OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 4. kapitola

06.09.2012 (11:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 669×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

„Ty si koupil 2 propustky? No do prdele…“ Perry prostě nechápal, jak jsem mohl dát nějakému cucákovi dvě kila.

„Prostě jsem dal. Co na tom nechápeš? Nebudu čekat celých 20 dní na propustku, kterou mi ředitel milostivě dá… No a až nám je dá, tak za 20 dní budeme moct jít ven znova.“

„Ale dvě kila, Tome, to je prostě hodně. Peníze z brigády rozfofruješ rychleji než já a to jen kvůli tomu, abys mohl jít ven. To je síla.“

„Neřeš to!“ odvětil jsem a sbalil jsem si peněženku, klíče a letěl jsem k pokoji 41.

„Gardepán přišel,“ zahulákal jsem přes dveře.

Ven vylezl pobledlý Lau, ale usmíval se.

„Teď aby nám to povolil ředitel,“ pronesl Lau vyklepaně.

To bylo další pravidlo ředitele. Když už dostanete propustku, musíte jít podepsat řediteli papírek se “souhlasem“. No prostě a jednoduše, kdyby se vám něco stalo, ředitel bude mít kompletně čisté ruce.

„A nebylo Vám dnes náhodou špatně?“ ukázal ředitel na Laua.

„Je mi o něco lépe, pane řediteli. Navíc jdu především do lékárny koupit léky,“ hlesl Lau a díval se na své okopané boty.

„Nu, dobrá hoši. Hlavně ať jste do 10 hodin zpět ve škole, přihlásíte se mi, ještě dnes večer. A Vy Thomasi, dáte na vašeho spolužáka pozor.“

„Jistě,“ kývl jsem a také podškrábl papír. Byli jsme na necelých 6 hodin volní.

„Hej! Kluci, přineste mně na zpět česnek a nivu. Pěkně prosím. Chci si udělat pomazánku.“

„Jistě pane školníku. Zkusíme vám ingredience sehnat.“

Otevřeli jsme vstupní kovové dveře a nadechli se.

„To mu se říká volnost,“ prohlásil jsem při hlubokém výdechu.

„Takže chceš jít nejdříve do té lékárny?“ Pak bychom mohli jít na tu výstavu Chihulyho. Byla tam sestra a říkala, že to bylo parádní. Úplně gigantický skleněný sochy.“

Mluvil jsem a předhazoval různé návrhy a nakonec jsem se usmál. Věděl jsem, že tohle všechno jsou pěkné návrhy, ale nic ho nepotěší jako poslední návrh.

„Nezaskočíme k Taco Mia na potetované placky?“

Po očku jsem ho sledoval, začalo mu cukat v koutcích a věděl jsem, že placky neodmítne. Nechci se nijak chlubit, ale já opravdu mohu kandidovat na člověka, který ho zná nejlépe. Vím o něm skoro všechno, historky z dětství, jaký byl, když byl malý. S kým se přátelil. A nyní o něm taky vím spousty věcí. Co rád jí, pije, koníčky. Vím, proč upřednostňuje knihy před filmy. Proč si rád pobrukuje oblíbenou písničku.

„Výborný nápad. Na výstavu můžeme někdy jindy. Ale přísahám Ti, že tam s Tebou zajdu,“ prohlásil a usmál se na mě.

Takhle, ne že bych měl mega sbírku skla, ale zajímám se o různé techniky a Chihuly je Bůh, co se skla týče. Ale co bych neudělal pro Laua, udělal bych pro něho všechno.

Šli jsme tedy do lékárny, kde si Lau koupil nějaké prášky a mohli jsme bez výčitek směrovat k Taco Mia.

„Co to bude hoši?“ tlustší servírka se k nám doškobrtala hned, jak jsme usedli, a usmála se na nás.

„Já si dám prosím potetované placky, 4. A čokoládový shake.“ Tuhle kombinaci jsem si dával vždycky, pálivé a sladké dohromady. Takové divné kombinace mám celkem často a nikdo je nechápe.

„Já si dám také potetované placky, ale jen 2. A k tomu nějaký džus, třeba…“

„…maracuju!“ doplnil jsem za něho. Věděl jsem to, protože maracujový džus miluje ze všeho nejvíc.

Lau se na mě překvapeně podíval a mile se usmál, až jsem se pod jeho pohledem málem rozpustil.

„Ano, maracujový, prosím. Děkuji Vám.“

Na jídlo jsme si počkali asi jen 10 minut. Při jídle se moc nemluvilo, jen jsem občas zkoušel rozběhnout konverzaci, ale skončilo to jak jednoslovnou odpovědí, tak neúspěchem. Když jsem zrovna přemýšlel nad dalším tématem, všiml jsem si, že mě Lau pozoruje. Dělal jsem, že jsem si toho nevšiml a začal pít shake. Po očku jsem ho pořád sledoval a všiml jsem si, že mě opravdu pečlivě od shora dolů pozoruje. Přestal jsem pít a podíval jsem se mu do očí.

„Co je?“

Lau uhnul pohledem ke svým plackám a začervenal se.

„Nic, jen jsem…“ Lau bezradně těkal očima po stole.

„… můžu ochutnat ten shake?“

„Jistě, beze všeho,“ podal jsem mu shake a s utrpením koukal, jak ochutnává, protože jsem moc dobře věděl, že Lau čokoládu skoro vůbec nejí a čokoládové výrobky, ať už zmrzliny, jogurty, shakey, prostě nesnášel. Radši jsem nic neříkal, aby se necítil trapně, ale jednou to na něho vytáhnu.

Dojedli jsme, zaplatili napůl a vylezli ven.

„Máš ještě něco na programu?“ zeptal se mě Lau.

Rychle jsem v hlavě listoval ve velké knize s názvem Lau. Mám v ní veškeré informace o Lauovi. Opravdu všechny, vždy když si na něco potřebuji vzpomenout, ohledně Laua, stačí ji otevřít a prolistovat. Jenže, jsem v ní nemohl nic najit a pomalu jsem se začal smiřovat s návratem na koleje. Viděl jsem Perryho, jak bude ležet na posteli a bude se mě vyptávat… S trochou štěstí nezjistí, že jsem šel s Lauem. Není to tak, že bych se styděl. Kdyby bylo po mém, zašel bych do ředitelny, vzal mikrofon a do rozhlasu bych vyznal svoji lásku k Lauovi. Ale jsou tu dva velké problémy, za prvé, už teď si Laua plno kluků dobírá a pár čtvrťáků mu dělá ze života peklo. No, a za druhé, nedokázal bych to říct do rozhlasu… To je asi ten největší problém. Ale nestydím se, jen nechci způsobit nic, co by Lauovi dělalo problémy.

Otevřel jsem pusu a chtěl jsem říct, že už tedy půjdeme zpět do školy. Bylo půl 8, dost brzo, ale co jsem mohl dělat?

„Napadlo mě…“

„… jestli bychom nezašli na tu promenádu k fontáně do Kveeto parku? “

Vytřeštil jsem oči. Jak Laua napadlo moje nejoblíbenější místo na světě? Je to opravdu jedinečný park. Nejenže tam je krásná velká promenáda, ale uprostřed je obrovská fontána, která mění barvu, navíc tam vedle ní hrají muzikanti na housle a na druhé straně můžete pozorovat plno žen, jak malují tu kolonádu a obraz si pak můžete koupit. A pak je tam samozřejmě plno dalších obchůdků. Je to moje nejoblíbenější místo… Zíral jsem na něho s otevřenou pusou.

„Lau…“

„… jak víš, že tohle místo miluju?“

„No, jednou v jídelně, když jsme seděli všichni u stolu, se Perry ptal na nějaký romantický místo a ty jsi začal vyprávět o Kveeto parku, jenže Jim Ti skočil do řeči a začal mu vyprávět o nějakém baru, kde se tancuje… Vím, že jsi měl pocit, že Tě nikdo neposlouchá, ale já jsem Tě poslouchal, dokud jsi nepřestal. Vždy Tě poslouchám. Tak jsem hned ten večer ještě šel do studovny a prohlédl si ten park na internetě. A teď jsem si na něj vzpomněl, když jsem viděl, jak přemýšlíš.“

Zatajil se mi dech, řekl právě, že mě vždy poslouchá. Navíc si zapamatoval místo, na které se vždy rád vracím. A teď tam semnou chce jít navíc Lau… Byl jsem neskonale šťastný.

„Rád bych se tam šel podívat, ale nechci, aby ses nutil.“

„Z fotek to místo vypadalo parádně, rád se tam podívám.“

Usmál jsem se a v duchu jsem plesal radostí. Tenhle večer je čím dál tím lepší. 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 4. kapitola: