OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 2. kapitola

18.06.2020 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 933×

Před větší a evidentně novější budovou ve tvaru obdélníku v industriálním stylu, jejíž okna byla podstatně větší než okna ostatních přilehlých budov, jsem se nakrátko zastavila. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych ze sebe alespoň částečně setřásla tu nervozitu, ale nemělo to vůbec žádný účinek. Netušila jsem, co mě čeká, alespoň v určitém slova smyslu, a do čeho vlastně jdu. Jací tam budou lidé a jak do toho prostředí zapadnu. Nebyla jsem zrovna ukázkový prototyp člověka, který by se dokázal všemu a všem okamžitě přizpůsobit. I proto jsem z té stáže měla takové obavy.

Byla jsem tak trochu introvert a extrovert v jedné osobě. Proto jsem mívala rozporuplné nálady a stavy, které se podobaly přesně tomu přílivu a odlivu moře. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jestli třeba netrpím rozdvojenou osobností nebo nejsem nějaký psychopat či sociopat. Nikdy jsem se ale nebudila s tím, že jsem neměla ponětí o tom, co jsem předešlý den vlastně dělala, což by mnohdy byla docela velká úleva, ale holt jsem byla občas jen emočně nestabilní. Na návštěvu psychologa jsem zase neměla dostatek odvahy, jednak kvůli případné diagnóze, kde by mi nějakou poruchu vážně zjistili, a také kvůli práškům, které by mi mohli předepsat a vůči kterým jsem byla odjakživa proti. A tak jsem se mnohdy utěšovala tím, že to takhle bláznivé někdy my ženské prostě míváme. Já sice někdy až moc bláznivé, ale moji nejbližší to naštěstí tolerovali. 

William si na moje výkyvy nálad již dávno zvykl a většinou tvrdil, že to není zase tolik zlé, jak se to zdálo mně. Přesto jsem ho donutila, abychom spolu uzavřeli dohodu, že když to náhodou budu nějak přehánět, tak mě na to upozorní a připomene mi, abych se trochu zklidnila, což jsem se vždy snažila, když už jsem mu to slíbila. Will ke mně byl až příliš shovívavý a zlehčoval to, přičemž já jsem svoje nálady naopak zase o něco zveličovala, protože jsem měla ten pocit, že je zrovna dvakrát nezvládám ukočírovat. Ale prý jsem to akorát moc hrotila... 

Do firmy jsem vstoupila pravou nohou a s pevným odhodláním, že musím udělat co nejlepší první dojem. A že místo té nervozity dám najevo jedině profesionalitu, asertivitu, sebevědomí a těm svým slabším stránkám nedám absolutně žádnou šanci. I z toho důvodu jsem si nakračovala v modrých lodičkách velice odvážně a nesla jsem se jak na nějakém mole, což byl jeden z mých způsobů jak si dodat právě tu sebejistotu. Potřebnou energii jsem naháněla už svým pampeliškově žlutým overalem s tříčtvrteční délkou nohavic a s páskem v pase, protože ta zářivá barva mě doslova nabíjela. Abych ovšem nebyla tolik výrazná a nebudila příliš velkou pozornost takhle napoprvé, přehodila jsem přes sebe královsky modré sako, které dokonale ladilo s mými botami. Do ruky jsem si vzala velkou business kabelku, aby se mi do ní vešlo všechno potřebné, a na hlavu slamák, protože tady to přímořské sluníčko neuvěřitelně pálilo a na mých hnědých vlasech to bylo po pár minutách docela znát.

Nejprve jsem se nahlásila na recepci, kde jsem se prokázala, aby mě ochranka mohla pustit dál. Docela mě tahle přísná bezpečností opatření udivila, ale na druhou stranu jsem s nimi rozhodně souhlasila. Pak jsem výtahem vyjela do druhého patra, kde se nacházelo grafické studio Costa del Sole, které mělo být historicky jedním z vůbec prvních tady v Janově. Dříve se pochopitelně zaměřovali na tiskoviny, ale v dnešní době se jejich práce rozšířila pochopitelně na počítačovou grafiku, které jsem se taktéž odborně věnovala, a v níž jsem zde měla nasbírat nové zkušenosti. Studio bylo součástí reklamní agentury, jejíž zbytek se nacházel ještě o jedno patro výš.

Jakmile jsem vystoupila do prostředí studia, přišlo mi to, jako bych byla v jiném světě. Prostor firmy byl opravdu krásně prosvětlený, vzdušný a čistý, ačkoliv velmi pestrý na různé vjemové podněty, což se u kreativních lidí, kterých zde byla plná firma, dalo pochopitelně očekávat. Celkově to na mě ale působilo vesele, mladistvě a nápaditě. U nás ve firmě prostředí více odpovídalo… no, jednoduché business kanceláři. Až tedy na můj stůl, který by spíše svou barevností skvěle zapadal sem. Proto jsem místo obav pocítila určitý pocit sounáležitosti.

„Dobrý den. Mohla bych se na něco zeptat, prosím?“ oslovila jsem prvního člověka, který se mi připletl do cesty, když kolem mě rychlým tempem procházel tmavovlasý muž. Ten se jako na povel zastavil a soustředěně se na mě zadíval. Vypadal velmi sympaticky a byl opravdu velmi pohledný.

„Zdravím. Jasně, o co jde?“ vyzval mě bez zaváhání, abych ho klidně zdržela od jeho práce, takže jsem tu jeho neochvějnou ochotu ihned ocenila milým úsměvem.

„Já jsem ta nová stážistka. Ema Whitfieldová,“ představila jsem se mu, načež jsem k němu nechala vystřelit svou pravačku, která ho trochu zaskočila, když se sebou mírně trhl. Pak se na mě ale zvesela pousmál a chytil mě, aby si potřásl s mou rukou. „Ahoj Emo, já jsem Enzo, moc mě těší a vítám tě tady,“ představil se mi vzápětí i on a automaticky se ke mně natáhl pro dva letmé polibky na tvář, což mě nejprve trochu překvapilo, než jsem si uvědomila, že tady je to naprosto běžné.

„Díky ti, Enzo. Musím říct, že se mi to tu takhle na oko fakt líbí. Máte to tu takové hravé, veselé,“ podělila jsem se s ním o svoji prvotní myšlenku, která mi vytanula na mysli, když jsem zrakem zmapovala moje následující pracovní prostředí na dlouhých šest týdnů.

„Jo? Tak to je jedině dobře, když tu s námi teď budeš pracovat,“ poznamenal naprosto trefně, což jsem mu ihned souhlasně odkývala a rozhlížela jsem se dál nadšeně kolem sebe, jak jsem i nadále nasávala tu zdejší atmosféru.

„Taky bych řekla. Poslyš… měla bych se nahlásit u slečny nebo paní Palmieri, ale nevím, která to je,“ nastínila jsem mu svůj problém, když jsem se přes ty úvodní komentáře propracovala k jádru pudla. Enzo se pouze tak pobaveně ušklíbl a rozhlédl se automaticky kolem sebe, jestli ji někde mezi těmi lidmi nenajde. Pak se ke mně opět trochu nahnul a o něco ztišeným hlasem mi prozradil: „Biancu se nedá přehlédnout a hlavně přeslechnout. To je ta nejuřvanější ženská ze všech, připrav se na to.“

„Tak to se asi mám na co těšit, že,“ prohlásila jsem trochu otráveně, čímž jsem ho regulérně rozesmála.

„Ona není tak špatná, však ji poznáš,“ povzbudil mě s rozverným mrknutím, načež se studiem roznesl pronikavý, ječivý ženský hlas, který se po Enzovi neodkladně sháněl. Enzo na pár sekund viditelně ztuhl, z čehož jsem snadno odvodila, že to bude určitě ta Bianca. 

„To bude ona,“ konstatovala jsem s jistotou, což mi Enzo mlčky odkýval.

„Já jsem tady, slečno Bianco! Někoho vám vedu,“ křikl za ní nazpět, přičemž mě chytl za loket a rozpochodoval se se mnou po boku vstříc platinové blondýnce s výraznými rudými rty a rentgenově modrýma očima. Její oblečení bylo poměrně dost extravagantní a snad až vyzývavé. Slečna Bianca se nejspíš minula profesí, nějaká kurátorka umění by jí sedla spíš … 

„Slečno Palmieri, já jsem ta nová stážistka, Ema Whitfieldová, těší mě,“ zopakovala jsem si představovací rituál a natáhla jsem k ní aktivně svou pravici. Ona se na mě ale dívala poněkud překvapeně, načež si mě tak podezíravě přeměřila svým bedlivým zrakem, který mě s tou její ledově modrou barvou jaksi děsil. Působila neuvěřitelně přísně a hlavně nepřístupně. Tak s ní ta spolupráce bude asi velice zajímavá…

„Proboha! Jaká zas stážistka? To už má být jako teď? Já na to úplně zapomněla. V tomhle blázinci si taky nemůžu pořád všechno pamatovat! Fakt nevím, co mám už dělat dřív! Všechno neustále visí na mně!“ vychrlila na mě naprosto bezradně a velmi hlasitě, až jsem měla nutkání si zacpat uši, ale naštěstí jsem se udržela. Jaksi zaraženě jsem se na ni podívala díky tomuhle jejímu výlevu a pak jsem nejistě pohlédla na Enza, který Biancu sledoval s chápavým pohledem a svorně jí k tomu přikyvoval. Nakonec jsem ruku stáhla zpět k tělu, protože se nezdálo, že by se měla k jakýmkoliv základním zdvořilostem.

„No… no ano, už jsem tady a teď,“ potvrdila jsem jí rozpačitě, protože to její stěžování si znělo téměř jako výtka a nepochopení toho, jak a proč jsem se tu vlastně vyskytla.

„Zrovna teď! Opravdu jsi mít lepší načasování nemohla! My tu máme takové velké změny a do toho nám přijede stážistka, na kterou já teď vážně nemám čas,“ povykovala dál, přičemž u toho horlivě gestikulovala rukama, jak už to tak u těchto jižanských typů bývalo. I já v sobě trochu téhle krve měla.

„To nemohla, protože jsem tady v ten daný termín, který tu mám být, slečno Palmieri,“ ohradila jsem se vůči jejím narážkám na něco, co jsem já sama nemohla nijak ovlivnit. Ona se do mě ihned zabodla ostrým pohledem, když jsem si jí dovolila odmlouvat, což jí zřejmě vadilo. Jenomže kdybych ji nechala skákat mi takhle po hlavě už od začátku, akorát by se to potom neúměrně stupňovalo. Nebyla jsem žádný jejich řadový zaměstnanec, abych se musela strachovat o svoje místo, ačkoliv na konci své stáže dostanu od vedení nějaké hodnocení a shrnutí za to, co tu během té doby předvedu, kde mi to budou případně moc řádně spočítat.

„Mohl by ses jí, laskavě, ujmout, Lorenzo? Já potřebuju vyřídit veškeré papíry, musím najít v archivu naše zakázky za poslední dva roky a musím počkat, než se tu ukáže pan Tekin, abych to s ním všechno probrala. Doopravdy nemám čas se tu věnovat někomu, kdo tuhle potápějící se loď zase brzy opustí!“ držkovala na mě i nadále, přičemž si mě tak pohoršeně přeměřovala pichlavýma očima, jako bych za to snad mohla já. Snažila jsem se si to nebrat osobně, protože jsem zjevně nebyla příčinou jejího rozhořčení, nýbrž pouhá nevinná oběť, na které si akorát tak zchlazovala žáhu. Ale byla jsem z ní s každou další minutou, co jsem s ní komunikovala, čím dál rozčarovanější.

„Jistě, slečno Bianco. Já tu Emu provedu a ukážu jí všechno, co bude potřeba. Ale ty organizační věci stejně musíte řešit spolu a nejspíš i s panem Tekinem, až dorazí,“ vyšel jí automaticky vstříc a pokorně se na slečnu Palmieri díval, aby se nejspíš i on nedočkal dávky toxických poznámek, které ze mě vysávaly veškeré úsilí zapůsobit zde ve svůj první den co nejlépe a zůstat co nejpozitivnější.

„Jedno po druhém, Lorenzo. Až dorazí pan Tekin, tak budeme řešit důležitější věci než nějakou stáž! Já se z toho fakt asi brzy zblázním. Kde ten chlap vůbec je?!“ neustávala v tom lamentování, přičemž se od nás vzápětí otočila a pokračovala ve své cestě plné nářku a osočování, které zaměřovala na kohokoliv, kdo se jí do ní zrovna připletl.

„Trošku neurotická, co?“ okomentovala jsem ten její krátký výstup, díky němuž jsem si o ní udělala celkem výmluvný obrázek. Jasně, říká se, že se nemá kniha soudit podle obalu, ale to, jak se slečna Bianca předvedla, to mluvilo nejspíš za vše.

„Trošku víc, ale jinak je to správná ženská, fakt. Jen… to chvíli trvá, než si k ní člověk propracuje. Mně to trvalo asi tak půl roku, než si mě pustila trošku k tělu,“ sdělil mi svoje vlastní zkušenosti, kterým se mi těžko věřilo, ale na druhou stranu asi nebyly tolik překvapivé, když jsem měla se slečnou Biancou tu čest. 

„Tak dlouho tady nebudu,“ pronesla jsem s nepatrnou úlevou, že tohle budu muset snášet jen několik týdnů. Tomu se Enzo pobaveně zasmál a pak se zatvářil, jako by mi to snad i záviděl.

„Nedáš si kafe, hm? Pak tě tady po firmě provedu, všechno ti ukážu, abys věděla jak a co. Je tu teď trochu chaos, ale ono ani za obyčejného provozu to tady nevypadá jinak,“ nabídl mi vstřícně a mrkl na mě, abych si nedělala starosti, když se tu budeme chvíli jenom poflakovat, že kdyby to zjistila slečna Bianca, tak by z toho bylo další pozdvižení. Ona si totiž určitě s ničím a nikým nebrala ani nejmenší servítky.

„Kafe bych si dala,“ přijala jsem nadšeně jeho nápad, načež jsme se oba dva přesunuli k takovému menšímu kuchyňskému koutku, kde byl na lince kvalitní kávovar a nechyběly tu ani tři malé kulaté stolečky se čtyřmi židličkami, aby se tu zaměstnanci mohli kdykoliv občerstvit nebo si sednout k dobré kávě. Celý kuchyňský koutek byl od zbytku prostoru oddělen delší, poměrně širokou přepážkou, která plnila funkci barového pultu, protože u ní byly pravidelně rozestavěny barové židle ze strany od linky. Enzo mi rovnou ukázal, jak s přístrojem pracovat, abych se dokázala příště obsloužit sama a naštěstí na tom nebylo nic dvakrát těžkého, ačkoliv já jsem dovedla zvrtat i naprosto banální úkony, jak jsem bývala občas nepozorná a roztržitá.

„I z toho kávovaru je to kafe výborné,“ pochvalovala jsem si lahodnou chuť latté macchiata, zatímco jsem usrkávala ze sklenice, do které se tahle káva běžně dělala.

„To víš, my Italové si na kávu potrpíme,“ pravil významně, čímž mě podnítil k širokému úsměvu. Postávali jsme právě u baru, takže jsme měli v podstatě celou firmu před sebou jako na dlani, a tak mi k ní mohl mnohé říct i jenom z téhle pozice. Vtom mi ale na mysl vystoupily daleko důležitější a neodkladnější otázky, kterým jsem ihned nechala volný průchod: „A co se to tady vůbec děje? Co to slečna Bianca říkala o té potápějící se lodi? Firma má nějaké problémy?“ Enzo o něco zvážněl a pozvolna tomu přikývl.

„Firma krachuje. Měli jsme tu pár interních problémů, které přivedly firmu bohužel až k bankrotu. Původní majitel nás nabídl na trhu dost pod cenou, ale nakonec nás koupil nějaký pan Tekin s tím, že se pokusí postavit firmu zase na nohy a vrátit ji její původní věhlas, protože jsme jedna z prvních reklamek nejen v Janově, ale v celé Itálii,“ shrnul v kostce veškeré události, které se tu nejspíš ještě nedávno odehrály a které možná upozadily to, že se firma zapsala do toho mezinárodního projektu na výměnné stáže. Evidentně jim jejich původní spolupracovnice nescházela a možná si ani dnes nevšimli, že tu není, když tu panoval takový zmatek.

„Ten pan Tekin vypadá na pěkného samaritána, když se rozhodne koupit firmu v bankrotu a utopit v ní spoustu peněz,“ uvažovala jsem nahlas a docela jsem byla zvědavá, až se s ním osobně poznám.

„Jakmile jsme se to dozvěděli, tak jsme hnedka hledali, kdo to je a našli jsme docela zajímavé informace,“ řekl mi poněkud tajuplně, čímž ve mně pochopitelně vzbudil ještě o něco větší zvědavost, kterou jsem měla o něco dychtivější, než by bylo zdrávo. Nejednou jsem na ni víceméně doplatila.

„Tekin nezní úplně jako italské příjmení. A co jste o něm teda zjistili?“ zmínila jsem před ním svůj postřeh, který mě po tom několikerém zopakování jaksi upoutal.

„No protože je to Ital jenom napůl a z té druhé poloviny je to Turek. Nedávno se vrátil z rodného Istanbulu, kde slavil svoje třicáté narozeniny a je to hodně zapálený cestovatel, který projezdil skrz na skrz snad už celý svět, taky je to úspěšný spisovatel, překvapivě cestopisů, vede travel food blog, taky je to fotograf a dědic celého řetězce hotelů napříč Itálií, takže jeho rodina nejspíš bude slušně v balíku,“ popsal mi v krátkosti aktuálního majitele téhle firmy a mně lehce povolila brada, když Enzo vyjmenoval veškerá zaměření aktuálního majitele téhle filmy, který se jevil poměrně jako nespoutaný dobrodruh. Oproti němu jsem já byla úplný pecivál, protože jsem z rodné země vytáhla paty tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. Měla jsem jeden obrovský sen jednou vidět Madagaskar a Nový Zéland, ale zatím jsem se nikdy ani nepokusila ho zrealizovat, proto jsem vůči panu Tekinovi pocítila náhlý nepříjemný osten závisti a současně i obdivu.

„Vážně? Cestovatel, spisovatel, bloger, fotograf a italský hotelový magnát? A to pak jako jde a koupí firmu v krachu, aniž by měl nějaké zkušenosti v oboru? To mi teda vůbec nezní jako dobrý nápad. Možná, že už pan Tekin neví, co by měl dělat, nudí ho jeho vlastní život a má dost peněz na rozhazování, aby je mohl utopit ve firmě, které se kdo ví proč rozhodne pomoct dostat se ven ze svrabu. Ale jak jí může pomoct, když vůbec neví, co taková práce obnáší? Ono jezdit si po světě, tam si fotit, co mě napadne, a pak o tom psát, to není zas tak těžké jako se pokusit zachránit rozpadající se podnik, na kterém závisí spoustu lidských životů, kteří tu mají svou jedinou obživu. Mně to připadá jako nějaký rozmar zbohatlýho kluka, který už prostě neví, co si roupama počít. Co když tu firmu položí úplně, hm? Co pak?“ rozpovídala jsem se překotně, jak jsem měla náhle hlavu přehlcenou nejrůznějšími druhy myšlenek, které ve mně vyvolal popis toho nového majitele zdejší firmy. Enzo mě zprvu sledoval s naprostým pochopením, ale pak se podivně zarazil a očima zběsile těkal sem a tam. Taky několikrát zatřepal hlavou ze strany na stranu, jako by naopak nesouhlasil. Pak na mě i trochu třeštil varovně své kaštanově hnědé bulvy, asi proto, že už jsem ty svoje úsudky mírně přeháněla, ale nakonec oči sklopil dolů a jen prstem ťukal do svého hrníčku od dvojitého pressa.

Najednou si za mnou někdo důrazně odkašlal a já jako lusknutím prstu zkoprněla. Záhy mě polilo horko a udělalo se mi lehce mdlo, protože jsem okamžitě věděla, která bije. Tohle se fakt může stát jenom mně?! Za co, proboha? To ta moje nevymáchaná pusa! Opravdu neskonale pomalu jsem se otočila o sto osmdesát stupňů, jak jsem se pochopitelně obávala toho, co všechno mě nejspíš čeká. Tak to abych si šla zase sbalit, ne? Aspoň jednou jsem se naštěstí stihla vykoupat v moři, naštěstí. 

Když jsem očima našla černé, kožené, zavazovací boty ve vojenském stylu, trochu jsem se zasekla, protože to mi příliš nesedělo na zazobaného dědice a byznysmana. O to snadněji jsem se osmělila postoupit výš přes seprané, na několika místech rozdrbané džíny a podobně potrhané tmavě zelené triko, pod kterým se evidentně rýsovalo pevné, vypracované břicho, chtělo se mi ještě o to víc, a zároveň stejně tak moc nechtělo, pokračovat ještě o kus dál, čemuž jsem nakonec po krátkém zaváhání podlehla. Kolem krku mu viselo spoustu všelijakých náhrdelníků s přívěsky i bez, stejně jako na rukou měl několik masivních stříbrných prstenů a kolem zápěstí kožené i stříbrné náramky, takže si dával evidentně záležet na detailech. Pak jsem vyjela zase o kousek výš, přes mužně vystouplou a zarostlou bradu hnědými vousy prosvětlenými u konců až k barvě rezavé, přes hříšně plné rty, na muže menší, zakulacený nos a pak rovnou k těm naprosto bezkonkurenčně nejkrásnějším očím, jaké jsem kdy spatřila. Jen jsem slabě zalapala po dechu, protože mě ty uhrančivé, temně mahagonové oči s odlesky mědi totálně uhranuly a lapily mě do své nadpřirozené moci. Znovu mě polilo hutné horko a div se mi nepodlomila kolena, takže jsem se musela neprodleně něčeho chytit, což mohla naštěstí být ta barová linka. Měla jsem z něj takový vzrušující a současně neblahý pocit, že ty oči vidí úplně všechno, co se mi skrývá v mysli, ale také v duši. I to, co já sama dosud svému vědomí neodkryla.

„Slibuju, že udělám všechno pro to, abych firmu nepoložil, aby tady nikdo nepřišel o svou práci. Chceš to ode mě snad písemně… s kým že to mám vůbec tu čest mluvit?“ zeptal se docela nápaditě na moje jméno, přičemž mi rovnou suverénně tykal, ale já jsem si v tenhle moment nemohla vybavit vůbec nic. Měla jsem v hlavě dočista vymeteno. Jenom jsem na něj tupě zírala a nechávala se oblažovat tím jeho absolutně dokonalým vzezřením, kterým musel být obdařen přinejmenším bohy ze samotného bájného Olympu. Jako by ho vytesali samotní andělé, protože někoho tak božského jsem neviděla snad ani v televizi. Přestože se oblékal do stylu zanedbaného hipstera, čímž mi připomínal třeba Johnnyho Deppa nebo Jasona Momou, ani to mu neubíralo na dokonalosti, ba naopak ji tou okázale nedbalou image podtrhoval. Jeho sametově lesklá a velice přitažlivě snědá kůže opálená silnějším sluncem, než je zde, mě k sobě doslova lákala, abych si na ni sáhla, jestli je i na omak skutečně taková, jaká se jeví. Tmavě hnědé vlasy promelírované světlejšími prameny měl stažené vzadu do ledabylého drdolu, přičemž veškeré spodní vlasy se mu vlnily nad širokými rameny, které napovídaly o jeho hodně svalnatých pažích. Ale nakonec jsem se zase vrátila k jeho nevídaně podmanivým očím, které mě k sobě opět na nevhodně dlouhou dobu připoutaly, a bylo mi úplně fuk, že si mě jaksi přezíravě prohlížejí.

„Copak? Najednou jsi spolkla ten svůj hbitý jazýček?“ přeptal se mě s pobavením, které ovšem postrádalo veškerou ironii nebo posměch. On si mě neustále velice bedlivě prohlížel a já se přitom vzmohla pouze na to otevřít a zase zavřít pusu, ze které vyšlo nanejvýš nějaké neidentifikovatelné zamručení. Pak se loktem opřel o pult a pravou dlaní si podepřel zarostlou bradu, jak trpělivě čekal na nějakou mou reakci. Ale já se mezitím o něco soustředěněji zaměřila na jeho hlas, který byl úplně stejně dechberoucí jako ty jeho okouzlující oči. Zněl příjemně zastřeně, až mi z něj přeběhl mráz po zádech, jak mi jím imponoval. A v neposlední řadě jsem zapojila i jiný smysl do hodnocení a poznávání tohohle hříšně atraktivního chlapa, a to čich, kdy mě jeho značně pronikavá, exotická vůně paralyzovala levou i pravou hemisféru na evidentně delší časový úsek, protože jsem stála, nedovedla jsem dát dohromady nějakou kloudnou větu. Pak mu vyskočilo obočí, které tomu jeho uchvacujícímu pohledu dodávalo značnou hloubku, jak mu perfektně rámovaly ty hořce čokoládové oči, načež jimi tázavě střelil k Enzovi se rty protaženými dolů, když z mých úst nevycházela stále žádná kýžená odpověď.

„To je Ema Whitfieldová, ta nová stážistka, která vyhrála výměnný pobyt, do kterého se naše firma zapojila nějak před rokem,“ ujal se slova raději Enzo, když jsem se pořád nemohla vzpamatovat z toho neskutečně žhavého chlapa, ze kterého sex-appeal přímo prýštil do všech směrů a mě zasáhl svou plnou silou. Úplně jsem z něj cítila ten příval testosteronu, který mě doslova magneticky přitahoval. Byl tak neskutečně přitažlivý, že by mi z něj velmi brzy ukápla slina, kdybych tu svou nevymáchanou pusu včas nesklapla. Takový ukázkový příklad neochvějně maskulinního muže, kterému by si do bezpečného přístavu jeho náruče přála skočit každá žena. Na druhou stranu vypadal poměrně nečitelně, že měl své pocity a myšlenky zcela pod kontrolou a že je nehodlal jen tak před někým odkrýt. 

„Bezva, to ti gratuluju. A tak co kdybys mi, Emo, udělala nějaký dobrý čaj, než se sejdeme v zasedačce na poradě, hm? A nesladit, prosím,“ zaúkoloval mě, načež sebevědomě odpochodoval takovou energickou chůzí s rukama mírně odtaženýma od těla, čímž působil ještě o něco mohutněji.

„Seš v pohodě?“ Žďuchnul do mě Enzo, když jsem pořád nereagovala, jak jsem byla stále z pana Tekina mimo.

„C-co? Ale jo, jsem… Uuuff, já jsem si nejdřív hrozně lekla, že odsud rovnou poletím, když mě slyšel, jak na něj mám všechny blbý řeči," pronesla jsem úlevně, jakmile jsem dlouze vydechla a probrala se tím z toho osudového okouzlení. S odchodem pana Tekina ze mě rázem spadl i ten obří, tíživý kámen, který se mi usadil kdesi hluboko v žaludku, kam se mi snad propálily i ty jeho tajuplné oči. 

„Chvíli to tak vypadalo, protože si tě pan Tekin docela divně prohlížel,“ přitakal mé původní dedukci, když si pan Tekin vyslechl všechny ty mé jízlivé komentáře.

„Já myslela, že takovýhle věci se stávají jenom v stupidních amerických komediích,“ zabručela jsem mrzutě a vrtěla jsem sama nad sebou hlavou, čímž jsem ale Enza regulérně rozesmála.

„Ve stupidních amerických komediích a pak evidentně ještě tobě. Víš, mám z tebe takový pocit, že s tebou bude ještě sranda, Emo,“ vynesl svůj předčasný rozsudek, který získal po teprve několika desítkách minut se mnou. Ale ty mu zřejmě k tak dobrému odhadu zcela stačily. Tak uvidíme, jestli se já zase trefím u slečny Palmieri. 

„Tak to nemáš ani ponětí,“ hlesla jsem trochu dotčeně, když si mě takhle hnedka přečetl. 

„Ale už si každopádně dávej raději pozor na pusu,“ poradil mi Enzo dobromyslně, zatímco se na mi škodolibě křenil, když měl ještě živě před očima tu scénu s panem Tekinem. Bože, já ho budu mít před očima ještě proklatě dlouho! Měla bych tam mít spíš svého snoubence, jenže… bože! Pan Tekin je prostě takový nehorázný kus! Už vím, kdo bude moje dovolenková platonická láska... 

„Jo, tak to máš naprostou pravdu. A… cože to mám udělat? Co to po mně chtěl?“ přeptala jsem se značně vyjeveně a nemohla jsem si ani za nic vybavit, co si to u mě pan Tekin vlastně vyžádal. 

„Čaj, Emo, chtěl po tobě čaj,“ osvěžil mi mou paměť, která v tu osudnou chvíli běžela čistě jen na autopilota.

„Jasně, čaj! Díky… Tak já jdu na to, žádný problém. Udělám pro pana Tekina ten nejlepší čaj! Musím si u něj trochu udělat oko, když jsem to hned napoprvé takhle zvorala,“ zahlásila jsem plná motivace a rychle jsem se do něj šla pustit. Přitom jsem si v hlavě sumírovala, jak panu Tekinovi vysvětlím ten svůj neomluvitelný přešlap. No asi tím, že se nejprve omluvím, ne? Jestli ze sebe ovšem něco dostanu, protože při pohledu na něj tím úžasem zajisté opět oněmím...

 Juhůů, další kočičák je na scéně! Tak co, kdo na Vás udělal lepší dojem, sladký Anglán nebo sebejistý Ital? 3:) 

Děkuji, děkuji, děkuji všem, 

ale především a hlavně svým dvorním čtenářkám, které mě v tom opět nenechaly! Jste skvělé dámy, však vy víte. <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 2. kapitola: