OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 49. kapitola

28.10.2021 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 442×

O půl roku později

Prohlížela jsem si ty nejkrásnější svatební šaty, jaké jsem kdy spatřila. A patřily mně. Již velmi brzy jsem se do nich měla obléknout, ale při tom pomyšlení se mě jímala nevídaná hrůza. Nešlo jenom o takový ten přirozený strach z neznámého, ale skutečně ryzí paniku, která mě při pomyšlení na to paralyzovala skrz na skrz. Vyskočil mi z ní vždy po těle studený pot a dýchala jsem mělce. To rozhodně nebylo dobré znamení.

Zavřela jsem oči, abych se na chvíli pohroužila do sebe a trochu se uklidnila. Jakmile jsem oči znovu otevřela, seděla jsem před velkým kosmetickým stolkem s osvětleným zrcadlem a pečlivě se o mě starala moc milá stylistka. Česala mě a líčila pro můj velký den. Svatební den. Když jsem se podívala do zrcadla, naprosto jsem ustrnula, jelikož jsem se uviděla jako nevěstu. Ztrápená a vyděšená nevěsta. Panika ve mně stále nezadržitelně narůstala. Takhle to být  rozhodně nemá.

Znovu jsem zavřela oči a soustředila jsem se na svůj dech, abych se konečně zklidnila. Jenže když jsem je zase otevřela, moje matka mi s dojetím podávala svatební kytici a otec si mě bral za rámě, abychom spolu vykročili do uličky. Těsně předtím, než jsme udělali první krok, tak několikačlenný orchestr spustil notoricky známý Wagnerův svatební pochod. Zraky všech hostů na mě dychtivě, bedlivě a také vřele upřely a očekávaly ode mě, že půjdu lehce a s úsměvem, jenže nohy mi tak nesnesitelně ztěžkly, jako by byly snad z olova a před očima se mi dělaly menší mžitky. Vahou jsem v podstatě visela na taťkovi, ale ten hrdě kráčel vpřed a statečně mě držel.

Věděla jsem, že bych se měla těšit až se stanu novomanželkou a přijmu nové příjmení. Že bych se na ten zásadní okamžik měla celá třást. Jenže já se pořád třásla jen strachy, nejistotou a pochybnostmi. Nebyla jsem přesvědčená o tom, že by to byl správný krok. Vlastně jsem to ani nechtěla. Na konci uličky se na mě zářivě usmíval William. Bezděčně jsem zalapala po dechu a poprvé mi myslí proběhlo, že je na čase tohle šílenství zastavit. Že bych si střihla roli nevěsty na útěku?

Přestože jsem ve svých myšlenkách již brala do zaječích, otec mě vlekl stále vpřed. Před knězem mě předal do rukou Williama, který mu zdvořile poděkoval a vypadal tak šťastně. Za to mně se chtělo hlasitě křičet. Uvnitř mně se všechno bouřilo, ale navenek jsem nedokázala vydat jedinou hlásku. Pouze jsem tupě zírala na Williama a nechávala se natlačit tam, kde jsem to začínala vnímat přinejmenším jako vězení. Pomalu jsem už ani nemohla dýchat a z toho neúměrného stresu mi bylo pekelně nevolno.

Nakrátko jsem zavřela oči a když jsem je opět rozevřela, William již stál čelem ke mně a evidentně byl v očekávání. V očekávání toho jediného, o co šlo.

„Slečno Whitfieldová, tak berete si pana Simmonse za svého manžela?“ ozval se poněkud netrpělivě kněz. Akorát jsem párkrát naprázdno otevřela ústa, ale odpověď jsem mu dát nemohla. Nechtěla jsem to vyslovit. William se začínal tvářit poněkud zmateně a taky tak trochu ustaraně.

„Em, no tak. Řekni to,“ vyzval mě Will a o něco silněji stiskl obě mé dlaně, které pevně držel v těch svých.

„N-ne… já nemůžu,“ zašeptala jsem roztřeseným, téměř plačtivým hlasem a chtěla jsem se z jeho sevření vyvléknout, ale Will mě nenechal. Naopak ještě víc mě stiskl, až to zabolelo. Zoufale jsem k němu vzhlédla, ale Will se tvářil jako ledová socha. Jen v očích se mu tak zvláštně, snad až zlověstně blýskalo. Vrhla jsem pohled do řad svatebních hostů, kterým jsem je žádala o pomoc, ale všichni se pouze celí unešení usmívali a mé beznaděje si vůbec nevšímali.

„Emo, tak dělej, řekni to!“ nařídil mi William vyloženě direktivně a teď na mě koukal opravdu nenávistně.

„Jenže já nemůžu!“ vykřikla jsem hystericky, konečně se mi povedlo se z jeho sevření vymanit. Na nic jsem již nečekala a úprkem jsem se vydala rovnou k vysokým dveřím kostela, které mě měly z téhle noční můry vysvobodit. Málem jsem dvakrát upadla, protože jsem si přišlápla honosnou, tylovou látku šatů, takže jsem si musela spodničku vykasat. Slyšela jsem za sebou čilý ruch, jak svatební hosté se šokem přihlíželi tomu divadlu, které jsem tu ztropila. Ze všeho nejvíc jsem toužila být konečně venku a volná. Odpočítávala jsem vteřiny, kdy doběhnu k těm dveřím. Jenomže jsem do nich pouze tvrdě narazila. Otevřít nešly…

„Pusťte mě ven! Já chci odsud pryč! Prosím, pusťte….“

V tom jsem prudce otevřela oči a přímo přede mnou se objevil Williamův zděšený obličej, zatímco mě držel za obě ramena. Srdce mi tlouklo zběsilým tempem, div mi neprorazilo skrz hrudní koš. Vlasy se mi lepily na čelo, jak moc jsem byla zpocená a ruce se mi nervozitou solidně třásly.

„Em, zlato, to byl jen špatný sen. Už jsi vzhůru, je to zase v pořádku,“ promlouval ke mně klidným, vyrovnaným hlasem, aby mě co nejdřív ukonejšil. S očima až na vrch hlavy jsem na něj civěla a postupně jsem přicházela k sobě. Tahle zpropadená noční můra o mém svatebním dni s Willem se ke mně v noci vracela stále častěji. Zatím jsem mu o tom nic neřekla, ale tušila jsem, že nakonec budu muset. Nebo spíš o tom, jak jsem si to já osobně vykládala. Ta noční můra podle mě mluvila sama za sebe… 

Když mě William schoval do svého útěšného objetí, nijak jsem neprotestovala. Obmotala jsem mu ruce kolem pasu a opřela si hlavu o jeho hrudník, který se poklidně zvedal a opět klesal, což na mě úžasně rychle zabíralo. Velmi brzy jsem svůj dech sjednotila s tím jeho a mezitím jsem neúnavně přemítala nad tím, jestli mu o tom říct raději hned teď. Vzhledem k tomu, že bylo půl šesté ráno, ačkoliv o víkendu, tak se mi to jaksi nejevilo jako ten nejlepší čas probírat náš vztah. Ale kdy jindy, když ne teď?

„Zdá se ti to čím dál častěji,“ poznamenal potichu, když se ode mě mírně odtáhl. „Předtím si žádné noční můry nemívala,“ dodal vzápětí, když i on na tom zjevně vnímal něco podezřelého, jelikož tím předtím narážel na dobu před mou stáží v Janově. Vrátila jsem se odtamtud s tím, že to tedy s Willem ještě zkusíme. Že si druhou šanci nesporně zaslouží, když i poté, co jsem ho tak ošklivě zradila a ublížila mu, se odmítl vzdát a opustit mě. Cítila jsem to jako povinnost. Jako něco, co mu dlužím. A právě to se nejspíš promítalo do našeho společného života po Janově. Nebylo to ono, ani v nejmenším. A on to musel cítit…

„Nic není jako předtím, Wille,“ namítla jsem obratem, jelikož jsem nehodlala chodit kolem horké kaše.

„Všiml jsem si,“ pronesl s potlačovanou hořkostí, ale zřetelně slyšitelnou uštěpačností. Evidentně tu disharmonii v našem vztahu, která se projevovala především v tom, že jsem se vyhýbala větším intimnostem, nesl mnohem neliběji, než jak se vždy dušoval, že nikoliv. Samé projevy pochopení, ubezpečování, že mu to nevadí a že to chce čas, najednou nic neznamenaly. Konsternovaně jsem povytáhla obočí, ale on mě sledoval pohledem téměř bez mrknutí, aby mi ukázal, že si za tím tvrzením stojí.

„Má to potom nějaký smysl?“ vyslovila jsem otázku, která mě na jazyku svrběla již několik nekonečných týdnů. Tentokrát se zaskočeně zatvářil on. Spodní čelist se mu vzdorovitě napjala a celkově se z jeho výrazu dalo vyčíst, že se mnou rozhodně nesouhlasí.

„Možná, kdyby ses o něco víc snažila, Emo,“ vytkl mi bez servítek, jak snadno rozklíčoval, že se jedná o zásadní konverzaci. Oba jsme věděli, že teď není ani v nejmenším prostor k nějakému zlehčování, zastírání či popírání.

„Snažila jsem se půl roku, Williame, ale nestačilo to,“ bránila jsem se aktivně, ale mé svědomí mi otravně hlásilo, že na tom, co řekl, něco bude. Měla jsem do toho našeho druhého pokusu dát víc, jenže jsem nemohla. Moje srdce zůstalo někde v Itálii a mermomocí ji odmítalo opustit. Moje city patřily pouze a jen Matteovi.

„Nestačilo to ani na to, abys mě k sobě pustila,“ předhodil mi dle očekávání, protože to k tomu beztak nevyhnutelně spělo. Působilo to, že největší problém tkví v tom, že s ním nechci spát.

„J-já ale ne….“ skončila jsem dřív, než jsem pořádně spustila, protože již z těch několika hlásek jsem zněla jako korunovaný pokrytec. „Mrzí mě to, Williame… Nešlo to, nemohla jsem,“ omluvila jsem se místo toho, abych hájila svoje chování, které zcela jistě nebylo veskrze poctivé.

„Nechtěla jsi,“ opravil mě záhy a důrazně, aby poukázal na ten markantní rozdíl.

„Nepřipadá mi to správné, když….“ umlkla jsem, poněvadž jsem usoudila, že bych neměla jitřit staré rány. Ani ne tak jeho, jako spíš ty svoje. William ale přesně věděl, co mám na mysli.

„Kdo je ale vedle tebe? On nebo já?!“ vyrukoval na mě poměrně hlasitě, až jsem na pár sekund ustrnula.

„Na tom nesejde,“ hlesla jsem rezignovaně, jelikož nějaká přítomnost či vzdálenost tu nehrála ani tu sebemenší roli.

„Ovšemže sejde! Já zůstal, Emo, i když jsem věděl, že si mi zahnula s nějakým italským hipsterem!… A co on? Vzal nohy na ramena hned, jak mohl… A ty tu po něm pořád vzdycháš? Jako proč?!“ čílil se a neopomněl mi osvěžit paměť, jak tu situaci vyřešil on a jak Matteo. Nedalo se Willovi upřít, že se k tomu postavil přinejmenším velkoryse a statečně. Možná proto jsem měla dojem, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude dost. Ne tolik, co vůči mně obětoval on. A ta věc s mojí sestrou vězela někde až hluboko pod tím vším, ale… každopádně tam pořád byla. 

„Williame, mezi námi už to není ono. Není to takové, jaké to bylo dřív… Jsme jako dobří přátelé, ale ne partneři,“ propracovávala jsem se ke konečnému verdiktu, který Will pochopitelně tušil, ale viditelně se s ním nemínil smířit. Ještě stále za nás chtěl bojovat.

„Protože ty víc nedovolíš,“ svaloval vinu na mě a bohužel jsem se vůči tomu nemohla ohradit. Byl to nesporný fakt. Jenže já prostě nemůžu být, intimně, s někým, ke komu nic necítím. Ne nic romantického.

„Protože pořád miluju Mattea, ani na chvíli jsem nepřestala. Tobě to nijak nevadí?“ podivila jsem se nad jeho nezvykle tolerantním přístupem. William se nad tím ironicky ušklíbl.

„Tak fajn, Emo. Už ze sebe většího hlupáka dělat nebudu, taky mám ještě nějakou svou hrdost… A mám taky naprosto čistý svědomí, že jsem pro nás dva udělal naprosté maximum a jestli to teda nestačí, pak ano, rozhodně nemá smysl v tom dál pokračovat,“ přistoupil na můj prozatím nevyřčený návrh, že se nachýlil čas k tomu, abychom se definitivně rozloučili. Vskutku mě ale překvapil, jak zničehonic otočil a vzal to naprosto pokojně. No, evidetně věděl, že to k ničemu nevede.

„T-tak… dobře,“ vykoktala jsem váhavě, protože se mi těžko věřilo tomu, jak bleskově přestal s tím umíněným vzdorem. Pár sekund jsem na něj zmateně mrkala, zatímco on si mě tak nostalgicky prohlížel.

„Máš měsíc na to, aby sis našla jiný byt, ale bylo by fajn, kdybys mezitím bydlela u svých rodičů. Nesnesl bych, kdybys tady zůstala a přitom…“ umlkl pod tíhou svých nevyslovených myšlenek, které jsem plně chápala a když uhnul svým smutným pohledem stranou, stáhlo se mi úzkostí hrdlo. Ne proto, co mi právě oznámil, ale že jsem mu znovu nemálo ublížila. Beztak jednou skončím v pekle…

„Já to chápu,“ pípla jsem pokorně a bojovala jsem s nutkáním ho chytit za ruku. William poté poněkud strnule vstal z naší postele a táhlým krokem si to mířil do koupelny. U dveří se na mě ještě otočil, s neodkladnou otázkou vepsanou do jeho pobledlé tváře. Několikrát na prázdno pootevřel a zase zavřel své úzké rty, než našel dostatek odvahy se zeptat nahlas.

„Řekni mi, Emo,“ načal nakřáplým hlasem, který se mi zabodával po kůži jako tisíce malých jehliček. Pobídla jsem ho trpělivým pokynutím hlavy a alespoň náznakem pokusu o úsměv. „Kdybys neodjela na tu stáž, vzala by sis mě?“ Krátce a ostře jsem se nadechla. Tohle byla trefa do černého, rovnou do živého…

Tímhle dotazem mě William dočista vykolejil. Zejména proto, že mi hlavou bleskla okamžitá odpověď, která zněla kladně. Vzala bych si ho a byla bych přesvědčená, že mám toho nejlepšího mužského pod sluncem. William moje paralyzované mlčení snadno pochopil, a tak sklesle spustil bradu dolů. Přitom se ale pořád neměl k odchodu, tak jako tak ode mě nechtěl odejít. I když jsem mu dvakrát zlomila srdce, nepochopitelné. Nespravedlivé…

„Sice nemám ponětí, co vlastně hledáš, ale doufám, že se ti to podaří najít a budeš šťastná. Vždycky jsem chtěl jen to, abys byla šťastná, nic víc,“ popřál mi do budoucna a tím mě naprosto rozložil. Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem zvládla udržet pouze do té doby, dokud mi nezmizel z obzoru. Poté jsem tváří padla do polštářů a propukla v lítostivý pláč, jelikož rozloučit se nakonec s tímhle vším pro mě nebylo až tak snadné, jak jsem se domnívala. Nejhorší bylo to vědomí, že je William skutečně báječný chlap, akorát ne pro mě. Z celého svého srdce jsem doufala, že jemu se podaří to stejné. Přála jsem mu stejně tak báječnou ženu, která ho naplno ocení. Zasloužil si jenom to nejlepší.

* * * 

„No tak pojď dál, Emo,“ pozvala mě mamka dovnitř, ale ani v nejmenším se netvářila, že mě ráda vidí. Otec hned za ní vypadal o něco shovívavěji nebo spíš přesněji soucitněji. Mamka neměla takové pochopení pro to, jak jsem se zachovala k Williamovi.

„Vítej doma, holčičko,“ zdravil mě taťka, zatímco se ujal mých zavazadel, ve kterých jsem si vezla veškeré věci z mého již bývalého bytu.

„Děkuju,“ hlesla jsem skoupě, protože jsem se opravdu styděla za to, kam jsem to až dopracovala. Že jsem všechny zklamala, ranila je. Šla jsem za nimi do útrob menšího rodinného bytu a psychicky jsem se připravovala na to, že mi to dá moje mamka solidně sežrat. Asi nikdy jsem ji neviděla šťastnější, než když jsem ji oznámila, že se vracím k Willovi a že to chceme ještě jednou zkusit.

„V ledničce máš rizoto, kdybys chtěla,“ řekla mi mamka suše, oproti její obvyklé vlídnosti.

„Možná později, ale díky,“ ocenila jsem, že mi o tom alespoň řekla, ale momentálně jsem se viděla ve svém dětském pokoji, který naši již využívali spíš jako odkladiště všeho možného, co kde překáželo. To mi pochopitelně nevadilo, byla jsem vděčná, že mám kde složit hlavu. „Nejspíš si půjdu lehnout, jsem hrozně unavená,“

„Dokud mi neřekneš, cos to zase natropila, tak se odsud nehneš, mladá dámo,“ nakázala mi mamka rezolutně a měřila si mě přísným pohledem.

„Ale no tak, zlato. Nech ji aspoň chvilku vydechnout,“ napomenul ji taťka a spiklenecky na mě mrknul.

„Ne, Masone! Já chci vědět, co se stalo, když se tu takhle nečekaně objevila. Vždyť to vypadalo, že už bude všechno zase v pořádku,“ posteskla si a vrtěla nade mnou bezděčně hlavou.

„V pořádku to ale nebylo, mami. Proto jsme se rozešli a rozhodně už se k sobě nevrátíme. Stačí ti to takhle?“ shrnula jsem do pár strohých vět, které ale dokonale vystihly vše, co se k tomu dalo říct. Mamka se znepokojeně zamračila a ohlédla se po otci, který to ale zřejmě neplánoval nijak komentovat.

„Ale měli jste se přece brát!“ zaúpěla nešťastně a nejspíš ji to mrzelo daleko víc, než mě, že se žádná svatba konat nebude. Každopádně s tím padnou i veškeré starosti a zařizování, což ji teď ale asi nikterak neuchlácholí.

„Mami, prosím tě,“ požádala jsem ji naléhavě, aby se to pokusila přijmout a už se k tomu vícekrát nevracet. „Zkusili jsme to, ale nevyšlo to. Holt s Williamem spolu být nemáme,“ dodala jsem zcela smířeně, jelikož já to považovala za hotovou věc.

„A na to jste přišli až teď? Po tolika letech?“ přeptala se nevěřícně a kulila na mě svoje velké oči. Ty jsme měly s Valerií po ní. A po taťkovi zase široká ústa. Příroda se na nás vyřádila.

„Lepší teď, než až po svatbě, no ne?“ poznamenal taťka, který se mě pokoušel zastat, ale od mamky si nevysloužil zrovna ten nejpřívětivější pohled. Posunky jsem taťkovi poděkovala a cítila jsem čím dál silnější potřebu se odklidit někam pryč z mamčina dohledu.

„A Will s tím souhlasí?“ vyptávala se, když si uvědomila, že posledně proti tomu rozchodu Will protestoval.

„Dohodli jsme se tak společně. Klidně mu zavolej a zeptej se ho,“ vyzvala jsem jí, ne nějak přezíravě, ale naprosto vyrovnaně a dobromyslně. Jen proto, aby si má slova ověřila a začala to považovat za holý fakt.

„A co se mezi váma stalo, proboha?“ vyjekla a chybělo jenom to, aby spráskla ruce k sobě.

„To je naše věc, mami,“ odmítla jsem ji na to odpovědět, protože jsem nechtěla, aby věděla, co se vlastně stalo. Nemohla jsem ji říct pravdu, že jsem se v Itálii zamilovala do někoho jiného, jelikož za to by mě nejspíš vydědila. Jenomže zase něco zamlčovat, to se mi už ze své podstaty příčilo, jelikož přesně to mě dostalo do téhle příšerné šlamastyky. Na druhou stranu jsem asi neměla sílu to zrovna v tenhle moment řešit. A mamku by z toho taky mohl trefit šlak, už takhle byla dost vystresovaná.

„A co hodláš dál dělat? Chceš odsud každý den dojíždět do práce?“ přešla k praktičtějším věcem, které jsem každopádně už předem vyřešila. Do Londýna to totiž odsud sice nebylo daleko, ale ani blízko a navíc pak ta doprava po Londýně, to by bylo o nervy. Navíc bych musela vstávat v dost tristní hodiny, abych se na pracoviště dostavila včas a v tom případě by po mně stejně nic nebylo. Návrh na práci z domova jsem rázně zamítla, po té nepovedené stáži jsem nenašla kouska chuti civět půl dne do monitoru.

„Ne, hodlám teď přinejmenším strávit tak týden v sedle. Vzala jsem si neplacené volno,“ obeznámila jsem je se svým plánem, který matku taky nijak dvakrát nepotěšil. Popravdě jsem přemýšlela i nad výpovědí, jelikož mnou cloumalo neodkladné nutkání začít od nuly úplně ve všem. Když restart, tak pořádný.

„Ty ses snad úplně zbláznila, Emo,“ okomentovala moje počínání mamka, ale u toho naštěstí také zůstala.

„Jen ji nech, Evo. Je to její život a ona určitě ví, co dělá,“ klidnil ji taťka a já mu to akorát vděčně kvitovala.

„Vážně, Masone? Protože já ji ale vůbec nepoznávám,“ podělila se s ním o svůj postřeh a zněla absolutně konsternovaně. Dívala se na mě přitom jako na nějakého mimozemšťana a každý milimetr její tváře na mě křičel, že s mým plánem zásadně nesouhlasí.

„To asi ta Itálie, mami. Dostala se mi za těch pár týdnů pod kůži,“ podotkla jsem v šifře, kterou samozřejmě nemohla rozpoznat, ale mohla by ji třeba trochu obměkčit. Ona si na tu Itálii fakt potrpěla, a takovýhle lehkovážný život byl přesně jejich styl. A Matteo mě taky mnohému naučil…

„Kvůli ní sis zničila život, jo?“ zabrblala mamka skepticky a prostě pouze proto, že si to nesvedla odpustit.

„Evo,“ oslovil ji taťka měkce a vzal ji jemně za předloktí, čímž si získal její pozornost. „Nedáme si spolu na terase čaj? Třeba heřmánkový?“

„A já jdu do pokoje. Moc děkuju, že jste mě tady nechali, vážně.“ Znovu jsem poděkovala za to, že mi poskytli zázemí, když jsem ho potřebovala, načež jsem se bez jakékoliv jejich reakce otočila na patě a zapadla jsem u sebe v pokoji.

* * * 

Seděla jsem s našima u večeře a chystala jsem se jim oznámit tu nejnovější novinku, nad kterou jsem uvažovala poslední týden neustále dokola. Ten nápad ke mně přišel zcela nečekaně, když jsem zrovna s mojí milovanou zlatkou May cválala přilehlými pozemky okolo stáje a od té chvíle se mi ji nepodařilo vyhnat z hlavy. Vzhledem k tomu, že jsem za poslední půl rok nedovedla vyhnat z hlavy ani Mattea, znamenalo to jediné. Jít si za tím. Jít si pro něj. Ještě jednou to zkusit nějak napravit, zachránit. Předtím jsem pro to rozhodně neudělala dost…

„Ehm, heh… mami, tati?“ začala jsem velmi neobratně, poněvadž jsem úplně nevěděla, jestli je to dobrý nápad jim to vůbec říkat, ale musela jsem. Oba ke mně zaujatě vzhlédli a pozorně mi naslouchali.

„Hm? Copak?“ popohnala mě mamka, když se to ticho z mé strany pouze natahovalo.

„Já…. jsem vám chtěla říct, že odsud brzy zmizím. Asi tak… zítra, “ vysoukala jsem ze sebe a rozhodně jsem je tím zaskočila. Především tím ukvapeným termínem, ale měla jsem k tomu oprávněný důvod. Chtěla jsem jim říct o všem, co jsem před nimi tajila, takže zítra se odsud vypařit byl ten nejzazší možný termín, který se nabízel. Maminu z toho totiž pravděpodobně chytí pořádný amok.

„Co? Už zítra? Takhle ze dne na den?“ tázala se podezíravě mamka, které to zrovna nehrálo.

„Tobě už se podařilo najít si nějaký byt?“ zajímal se aktivně taťka a pozvolna u toho žvýkal míchaná vajíčka.

„To zatím ne, ale… rozhodla jsem se vycestovat. Někam se podívat,“ naťukávala jsem ostražitě, abych si mamku připravila na tu největší třešničku na dortu.

„Cože?!“ vypadlo z mamky v ochromujícím šoku, kdy ji div nevypadlo sousto z pusy, které doteď zpracovávala, jak doširoka otevřela pusu. „Ty ses snad zbláznila, ne? Kam bys jako cestovala? Proč?“ zahrnula mě vodopádem slov a bezmála třískla příborem o talíř, až to se mnou i s taťkou trhlo.

„Jedno po druhém, mami,“ prohlásila jsem obligátně a gestem ruky jsem ji naznačovala, aby trochu ubrala.

„Děje se něco, Emo?“ staral se taťka, když už také jemu připadalo moje chování docela zvláštní.

„Jo, děje,“ potvrdila jsem mu, načež na sebe mamka s taťkou vyděšeně pohlédli. Pak ten stejný výraz namířili na mě, čímž mě znervóznili ještě víc. „Hodlám získat zpátky muže svého života,“ shrnula jsem do jedné záhadné a odhodlané věty, která u mé mamky vyvolala nejprve rozpaky, poté zmatení a nakonec nevídané veselí.

„Tak že bys nakonec přece jenom dostala rozum, holka?“ řekla se slyšitelnou úlevou mamka a celé její tělo se uvolnilo. Taťka byl ale stále na vážkách.

„William je někde v zahraničí?“ pátral po detailech taťka, když se mamka nechávala unášet tou zmýlenou představou. Naneštěstí jsem ji v tom musela opět zklamat. Zavrtěla jsem hlavou, že nikoliv, a to z toho snění vytrhlo už i mamku.

„Není to William, ale… někdo jiný. Někdo, koho jsem potkala v Itálii na té stáži,“ dávkovala jsem jim, ale nezdálo se, že by to mamka stíhala pojímat.

„Jak jako někdo jiný? Na stáži?“ papouškovala po mně mamka, aby to právě nějak pobrala.

„A seš si tím jistá, Emo?“ Taťka byl očividně na úplně jiném levelu.

„To jsem. Musím za ním jet a zkusit to aspoň,“ odpověděla jsem taťkovi, než se ujala slova zase moje mamka, aby mě sjela na dvě doby.

„Tak takhle to teda bylo,“ zahlásila jako by zrovna rozluštila šifru Mistra Leonarda. Nasadila přitom pohoršený, téměř pohrdavý výraz, jak si nakonec dala dvě a dvě dohromady. Frustrovaně jsem vydechla, ale věděla jsem, že tohle přijde a že se tomu nevyhnu. Všechny ty drobky si vyžírám fakt jako důkladně…

„Mami, j-já...“

„Emilie, řekni mi, prosím tě, že to není tak, jak si myslím,“ vyzvala mě varovně, jako by snad toužila potom raději slyšet milosrdnou lež, nežli krutou pravdu.

„Ráda bych, ale nemůžu,“ kuňkala jsem zahanbeně a sotva jsem se na ni podívala.

„Každý dělá chyby, Evo,“ vložil se do toho taťka, který se mě tím v podstatě zastal. Mamka na něj vrhla pohled s očima až na vrch hlavy a ten pak mezi nás dělila spravedlivě rovným dílem.

„A kde jsme ji udělali my, Masone? Kde jsme s její výchovou udělali chybu, co?!“ obořila se na svého manžela a mně se rozhodla po několik vteřin zcela ignorovat. Asi by mi to ani nevadilo, kdyby mi tím ovšem nedávala najevo, že mnou momentálně v podstatě téměř opovrhuje.

„Mně to doopravdy mrzí, ani nevíš jak,“ osmělila jsem se k dalších z mnohých omluv, které mi šly přes jazyk čím dál hůř, protože tím neustálým opakováním nějak pozbývaly na významu.

„A vlastně je to asi dobře, že jste se s Williamem rozešli, protože on je pro tebe až moc dobrý,“ vmetla mi přímo do tváře, chladnokrevně a bezmála pomstychtivě. Nepochybně stále kopala za tým William a nejspíš ještě dlouho bude, když se dozvěděla, že za to fiasko můžu hlavně já.

„Evo,“ napomenul ji taťka za ta tvrdá slova, která mě sice ranila, ale v porovnání s tím, co jsem napáchala já na ostatních to nebylo zdaleka nic.

„A je vlastně i dobře, že odjíždíš pryč, protože jsem na tebe teď tak hrozně moc naštvaná jako ještě nikdy dřív…. Sakra, Emo, styď se!“ pohoršovala se nade mnou a z očí ji šlehaly zlověstné blesky. Uvědoměle jsem jí na to přikývla, ale u toho jsem raději zůstala. „Jdu nahoru, přešla mě chuť. Šťastnou cestu, Emo.“ A poté se prudce zvedla a rázovitě odkráčela z kuchyně do ložnice, kde za sebou halasně práskla dveřmi. Bezva tečka za touhle konverzací.

„Ona vychladne. Nedělej si s tím starosti,“ utěšoval mě taťka záhy, což od něj bylo neuvěřitelně milé.

„Fakt mi je to líto, tati,“ zopakovala jsem a v krku se mi usadil obří nepropustný knedlík. Sotva se skrz něj dalo polykat. Taťka na mě poznal, že je mi do pláče, a tak mi vzal obě ruce do svých dlaní.

„Já vím, já vím,“ konejšil mě a vyzařovala z něj taková podpora, kterou jsem potřebovala ze všeho nejvíc. Z Itálie mi od Enza pravidelně přicházela nemalá dávka pozitivity, když mi neustále posílal nějaké srandy, vtipná videa a v neposlední řadě taky motivační citáty. Každý týden jsme si volali, alespoň jednou, někdy i častěji a já za takového skvělého kamaráda posílala nekonečné díky celému vesmíru. „Ale naprav všechno, jak to jen půjde,“ doporučil mi vlídně, ale odtušila jsem z toho, že to míní spíš jako citlivý příkaz.

„Mám to v plánu, ale nejdřív musím odletět do Istanbulu,“ slíbila jsem mu, ale současně jsem mu sdělila, že mám jasně daný řád v tom, kde chci začít a u koho.

„Až do Turecka?“ přeptal se neradostně a asi nevědomky mě o něco silněji stiskl ve svém sevření.

„Do Janova se zatím nevrátil,“ zamumlala jsem neochotně, ale taťka stejně neměl ponětí, co to znamená. Matteo kvůli mně zanevřel na Janov, protože jsem mu zkazila i ty dobré vzpomínky, které doposud na město nasbíral.

„Vážně je pro tebe lepší volba než William?“ zkoušel mě taťka a asi tím také zjišťoval, jak to vnímám já.

„Will je rozumná volba, Matteo ta správná,“ pravila jsem bezmála poeticky, ale především výstižně. Taťku má odpověď zjevně potěšila, když se na mě hřejivě pousmál.

„Tak to hodně štěstí, zlatíčko,“ řekl mi od srdce a párkrát mě poplácal po hřbetu dlaně.

„Tobě taky,“ vrátila jsem mu, ale on nad tím pouze nechápavě zvlnil čelo. „No… s mamkou, však víš,“ objasnila jsem mu vzápětí, což ho krátce rozesmálo.

„Však ona to nakonec pochopí, neboj se,“ ujišťoval mě a doslova z něj vyzařovalo, že v to sám nezvratitelně věří. Proto mi nezbývalo, než tomu uvěřit taky, ačkoliv s určitými pochybnostmi. Poté jsme se oba mlčky vrátili k jídlu, abychom zakrátko zjistili, že po té nepříliš vydaření konverzaci přešla chuť i nás dva. Já již byla stejně myšlenkami někde jinde, a to v Turecku u Mattea. Co mu vůbec řeknu? Jestli mi tedy k tomu dá vůbec tu příležitost. Jen jestli si to vše nemaluju až moc růžově a nedopadne to ještě větším fiaskem, než posledně. Ale neříkal Matteo taky, že člověk může dosáhnout všeho, po čem ze srdce touží?

 Tak jo, trochu posun v čase, ale ono to chtělo. Willova linka je tímto uzavřená, jak na vás jeho postava působila? Moc prostoru v povídce sice neměl, ale na druhou stranu se snad dostatečně projevil. :) A v příští kapitole bude Ema už v Istanbulu. Co myslíte,  jak to s Matteem dopadne? :) 

Mockrát všem ze srdce děkuji za tu neutuchající podporu a neustálý zájem. Jste skvělí! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 49. kapitola: