OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 11. kapitola

20.10.2012 (10:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 613×

Dotáhl jsem ho k posteli, na kterou jsem ho povalil. Pořád jsem čekal, kdy se Lau odtrhne, ale nic takového se nedělo. Lau mě ještě pořád objímal na ramenou a nic nám nebránilo v tom, abychom spolu mohli ležet na posteli. Prozkoumával jsem jeho ústa opravdu pečlivě. Pravou rukou jsem ho držel za bradu a levou rukou jsem hodnotil jeho vypracované tělo. Pod košilí a sakem to není vůbec vidět, ale Lau má opravdu velké svaly na břiše, ale jak to? Když nechodí na žádný sport? Pokud dobře vím… Proč proboha řeším takové věci v takovou chvíli?

Cítil jsem, jak se pod mými doteky chvěje. Byl jsem opravdu překvapený, co se to za tu chvilku semlelo. Ale to jsem netušil, že pár minut na to, budu mít malou zástavu srdce.

Měli jsme ještě spousty času do doby, než se vrátí Perry a tak jsem se rozhodl vystoupat ještě o jednu příčku výš. Přestal jsem Laua líbat na rty a pomalu mu sjel ke krku, kde jsem ho začal znova líbat. Intenzivněji jsem cítil, jak mu bije srdce a při pohledu na jeho tvář, jsem si všiml, že se snaží v sobě držet minimální vzdechy. Po líbání na krku, jsem začal pomalu sjíždět po hrudi. Byl jsem v sedmém nebi, nemohl jsem být šťastnější a v tu ránu, když jsem se s chvějícími prsty dotýkal přezky u pásku, se začaly ozývat zpoza dveří hlasy.

První je uslyšel Lau. Viděl jsem, jak se energicky posadil a vytřeštil oči. Hádám, že neměl v plánu být nalezen v posteli s klukem. Odstrčil a mě a během nanosekundy si zapnul košili. Další skok a v tu ránu chňapl po kravatě, kterou si třemi pohyby uvázal na košili. Zvládl se upravit během 15 vteřin. Já stále ještě seděl na posteli a zíral na Laua jak rychle reaguje.

„Tady ředitel školy, okamžitě otevřete!!!“

Ředitel?! Tak to je průser, co tu dělá? Něco se stalo Perrymu? Proč by tu jinak byl?

„Thomasi jste tam? Urychleně mi otevřete, pan školník viděl, jak někdo leze k vám do okna, jestli tam někdo je, okamžitě se nahlaste!“

A jsme totálně v prdeli. Nejenže školník někoho viděl, ale až se dozví, že to byl Lau, bude mít mega veliký problém. A další věc, ředitel po mě chce otevření dveří, ale copak já, bez klíčů, mu můžu otevřít? Ráj se změnil na veliké peklo, ze kterého jsem neměl jak vybruslit. Ačkoliv mi mozek jel na plné obrátky, nic mne stále nenapadalo. Pohlédl jsem na Laua, viděl jsem, jak bezradně kouká na dveře a na prázdno polyká. Byl dobře s nervy v hajzlu a můžu za to já. To je opravdová paráda.

„Thomasi!!! Okamžitě pojďte otevřít nebo budu nucen dojít pro náhradní klíč od vašeho pokoje…“

Vyhrožoval mi ředitel skrze zamčené dveře.

Stále jsem netušil, jak z toho vybruslit, ale věděl jsem, že jestli nic nevymyslím, Lau bude opravdu v pořádném průseru a to si nepřeju.

Přiskočil jsem ke své skříni a vyházel všechny šuplíky na zem, rozházel veškeré věci, které jsem tam měl a poté jsem do druhé půlky k bundám strčil Laua, který na mě nechápavě koukal a pravděpodobně si myslel, že mi přeskočilo. Rozházené věci od propisek, přes notesy až k těžítkům jsem roztrousil po zemi. Přiskočil k oknu a otevřel ho. Poté jsem doběhl ke dveřím a začal jsem skrz ně mluvit k řediteli.

„Pane řediteli, rád bych vám otevřel, ale stala se tu taková menší nehoda,“ začal jsem své vyprávění. „Můj spolubydlící ráno vstal dříve jak já a nechtěl mne budit, měl domluvený sraz se svým kamarádem a tak ráno prostě odešel, a aby nedošlo k nějakému neštěstí, radši mě zamkl, aby nás během spánku někdo nevykradl, i když se v této škole nekrade. Prostě opatření. Já se ráno probudil a přečetl si jeho vzkaz, že šel ven, a že si mám odemknout. Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, mé klíče se asi propadly do země. Mám klíče od domu, od různých věcí, ale klíče od školy prostě nemám. A v tom svazku byl jak klíč od pokoje, tak ke skříňce, ke sklepu a k dalším místnostem. Převrátil jsem zde pokoj vzhůru nohama, abych je našel, ale nikde nejsou. Mám takový špatný pocit, že jsem je nechal někde ve třídě, ale nemůžu si vzpomenout, v jaké. Chtěl jsem jít oběhnout třídy a napadlo mne, že 2. patro není zdaleka tak vysoké. Otevřel jsem si okno a vylezl na parapet, chtěl jsem sešplhat, ale po delším snažení jsem zjistil, že nohu prostě na další okenici nedám a tak jsem opět zalezl zpět, což mě pravděpodobně viděl pan školník, jak se opět snažím dostat se zpět. A tady mé vyprávění končím. Volal jsem spolubydlícímu, aby se co nejdříve vrátil, že ho zde nutně potřebuji. Omlouvám se za vyvolané potíže, především, že jste musel o víkendu jít do školního křídla. Promiňte mi to.“

Žasl jsem nad svou představivostí. Jakmile mi z úst vyšly první slova, ta další se automaticky začala tvořit. Nebylo to nic moc, ale nic lepšího bych stejně nevymyslel. Sice jsem ze sebe musel udělat bordeláře, což se mi trochu příčilo, ale překousnu to. Především kvůli Lauovi.

Ředitel na mě skrz zdi plivl pár nadávek, že jsem trouba, a že si mám dávat příště pozor. Poté mi přikázal, že se mu mám jít ukázat, až se dostanu z pokoje.

Na nic jsem nečekal, běžel jsem ke stolu, chňapl jsem po mobilu a začal vytáčet číslo.

„Perry?! Urgentně potřebuju, aby ses co nejdříve vrátil do školy, jsem v průseru!!!“ Vyhrkl jsem do telefonu a čekal na Perryho reakci.

Vylíčil jsem mu celou historku s ředitelem, ale samozřejmě jsem příběh trošičku poupravil, vyndal z něho Laua a tak nějak to krásně zaobalil, prostě pro Perryho uši. Ani jsem tomu nevěřil, čekal jsem, že se Perry bude smát a nechá mě brodit v téhle té husté kaši… Ale Perry překvapil.

„Okey, už jsme stejně měli v plánu jít zpět do školy. Vydrž, pohnu sebou, ať moc dlouho nečekáš… Jsem tam do 10 minut.“
Položil telefon a já stále ještě držel mobil u ucha. Nemůžu tomu uvěřit, že se mi Perry nevysmál…

Dveře od skříně se s vrznutím otevřely. Ven vyšel Lau, pobledlý a nejistý. Došel jsem k němu a jemně ho objal, opřel jsem se bradou o jeho rameno.

„Omlouvám se, nechtěl jsem Tě strčit do skříně, ale bál jsem se, že si ředitel nakonec pro ten náhradní klíč opravdu dojde a nechtěl jsem, aby ses dostal do průšvihu, především ne kvůli mně. Mrzí mě to.“

Cítil jsem jak se jeho ruce, které do teď visely podél jeho těla, zvedly a pomalu mne chytily, odtáhly od jeho těla. Přivřel jsem oči a čekal na vysvětlení, proč se ode mne distancuje, tak náhle.

„Já se omlouvám. Nechal jsem se strhnout představou, že tu budeme spolu, byla to má chyba, že máš problémy, musel jsi to vzít na sebe, já bych se měl omlouvat, ne Ty.“ zdálo se, že Lau potlačuje slzy.

„Teď si opět zalezu do skříně a přečkám tam nějaký čas, než Ti otevře Perry, zkus ho prosím nějak vylákat ven, ať se můžu dostat pryč z vašeho pokoje…“

Zpozoroval jsem, že je na sebe Lau naštvaný, zatínal pěsti a vypadalo to, že si jednu vrazí. Nakonec se opravdu odebral do skříně, kde byl před nějakou chvilkou. Během tří minut, co zalezl do skříně a já přemýšlel nad tím, co řekl a jak se choval, jsem slyšel chrastit klíče v zámku. Perry dorazil.

„Sorry Tome, zastavil nás školník. Tady jsou Tvé klíče, řekni, že si je nechal včera na těláku. Zbaští Ti to, Voelsy nekontroluje šatny, takže klíče tam mohly klidně zůstat.“

„Ok, díky Perry. Běžím za ředitelem, ať to zbytečně nenafukuje a budu doufat, že to přejde jen s malými urážkami na mojí zabedněnost… Mimochodem, nemůžeš jít semnou? Že bys na mě počkal před dveřmi?“
„Hej, to můžu. Fajn, tak jdeme, ať ten páprda moc dlouho nečeká…“

U dveří jsem se otočil a švihl klíči směrem ke skříni.

„Nebudu je potřebovat, bude mu stačit, že mě uvidí…“ Perry zamkl dveře a odebrali jsme se na dlouho cestu až na konec levého křídla. V hlavě mi jen létaly myšlenky na Laua a na to, jaký to byl úžasný pocit s ním ležet na posteli. Nějak takhle jsem si to vysnil, až na toho ředitele. Budu se za ním muset tenhle večer vypravit a dokončit, co jsme dneska začali. Vlastně, on si začal, pokud dobře vím. Neměl vylézt do druhého patra, jak nějaký princ a usmívat se na mě.

 „Sakra! Myslel jsem, že mi opravdu bude chvíli nadávat a pak mě nechá jít, ale celý měsíc pomáhat uklízečkám uklízet třídy je opravdu vrchol všeho!“ máchal jsem ve vzduchu rukama a nadával na ředitele.

Byl rád, že jsem v pořádku, ale i přesto mi vynadal. Tedy, s tím jsem počítal, ale těsně před tím, než jsem odešel, si usmyslel, že pro všechen pořádek mi ještě nasolí trest. Jsem celej říčnej uklízet s uklízečkami…

„Měsíc je trochu tvrdý, ale ty vole… když si věděl, že přijdu, proč si jako idiot lezl z okna ven? Je vidět, že Tě opravdu musím hlídat, i malý žert řešíš jako vůl…“

Měl jsem takové nutkání Perrymu vrazit. Nebyla to náhodou jeho chyba? Nezačal tím, že mě zamkl v pokoji a vzal mi klíče? Kdybych tohle řekl řediteli, myslím, že by se hoch vezl… Sklaplo by mu…

Dorazili jsme do pokoje, Perry odemkl. V pokoji vládl na zemi chaos, převážně díky věcem, které jsem povyhazoval ze šuplíků. Došel jsem ke skříni a otevřel levou stranu, kde jsme měli pověšené bundy. Pootevřel jsem, a když jsem zjistil, že je prázdná, oddychl jsem si. Klekl jsem si a začal uklízet vyházené věci zpět do šuplíku.

Usmíval jsem se, budu si muset zajít pro klíče. A pokud dobře vím, má je osoba, kterou miluji a kterou dnes večer hodlám navštívit a konečně s ním být o samotě a bez strachu, tedy doufám bez strachu… 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 11. kapitola: