OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 33. kapitola

04.04.2014 (19:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1006×

NERIA

Popotahovala jsem ve vší nenápadnosti, když jsem na chodbě míjela spoustu cizích lidí, jak jsem kvapně prchala od Shannona, co nejdál to šlo. Nějak se mi to každopádně nepovedlo, když jsem ho najednou spatřila stát před sebou, přičemž ke mně vztahoval svoje ruce, aby mě zastavil v chůzi. Udělala jsem to sama dřív, než by se tak stalo, protože to by mě v tuhle chvíli nejspíš odrovnalo úplně. Nechápavě jsem na něj zírala, že i po tom mém odvážném výroku se přemohl jít za mnou a ještě se mnou dál komunikovat.

„Nerio, počkej,“ mírnil moje neutuchající nutkání od něj, a vlastně toho všeho utéct, ale já jsem ho, kdo ví proč, uposlechla. Asi nějaký další můj vnitřní popud, který vycházel z toho stále silného citu, který k němu chovám a asi ještě dlouho budu. Po těch všech našich potížích, kterými jsme si již prošli a které mě k němu o to víc přimknuli, nemluvě o tom, čím si právě procházím naopak kvůli dalším potížím s jeho mladším bráškou.

„Vždyť už jsme si řekli dost, ne snad?“ povzdychla jsem si nešťastně, když to takhle hloupě pokoušel, aby se to mezi námi pokašlalo úplně. Sebrala jsem poslední zbytky kuráže, kterou jsem v sobě dokázala vůči němu najít a zadívala jsem se mu vyčítavě do očí, přitom jsem já zrovna ta naprosto poslední, které výčitky jakéhokoliv charakteru náleží. Přemohla jsem se ale a sprostě jsem to na něj hrála dál.

„No já nevim, jestli jsem řekl dost, abys mě pochopila,“ pronesl z větší části jízlivě, ale přesto se v tom dalo zaslechnout takovou trýznivou stopu bezradnosti. Já jsem na tom pochopila zcela všechno, ale to nestačilo, aby to nějak můj názor změnilo. Ta vina je pořád stokrát horší, než lítost nebo ony palčivé výčitky. Nešlo by to ani, kdybych opravdu chtěla.

„Pochop nejdřív ty mě,“ namítla jsem mu na to obratně ve velice výmluvném argumentu, který ho ale nijak nepřinutil k zamyšlení, protože mi na to okamžitě opáčil: „Tak mi nejdřív řekni, co se, do háje, stalo, abych se o to aspoň mohl pokusit!“ Podmračil se na mě rozzlobeně, když jsem po něm vyžadovala něco, v čem mi nemohl vyhovět i kdyby sebevíc chtěl, protože to pro něj bylo něco natolik podstatného, že to zas tak snadno zase přejít nemohl. Tomu jsem skutečně velice dobře rozuměla, ale vždyť už pro mě skousnul mnohem víc.

„Nechci o tom mluvit,“ rozhodla jsem se důrazně a zavrtěla jsem nesmlouvavě hlavou. Jakmile jsem zachytila, že mi na to má opět ihned co povědět a přitom jak se mu zablýskla v očích taková zlověstná jiskra, jistě jsem věděla, co bude následovat, takže jsem se slova pohotově ujala raději já: „A ne, ani Jaredovi bych to neřekla. Přestaň s tím už konečně, Shannone!“ napomenula jsem ho za tu jeho příšerně otravnou tendenci do našich výměn názorů neustále tahat Jareda. Neudržela jsem se a gestem rukou, které jsem prohodila vzduchem a chvíli jsem je i tak nechala stát, jako takový náznak mé totální bezradnosti, což tu moji vsuvku názorně doplnilo.

„Tak mi řekni jak, když… Ty se chováš takhle… a… a brácha je taky úplně mimo, jak si to mám asi vysvětlit? Vždycky když je s tebou něco… jinak, tak i brácha se chová divně, a to… je docela divný celý, nemyslíš?“ podělil se se mnou o svoje obdivuhodné postřehy, které mě nemálo zaskočily. Neměla jsem ponětí, že je až takhle vnímavý. Anebo spíš, jak je to na mně a Jaredovi až takhle znát, že se něco děje. No do hajzlu…

„Co mi tím chceš jako říct?“ žádala jsem po něm vysvětlení, které bylo to jediné, co mi mohlo tuhle moji čerstvě vyvstalou otázku osvětlit. Celkem se normálně bojím jeho odpovědi.

„Jak co? Copak to snad není divný? Co by sis o tom myslela ty, kdybys byla v mojí kůži?“ odpověděl mi šikovně v další řadě patrně podezřívavých dotazů, které ho asi pořádně nahlodávaly. Uměla jsem si živě představit, jaký by to bylo a jak nesnesitelně by mě to žralo a taky jsem si plně uvědomovala, co tím myslí a hlavně co mi tím naznačuje. A přesně tím mi do mé přirozeně horké krve vlil akorát další olej. Muži a to jejich pitomý ego! Oni jsou ve své podstatě hrozně jednoduší, jakmile jde o ženy, ale my ženy beztak nikdy nepochopíme proč je k čemu, co vedlo. Anebo aspoň já.

„Takže jde jenom o to, že žárlíš. No jasně! O co jinýho by tu taky šlo, že jo?! Vy a ta vaše pitomá mužská ješitnost. O ničem jiným to není! Víš ty co? Běž společně i s ní do háje,“ rozloučila jsem se s ním během krátké chvilky podruhé a ještě jednou tolik drsněji, což bylo skutečně pouze z té povrchové stránky, ale z té obsahové to nepochybně nemělo takový význam jako napoprvé.

Asi velice naivně jsem doufala, že mě prostě nechá konečně odejít, protože to zjevně vůbec k ničemu nevede, ale Shannon je viditelně daleko víc odhodlaný to neukončit, než bych se byla odvážila na to pomyslet. Nestihla jsem udělat ani krok, protože Shannon tak sebejistě přešlápl a postavil se mi do cesty, že jsem se o nic nepokusila. V obličejových rysech jsem mu našla vepsaný údiv společně s pobaveným výsměchem nad tím mým obviněním, které bylo bezesporu správné, ale to on přirozeně svéhlavě popřel. Nic nečekaného.

„Ještě něco?!“ sykla jsem nevrle, když to pořád protahoval a navíc za čím dál nepříjemnějších podmínek. Znaveně nakrátko přivřel víčka a slabě vzdychl, poněvadž již zajisté sám nevěděl kudy kam. Zdržoval mě pouze z principu, který vycházel z toho jeho zařeknutí se, že mě jít nenechá a že dosáhne svého, tedy zodpovězení těch jeho mučivých otázek.

„Sama víš, že nejde jen o moji ješitnost,“ hlesl zkroušeně a ty jeho výřečné oči ztratily veškerý elán a chuť, když mi po tom všem přece jen hlasitě přiznal to, co ho uvnitř tížilo ze všeho nejvíc. Tohle zjištění mě absolutně rozebralo. Nevydržela jsem vstřebávat ani ten jeho bezbarvý výjev ve vyhaslých očích, protože jsem v něm konkrétně já viděla odraz tohohle celého šílenství, u kterého zatím on odhalil pouze nepatrný kousek. A já udělám všechno proto, aby u toho zůstalo. No, takže já opět pro jistotu zbaběle mizím.

„A někdy nejde ani o tebe,“ zakončila jsem mrazivě upřímným šeptem, který za tím udělal pěkně hořkou tečku, a nejenom pro něj. Hned co ode mě odvrhl odtažitě pohled, jsem mohla s klidným srdcem pláchnout.

Z přehlídky jsem se spakovala poměrně bleskově, protože jsem přitom přišla do kontaktu pouze s pár lidmi z týmu, kterým jsem mírně srdceryvně vylíčila svoje stávající problémy, které mi přirozeně neumožnily vstoupit zpátky na to proklaté molo, což by mi s mým štěstím přineslo akorát další ponížení. Bylo mi řečeno, že si to mám pak vyřešit se svým managerem a že se můžu jinak klidně vypařit, takže jsem bez váhání vzala roha. Naštěstí jsem nikoho známého cestou už nepotkala, takže jsem měla spoustu volného prostoru ke svým osobním meditačním cvičením, které mi aspoň navodily dojem míru a pokoje.

Ve svém luxusním pokoji jsem namísto oddychového lenošení rovnou skočila pod sprchu, abych se trochu nabudila, a potom jsem přistoupila k balení věcí na noční odlet, protože jsem se ho přímo nemohla dočkat, až odsud vypadnu. Měla jsem toho po apartmá roztahaného tolik, že se mi zdálo, že mám o zábavu do toho odjezdu postaráno. To se ale radikálně změnilo, když mě z toho zabalování vyrušilo docela neurvalé a netrpělivé bušení na dveře. Ještě jednou dneska a z tohohle protivně neomaleného způsobu dobývání se k němu a asi se mi rozskočí hlava. Jak mám být nadšená z návštěvy té dotyčné osoby, která se mě rozhodla takhle nevychovaně navštívit? Přece jsem se přemohla a odtrhla jsem se od přebírání se svým bohatým šatníkem, abych té neplánované návštěvě přišla otevřít, ačkoliv s takovým velice neblahým tušením, že tam spatřím stát toho jediného člověka, jemuž pro dnešek víc tváří tvář stát opravdu nedovedu.

Sice jsem očekávala Shannona, ale když jsem vzhlédla do blankytně modré záplavy božských nebes, nebyla jsem zase nějak daleko od své předtuchy. Leto jako Leto. V jejich případě to je fakt jedno. Jeden lepší než druhý. Anebo spíš horší. Pro mě teda určitě.

Rázem jsem na místě zatuhla a akorát jsem na něj překvapeně mrkala, neschopná jakékoliv jiné reakce. Myslí mi přitom stále běželo, jako v nějaké zakleté smyčce, co ho sem přivedlo. Po pár vteřinách, které mi ale připadaly jako celá nekonečnost, jsem se odhodlala podívat i na celý jeho obličej ve kterém jsem našla vepsaný výraz odpovídající nepatrnému rozhořčení a odsouzení. To mě dokonale zmátlo. Za co jako?

JARED

Na to, jak jsem si to za Neriou mířil plnej jistoty a smělosti, všechno se to kamsi záhadně vytratilo hnedka, jakmile jsem jí hrdě stanul čelem, a dokonce jsem ani najednou netušil, co že jsem jí to vlastně přišel sdělit. Zaraženě přede mnou postávala a konsternovaně na mě mrkala těma svýma panenkovskýma očima s tím závojem uhlovým řas, který je nádherně rámovaly. I přes to její překvapení na ní bylo snadný poznat, že nepředstavitelně trpí, čímž vypadala ještě mnohem křehčí a zranitelnější navenek než obvykle. Že je uvnitř zraněná, na ní bylo patrné pro mě i v takových detailech jako třeba v tom, že měla popraskané rty od toho jejího věčného olizování rtů, což dělávala z neúnosné nervozity, anebo že její vlasy neoplývaly takovou zdravou lesklostí a že se jí konečky roztřepily. Taky měla pod očima nepřehlédnutelné kruhy a jindy svěží pleť měla šedě mdlou a unavenou. A potom ty její samotné oči, které vyloženě volaly o pomoc. Žalostný pohled, který mi ukradl veškerou snahu se k ní nechovat jako v rukavičkách.

Takhle zničenou jsem ji jaktěživ neviděl. Předtím to bylo něco jinýho. To se jí totiž zmocnil nějaký nekontrolovatelný šok, jak jí došlo to, co jsme to provedli a co to znamená. Z toho už se aspoň nějak dostala, ale v tomhle stavu se bude topit, kdo ví jak dlouho. V tenhle moment jsem si přál pouze to, abych jí dokázal nějak pomoct. Navíc po tý její dnešní zpackaný přehlídce, což byla pěkně ošklivá třešinka na tomhle dortu překypujícím neštěstím, zradou a strachem. Nicméně bych asi chvíli váhal, kdybych měl tu možnost vrátit čas, a mít znovu na vybranou jakou cestu si vyberu, protože jsem se díky tomu našemu selhání aspoň ujistil v těch nejdůležitějších věcech, který jsem poslední dobou vytrvale a neodkladně řešil. Na tenhle výlet do Paříže fakt do svojí smrti nezapomenu…

„Copak jsem se naposled nevyjádřila jasně?“ ohnala se po mě v takový ostřejší výtce, jak prostě upustila ventil po celým dlouhým dni, ve kterým nejspíš fungovala z nouze a setrvačnosti, no a já jsem se jí k tomu sám nešikovně namanul. Díky tomu jejímu neurvalýmu tónu hlasu a nevlídně svraštělýmu čelu, když pochopila, že tu před ní zase stojím a něco po ní chci, zatímco ona se mě má nepřátelsky stranit a držet se ode mě dál, což se od ní podle emočních norem očekávalo, jsem se celkem vzpamatoval z toho neplánovanýho úleku. Avšak ten její první pohled mluvil za vše. Neušlo mi v něm, že je vážně ráda, že mě vidí a že mě má opět na blízku. Lhal bych, kdyby to u mě nebylo stejně, jenže kdybych nemusel, tak sem vůbec nejdu, protože jsem měl v úmyslu tý její bezpodmínečný žádosti vyhovět. Jenže to bych nesměl mít tu menší konfrontaci s bráchou.

„No vyjádřila, ale taky si řekla, že se nic z toho, co se stalo, Shannon nedozví, tak proč mi před malou chvílí málem rozbil držku? Co si mu řekla? I když… kdyby si mu řekla všechno, tak to bych tu asi nestál, protože to bych pravděpodobně asi ani nepřežil,“ navázal jsem v duchu započatý konverzace od ní samotný, což se mi hodilo, protože když jsem sem nakráčel s takovým odhodláním a zničehonic bych vyměknul, ona by toho zaručeně využila proti mně. Na druhou stranu jsem do tý svý řeči vtěsnal částečně i kousek nadhledu, aby viděla, že nejsem až tak v ráži jako jsem nejspíš původně vypadal.

„Cože?“ vypadlo z ní vyděšeně a nezvykle stručně, jenomže tentokrát jsem si z toho neměl šanci cokoliv převzít, když nemám sebemenší ponětí, na co to s takovým údivem vlastně reagovala. „Já jsem mu nic neřekla! Samozřejmě že ne!! To mě máš fakt za takovou blbku?“ dodala uraženě a v očích se jí šeredně zablýskalo. Její hlas se díky tý vyšší hlasitosti, kvůli mýmu nepodloženýmu obvinění, roznesl duchapřítomně po chodbě, načež jsem usoudil, že tohle mezi prahem řešit skutečně nemůžeme.

„Pozveš mě dál nebo na mě budeš křičet mezi dveřma, aby to všichni slyšeli?“ Nepáral jsem se s tím a říkal jsem zrovna to, co mi přišlo na jazyk. Z toho všeho blázince kolem, a hlavně mezi náma dvěma, jsem už takový emočně otupělý, že fakt mám naprosto nulovou snahu se nějak přetvařovat. Neria se zamyšleně narovnala, z tý stále prvotní pozice ve které mě uviděla a ustrnula v ní, potom si důležitě odkašlala, jako že jsem jí nic z toho nenavrhl a jí to napadlo samotnou, takže mi vzápětí ustoupila z cesty, abych mohl projít dovnitř. Zabouchla mi dveře skoro těsně za zadkem, aby mi to nějak vrátila a měla i navrch, a zůstala preventivně u nich, jako že je ostražitě připravená. Nebo možná taky očekává, že tenhle náš rozhovor nebude mít extra dlouhýho trvání. Jestli se povede v tomhle duchu, tak o to taky skutečně nestojím.

„Takže si mu nic neřekla?“ přeptal jsem se raději kontrolně znovu, jestli náhodou nezmění svojí odpověď, což bych se teda u ní vůbec ničemu nedivil. Přimhouřila dopáleně oči, že si dovoluju ji nařknout z takový nehorázný stupidity.

„Ne, sakra! Jasně, že jsem mu nic neřekla! Takhle pitomá fakticky nejsem!! A… A co se mezi váma teda stalo?“ vyzvídala celá lačná po informacích, ačkoliv se u toho nemožně mračila a tvářila se hrozně nepřátelsky. Celkově to s těma svýma výrazama celkem přeháněla, asi aby sebe samu přesvědčila, že z mojí přítomnosti není ani v nejmenším nadšená, protože jak jsem na ní zprvu odhadl, je za tu mojí přítomnost nefalšovaně ráda. Na tom jejím vítacím výrazu se absolutně nic nezměnilo.

„Spíš co se stalo mezi váma dvěma, že na mě zničehonic spustil s tím, co se děje mezi tebou a mnou,“ obrátil jsem ve svůj prospěch, abych z ní dostal to, kvůli čemu jsem hlavně tady. Přesněji řečeno, aby mi potvrdila moji teorii, kterou si moje živá fantazie vytvořila na základě toho střetu se Shannonem. Jenže kdyby se tak doopravdy stalo, asi bych se neudržel. Vzhledem k tomu, že jsem ji zas zastihl v jednom z jejích domácích oblečků, který jsem na ní měl nejraději, a to protentokrát podobných mini-kraťáskách jako minule a karmínově rudým tílku s krajkou, které ji těsně obepínalo ty její hříšný linie těla, tak jsem o tom dvakrát nepochyboval. Přes sebe měla přehozený maxi-svetr, který na ní doslova visel a který v tomhle případě zaujímal akorát praktický doplněk. Vzápětí jsem si nechtěně, zase, vybavil to naše dvojčíslo a měl jsem co dělat, aby se to na mě nějak neprojevilo.

„Shannon je totiž docela hodně všímavej, jestli sis toho ty ještě zatím nestačil všimnout,“ zabrblala jednak vysmívavě, ale zejména podrážděně, jako bych za to snad mohl já. Poslední dobou jsem měl ale důležitější věci na práci, než si všímat, jak si brácha všímá, protože pokud si dobře pamatuju, tak si fakt nikdy takhle detailně nevšímal. Nebo je taky možný, že je na mně a na Nerie vidět mnohem víc, že se něco děje, než jsem si byl ochotný připustit.

„V poslední době jsem si všímal trochu jiných věcí, abych pravdu řekl, což určitě chápeš, ne?“ využil jsem tý její neuvědomělý nahrávky, kterou jsem prostě nemohl nevyužít. Tahle moje dvojsmyslná narážka ji na malý moment zaskočila, když se nad ní zamyslela, aby odhalila její pravý význam, který ji nemálo pobouřil. Naoko ovšemže, protože jí v očích prazvláštně zajiskřilo a vsadil bych si i na to, že se na pár sekund sotva postřehnutelně pousmála. Podle toho, jak ji dobře znám, stoprocentně si na to aspoň jednou vzpomněla taky, i kdyby to nedala absolutně nijak najevo. Ale dala, a to mě nesmírně polaskalo moje ego.

„Tak teď si hlavně všímej toho, že nejsem vůbec odvázaná z toho, že seš tady.“ Nepárala se ani ona se mnou, přičemž to svoje tvrzení, kterým dodatečně reagovala na ten můj lehce nemravný komentář, okořenila o notnou dávku nevraživosti a uštěpačnosti. Nemohl jsem se zbavit toho přesvědčení, že se hrozně přemáhá, aby se ke mně chovala takhle protivně. Beztak jsem se cítil podivně spokojeně, když jsem ji měl konečně zase u sebe a směl jsem se na ni prostě dívat a mluvit s ní, i když tímhle stylem, který ale stejně hraničil s takovou skrytou provokací. Zvlášť potom, co všechno mi posledně navykládala a čím vším mě vyděsila, no, nic z toho se nedělo a my jsme se spolu bavili v podstatě jako normálně. Nezlobil bych se ovšem, kdybych tak věděl, co se jí právě honí hlavou. Hmm, anebo radši ne, protože to bych nejspíš nestačil koukat.

„To já si toho všímám. Jen se neboj, takže… fajn, já zas půjdu,“ usmyslel jsem si ve skrytu svýho škodolibýho já a furt jsem nemohl přijít na to čím to je, že se chovám takhle rozjařeně a ne jako hromádka neštěstí, za jakou jsem do týhle doby platil, než jsem zaklepal na její dveře a ona mi je s tím typickým kukučem otevřela, než si uvědomila, že se mají věci jinak, čemuž musí přizpůsobit i svoje chování. Povšiml jsem si, jak jí obočí vyjelo vysoko nahoru kvůli tomu, že jí taky určitě unikal důvod toho mýho poměrně bezstarostnýho jednání.

„Takže to je fakt všechno?“ vypadlo z ní s takovým nepochopením, že mě to až potěšilo, protože kdyby fakticky chtěla, abych odešel, nechala by mě jednoduše vypadnout, aniž by do toho jakkoliv zasahovala. Jo, mám pravdu, což mi mimochodem připomíná, že jsem vlastně zatím nezjistil to, co jsem si usmyslel, že zjistím.

„Noo, jo. Asi jo. Já nepochybuju o tom, co mi říkáš a navíc akceptuju to tvoje minulý rozhodnutí o tom, že se mnou teďka nechceš mít nic společnýho, takže jo, to je všechno,“ objasnil jsem příčinu toho, že ji nehodlám dál nijak otravovat, kromě teda toho, že po tom ona doopravdy ve skrytu svý komplikovaný duše touží. Co si budeme povídat, to i já.

„Žádný vyptávání se, jak mi je nebo jestli jsem v pořádku nebo jestli něco nepotřebuju?“ žasla nad mým suverénním přístupem, se kterým jsem sem vpadl a se kterým taky míním opustit tuhle místnost. Jenom až…

„Ne, protože já vím, že ti je blbě, že nejseš v pořádku a že ode mě jenom potřebuješ prostor, tak já ti ho samozřejmě dám,“ ujistil jsem ji přesvědčeně a poněkud hrdě, což na sebe relativně jsem, ale až takhle znát jsem to dát vskutku nemínil. Trochu pozdě… Můj tón hlasu a jeho zabarvení ale je to poslední, čeho si Neria všimla.

„Vážně?“ Nevěřila mi to, že by ten náš rozhovor proběhl takhle hladce.

„Akorát bych rád něco věděl, než odejdu a ukážu se zas, až na to budeš připravená.“ Nato se ironicky ušklíbla a pohodila s laxním vrtěním hlavou, jako že něco takovýho ode mě stejnak očekávala. „Vy jste se s bráchou rozešli?“ Tímhle jsem si splnil půlku svýho úkolu tady, v jámě lvové, vlastně lvice, která je stokrát nebezpečnější než samotný král zvířat. Příroda je mazaná. Stačí mi už akorát její upřímná odpověď a opravdu odejdu pryč. Neria na mě upřela svůj docela výhružný pohled znovu s podezřívavě přimhouřenými víčky, který též, kromě nesouhlasu nad samotným obsahem tý mý nemístný otázky, naznačovaly její nevůli na ni jakkoliv odpovídat. Pro změnu budou následovat brblavý připomínky, že se najednou zajímám nějak moc. Známe…

„Shannon ti řekl, že jo?“ vybafla na mě vzápětí, hnedka co jí to napadlo a rozpačitě na mě koukala s takovým posmutnělým stínem v její jinak bez ustání zachmuřený tváři. Musím uznat, že v tomhle mě trochu překvapila, ale zrovna záleží na tom, z jakýho důvodu jí zrovna tohle uvízlo v mysli.  Odvodil jsem si z toho, že ani jeden z nich momentálně neví, jak je to mezi nima. U nás dvou nejinak.

„On toho celkově moc nenapovídal,“ upřesnil jsem jí charakter naší nedávný interakce, která v podstatě probíhala beztak jednostranně, a to zejména z tý jeho. Shannon mi nedal ani šanci nějak smysluplně zareagovat, ale stejně bych to nepokoušel, protože mi připadal víc než vyvedený z míry a po úsměvu jsem od něj fakticky nechtěl dostat. Shannon má zatraceně dobrou ránu, to si pamatuju již těch několik dlouhých let pořád dost živě.

„No a co se teda stalo?“ tahala ze mě fakta značně netrpělivě, aniž by se aspoň pokusila o drobný náznak vlídnosti, abych jí dobrovolně něco prozradil, ale ona se namísto toho zakabonila o to nepříjemněji.

„No nějaký výhružky, nějaký narážky a taky obviňování a podezřívání. Oprávněně a úplně správně,“ shrnul jsem nanejvýš výstižně, abych to zbytečně nerozebíral, protože její fantazie je dostatečně rozvinutá na to, aby si to sama představila. Slabě si povzdechla, jakmile jí ta představa proběhla myšlenkama a byla nejspíš natolik detailní, že se jí krátce v očích odrazil obraz otřesení a lítosti. Potom se na mě zaměřila s takovou jedinou obezřetností, se kterou mě mlčky sledovala a pozorně hledala, tudíž jsem se začal soustředit na to, aby se jí nepodařilo na mě najít nic zvláštního, co by ji jakkoliv cokoliv napovědělo.

„A ty seš v pohodě?“ vyrukovala na mě náhle s takovou důmyslností, že jsem se musel hluboce zamyslet nad tím, jak se zachovám dál. Anebo tomu prostě nechám volný průběh. Vždyť před ní už nemusím absolutně nic skrývat, když jsme minule před sebou odhalili naprosto všechno.

„Já… Já jsem rád, že jsem tady,“ vyložil jsem karty na stůl záhy poté, co jsem posoudil, že tyhle všelijaký manévry jsou k ničemu, avšak to bude mít pravděpodobně nějaký negativní dopad na lehkost a povznesenost naší poměrně poklidný debaty. Rozpačitě na to zamrkala a přitáhla si svetr blíž k tělu, jako by jí snad byla zima, ale já si to pravý vysvětlení uměl vyvodit sám. Její mimika a neverbální gestikulace mi jednoznačně napovídala a jednala v můj prospěch. Nebudu si lhát do kapsy, já jsem z ní mimo nejspíš úplně stejně jako ona ze mě. Ta naše společná noc nás hluboce ovlivnila.

„Ale už bys měl jít,“ vrátila se opět k tomu svýmu původnímu přístupu, ve kterým mě od sebe odháněla, což ji zajisté radilo její pokoušený svědomí, který se stále potýkalo s těma všema hnusnýma pocitama, který vznikly z tý naší nevěry. Navzdory tomu nepochybuju o tom, že mě tu chce zrovna tak, jako já přímo prahnu po tom být tady. Nebudu ji ale nutit k tomu, aby si to přiznala, protože naposled to nedopadlo dvakrát nejlíp. Ovšem to záleží na úhlu pohledu, který se konkrétně u mě docela zásadně rozlišuje a dělí. U ní to taky nebude jinak.

„Dobře,“ neprotestoval jsem a rovnou jsem se k ní rozešel. Zaskočeně nepatrně ucouvla a začala slepě šátrat po klice, zatímco upřeně zírala na mě, jak se k ní soustředěně blížím. „ale ještě něco mám, než odejdu.“

„Jarede,“ napomenula mě příkře, když jsem schválně zdržoval, abych si její přítomnost vychutnal o další malý kousíček, než o ni přijdu na nejasně dlouhý, spíš předlouhý čas. Nasadila nekompromisní obličej, který mi nepovoloval jakýkoliv námitky, a otevřela mi dveře, který jsem rázným, svižným pohybem paže proti tomu jejímu, halasně přibouchl. Doslova to s ní konsternovaně trhlo, když ten můj asertivní krok nečekala.

„Jen mi slib, že…“ umlkl jsem kvůli tomu, abych si předem ujasnil, co od ní míním přislíbit, nebo to hlavně srozumitelně zformulovat. Pouze mi na to přikývla, že čeká na zbytek věty, přičemž mě nepřestávala rentgenovat neobvykle zastřenýma duhovkama, ve kterých se zběsile střídala jedna emoce za druhou.

„Vrátíš se brzo, že jo?“ vymáčkl jsem ze sebe po nějaký chvíli, jenomže to vyznělo tak debilně, že jsem toho ihned litoval. Měl jsem si dát nejspíš víc na čas, ale tohle? Jako kdyby jela někam na dovolenou nebo co… No kéž by, to bych se aspoň nemusel strachovat o to, za jak dlouho ji zas uvidím. Jinak ten nápad s dovolenou není marný. Pro svoji vlastní pohodu bych si to mohl nalhat a žít s tím vědomím, abych se nemusel každý den užírat tím, že jsem ji od sebe sám odehnal.

„To proto tak zdržuješ?“ Jakákoliv spojitost mezi mojí otázkou a její odpovědí mi totálně unikla. Někdy i pro mě, jakožto osobu, která ji velice důvěrně zná se vším všudy, byly ty její myšlenkový pochody záhadou.

„Nezdržuju,“ ohradil jsem se, aniž bych aspoň slabě tušil proti čemu. Pobaveně se na to akorát usmála.

„Nechceš odejít,“ konstatovala nevzrušeně jako by mi sdělovala, že je venku oblačno až zataženo.

„Ne, to teda nechci,“ nezaváhal jsem ani v tenhle moment, čímž jsem ji obratem viditelně uzemnil. Ten její sebevědomě sarkastický úsměv rázem zmizel, načež jí lehce povolila spodní čelist, když jí ta moje bezprostřední upřímnost usadila. Fakticky na ni nehodlám něco hrát, na to jsem až moc unavený.

„Jenže musíš,“ osvěžila mi paměť, asi po stopadesátý. Sám nemyslím na nic jinýho, jenže jak se do toho tlačím víc a víc, o to míň se mi k tomu daří přinutit se.  

„Nechci odejít, protože nevím, co bude potom,“ podělil jsem se s ní o svoji největší obavu, která po svým doznění ve mně vyvolala dokonce až strach. Co bude s ní? A co se mnou? Tohle Neriinu zatvrzelost nesporně obměkčilo, jakmile se i nad tímhle svědomitě zamyslela.

„Ani já ne,“ hlesla nevesele a oči se jí zatoulaly někam do neznáma, když se opět zabrala do svých někdy až přespříliš názorných iluzí. Sám nemám ponětí, jak se to odehrálo, ale zčista jasna jsem ji svíral pevně v náručí a každým centimetrem svýho já jsem ji naplno vnímal, jak z toho počátečního šoku, který ji úplně ustrnul, postupně povoluje a tiskne se ke mně úzkostlivě taky. Nedovolil jsem si pohnout, třebaže byť jen prstem, abych ten láskyplný moment náhodou nějak nezkazil, ale jakmile uvnitř mě začalo narůstat takový podezřelý napětí, rozpoznal jsem bystře, že je nanejvýš vhodný to tak akorát ukončit. Spustil jsem ruce z jejího útlýho tělíčka, načež nezaváhala a prudce se ode mě odtáhla, aby to aspoň vypadalo, jako že to utnula první ona, protože by mě jinak asi objímala nenasytně dál. Já bych se od ní taky s veškerým potěšením nechal objímat, a jak rád, nebýt tý neobvyklý narůstající tísni. Nejen v mých kalhotách myslím. A než jsem se stihl z tohohle rozkoukat, tak jsem ji pro změnu něžně tiskl rty na čelo, nejspíš v posledním zdržujícím gestu, který by mi přispělo alespoň několika dalšíma sekundama s ní navíc. Nato jsem se od ní už žádný odezvy nedočkal, jelikož to ji ohromilo jednou tak silně jako před pár vteřinama to moje nenadálý objetí.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem tiše, když jsem se ještě dotýkal její hebký kůže ústy a probíral jsem se jí přitom prsty v jejích kaštanových vlasech. Těsně předtím, než jsem dojel až nakonec jejich délky mě zachytila její sametová ruka, když mi omotala prsty kolem zápěstí, na kterým jsem měl jedno ze svých prvních tetování.

V dalším okamžiku jsem ji měl zas přitisknutou na hrudníku, který mi křečovitě svírala kolem dokola, aby mezi náma nebyl ani jediný milimetr volnýho místa. Ačkoliv jsem právě uvnitř doslova jásal, na rozdíl od tý předešlý úzkosti, a využil jsem týhle situace na maximum, neucházelo mi, že z toho jejího chování vystupuje jakási zoufalost a bezútěšnost. Nebylo třeba nějak složitě dumat nad tím proč asi. Tak či onak jsem ji ruce omotal okolo ramen, co nejvíc daleko kam jsem jimi dosáhl a vychutnával jsem si to. K tomu to vědomí, že je pro ni stejnou měrou obtížný mě nechat odejít, jako pro mě se do toho přinutit, to mě vskutku uvádělo do euforie. Nic není ztracený, jak se zprvu zdálo…

„Já taky,“ přidala se k tý mojí omluvě a opřela se čelem přesně uprostřed hrudi, kde mi tlouklo srdce jako splašený. Vtom ke mně vzhlédla a vpila se do mě tápavě těma svýma hlubokýma očima, ve kterých se ta nejsladší čokoláda právě rozpouštěla. No a já jsem dokonale nahranej.

Další kapitolku budu muset rozdělit opět na dvě části, protože má něco přes 6 stránek, ačkoliv jsem velice nerada, že zrovna to, co se tam budu odehrávat, budu muset půlit. :D Ale v závěru to vlastně není možná úplně na škodu. :D Je se na co těšit, tentokrát fakt jo. :D :)

Chci opět nejvíc poděkovat svým dvěma čtenářským a nejvěrnějším srdíčkům, které mi pokaždé dělají největší radost. Pavlušce a Peťulce, které mě svými nádhernými komentáři vždycky nejlíp podrží. Děkuju vám, ženy moje! Bez Vás bych si ani neškrtla. :D :33 <3

A ovšemže děkuju i všem ostatním, protože já vím, že čtete, a nesmírně si toho cením. Strašně moc děkuju za podporu, která je pro autora vážně důležitá. :3 x)) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 33. kapitola: