OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 10. kapitola

18.08.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 637×

„Tak jaký ten salát byl? Splnil tvoje očekávání?“ zajímal se Matteo o moje hodnocení onoho caesar salátu, který jsem si poněkud arogantně poručila. Sice se povedl a chutnal, ale měla jsem pořád hlad, protože na tu večeři jsem se těšila už od odpoledne, takže jsem si na ni udělala v žaludku dostatek místa, které dvě stě gramová nálož římského salátu a asi deseti krutonů bohužel nezaplnila.

„Sneslo by to víc estragonového octa, ale jinak ho zvládli podle původního receptu, takže to jsem ráda. Žádný kuřecí, ale ančovičky, tak jak to má správně být,“ machrovala jsem před ním o svých znalostech klasické italské kuchyně, přestože ho autor tohoto receptu vymyslel v mexické Tijuaně, na kterou nás učila mamka už od útlého dětství.

„Ty v tom máš naprosto jasno, koukám,“ podotkl s lehce povytaženým obočím, když jsem si pořád hrála na fajnovku, jak jsem byla přesvědčená, že on s takovými typy žen přichází do kontaktu zcela běžně a mezi nimi si i běžně vybírá své budoucí partnerky. Sice se chvílemi tvářil, že ho tenhle můj velmi asertivní přístup trochu děsil, ale muži přeci mívají rádi ženy, které mají přehled a vědí, co chtějí, ne?

„V italské kuchyni se docela vyznám, protože naše mamina je do Itálie naprostý blázen. Vystudovala vysokou školu, aby ji mohla učit, navštívila několik kurzů vaření, sleduje italské filmy, objednává odsud vína, taťka musel dokonce i koupit auto italské značky, jak do něj mamka kvůli tomu hučela a odjakživa nám stále opakuje, že se sem na stará kolena odstěhuje, buď s tátou, nebo prý klidně i bez něj.“ Docela sáhodlouze jsem mu objasnila, proč jsem byla ohledně toho salátu tolik striktní, což bylo z vícero důvodů, ale evidentně jsem ho tím naplno zaujala a tou poslední částí i pobavila. Ten jeho úsměv mně dával jasný signál, že bych se měla vydat spíš tímhle směrem a zůstat sama sebou. Jo, to bych asi měla... 

„Takže za tu perfektní italštinu vděčíš svojí mamce, jo?“ tipnul si zcela trefně, čímž zase pobavil on mě.

„Přesně. Italština je pro mě jako druhý rodný jazyk. Něco asi jako u tebe ta turečtina, ne?“ přehodila jsem ohnisko hovoru na jeho stranu, abych se o něm dozvěděla něco víc zase já.

„To úplně ne… Já jsem do jedenácti let žil v Istanbulu, pak jsme se odstěhovali sem do Janova a teprve pak jsem se naučil italsky, protože jsem prostě musel,“ vyjasnil mi, že ke květnaté a svérázné mluvě italského jazyka se dostal docela jinou cestou nežli já a že zjevně nebyla vůbec dobrovolná. 

„Tak jako tak jsme ani jeden neměli na výběr,“ ucedila jsem s takovým přezíravým tónem, který ho regulérně rozesmál a já se nad tím ve vší nenápadnosti začala rozplývat. Protože se mu při tom neodolatelném úsměvu roztáhly doširoka tváře, které oddělily podlouhlé jamky, čímž mu vykouzlily sladké dolíčky kousek od koutků plných rtů. O něco výš u těch jeho uhrančivých očí se mu zase tvořily charismatické vějířky, které napovídaly o tom, že se nejspíš takhle oslnivě velmi často směje. Naprosto odzbrojující! Do háje… Jsem jasná!

„Naši nám to neudělali úplně jednoduchý,“ přisadil si trochu a ačkoliv to mělo vyznít vtipně, a já se tomu ihned automaticky zasmála, kdesi v jeho podtónu jsem zaslechla potlačovanou trpkost, která v něm zjevně přetrvávala už z dětství. Proto jsem se v tom nechtěla dvakrát rýpat a nějak taktně to přejít nebo začít úplně jiné téma, ale moje chorobná ženská zvídavost byla asi silnější než má ohleduplnost vůči jeho nepříliš radostným vzpomínkám. 

„Mě italština už jako malou hodně bavila a vím, že jsem si připadala strašně důležitá a chytrá, když jsem se chlubila ve škole a před kamarády s novými frázemi. Ale pro tebe to asi nebylo snadný, když sis musel najednou zvykat na úplně jiné prostředí, lidi, do toho ta jazyková bariéra… Děti tyhle záležitosti nesnášejí zrovna dvakrát dobře, obzvlášť, když se stěhují proti své vůli.“ Snažila jsem se vžít do jeho situace, jakožto malého kluka, jehož svět se zničehonic diametrálně změnil ze dne na den.

„To já se sem stěhovat rozhodně nechtěl, ale byl jsem docela hyperaktivní dítě, takže jsem se té nové situaci dokázal přizpůsobit celkem dost rychle. Jako malý jsem trochu ovládal aspoň angličtinu, takže ta bariéra nebyla tak hrozná a mezi zbytkem kolektivu ve škole jsem byl spíš za frajera, holky na mě tehdy letěly, tak v tomhle směru to pro mě až takový problém nebyl,“ rozpovídal se na oplátku on, čemuž možná napomohla i ta jedna vypitá sklenička vína, ačkoliv původně řídil, což se ale dalo vyřešit velmi snadno. Během svého monologu se mírně nepřítomně díval kamsi do stolu, u kterého jsme seděli a nejspíš se v mysli probíral starými vzpomínkami, aby mi je mohl takhle detailně vylíčit. Mě ovšem asi nejvíc zaujala ta poznámka o holkách, na kterou mé prostořeké já zcela bezmyšlenkovitě reagovalo hloupou průpovídkou: „Holky na tebe letí pořád, ne?“ Hned nato jsem vytřeštila oči, že jsem skutečně vypustila z pusy něco takového a raději jsem se urychleně napila, abych nějak zamezila dalšímu návalu krve do tváří.

„Narážíš na ty procesy v mojí kanceláři, kde se střídá jedna tvá kolegyně za druhou?“ nadhodil s takovým tónem, ve kterým se mísilo několik emocí najednou, a to především nepochopení, ironie a také znavení nad tou situací. Přitom se na mě ale tak zpříma zkoumavě zahleděl, aby viděl mou bezprostřední reakci, která se naštěstí omezila na pouhý úšklebek.

„Však jsi sám řekl na té poradě, že kdokoliv bude cokoliv potřebovat, tak že za tebou může přijít, takže… si za to vlastně můžeš tak trochu sám,“ upozornila jsem ho ve vší slušnosti a mírnosti, aby to ode mě nevyznělo zbytečně zle nebo snad drze, což mi vyšlo, když se nad tím mým nekompromisním postřehem krátce zasmál. Pak si ale jen bezděčně povzdechl, když ho zřejmě ty nájezdy lačných dam poněkud rozhodily a nejspíš z nich nebyl ani v nejmenším nadšený. Jestli takové podbízivé útoky průbojných žen zažíval velmi často, komu by se to nakonec nezprotivilo, že…

„Myslel jsem, že bude všem jasné, že jen v rámci pracovních záležitostí,“ podotkl udiveně a rozhodil ruce do vzduchu, jak jimi chtěl poukázat na nesmyslnost chování jeho nejnovějších zaměstnanců, přičemž zástupkyň něžného pohlaví tam mohla být necelá polovina, což čítalo asi osm holek asi nějak v mém věku. Některé mohly mít i něco přes třicet. 

„Tak to sis teda myslel hodně špatně,“ zareagovala jsem víceméně s výsměchem, protože s tím asi mohl počítat, když vypadá tak, jak vypadá. Naprosto dokonale. Tak uhrančivě a podmanivě jako žádný jiný muž, kterého jsem dosud potkala. Matteo byl perfektním příkladem alfa samce, který působí jako tvrdá skála, ale uvnitř bude dozajista jako divoká voda a žhavá láva v jednom. 

„Ty seš vlastně asi jediná, která se mě tam nesnaží dostat třeba takhle na večeři,“ uvědomil si, když se zamyslel nahlas, přičemž se i tak mírně podmračil a vzápětí zase tázavě povytáhl obočí, jak asi hledal nějaké rozumné vysvětlení, že já ho neuháním. Jo, jasně, kdyby jen na večeři, to tak…

„A stejně jsme nakonec tady,“ pravila jsem důmyslně, protože to byl celkem zvláštní paradox. Docvaklo mi, že vlastně ještě slečna Bianca za ním chodí pouze ohledně pracovních záležitostí, protože mi Enzo říkal, že má už nějaký ten rok přítele, čemuž jsem se značně podivila. Jak by s ní mohl někdo vydržet? Ten chlap by si zasloužil nějaký metál, že to psychicky zvládá, jestli se k němu chová stejně jako ostatním v práci.

„A já jsem za to rád,“ přiznal bez jakýchkoliv okolků a přitom jeho pohled značně nabral na intenzitě, kdy jsem z něj měla pocit, jako by mi viděl snad až do žaludku. Přesto jsem se od jeho dechberoucích očí nedokázala odtrhnout a vzmohla jsem se pouze na přihlouplý úsměv, protože mě jeho upřímnost zcela odzbrojila.

„T-to… já taky,“ vykoktala jsem ze sebe sotva slyšitelně a hned jsem litovala toho, že jsem mu takhle okamžitě přitakala, což vůbec nebylo nápadné. On se tomu shovívavě a částečně i potěšeně usmál, zase jen tak do těch svých pečlivě pěstěných vousů, takže jsem měla opět co dělat s nezadržitelným rudnutím. Vzhledem k tomu jeho drobnému úsměvu jsem přestala doufat, že by mě snad kvůli tomu všudypřítomnému hlaholu lidí sedících kolem, zpěvu ptactva i cvrkotu cikád a šum moře neslyšel, když jsem z něj byla zase pro jednou vedle.

Vydrželi jsme spolu sedět v restauraci ještě další dvě hodiny, kdy jsme se vážně skvěle bavili. Objednali jsme si ještě dezert, protože jsem ten salát velmi brzy strávila a protože jsem u toho průběžně uskrávala víno, bylo to také o něco jistější. Matteo si kromě jedné sklenky u hlavního jídla už další víno nedal, což byla možná trochu jeho strategická výhoda, ale taktéž nutnost, když mu venku stálo jeho auto. Konverzace mezi námi po celou dobu plynula kupodivu hladce, přirozeně a velmi žoviálně, až jsem z toho nabyla dojmu, jako bychom se my dva znali přinejmenším roky. Až na to, že jsem na něj pořád civěla, jako bych ho spatřila úplně poprvé. Matteo mi vyprávěl především o svých cestách, což mě vlastně zajímalo ze všeho nejvíc, proto jsem mu vytrvale naslouchala, přičemž mi ani v nejmenším nevadilo, že mluvil převážně on, jak moc mě ty jeho historky z cest bavily. Bohužel tím můj obdiv a fascinace jeho osobou pouze rapidně vzrostly…

Když jsem se dostala ke slovu já, povídala jsem tak nějak zevrubně o svém životě, přičemž jsem si musela dát setsakramentský pozor na to, abych nezmínila Williama, čímž jsem podala docela nadlidský výkon, poněvadž Will byl součástí mnoha mých vzpomínek, když jsme spolu strávili již tolik let. Proto mě s každou další zmínkou tížily pocity provinění vůči Willovi čím dál hutněji a ostřeji. Tohle jsem prostě nevychytala… A když jsem se podívala na ten svůj zásnubní prstýnek, který jsem od dopoledne měla stále na tom druhém prsteníčku, tak jsem okusila značných výčitek, protože to vůči Willovi nebylo ani trochu fér. Kdo ví, jak by na to Will zareagoval, kdyby věděl, že jsem ho zapřela před jiným mužem, ze kterého se mi třásla kolena daleko víc než kdy z něj.

„Něco bych pro tebe měl, Emo,“ upoutal si mou pozornost, když mě zavezl k hotelu a už jsme se měli rozloučit. Bylo už celkem dost hodin na to, že jsme oba měli ráno vstávat do práce, což bude zajisté nesnadný úkol, ale čas nám tak rychle utíkal, jak jsme si povídali, že nám to ani nepřišlo.

„Jo? O co jde?“ vyptávala jsem se ve vší té mé ženské zvědavosti, která neodkladně chtěla vědět, co si to pro mě připravil. To pochopitelně znamenalo, že na mě musel myslet i mimo společné chvíle, a to mi způsobovalo neuvěřitelně příjemné zašimrání kdesi hluboko uvnitř mého těla. Najednou se s levou rukou vpřed natáhl ke mně a já dočista zkoprněla, asi jako kdybych stanula na okraji hluboké propasti. Jen jsem zalapala po dechu, protože jsem netušila, na co se to chystal, a tak mě znovu atakovala ta nepředstavitelná nervozita, která mi mnohdy úplně zatemnila racionální úsudek. Matteo se ale natáhl pouze do skrytého šuplíku v palubce auta, kde vzal něco do hrsti a stáhl se zase zpátky. Nicméně i tak se ke mně podezřele hodně přiblížil, kdy jsem měla jeho obličej pár centimetrů od sebe, protože on se mezitím s bedlivým zaujetím díval na mě. Jen jsem na něj kulila oči a ani jsem se nehla, vlastně jsem několik předlouhých sekund ani nedýchala, než se zase stáhl pryč, čímž se mi skutečně ulevilo. Na druhou stranu byla ta jeho těsná blízkost proklatě vzrušující…

„Nastav mi dlaň, hm?“ požádal mě jaksi rozverně, když mě evidentně chtěl něčím obdarovat.

Ta oslnivá kukadla mu jenom zářila a já neměla dostatek vůle mu nějak odporovat, přesto jsem to alespoň jednou zkusila: „C-co? Proč?“

„Nastav ji a uvidíš,“ zopakoval ještě o něco vyzývavěji, čemuž se fakt nedalo odolat. Jako zmámená jsem mu otevřenou dlaň strčila skoro pod nos a netrpělivě jsem vyčkávala, co to pro mě měl. Svou sevřenou pěst dal nad mou ruku a trochu ji povolil, čímž mi v ní přistálo něco mírně chladného a hladkého. Neprodleně jsem zapojila svůj stěžejní smysl, abych zjistila, že se jednalo o řetízek. Konsternovaně jsem k němu střelila očima, protože jsem něco takového nečekala ani omylem. Tohle je trochu moc, ne?

„Matteo, t-tohle si od tebe přece nemůžu vzít,“ zamítla jsem bez nějakého zdlouhavého přemýšlení, poněvadž takový dar jsem nemohla přijmout hned z několika důvodů. Nejen pro jeho hodnotu, ale také pro to, co znamenal…

„Říkala jsi, že se ti rozbil řetízek od toho prstýnku, co ti svěřila mamka pro štěstí, tak… našel jsem doma jeden svůj, od kterého jsem kdysi dávno ztratil přívěšek a od té doby mi tam jen ležel, protože jsem nebyl schopný ho nějak využít, tak mě napadlo, že tobě by se mohl třeba hodit spíš. Nic víc v tom není, Emo,“ ubezpečoval mě, abych za tím nehledala žádné další skryté významy, v čemž jsme byly my ženy celkem přebornice, a klidně ho přijala, aniž by to mělo představovat něco víc, než jak to z jeho strany doopravdy bylo. Tak proč to potom vůbec řešil? Nějaký můj rozbitý řetízek? Což byl tedy jen můj výmysl… To ho tolik čílil ten můj prstýnek, nebo co? Doteď nechápu, že mi tu hloupou lež vůbec uvěřil, ale nejspíš se s lidmi seznamoval se srdcem na dlani a později toho litoval přesně tak, jako dřív já. Teď jsem ale byla já za tu, u které by se nemuselo vyplatit ji poznat, když jsem mu zalhala hned takhle zpočátku, ale naštěstí za měsíc zase odjíždím, takže k tomu důvěrnějšímu poznání ani nebude prostor. Tak daleko to mezi námi nebude mít šanci zajít.

„No, ale… stejně… Nebude ti potom chybět? A nedostal jsi ho ty zas od někoho? To by se dělat nemělo, že by jeden dar šel takhle z ruky do ruky,“ naznačovala jsem mu, že bych byla nerada, kdyby se nějak unáhlil jen proto, aby udělal nějaký rádoby dobrý skutek. On se ale velmi benevolentně pousmál, že si asi dělám starosti s něčím, co si již ve svých myšlenkách sám dostatečně urovnal.

„Neboj, nebude. Klidně si ho vezmi, jestli ho využiješ. Jestli ne, tak já ho vrátím zase zpátky do šuplíku,“ dal mi znovu na výběr, tentokrát o něco naléhavěji, abych kolem toho nedělala další povyk. Já ale stále váhala, a tak nejspíš usoudil, že o něj nemám zájem, takže se pro něj natáhl, aby si ho vzal nazpět, ale já jsem bleskově zabalila dlaň do sebe a ruku jsem přitáhla ke svému tělu. Asi nějak jako kapitán Jack Sparrow s flaškou plnou hlíny, kterou mu dala Tia Dalma...

„Využiju,“ pípla jsem nesměle, ačkoliv jsem právě nesporně ukázala, že o ten jeho dárek doopravdy stojím. Vlastně to pro mě byla svým způsobem pocta, že se mi rozhodl věnovat něco osobního.

„Tak to mám radost,“ houkl polohlasem a zněl opravdu potěšeně, že jsem si ten řetízek od něj vzala.

„Ale nemusel jsi,“ připomněla jsem mu se střídmým pokáráním a výtkou, protože tak jako tak to od něj bylo příliš laskavé gesto, které mě ovšem uvnitř blaženě hřálo. 

„Nemusel, ale chtěl,“ ujasnil mi, že jeho záměry byly zcela nezištné a že jen hledal náhradní využití pro svůj řetízek, který u něj pouze ležel ladem skladem. Opravdu se mi těžko skrýval připitomnělý úsměv, protože Matteova snaha mi pomoct mě úplně odrovnala.

„Děkuju, Matteo… Je to od tebe… vážně moc.. heh, milé,“ uznala jsem s nesmělým obdivem, který jsem si nemohla nechat pro sebe, ale stejně jsem se raději podívala jinam, protože se mu u toho dívat do očí bych asi nezvládla.

„Nemáš vůbec za co, Em, rádo se stalo,“ opáčil zcela samozřejmě, ale některý podtón jeho sametového hlasu skrýval nefalšovaný pocit úspěchu. „Ukaž ten prstýnek, rovnou ho na něj dáme, ne?“ napadlo ho záhy a teď zas pro změnu ke mně natáhl otevřenou dlaň, aby mi pomohl i s tímhle.

„Jako hned teď?“ zaskočil mě svou iniciativou, která poměrně zacházela za běžné hranice přátelské výpomoci.

„Jasně, proč ne,“ broukl s protaženým obličejem, že snad na tom, kdy ten prsten navléknu na řetízek, nezáleží. Pořád jsem na něj trochu vyjeveně zírala, protože jsem uvnitř cítila, že jakmile to udělám, tak tím nějakým způsobem zradím Willa, proto jsem se do toho nehrnula. Matteo na mě ale roztomile zamrkal s určitým zaskočením, protože netušil, jaký s tímhle krokem vedu vnitřní boj, ale pod tím nenápadným a neodolatelným nátlakem těch jeho podmanivých očí jsem nakonec úplně vytlačila pryč myšlenky na Willa.

„Ehm, no jasně,.. p-proč ne,“ vybreptala jsem ze sebe a bez dalších průtahů jsem mu podala svůj zásnubní prstýnek, který byl pro mě doteď tou nejdražší věcí jak materiálně, tak i emocionálně, i s tím řetízkem, který mi daroval. Během vteřinky provlékl vzácný kroužek na řetízek a ten mi evidentně následně chtěl zapnout kolem krku, a tak jsem na něj znovu vykuleně zírala, jako co že to po mně vlastně chce.

„Zapnu ti ho, jestli můžu,“ dovoloval se mě ve vší zdvořilosti, kterou mě úplně fascinoval. Jestliže se takhle uctivě choval ke každé, musely po něm vzdychat přímo kvanta žen nejrůznějších věkových skupin i poměrů.

„A-ale jistě,“ svolila jsem, aniž bych nad tím jakkoliv zaváhala, a tak mi za to věnoval potutelný úsměv, kvůli kterému mi na pár sekund zamrzl mozek i zbytek těla. Jakmile jsem se znovu probrala, podchytila jsem si urychleně svoje tmavě hnědé vlasy, dlouhé asi do poloviny lopatek, což nebylo o tolik delší, než ty jeho bujné kadeře a vyčkávala jsem, než mi ho zapne. No uvidíme, jak si s tím poradí, když k němu nejsem otočená zády, jak se obvykle instalovaly šperky tohohle charakteru. Vzepjal ke mně své svalnaté paže s oběma konci řetízku v pravé ruce a za mým krkem si jeden konec přendal do levé ruky. Přitom se mi díval rovnou do očí a ani na vteřinu jinam. Ty jeho temné oči u toho tak zvláštně žhnuly, zaujetím a nejspíš i zvědavostí. Můj dech se proto značně zkrátil, poněvadž to pro mě byl tolik napínavý a vzrušující moment, že mi z toho až přejel mráz po zádech. Zručně spojil ty dva konce řetízku k sobě a zapínání posunul dozadu, aby byl prstýnek tam, kde být má, přičemž se konečně nakrátko zadíval na něj, a tak jsem se mohla alespoň opět pořádně nadechnout. Mezitím jsem spustila svou kštici dolů, ale neustále jsem cítila ten jeho spalující zrak na mé kůži, kterou si detailně mapoval v oblasti krku i dekoltu.

„Děkuju,“ vydechla jsem roztřeseně, což naštěstí nebylo tak moc slyšet, když jsem jen šeptala. Tím jsem k sobě přilákala zpět ty jeho dva ďáblovy uhlíky, které v sobě tentokrát zrcadlily jisté zalíbení.

„Na tom řetízku vypadá náhodou dobře,“ zhodnotil obdivně a ty jeho nenechavé ruce se tentokrát zatoulaly k mým vlnitým pramenům, které se rozhodl trochu urovnat, když jsem si je nejspíš trochu zacuchala. Jako ten kámen jsem zatuhla a vnímala jsem naplno každý jeho pohyb ruky, který si pohrával s mými neposednými vlasy. Že by byl ještě ke všemu, co dělá, kadeřník stylista? No kdyby fakt byl, tak by se u něj rozhodně netrhly dveře…

„Měla jsi je trošku rozcuchané,“ odůvodnil další narušení mého nejtěsnějšího osobního prostoru, z čehož jsem byla pochopitelně značně nesvá, ale ne že by se mi to snad nelíbilo.

„J-já už… raději půjdu. Je pozdě,“ nadnesla jsem uvědoměle, když na mě té jeho opojné blízkosti bylo až příliš.

„Pravda, zítra nás čeká spousta práce,“ dal mi za pravdu a gestem ruky poukázal na to, že jsem tím uhodila hřebíček na hlavičku.

„Přesně, takže… ti děkuju za fajn večer, užila jsem si to. Tak dobrou a…. zítra na viděnou,“ loučila jsem se s ním i s vyjádřením svého dojmu z dnešního večera, což mi ihned souhlasně odkýval, že to vnímal stejně.

„Mně se to dneska taky líbilo, Em. Dobrou noc a… no, zase zítra, měj se,“ rozloučil se se mnou i on a možná úplně poprvé se zatvářil podobně rozpačitě jako já. Neušlo mi, že se ke mně mírně naklonil, jako by mě snad chtěl políbit, což podpořil tím, že se také očima zatoulal k mým rtům, ačkoliv sotva na několik nanosekund, díky čemuž jsem mu ale přesto zcela bezmyšlenkovitě vyšla vstříc. A co hůř, našpulila jsem u toho tak divně rty, čímž jsem ho evidentně nějak vyděsila, protože mu obočí povyjelo kousek nad nadočnicový oblouk a vzdálil se ode mě tím, jak se pozorně narovnal. No do háje?! Vážně jsem to udělala?!

„Šmarja, asi nějaká křeč, nebo co?!“ zadrmolila jsem sotva srozumitelně, téměř jsem od něj až odskočila, i když jsem seděla v sedačce spolujezdce, a jako namydlený blesk jsem se sbalila a opustila vozidlo, než jsem před ním zrudla jako to rajče. Metla jsem rovnou na hotel, div jsem se přes vlastní nohy nepřetrhla a snažila jsem si vsugerovat, že tohle se mi nestalo. Nemohlo... Bože, celý večer probíhal docela dobře, bez nějakých extra trapných momentů, a já to pak takhle zazdím?! No to snad ne, Emilie! Já to zítra nedám… Do tý práce jít nemůžu, fakt ne… Emo, ty seš taková kolosální blbka! A hlavně musím zavolat Willovi, abych mu řekla, že ho miluju, protože on musí vědět, že ho miluju, protože ho miluju… Tak proč na to ksakru furt zapomínám, když jsem vedle Mattea?!

 Čekali byste od Emy snad něco jiného? :D Ale tak což, mohlo to dopadnout i hůř, ne? V příští kapitole se zase na chvíli "ukáže" Will a Ema zkusí pravou italskou zmrzlinu. :D 

Jinak juhů, první kulatá je za Vámi! Takže Vám upřímně gratuluju, že jste se k ní statečně prokousali a máte za to můj neskonalý obdiv! Moc Vám všem hrozně moc děkuji! Děj se hodně pozvolna rozjíždí, já si asi až moc užívám to jejich poznávání, sbližování a hlavně ty Emy trapasy. Až se příběh dostane do další části, zase to bude trochu jiné. :))

Ještě jednou všem vřele děkuju!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 10. kapitola: