OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 9. kapitola

27.11.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 831×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola - „To bude tím, že ona žádná kořist není.“

Chester

„Měl jsem na práci jiné věci,“ hlesnu pobaveně a ušklíbnu se. Dianě podám svou mikinu, která se válí na posteli, aby se mohla obléknout, jelikož je nahá a Nick ji hltá očima, což mi nedělá dobře, protože je moje. „Přišel sis pro další láhev chlastu?“ Belhám se k němu.

„Tušil jsem, že minulá slast ti dá zabrat. Bylo to neuvěřitelné, vážně." Hrdě mě poplácá po zádech, jako by na tom, jaký jsem masochista, měl svůj podíl. „Máš nejdrsnějšího upíra v okolí. Měla by sis ho vážit, maličká!" zavrčí otcovsky s přímým pohledem do Diiných vyplašených očí.

Moje maličká se ošije a skloní podřadně hlavu.

„Zařaď zpátečku. Tady už se nic dít nebude.“ Rázně ho popadnu za paži a rvu ze svých dveří. Neberu si servítky, pro něj i ostatní jsem velké zvíře a to se mi líbí. „Bylo toho trochu moc,“ ušklíbnu se, když těžce dopadám na levou nohu, která stále palčivě pobolívá. I když se snažím elegantně sejít ze schodů, vypadá to jako by se ze schodů valil mrzák.

„Bianka se činila.“ Nadšeně se rozesměje. „S tím snad nemůžeš ani souložit, ne?“ všimne si mé neohrabanosti.

„Vole!“ otituluju ho a s křivým děsivým šklebem se svalím do pohovku.

„Zdá se, že Dianka je stále krásně krotká… Že sis ji nevyučil pro upíří slast, když před ní padl na zadek i samotný Oskar.“ To jméno řekne s takovou úctou, až se dávivě zašklebím. „Byla by zřejmě lepší než Bi.“

„Nestarej se,“ zavrčím ostře. Nemíním mu vyprávět nic. Nechci, aby nikdo z mé nové party, kde jsem doslova někým jiným, věděl, jak to mezi mnou a Di je. „Mě nyní tíží jiné věci,“ zavrčím a zadívám se skrze čirou tekutinu, kterou jsem si nalil do sklenky. „Nějaký idiot se baví tím, že děsí Dianu i dvojčata. Netuším, kdo to může být… Tedy tuším, ale…“ odmlčím se. Dianiny názory a postoje znát nemusí. Ta by svého Dicka chránila, i kdyby jí před očima zavraždil vlastní krev. On je totiž stejně jedinečný jako ona, evidentně proto si tak dobře rozumí a to i beze slov! „Prostě mu to nemohu dokázat,“ zavrčím a pevně stisknu sklenku, jako bych ji nejraději chtěl mrštit proti zdi.

„Kdo to podle tebe dělá?“

„Ale,“ mávnu rukou. „Takový jeden můj kamarád a dlouhodobý ctitel Diany. Pár dní tu byl a nevím proč, choval se dost divně. Nemám z něj dobrý pocit, i když si vlastně říkám, proč by to dělal? Diana je poslední, komu by ublížil. Nevím, co si o tom myslet.“

„Takže holčička má ctitele?“ Zářivě se usměje. „Není se čemu divit. Je pěkná… Ale ten tvůj kamarád. Sám víš, jak jsou upíří nepředvídatelní. Třeba už ho přestala bavit. Říkal jsi, že byla jiná. Pokud jsi ji změnil k obrazu svému, možná jsi ji změnil natolik, že už mu na ní nezáleží a baví ho, když jí týrá a ubližuje. To je přece typické.“

Zastavím se, sklenici napůl cesty ke rtům. „Říkal jsem ti, že byla jiná?“ vydechnu a zamyslím se. Ať se snažím, jak chci, nemohu si na nic takového vzpomenout! „Nevzpomínám si, že bych ti něco takového říkal…“

„Jak bys mohl. Byl jsi na šrot.“

„Co jsem do hajzlu ještě povídal?“ Prsty si vjedu do vlasů, protože nejsem rád, že to ví!

„Pročpak? Je snad něco, co bych vědět neměl?“ uchechtne se, evidentně pobaven mou strohou opatrností. „Jen jsi povídal, že byla ohnivá, že jsi ji musel vychovat. Moc si toho nepamatuju, také jsem byl pod parou. Ale jelikož mám rád neposlušné ovečky, tak tohle mi nejspíš zůstalo v hlavě.“

Nespokojeně zamručím a projedu si dlaní černé pichlavé vlasy. To poslední, co jsem chtěl, bylo svěřovat se! „Mlel jsem pitomosti…“ zamumlám a znovu se natáhnu pro nově otevřenou láhev alkoholu. Do hajzlu, piju nějak moc a často, uvědomím si protivně. Snad proto pak povídám věci, o kterých bych normálně ani nemektnul!

Stáhnu dlaň a celkem zbytečně se snažím mužně zvednout, protože díky té probodnuté noze se zvedám jako mrzák. Dobelhám se k lednici a začnu Dianě ohřívat krev k snídani.

„To je pro ni? No ty jsi mi ale pečovatelský upír. Úplně druhý otec,“ popichuje mě s jiskrami v temných očích Nick.

„Drž hubu,“ zavrčím s úsměvem a nevšímám si jeho stupidních narážek, které pro mě nic neznamenají. Nad tohle jsem se přenesl.

„Přijdeš večer?“

Letmo zavrtím hlavou a pohlédnu na něj. „Ne. Nějakou dobu se tam asi neukážu.“ Musím trochu brzdit a především se postarat o Dianu a děti, pokud Dicka nepřestane bavit hrát si na ničemu.

„Bianka má pro tebe připraveného něco nového… Po tomhle prý budeš v sedmém nebi,“ zavrčí zastřeně Nick a snaží se mě nalákat. Ovšem nemám zájem, protože to prozatím vypadá, že se Di alespoň trochu zlepšuje a náš vztah se mění podle mých představ. Až zas budu na dně, půjdu s tím zatočit po svém, ale zatím si musím dát odklad. Jsem jako mrzák. „Přece se nenecháš přemlouvat. Tahle maličká ti nedá tolik, co Bianka, to sám víš.“ Poukáže na sexuální zkušenosti, které Di stoprocentně nemá, a právě to se mi na ní líbí. Ta skutečná nevinnost a naivita, se kterou se mi oddává, aniž by někdy podlehla někomu jinému.

Nick se podivně naklání a s potutelným děsivým úsměvem šilhá kamsi za má záda. Okamžitě se obrátím a střelím pohledem na Di, která stydlivě klopí hlavu a tiskne si dlaně k mírně vystouplému břichu.

„Drž hubu,“ syknu a zamračím se na dravého upíra, který se celou situací neskutečně baví. Jsem pro něj vlk, který opečovává své jehňátko – jak dojemné! „Je ti špatně?“ přispěchám a zajedu jí dlaní pod tričko, aniž bych čekal na odpověď. Do dlaně mě mírně bodá nervozita a jakási ostrá bolest, kterou se můj následovník brání.

„Ještě jsem neviděl, aby někdo o svou kořist tolik pečoval… Na tvém následovníkovi ti musí hodně záležet,“ hlesne provokativně Nick a protivně se zazubí.

Přivinu Di do své náruče, kde mírně zjihne a napjatost z jejího těla mizí spolu s bolestí a obavou našeho nenarozeného dítěte.

„To bude tím, že ona žádná kořist není.“

Di ke mně poplašeně zvedne oči, na což nereaguju. Raději jí podám sklenici s krví a obezřetně pozoruju, jak s pohledem přilepeným na mé tváři důvěřivě pije.

„Biance klidně vyřiď, že své služby může momentálně věnovat někomu jinému. Třeba tobě,“ zavrčím nadřazeně. Je mi jasné, že na tohle je Nick krátký a nikdy není schopný přijmout tolik bolesti jako já. Dělá to ze mě jednoho z nejlepších, ale na tom mi nezáleží. Dělám to z jiných důvodů, než je čest mezi sebrankou upírů.

„Jakpak to, že není tvá kořist?“ zaševelí se zájmem. „Já myslel, že je. Koneckonců jsi o ní neustále takhle hovořil… Jako o své oblíbené hračce a oběti.“ Násilně si olízne rty a drápy si náznakově přejede po krku.

„Tím jsem dával najevo skutečnost, že je moje a vy už tím pádem na ni nemáte sebemenší nárok!" usměju se na něj mateřsky. Není špatný, ale je to prvoplánový upír. Chápe jen mučení a vysávání. Nemá cenu pokoušet se mu cokoliv jiného vysvětlovat.

„Když to říkáš, Chazzy…“ hlesne nevýrazným hlasem. „Kdybych nechápal tu zástěnku majetnosti, žárlivosti a péče, možná bych si to myslel. Ale takhle ta tvoje láska bije přímo do očí!“ Kupodivu jeho hlas nezní nijak posměšně, ani sarkasticky. Spíše běžným oznamovacím tónem, ale přesto se ohradím.

„Pokud chceš rýpat, tak raději odejdi,“ vycením špičáky. Je mi jasné, jak to všichni upíři mají! Vidí v tom slabost a mají z toho legraci. Kdo by se nesmál upírovi, co miluje svou ovečku!

„Nerýpal jsem. Myslím to vážně. Sluší vám to spolu.“

„Nelži!“ zavrčím příkře.

Nick zavrtí hlavou a vydoluje na tváři laskavý úsměv, jak jen to jako upír dokáže. „Tohle se přece může stát i těm nejzarytějším a nejdrsnějším upírům,“ mrkne na Dianu a vypadá tak nostalgicky, jako by se sám přehraboval ve vzpomínkách. „No nic, potáhnu,“ odkašle si a oklepe se, jako by to ze sebe chtěl setřást. „Kdybys chtěl přijít, víš, kde nás najdeš.“

„Nicku, taky jsi byl..?“ polkne Di s naivním zasněným pohledem a obrátí se na něj, když upír rážně pochoduje k oknu.

Ihned se zastaví v kroku a probodne ji blyštivým pohledem. „Byl… Jednou.“ Tvář mu protne bolestný škleb. „Buďte rádi, že se máte.“ Vydechne tupě a vyskočí z okna tak rychle, že to moje maličká zřejmě ani nestačí pořádně zpozorovat.

„To jsou zvraty,“ zavrčím s povytáhnutým obočím, protože jsem překvapený. Tohle jsem u chladného stratéga Nicka nečekal. Ovšem on netuší, že Di mě nemiluje… Je se mnou jen proto, že dítě potřebuje můj jed. Až se narodí, už se beze mě klidně obejde nejen ona, ale i děti.

„Věděl jsi to?" položí mi celkem zbytečnou otázku.

Kdyby pohlédla do mého obličeje, viděla by ten náznak pobuřujícího překvapení. Tak Nick měl lásku, zavrtím zahloubaně hlavou a pohladím ji po suchých vlasech, které trochu nabírají na síle.

„Pusť mě, prosím,“ hlesne a lehce zatlačí na mou hruď.

Tvář mi protne stín a z hrdla mi vytane zvučné ostré zavčení.

„Jen bych si chtěla dát ještě trochu krve…“

Nepříjemný pocit ze mě opadne a já se vřele usměju. „Jen do toho,“ řeknu nadšeně. Jsem rád, že má zas chuť pít, protože potřebuje nabrat sílu. Je tak drobná, že když ji chytím do náruče, bojím se, abych jí nezlámal všechny kosti v těle.

„Slíbil … Slíbil jsi, že mi ukážeš okolí,“ dostane ze sebe obezřetně, zatímco dopijí druhou sklenici krve.

Překvapeně se zadívám do jejích nejistých popelavých duhovek. Nečekal jsem, že si mou nabídnu bude pamatovat, natož snad, že by toho sama od sebe chtěla využít. „Pokud chceš, tak stačí vzít dvojčata a můžeme vyrazit.“

„Vážně?“ zatváří se, jako bych jí snesl modré z nebe. „Děkuju! Děkuju,“ hlesne nadšeně a padne mi kolem krku, zatímco celá září.

„O nic přece nejde.“ Opatrně jí odrhnu vlasy z obličeje. Jsem z její náhlé bezprostřednosti trochu vykolejený, ale příjemně překvapený. Všechno mi to přijde tak přirozený,až mi na okamžik naivně připadá, že všechen její strach je pryč, což je samozřejmě nemožné, protože si nemohu nepovšimnout té nejistoty. Nic zásadního, díky čemu by se všechno najednou tak rapidně zlepšilo, se nestalo.

„Pro mě to znamená hodně," řekne plaše a těká po mé tváři zasněným pohledem.

„Tak proč jsi to neřekla už dřív? Já přece nechci, abys byla pořád zavřená tady. Proto jsem vás sem nevzal! Ven můžeš jít kdykoliv. Přece jsi chodila, můžeš i teď, i když tu jsem." Stále si myslí, že je mým vězněm. Je tak těžké ji přesvědčit o opaku…

„Dřív nebyla možnost,“ zamumlá stroze a odtáhne se.

Evidentně jsem ochladil její nadšení, protože její dobrá nálada díky jedné špatné otázce zmizí, jako by snad ani nebyla. „Di, já…“ chtěl bych jí toho tolik povědět, ale nesvedu to. „Dojdu pro dvojčata,“ dostanu ze sebe.

Moje maličká poslušně přikývne se skloněnou hlavou, ale už se na mě ani nepodívá. Nikdy jsem netušil, jak nepříjemné je, být pouhým pánem kořisti, která je pro mě celým světem.

* * *

„Mám rád, když svítí měsíc…“ přiznám tiše a pozoruju majestátný měsíc, který se vyjímá vysoko na nebi. To mdlé světlo dopadá na všechno kolem a přináší poklidný mír, který mi tak moc chybí! Teď už to nevnímám, ale kdysi ze začátku jsem si nemohl zvyknout na fakt, že už se nikdy nepostavím do přímého slunečního světla. „Takové slunce pro upíry,“ usměju se a zamířím k lesu, odkud se ozývá tiché zděšené výkřiky ptactva, když mezi nimi proletí divoký běsnivý upír, ženoucí se pro radost za srnou či divokým prasetem.

Prstem ukážu na louku na druhém konci. Rozprostírá se před námi zelená plocha, posetá drobnými různobarevnými kvítky s vícero využitími. Posadím dvojčata do měkké trávy a utrhnu jeden fialový květ.

„Nepřipomíná ti to něco?“ hlesnu poťouchle a přejedu jí drobným kvítkem po tváři.

Di zádumčivě přemýšlí a lehce uhýbá před šimravými doteky. „Ach, ty krystalky,“ zazubí se vesele a melancholicky vzdychne. Urychleně se sehne a utrhne plnou hrst trávy, kterou po mně hodí. Je to tak bezstarostné gesto, až mě to potěší.

Když po mně chce hodit další nálož květeny, chytím ji v pase a povalím do trávy, až vypískne. Nevšímám si jejích obezřetných pohledů a cpu jí natrhané květy za oblečení, až se pode mnou rozesměje. Dělá mi to tak dobře…

„Charmed!“ zahlaholím, když si všimnu, jak se malá snaží jednu z těch lila květů strčit do úst. Jakmile jí květinu vezmu, rozbrečí se. „Char, tuhle kytičku nemůžeš jíst.“ Utírám jí slzy. „Na,“ strčím jí do dětské ručičky světle modrý květ, který si ihned nacpe do úst a žužlá jej.

„Není to jedovatý?“ ozve se za mnou s obavou Di.

„Copak bych jí dal jedovatou kytku? Tahle jí nic neudělá, je jen sladká,“ usměju se a sleduju, jak se ji Drak snaží napodobit.

„Nějak se v tom vyznáš," mumlá Di, zatímco mě obezřetně pozoruje.

„Mám v tom trochu praxi,“ zazubím se nenuceně a přivinu ji opět k sobě, zatímco pohledem pohlížím na naše dvojčata. Tak nějak mě to uklidňuje, když jsou šťastné.

„Co se s těma kytkama dělá?“

Poťouchle se ušklíbnu a pohladím ji po lámavých tmavých vlasech. „Já myslel, že už ti to došlo…“

„Vážně krystalky?!“ Tvář jí zahalí tak šibalský a ďábelský výraz, až se rozesměju.

„Zdá se, že tě to nesmírně potěšilo,“ ušklíbnu se. Je mi jasné, co se jí nyní honí hlavou. Lila krystalky to bylo něco pro ni! „Ono je tu v okolí spousta zajímavých věcí. Ráj pro domácí výrobu, chtěla bys to zkusit?“ Odpověď je mi předem jasná, protože se Di neřestně usmívá a v očích jí skoro tančí mé bájné plamínky.

„Mohla bych?“

Přimhouřenýma očima na ni mrknu. „Asi jsem si pod sebou podřezal větev,“ zazubím se. „Ale pokud mi slíbíš, že mě nebudeš trávit každý den, tak ti na takovéhle malé kouzlení přinesu z knihovny knihu bylin.“

„To bys mi udělal vážně velkou radost,“ vydechne okouzleně. „A neboj, nebudu tě trávit pořád. Občas to budu chtít taky nechat na tobě. Snad si nemyslíš, že tě nadopuju krystalkami a pak všechno sakra oddřu sama.“ Provokativně vyplázne jazyk.

To její sakra mi zní jako rajská hudba. Její erotický náznak si užiju a mysl mi zaplaví vášnivé choutky. „To by možná nebylo tak špatné. Už mám své roky a navíc teď ta noha,“ usyknu hraně.

„Když mě se strašně líbí, když seš … hm … aktivní.“ Jedním pohybem se mi vyhoupne na klín, zatímco se opírám lokty o tvrdou zem a zakláním hlavu. „Je strašně romantický, když se mazlíme oba, než když…“

„Než když co?“ povytáhnu obočí a snažím se v jejích očích najít jiskru, která tam ještě před chvílí byla.

„Než když se mazlí jenom jeden,“ povzdychne a svůdně přivře víčka. „Je tu fakt krásně. Měsíc vysoko na nebi, kolem samý šlechetný kytičky. Mám ráda romantiku.“ Zasněně se ke mně přitulí, až cítím její čarovnou dívčí vůni. „Hlavně lásku při měsíčku.“ Stydlivě si skousne spodní ret a protne mě zkaženým pohledem.

Divoce se rozesměju. „Není nad zkaženou romantičku!“ zavrčím a přitáhnu ji k sobě. „Kdo mi tě takhle zkazil? Já jsem totiž také strašně romantický, ale nikdo o tom neví,“ dráždivě ji kousnu do brady.

„Sakra, to mi ještě scházelo… Najít si druhýho romantika,“ povzdychne si a v očích jí planou ohně a osvětlují tu šedost, kterou mám tolik rád. „Víš, co mi ještě přijde romantický?“ zavrní mi do ucha jako kočka a svůdně se o mě opře. „Když na sobě vůbec nic nemáš!“ Blýskne zákeřně očima. „Sakra, že nemáme nikoho na hlídání, mohli bychom pod širým nebem…“ stydlivě sklopí zrak a zavrtí se mi v klíně, až zatnu čelist.

„Neprovokuj!“ zavrčím ostře. Líbí se mi, když se zas chová tak uvolněně a je svá. Kdyby to šlo, strčil bych na chvíli dvojčata k Mie, jenže… „To je zkrátka nevýhoda života ve dvou,“ pousměju se a mrknu na naše ratolesti.

„Myslíš, že měl Nick vážně někoho, koho měl rád?“

Ztuhle pokrčím rameny. „Když to říkal… Nikdy předtím se o tom nezmínil. On spíš stále jen rýpe, takže pokud ano, tak bych to jeho přiznání bral jako slabou chvilku.“

Mé maličké se ve tváři objeví skoro neznatelná zášť, když cukne pažemi a odtáhne se ode mě. Posadí se kousek od mého boku a pažemi si obejme kolena, zatímco pozoruje malé. „Taky jsem tvoje slabost?“ Ten hlas je zas tak křehký, zmožený jakousi bolestí.

„Jsi,“ usměju se. „Ale rozhodně ne ve špatném smyslu slova. Už dávno nemám pocit, že bych se za to měl stydět. Nevím, jak to měl Nick, ale myslel jsem to tak, že pokud ho to zasáhlo, tak je jasné, že o tom jako ostřílený násilný upír nerad mluví. Navíc tím jeho maska vraha dostává značných trhlin.“ Dravě se usměju, protože tohle se mě už dávno netýká.

„Takže ty tuhle slabost sám sobě připustíš, ale u ostatních, třeba u Nicka ji odsuzuješ.“ Zahloubaně se podrbe ve vlasech a zastrčí si pramen vlasů za uši, což mi vadí. Měla by do svých dlouhých loken vjíždět prsty a natřásat je, tak jako kdysi… „Sám musíš uznat, že tě těší víc, když o mně můžeš vyprávět jako o poslušný ovečce, než jako o lásce, která by ti případně mohla být rovna.“ Celá se oklepe, jako by na ni sáhl chladný vzduch.

„Ale já ji přece neodsuzuju!“ Nechápavě ji probodnu mírně zvráceným pohledem. „Nick ji odsuzuje, ale já ne. Jen říkám, jak na to pohlíží on. Jemu to prostě kazí image. Upíři sotva sbalí upíří děvku na dojemné story ze svého života.“ Dávivě se zašklebím. „A jako o ovečce o tobě dávno nemluvím. Já se s nimi o tobě nebavím vůbec,“ zamumlám a strčím si do úst útlé stéblo trávy, které je lehce orosené.

„Nebavíš?“ Zamrká rychle víčky. „Stydíš se za mě? Vždyť já, já se snažím být ti přínosem,“ hlesne zbaběle a skloní hlavu, jako by snad nepříjemně selhala.

„Přínosem?“ zavrčím zhurta. „Do hajzlu, nemluv o sobě jako o nějaké věci!“ Neurvale vytrhnu trs trávy. „Nebavím se s nimi o tobě, protože jsou to idioti, kteří by našemu vztahu nikdy neporozuměli. Není v tom žádný stud! To přece ani nejde, protože oni mi tě závidí.“ Hrdě vypnu hruď a cítím se velmi dobře, když vím, že mám něco, po čem by každý upír toužil. Ti, kteří dokážou feromony ovládat i nás nemrtvé, jsou velmi cenní. Navíc Di je krásná a vzácná i pro svou povahu buřičky, i poslušné kořisti, pro kterou jsem bohem.

„Proč by ti měli závidět mě?“ řekne nedůvěřivě a ošije se.

„Protože máš dar feromonů, co dostávají upíry do kolen," zavrčím prostě, protože se mi nechce mluvit ani o Oskarovi, natož snad o její momentální poslušnosti, což jsou další důvody, proč nad ní slintají, pokud pominu fakt, že se jim prostě líbí...

„Ne všichni to maj rádi," hlesne a připomene mi tak můj počáteční postoj, když jsem jí za použití feromonů na mou osobu trestal. Byl jsem naštvaný i proto, že se dotýkala mé slastné jizvy a chtěla mi vytvářet další. Zvláštní, protože teď bych si tak přál, aby to zas dělala, aby porušovala pravidla, tak jako dříve… „Víš, že by mě od tebe žádný neodlákal.“ Povídá to tím slušným spisovným tónem bez jakékoliv emoce, což mi nepřidá.

„Kdykoliv můžeš odejít, to dobře víš. Já tě u sebe nedržím.“

„Proč tohle říkáš? Víš, že s tebou chci být.“ Hluboce si povzdychne a přitulí se ke mně bokem. Je tak drobná, tak zranitelně křehká, až mě to děsí. „Nemůžu tě opustit.“ Obrátí ke mně své šedé psí duhovky. „Zemřela bych steskem.“ Nosem se mi jemně otře o tvář. „Copak ty bys mě chtěl ztratit? Svou lásku – svou kořist?“

„Přestaň s tou kořistí!“ prsknu hrubě a zamračím se. „Přece jsme se na tom dohodli. Po porodu můžeš odejít i s dětmi. Pořád to platí. Pokud ses rozhodla jinak, tak budu jediné rád, ale nechci, abys tu zůstávala proto, že máš pocit, že mi patříš.“

„Ale já ti patřím! Chci ti patřit!“ Zašeptá zvráceně a něžně mi přejede jazykem přes linii spodního rtu. „Neříkej, že ti nedělá dobře, když jsem jenom tvoje a můžeš mě ovládat po svým. Nebuď na mě ošklivej.“

„Jenže je ovládat a ovládat,“ zavrčím, když se proberu z euforie doteků, kterými mě tak příjemně okouzlila. „Copak ty už nechceš, aby to mezi námi bylo jako dříve? Přece nemůžeš chtít, abych se k tobě choval jako k oběti,“ zavrtím dlouze hlavou a v hrudi mi mohutně nabývá podivný svíravý pocit.

„Chazzy, kdybychom si byli na začátku rovni, nikdy bych se do tebe nezamilovala.“

Nepříjemně zalapám po dechu, jak se to sevření znásobí. Tímhle mě vážně nepotěšila! Je tak nechutné vědět, že kdybych si nevynutil city, nikdy by mě nechtěla. „Tohle mi moc ego nepozvedlo,“ poušklíbnu se, abych nedal najevo, jak moc mě to zasáhlo.

„Copak to nechápeš?“ semkne ruce a zadívá se do nebe, jako by se opájela tím měsíčním svitem. „Zkus mě pochopit. Jak by ses cejtil, když bys už od malička musel bojovat sám za sebe a nikoho bys neměl? Nikoho, kdo by tě měl rád, kdo by se o tebe staral a ke komu bys mohl vzhlížet. Nikdo by tě nevychovával a tobě by tak moc tohle všechno chybělo.“ Hlas má zastřený úzkostí, zatímco ustavičně mrká, jako by chtěla zakrýt slzy.

„Víš, rodina není vždycky taková, jak si představuješ,“ odfrknu. I když já měl někoho, kdo pro mě znamenal hrozně moc. Kdyby se to tenkrát nepokazilo, nikdy bych se s Oskarem nespolčil… „Nikdy ses přede mnou přece neskláněla, tak proč bys to měla dělat teď?“

Obdaří mě pohledem, jako by ve mně snad viděla boha. Oči ze široka rozevřené v bezbožné úctě a radosti.

„Copak ty to tak doopravdy chceš?" zadívám se na ni a nevím, jestli vidím její opravdovou tvář nebo se v ní zračí jenom moje povedená "výchova"… Je stále tak jiná, tak cizí.

„Stejně jsme si nebyli nikdy rovni.“ Trhne přemýšlivě rameny. „To, že jsem se o to snažila, mě jenom vyčerpávalo. Budu klidnější, když budu vědět, že jsem tvoje – že ti patřím. Je to jistota, že mě neopustíš. To upíři nedělaj,“ zavrtí poklidně hlavou a černé vlasy se jí lehce rozprostřou po zádech, až mám chuť je pohladit. „Je to mnohem bezpečnější. Seš teďka největší upíří king v okolí. Budeš si mě jako svou kořist hodně hlídat.“ V očích jí vytane sebevědomí a bezmezná jistota. „Já můžu být tvoje kořist a milovat tě, vzhlížet k tobě, patřit ti. Navíc je nesmírně vzrušující, když ty jsi ten silnější a děsivější a já ti tak bezmezně podléhám,“ zavrčí zvráceně a kousne mě do krku.

Mírně usyknu a s těžkým povzdechem ji obejmu kolem pasu, přitáhnu k sobě. Už dávno pozoruju, že ta její původní ohnivost je jen obranná póza, za kterou se snaží schovat. Přesto mě do sebe nikdy nenechala nahlédnout a já ji vlastně ani pořádně neznám. I když co ona vlastní ví o mně? Zná jen mou upíří éru. O mém lidském životě neví vůbec nic.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 9. kapitola: