OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 12. kapitola

17.01.2015 (18:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 966×

NERIA

Mátožně jsem si to mířila do svého hotelového pokoje, a co se mi nestalo. Jako na potvoru jsem na terase narazila na Jareda. Snadno jsem ho poznala již z dálky, protože takové polodlouhé hnědé vlasy se zesvětlenými konečky, které se bohatě rozprostíraly na zádech s pozoruhodně širokými rameny, které postupně přecházely do útlého pasu, má jedině Jared. Že ke mně seděl zády, se mi nemálo hodilo, abych před ním mohla nepozorovaně proklouznout, jenže já jsem se stejně zastavila a doslova jsem zírala jeho směrem. Jared tam totiž neseděl sám. V těsné blízkosti měl vedle sebe jakousi blondýnu, která se k němu nestydatě lísala. A on se tomu nijak zvlášť nebránil. Abych to uvedla na pravou míru, oba dva se k sobě měli. Přestože mě dneska Shannon varoval, že to na mě Jared pouze hraje, beztak to pro mě bylo jako hrubá rána rovnou na solar. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, které mě ale přiměly vidět ryzí pravdu, protože se nedokázaly od těch dvou odtrhnout. Tohle šokující uvědomění mě pro dnešní večer úplně dorazilo. Když jsem měla toho pohledu dost a k tomu pocit, že ten nával zděšení nevydržím a nějak nevhodně se projeví navenek, vystřelila jsem bleskovým tempem na svůj pokoj, kde jsem se zastavila teprve až v koupelně před zrcadlem. Jako by moje podvědomí po mně chtělo, abych se dívala sama na sebe a přitom si zřetelně uvědomovala, jak jsem se dívala na ty dva. Shannon měl pravdu…

Ještě v posteli jsem stále měla před očima ten znepokojivý výhled, který definitivně zatočil s mým dilematem, komu z bratrů mám věřit. Tohle neplánované přistižení Jareda přímo při tom, jak si zase pozvedává svoje ješitné ego, o tom nepochybně rozhodlo. Najednou mi po tváři stekla teplá slaná slza a za ní se okamžitě řítila další, když vtom jsem propukla v nefalšovaný pláč, který jsem musela tišit peřinou. Stočila jsem se do klubíčka a nechala jsem máčet chladivé saténové povlečení, zatímco mi myslí běžely jako retrospektivní film veškeré moje vzpomínky s Jaredem. Ty dobré a i ty špatné, a možná proto jsem brečela o to hysteričtěji a zoufaleji. Moje opět krutě rozpolcené nitro u toho palčivě pulsovalo a můj krk jako by stahoval ostnatý drát, který mi pomalu znemožňoval dýchat. Čím víc jsem se soustředila na to, abych ovládla svůj ublížený nářek, tím měly moje myšlenky větší prostor pro sebe. Dopadlo to tak, že mě napadla taková teorie, že jsem nejspíš někde hluboko někde v zákoutí svého srdce, jehož část pořád neodmyslitelně patřila Jaredovi, naivně doufala v to, že my dva jsme spolu ještě nadobro neskončili. A Jaredova snaha ty věci minulé napravit tomu nasvědčovala. Já vím, já vím, tvrdila jsem mu, že o to nestojím, ale… Ve skutečnosti ano. Stála jsem o to, a moc. Toužila jsem se s ním sblížit, co nejvíc by to jen bylo možné, a nemyslím tím nějak fyzicky. Život bez něj totiž nebyl život. Pro mě ne. Ať už se odehrálo cokoliv. Nakonec jsem přišla na to, že chyba nebyla pouze na jeho straně. I já jsem hrubě pochybila a taky že jsem si to šeredně vyžrala během toho půl roku. A tady na tom ostrově, ta obrovská jedinečná příležitost, kterou jsem v ní uzřela, avšak jsem si to odmítala donedávna přiznat, mě sem přivedla a nutila mě k tomu, abych ta svoje muka ukončila, přestože jsem ze sebe dělala tu jedinou oprávněnou oběť.

A teď přišlo takovéhle drsné prozření, které totálně zničilo všechny moje iluze a přání. Ukončila absolutně vše. Když už konečně začínám všemu tomu, co se mi děje v hlavě i v srdci, rozumět, tak přijde takovýhle pád až na samé dno lidského utrpení. Kdo by to ustál, že? O to je to drtivější, když vím, co doopravdy chci a čeho chci dosáhnout. Tedy, chtěla jsem. Nic z toho, co na mě Jared zkoušel, nebylo ani v nejmenším skutečné, takže pochopitelně ani já nemůžu vyložit karty na stůl. Je po všem…

Přesně takovéhle myšlení mi nesmírně přitěžovalo a já kvůli tomu ustavičně plakala dál a dál, což mě strašlivě vyčerpávalo. Pozitivní na tom bylo to, že mě to vyčerpávalo až ke spánku. Než jsem se ovšem ubrečela do spánku, stihla jsem promyslet dalších nespočet spalujících úsudků, ze kterých mě ke konci začínala dokonce rozbolívat hlava. Přemítala jsem nad tím, jak hluboce jsem mu já musela ublížit tím, že jsem ho odmítala, když mě tak úpěnlivě prosil o moji důvěru v něj. Očividně úplně fatálně, když se proto uchýlil k tomu, aby mi to oplatil. Kdo ví, kam daleko by zašel, aby docílil svého. Logicky mě to dovedlo k pochybám o tom, že by to s Anahi mohlo být tak, jak mi Shannon tvrdil. Jenže o tom jsem měla ještě větší pochyby, protože nic z toho mi na Jareda nesedělo. Nicméně teď, když vím, co Jared zamýšlí, můžu se tomu dalšímu osudnému zklamání vyhnout a namísto toho tuhle děsivou vědomost využít ve svůj prospěch.

Dosud jsem váhala nad tím, jestli Jareda nějakým způsobem potrápit za to, co mi provedl. Respektive co mi nechal vědomě způsobit. Nijak nad tím už váhat nemusím. S klidným svědomím můžu zkusit, jak moc podlá jsem, když dám průchod Nerii potvoře. Jared si to zaslouží. Jestli on se mě chystal odplatit za to, že jsem mu v podstatě dala košem, tak moje odveta bude jednou taková. To mi přijde naprosto férové. Využiju všeho možného, aby nakonec skončil na samém dnu on a ne já. Však já jsem takový bezmocný pocit během poměrně krátké doby zažila podruhé a znova bych to již neunesla. Myslím si, že vydržím hodně, ale další rány od jedné osoby prostě nezvládnu. Al infierno, je možné někoho milovat a zároveň ho odsuzovat? Cítit vůči němu touhu a zároveň i hněv, který si žádá satisfakci? Jak moc je tenká hranice mezi láskou a nenávistí?

JARED 

Jakmile se na uměle vystavěný dřevěný parket začaly přidávat další taneční páry k nevěstě a ženichovi, kteří měli již za sebou jako první novomanželské sólo, ihned jsem věděl, kam mě nohy záhy povedou. Zrakem jsem zakrátko vyhledal tu nejnádhernější ženu, která tu na pláži byla. Sice mám Anastasii rád, vážně moc rád, ale Neria svou ohromující krásou předčila i půvaby samotné nevěsty. Ovšemže jsem nikomu něco takového říct nesměl, ale pomyslet jsem si to nerušeně mohl. Neria postávala bokem a dojatě sledovala Lucu s Anou, jak euforicky krouží po prknech a mají oči jenom pro sebe. A já je měl zase pouze pro Neriu. Vypadala naprosto úchvatně. Oblékla na sebe jednoduché šaty, ve kterých vzdáleně připomínala éterickou vílu. Měly kratší volnější střih, byly perleťové a z lehkého materiálu. Vlasy si nechala sčesat do promyšleného, ale přirozeného drdolu plného drobných ozdůbek, které ten dojem nadpřirozené bytosti pouze umocňoval. I když se snažila být nenápadná, všiml jsem si, že mnoho mužů věnovalo svoji pozornost spíš jí než novopečeným manželům. V ten moment jsem okusil hořký hrot žárlivosti a tupé čepele promarněné šance. Proto jsem dvakrát neváhal a sebevědomě jsem vyrazil vstříc Nerii, abych ji požádal o tanec. Sázel jsem totiž na to, že na takovou formalitu, a navíc veřejnou, mě do háje nepošle, takže jsem za ní šel s potutelným úsměvem, který mi vážně z tváře setřást nešel. Zmizel mi z ní ovšem v tu sekundu, kdy si mě všimla a každičký sval v jejím těle se viditelně napjal, což mi jasně napovídalo o tom, že ji moje přítomnost absolutně nenadchla. Já si naivně myslel, že jsme se po včerejšku pohnuli trošku dál. Zjevně ale ne…

„Smím prosit o tanec?“ Nenechal jsem se odradit a s otevřenou dlaní jsem se jí co nejzdvořileji otázal. Zaklesla se do mých očí poměrně nešťastně, až jsem si pomyslel, že se mi neverbálně snaží sdělit, ať ji toho ušetřím. A kdyby toho nebylo málo, tvářila se jako bych do té nabízené dlaně nejdřív naplival. Přesto jsem ve své žádosti vytrvával, takže nakonec neměla stejně jinak na výběr, než výzvu k tanci přijmout. Nejprve beztak kontrolně přelétla pohledem kolem sebe, jestli by lidi, kteří ji obklopovali, byli hodně pohoršení tím, kdyby mě odmítla.

„Ano,“ houkla ve vší stručnosti a po dalším nepatrném zaváhání vložila svoji jemnou dlaň do mé. Zavedl jsem ji na dřevěný parket, kde jsem si pro nás našel vhodné místo, abychom si spolu co nejlépe zatančili. Ani jednou se na mě u toho nepodívala. Byť jen koutkem oka. Kdyby to v dalším okamžiku nebyla zcela nevyhnutelná věc, jelikož při tanci se očnímu kontaktu vyhnout prostě nejde, pravděpodobně by svojí pozorností na mě neplýtvala. Zatraceně, včera jsem se jí očividně dotknul mnohem víc, než se mi zdálo.

„Děje se něco?“ staral jsem se o její blaho, které jsem narušil svým dočiněním, takže to možná mohlo působit, jako že jsem dost drzý nebo ironický. A já se pouze nepokrytě starám.

„Svatba mého brášky se děje,“ omezila se na stručné odpovědi, kterými mi naznačovala, že je jí tahle situace jaksi nepříjemná. Zatím jsme naproti sobě pouze stáli a já celkem váhal, jestli mám svůj záměr vážně dotáhnout dokonce. Její výraz v obličeji se počínal totiž pomalu formovat do nezdolného utrpení, a to se k tomuhle místu a téhle výjimečné příležitosti naprosto nehodilo.

Vtom živá kapela přestala hrát dosavadní písničku a spustila novou. V melodii jsem rozpoznal jasný waltz, který náhodou velice dobře ovládám, takže jsem si umínil, že neustanu a ten tanec z ní vyloudím. A třeba i něco víc. Nijak jsem ji neupozornil a rovnou jsem ji rukama zachytil na příhodných místech, což ji mírně překvapilo, takže se mě chytla až o pár vteřin později. V pokračování konverzace jsem se ještě pozdržel, protože jsem se momentálně pral s tím, abych na sobě nedal znát, že ta její těsná blízkost se mnou dělá hotový divy. Ačkoliv jsme k sobě nebyli natisknutí tělo na tělo, stejnak se mi pořádně zrychlil tep. Důvodů k tomu bylo hned několik. Jednak jsem si velmi živě představoval, že moje ruce, které se ji zlehka, ale přitom důvěrně dotýkaly, procestovaly snad každičký milimetr po její holé sametové kůži, která pod mými prsty vždycky tak úžasně vláčněla a přitom doslova hořela, a také proto, že mě účinně mámila její božská vůně, kterou používala dlouhá léta, protože si ji natolik oblíbila, že se jí nechtěla vzdát, a kterou bych nezdolně poznal i mezi tisícem dalších ženských parfémů, a která mě nejvíc fascinovala, když se smíchala s vůní jejího vzrušení a uspokojení. Používala parfém značky Chanel.

Díky těmhle hříšným myšlenkám jsem si včasně neuvědomil, že jsem si ji k sobě přitáhl zase o něco blíž a že jsem k tomu musel použít přiměřené síly, jelikož se tomu přirozeně bránila. Holt moje podvědomí konalo za mě. Pak se ale přeci jenom podvolila a ruce mi přemístila za krk, kde si je za prsty spojila. Tím jsme se k sobě přitiskli nadoraz a z waltzu se stal rázem regulérní ploužák. Dělal jsem, co jsem mohl, aby mě ta nenadálá intimita úplně neodrovnala. Vůbec mi k tomu nepomáhal můj postřeh ohledně Nerii, která sice navenek předstírala, že je klidná a uvolněná, ale já jsem prostě rozpoznal, že je napnutá jako struna a že je neustále v pozoru, kdybych se k něčemu třeba nechtěnému rozhoupal. No, možná to bylo tím, že i já jsem byla najednou v křeči a vyloženě jsem se ještě musel přemáhat, abych se tou zvláštní momentkou nenechal unést a nepodlehl tomu naprosto nemístnému nutkání ji políbit. Když jsme tehdy spolu plánovali ten zásnubní večírek, jednou mě úplně náhodně napadlo, že na téhle svatbě Neriiu vyzvu k tanci a přede všemi ji pak políbím. Napadlo mě, že bychom tím veřejně oznámili, že jsme spolu. A jak ty moje romantický plány dopadly? Totálně ztroskotaly. Všechno ztroskotalo.

To svoje rozrušení jsem vyřešil jednoduše tím, že jsem navázal v našem kratičkém rozhovoru. „Myslel jsem to tak, že… Myslel jsem, že včera se něco změnilo, a když jsem za tebou šel, přišlo mi, že je to ještě horší než předtím,“ podělil jsem se s ní o své dojmy, které jsem k ní spíš šeptal, protože mluvit naplno by bylo při té blízkosti moc. Jedinou nevýhodou toho sblížení bylo to, že jsem se ji nedíval do tváře, takže jsem nemohl vidět její reakce. Menší kompenzací mi naopak bylo, že jsem mohl nenápadně vdechovat další ze škály jejich vůní, tentokrát šamponu. A ta obdivuhodná hebkost jejich vlasů mi dělala na obličeji taky moc dobře. Aspoň něco…

„Tak to není. Já jen… jsem z té svatby úplně naměkko. A do toho ještě tanec s tebou? Příliš štěstí najednou,“ uvedla na pravou míru s notnou dávkou sarkasmu, kterou ale vtěsnala až do úplně poslední věty. „Mimochodem, vypadáš v tom obleku dobře, Jarede,“ vysmekla mi poklonu a pro moje zahanbení mě s tím předběhla. Beztak jsem se potěšeně pousmál, protože ta její lichotka mi zase dala naději, že to mezi námi taková bída nebude.

„Tak jo, tohle se nepovedlo. Jako první jsem měl říct já, že ti to strašně sluší, ale nejdřív jsem se trošku bál toho, že bys mi pak jednu napálila,“ pronesl jsem věcně, ale v hlase mi stále zazníval opatrný tón pobavení. „Nejenže ti to sluší, ale vypadáš vážně nádherně,“ poupravil jsem svoji pochvalu její nepřehlédnutelné krásy.

„Přesně proto jsem s tebou nechtěla jít tančit. Tušila jsem, že mě budeš zahrnovat lichotkami, já pak vyměknu ještě víc a padnu ti rovnou do náruče,“ objasnila mi svoji původní nechuť, což byla podle ní spolehlivá snaha, jak se mě pro dnešek zbavit. Ještě že umím být v jejím případě tak neodbytný a umanutý.

„Ale vždyť to už jsi udělala,“ připomněl jsem jí, že v mém náručí se stejnak již nachází, a bohužel jsem se nevyvaroval tomu nepřeslechnutelnému potěšení, které jsem z toho nečekaně vytěžil.

„Fajn, musím se přiznat, že u toho moje myšlenky neskončily,“ svěřila se mi s tak smyslně zastřeným hlasem, že jsem nemusel nijak dvakrát dumat nad tím, co se zatím jejím monologem všechno skrývá. Přitom mi opravdu nepatrně přejela bříškem palce po zátylku, načež mi z toho po celé délce páteře přejel v rychlosti mráz po zádech, ale jinak jsem byl vážně rád, že jsme nezůstali u toho předpisového držení, protože se mi z toho pořádně opotily ruce. Aby mě mrazilo a polévalo horko zaráz, to u mě dokáže jenom Neria.

„Asi jsem měla o nějakou skleničku šampaňského víc,“ vymluvila se na množství alkoholu, který za celý dlouhý den, který započal brzy ráno a který se velmi zasadil o to, že byla taková bezprostřední. Anebo jsem si včera fakt polepšil. Ale ne, to je pitomost…

„A nedala by sis ještě další?“ navrhnul jsem jí pohotově s průhledným pokusem o pobídku k tomu, aby dostala ty svoje iluze i do reality. Zaslechl jsem z její strany kraťoučké prudké nadechnutí, jak jsem ji tím uvedl do rozpaků, ale snadno jsem rozpoznal, že to pojala v teatrálním duchu. Zaznamenal jsem její jistý nutkání k tomu, aby se ode mě odtáhla a podívala se mi do obličeje, ale úspěšně tomu odolala.

„Víš, Nerio, taky se ti k něčemu přiznám.“ Zato já jsem neodolal touze se s ní podělit o to, o čem jsem zase snil já, takže jsem to rozvážně načal a odmlčel jsem se především proto, abych tím Neriu maximálně zaujal. Stalo se tomu téměř vzápětí, protože ta moje odmlka ji opravdu vyburcovala, takže nejdřív povolila ruce, když mi jimi sjela k ramenům a pak se na jejich délku odtáhla ode mě, aby na mě měla dobrý výhled. Jedno obočí měla o něco výš a zevnitř se zlehka kousala do spodního rtu. „Ještě když… Ještě když jsme byli spolu, tak sem si představoval, že tě tady… že tě vyzvu k tanci, my si tu trochu zamilovaně zaploužíme a na konci, až skončíme, no, jak to bývá vždycky ve filmech, dokonce jsem uvažoval nad tím, že bych se to klidně naučil profesionálně a, a…. prostě že bych tě pak na tom parketě políbil, a… uvažoval jsem nad tím, že teprve až v tom okamžiku bychom ostatním ukázali, že jsme spolu jako pár… Přišlo mi to jako naprosto úžasný způsob, jak ostatním oznámit, že jsme se dali dohromady,“ vylíčil jsem jí svoje ideje o oficiálním zveřejnění naší lásky, ke kterému nedojde. Vyjádřil jsem docela kostrbatě na to, jak jsem díky své práci nadmíru výřečný, poněvadž se mi o tom mluvilo opravdu ztěžka. Ještě pořád se mě to velice úzce dotýkalo, přestože jsem se ihned po našem rozchodu smířil s tím, že tyhle mé představy se jaktěživ nenaplní. Tenkrát jsem si fakticky hrozně moc přál, strašně moc. Kdybych to ještě protáhl o několik dalších vět, nejspíš by se mi rozklepal i hlas. Pro mě samotného tohle doznání znamenalo hodně, a pro Neriu zjevně taktéž, protože ji to nefalšovaně dojalo. Rozpačitě na mě mrkala, aby zahnala ten nápor slz, který se jí do očí nezvaně vedraly, a během celýho mýho proslovu tak nějak postupně tuhla, že pak sotva přešlapovala z nohy na nohu.

„A jak to dopadlo, co? Sice tu spolu tančíme, ale jinak jsme od tý mý představy tak daleko, jak je to jen možný. A to jenom proto, že ty ses bála vážnýho závazku a já proto, že jsem se rozhodl řešit problémy sám,“ přidal jsem menší zoufalý dovětek, ve kterém jsem schválně vyzdvihl naše největší neprominutelné chyby, které jsme si vzájemně provedly a který nadobro zničily ten kouzelný moment, který by měl jinak zakrátko nastat, protože waltz se chýlil ke konci.

„I tohle mě napadlo. Dios mío. Že budeš vzpomínat a vracet se do minulosti a já pak vyměknu úplně. Pero no. Tohle ne, Jarede. Takový řeči poslouchat nemůžu, pak bych tobě a sobě vážně všechno odpustila a chtěla bych to zkusit znova, a to prostě nejde,“ otočila zničehonic svoje chování, načež se mě pustila, že z parketu odejde pryč. Hutným údivem z tý bleskové změny, a hlavně toho šokujícího přímočarýho doznání, jsem nestihl včasně zareagovat, takže se ode mě na pár kroků vzdálila, ale byla mi pořád nadosah, takže jsem se pouze natáhl a prsty jsem ji obmotal kolem drobnýho zápěstí. Nečekala to ode mě, takže zavrávorala na místě a v dalších několika vteřinách mi skončila znovu v náručí. A nejen to. Dopadla na mě celou tou svojí muší vahou, která se jí ještě evidentně za ten půl rok snížila, a její andělskou tvář jsem měl najednou sotva pár centimetrů před sebou. A ty nejvášnivější a nejsvůdnější rty snadno nadosah. Byly tak blízko, že jsem cítil, jak se jí chvěje dech a že se jí hrudník rozrušeně zvedá rychle nahoru a ještě rychleji klesá. A zároveň se vzrůstajícími údery jejího srdce se zvyšovala i teplota jejího dokonalýho těla, což mě dočista paralyzovalo. Pořád jsem z ní totálně vedle…

„A seš zase zpátky v mým náručí,“ hlesnul jsem s tónem překypujícím odprošením, jelikož jsem si plně uvědomoval, že jsem právě jednal proti její vůli, což mi dá zajisté okázale najevo. Jakmile jsem promluvil, nenapravitelně jsem přerušil to tiché spojení mezi náma dvěma a především tu stále fungující chemii. Přestala na mě mrkat těmi uhlovými hustými závoji svých řas a rázně se ode mě odtáhla, přičemž trošku couvla vzad.

„Jenže ne kvůli lichotkám, ale protože se chováš jako nějaký neandrtálec,“ nepárala se se mnou přesně tak, jak jsem s tím předem počítal. Navíc se u toho tak pobouřeně mračila a špulila ty svoje plný lahodný rtíky, že jsem nesvedl udržet vážnou tvář a společně s tou její narážkou na neandrtálce jsem se na ni začal pomalu potutelně usmívat.

„To není k smíchu, Jarede! Měl by ses stydět,“ lamentovala teď již vyloženě rozhořčeně a prudkým trhnutím vycukla svoje zápěstí z mýho sevření. Na tváři se mi svévolně utvořil výraz zaskočení částečně smíchaný i se zadostiučiněním.

„Stydím se za celkem dost věcí, ale že jsem si nenechal utéct holku z parketu, za to ne,“ namítnul jsem jí na to neoblomně, i když je fakt, že jsem mohl být citlivější.

Nato se kysele ušklíbla a obratem mi na to posměšně odvětila: „Kolem parketu máš podle mě dost velký výběr, ne? Vsadim se, že většina z nich by si to se mnou s radostí vyměnila,“ zabrblala uštěpačně a schválně zrakem pátravě pročesávala terén, jestli by nenašla nějakou osobu, kterou by mi mohla doporučit. Nějakou nevinnou oběť našla po chvilce, když ji obočí vylétlo švihem nahoru a hnedka zase dolů, a protože mi to naštěstí neušlo, mohl jsem ji hravě předběhnout.

„Mě nezajímá žádná jiná. Já chci tancovat jenom s tebou,“ prozradil jsem jí se skrytým významem, který byl ale přesto přímo nad slunce jasný. Tanec představoval nepochybnou metaforu pro ten neochvějný fakt, že bych s ní rád sdílel mnohem víc věcí, než pouze ten parket. Tím se mi povedlo ji teda fest vyvést z klidu, poněvadž na mě akorát oněměle zírala. Pouze občas zahýbala bradou, když si myslela, že ví, co mi na to opáčit, ale marně.

„Tak to máš asi smůlu,“ broukla posměšně a nepříjemně se na mě zatvářila. Nejdřív jsem z toho byl zmatený, ale záhy mi to docvaklo, protože se k nám přimotali Luca s Anastasií, jako že si vyměníme partnery. Neria čapla Lucu dřív, než jsem byl s to na to nějak adekvátně odpovědět a pustila se do tance se svým krátce ženatým bratrem.

„Smím prosit, krásná nevěsto?“ vyžádal jsem i od ní tanec, jak se to běžně ve společnosti dělává. Na rty jsem si záměrně vtisknul radostný úsměv z toho, že můžu mít tu čest si zatančit s Anastasií jako s vdanou paní, ale jinak jsem celkem urputně přemítal nad tím, v jakém správném slova smyslu se Neria vyjádřila. Jako první se mi nabízelo, že pouze navázala v té mé metafoře. S tím podtextem, že si o těch všech svých fantaziích můžu nechat leda tak fakt zdát. Anebo mi prostoduše sdělila, že náš tanec je nezvratitelně u konce, jelikož si ji nárokuje někdo jiný, no a Lucovi jsem její maličkost odepřít nemohl.

„No jasně, fešáku,“ přijala zvesela a sama se mě dravě chňapla, aby se se mnou pustila do ploužáku. Nepochyboval jsem o tom, že přesně vím, co mě s Anastasií při tanci čeká. Křížový výslech na téma já a Neria. „Tys požádal Neriu o tanec, jo? A to šla sama, dobrovolně nebo si ji k tomu musel nějak nutit? A o čem jste spolu mluvili?“ No, co jsem říkal? Rozpačitě jsem na ni koukal a na jazyku si sumíroval jednu odpověď za druhou, aby byla Ana spokojená. Pro její štěstí cokoliv, v dnešní den.

„Však ty sama dobře víš, že Neriu k ničemu nedonutíš, když sama nechce,“ osvěžil jsem jí paměť s nostalgickým úsměvem, protože tahle její povahová vlastnost někdy jednomu dokázala pěkně pocuchat nervy, ale přitom Neriu dělala o to zajímavější a osobitější.

„Máte úplnou pravdu, pane Leto,“ dala mi za pravdu a pobaveně se zahihňala. Dneska byla skutečně absolutně kouzelná. Když jsem Neriu přirovnával k éterický víle, Anastasii bych mohl zase klidně připodobnit k antický bohyni. Její alabastrově bílý, dlouhý, rovný šaty se zlatým vázáním, jehož obdoba se Aně objevila i v účesu, tomu úplně napovídaly. Tak pro Lucu je Ana určitě hotová bohyně, a nejenom v dnešní speciální den, o tom žádná. „A o čem jste teda mluvili?“ nedala se odbýt, jelikož její nenasytná zvědavost by se dala snadno srovnat s tou Neriinou. V tomhle jsou úplně stejný.

„Vlastně celkem o ničem,“ zhodnotil jsem můj předešlý rozhovor, který Aně beztak nic neosvětlil.

„To je stejně jedno, o čem jste mluvili, protože to, jak jste se na sebe dívali…“ nechala větu viset jen tak ve vzduchu a těžko soudit, jestli proto, abych si ji doplnil sám, anebo že se ji nepodařilo najít vhodný termín, kterým by ji zakončila. Poněvadž se tak nepřítomně zahleděla, tipnul jsem si spíš na to druhý.  

„Jak jsme se na sebe dívali?“ optal jsem se jí se zřetelným zaujetím a hodlal jsem z ní dostat jednoznačnou odpověď. Ana mívá skutečně jedinečný postřehy a její názor na věc přijde vždycky vhod. Ana mi zčásti odvětila tím, že se tak rozpustile usmála, že jsem se ihned oddychl, protože mě od ní nečekal žádný úsudek, který by moje poměrně pozitivní zdání nenarušil.

„No, víš… jako… jako že k sobě fakt patříte. Měli jste to oba dva v očích. Pořád mezi vámi něco je, a je to prostě vidět, ať už se stalo cokoliv a ať se teď děje cokoliv,“ snažila se mi nastínit, co si myslí, a mě i těma několika trošku zmatenýma větama neskutečně podpořila. Neubránil jsem se proto širokýmu úsměvu. Společně s tím, co Neria řekla, než si to namířila k odchodu a Aniným postřehem se moje naděje pouze upevnily.

„Tak ty místo toho, aby ses věnovala svýmu novomanželovi, šmíruješ nás dva, jo?“ popíchnul jsem ji trochu z tý vší radosti, která mě zaplavila, a maximálně vděčně jsem na ni koukal.

„Ale prosim tě. Měli jsme celý první tanec jen pro sebe. A navíc, on vás šmíroval se mnou. Je z vás dvou stejně na trní jako já. Sledovali jsme vás vlastně už od začátku, protože Luca jednou jen tak prohodil, že by vám to spolu slušelo, no a pak… Navíc i jako kamarádi jste vypadali… no na víc než jen na kamarády. Vždycky to mezi váma fungovalo a ne přímo že jako jiskřilo, ale… něco tam bylo. Později už to mezi váma jiskřilo, hotový ohňostroje. Já jsem si vždycky říkala, jestli jste tak strašně slepí, že jste si toho nevšimli, nebo jestli si nechcete pokazit to skvělý přátelství, který jste měli. No a pak jste si toho možná konečně všimli, když… Neria začala kdo ví proč randit se Shannonem, o kterým vždycky prohlašovala, že by s ním být ve vztahu nemohla a ty sis našel holku stejnýho typu, jako je Neria. A teď je to teda všechno pěkně zamotaný. Lepší než kdejaký romantický film,“ oplatila mi to moje dobírání docela drsným způsobem, protože mě tím v podstatě oznámila, že jsem nehorázný packal. A proč mi teda něco nenaznačila už dřív, když jsou ty její pozorovací schopnosti o tolik víc rozvinutý než ty moje? To si jako říká kamarádka, jo?

„Nemohla ses zmínit dřív, že jsme si souzený, když už sis toho všimla ty?“ napomenul jsem ji, sice s takovým stále rozjařeným tónem, ale nepatrná výtka přeci jen zazněla. Protože kdyby to přede mnou třeba i ze srandy zmínila, už by mi to uvízlo v hlavě a pak bych byl nejspíš opatrnější. Ovšemže tím netvrdím, že je to Any vina, ale trochu si momentálně přijdu jako nějaká pokusná myš v teráriu.

„Stejně bys mě nebral vážně,“ odůvodnila rezolutně a byla o tom zjevně nezdolně přesvědčená, že by tenkrát menší upozornění nebylo nic platné.

„Třeba jo,“ smlouval jsem s ní, načež jsem si od ní vysloužil jeden velice výmluvný výraz s nakloněnou hlavou a pochybovačně zdviženým obočím a úšklebkem na ústech. „No fajn, spíš ne,“ připustil jsem sám a na souhlas jsem to odkýval.

„Ale teďka mě vážně bereš,“ konstatovala stručně, což jsem opět pouze odkýval. „Tak se seber a něco udělej. Lepší šanci než dneska k tomu mít asi nebudeš. Viděl jsi Nesvatbovy?“ povzbuzovala mě neúnavně a v každičkým kousku její něžný a roztomiloučký tvářičky jsem viděl, jak moc mně a Nerii fandí. No pěkně bych lhal, kdybych prohlašoval, že něco takovýho nepotřebuju. Potřebuju, a hrozně moc. Akorát jsem vůbec nepobral, proč se mě ptá na nějaký film, což je naprostý vytržení z kontextu. Chápu pouze tu souvislost v tom samým svatebním prostředí. Nic víc.

„A co mají dva obrážeči cizích svateb společnýho se mnou a Neriou?“ pátral jsem po spojitosti, která mi absolutně unikala a kvůli který se Anastasie náramně bavila.

„Tohle jsem teda rozhodně neměla na mysli. Jde o to, jak se říká, že družičky jsou na svatbách snadná kořist. Takhle doslova to určitě není, ale… Něco na tom bude. Jsou dojaté, přecitlivělé a tak,“ napovídala mi, kam tím mířila a teprve proto mi to docvaklo. Mám z toho všeho už hlavu v pejru, fakt jo.

„Tak dojatí jsou všichni, ne?“ debatoval jsem s ní, čímž jsem u ní spustil další vlnu vysvětlování.

„To jo, ale jenom družičky přemýšlí nad tím, jestli jednou budou stát na tom samým místě jako nevěsta, co budou mít na sobě  a… celkově nad tím, jak bude vypadat její vlastní svatba. Lepší je to pro ně, když někoho mají, horší když ne. A Neria nikoho nemá, a je po hodně ošklivým rozchodu. Tak běž a naprav to,“ vysvětlovala mi trpělivě, ale na závěr mi neopomněla nakázat a pohrozit mi u toho prstem.

„Páni, Ano, tvoje připomínky jsou vážně k nezaplacení. Fakt nevím, co bych bez tebe dělal… A hlavně… Jsem ti za to všechno moc vděčný, víš, že stojíš při mně a jak se mi snažíš pomoct. Toho si moc vážím,“ zvážněl jsem se vším všudy a zpříma jsem na ni děkovně hleděl, abych svým slovům dodal patřičnou váhu. Ana se na mě vřele usmívala a několikrát mi přejela rukou po rameni.

„Ty seš vděčný a já bych si spíš tipla, že budeš naštvaný, protože strkám nos do něčeho, do čeho mi nic absolutně není,“ zlehčovala moje úzkostně upřímný poděkování, ale z těch dvou obrovských zelenomodrých duhovek nesporně vyzařovalo bezbřehý pochopení a soucítění.

„Náhodou je to pro mě veliká výhoda, protože se na to můžeš podívat z jejího pohledu, ve kterým se já nějak ztrácím čím dál víc. A ty ji pravděpodobně pochopíš mnohem líp než já, takže i za to ti moc děkuju, Anastasie,“ pochvaloval jsem si její obdivuhodnou pomoc, kterou mi svévolně poskytovala ze svý vlastní pohnutky. O nic jsem ji nežádal ani neprosil. Rozhodla se takhle sama, a za to ji mám ještě daleko raději.

„Ale, Jayi. Nemáš vůbec za co. Věř mi, že kdybych měla za to, že je chyba někde u tebe, tak budu stát při Nerii a radit jí, jak se tě má na dobro zbavit,“ prohlásila decentně štiplavě, abych i přes její podporu, měl na paměti, že také Neria je její kamarádka a že i jí by byla ráda nějak nápomocná. To chápu a beru.

„To bys neudělala!“ zamítl jsem s afektovaným rozčarováním nad jejím výrokem a schválně jsem se zastavil v ustavičným pohybu při tanci. Anu to normálně rozesmálo, a ne snad proto, že bych se u toho tvářil komicky, ale spíš žalostně. Ana je taková malá škarohlídka.

„Ne, máš pravdu. To bych neudělala. Znám tě už dlouho, Jayi, dýl než Neriu, a proto nepochybuju o tom, když říkáš, že to není tak, jak si Neria myslí. A ovšemže ti pomůžu s tím napravit to, když mám jak. A teďka jsem s Neriou navíc už jedna rodina, tak… O to víc se budu snažit,“ slibovala mi nezklamně a místo hlazení po rameni přešla k poplácání. Za tu její důvěrnou řeč jsem se na ni opět zářivě usmíval a měl jsem sto chutí si ji přitisknout na hruď, čemuž jsem nakonec podlehl. Ona mi to ale ochotně vracela, a když jsme se od sebe pomalu zase vzdalovali, vlípla mi sladkou pusu na pravou líc.

„Anastasie, za tohle by sis sloužila modrý z nebe,“ žasl jsem nad tím, jakou skvělou kamarádku mám.

„O to se postará Luca, to se neboj,“ ujistila mě Anastasie opět za doprovodu jejího veselýho smíchu, který rozesmál i mě. Ona celá vyloženě zářila štěstím, naprosto nečekaně, a proto pro mě bylo poměrně snadný se na tý duhový skluzavce sklouznout s ní, obzvlášť když mě burcovala se samými lepšími motivacemi. Smích mě ovšem fofrem přešel, když jsem na parketu zahlédl Neriu, jak tančí s Lucou, a tak podezřívavě se na nás s Anastasií dívá. Tak jo, dneska s tím už něco udělám… 

 Příště bude zase trošku těch rodinných chvilek, protože prostě Neriinu rodinu nemůžu ignorovat. :) Nedá se tomu vyhnout, a mě to taky úplně nebaví psát tyhle ty části, ale nebylo by to ono, kdybych je v povídce vynechala. :) Naopak, já si myslím, že se těm vedlejším postavám věnuju ještě málo, ale zase... o nich povídka přeci není. :) 

Všem svým čtenářům mockrát děkuju! :33 Každý týden mi děláte ohromnou radost

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 12. kapitola: