OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 11. kapitola

12.01.2015 (17:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1029×

NERIA

Zírala jsem zamyšleně před sebe a usrkávala jsem si svou ledově vychlazenou whiskey. Kvůli tomu kontroverznímu rozhovoru se Shannonem jsem se dočista ztrácela ve svých úvahách, které nepřetržitě kolísaly mezi tím, jestli mám spíš svoji vratkou důvěru vložit do Shannona, anebo Jareda. Čím hlouběji jsem nad tím se svým vnitřním hlasem polemizovala, tím jsem z toho byla zmatenější. A hlavně rozmrzelejší, což jsem obratně kompenzovala poněkud hutným přívalem alkoholu, který jsem ale s rozumem ředila čistou vodou. Nemohla jsem se zrušit den, respektive necelou noc před bratrovou svatbou. Bohužel, ta byla momentálně jaksi v pozadí mých životně důležitých priorit, které jsem akutně potřebovala vyřešit.

„Nechceš si promluvit?“ oslovil mě velice jemně Diegův starostlivý hlas, když měl s pokročilejší dobou více času na osobní záležitosti. Sama nevím, proč jsem tu po celou tu dobu zůstávala, protože mě to přemýšlení právě nad tímhle dilematem neuvěřitelně vyčerpávalo, ale jen co na mě Diego promluvil, nečekaně jsem ožila. Nejspíš jsem nějak podvědomě doufala a počítala s tím, že se bude Diego zajímat a nějak se mu podaří mě úspěšně rozptýlit. Anebo jsem sečkáváním zde prostě mínila kapku opít těžce zkoušené mozkové buňky, aby mi daly konečně pokoj.

„To vypadám tak hrozně?“ navázala jsem s řečnickou otázkou, na kterou by téměř každá žena jistě toužila slyšet rezolutně zamítavou odpověď a nezdolné ujištění, že je naprosto dokonalá, ale já jsem si jasně uvědomovala, že můj obličej věrně kopíruje veškeré negativní procesy uvnitř mě.

„Mi amor, silně pochybuju o tom, že bys ty zrovna někdy mohla vypadat hrozně, ale… to pití ti fakt moc nesvědčí. Zato takový přátelský rozvor by mohl,“ ponoukal mě se vší dobromyslností, kterou vůči mně choval za těch pár dnů, které bych mohla snadno spočítat i na hodiny, kdybych už ovšem trošku nepřebrala a nezabíralo by mi to ostudně dlouhé minuty, co se my dva známe, a poněvadž to není nijak závratně dlouho, jeho starostlivost mě nesmírně těšila. Nepotřeboval ani nějakou moji jednoznačnou verbální odezvu, aby pochopil, že jeho štědrou nabídku bez okolků přijímám.

„Děkuju, Diego,“ zmohla jsem se na pouhé poděkování a byla jsem i jaksi skoupá na oční kontakt, protože jsem si zničehonic přišla jaksi… hloupě. Jako bych si o to utěšování vyloženě řekla. No nic…

„Vydrž chvilku. Jen to tady zavřu,“ požádal mě omluvně, že když už mě takhle pobídl k tomu, abych si s ním promluvila o tom, co se tu mezi mnou a Shannonem odehrálo, takže si ještě musí odbýt nějaké svoje povinnosti. Shovívavě a s letmým pousmáním jsem mu to odkývala. Tohle je to nejmenší… Sledovala jsem ho během všech jeho činností, které předcházely tomu, než si sedl na barovou židli vedle mě, což bylo i důmyslné gesto toho, že mi další alkohol nenalije. Definitivně tu pro dnešní noc skončil. Dobře pro mě…

„Fakt chceš poslouchat moje zmatené řeči o tom, že naprosto netuším, komu ze dvou lidí, kteří pro mě byli určitou dobu jedni z těch nejdůležitějších osob na světě, věřit?“ přeptala jsem se ho kontrolně, aby si byl vědom toho, do čeho se míní tolik horlivě pouštět.

„Stokrát raději budu poslouchat tvoje zmatený řeči, než abych nečinně přihlížel tomu, jak se opíjíš,“ ujistil mě zcela přesvědčeně a na stvrzení mi to odkýval hlavou. Nato se co nejpohodlněji usadil na té barové židlice a natočil se mým směrem. Udělala jsem to samé na náznak mého odhodlání a mezitím jsem si v hlavě sumírovala, co všechno mu prozradím, abych byla věcná a zbytečně nezacházela do velkých detailů.

„Já ani nevím, kde bych začala,“ vzdychla jsem bezradně a chtě nechtě jsem se začala usmívat, jednak z mé nekonečné zoufalosti, a také proto, že on se tvářil natolik soustředěně a vážně, že mi to přišlo jednoduše komické. A pochopitelně vliv toho požitého alkoholu...

„Je to na tobě, amorcito,“ uklidňoval mě vlídně a ta upjatost z jeho obličeje najednou zmizela pryč.

„Když já vlastně ani nevím, jestli o tom chci mluvit, protože jsem z toho úplně rozhozená a dost možná bych pak byla ještě víc, a já musím být na zítřejší svatbu jakožto hlavní družička naprosto v pohodě, protože mým primárním úkolem bude uklidňovat nevěstu, která bude zaručeně vyšilovat. Opačně to být nemá. Ano, přesně tak! Nechme to být, jo? Já… teď dopiju, zvednu se a půjdu do pokoje, kde zalezu do postele a pořádně se z toho vyspím. To je určitě lepší řešení, než nějaký psychologický rozbor mých pocitů, že ano?“ vychrlila jsem na něj zhurta, aniž bych se zamyslela nad tím, že to vyzní, jako že jsem ještě mnohem zdrcenější, než vskutku jsem. Nebo fakticky jsem? Diegovo potlačované konsternování mě v tom pouze utvrdilo.

„To ty tady mluvíš o psychologickým rozboru, ale vždyť já jsem tak akorát obyčejnej barman, a ani v tom nejsem kvalifikovanej, natož potom nějakej psycholog. Neblbni, prosim tě,“ uvolňoval moje okaté napětí, které tryskalo z každého vyřčeného slova. Jemu se to bohužel nepovedlo a ani do mě obrácenému panáku na ex. Ujímala se mě nepodmíněná panika a já netušila, jak se jí zbavit. Zaručeně vycházela z toho mého rozporu kvůli těm dvěma zpropadeným sourozencům, jelikož jeho spásné rozluštění nebylo ani zdánlivě na dosah.

„Ale jo, seš něco jako psycholog, akorát že si necháváš platit za to, že nalíváš chlast,“ stála jsem si za svým prvotním výrokem, ale v polehčujícím duchu, což on ocenil pobaveným, lehkým smíchem.

„Fajn, dobře. Jestli mi to nechceš říct, tak to nedělej. Anebo mi to řekni a já ti slibuju, že to nijak komentovat nebudu. Jen to prostě vypusť ven, co? Hlavně něco udělej. Už se dlouho nezvládnu dívat na to, jak seš takhle…“ přemlouval mě o něco naléhavěji, jelikož zřejmě dál nesnesl pohled na moje tiché utrpení. Těžko říct, jak si to mám správně přebrat, ale zrovna na Diega se opravdu zlobit nemůžu.

„Takhle co?“ pobídla jsem ho, ať tu větu dokončí. Pozvedla jsem přitom tázavě jedno obočí, aby viděl, že z něj tu odpověď stoprocentně vydoluju.

„Takhle… takhle zlomená. Mám kvůli tomu nutkání najít toho pitomce, se kterým jsi tu mluvila, a pěkně si to s ním na férovku vyřídit,“ vyslovil se s teatrální výhružkou, která mě znovu přiměla k odlehčujícímu smíchu, který mne nad tuhle tíživou situaci příjemně povznesl. Zasmál se tomu se mnou, aby se neřeklo, ale ten úsměv působil viditelně křečovitě. Jejda, asi jsem ho měla brát víc vážně.

„Mi amigo, já si opravdu vážím toho, že jsi ochotný se za mě bít, ale věř mi, že právě se Shannonem se do potyčky dostat nechceš. Jak bych to jen řekla… Měl trošku drsnější mládí,“ zachraňovala jsem ten svůj přešlap tím, že jsem jednoduše pokračovala v konverzaci dál. A Diega to velice zaujalo.

„No, tak v tomhle bychom si mohli podat ruce,“ poznamenal Diego zase zničehonic tak rozvážně, když jsme nechtěně v konverzaci narazili na nějaké jeho citlivé téma. Pojala jsem přitom takové slaboučké podezření, že se to i nějak týká Fabia, před kterým mě Diego usilovně varoval.

„To… mě mrzí, Diego,“ vyjádřila jsem mu pár výstižnými slovy svoje soucítění s jeho neradostnou minulostí. Každý máme něco, že?

„Moment… ty… nebudeš vyzvídat, co se stalo?“ divil se mé zdrženlivosti vskutku okázale, když mu skoro oči vypadly z důlků, ale tím opět akorát o trošičku přispěl k mé lepší náladě. Zatím jsem se mu předvedla pouze jako dravec, který místo potravy dychtí po informacích. No co, částečně za to může i moje národnost.

„Nejsem si vůbec jistá, jestli to chci v tuhle chvíli slyšet,“ objasnila jsem mu uvědoměle, proč držím tu svoji chorobnou zvídavost takhle zkrátka. Uznale protáhl obličej a pak na mě omluvně zamrkal hustými řasami, abych to nevzala příliš osobně.

„Třeba pak zjistíš, že věci nejsou tak strašný, jak vypadaj.“ Rozumím tomu dobře, že on mě vyloženě pobízí k tomu, abych ho donutila se mi svěřit? Mierda, to možná bude fakt něco… velkého?!

„A bude mi ještě hůř,“ uvažovala jsem nahlas, ale ta ironičnost, kterou jsem sotva zaslechla ve své hlavě, takhle navenek zněla mnohem hutněji. Diego naschvál váhavým vrtěním hlavy dělal, že nad tím dumá, ale jinak měl zaručeně jasno.

„Řekni mi, co se ti stalo, a já potom řeknu tobě, co se stalo mně, a pak to můžeme porovnat, co?“ navrhnul mi slibně, že takovou výhodnou nabídku bych měla přijmout. Ale jo, kdoví, jestli k tomu ještě bude příležitost.

„Začni,“ vyzvala jsem ho neústupně, protože se mi jako první do toho pouštět moc nechtělo.

„Kvůli tobě tady sedíme,“ argumentoval vskutku racionálně a já se v té své podnapilosti těžko bránila.

„Seš občas docela drzý, ne?“ vytkla jsem mu sice příkře, ale cukajícím koutkům rtů jsem se nevyhnula.

„Tuhle vlastnost máme společnou. Možná proto si tak rozumíme,“ rozvíjel moji myšlenku dál a tak rozpustile se u toho usmíval, že mi nezbývalo nic jiného, než mu to poslušně odsouhlasit.

„Jenom tím to nebude,“ připustila jsem v záchvatu pravdomluvnosti, čehož bych se nejspíš v běžném stavu zcela pozdržela. Nerada bych, aby došlo třeba k nějakému nedorozumění. Jenže Diego byl nejen velice chápavý, ale také nebývale vnímavý. „Dobře, Diego, přesvědčil jsi mě,“ ujala jsem se tedy toho výsostného práva o to začít rozvor, skrze nějž naše podivné souznění zajisté více prohloubíme, a o které jsem se Diega absolutně neprosila, což jsem mu dala mírně jízlivě najevo, ale zakončila jsem to beztak ústy zvlněnými vzhůru. Než jsem se pustila do srdceryvného vyprávění, zhluboka jsem se nadechla. Diego mi během dlouhého výdechu stihl věnovat povzbudivý úsměv a s pohledem překypujícím soucitem. Dios mío, teďka si připadám fakticky jako ta největší chudinka na celé širé kulaté planetě.

„Úplně jednoduše, ve stručnosti,“ ohlásila jsem předem, abychom tu společně ještě s tím jeho povídáním neseděli nakonec až do bílého rána.

„Hlavně začni, prosím tě,“ popohnal mě celý vysmátý, když přihlížel tomu, jak neustále vědomě zdržuju, poněvadž jsem pořád přesně nevěděla, jak se do toho vrhnout.

„A ty mi hlavně neskákej do řeči. Na to ještě zase tak dobrý kamarádi nejsme!“ uvedla jsem na pravou míru značně pobouřeně, ale jeho ten zářivý úsměv stejnak nepřecházel. Já jsem to především nemyslela tolik varovně, jak jsem to vyřkla, což on intuitivně poznal.

„Jistěže ne, protože to bychom se tu nechystali se jeden druhému svěřovat, že?“ utahoval si ze mě bez nějakých servítek, na což jsem neochotně držela pusu zavřenou, poněvadž jsem si sama pěkně naběhla.

„To jsi přehnal,“ sykla jsem jakoby dotčeně, ale když jsem se dívala na jeho celkově usměvavou tvář, těžko jsem se bránila, abych mu to neoplácela zpátky. A po tom mém trefném komentáři se na mě zubil ještě víc, až mě ten můj splín dočista přešel. Tady Diego je ale pořádný komediant!

„Chceš ještě něco namíchat?“ napadlo ho pojednou, a ačkoliv to bylo zcela vytržené z kontextu, musela jsem ocenit, že to bylo to nejlepší, na co mohl momentálně přijít. „Ale něco nealko. Já jen pro to navození atmosféry,“ dělal si ze mě srandičky i nadále a ani nepočkal, jak se k tomu vyjádřím. Rovnou se přemístil na svoje věrné místo, kde vskutku působil poněkud… jinak. Adekvátně.

„To je jedno, co to bude. Ale namíchej to rovnou i sobě,“ poradila jsem mu při té blízké a nevyhnutelné vidině, až se naše role obrátí.

Taktéž si na to pamatoval, takže mi na to souhlasně přitakal: „To máš pravdu.“ A zatímco Diego se pilně dal do přípravy drinku, no, a já jsem zase pilně sumírovala myšlenky tak, abych je pak mohla Diegovi srozumitelně přeformulovat. Během několika sekund jako by vzduch kolem nás ztěžknul a zhoustnul.

„Víš… ten muž, který tu se mnou mluvil, tak to byl jeden z těch dvou lidí, kteří pro mě znamenali donedávna v podstatě všechno. On a ještě jeho mladší bratr. Známe se už víc jak čtyři roky a... většinu toho času jsme byli kamarádi. S jeho bratrem dokonce nejlepší kamarádi. A pak se nějak všechno… změnilo. Já jsem se se Shannonem nějak víc sblížila a nakonec jsme spolu skončili...“ odmlčela jsem se, poněvadž jsem si povšimla Diegova nepatrně popleteného výrazu z toho, jak se ztratil v mém vyprávění. Alespoň v tom, kdo je kdo. „Shannon je ten, který tu byl. No, a jeho brácha, ten se jmenuje Jared, si taky našel přítelkyni. Zvláštní osoba. Abych to upřesnila, Anahi byla a nejspíš pořád je tak jako… trošku labilní. Od začátku jejího vztahu s Jaredem měla spadeno na mě. Obviňovala mě z toho, že se jí Jareda snažím ukrást, a podobný nesmysly. Jenže… ono se to pak nějak všechno zvrtlo a… Já jí ho svým způsobem vážně ukradla. Jared i já jsme v našich vztazích nějak nebyli šťastní, neklapalo to ani jednomu z nás a… od jisté doby jsme pro sebe opravdu měli nějakou slabost, které jsme nakonec podlehli.  Já jsem povedla Shannona a Jared zase Anahi. Díky její… podezřívavosti, která se postupně stala až paranoiou… Vyplatila se jí a ona na nás dva přišla. Nějakou dobu pak Jareda vydírala s tím, že jestli s ní dál nezůstane, že se o tom našem románku dozví i Shannon. To samozřejmě Jared nechtěl dopustit, takže skákal, jak Anahi pískala, a zašlo to až tak daleko… Víš, Anahi celou dobu šlo nejvíc o to, abych jí za všechny ty její domnělý příkoří zaplatila. A nejvíc se mi chtěla pomstít kvůli Jaredovi. Pochopitelně. Vymyslela si pěkně hnusný plán, kdy využila toho, že jsem nevěděla, co se děje, a nechala mě ztropit na veřejnosti kvůli ní a Jaredovi takovou scénu, kde naprosto všechno vyšlo najevo. Po takové ostudě a zradě jsem tam nemohla zůstat dál. Odstěhovala jsem se zpátky do Španělska a Anahi určitě taky zmizela. A Shannon s Jaredem to asi taky mezi sebou neměli nejjednodušší. Byl to… neskutečný průser. Všechno se během pár minut rozpadlo. Zničilo. Jared se mi snažil vysvětlit, že to celé zavinila Anahi, a já mu to dodneška i věřila… Popravdě, docela se mi to i hodilo, i když mě samotnou to stálo docela mnoho… No, ale pak přišel Shannon a tvrdil mi něco úplně jiného, a já… teďka vůbec nevím, co si mám myslet a komu mám věřit. Je to… je to… Může mít pravdu jak Shannon, tak Jared. A já po tom všem vážně nevím, co je víc možné. Nemůžu se spoléhat na sebe a svoji intuici, protože ta už mě jednou fatálně zklamala… jenže ani u jednoho si nemůžu být jistá, jestli mi říká pravdu, nebo ne. Já vážně nevím,“ vypověděla jsem mu velice sáhodlouze navzdory tomu, jak jsem původně mínila být stručná. Diego mi bez jediného vyrušení naslouchal, snad skoro ani nedýchal, a větu po větě na mě hleděl čím dál víc posmutněle. Krátce po doznění mé řeči přede mnou přistála sklenička s barevným pitím. Akorát na zapití.

„Jak si myslel to, že se ti docela hodilo, že na vás ta Anahi ukázala prstem?“ zaobíral se tím, co mu nejvíc utkvělo v paměti a co jsem vlastně v tom proslovu nestačila uzavřít. Neměla jsem sebemenší problém to dodatečně dopovědět, protože tohle pro mě celkem šokující přiznání ze mě již vymámila Anastasie.  A dneska jsem se navíc o to podělila se samotným Jaredem, takže říct to i Deigovi byla úplná maličkost.

„S Jaredem mi bylo vždycky hrozně fajn. A když jsme se spolu dali dohromady, tak to bylo ještě lepší. Připadalo mi s ním všechno naprosto dokonalé, a v jednu chvíli jsem si doopravdy uměla představit, že bych s ním strávila zbytek života, ale… když nás Anahi odhalila, hodila jsem zpátečku. Nebylo to jen kvůli všem těm pochybnostem, které ve mně u Jareda vyvolala, ale… prostě jsem zjistila, že ještě zatím nejsem připravená na to, abych se Jaredovi úplně odevzdala, i když je to asi ta jediná osoba, u které bych to kdy dokázala. Kdybych na to byla připravená, tak bych přece stála za Jaredem, ne? Určitě bych tuhle šanci na životní štěstí nezahodila jen proto, že nějaká žárlivá psychopatka řekla, že to Jared hrál na mě i na ni. No ne?“ zakončila jsem svůj další jaksi obšírnější proslov a při tom jsem se obrátila na Diega s tím, aby mi moje pokud možno oprávněné úsudky schválil. Vystačila bych si i s pouhým pokýváním hlavy, kdyby to znamenalo, že mi dává za pravdu. Že jsem se zachovala pochopitelně. Jenom malé ujištění…

„Tak je jasný, že v tu chvíli jsi nejspíš pochybovala úplně o všem, ale jestli pořád uvažuješ nad tím, že bys s tím Jaredem měla nějakou budoucnost… To asi znamená, že mu pořád nějak… důvěřuješ, ne? A za ta léta ho musíš znát docela dobře na to, abys mohla alespoň nějak odhadnout, jak by se mohl zachovat. I když říkáš, že na svoji intuici se spoléhat nemůžeš… Nemůžeš se přece spoléhat ani na nic jinýho,“ radil mi, jak nejlíp dovedl, a já jsem mu byla za jeho urputnou snahu skutečně vděčná. V druhé řadě mi také poskytoval jiný pohled na věc, a to pro mě bylo nemálo užitečné. Při tom ze mě nespouštěl svoje hořce čokoládové oči, aby mu náhodou nic z mých i těch nejmenších reakcí neuteklo. Netvářil se nijak, protože asi došel k tomu závěru, že k tomuhle mu nepřísluší se jakkoliv mimicky projevovat.

„Abych se mohla dívat do budoucnosti, nejdřív musím s Jaredem dořešit tu minulost. A zatímco on se snaží o moje odpuštění, já mám čím dál větší nutkání mu to za to, co mi udělal, pořádně spočítat. Ať už to bylo jakkoliv s tou Anahi… Rozhodně mi to měl říct. Něco takového mi zatajovat neměl. Jestli mě miloval tak, jak mi říkal, tak mi to prostě měl říct. Ale on raději zbaběle mlčel a pak ze mě nechal udělat před všemi našimi společnými přáteli a rodinou naprostou krávu. A to proto, že neměl koule na to se vzepřít té praštěné Anahi. Nechal to zajít takhle daleko…“ rozohnila jsem se do takové míry, že jsem běsně rozhazovala rukama a můj hlas zněl jako čerstvě nabroušený nůž. I po půl roce měly ty bolestné vzpomínky takovou sílu, aby šeredně zahýbaly s mojí příčetností.

„Nerio, neber to nijak špatně, že bych se chtěl nějak někoho zastávat, ale… Chlapi myslí jinak než ženský. Ty na to máš svůj názor a on zase bude mít svůj. Ty nechápeš to, co udělal, a vsadím se, že on nechápe, proč se na to nezkusíš podívat z jeho pohledu,“ připomněl mi o něco důrazněji, abych to vzala v potaz, když jsem se rozhodla Jareda tak svérázně soudit. Diegovy poznámky pro mě měly váhu, o tom žádná, ale přesto se mi ani v nejmenším nelíbily.

„To jsem zkusila, Diego, ale pořád to pro mě nezměnilo absolutně nic. Jared mi měl říct, že Anahi na nás dva přišla, a nehrát si na to, jak je všechno parádní a suprový. A právě kvůli tomu dost pochybuju, že bych mu mohla ještě věřit jako kdysi, a tím pádem už bych mu ani nikdy nemohla celá patřit,“ namítla jsem mu rozhodně, aby na mě těmi svými dalšími chytrými argumenty zbytečně neplýtval. Nad celou tou žalostnou situací jsem přemítala nejmíň milionkrát a ze všech stran a úhlů. Nejen mých, ale také těch Jaredových. Diego nade mnou akorát bezradně vzdechnul.

„Však jsi před chvilkou sama řekla, že jsi mu nevěřila dostatečně ani předtím, protože jinak bys byla na jeho straně. A teď nad ním pochybuješ znovu, protože ti někdo něco nakukal,“ upozornil mě, že si kapku protiřečím. Bodejť, jsem z toho všeho strašlivě rozhozená. Tentokrát jsem si povzdechla nad sebou já sama.

„Ne jen tak někdo. Jeho vlastní bratr a můj bývalý přítel. Tak to už asi něco znamená, ne?“ debatovala jsem s ním zapáleně, jak ve mně možná záměrně podněcoval veškeré mé pocity, které jsem v sobě zadržovala a které o sobě dávaly vědět víc a víc.

„To je ten, kterýmu jsi nasadila parohy s jeho vlastním bráchou, ne?“ položil mi ryze řečnickou otázku, která se zřetelně nesla na vlně prozření a zároveň nepochopení. Pár sekund mi trvalo, než se mi rozsvítilo.

„Takže si myslíš, že to Shannon na mě něco zkouší? Ale proč by to dělal? Vždyť s Jaredem je za dobře, aspoň mi to tak přijde, když je spolu někde vidím. Tak proč by se snažil Jaredovi takhle ublížit, aby to mezi nimi zase celý zničil? To mi taky nedává smysl. Proto jsem z toho tak vedle, Diego! Protože prostě nevím, co si mám myslet, a nerada bych se nějak unáhlila a pak taky něco pokašlala,“ zoufala jsem si celá bezradná a v tom, co jsem uvnitř sebe cítila, jsem se nevyznala už vůbec.

„Nerio, já jsem viděl, slyšel a zažil leccos. Nechci vynášet nějaký soudy a obvinění, ale podle mě je pro chlapa nevěra od ženy, která ho podvedla dokonce s jeho vlastním bratrem, docela silná motivace k tomu, aby to nenechal jen tak. Obzvlášť, když k tomu má takovouhle příležitost.“ Nepřetržitě mi motal i nadále hlavu, i když naše konverzace ubíhala naprosto logickým a předvídatelným směrem. Najednou jsem si vybavila ten okamžik, když mi Shannon řekl, že mě miluje. Já jsem mu to samé nazpátky neřekla. Vtom ve mně hrklo, až se mi u toho zatmělo před očima. Pro někoho jako je Shannon to musela být strašná rána. Nejspíš jsem se ho tím dotkla mnohem víc, než by mě kdy napadlo. A pak se ještě dozvěděl o tom, že jsem ho s Jaredem podvedla. Několikrát. To je opravdu hodně dobrý motiv k tomu, aby se nám dvěma pomstil. Ale ne… k tomuhle by se Shannon prostě nesnížil. Takovýhle on není.

„Ne, Diego. Tohle by Shannon neudělal,“ odmítla jsem přesvědčeně a setrvale jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, jako by to snad mohlo moje tvrzení nějak zásadně posílit.

„Víš, co je hloupý? Podceňovat zhrzenou ženu. Ale co je ještě mnohem hloupější? Podceňovat zhrzenýho chlapa. Na to pamatuj, Nerio,“ poučoval mě přechytrale a mně se to nejprve zdálo nemálo směšné. Jakmile jsem to nechala prohnat svojí rozjitřenou myslí, musela jsem uznat, že na tom něco bude. Tak si to snad teda zapamatuju…

„Nejvíc hloupý je mluvit před zhrzenou ženou o zhrzeným muži. Který teda mimochodem zhrzený vůbec není. Prostě ne,“ navázala jsem v tom jeho moudru, ve kterém se mi ho povedlo trumfnout. Beztak se na mě vstřícně usmíval, čímž tu naši rozmluvu nepatrně znevažoval, ale zejména ho zpříjemňoval.

„Věříš tomu víc, než abys uvěřila tomu, že Jared udělal chybu, kterou se teď snaží napravit?“ zahrnoval mě vskutku důvtipnými dotazy, ke kterým byl můj tok myšlenek vstřícný. Především jsem mluvila zcela otevřeně, a to mi nebývale pomáhalo, abych se pomaloučku zbavovala té nekontrolovatelné paniky. Mlčela jsem výmluvně dlouhou dobu.

„Toť o mojí důvěře vůči Jaredovi,“ shrnula jsem konsternovaně, že je moje donedávna pevná víra v osobu, kterou jsem hluboce milovala, takhle těžce a dost možná nenapravitelně otřesená a ublížená. Raději se přikloním k té možnosti, kterou mi podložil Shannon, než abych znovu vložila svoji naději na štěstí do Jareda, který moji křehkou duši zranil daleko ničivěji, než jsem si původně myslela. Jej, tak tohle je problém…

„Častokrát nás podrazí ti, od kterých to nejmíň čekáme,“ pravil moudře a zejména hořce, jelikož mluvil s jasnou známkou mučivých zkušeností.

„To mi povídej,“ houkla jsem nabručeně a opovržlivě jsem si odfrkla. To jsou zase moje zkušenosti.

„A nejvíc nám ubližují ti, které nejvíc milujeme, a i ti, kteří milují nás,“ perlil v dalších svých bystrých průpovídkách, proti kterým jsem nemohla říct ani fň. Znovu jsem si proto akorát frkla jako čtyřnohá kobyla. 

„To jsem taky zažila. A ty podle všeho taky. A mám takový pocit, že se to nějak týká Fabia,“ odhadovala jsem podle veškerých dosavadních indicií, které jsem od něj zatím získala.

„No páni. Ty máš ale postřeh!“ šklebil se mi Diego s notnou dávkou ironie, ale ovšemže ne nijak ve zlém.

„Ha ha. No tak kdybys s ním neměl nějaký špatný zkušenosti, určitě bys mě před ním tak důrazně nevaroval,“ podala jsem mu názorně svoji dedukci, která mě k té myšlence přivedla. Díky tomu jsem si od něj vysloužila nefalšovaně uznalý pohled, kterým mi mile polechtal sebevědomí.

„Jo, protože je to podlej parchant,“ odůvodnil svoji nesnášenlivost vůči Fabiovi značně expresivně, ale já ani omylem nepochybovala o tom, že by ho takhle obviňoval neprávem. Přestože se Diego úpěnlivě pokoušel skrýt jakýkoliv náznak emocí, neubránil se tomu. V obličeji se mu nepřehlédnutelně zračilo dávné utrpení, které ale bylo stále přiživováno nynějšími událostmi. Ihned se mi ho zželelo, takže jsem na něj lítostivě zírala a s maximálním pochopením jsem po něm pomrkávala.

„Povídej,“ vyzvala jsem ho měkce, aby si nemyslel, že na něj nějak tlačím. Pořád jsem svoji touhu po novinkách krotila.

„S Fabiem se znám už od malička. Respektive naše rodiny se znaly ještě dřív, než jsme se my dva narodili. Byli jsme vždycky dobrý kámoši. Vlastně nejlepší. A můj fotr s jeho fotrem spolu kšeftovali. Pořídili si tady kousek od hotelu ve městě noční klub a ten jim nějakou dobu vynášel. Spoustu let jim vynášel. My s Fabiem jsme si užívali mládí a nic jsme neřešili. Já jsem si pak našel na střední holku. S Fabiem to ale bylo všechno v pohodě. Ne že bych se na něj vykašlal a byl jenom s ní. To vůbec. Jmenovala se Maya. Dlouho, hodně dlouho jsem si myslel, že bysme spolu mohli vydržet celej život. Fakt jo. Byli jsme dokonalej pár. Jenže… jednou jsem ji načapal s Fabiem, a tím to skončilo. S ní i s ním. Maya to sice pochopila, ale Fabio ne. A místo toho, aby byl chlap, přišel za mnou, omluvil se mi nebo se mi to aspoň pokusil vysvětlit, tak začal dělat problémy. Až potom jsem se dozvěděl, že ho k tomu ještě ke všemu navádí jeho vlastní fotr, který šel zase po tom mým. Klub jim totiž přestal vydělávat, jelikož ve městě otevřeli nový a lidi chodili spíš tam. Všechno se to najednou rozesralo. My s Fabiem jsme si šli po krku a naši fotrové taky. Do toho se zamotali místní fízlové, který byli proti jejich klubu od úplnýho začátku. Městem se totiž proslýchalo, že můj táta obchoduje s bílým masem, aby nepřišel o ten přísun peněz a nějak si zajistil komfort, na který byl zvyklý, no, a logicky si došlápli i na Fabiova otce jako spolumajitele. Táta byl nevinnej, ale nevěřili mu to ani benga, ani Fabiův otec. A bez jakýchkoliv důkazů přišli k nám domů se zatykačem a tátu zavřeli. Táta tvrdil, že v tom má určitě prsty Fabiův otec. On mu nevěřil v tom, že si někde bokem nepřivydělává a že mu o tom záměrně neřekl, což ho naštvalo ještě víc, a proto se zasadil o to, aby tátu zabásli. Netušili jsme, co máme takhle najednou bez táty dělat, a když u nás byli policajti na dalším výslechu… Udělal jsem to, co jsem musel. Využil jsem toho, co jsem věděl, jenom abych pomohl naší rodině, protože my jsme bez fotra normálně fungovat nemohli. Fabio my kdysi jen tak řekl, že jeho fotr občas kšeftuje s drogama. To byla pravda, ne jak u mýho táty. On ty drogy fakt dealoval. Takže benga udělali rychlou šťáru, drogy u něj našli, a fíha, místo táty bručel Fabiův táta. Netrvalo to ale moc dlouho a mýho tátu nadobro zavřeli do chládku taky, protože do toho znovu zasáhli Fabiova táty lidi přímo s Fabiem v čele a znovu se jim povedlo na něj ušít boudu. Takže oba dva bručí ve stejný věznici, ale můj táta je tam nevinně. Možná ho pustí dřív za dobrý chování, ale je to dost nepravděpodobný, protože tady na ostrově jdou dost drsně po takových prohřešcích. No, a starost o rodinu padla na mě. Jsem nejstarší syn, takže jsem ani neměl na výběr. Ať už jsem měl jiný plány se svým životem, nebo ne. A že jsem je teda měl. Musím živit matku a svoje další čtyři sourozence. Dělám, co můžu, ale někdy mám pocit, že už to takhle dál nejde, že to takhle dlouho nezvládnu. Mám stálou práci tady, k tomu mám ve městě brigádu v autodílně a občas si ještě vydělávám učením tance. To jediný mě aspoň doopravdy baví. V tom jsem viděl svoji budoucnost, víš. Ale ne tady na ostrově. Chtěl jsem do světa. Nejdřív si tady vydělat na cestu, pak se odstěhovat, pořídit si vlastní taneční školu a tím žít. To bych zvládl. Vím, že tohle bych zvládl a bavilo by mě to, ale… jsem tady a ještě dlouho budu,“ dovyprávěl mi svůj krutý životní příběh, na jehož konci jsem neslzela pouze já. I jemu se zrak leskl pod tou nezvladatelnou tíhou ztracených snů a neprávem ukradených šancí. Jestli mi ho bylo předtím líto, tak teď opravdu nevím, jak bych svoje dojmy popsala…

„Maldita sea, estoy muy, muy arrepentido.“ Nic lepšího jsem ze sebe nedostala, než planá slova útěchy, což bych považovala asi za plus, protože se mi hlas plačtivě třásl, a to mu zjevně nijak nepřidávalo. Neudržela jsem se a skoro jsem se až vrhla z té barové židličky střemhlav dolů, abych ho mohla obejmout. Zachránil mě ale tím, že se ke mně včas naklonil a nechal se uchlácholit v mém náručí.

„A to jsem si stěžovala, jak jsem na tom bledě,“ hučela jsem mu kamsi k ramenu zostuzeně, protože jsem nepochybně v porovnání s jeho problémy dělala z komára velblouda. Nicméně mi stále moje osobní drama, i když podstatně menší než to Diegovo, přišlo hrozný a mně z toho bylo pořád stejně hrozně, akorát mi Diego tím svěřením se o něco přihoršil.

„Taky že jo. Já aspoň vím, co mám dělat,“ strefil se do mě duchapřítomně již rozvernějším tónem, abychom si tu nefňukali navzájem na ramena. Nevydržela jsem to a rozesmála jsem se, takže jsem se od něj následně odtáhla, abych se mu podívala zpříma do tváře, kterou již sužovaly útrapy mnohem méně viditelně. Jeho statečnost a vyspělost jsem obdivovala. Měla bych si z něj vzít příklad!

„Já už taky. Přestanu si tak stěžovat,“ zařekla jsem se odhodlaně a gestem jsem mu naznačila, že to od něj jsem se právě zásadně poučila. Nic není tak strašný, jak se to může jevit. Vždycky to může být ještě horší. Už už se Diego chystal k tomu, že mi na to něco poví, když vtom jsem si škytla. Ale vážně moc jsem si škytla, až to se mnou nadskočilo a ta židlička se z toho prudkého dopadu mé zadnice nebezpečně zakymácela.

„O-ou, čas jít na pokoj,“ zahlásila jsem pozorně a na dva hlty jsem dopila ten Diegův sladký drink, který prokazatelně nedělal mým žaludečním šťávám příliš dobře, ale nechat ho tam nedopitý jsem neměla to srdce. Diego neměl žádné námitky. „Děkuju ti, Diego,“ loučila jsem se s ním s veškerou vděčností, kterou jsem mu ukázala navíc tím, že jsem ho chytla za rameno, do kterého jsem mu předtím brmlala, a několikrát jsem mu přes něj přejela palcem. „Bylo to… inspirující,“ zhodnotila jsem naši hodnotnou konverzaci.

„Dobrou noc, Nerio,“ rozloučil se i se mnou s tím jeho typickým úsměvem, načež jsem se vydala pryč.  

Příště už konečně dojde na svatbu, ale nečekejte žádné vykreslování té události. Pořád se zaměřuju na hlavní postavy a ty ostatní události jsou jakoby pro dokreslení atmosféry. :D Můžete použít vlastní fantazii a představit si to sami třeba. :D :) 

Všem strašně moc děkuju za podporu! :33 Opravdu mě to těší, jste skvělí čtenáři. Díky Vám! :33

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 11. kapitola: