Ema se odváží a vycestuje až do Turecka, protože jestli ji Matteo něco naučil, tak ať si jde za tím, co chce. Jak to asi, s jejím štěstím, dopadne? To se dočtete v další, poslední kulaté kapitole.
Užijte si ji, to Vám přeje Sabienna
04.11.2021 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 576×
Jenom co jsem položila svou nohu na tureckou půdu, veškeré mé dosavadní odhodlaní mě jako lusknutím prstu opustilo. Najednou mi to připadalo jako ten nejhorší nápad, jaký jsem kdy dostala. Nečekaná, nezvaná a pravděpodobně také nevítaná návštěva, jsem si usmyslela, že Mattea přepadnu tam, kde to nejspíš považuje za svoje bezpečné zázemí. A já se mu tam chystám drze vpadnout, aniž bych mu dala předem vědět.
Co když mě rovnou vyhodí a nedá mi ani šanci s ním promluvit. A co bych mu vlastně chtěla říct? Na nic nového jsem nepřišla, co bych mu neřekla již při našem posledním setkání. Na vymýšlení nějakých vzletných řečí a srdceryvných proslovů jsem v sobě nenašla dostatek trpělivosti, ale především jsem to považovala za trestuhodně málo. Bohužel mě nenapadlo ani nic, čím bych mu nějak okázale dala najevo, jak moc mi na něm záleží, jak moc mi chybí a jak moc ho miluju. Vůbec nic se mi nezdálo dostatečné. Sázela jsem jen na jednu jedinou, divokou kartu, a to na tu svou přepadovku. Vždyť i to přece už něco znamenalo, ne?
Jediné, na co jsem se poněkud naivně upnula, byl onen řetízek, který mi kdysi daroval, a že mu ho třeba teda vrátím. Pochopitelně jsem věděla, že o to nebude stát, ale považovala jsem to za jedinou schůdnou záminku, která byla ze všech jiných možností nejméně pitomá. Ale i tak byla pitomá až dost.
Nejraději bych se otočila a vrátila se zpátky do letadla, aby mě přeneslo kamkoliv jinam, ale hlavně pryč z Istanbulu. Dav lidí mě nicméně nesl do útrob letištní haly, aby si tam vyzvedli svá zavazadla a já ostatně taky. Pak se klidně můžu vrátit prvním letem zpátky do Evropy. A pak si nekonečně vyčítat, že jsem to vzdala ještě předtím, než jsem to alespoň zkusila.
Začínala jsem uvnitř solidně panikařit, když jsem si uvědomila, že jsem v úplně cizí zemi, kde jsem ještě nikdy nebyla a kde vůbec nikoho neznám. Co když se tu ztratím? Co když mě někdo okrade? Nebo mě unese?
Z mých splašených, či vyplašených, myšlenek mě vyrušily vibrace, které mi vysílal můj mobil skrze lehkou péřovou bundu, když jsem již cestou vypnula mód v letadle. Listopad se chýlil ke svému konci a teploty v Turecku se nepohybovaly tak vysoko, jak bych čekala. Roztřesenýma rukama jsem ho vzala do ruky a na displeji jsem zjistila, že mi volá Enzo. Jenom přečíst jeho jméno mi přineslo určitou úlevu.
„Ahoj, Enzo! Ani nevíš, jak hrozně jsem ráda, že mi voláš!“ vychrlila jsem na něj jedním dechem, až jsem si nebyla jistá, jestli mi rozuměl. Ano, spustila jsem na něj italsky, ačkoliv on se anglicky uměl velmi dobře domluvit, ale mě ta italština neskutečně chyběla.
„A já tě rád slyším, Emo! Tak co? Už si dorazila?“ zajímal se ihned nadšeně, protože Enzo rozhodně platil za spolupachatele téhle mé dobrodružné a riskující výpravy.
„Jsem v Turecku! A začínám naprosto vyšilovat, protože co to tady vlastně dělám, Enzo?! Co tady dělám?“ skuhrala jsem mu do telefonu a zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli nezahlédnu někoho alespoň podobně vystresovaného, jako jsem byla právě já.
„Ty ale víš, co tam děláš. Jdeš naproti svému štěstí, a to je náhodou odvážný a docela velký gesto. Fakt. Teď si stopni taxi a jeď rovnou za Matteem. Na nic nečekej, nad ničím nepřemýšlej a prostě to udělej. Přece si neletěla do Istanbulu jen tak pro nic za nic, ne?“ domlouval mi, avšak maximálně rezolutně, jak snadno rozpoznal, že vteřinu za vteřinou ztrácím i ty poslední zbytky sebejistoty. A za chvíli se z toho všeho stresu nejspíš rozbrečím.
„Tak se podívám aspoň na mešitu sultána Ahmeda nebo Hagiu Sofiu a poletím zase domů. Matteo mě určitě nebude chtít vidět. Vždyť mi říkal, že mě už nikdy v životě nechce vidět,“ připomněla jsem mu docela vyčítavě, jako by to snad byla jeho vina, že jsem sem letěla. Enzo akorát nesouhlasně zabručel.
„To byl ale naštvaný. Teď už bude všechno jinak,“ uklidňoval mě, jenže na mě to absolutně nezabíralo.
„A co když ne? Ani jednou se mi za tu dobu neozval!“ podotkla jsem zoufale, když jsem procházela dlouhou halou až ven, kde na klienty vyčkávalo nespočet žlutých aut, aby je rozvezla po celém městě. Pohlédla jsem nahoru k obloze, která se barvila do kouřově šedé, poněvadž se zatahovala mraky. Ve vzduchu byl jasně cítit déšť a také se citelně zvedal vítr. Mám to brát jako znamení?
„Ty snad jemu jo?“ namítl pohotově, čímž mě na pár sekund úspěšně umlčel.
„Já se bojím, Enzo,“ přiznala jsem bez obalu, jelikož to byl samozřejmě hlavní důvod mého psychického zhroucení. K smrti jsem se obávala toho, že akorát znovu otevřu staré rány. Posledně to vypadalo, že jsem mu tím svým bezohledným a nezodpovědným chováním skutečně ublížila.
„Což je jedině dobře, Em. Pořád ti na tom zřejmě záleží. Tak si za tím prostě běž. Alespoň to zkus! Mizerněji, než už ti je, ti být stejně nemůže, takže můžeš jedině získat,“ přemlouval mě s opravdu dobrými argumenty, které nějaký svůj vliv přece jenom měly.
„Hm, ty fakt umíš povzbudit. Díky ti,“ okomentovala jsem nespokojeně tu jeho snahu mě povzbudit, ale hned nato jsem se nad tím musela zasmát. Tohle byl prostě Enzo, můj nejlepší kamarád.
„Nemáš zač! Tahle vaše lovestory nemůže skončit jinak, než happyendem. S tím se smířit nehodlám a ty bys teda taky neměla. Někdy to chce svůj čas, aby člověk zjistil, jak moc vážně to bere. Ty ses přes to doteď nepřenesla, pustila si raději k vodě chlapa, co by ti odpustil snad všechno, takže… to asi něco znamená, ne?“ rekapituloval mi, což byl jeho svérázný způsob jak mě vybudit, abych z toho svého bláznivého plánu nakonec nevycouvala.
„Jasně, že to něco znamená. Pro mě! Pro něj už ale nemusí,“ namítala jsem duchapřítomně, čímž jsem tu jeho snahu cíleně podkopávala.
„Jenže co když jo?“ přechytračil mě, načež si tak vítězoslavně mlasknul.
„To asi brzy zjistím, že,“ zamumlala jsem neochotně a jakmile přede mnou u silnice stanul taxi, okamžitě jsem si ho zabrala pro sebe.
„Přeju hodně štěstí, Em,“ pravil významně a já se nad tím vděčně pousmála. „Dej mi pak zase vědět, hm?“
„Jasně, dám. Děkuju ti, Enzo, za všechno,“ hlesla jsem téměř dojatě, protože bez něj bych se tak daleko nedostala. Poté jsme se kvapně rozloučili, když mladší, tmavovlasý řidič energicky vyskočil z auta, aby mi mé příruční zavazadlo uložil do kufru a já mu nadiktovala v angličtině adresu, kam mě má odvést. Tu jsem zjistila od Enza, který mi ji ve vší nenápadnosti vyzvěděl od někoho z práce. Jízda podle řidičových informací měla zabrat víc jak půl hodiny, takže jsem měla dostatek času si ještě vše nějak v mysli urovnat. Z vnitřní kapsy bundy jsem vytáhla ten řetízek, který jsem si rozložila v dlani a pohledem jsem ho doslova hypnotizovala, přičemž jsem se v tichosti modlila snad ke všem možným bohům, aby to vyšlo. Prosím! Tohle vyjít prostě musí!
* * *
Během jízdy stihlo venku pořádně zapršet, a to takovým stylem, že se po zemi valila voda v proudech. Naštěstí přestalo cedit ještě předtím, než jsem dorazila do cíle, ale i tak se mi ven ze suchého a teplého prostoru taxíku ani v nejmenším nechtělo. Řidiče jsem následně poslala pryč, protože kdybych ho požádala, aby zde počkal, nejspíš bych se vůbec neodhodlala Mattea navštívit. A jestli nebude doma, tak… na něj holt počkám.
Jen silou vůle jsem se sunula k vysoké bráně, stejné výšky, která byla zeď, co kolem dokola oddělovala pozemek od zbytku světa. Působilo to přinejmenším nedostupně, a to mě v téhle situaci podvědomě akorát tak víc nervovalo. Navzdory citelnému ochlazení, kvůli tomu dešti, jsem se potila a třásly se mi ruce tak, jako bych trpěla pokročilým Alzheimerem. Z toho stresu se mi začínalo dělat od žaludku značně slabo a v hrdle mi vyschlo tak, jako bych snad nepila přinejmenším týden.
Navzdory mému odhodlání se mé kroky postupně zpomalovaly a mé mysli se zmocnily myšlenky, které celý můj záměr měly zřejmě zákeřně podkopat. O co jsem se to tu vlastně snažila? Uběhlo půl roku a mezi námi se neodehrál byť jeden jediný náznak komunikace. Vždyť jasně řekl, že už mě nikdy nechce vidět a že mi stejně nikdy nebude už věřit. Co když si mezitím našel někoho jiného? Šest měsíců je dost dlouhá doba na… cokoliv. Tohle nemůže dopadnout dobře. S mou smůlou a magnetismem zákona schválnosti rozhodně ne.
„Co to tady, krucinál, vyvádím?“ položila jsem si tuhle marginální otázku, těsně před bránou, ke které se mi nakonec podařilo dojít. Ale když jsem na brance spatřila štítek na kterém se skvělo jeho jméno, naplno mi došlo, jaká je tohle příšerná chyba. A současně s tím uvědoměním jsem kousek za brankou zaslechla důvěrně známý, sametově hluboký hlas, díky němuž mě přeběhl po zádech mráz. Nebyl tam ovšem sám, mluvil s nějakou ženou, v jejich rodném jazyce, možná s jeho nevlastní sestrou Ismet. Jeho hlas bych ale poznala v jakékoliv řeči, ať by to byla laponština nebo esperanto.
Okamžitě jsem zpanikařila, ale takovým šíleným způsobem, že jsem absolutně netušila, co dělat. Párkrát jsem s sebou poplašeně trhla, podívala se několikrát napravo i nalevo, taky za sebe a když se jeho hlas stále neúprosně blížil, moje zkratovité jednání se ujalo role. Bleskově jsem hodila zpátečku a pospíchala jsem rovnou zase k silnici, kde jsem si chtěla chytit taxi. Vláčela jsem za sebou ten kufr, který mě dost omezoval v pohybu a nejednou jsem se uhodila do nohy, takže jsem sem tam utrousila nějakou tu peprnou nadávku.
Zvedla jsem ruku v mezinárodně uznávaném gestu, kdy jsem zahlédla blížící se taxík, který kolem mě ovšem bez povšimnutí profrčel. A co hůř. Od hlavy až po paty mě nahodil tou špinavou, deštivou vodou z kaluže, kterou v poměrně velké rychlosti projel. Zůstala jsem tam stát jako solný sloup, přičemž ta voda ze mě částečně stékala dolů a částečně se do mě vsakovala, což bylo ihned znát tím, že se do mě zakousávala zima.
„No to snad ne!“ zaúpěla jsem zoufale, když mi voda odtekla z obličeje a rozmrkala jsem ji také z řas. Bylo jasné, že se mi rozmaže řasenka. Nasupeně jsem vzhlédla k nebi a vzteky, nebo ukřivděním, jsem div nepukla. Tohle na mě bylo již příliš. „Tohle není možný! Proč, do háje?! Proč?“
„Emo? Jsi to ty?“ Vyrušil mě z mého stěžování si Matteo, které ho jsem tím nemilým překvapením na posledních několik vteřin zcela vypustila. S krátkým, razantním výdechem jsem svěsila ramena a brada mi klesla poraženecky dolů. Tohle už nezachráním. Zdlouhavě jsem se k němu otočila čelem, ale navázat s ním oční kontakt jsem se neodvážila. Zřetelně jsem na sobě cítila dva zaskočené pohledy, díky nimž mě polévalo nepředstavitelné horko.
„C-co tady děláš?“ vypadlo z Mattea nevěřícně a kupodivu jsem nezaregistrovala žádný negativní podtón, což mě namotivovalo k tomu být o něco smělejší. Opatrně jsem k němu vzhlédla a málem se mi zastavilo srdce. No ne málem, na několik úderů doopravdy vynechalo. Vypadal mnohem lépe, než jak jsem si ho pamatovala. Žhnoucí turecké slunce mu ztmavilo pleť o pár odstínů víc, než jak byl opálený v Itálii. Své bujné, husté tmavé kadeře už nekrotil do úhledného culíku, ale nechával svobodně rozevláté, a to, jak si s nimi vítr pohrával mě dokázalo naprosto pohltit. Svoje vždy perfektně zastřižené vousy taktéž nechával žít poněkud divočejším způsobem, ale dohromady to tvořilo kombinaci bohémské elegance, která mu proklatě seděla. Na sebe si navlékl bundu s typickým vojenským vzorem, k tomu černé potrhané rifle a vojenské, černé kotníkové boty. Nesměly chybět ani jeho oblíbené prsteny, a s největší pravděpodobností pod bundou také masivní náramky a náhrdelníky. Stylový, ostatně jako vždy. Ale jakmile jsem se zaměřila na jeho oči, ty jeho temné, uhrančivé oči, definitivně jsem skončila. Zbytek vesmíru pro mě přestal existovat, jelikož se ten můj celý soustředil pouze na něj.
„J-já…“ zakoktala jsem se již na začátku svého monologu a k mému zděšení se mi do očí nahrnuly slzy. Jednak z toho, jak potupně jsem se uvedla, ale především proto, že jsem do něj byla pořád bláznivě zamilovaná a bytostně jsem toužila po tom s ním stále být. Paradoxně se mi to ale pro tuto chvíli jevilo jako ta nejnemožnější věc na světě. „Vlastně n-nevím,“ pípla jsem zkroušeně a bezděky jsem pokrčila rameny. Už po několikáté jsem si v jeho přítomnosti přála, abych se propadla na druhou stranu planety.
„Si v pořádku?“ zeptal se mě docela vyplašeně, když jsem se chovala značně podivněji, i na mé obvyklé poměry.
„A-ani ne,“ připustila jsem bez zaváhání, protože mi bylo tak mizerně, že jsem nenašla ani zlomek snahy si hrát na něco, co beztak zjevně nebyla pravda. Stejně jsem se zařekla, že mu už nikdy nebudu lhát. A to vůbec v ničem!
„Co se stalo?“ Doslova ze mě odpovědi ustaraně tahal a já v rychlosti přemítala, jestli teď neslzím spíš kvůli tomu, jaký je to Matteo úžasný charakter. Staral a bál se o mně, přestože jsem mu před nedávnem tolik ublížila a zklamala ho. On to ale dokázal hodit za hlavu, jenom aby zjistil, jestli jsem v pořádku.
„P-promiň,“ pípla jsem omluvně a dál jsem svým slzám nezvládla bránit, aby se vylily zpod víček ven. Sice jsem se také zařekla, že před ním nebudu brečet, jelikož to v konečném důsledku působilo jako citové vydírání, ale bohužel se mi to nedařilo ovládat. A porušila jsem samozřejmě také svůj závazný příslib, že už se před ním nebudu omlouvat, pakliže to nebude nezbytně nutné, jelikož nadměrné užívání omluv zapříčíní leda to, že pozbudou svůj význam a váhu. Jenže u Mattea mi nikdy nic nevychází podle plánu, že…
„Matteo, já docela spěchám. Mám na tebe čekat?“ vložila se do toho žena po jeho boku, ze které se vyklubala skutečně jeho sestra, jakmile jsem se na ní detailněji zaměřila. Ta na mě hleděla o poznání přezíravěji, až opovržlivě, ale naštěstí se ke mně nijak nevyjadřovala. Asi ani za to jsem ji nestála.
„Ne, ne, jeď. Já se ti pak ozvu,“ oznámil ji Matteo rozhodně a vlídně se na ní pousmál.
„Tak zatím, bráško,“ rozloučila se s ním a před svým odchodem mu věnovala jeden dobromyslně varovný pohled. Nevynechala ani mě, akorát že výraz změnila na vražedně varovný.
„Měj se, Ismet,“ loučil se s ní Matteo a křiknul za ní ještě, aby pozdravovala svého manžela Neylana.
„Tak… co kdybys šla dál, Emo?“ pozval mě dovnitř svého velkého sídla, ale nakonec své věty jsem zaslechla nejistý otazník. Já si zas nebyla jistá, že se mi tam jít chce. Tedy, jestli takhle… mokrá, ubrečená a zcela zmatená.
„A-asi bych… neměla,“ vypadlo ze mě navzdory tomu, že jsem posledního půl roku nesnila o ničem jiném.
„Ale v plánu si to měla, ne?“ poukázal důvtipně na můj kufr, který pro změnu překážel přede mnou, a dokonce tím naznačoval, že jsem se k němu chystala nastěhovat.
„Ne, to ne…. J-já… musela hned, než bych si to rozmyslela,“ vysvětlovala jsem překotně, než mi došlo, že to myslel primárně jako vtip, který jsem v tom svém rozpačitém rozpoložení pochopila trestuhodně pozdě. Ale přesto mě pozval k sobě domů, to je obrovský úspěch, ne? Jen aby mě nepřekvapilo, co tam najdu… Každopádně jdu tam!
„Tak pojď. Musíme tě usušit. Je docela zima, abys nenastydla,“ vyzval mě podruhé, o něco nesmlouvavěji a já tomu automaticky přikývla. V myšlenkách jsem se zaobírala tím, jak neuvěřitelně mile se mnou jednal, ale zároveň jsem si zakazovala, aby to pro mě znamenalo tolik, protože tu pořád vězela šance, že to kromě zdvořilosti a jeho přirozené ohleduplnosti nebylo nic jiného. Navíc vidět někoho v tak zuboženém stavu, jako právě mě teď, to by obměkčilo nejednoho člověka.
Matteo mě trochu popohnal tím, když mi gentlemansky vzal ten kufr a rozešel se směrem k bráně, ze které před několika minutami teprve vyšel. Vše se to odehrálo tak rychle, ale přitom pro mě to byla ukrutně dlouhá a nekonečná muka, která se ale možná v dobré obracela. S pocitem malého vítězství jsem za ním poslušně cupitala a těšila se především na to, až ze sebe sundám to mokré oblečení. V čemž jsem zahlédla určitou příležitost, kterou jsem naštěstí s dostatkem soudnosti ihned zavrhla, protože s mým štěstím bych při tom svlékání narazila na nějaké nechtěné diváky. Bože, co je tohle za myšlenky?!
„Jak to, že ses tady tak najednou objevila?“ otázal se mě Matteo, když mi podával hrníček horkého čaje. Donutil mě sundat ze sebe veškeré promáčené a špinavé oblečení, které nejprve hodil do pračky a pak si prosadil, že využije taky sušičku. Domýšlivě jsem se dovtípila, že tím pro nás dva vymínil dostatečně velký časový úsek, který právě nenuceně, avšak zadumaně odstartoval. Objala jsem dlaněmi široký hrnek a několikrát od něj váhavě zvedla zrak k Matteovi. Ten se nezdráhal na mě zpříma zírat, čímž mi nijak nepomáhal, abych komunikovala o něco uvolněněji.
„Já vím, že jsem… se měla nejdřív ozvat, jenže …“ nechala jsem větu vyznít do ztracena, jelikož si ji dovedl snadno doplnit i beze mě. Matteo se nad ním pousmál, ale nemyslel to nijak ironicky či vyčítavě.
„Je to překvapení,“ konstatoval, zatímco zůstával lokty opřený o desku stolu a propaloval mě svým podmanivým pohledem o to víc intenzivně.
„Dobré nebo… špatné?“ vysoukala jsem ze po drobné odmlce, kdy jsem opět nevěděla, jestli zbytek dotazu nechat raději nevyřčen. Matteo se na mě zadíval s obočím mírně zachmuřeným a lehce se zakousl do spodního rtu. Ach bože, vždyť já už si nemůžu vybavit, jak opojně chutnaly.
„Asi… od každého trochu,“ usoudil, čímž mě napůl potěšil a napůl také rozesmutnil. Každopádně jeho přívětivé chování vůči mě ve mně vzbudilo dojem, že to mezi námi již není tolik vyhrocené. „Proč tu vůbec jsi, Emo?“
„Já… musela,“ hlesla jsem bezradně, když mě totálně vyvedl z té těžko získané rovnováhy.
„To už si říkala,“ osvěžil mi mou paměť, tentokrát poměrně netrpělivě.
„Nemůžeme začít něčím jednodušším?“ vydechla jsem s nadějí v hlase a lakonicky jsem po něm pomrkávala, což by mohlo zabrat. Dříve to tak alespoň fungovalo.
„Heh, něčím jednodušším…“ zabručel s pobaveným úsměškem a pak nad tím zavrtěl hlavou, buď že to odmítal, anebo se mu to zdálo nemožné. „Jednodušší by bylo jít se nechat vyřídit do ringu, než tady teď s tebou mluvit,“ poznamenal trefně a nepřestával se nad tím tak sarkasticky uculovat. Nejenže mi zrovna poodhalil něco málo ze svého současného života, ale také mě řádně popíchl, abych už dál nechodila kolem horké kaše.
„Ty víš, proč jsem tady,“ vyhověla jsem mu, přestože nic konkrétního jsem neřekla. Bohatě k tomu postačila ta jednoznačná formulace a taktéž důrazné vyslovení. Srdce se mi u toho rozbušilo jako splašené a tupě mi bušilo až ve spáncích, přičemž jsem vyloženě cítila, jak mi krev proudí veškerými cévami a roztahuje je.
„Rád bych to od tebe slyšel nahlas,“ upřesnil svůj požadavek a svýma uhrančivýma očima mě propaloval skrz na skrz. Nedával mi jinou možnost, než mu vyjít vstříc. Nemohla jsem totiž myslet na nic jiného.
„Protože jsem na tebe za těch šest měsíců nemohla zapomenout. Myslela jsem na tebe úplně každý den, čím dál častěji, i když by to mělo být spíš naopak. Bylo to pořád nesnesitelnější a nesnesitelnější žít bez tebe. Ne že by to nešlo, ale já prostě nechci,“ rozpovídala jsem se horečně, aniž bych si to předem promyslela, ale považovala jsem to tak jedině za správné. Mluvila jsem rovnou od srdce, ale nechtěla jsem zase nějak tlačit na pilu.
„Takže… co chceš, Emo? Co ode mě chceš?“ popostrkoval mě v našem rozhovoru tam, kam chtěl a já ten směr slepě následovala.
„No… t-tebe, Matteo, tebe chci. Chci zase nás dva, spolu. Proto jsem tady, abych zjistila, jestli to ještě jde,“ řekla jsem mu na rovinu a přinutila jsem se z něj ani na sekundu nespustit zrak, abych tím tak ten svůj výrok patřičně potvrdila, avšak jsem cítila, jak nezvratitelně v tvářích rudnu. Všimla jsem si, jak se mu napjala spodní čelist a když se zprudka napřímil, málem jsem přitom vypustila duši z těla, jak jsem se ho lekla. Dokonce se se mnou zakymácela židle, jak jsem s sebou při tom úleku škubla a vylila trochu čaje na linku. Ale to vše bylo dokonale nepodstatné vůči tomu, jak se Matteo nevyzpytatelně tvářil, takže jsem neměla nejmenší ponětí, co na mě vychrlí. Tak jo, děj se vůle boží.
Tak jo, poslední tři kapitoly do konce. V té příští do toho Ema vlítne po hlavě, jak je jí ostatně vlastní. Jak na vás Matteo zapůsobil? Má to podle vás nějakou budoucnost nebo ne? :)
Mockrát všem srdečně děkuji, jste absolutně nejlepší! <3
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Diskuse pro článek Mr. Perfect - 50. kapitola:
May: Zasloužili by si ho, že? No, jenže člověk míní,.. znáš to Uvidíme, co se podaří Emě vymyslet, aby Mattea získala zase zpátky... Právě jdu přidat další kapitolu a možná stihnu tenhle týden i tu poslední.. Pomaličku se totiž připravuju na zveřejnění nové, vánoční povídky, se kterou bych ráda začala nějak o prvním adventu
Mockrát ti děkuju za neustávající přízeň, jsi snová čtenářka!
Hrozně bych jim přála happyend,ale jako vždy se nechám překvapit Těším se na další
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!