OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 22. kapitola

26.05.2015 (09:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 639×

JARED

Už když jsem se pomalu probouzel, tak jsem jasně cítil, že mi bude blbě. V hlavě jsem měl takový tlak a žaludek jsem měl úplně na vodě. A v puse strašně nepříjemnou pachuť. Jako by mi tyhle neradostný postřehy nestačily, ještě než jsem rozlepil víčka od sebe, tak jsem zjistil, že v posteli nejsem sám. A taky mi unikalo, proč jsem vůbec v posteli, když ve svým novým apartmá jsem si vyžádal přistýlku. Ty vole, já už nikdy v životě nebudu chlastat! I kdyby se dělo já nevím co. No, a rozhodně nebudu pít kvůli ženským! A zcela jistě ne kvůli Nerii. Kurva drát, co když jsem v posteli právě s ní?! To ne! Něco takovýho bych neudělal potom, co mi vrazila nůž ne do zad, ale rovnou do srdce. Takovou potupu bych svýmu egu přece nezpůsobil. Nemohl bych! Nebo jo?!

Donutil jsem se otevřít oči, když mě ta rozespalost dočista přešla, kvůli tomu šoku, že s kýmsi sdílím jednu postel. Sakra! Je to Neria… Sice ke mně neležela otočená tváří, ale ji bych po těch všech našich zážitcích bezpečně poznal snad i poslepu. Ten odstín jejích zdravých, lesklých kaštanových vlasů znám velice důvěrně. I ten její nejoblíbenější parfém, kterým má provoněný taky oblečení a kterým je nasáklý dokonce i tohle povlečení. V neposlední řadě taktéž poznávám siluetu křivek jejího těla pod tenkou přikrývkou, ke kterým jsem se doteď tak spokojeně tisknul. Víc než dost indicií k tomu, aby mi došlo, že jsem skončil v posteli s mojí životní láskou. Je to možný, že si nepamatuju, co se v noci dělo?! Jestli jsme spolu něco měli, nebo ne? Ne! I kdybych já upustil od svýho zklamání, který mi včera způsobila, silně pochybuju o tom, že by k tomu Neria přistoupila. Určitě jsme spolu nespali. Ne, to se zaručeně nestalo! Krucinál, potřebuju si vzpomenout!

Vtom někdo netrpělivě zaťukal na dveře pokoje. Tak strašně jsem se vylekal, že jsem s sebou zcela nekontrolovatelně trhnul, až to Neriu probudilo. Začala totiž otráveně mručet a pod přikrývkou se tak všelijak vrtěla a protahovala. Protože se ani od jednoho z nás neozývala žádná reakce, z druhý strany dveří se ozvalo další neurvalý bušení na dveře. Normálně jsem z toho znervózněl, protože jsem absolutně netušil, co mám právě teď dělat. S Neriou jsme byli v takový kompromitující situaci a já bych nerad, aby se ještě víc zkomplikovala.

„Moment! Hned tam budu,“ zakřičel jsem na toho nevítanýho návštěvníka, jehož dobývání se sem mi nepřišlo tak neoprávněné, když jsem zjistil, že se čas chýlil k poledni. No jo, Anastasie má na dnešek zase nějaký originální plán na strávení příjemných chvil na dovolený. Do háje ale už!

„Qué diablos está pasando?“ zabrblala Neria, zatímco se nacházela ve fázi probouzecího procesu. Ria není ten typ, co z postele vyskočí aktivně jako čertík z krabičky. Většinou se ještě povaluje v teple peřin, když má tu příležitost. Někdy znovu usne, jestliže nemá žádný povinnosti, a taky miluje snídani do postele, kterou jsem jí tak rád nosíval…

Vyhrabal jsem se ve spěchu zpod pokrývky a na honem jsem sháněl něco na sebe, abych nešel otevřít jen v teplákách, který jsem si naštěstí v noci nesundal. Na zemi se válela moje košile, takže jsem ji na sebe za pochodu natáhnul a pak jsem otevřel dveře. Za nima stála vzteklá Ana, z jejíchž velkých zelených očí šlehaly přímo blesky. Ajaj, zjevně mě čeká nepěkná přednáška.

„Kde, sakra, vy dva jste, Jarede!? Půl hodiny na vás čekáme na pláži! Na dnešek máme objednaný výlet na lodi!!“ spustila na mě horlivě a vyčítavě, přičemž mě zorničkama propichovala na cedník. Během řeči mi koukala zpříma do očí, takže když mě pak hodlala káravě sjet pohledem od hlavy až po paty, povšimla si, že tu něco nehraje. Protože Ana není žádná hloupoučká naivka, záhy jí docvaklo, co se tu asi děje, načež začala nakukovat skrze mě dovnitř místnosti, aby se o svým logickým podezření přesvědčila. Pohotově jsem si mezi futra stoupl tak, abych jí to znemožnil, ale když se začala lišáčky usmívat, evidentně se mi to nepovedlo včas.

„Tak to není, Ano,“ uvedl jsem okamžitě na pravou míru s rezolutně odmítavým hlasem. Ana akorát povytáhla pochybovačně obočí a rozpustile se na mě usmívala.

„A jako jak to je?“ bavila se nade mnou a mými rozpaky, což je prostě celá Anastasie. A stejně ji má člověk nade všechno rád. Podíval jsem se přes rameno, abych zkontroloval Neriu, která opět zabrala. Fajn, když je tady Ana, klidně jí tu výsadu vzbudit ji a vytáhnout z postele přenechám.

„Já nevím, Ano. Mám totální vokno ze včerejška,“ přiznal jsem jí pro jistotu s polohlasem, kdyby se Ria pouze tvářila, jako že spí. U ní jeden nikdy neví…

„Co si myslíš, že se stalo?“ přistoupila na ten můj šeptavý režim a pořád po mně rozverně pokukovala.

„Doufám, že nic,“ pronesl jsem se slyšitelnou nadějí a bezděčně jsem si povzdychl. Ana se nad tím úplně zarazila a to rozjaření z jejího obličeje rázem zmizelo. Nerozuměla tomu, že nechci, aby s Neriou něco bylo, když jsem byl do včerejška celý zapálený do toho si ji opět získat.

„Cože?“ přeptala se vyjeveně s vykulenýma bulvama snad až na vrch hlavy.

„Neřešme to teďka, prosím. Jak je to s tím našim výletem? Platí to ještě?“ změnil jsem téma, protože jsem sám pořádně nevěděl, co si ohledně Rii myslet, natož abych to s někým rozebíral, ačkoliv je to právě Anastasie. Asi ten nejzasvěcenější člověk do mýho vztahu s Neriou. A to z obou stran, protože se jí svěřuju jak já, tak i Neria. Málokdo by tuhle roli vrby a dvojitýho agenta zvládal tak bravurně jako Anastasie.

„Za čtvrt hodiny nejpozději na pláži. Čeká tam na nás člun, aby nás dovezl k jachtě. Byla by strašná škoda, kdybychom to nechali propadnout,“ informovala mě ve zkratce o tom nejnutnějším. Uvědoměle jsem jí na to přikývnul a chystal jsem se jí zavřít.

„Udělej se sebou něco. Dneska fakt vypadáš na to, že ti je přes čtyřicet,“ dobírala si mě, zatímco se na mě zkoumavě dívala a navíc se do toho tak škodolibě zubila. Nic hezčího po ránu už slyšet nemůžete…

„Nemáš ani ponětí, jak je mi blbě,“ postěžoval jsem si a než jsem za sebou zavřel, schytal jsem od Any jeden pohled se zřetelným významem – patří ti to, pako. Stejně tak, jako že si mám Neriu probudit sám, což bude taky pěkný oříšek. Přikradl jsem se k posteli a postavil jsem se nad ni, přičemž jsem dumal nad tím, jakým způsobem ji mám probudit. Nakonec jsem si klekl, abych byl ve stejný rovině jako ona, a začal jsem na ni opatrně mluvit: „Nerio, slyšíš mě? Vstávej. Za čtvrt hodiny máme být na pláži. Pojedem na výlet,“ šeptal jsem k ní a za rameno jsem s ní něžně cloumal. Od prvotního probuzení tolik nezabrala, takže na mě zase nesouhlasně mručela a raději se otočila na druhý bok.

„Nerio, vstaň! Nemáme čas. Musíme jít,“ naléhal jsem na ni dál a přidal jsem na intenzitě svých pohybů s jejími rameny. Pak s sebou škubla a otočila se na mě.

„Sí, todo el tiempo! Me despierto!“ zasyčela a prstem si promnula oči, aby je rozlepila. Pak si takhle promnula celý obličej a nakonec si hlasitě zívla. Já jsem se mezitím postavil a tak nenápadně jsem po ní pokukoval. Zdálo se, že jí momentálně nedochází, co se dělo v noci. Neria se potom posadila a lokty si zapřela o pokrčená kolena, aby si čelo podepřela dlaněma. Páni, dneska se jí fakticky těžko vstává…

„Já jdu zatím do koupelny. Budu hned venku,“ sdělil jsem jí a zmizel jsem do vedlejší místnosti. Ani když jsem ji neměl na očích, tak jsem zůstával v tíživým napětí zapříčiněným tou nevědomostí. Pochopil jsem, že se nejspíš nestalo nic závažnýho, když mě za těch předlouhých pět minut v koupelně nenavštívila. Když jsem vyšel ven, Neria byla už oblečená do krásných sněhově bílých volánkových letních šatů se střídmým květinovým motivem a s tenkým hnědým páskem v pase. Nyní si chystala do tašky věci, který bude zřejmě na lodi nezbytně potřebovat. Vlasy měla ledabyle stažený vzhůru do copu a v nich měla ještě nachystaný sluneční brýle, který teda potřeba rozhodně budou. Na ty nesmím zapomenout!

„Můžeš jít,“ srozuměl jsem ji stručně a gestem ruky jsem jí naznačil, že má volnou cestu. Aspoň se budu moct převlíknout pro změnu zase já. Zase tak hrozný to naše soužití asi nebude, když vymyslíme jak na to. No, asi takhle… V rychlosti jsem na sebe natáhnul kraťasy, ve kterých se půjde i koupat, potom moje oblíbený triko se sloganem Enfantes riches deprimés, který mělo velice praktický průstřihy z boku, a zbytek věcí jsem si spakoval tentokrát do batohu. Ledvinka je na ty všechny drobnosti moc malá, když máme strávit zbytek dne někde mimo hotel. 

Potom, co se Neria vrátila z koupelny, vypadala naprosto svěží a nadšená. Co to tam v tý koupelně prováděla? Kéž bych měl alespoň třetinu toho jejího elánu. Nemluvě o tom, že mám jít v tomhle stavu na otevřený moře. Kocovinu nezvládám normálně, natož na vlnách. To nedám…

„Mimochodem, za to můžeš ty, že jdeme pozdě,“ osočila se na mě přísně a dívala se na mě se staženým obočím, který si evidentně taky stihla během tý chvilky upravit. Překvapeně jsem se na ni zadíval, ale ne snad proto, že bych nesouhlasil. Však furt nevím, co se dělo. Totální blackout. Ona nade mnou pouze zavrtěla hlavou, že jako nejsem schopný ani něco namítnout a pokračovala ve svý nedokončený činnosti.

„Ať už se stalo včera cokoliv, tak se omlouvám. Přehnal jsem to s alkoholem,“ vybalil jsem na ni rovnou svoji omluvu a pokusil jsem se o provinilý úsměv, kvůli kterýmu by mi to třeba mohlo projít snáz.

„Nic tak hroznýho jsi neprovedl. Jen jsi mě připravil o kluka, rozhádal jsi mě s Jamiem a snažil ses mě svést. Jinak v pohodě,“ vylíčila mi celkem úsečně veškerý moje noční přešlapy. V ten moment bych se nejraději propadl do země. Vážně super! Můžu si pogratulovat, skvělý skóre. Takhle to dopadá, když chlastá abstinent.

„To že jsem udělal?“ zděsil jsem se nad jejím výčtem, ve kterým jsem netušil, u čeho mám být znepokojený nejvíc. Asi ta poslední část, jo, to bude průšvih…

„Zapomeň na to. Jdeme na tu pláž,“ zakončila tenhle rozhovor kvapně a znovu si překontrolovala svoje věci v plážový tašce, aby jí nic nescházelo. Já tam zatím tupě postával a usilovně jsem se probíral svýma myšlenkama, abych si rozvzpomněl na tu noc. Bezvýsledně. Proto jsem poslušně pospíchal za ní, když vypálila z apartmá, jako by jí za patama hořelo. Asi se jí o tom opravdu dál bavit nechtělo. Smůla, protože já bych rád znal nějaký větší detaily, jen co se vzpamatuju z tý ostudy.

Na pláži nás přivítali s velkýma ovacema, který ale vyzněly stoprocentně přezíravě, protože tu na nás všichni čekali skoro tři čtvrtě hodiny, a to nikdo jen tak neocení. Proč je nevzali na tu jachtu? Však mohli počkat tam a ne se smažit tady na sluníčku. No, to si každopádně nechám pro sebe, protože dle takovýho Nataliina výrazu bych taky mohl jednu schytat.

„Promiňte nám to zpoždění, lidi. Ani jednomu nezazvonil budík,“ omluvila se Neria za nás oba a já jsem se celkem podivil, že to nesvedla jenom na mě, což by se kvůli tomu jejímu podráždění dalo očekávat. Na druhou stranu by tím mohla riskovat, že si ostatní pomyslí něco v tom smyslu, že jsme zase spolu, kdyby řekla, že jsem se v noci trochu rozšoupl. Přesně o to stejně jako ona nestojím. Alespoň v něčem se shodneme!

Ze všech stran se k nám doneslo všelijaký mrmlání jako že – hurá, konečně jsou tady, no to byla doba a podobně. Pozdržel jsem se jakýchkoliv poznámek, protože jsem největší část viny nesl především já. Ale stihli jsme to, a to je hlavní. Neuniklo mi ani to, že Jamie se po Nerii poněkud divně poohlížel. Bylo na něm prostě znát, že se večer očividně v něčem fest neshodli. A za to prý můžu opět já.

„To máte štěstí. Kdybyste to nestihli, tak nám ten výlet na Tortugu propadne,“ ozvala se Anastasie již ne s tolik rázným hlasem, jako když se dobývala do našeho apartmánu.

„Co? Na Tortugu? Jako vážně? Na tu Tortugu?!“ žasla Neria nad tou skvělou zprávou, že je v plánu navštívit údajný karibský pirátský ostrov, který se zálibou navštěvoval Johnny Depp jako Jack Sparrow. Pardon, kapitán Jack Sparrow. Jo, ten film jsem už párkrát viděl.

„No jo, na tu Tortugu. Sice toho na tom ostrůvku k vidění moc není, ale věděli jsme, že ty z toho budeš nadšená i tak,“ vložil se do toho Luca, který se u toho potutelně usmíval, když přihlížel Neriiné radosti.

„Páni! Es absolutamente fabuloso! Tak na co čekáme? Nalodíme se,“ zavelela Neria, dočista přemožená euforií z toho překvapení, který by kvůli mně málem prošvihla. Je mi jasný, že mi to dá dodatečně ještě pěkně sežrat. Nechali jsme ostatní nastoupit do člunu první, ačkoliv by se tam Neria nejraději nahrnula první, jak byla celá nedočkavá, ale ten průšvih se zpožděním jí to nedovolil. A já jsem se usadil jako poslední. Jachta stála jen asi padesát metrů od břehu a byla vážně luxusní. Sice ne nějak ohromná, ale pro naši partu lidí bohatě stačila. Vzadu bylo spoustu místa pro dámy a jejich posedlost opalováním se. Venku nechyběl ani prostorný stůl obehnaný ze tří stran sedačkou, a schovaný pod bílým slunečníkem. Uvnitř jachty se nacházel takový větší salón s ukázkově vybaveným barem a několika společenskýma hrama. Nikam dál jsme přístup už neměli, pouze na příď a na sociální zařízení. A vlastně ještě do jedný menší kajuty, kdyby si chtěl někdo odpočinout. Měli jsme zařízený dokonce personál, který se o nás měl celý den královsky starat, a podle tý prostřený tabule, kterou nás přivítali, o tom nemohl mít nikdo sebemenší pochyby. Tohle bude hodně parádní den…

Cestou na ostrov jsme se tak nějak rozdělili na skupinky podle pohlaví. My jsme osídlili vnitřek jachty a holky si užívaly sluneční paprsky a mořský vzduch venku. Naskytla se mi tím šance promluvit si s Jamiem o tom, co se přihodilo v noci mezi ním a Neriou. Nějak se mi totiž pořád nedařilo si to vybavit. Prostě jsem měl příšerný výpadek, a čím víc jsem nad tím přemítal, tím víc jsem z toho byl rozhozený, jelikož mě napadaly všemožný alternativy toho, co se mohlo stát, a o to mě strašně nervovalo.

„Hele, Jamie, poslyš. Pamatuješ si, co se včera večer dělo?“ vyzvídal jsem, jakmile jsem se k němu nenápadně nachomýtnul, když si s nikým právě nepovídal. Jamie se na mě napůl pobaveně a napůl udiveně zadíval, ale jinak jsem nezaznamenal žádný náznak toho, že by mezi náma bylo něco v nepořádku.

„Si to nepamatuješ? Tys musel fakt pořádně přebrat,“ posmíval se mi zlomyslně jako nějaký náctiletý výrostek, ale jinak sám nevypadal, že by mu bylo dvakrát ouvej. Zjevně jsem to nepřehnal jediný…

„Ty máš co řikat, kamaráde, když se na tebe tak podívám. Ale, heh… spíš jsem měl na mysli, proč ste se pohádali s Neriou,“ upřesnil jsem mu, kdyby se nade mnou náhodou slitoval a pustil se do popisování včerejšího divokýho večera. No jo, vlastně přesně nevím, co jsem vyváděl, a právě to už je na mě dost divoký.

„Ona ti to neřekla?“ podivil se tomu faktu nefalšovaně. Asi počítal s tím, že mi to hned vyslepičí a postěžuje si na něj.

„Radši sem se neptal. Už od rána je na mě nabroušená,“ svěřil jsem mu a nevědomě jsem pokrčil rameny, protože jsem fakticky netušil, co všechno jsem provedl. Pevně doufám, že to nebylo takový hrozný, jak Neria naznačovala. Neopomínám, že má někdy trošku sklony k přílišnýmu zveličování.

„Tak tomu se nediv, brácho. Potkali jsme ji v baru s tím jejím amantem od bazénu a ty sis začal celkem vyskakovat. Prohlašoval si, že je Neria tvoje holka a takový řeči. Ten pablb si taky nejdřív vyskakoval, a chvíli to vypadalo, že by se i pustil do rvačky, ale pak se raději sebral a odešel pryč,“ vylíčil mi naštěstí ve vší stručnosti, což mi pro představu zcela stačilo. Něco málo se mi s jeho výpomocí vybavilo, ale pouze v takových nejasných záblescích. Nepraštil jsem se do hlavy někde, že si fakt od jistý doby nepamatuju zhola nic?!

„Takže jsme se neprali,“ konstatoval jsem ten závěr, který jsem si z toho hnedka vyvodil. Jamie mi na to souhlasně přikývl. „A proč ses s Neriou teda pohádal?“ vrátil jsem se zpátky k tomu důležitějšímu tématu. Jamie akorát opovržlivě zabručel, ale podle toho přemýšlivýho výrazu se mi chystal zodpovědět otázku.

„Já ani nevim, Jayi. Prostě mě nějak vytočila… Já vim, že to není moje věc, co mezi sebou máte, ale tys včera vypadal vážně v koncích a navíc, co jsi říkal. A pak to, jak se k tobě chovala v tom baru… No, naštvala mě, takže jsem jí řekl svoje. Můj názor se jí samozřejmě nelíbil, takže se proti tomu ozvala a chytli jsme se. Já si za tím ale stojim pořád, i když jsem už vystřízlivěl,“ rozmluvil se již o něco barvitěji, ale ne nějak detailně, tudíž jsem si musel zase něco málo domyslet a vzpomenout si.

„To jsi neměl, Jamie. Přesně tak, je to jen mezi mnou a Neriou. Tím, že vyjádříš svůj názor, vůbec nic nezměníš. Ani nevíš všechno, abys to mohl nějak soudit. Možná by ses měl Nerii omluvit,“ doporučil jsem mu bez špetky rozčilení, protože máme přece svobodu slova a já ho do tý naší situace víceméně včera zasvětil, jenže… Neria to zajisté vnímá jinak, což je pochopitelný. Nejspíš i proto je na mě teďka pořádně navztekaná. Můj hněv vůči ní to ale předčit nemůže, avšak to na první pohled vidět pravděpodobně není. Včera jsem to totiž hodnotně zapil a nadělal si řadu problémů, který je nutný vyřešit co nejdřív.

„Cože?! Ne! Nebudu se jí omlouvat. Nemá si s tebou hrát. Nemůže se k tobě chovat jako ke kusu hadru. Takhle to nejde. A proč se jí vůbec zastáváš?! To teda nechápu, po tom všem…“ odmítl nesmlouvavě, že mýmu návrhu nehodlá vyhovět. No jo, však on si to od Nerii taky vyžere…

„Nezastávám se jí. Jde o to, že nevíš o všem, co se děje. Celý je to prostě moc komplikovaný,“ usměrnil jsem ho, aby si uvědomil tuhle zásadní věc, než se zase pustí do zpochybňování Neriina chování. Tak jo, to fakt zní, jako bych se jí zastával, což není pravda. Akorát jsem kupodivu nadmíru objektivní a nezaslepený emocema, který jsou pokaždý, co se týče Nerii, pěkně rozbouřený. Zvláštní…

„Co je jako komplikovaný? Jako láska? Ale prosim tě. Je to jedna z nejprostších věcí v našich životech. Buďto ji přijmeš a otevřeš se jí, anebo se jí budeš zbaběle bránit a neriskneš to. Já v tom nic složitějšího nevidím,“ domlouval mi s těžkopádnými důvody, který rozhodně měly něco do sebe. Neria se očividně rozhodla pro možnost B a já s tou volbou asi nic nenadělám. Nezbývá mi žádný další východisko, než se s tím smířit a respektovat to. Ale s tím, jak mi ublížila, jak mě zklamala a dotkla se mě, to nebude až taková potíž.

„Já to vidím podobně a Ria asi taky. Až na to, že si zvolila tu druhou možnost a já to nebyl schopný akceptovat. Ignoroval jsem její rozhodnutí a zavinil jsem si tohle všechno sám, tak… Nech to bejt, okay,“ ukončil jsem tenhle rozhovor, který jsme oba vedli v naprostým klidu a souladu.

„Fajn, fajn, beru na vědomí. Ale jí se prostě omlouvat nebudu,“ zařekl se a v jeho tváři jsem našel definitivní závěr, který nijak nezměním. Ne že bych na tom nějak trval…

„Jen jestli tě k tomu nedonutí,“ přidal jsem menší dovětek, který jsem si doopravdy nemohl odpustit. Jamie na mě vrhl takový teatrálně vyděšený pohled, který mě záhy na to rozesmál a můj smích potom rozesmál i Jamieho. Jeden z mála osvěžujících momentů vůbec…

„Infierno sangriento, tady fakt nic není,“ zaklela Neria zklamaně, když jsme se vylodili na polodlouhý ostrůvek, který by se dal v klidu přejít pěšky. Podle wikipedie prý měří na délku necelých čtyřicet kilometrů a na šířku dokonce pouhých osm kilometrů. Všichni se kolem sebe unešeně rozhlíželi, na jakým dechberoucím a panenským místě jsme se to ocitli, akorát Neria měla na čele drobnou nespokojenou vrásku.

„Máš pravdu, není tu nic, kromě nádherný pláže s bělostným pískem, dokonale průhlednýho moře, všude kolem je překrásná zelená příroda, ale jinak to nestojí za nic,“ chytil ji za slovo Luca a s okázalou stopou po sarkasmu, protože to teda Neria moc nevystihla. Spíš vůbec. Bylo to tu doslova jako v ráji. Curacao má taky svoje kouzlo, ale tady? Vážně hotový ráj na Zemi.

„A co jsi jako čekala? Ostrov plný ožralých pirátů ve společnosti laciných prostitutek? Ale no tak, Rio,“ dobírala si ji Anastasie, ačkoliv se jí v hlase odrazil drobný osten výčitky. Tentokrát se jí ale nedivím, protože díky nám dvěma ostatní tuhle nádheru málem propásli, a ona ještě bude remcat. No jo, Neria…

„Ale nee, já jen…“ bránila se jejich útokům, jenže opravdu velice chabě.

„Johnnyho tu taky nepotkáš,“ vložila se do toho Emma s pobavenou poznámkou, které se Ana upřímně zasmála, což Neriu poněkud dopálilo. Na obě dvě se zaměřila s nepatrně přimhouřeným pohledem, ale rychle ho zahnala, protože ji nakonec uchvátil ten výhled na tu zátoku, ve který jsme vystoupili.

Měli jsme se tu zdržet nějakou tu hodinku a noční plavbou se vrátit zpátky na hotel. Popravdě, já bych tu vydržel i do konce našeho pobytu, protože tam jsem toho začínal mít vlastně po krk. Jistě by to prospělo nejen mně, ale i Nerii. Myslím jako, že já bych tu zůstal a ona se vrátila s ostatníma. Proč ne. Zní to jako že hodně lákavě. Hm, ale ostatní by to pravděpodobně neschválili. Luca s Anou nás vzali do jedný takový provizorní restaurace, kde jsme měli připravený další menší pohoštění a měli jsme na výběr z nepřebernýho množství drinků. Na pláži ve stínu urostlých palem pro nás byl vymezený menší prostor, který nám zajistil určitý soukromí. Byla to tu těžká paráda…

Skvěle jsme se všichni dohromady bavili. Až na Neriu. Kupodivu stála jaksi stranou, ale muselo to být její vlastní rozhodnutí, ačkoliv se Jamie a Natalie zdržovali jakýhokoliv kontaktu s ní. Natalie se s ní sice nikdy dvakrát nebavila, ale s Jamiem si rozuměli, takže mě docela mrzí, že jsou teďka rozhádaní, a kvůli mně.

Když jsem si všiml, že se Neria pomalu vzdaluje od naší skupinky a zjevně se vydává na průzkum pláže, řekl jsem si, že bych toho mohl využít a jít za ní. Nepochybně to ostatním neunikne, ale co. Však všichni moc dobře vědí, jak se věci mají. Nebo teda alespoň přibližně. A někteří jsou navíc naši oficiální fanoušci, takže jen ať se dívají, přestože si myslím, že je tu nejmíň tisíc zajímavějších podnětů k pozornosti, než jsme my dva. Hodil jsem ostatní za hlavu a pustil jsem se po Neriiných šlépějích. Zanedlouho si všimla, že ji následuju, a tak se zastavila a počkala na mě. Ne že by se u toho tvářila nějak přívětivě. Spíš jako že je smířená s tím, že mě prostě jednoduše nesetřese a že se proto raději podvolí.

„Co je zas, Jayi?“ vybídla mě značně netrpělivě, že jsem si dovolil ji opět s něčím obtěžovat.

„Můžeš mi říct, co to s tebou je? Proč jsi na mě pořád takhle naježená? Co jsem v noci udělal tak hroznýho?“ zjišťoval jsem si další mezery, který by vyplnily moje zatemněný místa a pomohly mi vzpomenout si. Akorát se mi nezdálo, že by se mi s tím chtěla Neria svěřovat. Vlastně úplně s čímkoliv…

„Nejsem naježená! Akorát už fakt nevím, co bych ti měla říct, abych se tě zbavila!“ zaprskala nevraživě jako divoká kočka při obraně. Ostentativně si založila ruce na prsou a scházelo jen, aby začala poklepávat nohou.

„Aby ses mě zbavila? To už trochu přeháníš, ne?! A kdo se mohl včera přetrhnout, aby si mě zase udobřil, protože to ty jsi mi vlastně řekla, že si to s náma dvěma nikdy nemyslela vážně! Hm?! A najednou se mě chceš zbavit? Proboha, Nerio, už se laskavě rozhodni, co doopravdy chceš! Já svoje city jenom tak lusknutím prstu smazat nedokážu, tak mi teda promiň, že se neumím chovat, jako že se skoro neznáme!“ utrhl jsem se na ni s ohnivým rozzlobením, protože mě tím svým jednáním vůči mně začínala nemálo deptat. Tohle by přece vydržel jen totální bezcitný asociál. Já se urputně snažím, ale ona si tu se mnou evidentně hraje, jak se jí zlíbí. Mám toho vážně plný zuby! Pak jsem tam na ni dál pouze nakvašeně zíral a zatvrzele jsem mlčel s očekáváním, že na to nějak naváže. Ona ale kupodivu vůbec nic neříkala a pouze se zostuzením pozorovala moje plážový boty. Snad aspoň pochopila, že celkem fest přestřelila…

„No era mi intención. Když já mám prostě pocit, že… že na mě pořád tlačíš! I po tom všem, co jsem ti řekla. Včera v noci jsi mi v té opilosti zase opakoval, co pro tebe znamenám, a před Fabiem sis na mě dělal ještě ke všemu nároky. Nediv se, že jsem na tebe potom naježená,“ stěžovala si pro změnu na mě, aby mi nezůstala ani smítko dlužná. Až na to, že mi její důvody připadaly poměrně malicherný oproti těm mým, a to myslím naprosto nezaujatě, bez toho mýho rozčilení.

„Ale prosím tě. Tuhle frašku s tím novým objevem můžeš klidně zabalit, protože já vím stejně dobře jako ty, že ti posloužil maximálně tak pro tvoje infantilní hry!“ sjel jsem ji na dvě doby a bez sebemenšího problému jsem se jí s výsměchem šklebil do obličeje. Normálně mi ujely nervy, nic jinýho. Neria na mě proto vyjeveně kulila oči, protože takhle nekompromisního a svéráznýho mě zná opravdu poskrovnu.

„A kdo je tady potom naježený, co?“ utrousila jakoby mimo řeč, ale pro mě to byla poslední kapka.

„Víš ty, co?! Vyhrála jsi! Fajn, když se mě chceš zbavit, tak se mě teda zbavíš! Já mám stejně absolutně dost toho tvýho praštěnýho chování! Těch všech debilních výmluv, těch směšných her, toho předstírání a lží! Trhni si, rozumíš?!! Trhni si! Jamie měl naprostou pravdu a já vůl se tě ještě zastával. Nestojím ani o to být aspoň tvůj kamarád. Takovouhle tě skutečně neznám a vlastně to ani nechci. Dosáhla jsi svýho nakonec, takže doufám, že budeš šťastná!“ vybuchl jsem jako neřízená střela, čemuž odpovídala i ta moje horlivá gestikulace. I v hlasitosti jsem se nedržel zpátky. Ani nevím proč tady a teď, ale stalo se. Jsem si jistý tím, že za to mohla ta Jamieho hlubokomyslná poznámka o lásce. Neustále mi neodbytně rotovala v mysli a vyloženě mě mučila, společně s Neriou.

Jestli na mě Neria doteď koukala zaskočeně, od toho mýho výlevu se na mě dívala totálně vyděšeně. Bylo na ní vidět, že zcela netuší, jak na to má reagovat, ale snadno jsem rozpoznal, že se jí to úzce dotklo. Nešlo o to, že bych se na ni tak neurvale rozkřičel, přestože ona křik nesnášela příliš valně, ale hlavně šlo o obsah tý mojí řeči. Neřekl bych, že by ode mě alespoň nepatrně čekala, že ji pošlu do háje a ještě ke všemu takovýmhle nevybíravým způsobem. Momentálně vypadala, jako by tomu ani nevěřila. Abych neprotahoval její další zostuzení, rozešel jsem se rázným krokem pryč. Ne zpátky k ostatním, ale přesně na druhou stranu. Teďka jsem nutně potřeboval chvilku o samotě. Naneštěstí jsem se dočkal sotva půl minuty v ústraní, jelikož mě Neria dohnala a zastoupila mi s okatou neústupností cestu. To teda není vůbec dobrý nápad! 

Příště nás čeká dohra tohohle posledního rozhovoru, protože ho Neria nenechá jen tak. Jako spoustu jiných věcí. :D A pak to bude Jared řešit s ostatními. :) 

Všem opět moc děkuji za přízeň! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 22. kapitola: