to v kapse.“

Šel na to pěkně zpříma. Skousla jsem si ret a snažila se zadržet úsměv. „Tak fajn. Souhlas.“ Natáhla jsem krk, abych přes Marca viděla na pult a zašklebila se. „Kde sakra je to jídlo?“

Vím, že jste měli všichni strašně velkou chuť mě ukamenovat, nebo přinejmenším mě strčit ze schodů. Přesto doufám, že se mi nemocnice vyhne. :D

Tento díl by tu byl dřív, ale byla jsem nemocná, a když je u nás doma člověk nemocný, nemůže chodit na internet. Teď už jsem pro blaho všech fit a budu se snažit máknout s další kapitolou. Která se bude mimochodem již naposledy odehrávat v Londýně.

Doufám, že jste si čtení užili a prozatím se s vámi loučí FNikol. ;)

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 23. kapitola - Člověk by se divil...: