OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 9. kapitola

05.11.2013 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1186×

JARED

Měl jsem co dělat, aby na mně Shannon nepoznal, jak děsně mě vytočilo to, že šel s Riou na rande. Ani ne tak proto, že jsem od Rii několikrát slyšel, že si sebe a Shannona představit nedokáže, ale spíš proto, že brácha nejspíš uvidí a zažije to, co já si můžu akorát zoufale představovat. Když už s ním totiž šla na to rande, o kterém prohlásila, že se jaktěživ neodehraje, proč by to nemohlo zajít i dál? Brácha na tohle čekal čtyři roky, i když o ní mezitím mluvil spíš pouze jako o dalším ze svých sexuálních objektů, ale věděl jsem najisto, že když už tuhle šanci dostal, že bude dělat všechno pro to, aby to nepodělal. Byl to můj brácha, takže jsem mu to přál, v rámci možností, a když se mě zeptal a chtěl poradit, snažil jsem se mu přirozeně pomoct, jak bych to udělal normálně, ale uvnitř mě to doslova sžíralo. Každopádně jsem se rozhodl potom z Rii vytáhnout, jak to se Shannonem vidí, protože na ní to záviselo především. Tohle bych teda vůči bráchovi cítit víckrát nechtěl.

Naštěstí jsme tu večer měli další jednu z těch našich kamarádských sešlostí, takže snadná příležitost. Nejdřív ale musím vyzvednout Anahi, zatímco Shann s Anastasií dostali za úkol to tu nějak nachystat, aby bylo co pojíst a popít. Ria prej dorazí s Lucou dohromady a potom ještě další naši společní nejbližší přátelé a známí. Nezajímal mě ale nikdo jiný než Ria. Hlavně proto, že jsem s ní potřeboval mluvit, ale taky jsem ji dlouho neviděl a neuvěřitelně jsem se na ni těšil. Dumal jsem ale nad tím přitom, jestli mě víc nedeptá ta myšlenka, že si začala něco s mým bratrem, což by mi to shledání s ní mohlo docela nepěkně zkomplikovat. Na druhou stranu mi do toho v podstatě nic není, jenže já si nemůžu pomoct. Však chci jen zjistit, jak to Ria se Shannonem vidí, a to není zas tak hrozný, ne? Kvůli Shannovi samozřejmě…

Jakmile jsem ji spatřil vejít po boku bráchy, který ji držel kolem pasu a tvářil se nanejvýš spokojeně, až snad i pyšně, naprosto nekontrolovatelně do mě vjel opět takový sžíravý vztek, který mi udělal nakrátko černo před očima. Nebyl to ledajaký hněv, ale žárlivý hněv. Každý chlap by se cítil pyšně, když by si vedl takovou holku, jakou je Neria. A ona si teď vybrala zrovna mýho staršího bráchu, který si to zaručeně užíval dvakrát tolik. Na malý moment mi hlavou proběhlo, že bych chtěl být na jeho místě já, pak ke mně ale přitančila Anahi a vrátila mě nohama na zem. Ještěže tak. Mám přece ji a mám ji rád, takže nemám proč myslet na jiný. Omotal jsem Anahi též ruku kolem pasu a vychutnával jsem si plnými doušky to teplo pěkně tvarovanýho ženskýho těla, což mě úspěšně zklidnilo a ty nemístný myšlenky se vytratily konečně do pryč.

„Jayi!“ zvolala ke mně radostně Ria, že mě po takové úmorně dlouhé době konečně vidí. Odstoupila od Shannona a s rozevřenou náručí mi šla vstříc. Automaticky jsem udělal to samé, abych ji mohl pořádně sevřít v náručí a zaklepat s ní, jak jsem to pokaždé dělával, jelikož to nikdy zvlášť neměla v oblibě. I teďka mě tahala za vlasy, když jsem s ní pohazoval ze strany na stranu jako s nějakou malou holčičkou. Po chvilce jsem ji zase postavil na nohy a ona se na mě zlehounka mračila, než ji přemohl šťastný úsměv.

„Ahoj, Rio,“ zdravil jsem ji rozjařeně, protože mi bylo najednou daleko líp než před chvilkou. Fakticky mi hodně chyběla, a to se podepisovalo dokonce i na mojí náladě. Trávili jsme spolu většinu volného času a zničehonic to prostě přestalo. Nebudu si lhát do kapsy, s ní je to jiný než s Anahi. Pomalu mi totiž začíná hrabat z toho, že jsem skoro jenom s ní. Zato s Neriou můžu bejt od rána do večera a stejnak ji nemám dost. Sice se s Anahi stále poznáváme, což je hodně fajn, ale beztak bych si od ní rád taky občas odpočinul, abych nechytil náhodou ponorku. Ale Anahi snad vyhledává každou volnou minutu, abychom mohli být spolu, a vždycky se jí to nějak povede prosadit. Jinak si ale nemůžu na nic stěžovat, všechno nám to skvěle klape, a navíc mám takový blažený pocit, že jsem se do ní asi i zamiloval. Po hrozně dlouhý době jsem měl fakticky takový dojem, a to je prostě skvělý.

„Tak hrozně ráda tě vidím! Ani nevím, jak je to dlouho, a radši to ani nechci vědět! Úplně celej záříš, hele!“ všimla si okamžitě a zeširoka se na mě usmívala, plná energie a dobré nálady. Zamyslel jsem se nad tím, jestli je to mojí přítelkyní anebo kamarádkou. Raději jsem se k odpovědi nedopátral, jelikož jsem se obával, že zjistím něco, co mě přivede k nějakému dalšímu zajímavýmu uvědomění.

„Jo, hodně dlouho jsme se neviděli. Je dobře, že seš tady,“ sdílel jsem s ní svoje vnitřní pocity, se kterými jsem nikdy neměl problém se svěřovat. Ona to měla stejně. U nejlepších přátel to tak ostatně bývá.

„Anahi s tebou dělá vážně divy, Jayi,“ uznala nevěřícně a stočila svůj pronikavý pohled k ní, aby jí pozdravila, když o ní momentálně mluví. Anahi jí to oplatila, přičemž se ke mně o něco víc přitiskla. Riin úsměv nepatrně povadl, načež udělala pár kroků vzad, aby nikomu nenarušovala dál osobní prostor, než je nezbytný.

„Zajdu pozdravit Ansy, ještě se uvidíme,“ rozloučila se rychle, když ji někde v davu zahlédla, a s tím svým milým úsměvem zmizela. Větší část večera jsem strávil s Anahi, jak jinak, která se ode mě skoro vůbec nehnula. Jelikož tu ještě nikoho téměř neznala, chápal jsem to, proto jsem jí všechny aktivně představil a nechal jsem ji si s nimi povídat, zatímco jsem se vypařil na chvíli mimo všechno. Nemohl jsem si pomoct, ale pokaždý mě to nejvíc táhlo k Nerie. Skoro nepřetržitě jsem ji jedním okem opatrně sledoval a čekal jsem na správný moment, abych si ji vzal stranou a na rovinu se jí zeptal. Se Shannonem se chovali celkem nenápadně a nezasvěcení by si těch drobných intimních náznaků nejspíš ani nevšimli, ale mně ty pohledy a doteky neušly. Vážně jsem z toho měl dobrý pocit, ale menší, hm, vlastně větší problém jsem měl s tím, že jsem to musel pořád sledovat. Zvlášť když jsem se nemohl odtrhnout od toho, když se opatrně dotýkali a osahávali. Dělal jsem, co jsem mohl, abych toho nechal, ale marně. Takže jsem se vždycky potom vrátil k Anahi a skoro až úzkostně jsem se věnoval jí.   

Večer pokročil, zábava taky, no, i Shannon s Riou se víc odvázali. Aspoň jsem nebyl jediný, kdo na ně zíral. A když skončili na gauči, plně zabraní do sebe, chytil mě rapl potřetí. To už je trochu moc, ne? Ria všude hlásala, že se nikdy do vztahu bezhlavě nežene, a co teda mělo znamenat tohle? Shann z toho byl zaručeně v sedmým nebi.

„Nevěděla jsem, že tvůj bratr chodí s Neriou,“ divila se Anahi, když zahlédla ty dva, jak si okázale dokazují svoji náklonnost. Ani jsem se tam znovu radši nedíval, aby si Anahi něčeho na mně nevšimla, protože mi bylo jasný, že se mi všechny ty emoce promítají v obličeji. Sám ze sebe jsem byl totálně vydeptaný a z těch dvou jsem byl zase frustrovaný. Tohle by se mi vůbec nemělo dít, kruci!

„Vypadá to, že jo, no,“ okomentoval jsem to ve vší stručnosti, protože se mi zrovna tohle s Anahi rozebírat opravdu nechtělo. Zvláštní, protože jsem zatím nenašel ani jediný téma, o kterým bych měl potíž s ní mluvit. Vida, Shannon a Neria do našich konverzací patřit určitě nebudou.

„Jak dlouho?“ chtěla vědět, když už to nakousla a zjevně ji to hodně zajímalo. Nevěděl jsem to jistě, když mi tady nikdo nic neřekne, ale dlouho to asi nebude, když to rande měli teprve před skoro čtrnácti dny. Shanna jsem se nevyptával, protože kdyby mi to chtěl říct, tak to udělá. A Riu jsem vídal jenom nárazově.

„Fakt nevim, se jich zeptej, když to chceš vědět,“ odpověděl jsem jí poněkud zbytečně nevrle, jenže jsem měl jakýsi problém se ovládnout. Zaraženě se na mě podívala, protože jí to nehrálo stejně jako mně, ale předstíral jsem, jako že se nic neděje, ale s takovým výrazem, ať to víc neřeší.

„Já myslela, že to víš, když je to tvůj brácha a kamarádka,“ pokračovala v tom pitvání se v těch dvou, což ji zřejmě bavilo víc, než jsem se domníval. Snažil jsem se vypadat navenek, že mi je to fakt úplně fuk, ale uvnitř jsem nad tím pořád a neustále dumal a řešil to. Do hajzlu, jak mě to štvalo…

„Co je mezi nima, to je jejich věc,“ usoudil jsem jako tichý pozorovatel, což bylo pouze na oko, jelikož jsem, kdoví proč, poměrně silně vnímal, že se mě to jakýmsi způsobem týká. Tak či tak jsem tenhle výrok považoval za hodně rozumný a měl bych se jím řídit, ale to mi prostě nešlo. Hned jak jsem to dořekl, jsem se totiž podíval na ty dva, což mluvilo samo za sebe. Koukali na sebe s těmi zamilovanými výrazy v očích a o něčem se zapáleně bavili, přičemž ji Shannon občas pohladil po odhaleném koleni, a tak ho ona potom za tu ruku chytila a pohrála si s ní. A mě přitom bezprostředně napadlo, že zrovna touhle rukou mě předtím hladila ve vlasech. Kruci, tohle fakt už musí přestat!

„Tvůj brácha vypadá fakt šťastně,“ zpozorovala na mém bratrovi, kterého asi prozatím poznala nejlíp. I já jsem to na něm viděl, celý se doslova rozzářil a dost často se usmíval, což byl docela nezvyk, jelikož se většinou netvářil v podstatě nijak. I z Rii vycházelo něco, co ostatní oslňovalo víc než kdy jindy. Tohle už Anahi ušlo, poněvadž ji zase tolik dobře neznala, a ani mi nepřipadalo, že by se nějak hrnula do toho, aby se spolu seznámily. Já je do ničeho nutit nebudu.

„To asi proto, že je šťastnej,“ souhlasil jsem s ní a přikyvoval jsem tomu, když jsem opět opatrně pozoroval ty dva.

„A co jeho mladší bráška?“ zabrousila k našemu vztahu, což se mi hnedka zamlouvalo víc. Dlaněmi mě objala kolem pasu a natiskla se na mě, všechno s takovým lišáckým pohledem a vyzývavým úsměvem. Nebylo těžké přijít na odpověď, protože v tomhle případě existovala jedna jediná a kterou chtěla bezpodmínečně slyšet, i kdyby to pravda nebyla.

„Vinen,“ zahulal jsem, když jsem ji s úsměvem objal a políbil do vlasů, jenže jsem si přitom neodpustil, abych se opět na ty dva nepodíval. V duchu jsem za to sám sebe proklínal.

Zanedlouho jsem se s Riou střetl v kuchyni, kde si dolévala nějaký namíchaný drink. Jakmile mě zpozorovala, celá její veselá tvář se ještě o poznání víc rozjasnila a přivítala mě nebývale vstřícným úsměvem. Ihned mě jím nakazila, takže jsem jí ho vzápětí vracel, ačkoliv ne v takové míře. Ovšemže jsem v téhle chvilce viděl dokonalou příležitost, takže jsem nijak dvakrát neotálel.

„Dáš si něco?“ starala se, když jsem nepřetržitě sledoval, jak nalévá pití do sklenky, ale to hlavně proto, že jsem přemýšlel, jak mám vůbec začít.

„Nechci, ale díky. Hele, Rio, potřeboval bych s tebou mluvit,“ odhodlal jsem se a skočil jsem do toho rovnou po hlavě. Na pár sekund se pozastavila v tom nalévání, když se dívala na můj vážnější výraz, který doprovázel tu moji otázku. Protáhla rty dolů a pokrčila rameny, že klidně můžu spustit a že mi naslouchá.

„Někde, kde bude míň lidí, to bude lepší,“ požádal jsem ji s prosebným tónem v hlase, aby poznala, že mi na tom vážně záleží. Lehce se zamračila, když jsem ji tímhle vším pravděpodobně znervózňoval. Sám jsem z toho byl značně nejistý, ale příšerně mě to zajímalo. Prostě jsem chtěl vědět, na čem jsem. Teda Shannon!

„Docela mě děsíš, Jarede,“ okomentovala to moje záhadné chování, ale ochotně šla za mnou, když jsem zamířil ven na terasu po tom, co jsem ji uklidnil vrtěním hlavy, že o nic velkého nejde. Venku jsem se posadil na zahradní houpačku a čekal jsem na ni, až se ke mně přidá. Nadechl jsem se přesně, když si sedala s takovým podezíravým výjevem v její jemné tváři, a vtom mi došlo, že dost možná dělám velkou chybu. Že bych to měl nechat plavat, protože mi do toho ale absolutně nic není. Já vim, jenomže…

„Víš co? Zapomeň na to, byla to blbost,“ hodil jsem zpátečku a nasadil jsem omluvný výraz, že jsem ji sem zatáhl pro nic za nic. Ona se zaskočeně napřímila a přimhouřila oči, když ve mně opět četla, jako to častokrát dělávala. Dělal jsem znova, jako že nic, a ještě jsem se na ni letmo usmál, aby jí to dál nevrtalo hlavou. Ale to nebyla ona, kdyby se v něčem neporýpala.

„Můžeš se mnou mluvit o všem, Jayi, to pořád platí,“ připomněla mi, kdybych na to náhodou zapomněl. Stejně jako já si pravděpodobně uvědomovala, že by se pár věcí přece mohlo změnit, když teď máme oba dva partnery. U mě teda určitě ne, a u ní naštěstí taky ne, což mi právě s úlevou potvrdila. Dívala se na mě tolik klidně až konejšivě, že mi tím dodala dostatek odvahy, abych se nakonec vyslovil.

„Já… Heh, no… Víš… Jak to máš s bráchou?“ vymáčkl jsem ze sebe celkem s obtížemi, jelikož mi to moc nešlo přes jazyk, když kdesi ve mně sídlil ten názor, že nedělám dobře, když se na to ptám. No, pozdě…

„Jak to myslíš?“ nechápala přesný smysl mého dotazu a na důkaz toho ještě pozvedla tázavě obočí.

„Spíš jak to myslíš ty,“ přeformuloval jsem její otázku tak, aby snáz pochopila její sdělení.

„Proč se mě na to ptáš?“ odpovídala mi zatím pouze se samými otazníky a zdála se být velice překvapená. Poposedla si na té houpačce, že seděla čelem vpřed a ne natočená ke mně jako do teď. Kdo ví, co jí právě běželo hlavou, ale odvázaná z toho teda očividně ani trochu nebyla.

„Rád bych to věděl,… Kvůli němu, víš,“ obhajoval jsem se, což nahlas znělo docela i logicky, ale jinak to úplná pravda nebyla. Chtěl jsem to vědět jak kvůli němu, tak kvůli sobě. Možná spíš hlavně kvůli sobě. Proč? Tak to doopravdy netuším. Mezi námi se tím stejně vůbec nic nezmění.

„Na tohle by ses měl spíš zeptat Shannona, ne?“ poukazovala na jeho povahu a zvyky, které by mohl lehce uplatnit i v jejím případě, ale o tom jsem dost pochyboval. Neria byla výjimka i pro něj.

„Chci to slyšet od tebe,“ stál jsem si za svým, přestože jsem v tichosti uznal, že jít za Shannem by bylo pochopitelnější. Třeba jsem s ní prostě chtěl strávit nějaký čas o samotě. Sakra, na tohle jsem se měl vykašlat a jenom si s ní popovídat o nějakým běžným, nezáživným tématu, který by ses s ní stalo o mnoho zábavnějším. Pozdě podruhé…

„A co konkrétně?“ rozebírala to jako obvykle, ale tentokrát se mi to vážně nehodilo. Nechtěl jsem zabíhat do nějakých podrobností, abych neřekl něco blbě. Z vlastní zkušenosti vím, že u Rii stačí málo. A navíc už teď se na to moc netvářila, což mě mělo jedině varovat, abych si dával bacha na to, co říkám.

„No, já jen, že… Říkala jsi, že ty a Shann, že to dohromady nepůjde, a najednou to jde, tak… Jsem z toho trochu zmatenej,“ osvěžil jsem jí paměť a zároveň jsem jí dal ten správný důvod, proč se na to vůbec ptám.

„Jo, najednou to jde. Sama nevím proč, ale… mám z toho dobrý pocit,“ vynutila ze sebe pár slov, která mi beztak nijak nepomohla. I když se hodně snažila, poznal jsem na ní, že se jí tenhle rozhovor nezamlouvá. Asi byla jen zdvořilá a nejspíš si pořád dokola opakovala, že tohle dělám v dobré víře kvůli bratrovi. Kdyby věděla, že se ptám… Ne, ptám se kvůli Shannovi.

„Takže to… bereš vážně?“ tahal jsem z ní zdlouhavě, když se nerozpovídala sama, což mě trochu udivovalo, jelikož jí ta pusa vždycky tolik jede. Určitě na mně něco podezřelýho vypozorovala. Hlavně ale nebuď paranoidní, Jarede, nebo to můžeš zabalit rovnou.

„Jak bych to měla brát?“ vykulila na mě oči rozpačitě a pootevřela ústa, když jsem ji opět rozhodil. „Děláš, jako bys mě neznal,“ dodala vzápětí a nanejvýš trefně, takže mě tím na nějakou dobu účinně umlčela. Přemítal jsem nad tím, co bych jí na tohle měl říct, abych ji ještě víc nenamíchl. Nerad si zahrávám s ohňem, a Neria ho je plná.

„No, právě že tě znám, takže… je mi to trochu divný,“ zopakoval jsem s tím, že bych si to mohl kapku vyžehlit, ale ona nakrčila odmítavě nos, což znamenalo jediné – naštval jsem ji. Stalo se to, co se dalo nejpravděpodobněji očekávat. Mlčeti zlato…

„Vadí ti to snad?“ vyrukovala na mě se zřetelnými pochybnostmi v hlase a úkosem na mě hleděla s lehounce přimhouřenýma očima. Ihned jsem začal vrtět hlavou sem a tam, že takhle to není, přičemž mi v hlavě hlasitě vyřvávalo, že to naprosto přesně takhle je. Připadal jsem si poněkud rozpolcený, a to mě nehorázně štvalo. Takhle jsem to teda nechtěl.

„Jasně, že mi to nevadí. Akorát…“ zasekl jsem se, když jsem se zamyslel nad tím, jestli neudělám líp, když tu načatou větu nedokončím.

„Co?“ vybízela mě netrpělivě a drtila mě tíhou svých pronikavých, pídivých, sladce čokoládových očí.

„Nechme to radši bejt,“ navrhl jsem se smířlivým tónem a podpořil jsem to nevinným úsměvem, že se do ničeho ostřejšího pouštět nechci. Ale ona na to žádný ohledy nebrala. Typická Neria…

„Vadí ti snad něco?“ zrekapitulovala důrazněji a střelila po mně jeden vážně hodně varovný pohled. Odolávat tomu jejímu nátlaku bylo dost těžký a ona to se mnou navíc slušně uměla. Dosud jsem nepřišel na to, jak je možný, že nade mnou měla v podstatě vždycky navrch.

„Nevadí, jasně, že ne, akorát… Nejdřív nic, a teď mi přijde, že na to docela spěcháš,“ vypadlo ze mě zničehonic, když mě k tomu ta její neverbální přesvědčovací záhadná komunikace donutila. Mohl jsem to zachránit akorát tím, že jsem se zatvářil absolutně nezištně. Svraštila nesouhlasně čelo a zafuněla, když se pokusila zkrotit mnou těžce zkoušené nervy.

„No puedes estar hablando en serio! Que tu lengua no hace daño!“ spustila na mě svým rodným jazykem a pořádně od plic, jak to měl její národ v kořenech. Během toho taky stihla několikrát máchnout rukama, pro lepší efekt. Až z ní šla hrůza normálně…

„Rio, prosím tě, seš v Americe,“ upozornil jsem ji polohlasem, abych ji lehkomyslně nedráždil. Uměl jsem poměrně hodně jazyků, ale španělština mezi ně bohužel nepatřila. Asi bych se ji měl naučit, už jenom kvůli ní. Kdoví, kam mě teď právě poslala a jak mě nazvala. Ona se toho jaktěživ nebála, a teďka bych se i vsadil, že se jí tam vešlo nějaké peprnější přízvisko. Oči měla až navrch hlavy a vypadala fest vytočeně. Ó jé…

„Jak to můžeš vůbec říct, že já někam spěchám?! Ty si asi nevidíš do pusy! A kdo támhle na pláži potkal nějakou holku a hned s ní odešel na pokoj! To bylo jako co?! Fakt nevím, jak bych to nazvala, když já teda spěchám,“ čertila se a pouštěla hromy blesky, všechno mým směrem, abych si to pořádně vyžral. Takhle jsem to ale nevnímal, což jsem hodlal dát záhy najevo, abych se nenechal jen tak od ní sjet.

„Nesrovnávej nesrovnatelný. Řekla jsi, že se Shannonem nikdy, a najednou je z vás páreček roku, tak chci vědět, co za tím je!“ ozval jsem se nazpátek ne takovým ráznějším hlasem, jaký použila ona, ale už zněl přece o trošku výrazněji než před chvílí.

„A tys navíc řekl, že známosti na jednu noc nebereš! No a hele, prsatá dlouhonohá Brazilka a všechno je jinak! Tak jakýpak srovnávání nesrovnatelnýho!“ argumentovala velice obratně, čímž mě dostala do úzkých.

„Tak to ale… ehm… no…“ zakoktal jsem se, když jsem za takovou krátkou dobu nebyl schopný něco kloudnýho vymyslet na svoji obranu. Měla pravdu, jak jinak taky. A i kdyby ji neměla, tak bych musel uznat, že ji má. Obzvlášť u Nerii to takhle chodí. Ani na tohle jsem nepřišel, že jí to u mě vždycky projde.

„Ale klidně můžeme srovnávat srovnatelný. My se Shannonem se alespoň známe, takže je fuk, že jsme přeskočili to seznamování se, který u nás stejnak nemá vůbec žádný význam, na rozdíl od vás dvou! Docela mě to uráží, že se mě takhle vyptáváš, protože ty mě znáš moc dobře a víš, jak věci beru. Nebo je za tím něco jinýho? Jestli jo, tak mi to na rovinu řekni, Jarede. Cokoliv to je, řekni mi to, protože mi jinak přijde, že si hledáš jenom nějaký pitomý záminky!“ odhadla naprosto správně, což mě od ní ani nepřekvapilo, jelikož by to nebylo poprvý. Docela mi tím zavařila, protože jsem si musel vymyslet něco, co by ji přesvědčilo, aby mě a moje chování dál neanalyzovala. Že já, debil, jsem se do tohohle pouštěl…

„Žádný záminky si nehledám, akorát chci vědět, co za tím je,“ rozhodl jsem se po pár zásadních vteřinách, kdy mě pozorně rentgenovala tmavými rozšířenými duhovkami, že bude lepší, když nic vymýšlet nebudu. Nestojím o to jí lhát, když můžu zvolit alespoň částečnou pravdu.

„Že ne? Tváříš se jako že jo,“ vyčetla mi z obličejových rysů, o kterých jsem se domníval, že je držím naprosto nečitelné. Ani herecký talent mi u ní nebyl nic platný.

„Tohle nikam nevede, Rio,“ povzdychl jsem s rezignujícím hlasem, který decentně hraničil se zoufáním. Na nějakou její reakci jsem nečekal a vstal jsem, že se pro jistotu odporoučím, aby se tenhle původně neškodný rozhovor nezvrtl v hrozící a blížící se hádku. Po takové době se vidíme a budeme se dohadovat? Díky, nemám zájem…

„Kam to jdeš?! Ještě jsme neskončili!“ vzkřikla tvrdohlavě, a kdybych se třeba rozhodl neposlechnout, vyskočila na nohy a chytila mě za ruku, aby mě zastavila. Ačkoliv velice nerad, udělal jsem to. Otočil jsem se na ni zpátky a vyčkával jsem, co si na mě její kreativní mozek zase vymyslí.

„Já jsem skončil,“ namítl jsem jí na to nesouhlasně, abychom se těch nehezkých vyhlídek ušetřili.

„Až mi řekneš, co máš za problém!“ zavelela a založila si ruce v bok na náznak, že z tohohle ani za nic nesvolí. Měla by, protože jinak… Ne, to nesmí stát.

„Nemám problém!“ vyvracel jsem jí zatvrzele opět. Jak to, že ona vidí něco jinýho?! Protože je to Neria, a je to ženská.

„Jarede!“ oslovila mě na pokraji překypění poháru ne trpělivosti, nýbrž vzteku, přičemž držela čelisti pevně sevřené u sebe, jak se držela ze všech sil.

„Fajn! Chceš vědět, co mám za problém?! Mám problém s tím, že nechci, abyste byli spolu!“ vzkřikl jsem na ni, když mě přinutila vyslovit to, co jsem si hodlal nechat pro sebe, abych něco nepokašlal. No, smůla. Zrovna jsem to prvotřídně pokašlal. V němém úžasu a současném šoku otevřela ústa a rozhodila ruce bezděčně do vzduchu.

„Que broma! Eres un hijo de puta egoísta!“ hučela znova ve španělštině a vrtěla nade mnou nevěřícně hlavou. Jo, španělština bude nezbytná.

„Nerio,“ oslovil jsem ji táhle, abych poukázal na to, že jí zas nerozumím ani jedno jediný slovo.

„Cállate! Usted no dice nada!“ štěkla po mně rozlíceně a s děsivým výrazem v obličeji se rozrázovala pryč. Jenomže v tenhle moment jsem ji nemohl nechat odejít pro změnu já. Zastavil jsem ji stejným způsobem jako ona mě před chviličkou, až na to, že jsem ji chytl za zápětí a ještě jsem přidal dlaň na bok, ale tu ruku jsem zase spěšně sundal dolů.

„Chtělas to vědět, tak teď to víš. Ale nech mě vysvětlit ti proč,“ pronesl jsem neoblomně a povolil jsem sevření dlaně, ve které jsem držel její útlé zápěstí, které se vzpurně cukalo, aby se jí ruka osvobodila a ona mohla podle plánu prchnout. S jedním již velice mohutným cuknutím se mi vyvlíkla úplně a dlouze se na mě, a vskutku zle, podívala, což znamenalo, že mám tedy bez prodlení mluvit.

„Já... Omlouvám se, ale nevěřím tomu, že by vám to vydrželo a… nerad bych sledoval, že to necháte zajít daleko a pak to bude zbytečně bolet, chápeš?“ osvětlil jsem jí svoje světský myšlenky, který mi doopravdy proběhly hlavou, ale rozhodně nehrály tu nejvýznamnější roli. Ze svých sobeckých pohnutek jsem došel na to, že jednoduše nezvládnu sledovat ty dva spolu. Takovej já jsem parchant…

„To se tě ale, sakra, netýká! Tohle rozhodnutí nech na nás, jasný?! A mimochodem, když už jsme u toho, tak já taky nevěřím tomu, že vy s Anahi máte nějakou budoucnost! Řekla bych, že tentokrát jste si svoje role se Shannonem vyměnili! Nebo seš snad s Anahi kvůli něčemu jinýmu než kvůli ukojení svých sexuálních potřeb? No, o tom já teda dost pochybuju,“ vmetla mi přímo do tváře bez jediného zaváhání. Ta jistota v jejím nepatrně vzteky chvějícím se hlase, který jen tak tak ovládala, aby se nerozezněl po celé zahradě a domě, mě nemálo konsternovala. Na tohle jsem jí neměl co povědět. Pěkně se trefila do černého. Ne že by mě ranila, o tom se mluvit nedalo, ale spíš že mi otevřela oči. Ať jsem si namlouval cokoliv, takhle to bylo. Anahi  jsem si našel z určitého důvodu, a ještě to nebylo úplně náhodný. Něco jsem k ní cítil, to ano, ale v něco víc se to proměnit mohlo asi sotva. Jakmile vyprskala poslední slovo, uvědomila si, co mi to vlastně řekla. Vteřinu potom jsem na ní zpozoroval, že jí to mrzí, i bez té přiložené dlani na jejích ústech. Hm, to tak nějak prošvihla…

„Tak promiň, že jsem upřímnej a že myslím na tvoje dobro,“ hlesl jsem netečně, věnoval jsem jí dlouhý, přímý pohled, který mi nebyla schopná oplatit, a konečně jsem tomuhle průseru udělal přítrž. Vypařil jsem se do svého pokoje, aniž bych se nějak vymluvil Anahi, poněvadž jsem chtěl být pouze sám se svojí krátce rozvířenou myslí. Ujasnit si, co vlastně chci a nechci. A hlavně jak to mám s Riou. Tohle je ale průser...

Tak to by bylo. Ke komu se v tomhle případě víc přikláníte? Jared nebo Neria? :) Já držím se ženskými, jednoznačně. :D Příště už bude ta Anahi, která tomu ještě přidá, a Shanny s Neriou budou mít svoji chvilku. :) Peťulka ví :D :3 ;)

Hrozně moc děkuju stálým čtenárům, kteří mě podporují a krásně odměňují takovými přenádhernými komentáři. Jsem vám za ně neskutečně vděčná a jsem šťastná, i přesto, že šla sledovanost a komenty dolů, což mě trošku mrzí, protože tahle povídka je prostě moje srdcovka. Nevadí ale, mám VÁS a to je nejdůležitější, protože VY jste prostě nejlepší! DĚKUJU

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 9. kapitola: