OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 23. kapitola

01.06.2015 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 628×

NERIA

„Jarede, počkej, prosím,“ požádala jsem ho s maximální naléhavostí, jelikož jsem ho nemohla nechat odejít po tom, co na mě tak vystartoval. Ne že bych ho chtěla na oplátku taky seřvat, ale prostě ho takhle odejít nenechám. Nezachovala jsem se k němu zrovna férově, poněvadž se ke mně náhodou večer zachoval docela mile. A to bude nejspíš ten hlavní problém. On se ke mně v podstatě chová vždycky pěkně, ať se děje, co se děje, zato já už vyzkoušela téměř všechno, abych dosáhla svého. Jenže on tu pořád je a pořád je na mě hodný. Tak jo, je pravda, že takhle nevybouchnul úplně poprvé, ale k tomu jsem mu zavdala důvod zejména já. Zvláštní, že ho obdivuju za všech možných okolností…

„Co ještě, Nerio?!“ zabručel nevraživě, že jsem se ho rozhodla s něčím dalším obtěžovat. Díval se na mě s nesouhlasně podmračeným obočím a ústa měl stažená do příkré, rovné linky.

„Promiň, Jarede, jasné?! Mrzí mě, jak se k tobě chovám… Ale, ale… Pro mě to taky není jednoduchý. Já chápu, že od tebe chci asi hodně, když ke mně pořád cítíš to, co cítíš, ale já jsem se nějak rozhodla a ty bys to měl respektovat. Srovnat se s tím a dostat se přes to. A chápu, že to je celkem nemožné, když jsme spolu v jednom pokoji a jsme spolu skoro pořád v kontaktu, ale zkus to, por favor. A rozumím tomu, že nestojíš o to být aspoň můj kamarád, ale já o to stojím, a moc. Pořád jsi pro mě důležitý a hodně pro mě znamenáš, akorát už… už pro nás nevidím žádnou budoucnost,“ udobřovala jsem si ho snaživě, protože ačkoliv jsem se snažila o zmaření jeho veškerých snah, přijít o něj samotného jsem vskutku neusilovala.

„Já ti to teda zjednoduším! Ty totiž všechno hrozně moc řešíš a zbytečně to komplikuješ. Máš na výběr ze dvou možností, a to buďto nám dvěma dát druhou šanci a zariskovat, ať se toho bojíš sebevíc, anebo to raději vzdát, i když by to tentokrát mohlo vyjít. Jenomže ty nejseš ochotná ani toho risku, na rozdíl ode mě, protože já bych do našeho vztahu dal naprosto cokoliv, takže se i v tomhle rozdělujeme, a s tímhle vědomím cokoliv budovat je blbost potom. A navíc po tom, co jsi mi prozradila. Ale já tě stejně prostě pořád miluju. Jo, sakra, miluju tě. Takže nedokážu přistoupit na tvůj kompromis, protože já chci všechno, anebo pak raději vůbec nic. A jestli pro tebe teda tolik znamenám, i ty to přijmeš a akceptuješ. Tím jsem skončil, Nerio. Mám toho fakt dost,“ podělil se se mnou důrazně o svůj pohled na věc, který byl zcela vyhraněný. Při tom se na mě velice intenzivně díval a každičký kousek jeho mužného těla vyzařoval ono radikální rozhodnutí, které mě pochopitelně umlčelo.

„T-tak… Tak dobře,“ zakoktala jsem se zaskočeně, protože jsem doteď fakticky nevěřila tomu, že by se k něčemu takovému někdy odhodlal. Nakonec dal ale přeci jen přednost tomu, co pro něj bude lepší řešení, větší dobro, tak jako já. Okusila jsem tím svoji vlastní medicínku, a že byla zatraceně hořká.

Už už se chystal k odchodu, který pro něj zajisté znamenal jakýsi triumf, ale já jsem prozatím nedomluvila. Dočista spontánně jsem ho popadla za ruku a opětovala jsem mu jeho hluboký pohled, který mi otevřel bránu do jeho vnitřního světa, který momentálně neskutečně trpěl. Vidět ho takhle zdrceného mi trhalo srdce. Trpěla jsem s ním, protože to poslední, po čem jsem kdy toužila, bylo to, aby kvůli mně jakkoliv trpěl. „Jayi, opravdu mě moc mrzí, že to skončilo takhle… Nikdy jsem něco takového nechtěla,“ omluvila jsem se mu zoufale, protože i on mlčky zoufale volal o pomoc. Dios mío, nic z tohohle se stát nemělo…

„Možná že ne, ale nakonec je to hlavně tvoje vina. To ty nedokážeš někoho milovat, aniž by ses tomu celá odevzdala. Nejseš schopná tu svoji zatracenou jistotu opustit nebo snad něco obětovat,“ vmetl mi vyčítavě přímo do tváře a držel si ode mě takový nenadálý odstup, který potvrdil tím, že se vyvlíkl mému stisku. Ještě se na závěr slabě uchechtnul, načež pokračoval ve své cestě kamsi daleko od ostatních a především ode mě. Al fierno!

Jeho odchod ve mně spustil vlnu všelijakých emocí, která mě zmáhala jedna po druhé. Vyústily až v slzavou hradbu před mýma očima, které pozorně sledovaly jeho odchod. Nijak jsem jim nebránila a pustila jsem je ven. Ta jeho poslední slova byla totiž až příliš drsná. A děsivě přesná. Možná si ani neuvědomoval, jak strašně byl blízko pravdě, což mě rozlítostňovalo o to víc. Tohle všechno musí být nějaký špatný vtip, nebo já jinak nevím… Na to, že si tu každý připadá jako v hotovém ráji, já se nacházím v pěkně ohavné noční můře. Bohužel, z tohohle se jenom tak snadno neprobudím.

Nejhorší na tom je, že jsem si to doopravdy všechno zavinila já sama. Celé tohle katastrofální fiasko je pouze a jenom moje vina, takže i kdybych se na Jareda chtěla zlobit sebevíc, nemohla jsem. Neudělal vůbec nic špatného. Bojoval za nás dva tak dlouho, dokud si myslel, že to má nějaký smysl. Ale i on to nakonec vzdal a raději si zvolil tu lehčí a snazší cestu. Vybral si pro sebe to lepší řešení, což jsem udělala i já, takže jsme si vlastně kvit, no ne? Tak jo, teď si ale pěkně lžu. Vždyť to já jsem ho vyloženě donutila si vybrat to lepší řešení pro mě. A právě kvůli tomu cítím takovou nezměrnou lítost, přestože by se mi mělo spíš ulevit. Nechápu to…

Jedině to bude tím, že k Jaredovi stále chovám takové intenzivní city, a s tímhle vědomím, že jsem se o něj vlastním přičiněním připravila, kvůli tomu mi jednoduše do smíchu není. Ale takhle to je pro mě i pro něj určitě lepší…

Nevrátila jsem se k ostatním, protože jsem o žádnou společnost fakticky nestála. Popravdě bych si nejraději strčila hlavu do písku jako ten pštros, abych měla od všeho a všech pokoj. Vyřešila jsem to tím, že jsem si našla na ostrůvku takový klidný koutek a tam jsem se před okolním světem doslova schovala. Ostatní byli natolik shovívaví, že mě tam nechali bez jakéhokoliv vyrušování, takže jsem měla dostatek prostoru k tomu se nějak z toho rozhovoru s Jaredem vzpamatovat.

JARED

Nejdřív mě napadlo, že si tu Tortugu fakt obejdu kolem dokola, abych se uklidnil, jelikož mě ta Neria opět natolik vytočila, že mi z toho málem praskla cévka v hlavě. Od toho, co jsem se k ní nastěhoval, spolu naprosto nevycházíme. Netuším, čím jiným by to mohlo být. Neria se možná kvůli tomu cítí pod tlakem a proto je takhle popudlivá, a potom se mi naopak omlouvá, když se vytočí a přestřelí, a pak je zase jednou tolik podrážděná. Bez popírání z ní začínám přicházet o nervy. Nicméně, čím víc uteklo času od naší hádky, tím víc jsem se začínal přiklánět k tomu, že i já jsem poněkud přestřelil. Přesněji, volil jsem docela krutý slova. Nicméně si za tím stojím. Akorát ohledně tý části, že ji nechci ve svým životě, trošku pochybuju. Hlavně je to aktuálně zcela neproveditelný. Vždyť jsem ale již několikrát přemýšlel o tom, že bych se smířil s tím, abychom byli alespoň přátelé. Hm, jenže to je prakticky asi taky neproveditelný. Nevydržel bych se spokojit s tím, že ji mám nadosah a přesto tak strašlivě vzdálenou…

Takhle je to určitě lepší. Sice je to dost nemilosrdný a radikální východisko, ale jak jinak bych to měl vyřešit? Co jinýho bych měl vymyslet v tý naší komplikovaný situaci? Neria si v první řadě musí ujasnit, co teda ve skutečnosti chce! Pořád tohle řešíme dokola. Jednou mi povídá, že by ráda zůstala u toho kamarádskýho vztahu, a vzápětí mi zase vykládá, že se mě nemůže zbavit. Kdo by z toho nebyl rozhozený, že jo?!

Stejně mám za to, že jsem udělal dobře. Ona má takhle alespoň zcela volný prostor a je pouze na ní, jak s ním dál naloží. Já to prostě vzdávám. Přitom jsem se po celou dobu mohl přetrhnout, abych tu patálii napravil. Strašně jsem se k tomu upnul a nevnímal jsem nic dalšího. Zarputile jsem věřil tomu, že naše vzájemný pouto se dá zachránit, a neposlouchal jsem Neriu, když mi stejně tak zarputile opakovala, že to nepůjde. Někdy jsem příliš zaslepený, když se snažím dosáhnout svýho cíle. No, teďka mám oči otevřený dokořán a mně to přijde mnohem drastičtější, než když jsem věřil v nesplnitelný.

Během mýho rozjímání mě vyrušilo hlasitý vyzvánění melodie z Blackberryho. Za pár sekund jsem ho vylovil ze svojí ledvinky a na displayi se na mě zubil můj vyvedený starší brácha. Těsně před tím, než jsem to zvedl, jsem se podíval na hodiny, abych zkontroloval čas, přičemž jsem zjistil, že evidentně máme před odjezdem. Nebo spíš odplutím. Aha, tak proto mi volá. Jinak bych se tomu asi kapku podivil. Komunikace mezi náma tady na tý dovolený mírně vázla, což zapříčinila zajisté Neriina přítomnost. Taky nás o ni teďka připravovala Natalie, která se pomalu, ale jistě stávala Shannonovou součástí. Jsem zvědavý, jak to brácha dlouho vydrží…

„Čau, brácha. Co se děje? Už odjíždíme?“ ozval jsem se mu jako první.

„No čau. Kde seš, hele? Jo, asi tak za půl hodiny, takže ať seš, kde seš, vrať se zpátky, nebo tu zůstaneš. Znovu na tebe čekat nebudeme,“ nakázal mi docela mrzutě, že dostal za úkol mě nahánět po všech čertech.

„Vydal jsem se na průzkum ostrova, ale nejsem tak daleko. Za chvíli jsem u vás,“ uklidnil jsem ho, aby uklidnil i ostatní, kteří ho pověřili tím, aby zjistil, kde se nacházím. Hádám, že si to vyžádala přímo Anastasie, která dost možná v tuhle chvíli pěkně vyšilovala. Vzhledem k tomu našemu rannímu průšvihu bych to raději neriskoval. Ana by klidně byla schopná mě tam nechat, jen aby mi uštědřila cennou lekci.

„A je na tom průzkumu s tebou i Neria?“ vytasil se na mě s dotazem, který jsem neočekával ani v nejmenším, ačkoliv bych asi měl. Proto se ode mě Shanny dočkal několikasekundový tichý prodlevy.

„Ne, není. Ona se k vám nevrátila zpátky?“ reagoval jsem opožděně, ale aspoň racionálně, což bylo obdivuhodný na to, jak mě to prvně vyvedlo z míry. Dokonce jsem zněl jakoby nezúčastněně. Jako bych s tím Neriiným zmizením neměl nic společnýho. Tak jo, tahle moje myšlenka vyzněla pro změnu, jako bych byl nějaký únosce nebo tak něco. Což nejsem, přestože jsem viník jejího zmizení. Určitě tu naší hádku rozdejchává jako já. O samotě, někde ve stínu.

„Naposledy jsme ji zahlídli, že byla s tebou, a pak jste se oba vypařili, takže… víš jak,“ naznačoval mi, že je tohle to nejlogičtější vysvětlení, k jakýmu se nejspíš skupinově dobrali, a zejména mi tím naznačoval, že jsme se jako nechali unést zdejší atmosférou a někde jsme na sebe skočili. Hah, od týhle možnosti je tak daleko, jak jen může být. Ale jinak představa je to vskutku příjemná.

„Ujišťuju tě, že Neria někde poblíž mě rozhodně není,“ vyjasnil jsem mu, abych si od něj nevysloužil zase další narážky na naše neexistující sblížení. Něco takovýho opravdu nepotřebuju poslouchat.

„No dobře, dobře. Takže nevíš, kde by mohla být?“ vyptával se mě i nadále, což se mi dvakrát nelíbilo.

„Ne, to teda nevím. Proč jí taky nezavoláte?“ upozornil jsem ho nepatrně otráveně, poněvadž tohle jsem považoval za rozumnější konání, než mě přihlouple zpovídat.

„To si jako myslíš, že jsme to ještě nezkusili? Nemůžeme se jí vůbec dovolat. Není dostupná.“ Při jeho poslední větě jsem se svévolně ušklíbnul. Bylo to totiž tak krásně trefný, až mě to skoro dojalo. Akorát jsem se opět zamyslel, čímž jsem znovu oněměl. Brácha tentokrát ale nevydržel čekat, takže pokračoval místo mě: „Fajn, chápu. Nevíš, kde je. Tak co nejrychleji doraz sem, jasný?! A kdybys někde po cestě potkal Neriu, tak ji vezmi s sebou,“ instruoval mě jako nějakýho nesvépravnýho blbečka, což bych při rozhovoru s vizuálním kontaktem ani nekomentoval, jenže takhle jsem neměl na výběr.

„Jo, jasně, Shannone. Provedu. Tak zatím,“ rozloučil jsem se s ním v rychlosti a zavěsil jsem mu, aniž bych počkal na jeho reakci. Stejnak by to byla nějaká poznámka na Neriu, a to mě nezajímá. Úplně mi stačí, že se kvůli mně vypařila kamsi do neznáma a nikdo se s ní nemůže spojit. Jako bych toho takhle neměl až po krk. Ještě ji zas budu hledat kdoví kde. Sice jsem se dušoval, že ten ostrov není nijak rozlehlý, ale na to, abych ji po něm hledal v omezeným čase, je až příliš veliký. Navíc se tu nedá použít nápověda ve stylu nějakýho jejího oblíbenýho místa, když jsme tu všichni premiérově. Taktéž se nedá říct, že bych se do toho nějak hrnul…

Neriu jsem pochopitelně po cestě nazpět jako na potvoru potkal i přes tu nízkou pravděpodobnost, že bych mohl. Nesnáším Murphyho zákony! Procházela se vážně vleklým tempem pod stínem palem a celá její útlá postava byla celkově taková sklíčená a ochablá. Aspoň že se takhle blbě necítím sám, to je trošku utěšující…

„Nerio? Hej, Nerio?“ oslovil jsem ji asi až moc horlivě, protože se viditelně polekala. Ohlídla se tím směrem, ze kterýho se jí zdálo, že šel můj hlas, takže si mě zakrátko povšimla. Zatvářila se jednoznačně zmateně, že jsem se tu zničehonic znovu objevil. Že jsem ji možná opětovně vyhledal. Zůstala stát na místě a počkala na mě, než ji dojdu.

„Jarede? C-co… Proč tu jsi?“ podivila se našemu znovushledání zcela oprávněně, jelikož jsme se nerozešli v tom nejlepších duchu. Heh, ten výraz rozešli je taky dokonale výstižný. Kurvadrát…

„Volal mi brácha, že se ti nemůžou dovolat. Za chvíli budeme vyplouvat,“ srozuměl jsem ji s tím, proč jsem se před ní, nebo teda kousek za ní takhle pojednou zjevil. Aby se mylně nedomnívala, že bych snad toužil po tom pokračovat v našem posledním rozhovoru. Beru to totiž jako hotovou a uzavřenou věc. Dál se tím zabývat opravdu nemíním. Jo, až takhle mě naštvala a až takhle mi tím ublížila.

„Jo, aha. Tak… díky, že jsi mě našel a řekl mi to,“ vyjádřila svoje díky značně rozpačitě a spíš se mi do očí nedívala, než dívala. Heh, tak to mě vůbec nepřekvapuje.

„Nehledal jsem tě, “ vypálil jsem ze sebe naprosto nekontrolovatelně, až mi z toho vylítlo obočí vzhůru. Chtě nechtě jsem uznal, že to ode mě byla celkem podpásovka. Nezamýšlel jsem k ní být jakkoliv hrubý nebo neslušný, ale moje podvědomí se mnou zřejmě nesouhlasilo.

„Oh sí, entiendo,“ přitakala mi zaraženě, když jsem ji takhle rázně opravil. „Takže… asi jdeme,“ šeptla s nepřeslechnutelným zahanbením kvůli tomu, že byla taková bláhová a myslela si, že bych se za ní po naší poslední konverzaci vrátil dobrovolně.

„Měli bysme,“ dal jsem jí za pravdu a pokorně jsem jí to odkýval. Pak jsme se oba dva v tichosti vydali za ostatníma, aby nás tu náhodou nenechali, což by bylo vskutku neradostný, nikoliv nemožný. Pořád v tý samý mlčenlivosti jsme se blížili k našemu stanovišti a bylo to strašně divný. Neobvyklý. Měli jsme sice pár krizovek, ale tohle bylo jiný. Ani jsme dokonce nešli sobě bok po boku, protože Neria o něco víc pospíchala, takže byla asi o půl metru přede mnou. Hodně jsem se přemáhal, abych jí ustavičně nezíral na ten její výstavní zadek. Ne že by ho měla v těch bělostných šatech nějak vyrýsovaný, ale ona tak smyslně hýbala boky, což bylo ještě o dost víc sexy. Krucinál! Takovýhle myšlenky mi v mým rozhodnutí rozhodně nepomůžou!

„Takže takhle to teď bude?“ obrátila se na mě znenadání a tvářila se celkem rozčileně, jak se jí zjevně tenhle nový řád věcí nelíbil. „A co na hotelu? Tam budeme taky jenom mlčet?“ dodala záhy, poněvadž ji asi nejvíc štvalo právě tohle.

„No, hm… Je to mnohem lepší, než se hádat,“ pronesl jsem jaksi váhavě, protože i mně tahle volba mlčení nijak dvakrát nevyhovovala, ačkoliv měla svoje opodstatnění. „A prosim tě, neřikej, že se teda v tom případě hádat nebudeme,“ navázal jsem bleskově s nepatrným varováním, jelikož jsem u ní zahlídl, že se na to chystá něco namítnout. Neria nad tím mým upozorněním pouze protočila panenky a cosi ve španělštině si zamumlala pod nos. Dozajista něco jako ať jdu do háje nebo tak něco.

„Muy bien, tak budeme dál trapně mlčet,“ přidala další posměšnou zmínku o patetičnosti mýho mínění.

„To budeme,“ odsouhlasil jsem jí to bez stopy jízlivosti, kterou mě ona naopak pěkně kysele počastovala. Ať se klidně vzteká. Třeba jí konečně dojde, že jsem k ní byl zdvořilý hlavně ze svý dobrý vůle, a ta mi dneškem bohužel, anebo konečně, došla. Neria na to akorát dopáleně zafuněla a pokračovala přede mnou stále energicky kupředu.

Na pláži pod domorodou pergolou z bambusu na nás čekali všichni naši společní kamarádi. Naštěstí nebyli takoví nervózní jako dopoledne, takže jsme si s Neriou oba oddechli, že jsme byli ušetřeni dalšího remcání na naše adresy a především Anastasiinýho poučování.

Naopak jsme se dočkali toho, že nám jeden jako druhý věnovali příjemně překvapený pohledy, že jsme se tu nakonec ukázali pospolu. Obzvlášť Anastasie a Luca vypadali nadšeně, že nás spatřili přicházet společně. No jo, bodejť by ne, když jsou to naši zapálený fanoušci. Zbytek po nás tak podezřívavě pokukoval, jak si ve spěchu domýšleli veškerý možnosti ohledně nás dvou. Tipuju si něco, jako že jsme se dali zase dohromady. Přesněji řečeno, že jsme si někde dali rychlovku a podobně. Heh, chyba v matrixu. Jsou maximálně daleko od tý podělaný skutečnosti!

Shannon se ke mně opatrně přimotal a na přitáhnutí pozornosti mě dloubl loktem do žeber. Nevydržel jsem v sobě zadusit tlumený výkřik, protože se mi do těch žeber strefil fakt nešikovně, takže jsem přitáhl pozornost i dalších lidí kolem nás. Shanonův obličej se všelijak kroutil pod náporem zvědavosti a taktéž dotčenosti. „Takže Neria nebyla poblíž, jo?“ rýpl si do mě škodolibě a velice významně se na mě zadíval.

„Narazil jsem na ni po cestě,“ konstatoval jsem nediskutabilně, aby mě brácha neobtěžoval dalšíma zbytečnýma kecama, který mě akorát víc nakrknou.

„Joo, jasně, po cestě,“ dobíral si mě stejnak, což nebylo zase až tak nepředvídatelný. Typický Shannon. Abych ho neprodleně a s definitivností umlčel, naklonil jsem se k němu a co nejobezřetněji k němu šeptnul: „Zase jsme se pohádali a zdá se, že je to definitivní konec.“ A Shannon zůstal koprně zírat umlčený tím údivem.

„Ty kecáš!... Počkej, to jako fakt?“ nevěřil tomu Shannon a kulil na mě konsternovaně oči. Pouze jsem mu to odkýval. „Aha, to je mi líto, brácho. Vypadalo to celkem nadějně,“ politoval mě vzápětí a jako gesto podpory zvolil povzbudivý poplácání po rameni.

„Rozhodl jsem se tak já. Uvidíme, jak se s tím Neria vypořádá,“ rozpovídal jsem se sám od sebe.

„Jo tákhle. Jeden z těch tvých mazaných triků,“ domyslel si okamžitě, načež jsem si od něj vysloužil jeden dlouhý uznalý pohled.

„Ale ne. Myslel jsem to naprosto vážně. Mezi náma už to bylo prostě… neúnosný,“ shrnul jsem to poněkud zavádějícím názvem, který náš dysfunkční vztah přeci jen úplně nevystihoval. Brácha na mě proto koukal nejistě, poněvadž jsem se tak zajisté tvářil i já.

„Jako že to nevydrží, když jsi ji poslal k vodě ty?“ uvažoval nahlas a s opravdu zajímavou dedukcí, nad kterou jsem se s úsměškem zamyslel.

„To je zajímavá myšlenka,“ ocenil jsem patřičně jeho přínos a mimoděk jsem na něj ukázal prstem.

„No jo, i já Neriu celkem dobře znám,“ osvěžil mi paměť nezvykle důležitě, jako by to mělo nějaký skrytý podtext, přestože mi sděloval holý fakt. Jenom jsem mu to odkýval a už jsem předčasně fantazíroval nad tím, jak za mnou Neria přiběhne jako opuštěný štěně. Shannon mně připomněl, že to opravdu není zas taková hloupost…

Na Curacao náš čekala docela dlouhá plavba, která pro zkrácení chvíle obsahovala vydatnou večeři uvnitř salónku a malou zajížďku do zátoky pro noční koupání. Na jachtě jsem se neměl kde zašít, takže jsem tam mezi ostatníma strašil asi tak, jako Neria. Ani jeden z nás jsme nebyli moc družní a upovídání. Já jsem si v tichosti vyčkával, jestli si to Neria zázračně nerozmyslí a nepřijde ještě dneska, ale podle toho, jak nepřístupně a ignorantsky se tvářila, moc jsem s tím nepočítal.

„Co se to s tebou a Neriou děje?“ přimotala se ke mně Anastasie s tou její neutuchající zvídavostí a soustředěně na mě hleděla. Bezradně jsem si ostentativně povzdechl, jelikož se mi o tom fakticky nechtělo ani v nejmenším mluvit.

„Ano, promiň, ale já o tom nechci mluvit. Zeptej se na to třeba Nerii,“ odkázal jsem ji na druhou zasvěcenou osobu, která dovede vyjádřit situaci stejně dobře jako já. Ba ještě mnohem líp.

„Vy jste se pohádali?“ odhadovala Ana, přičemž absolutně nedbala na moji prosebnou žádost.

„Taky,“ přinutil jsem se aspoň k jednoslovný odpovědi, avšak se zřetelným sebezapřením, aby Ana viděla, že se do debaty s ní vážně nehrnu.

„Jak jako taky? Co se ještě stalo?“ zděsila se z jednoho jedinýho slůvka, jako by to byla nějaká pohroma.

„Ano, prosím tě. Neria tvoji podporu určitě uvítá víc, protože si pořád myslí, že všichni stojíte při mně, ale pravda je taková, že tentokrát byste měli být na její straně,“ pobídl jsem ji dobromyslně, protože jsem si čím dál silněji uvědomoval, že jsem byl k Nerii hodně tvrdý.

„A co jsi provedl?“ plašila se Ana, čím víc jsem na ni naléhal, aby se ode mě raději vzdálila.

„Neria ti to určitě vylíčí mnohem barvitěji,“ doporučil jsem jí znovu, přičemž jsem se na ni dlouze podíval, aby mě vzala konečně na vědomí.

„Ty se mnou fakt nehodláš komunikovat, co?“ docvaklo jí, že se mnou prostě aktuálně kloudná řeč nebude, a já jí to pouze znaveně odkýval. Tak snad už se tahle víceméně jednostranná konverzace chýlí ke konci. „To mi jako aspoň nemůžeš říct, co se stalo po tom všem, co jsem pro tebe udělala?“ ozvala se Ana nespokojeně, když jsem se ji takhle vytrvale pokoušel odstrčit. Jasně že jsem to takhle nebral, jenomže Anastasie jo, a to by vůči ní bylo nefér, kdybych si za svým stál i nadále. Ona pro mě skutečně udělala tolik jako málokdo. A tady jde o pár hloupých vět, který mi nestojí za to, abych se kvůli nim rozhádal se svojí skvělou kamarádkou.

„No jo, můžu… Ale… Už takhle pochybuju, jestli jsem to pěkně nepodělal, a když to řeknu tobě…“ naznačoval jsem jí docela nešikovně, ale Anastasie to jistě pochopí.

„Je to tak, jak to je, Jarede. Ale vždycky se to dá nějak změnit,“ soucítila se mnou a i od ní jsem se dočkal povzbudivýho poplácání, protentokrát po předloktí. Sice mi do smíchu nebylo, ale pro Anastasii jsem speciálně jeden letmý úsměv na tváři vyloudil.

„Jenomže já jsem Nerii v podstatě řekl, že jsem s ní skončil a že… a že… ani není schopná mít s někým normální vztah, protože do něj nedokáže nic investovat,“ zaobalil jsem svoje původní slova do takový lepší verze, aby to líp vyznělo, protože jsem předvídavě tušil, že mě Anastasie seřve jako malý dítě.

„Tys jí hlavně v podstatě řekl, že ona nedokáže nikoho milovat?!“ osočila se na mě zhurta a vážně odpudivě se na mě zamračila. Hm, čekal jsem to horší, přesto jsem se nevzmohl na nějakou verbální námitku. „Ses zbláznil nebo co?!“ přisadila si ještě, když jsem na ni jenom tupě zíral a nic neříkal.

„Popravdě řečeno, jo, já z Nerii fakt blázním, protože jí nejspíš taky hrabe. Proč si myslíš, že bych ji jinak něco takovýho říkal? Mám toho už plný zuby… Nikdy se takhle praštěně nechovala a já to očividně nezvládám,“ stěžoval jsem si nepokrytě, aby si o mně nemyslela, že jsem k ní byl takhle necitlivý jenom tak.

„Očividně jako rozhodně.“ Evidentně si usmyslela, že se mě bude chytat za slovíčka. Přesně tohle strašně miluju. Jo, těžká ironie. „Takhle to nesmíš nechat, Jayi. Naprav to dřív, než bude pozdě. Zatím je to čerstvý a Neria z toho určitě bude mimo, ale… chceš to vůbec napravit?“ povšimla si, že jí svorně nepřitakávám a nehltám nenasytně každou její cennou radu, jako kdyby mi docházel kyslík. Anastasie mě zděšeně sledovala a asi usilovně přemítala nad tím, jestli jsem se doopravdy definitivně nepomátl.

„Neria už proti tomu sama protestovala,“ odvětil jsem jí podle toho, jak jsem uznal za vhodný, ale stvrdit to alespoň krátkým očním kontaktem jsem nedovedl. Najednou jsem zaslechl, jak se Anastasie zdlouhavě nadechla jakožto doprovodný náznak jejího věcnýho prozření.

„Počkej, počkej… Co to máš za lubem? Nešlo to po dobrém, tak to zkoušíš po zlém? Chceš ji nechat vycukat nebo co?“ tipovala si ochotně, aby přišla na to, co ohledně Nerii zamýšlím. Když já sám pořádně nevím.

„Bráchu napadlo to samý a mně to přišlo taky celkem jako dobrý nápad. Je to přece tak trochu její vlastní medicína, takže by to mohlo zabrat, aby si nadobro uvědomila, co skutečně chce,“ rozvedl jsem její teorii, která mě znovu usvědčila v tom, že bych to měl dotáhnout do konce. Že to má nějaký svůj smysl…

„A co když to nezabere? Budeš to riskovat?“ položila mi dvě zásadní otázky, ke kterým jsem se kvůli svojí ledabylosti prozatím nedostal. Ani nad tímhle jsem ale nemusel nijak hloubat.

„To je na tom to nejhorší… možná nejlepší. Já nevím… Ale jestli Neria nezmění to svoje praštěný chování, potom nic riskovat nebudu, protože v tom případě s ní fakticky o žádný vztah nestojím,“ kápnul jsem božskou, což ji zcela šokovalo. Hah, však já bych donedávna sám odmítal, že bych kdy vypustil něco takovýho z pusy. Fascinující, jak se všechno mění…

„No ty kráso,“ zaklela si se vší slušností, za což má můj obdiv. Člověk si většinou zanadává, aby se mu ulevilo, ale Ana k tomu nepotřebuje jedinou nadávku. „Tomuhle teda nerozumím,“ zakončila to nejapnou poznámkou, kterou jsem přešel s ironickým uchechtnutím a bezděčným pokrčením ramen. „Jak se tohle stalo? Vždyť vy dva k sobě patříte! Tohle nechápu,“ hořekovala dál a úplně chybělo, aby nade mnou ještě začala lomit rukama.

„Tak možná ne. Kdybysme si byli souzený, tak nejsme tam, kde jsme, a není to všechno takový příšerně komplikovaný,“ zpochybnil jsem její nedávný tvrzení, kterýmu jsem zprvu zasněně věřil a asi jsem se jím nechal až příliš ovlivnit.

„Asi proto, že je Neria komplikovaná,“ poupravila můj výrok, kterýmu jsem dal ihned za pravdu.

„Já se jí to snažím usnadnit,“ prohodil jsem pohotově, ačkoliv jsem se záhy zarazil nad tím, jestli jí to opravdu usnadňuju. Nepochybuju o tom, že ona by s tím radikálně nesouhlasila.

„Tím, že jsi ji poslal k vodě,“ doplnila pro upřesnění, což mi nijak od obav nepomohlo.

„Protože by to nemělo být takhle komplikovaný! Buďto se mnou chce být, nebo nechce být. Nic dalšího mezi tím není,“ vyjasnil jsem jí svoje oprávněná stanoviska, které ale viditelně nepobírala ani Ana. Jasně, to jsou ty podobný ženský myšlenkový pochody a především ta jejich sounáležitost.

„Jenže co když je?“ argumentovala zcela podle očekávání a já nějak nevěděl, co na to říct. Zahnala mě do kouta. Ovšem asi tak na pět vteřin.

„Pak mi to může říct. Neexistuje nic, co by mi nemohla říct, protože já stokrát raději uslyším pravdu, než nevědět, co se děje a na čem jsem,“ vyslovil jsem se s naprostou jistotou, poněvadž jsem dal na svoji intuici, která mi neodbytně napovídala, že ke mně stále cítí lásku, ale něco jí brání v tom jí nechat volný průběh. A když jí já dám volný prostor, snad jí to nakonec dojde a vrátí se… 

V příští kapitole si Neria odchytí Anu, která se trošku podřekne ohledně Jaredových záměrů, a tak si pak Ana odchytí Jareda, aby ho s tím obeznámila.  A ještě se do toho všeho vloží Shannon. x) 

Moc všem děkuju za zájem!! :33 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 23. kapitola: