OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 34. kapitola I.

10.04.2014 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1115×

JARED

Mít ji zas ve svým náručí, to byl jeden z těch nejlepších pocitů, který jsem kdy zažil. A v žebříčku těch celkově deseti nejlepších jich tak sedm obsadila taky jenom ona. O to byl tenhle neocenitelně lepší, když jsem odminula ani v nejmenším nečekal, že by se mnou třeba byť i promluvila, podle toho, jak ji to položilo, natož že by se ode mě nechala takhle vroucně obejmout. Vlastně mi připadala bezmocná, i když jsem k ní dneska přišel, ale to se nějakým nevysvětlitelným zázrakem změnilo. Myslel jsem si, že jí svou přítomností spíš přitížím, ale ona si ji přímo vyžádala. Když se ke mně sama od sebe přivinula a pevně se mě chytila, přičemž jsem pocítil, jaký teplo z ní vychází a jak najednou překotně dýchá, to mě uvádělo do takový nekonečný euforie, která pramenila z toho mýho náhlýho štěstí. Nicméně pořád nemám v úmyslu se zachovat, jakkoliv bych jí v její už dost složitý situaci přihoršilo, ale ani jsem ji nemínil být proti vůli. Chce mě tu? Já tu pro ni jsem, kdykoliv mě bude jen potřebovat.

V hlavě mi neustále rotovaly a střídaly všelijaký protichůdný emoce jedna za druhou. Nejdřív jsem z toho byl radostí bez sebe, pak jsem se potýkal s proviněním, potom zase s naplněním, na to hnedka s výčitkama, poté se vzrušením, odmítáním, starostí a v neposlední řadě i se strachem. Ale žádná z nich mě nepřiměla ji pustit a odejít od ní. Tenhle můj vnitřní rozpol mi ale dovolil vidět mě samotnýho dvojím metrem. Jednak jsem se viděl jako nepředstavitelný sobec, který pro uhašení toho neutuchajícího nutkání po Nerii udělá první poslední, ale na druhou stranu jako její ochránce, který pro její dobro udělá cokoliv a především upřednostní ji před sebou samým. Nikdy v životě už ji nechci vidět takovou zkroušenou jako posledně, a proto bych nedokázal udělat nic, co by k tomu nějak přispělo. I když by to znamenalo vzdát se jí. Sakra, co to je za blbost?! Nejsem absolutně připravenej o ni přijít, ani nic podobnýho.

To jsem ale nepočítal s její vlastní iniciativou. Jakmile se na mě upřeně zadívala, zatímco mě pořád křečovitě svírala kolem hrudníku, já v jejích najednou nebývale oživlých očích, který doslova jiskřily pod přívalem odhodlání a pokušení, spatřil i kousek čehosi, co jsem pojmenovat nesvedl, protože jsem u ní jaktěživ něco podobnýho neviděl. Zrcadlilo se jí v nich něco novýho, ale tak nějak to pro mě mělo pozitivní význam, protože se na mě jimi smála víc než kdykoliv předtím, i když se jinak tvářila v podstatě nijak. Všechno tohle mě totálně vyvedlo z rovnováhy. Nejprve mě z apartmá horečně vyhání, ale když na to mělo dojít, nedokázala mě pustit. No, já bych asi stejně neodešel, protože, jak už jsem jí přiznal, obavy z toho co mě, respektive nás, čeká, mě nemálo děsí. Musím se ale ocenit za to, že jsem se odvážil se s ní rozloučit, a snad by se mi to i nějak důstojně podařilo, nebýt tý její přítulnosti. A taky jsem vážně rád, že ty moje často se opakující a víceméně nečekaný představy o tom, jak si ji zas a znova přesně na týhle posteli nenasytně beru, ustoupily kamsi do pozadí, jelikož pro mě je mnohem důležitější, co se děje s ní. Ne že bych si sem tam nějakou vidinu v mysli nepodržel a nepohrál si s ní trochu, ale nic, co by nebylo v normě. Jsem pořád chlap, ne? Kterej celou svojí podstatou právě vnímá, cítí a touží.

Těsně po těchhle uvědomělých úvahách jsem přišel k sobě tím, že jsem přihlížel tomu, jak se ke mně její něžná tvář přibližuje zřejmě se záměrem mě políbit. Jenže tohle jsem ji nesměl nechat udělat. Ne za těchhle okolností. Že jsem si včas uvědomil, že mi jde zejména o její dobro, mě v tomhle rozhodnutí pouze skálopevně utvrdilo. Kdybych ji nechal, určitě by ji to opět semlelo, jelikož by se její provinění vůči Shannonovi o to znásobilo. Moje podvědomí mi přitom vtíravě napovídalo, že to nehrotí jenom kvůli bráchovi, ale že řeší ještě něco dalšího, co tím naším úletem pokazila. Úlet, no, to je hodně zavádějící slovo, protože pro mě to je naprosto všechno, jen ne obyčejný úlet.

„Nerio, co to děláš?“ zastavil jsem ji prostou otázkou, o který jsem si myslel, že ji za takovýhle situace v žádným případě jaktěživ nevyslovím. Ale stalo se, ba co víc, mám z toho fakticky dobrej pocit. Zmateně zamrkala tím závojem řas a trochu se ode mě odtáhla, aby na mě líp viděla. Pátrala nechápavě v mým odmítavým obličeji, jestli v něm nenajde něco jinýho, co by jí vysvětlilo tuhle moji, pro ni nejspíš nanejvýš nečekanou reakci.

„Já ti ale fakt vůbec nerozumim,“ zahrál jsem to okamžitě na to, že je chyba na mojí straně, abych ji nějak nerozhodil vzhledem k tý její emoční nestálosti, která se posledníma událostma pouze prohloubila. Obočí se jí zlověstně smrsklo k sobě, až se jí mezi ním utvořilo několik nevzhledných varhánků, který taktéž značily čím dál větší nepochopení. Docela bych se i vsadil, že se na ni zrovna dívám úplně stejně, protože ať jsem si namáhal mozkový závity sebevíc, na žádný rozumný odůvodnění jejího chování jsem nepřišel.

„Čemu na tom nerozumíš? Stojím před tebou a nabízím se ti, tak proč se mě zrovna dneska ptáš, co to dělám? Minule jsi nijak neprotestoval a prostě sis bral,“ syčela na mě jízlivě s nepřeslechnutelnýma stopama dotčení, což jsem mohl tak akorát přičíst k seznamu mých nespojených asociací, který od ní kdy vzešly. Během toho jejího proslovu se ode mě vzdálila a na protest si založila panovačně ruce na prsou, což byl okázalý neverbální náznak toho, že nějaký další sbližování se už dál konat nebude. Nebudu si lhát do kapsy, ale touhle necitlivou poznámkou se naopak dotkla ona mě. Spíš mě tím doslova naštvala. Pro dobrotu na žebrotu…

„Dneska je to trochu o něčem jiným, ne?“ poukázal jsem odvážně na odlišnost tehdejší a nynější situace, ale z hlasu mi beztak unikla špetka rozhořčení z toho, že porovnávala něco, co porovnat vůbec nejde.

„A to jako v čem?!“ opáčila obratem a navíc útočně, jak si byla jistá sama sebou, že ví, o čem mluví, zatímco já jsem pouze bezradně pátral ve všemožných teoriích, který by se mohly v jejích naprosto nepředvídatelných myšlenkových pochodech odehrát. To, že jí mám přečtenou od A až po Z, poslední dobou nějak přestává nevítaně platit.

„Tobě minule nestačilo, jak ses psychicky zhroutila?“ nazval jsem věci pravýma jménama, čímž jsem jí přímo odhalil svoje záměry, který mě dovedly k tomu odmítnutí. Do teď svraštělý čelo se jí srovnalo do původní polohy a vůbec celý obličej se jí uvolnil, když pochopila svůj přešlap. Nemám ponětí, co si o mně jako myslela, ale dokonce to radši vědět nechci.

„Vypadám na to, že bych nevěděla, co dělám?“ vrátila se zas k tomu pouštění hrůzy, jakmile asi usoudila, že tímhle svým přístupem dosáhne kdoví čeho. Pro dnešek ale jaksi nejsem v náladě, kdy bych na sebe nechal někoho bezdůvodně prskat, aniž bych se přes to klidně přenesl. Jenže Neria není jen tak někdo, ale beztak se mi to ani v nejmenším nezamlouvá, když já se jí tu usilovně snažím akorát ušetřit dalších emočních pádů.

„Podle mě ty teďka vůbec nevíš, co děláš,“ uvedl jsem na pravou míru bez ohledu na to, že tím akorát přileju olej do ohně. Jsem na to v rámci možností připravený a ochotný tomu čelit.

„Já vím přesně, co dělám a taky proč to dělám,“ poznamenala nabroušeně, když jsem ji nařkl z toho, že se nekontroluje, s čímž přirozeně automaticky nesouhlasila, když jsme opět zcela neplánovaně sklouzli od běžnýho, relativně běžnýho, rozhovoru k poněkud důraznější výměně názorů. „No, ale když nechceš… Tak prostě běž,“ vyhodila mě bez servítek z pokoje a rázným pohozením hlavy mi naznačila, ať ten pokoj neprodleně opustím. Logicky jsem ji v tomhle vyhovět nemohl, když se tu rozjela takováhle zajímavá konverzace, která pořád balancovala na hranici s důmyslnou provokací a s takovým druhem hněvu, kvůli kterýmu je člověk ochotný vymýšlet si, přimýšlet si, zapírat a klidně i lhát. Tak hlavně, že to vím, ale konám naprosto opačně oproti tomuhle prozřivýmu uvědomění.

„Ale ani nechceš odejít, takže to asi fakt nebudu já, kdo neví, co dělá,“ zpochybňovala moje rozhodnutí, který vycházelo pouze z nesobeckých pohnutek, který ji asi budu muset co nevidět objasnit, protože je na mě takhle ostrá neprávem. V tomhle se ovšem úplně trefila, protože já od ní skutečně nechci odejít, přestože je na mě jako divá saň. Ne že bych si už pomalu nezvyknul.

„Takže bys byla radši, kdybych udělal to, co chceš ty, a pak zas sledoval, jak tě to ničí? Znova už takovou chybu neudělám,“ osvětlil jsem jí ty svoje čestný důvody pyšně a starostlivě v jednom.

„Chybu? Ty si myslíš, že to byla chyba?“ chytla se okamžitě toho špatně použitýho příměru, což jsem si solidně pokašlal sám, protože tohle slovíčkaření se konkrétně u ní dalo snadno předpokládat. Sám sebe jsem absolutně nepochopil, že jsem takovou bombu vypustil z pusy, když to tak ani ve skutečnosti neberu. Neušlo mi, že se jí tenhle můj mylný výrok úzce dotknul, protože se jí oči vzápětí zaleskly, když se jí do nich nahnaly slzy.

„Já ne, ale u tebe mi to tak do teď připadalo,“ pronesl jsem opatrně vyčítavě, protože přesně takhle to i vnímám. Vnímal jsem. Přestávám se v ní úplně orientovat, čím víc nad tím přemítám. Nějakou chvíli se na mě mlčky dívala a nejspíš hledala něco, čím by mě úspěšně uzemnila, ale když to na ni trvalo nepřiměřenou dobu, zjevně se jí to nepovedlo a raději to vzdala.  

„Řekla jsem ti to už předtím. Vlastně hned potom,“ osvěžila mi paměť s notnou dávkou sarkasmu, když použila takový trefný slovní obrat. „Radši běž, Jarede,“ vrátila se záhy opět k tý úpěnlivý snaze mě vypudit ze svýho apartmánu, když už netušila, kudy kam, a já ji asi ohrožoval víc, než mohla snést. Marně.

„Nebyla to pro tebe chyba?“ uhodil jsem na ni přímočaře, aby neměla moc šancí se vykrucovat.

„Odejdi už!“ naléhala na mě neústupně, přičemž okatě ignorovala můj stručný dotaz. I kdybych se přetrhl, jestliže ona nebude alespoň trošku chtít, tak s ní nic a nikdo nehne. Jsem si vědom toho, že mi po tom bez nějakýho zaváhání řekla, že toho nelituje, jenže to se zrovna zmítala v tom šoku, takže její odpověď zpětně považuju za poněkud irelevantní.

„Nebyla?“ dělal jsem to samý, abych jí dal ochutnat její vlastní medicínku.

„Vypadni,“ zaprskala rozčileně kvůli mojí vědomý nespolupráci a probodávala mě zlověstně očima, jestli třeba nezabere tohle. To mě akorát pobízelo k tomu, abych docílil svýho, a hodlal jsem toho dosáhnout stůj co stůj. Její uctivá odpověď pro mě představuje klíčový kousek skládačky s názvem já a moje nejlepší kamarádka. Od toho se bude dost pravděpodobně odvíjet moje další jednání.  

„Tak nebyla?!“ zopakoval jsem do třetice, přičemž jsem ji prudce popadl za ty její kostnatý ramena a přirazil jsem ji s přiměřenou silou ke dveřím, což s ní lehce otřáslo, ale pro mě jedině dobře, protože jakmile mě přestala drtit hrdým pohledem, její hlava se rozhýbala zprava doleva, že jako ne. Povolila a uznala, jak jsem se domníval. Holt, když to nejde po dobrým…

„Ne, a ani teďka by to nebyla chyba,“ potvrdila mi i slovně, kdyby mi to náhodou gestikulací nestačilo. No, stačilo, ale takhle mám aspoň klid na duši, a nejen to. Díky tomu, že se vyslovila, ačkoliv pod tlakem, jsem zjistil její definitivní názor na tu ,naši věc‘, což je opravdu jemný eufemismus pro kurevsky dobrej sex, kterej se nezapomíná, a taky jsem ji tím zároveň přinutil si to uvědomit. Decentně mi to ale kazil ten rušivý dojem, že jsem musel použít trochu hrubější metodu, abych to z ní dostal. Nicméně bych se k tomu nerozhodl, kdybych si nebyl jistej tím, že to s ní zas tolik nezamává, protože si docela čerstvě pamatuju, jak se mi kdysi svěřila, že má ráda, když si chlap umí prosadit svou a za správných podmínek dokáže ženskou zkrotit. Přesně si vybavuju i ten její zasněný výraz, u kterýho jí na rtech pohrával takový lišácký úsměv společně s tou energickou jiskrou v očích, se kterou mi odhalovala, že to pro ni má i trochu jiný význam. A na co už vůbec nezapomenu je to, že mi následně přiznala, jak ji to rajcuje. Jinak řečeno, má to ráda trochu drsněji.

Jo ahaa, tady se někdo viditelně baví na můj účet. No fajn, taky se kapku pobavím. Co to, kurva, melu?! S ní je to přece zábava v jednom kuse! Hm, a tohle je pro změnu hořký eufemismus pro emoční bídu, žal a utrpení. Ale ne! Vždyť mi právě oznámila, že to mezi náma bere mnohem víc vážně, než se podle její tehdejší bezprostřední reakce zdálo. Měl bych se zas naivně tetelit blahem, než ji to urychleně přejde, takže proč si furt přijdu nemálo dožraně? Pocítil jsem neodkladnou potřebu si tu neurčitou frustraci okamžitě vybít. Nejenže mi posledních pár měsíců bylo záhadou její chování, ale co bylo ještě horší, nerozuměl jsem především tomu svýmu. Svým emocem. Jsou jak ne na houpačce, nýbrž rovnou jak na horský dráze, a se stejným tempem.

Aniž bych si to dvakrát rozmyslel, poddal jsem se svýmu nutkání, který vyústilo až v to, že jsem Neriu svým tělem doslova přimáčkl na dveře, abych se pojistil, že mi nikam neuteče, přičemž jsem ji ze stran zamezil cestu, když jsem se dlaněmi zapřel o ty dveře co nejblíž její drobný postavičce, která tím zvratem celičká ztuhnula. Zaslechl jsem, jak se hlasitě a chraplavě nadechla, poněvadž jsem ji tím svým výpadem naprosto zaskočil, až se jí z toho přebytku vzduchu zachvěly rty, který jsem momentálně fascinovaně sledoval, jelikož jsem bojoval s další neodbytnou potřebou je znovu ochutnat. Upřeně mi hleděla do očí a její výstavní hrudník s těma plnýma trojkama se zběsile zvedal a opět klesal, když horečně dýchala, jak ji s tou mojí blízkostí tep vyletěl do závratných výšin. Jeden z několika neklamných důkazů, že to myslela zcela upřímně.

Jakmile si moji pozornost opět získaly její bezedný kukadla, ve kterých jsem se ujistil, jestli nespatřím něco podobnýho jako minule, co by mě protentokrát zavčas zastavilo, propadl jsem nezvratně jejímu kouzlu, který sama záměrně každou sekundou umocňovala. Téměř mě uhranula, až jsem získal takový zvláštní pocit, že mě skrze tu záplavu nejsladší čokolády pohltila do sebe, aby mi do mysli nasadila onu myšlenku, kterou tam mám sám nějakou dobu pevně uloženou. Abych tentokrát pohltil já ji. Ovládl ji, čímž bych si tu nevysvětlitelnou frustraci zajistý dostatečně vykompenzoval.

Posledním hřebíčkem do mý rakve stlučený z nezkrotný touhy po ní, nulový sebekontroly a ukázkovým sobectvím bylo to, když sotva neslyšně žalostně zasténala, jako bych ji tím natahováním mučil, což i mě jednak trýznilo, ale z větší části mě to vzrušovalo a stavělo do velice pozoruhodný pozice. Vrhnul jsem se hladově na její rty, se kterýma jsem se rozhodně něžně nelaskal, jako bych to kdykoliv jindy udělal. Celkem jsem ji tím rozhodil, protože se vůbec k ničemu neměla, až na to, že mi položila ruce na boky, za který si mě zlehka přidržela. I tenhle sotva pocítitelný dotek na mě měl mocný účinek, když se mi po zádech proběhla husina, že jsem se dokonce ošil. Dal jsem jí akorát pár sekund na vzpamatování, což jí jaksi nestačilo, jenže já jsem nijak zdlouhavě neotálel, protože mě ta chtivost hnala neovladatelně dál. Vedral jsem se nenasytně do jejích úst, který jsem jí zaplnil svým jazykem, abych vybudil ten její, a společně si zatančily divoký tango. Její ruce se mi obtočily kolem pasu, čímž mezi náma zrušila i poslední milimetry právě v těch nejcitlivějších místech.

Vtom jsem na jazyku pocítil palčivý štípnutí, jak se mi do něj zničehonic spontánně zakousla, a že to zrovna nebylo nejjemnější. Se syknutím jsem se odtáhl a s rozhořčeným podmračením jsem se na ni zaměřil. Koutky jejích sametových rtů sebou podivně cukaly, jak se nejspíš snažily roztáhnout do rozvernýho úsměvu, kterýmu záměrně bránila, aby si zachovala příhodně vážnou tvář. Holka neví, s čím si zahrává.

„Pozdě,“ obhájila se před mým káravým pohledem, kterým jsem ji zároveň bedlivě pozoroval, aby mi jako vždycky třeba něco neuniklo. Moje zdání, že si se mnou hraje, je definitivě potvrzený. Koneckonců se i já skutečně bavím, kromě toho, že zrovna do tý naší skládačky vkládáme další podstatný kousek, který snadno může ten celkový výsledek poměrně silně ovlivnit. 

 Pro pokračování stačí kliknout na "následující díl", kde si dočtete i ten zbytek. 3:) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 34. kapitola I.: