OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje vina, že Tě miluju! - 12.kapitola

25.10.2012 (20:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 630×

Bylo půl čtvrté a já jsem ležel v pokoji s rukama pod hlavou a přemýšlel jsem. Perry ležel na zemi, v uších měl sluchátka a před sebou měl pětseti stránkovou knihu s křížovkami. Měl dva způsoby luštění, když měl náladu na bodu mrazu, křížovky vyplňoval slovy, která nedávala smysl. Pokud u něho však panovala dobrá nálada, změnil se z naprostého ignoranta, idiota a prudéra světa kluk, který křížovky mrskal jako malou násobilku. Nechápu, kde ty zkušenosti nabral, ale luštil opravdu dobře.

Rozhodl jsem se, že zvednu zadek a půjdu se trochu provětrat před večeří…

„Kam jdeš?“ Perry sundal sluchátka z uší, ve kterých mu právě doznívali Sabatoni a posadil se.

„Jdu se projít, už mě to tu nebaví… Musím se duševně připravit na to, že od pondělí začne moje uklízecí brigáda,“ prohodil jsem přes rameno, když jsem zavíral dveře.

Příští týden a měsíc pojdu. Uklízet s uklízečkami to je fakt za trest. Procházel jsem se po chodbách a zdravil lidi, které jsem znal. Zahlédl jsem Rickyho s bandou. Najednou se mi vybavil ten večer, kdy jsem Laua téměř zachránil z jejich spárů. Došel jsem k nim.

„Čau Ricky, můžeš na slovo?“ zatáhl jsem Rickyho za rukáv a trhl palcem ke společenské místnosti, ve které bylo jen pár lidí.

„Čus Tome, jasně. Kluci, jděte napřed, já vás pak dohoním!“ křikl ještě na ostatní a ti se poslušně na pokyn “šéfa“ zvedli a šli na dvůr.

„Co potřebuješ? Upozorňuji, že propustky nemám a propašovat Tě v noci ze školy už také nemůžu. Školník říkal, že mu prý ředitel vyhrožoval vyhazovem, pokud tomu nezatrhne.“

Ricky mluvil o jeho bočním kšeftu. Ti, kteří se chtěli vykrást v noci ze školy, museli dojít za Rickym, který měl konexe u školníka a ten je po nocích pouštěl ze školy a pak je zase vpouštěl. Co jsem slyšel, tak mu to prý vynášelo pěkný balík.

„Ne, to jsem nemyslel… Chtěl jsem s Tebou probrat Laua.“ Díval jsem se mu do očí a při vyslovení jeho jména mu spadlo obočí do očí.

„Poslouchej, Tome, to, co děláme, je naše věc… Ty se do toho nezaplétej, pokud se Tě to netýká…“ Nevěřil jsem vlastním uším. Že to není moje věc? Samozřejmě že je!

„To se pleteš, Ricky. Já s tím mám společného docela dost. A přišel jsem Ti říct, že bych byl celkem rád, kdybyste ho nechali na pokoji. Nevztahujte na něho ruku… Nejdřív to budu řešit přes ředitele, hezky mírně, abyste pochopili, že to myslím docela vážně. Pokud s tím nepřestanete a budete mít pocit méněcennosti, čímž pádem půjdete po něm, garantuji Ti, že se mě od té chvíle nezbavíš. Budu Tvým stínem a i když jsme si poslední dobou celkem sedly, nebude problém vysednout a pustím se s Tebou do rvačky. Budou se chtít připojit tví nohsledi? Žádný problém, také mám pár dobrých přátel, kteří se za mě postaví.“ Chtěl jsem to všechno řešit diplomaticky a domluvou, ale asi mi v těle vyběhl adrenalin nebo něco, že jsem začal takhle žvanit.

„A ty jsi jeho co? Chůva, že se o něho staráš?“

„Ne, jsem jeho nejlepší přítel a jenom proto, že on vás nechce nabonzovat se já nebudu držet zpátky, já s práskáním problém nemám.“

Rickymu přelétl přes obličej mrak.

„Myslím, že se o to až moc staráš. Ale něco vymyslím…“

S těmi slovy se otočil a vyšel z místnosti. Vykoukl jsem z dveří a všiml si, že bere telefon a vyťukává nějaké číslo. Třeba dají Lauovi opravdu pokoj, prostě stačí jen zatlačit a ukázat, že jste ochotni se rvát za každou cenu.

Bylo půl šesté a já se rozhodl skočit, co nejdříve na večeři. Zastihnu Chucka, můžu s ním zase prohodit pár slov. Pak skočím oznámit Perrymu, že půjdu tenhle večer ven a vydám se za Lauem do pokoje. S trochou štěstí narazím na Chada a řeknu mu, ať vytáhne Gilla do herny, že se mi zdá, že je trochu odstrčený… Vytáhne Gilla a bez Perryho samozřejmě nikam nepůjde, takže půjde i pro Perryho a já budu mít konečně nějakou chvíli na Laua. Vůbec bych se nezlobil, kdybychom pokračovali tam, kde jsme skončili.

Došel jsem do jídelny. Jak jsem očekával, v rohu u oken sedělo pár nováčků, kteří ještě nabírali dojmu na novou školu a tak radši chodili dřív, aby si zvykly. V dalším rohu sedělo pár třeťáků, které jsem znal z fotbalového utkání, pozdravil jsem je a došel k okýnku. Za pultem stál Rob, kluk, se kterým jsem vyhrál basketbalový turnaj proti internátní škole “Na výsluní“, se kterou vedeme boje, už dobrých pět let, školní záznamy tak uvádějí.

„Zdarec Tome, co takhle brzo?“

„Mám toho na večer trochu víc, tak jsem sem přišel dřív. Co Ty? Nemluvil si s ředitelem o zmenšení trestu?“

Rob byl další trestanec, nicméně on byl potrestán téměř za správnou věc. Stalo se to před dvěma měsíci, kdy do školy do třeťáku přišel nový kluk. Nějak nesedl pár lidem a ti ho začali soustavně šikanovat. Rob jakožto správce studentské rady to začal řešit, ale trochu jinak, než by měla studentská rada. Prostě došel k těm klukům, co ho mlátili a pustil se do nich. Rob je celkem velkej a celkem urostlej, neměl s nimi nejmenší problém, ale jeden kluk po jeho úderu spadl a rozsekl si hlavu o stůl, takže se to neřešilo jako malá obyčejná rvačka, ale jako velké porušení školního řádu. Ředitel nechtěl být na Roba moc tvrdý, už jen proto, že je správce studentské rady, a protože řeší všemožné problémy, bez něho by ta škola šlapala trochu jinak. On technicky vzato udržuje pořádek v téhle škole a dbá na různé vyhlášky a dodržování školního řádu, což je ironií, když ho sám porušil. Nicméně, ředitel přimhouřil obě oči a řekl mu, že vyloučení z rady by bylo trochu moc a tak ho jen uvrhl do půl ročního odpracování v jídelně. Je to celkem na prd, když se musíte učit, musíte se starat o chod školy, co se týče studentské rady a do toho pomáhat v kuchyni… Ten kluk je prostě frajer, všechno to stíhá a pořád plný optimismu.

„Ne, nebudu si vyskakovat. Jsem rád, že jsem nepřišel o post správce. Byl bych celkem nerad, kdyby celá ta piplačka okolo školy přišla na zmar.“

„Chápu, ale stejně… půl roku je celkem dost. Já jdu na měsíc ke sboru uklízeček. Perry mě zamkl v pokoji a já chtěl zkusit slézt z okna, nevyšlo to a ještě mě viděl školník. Takže se tu třeba sejdeme, až přijedu s mopem a budu drhnout podlahu.“ Ohlédl jsem se a koukl na podlahu, na které byla dobrá polovina ingrediencí ze školy. Od kečupu až po špenát. Znechuceně jsem se zašklebil a představil si sám sebe, jak u toho budu klečet a budu muset rýžákem drhnout zaschnutý jídlo.
„Kdybys potřeboval, můžu Ti pomoct. V kuchyni dám něco vařit a budu mít volné ruce, takže Ti to bude rychleji ubíhat, nechceš?“

Usmál jsem se…
„Heh, jako vždy, správce se snaží pomoct všem a dokázat tak, že s námi studentská rada táhne za jeden provaz. Proto byl tak oblíbený, dokázal si získat většinu lidí na škole.“

„Né, díky. Trest si musím odpykat sám, navíc už ty toho máš celkem dost, nechápu, že to stíháš.“
„Jde o to, dobře si to rozvrhnout, pak jde všechno…“

Vzal jsem si tác a naskládal na něj nějaké jídlo. Plácl jsem si s Robem a odešel si sednout. Chuck nikde nebyl a tak jsem si sedl ke stolu, u kterého sedávám nejčastěji. Zamyšleně jsem do sebe začal cpát kuře s hranolky. Přemýšlel jsem, asi by nebylo moc výhodný být s Lauem u nich v pokoji, když vím, že Chad a Perry za chvíli začnou Gilla nudit a ten se pomalu stáhne do pokoje. Nerad bych, aby se stalo něco podobného jako s ředitelem.

Dojedl jsem a odnesl tác. Rob byl stále u pultíku a začal se tam vybavovat se svým spolužákem. Bavili se o něčem z matiky, o čemž sem já neměl ani páru. Přesunul jsem se k nim a čekal, až to spolu dořeší. Kluk si pak vzal jídlo a odešel.

„Ty, Robe… Nevíš, jestli není dneska večer volnej nějakej pokoj? Jako správce studentské rady by si to měl vědět, ne?“

„Kdo to je?“

Nechápavě jsem podíval na zubícího se Roba.

„Jak, kdo je to? Co tím myslíš?“

„No, ptáš se po volném pokoji, protože tam chceš jít s holkou, ne? Nebo se pletu?“

Teoreticky se pleteš, je to kluk, ale to Ti asi úplně říct nemůžu…

„Ne, bože. To bych s ní nebyl ve škole, ale pozval bych jí ven, ne? Ne, chci mít klid na čtení, na úkoly a hlavně budu skypovat se svojí rodinou. Chci na to mít celý večer klid a nechci mít Perryho za zády.“

„Hele, to není problém. Víš moc dobře za kým jít. Dneska je volnej pokoj padesát tři a sedmdesát čtyři. Když si pospíšíš tak je třeba chytneš, takhle, já bych Tě do nich neměl pustit. To si musíš domluvit s nimi, ale pokud to nevyjde tak za mnou zaskoč a já něco vymyslím.“

Vyběhl jsem z jídelny a za záda ještě zakřičel pár děkovných slov. Doběhl jsem k sedmdesát čtyřce, protože jsem věděl, že je to pokoj pár nováčků, ty by měli jít líp zpracovat než kdokoliv jiný.

Doběhl jsem k pokoji a zaklepal. Dveře se otevřely a za nimi stál nějakej blonďák, který vypadal, že nemá úplně náladu se s někým bavit.

„Hm, Ahoj, já jsem Tom, jsem z druháku,“ vypravil jsem ze sebe a snažil se navázat přátelskou konverzaci.

„Slyšel jsem, že se dnes večer hodláš vypravit na noc ke své rodině, je to pravda?“

„Co Ti je do toho? To je moje věc, jestli chci jít za rodinou nebo ne!“ vyštěkl na mě blonďák a měřil si mě očima.

„To je pravda, do toho mi nic není, ale myslíš, že bychom si mohli jen tak promluvit v pokoji, než abychom tady na sebe mluvili skrz dveře?“

Kluk sebou škubl. Moment?! Není to tak, že by sebou škubl kluk, někdo s ním škubl. Všiml jsem si, že má pravou ruku za zády a že ji má propletenou s jinou rukou. Trošku jsem se nahl, jestli by byla možnost vidět toho, s kým se drží.

„Asi bude lepší, když odejdeš, měj se.“ Kluk bojovně vystrčil bradu a zabouchl dveře.

Dobrá, tak tedy druhý pokoj, snad budu mít větší štěstí.

Zaslechl jsem tlumené hlasy ze zavřených dveří. Odfrkl jsem si, nováčci a jak mají ostrý jazyky. Dal jsem se do pohybu a při čtvrtém kroku jsem slyšel, jak se dveře otevřely. Otočil jsem se a ze dveří vykoukl kluk, který měl pronikavě zelený oči a dokonale kaštanový vlasy.

„Co si potřeboval?“ zněla jeho slova.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje vina, že Tě miluju! - 12.kapitola: