Moje vina, že Tě miluju! - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pokračování. :)

Vše se nějak vyvine.

07.09.2012 (13:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 659×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Začalo se stmívat a začaly se rozsvěcet lampy a my jsme šli do Kveeto parku. I když byl večer, nebyla zima. A tak jsme šli, vedle sebe a já jsem intenzivně poslouchal, jak našlapuje a jak oddechuje.

Najednou nás oslnilo velké světlo a rajská hudba. Udělali jsme ještě jeden krok a stáli jsme na velkém plácku, kde chodili lidé. Bylo tam dost lidí a nevěděl jsem jak se prorvat až dopředu, protože každý večer, jen v 8 hodin se proudy z fontány měnily. Nejenže měnily barvu, ale ještě tvořily různé symboly, zvířata a věci. Bezmocně jsem přihlížel, jak se ti největší chlapi rvou dopředu, aby viděli co nejlépe. Nikde jsem nemohl najít skulinu, kterou bychom se dostali do popředí. Pohlédl jsem na Laua. Lau, klidný, nekonfliktní člověk, kterého jsem nikdy neviděl naštvaného nebo nadávat, teď stál se zaťatými pěstmi a koukal na ty velký chlapy. Chytil mě za ruku a začal se energeticky hrnout dopředu. Všechny odstrkoval a požadoval rozestup. Jako zázrakem jsme se dostali k fontáně právě včas. Všude se zhaslo - v restauracích, pouliční lampy kolem, houslisté přestali hrát a místo nich začala hrát paní v černých šatech na klavír. A show začala. Voda se začala hýbat, otáčet a z barevné vody vznikaly všelijaké věci. Byl jsem tak neskonale šťastný. Viděl jsem to podruhé za svůj život a poprvé jsem to viděl s rodinou, když mi bylo 5. Otočil jsem se a podíval se na Laua. Brečel nad tou krásou, hleděl s otevřenou pusou a užíval si každičkou věc, která se z vody vytvořila. Rozhoupal jsem svoji ruku a chytil ho za jeho. Pevně jsem ji stiskl, Lau se nevykroutil. Podíval se mi do očí a ruku mi také stiskl.

Tak jsme tam spolu stáli a dívali se celých 35 minut na tu nádheru. Měl jsem pocit blaženosti, taková krása k vidění, taková krása k cítění a taková krása k poslouchání. Fontána, Lau, klavír. Všechny tři věci do sebe tak krásně zapadly, až jsem z toho měl radost.

Po skončení všichni tleskali a pískali. Lampy se opět rozsvítily, restaurace zapnuly elektřinu a houslisté opět začali hrát své sonáty. Všichni se rozutekli, jen já a Lau jsme stále stáli u fontány a nyní hleděli na vodu bez pohybu.

Kouknul jsem se na Laua, otočil se a usmál se na mě. Vykroutil se mi ze sevření a šel se podívat ke krámku, který prodával malé památné věci.

„Líbilo se Ti to?“ zeptal jsem se, když jsem Laua dohonil.

„Ano, bylo to dechberoucně krásné. Cítil jsem se, jako kdybych byl v ráji. Světla, hudba.“

Sklopil jsem zrak…

„Co dotyk? Ten jsi necítil? Víš, že jsem Tě držel za ruku? A taky, víš, že Tě miluju?“

Hlavou se mi honily všechny tyto myšlenky a čekal jsem, kdy Lau něco řekne. Ten si však prohlížel veškeré cetky, které našel. Jak jsem přemýšlel, nedával jsem pozor. Lau ke mně přišel a podal mi malý papírový sáček.

„Co je v tom?“ optal jsem se a sáček si od něho vzal.

„Dárek! Ode mě, pro Tebe. Chci Ti poděkovat, že jsi mě vytáhl ven, i když jsem se k Tobě nechoval hezky. Stálo to za to, byl to nejlepší večer za dobu, co v tomhle městě bydlím.“

Rozbalil jsem sáček a uvnitř našel destičku, na které skvěl nápis:

“Děkuji, za to že jsi!!!“

„Lau, děkuju. Je to krásné. Já děkuji Tobě…“

Hlavou mi probleskl sen.

„Čím častě jsme spolu, tím opuštěnější budeme!“

„Možná, bych mu měl říct, co cítím. Teď je na to ta pravá chvíle. Ale nechci nic pokazit…“

„Lau, čím častěji jsme spolu, tím opuštěnější budeme!“ vyhrkl jsem bez rozmyslu.

Lau zamrkal očima a koukal na mě.

Udělal jsem krok k němu. Chytil jsem ho za ruce a podíval se mu do očí.

„Tome,“ zašeptal Lau a odvrátil zrak.

„Ne, prosím. Dívej se mi do očí, chci vidět Tvůj nádherný obličej a velké zelené oči!“

Chytil jsem ho jednou rukou za bradu a otočil obličej k sobě. Lauovi se leskli oči, nechtěl jsem mu ublížit, ale kdyby mu to vadilo, už by dávno utekl ne? Praštil by mě přes ruce a utekl by. Při fontáně, když jsem ho chytil, utekl by, ne? Nevěděl jsem, co si myslet. Přiblížil jsem svůj obličej k jeho a vybavil si pocit, který jsem měl, když jsem ho ve snu políbil. Zavřel jsem oči a sám pro sebe se usmál. Vím, jaký to byl pocit. Udělal jsem ještě krok a políbil jsem ho. V tom okamžiku se ode mě odtrhl, vlastně… odstrčil mě a držel si rukama pusu. Podíval se na mě.

„Omlouvám se,“ zašeptal…

„Nic se nedě…“ nestihl jsem ani doříct.

„Moc mě to mrzí!!!“ zakřičel Lau a utekl přes celou promenádu pryč.

Lidé se na mě začali otáčet a něco si mezi sebou říkali. Ať si říkají, co chtějí. Je mi to fuk, musím doběhnout Laua, to je podstatný. Nemůžu ho nechat samotného venku.

Utíkal jsem přes celou promenádu a volal jsem Lauovo jméno. Rozhlížel jsem se, jestli ho někde neuvidím. Nikde nebyl. Začal jsem panikařit. Ředitel na mě apeloval, abych na něho dával pozor. V půl 10 už jsem opravdu panikařil, protože ještě 30 minut a proseru čas, který nám ředitel dal a jestli ho nedodržím, bude nás muset potrestat… Nevěděl jsem co dělat. Ani co řeknu řediteli, pokud se vrátíme pozdě a ještě bez Laua. Najednou mě něco napadlo. Vytáhl jsem mobil z kapsy a začal vytáčet číslo.

Obsazovací tón. Lau má vypnutý telefon. To ne, to je opravdu průser, na co jsem myslel?

Vytočil jsem druhé číslo.

„Čus Tome, tak jak to šlape? Kde jsi?“ Perry zněl do telefonu unaveně.

„Čau, hele, mohl bys pro mě něco udělat?“

„No, podle toho, co potřebuješ… Chceš nějakou radu, jak jí sbalit?“ najednou Perry ožil.

Na jeho hloupé řeči jsem opravdu náladu neměl.

„Perry, tohle je důležité. Jdi se zeptat na pokoj 41, jestli je tam Lau, potřebuju mu něco nutně říct.“

„Ale v pokoji 41 je přece Gill, ne? Pokud dobře vím. Navíc, proč potřebuješ Laua?“

„Ježíši, Perry! S Gillem bydlí Lau, je vidět, že opravdu nic nevíš. Potkal jsem jednu holku, která prý Laua zná a chce mu říct něco důležitého.“

„No jo, tak počkej. Zaběhnu tam a zeptám se, mobil dávám do kapsy, takže Tě neuslyším, pokud budeš něco říkat.“

„Díky Perry, jsi kámoš.“

V telefonu jsem slyšel, jak Perry zamkl dveře a jde.

„Čáu Perry, jdeš s námi do herny? Jdeme si tam zahrát ještě fotbálek, před spaním…“

„Já tam za vámi přijdu, kluci. Ještě musím skočit za Gillem.“

Díky Perry, tohle máš opravdu u mě. Zvládl jsi to bravurně.

Slyšel jsem zaklepání na dveře a hlas Gilla.

„Čau Gille, sorry, že Tě otravuju takhle pozdě. Je tady Lau?“

V mobilu se ozvalo nějaké šeptání. Gillův hlas zněl ustaraně, ale neslyšel jsem, co říkal. Pane Bože, bojí se o Laua, protože se ještě nevrátil a on věděl, že jde semnou ven. To je fakt konec.

„Ok, v pohodě. Díky Gille.“

Ozvalo se prásknutí dveří a Perry štrachal mobil ven z kapsy.

„Tome? Lau už spí, prý mu je mizerně. S Gillem sotva promluvil jedno slovo.“

Spadl mi kámen ze srdce, díky Bohu. Lau dorazil domů a je v pořádku. Koukl jsem se na hodiny. ¾ na 10, tak to mám co dělat. Rozběhl jsem se a celou cestu letěl jako vítr.

Najednou jsem zabrzdil, sakra! Ještě školník, úplně jsem na něho zapomněl. Skočil jsem do Tesca, díky Bohu, že zavírají až v 10. Koupil jsem nivu a poslední česnek a letěl jsem do školy.

„Díky. Prošel tu ten Tvůj kámoš, tak jsem myslel, že jste na mne zapomněli a pak mi došlo, že ještě nejdeš ty, tak mám možná ještě šanci.“

„Nebojte, nezapomněl jsem.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování