OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královnina služebnice - 9. kapitola



Královnina služebnice - 9. kapitolaSiannu čeká výlet za zlatníkem do města, kde si po původním šoku konečně užije trochu klidu a normálního života.

9. kapitola - Cesta na svobodu

Sianna se vzbudila s úsměvem na tváři. Do pokoje jí skrz ledabyle zatažené závěsy svítily teplé sluneční paprsky, které jen podtrhovaly její dobrou náladu. Včera se zúčastnila už třetího plesu. Kníže Belitsk se k ní choval hezky, rád si s ní povídal a nejspíš se mu i líbila její společnost, ale i sebemenšího dotyku se bál. Když se včera omylem dotkla jeho ruky, okamžitě ucukl a Sianna to upřímně oceňovala.

Možná tu hru na zplozence pekel trochu přeháněla a historky, které si s knížetem vyprávěla, si značně přibarvovala, ale zabíralo to. Včera si dala o pár sklenic vína víc, než bylo potřeba. Teď se musela usmát, když si vzpomněla, co to knížeti vykládala. Bylo jí asi osm let a měla vysoké horečky. Tenkrát byl nemocný i Havlil, oba museli zůstat u bylinkářky na několik dní. Stařenka jim tehdy před spaním vyprávěla o malé holčičce, která snědla v lese jedovaté houby, měla z nich vidiny a snažila se lézt po stropě v domnění, že je pavouk. Ani jeden z nich potom celou noc nespal. Zrovna tenhle příběh si Sianna včera trošku upravila a pověděla ho knížeti. Stařec pak vypadal, že za chvíli omdlí.

Vylezla z postele, roztáhla závěsy a posadila se ke stolu. Měla by vyrazit na snídani za Marion - Talida už jí odmítala dělat služku, prý je Sianna dospělá a pokud se není schopná dojít najíst, ať si třeba pojde hlady -, ale zůstala chvíli sedět. Chtěla si užít ty okamžiky štěstí a klidu, kdoví jak dlouho potrvají. Pak se přece jen převlékla a učesala. Seběhla do přízemí, prošla chodbou kolem ubikací lovčích až do kuchyně.

„Dobré ráno!" pozdravila hned mezi dveřmi s úsměvem. Kuchaři měli napilno, každý pobíhal po místnosti s hrnci, mísami a talíři, takže se kolem nich prosmýkla k úzké lavici a stolu u zdi. Tam už seděla Amabel a cpala se meruňkovým koláčem. Měla nové svítivě bílé šaty a v uších moc hezké náušnice. Sianna nečekala dlouho, za malý moment k ní Marion přinesla velký kus koláče a misku plnou ovoce. Další z výhod plesů byly snídaně druhý den, když dostávaly zbytky ze slavnostní tabule. Amabel přivítala Siannu s přátelským pousmáním. „Koukám, že se včera dařilo. Takhle brzo vzhůru a takhle veselá moc často nejsi," řekla černovláska, když spolkla velkou jahodu ze Sianniny misky.

„Moje dobrá nálada ještě neznamená, že mi můžeš krást jídlo," upozornila ji a kývla k dívčiným novým šatům. Amabel se k nim nevyjadřovala slovy, ale zčervenala jako rak, a to je s její tmavou pletí co říct. Zbytek snídaně snědly potichu. Sianna jako tradičně chtěla odejít ven, kde denně hledala únik ze zámku, ale Amabel chytila její ruku, zavěsila se do ní a vyrazila se Siannou.

K jejímu překvapení už před zámkem čekaly Maira a Tysha. Amabel dovedla Siannu až k nim. Musela to udělat schválně. Sianně sice nevadila jejich společnost, ale při každé příležitosti chodila ven sama. Trojice dívek si nejspíš smířila se svým údělem a Sianna neměla zapotřebí jim pořád dokola vysvětlovat, že ona se s tím smířit nehodlá.

„Hezké šaty," prohlásila Tysha směrem k Amabel. I ona byla v úplně nových šatech nebesky modré barvy. Měla i nový náhrdelník s velikým smaragdem uprostřed a náušnice vykládané diamanty. Maira také dostala svou odměnu. „Dneska je tak hezky. Chtěly jsme strávit den venku s naší samotářkou." Tysha se významně podívala na Siannu. „Nevadí, že ne?"

„Ovšem. Čerstvý vzduch vám jen prospěje," kývla Sianna. Všechny tři se tomu rozesmály a následovaly nejstarší dívku, která zkušeně procházela zahradou i parkem. Po několika požadavcích od Tyshy a Mairy o tom, že chtějí někam do stínu a někam, kde nefouká vítr, je dovedla k altánku na ostrově. Dnes tady neseděla Asra. Tu vlastně Sianna už skoro dva týdny neviděla. Párkrát ji napadlo, jestli si slepá mistryně nenašla nové místo, kde ji nikdo nebude vyrušovat. Teď se bez ostychu všechny posadily kolem kulatého stolu a Maira, Amabel i Tysha si se zájmem prohlížely okolí.

„Ani by mě nenapadlo, že je tady něco takového. Jak jsi to tady našla?" zajímala se Maira.

„Jen jsem tak chodila, až jsem našla jeden z těch mostů. Pak se sem prostě musíš dostat." Maira to odkývala s poznámkou, že tak je to i u ní doma v Alestonu, velkém přístavním městě s vodními kanály.

Potom se začaly bavit o svých nových šatech a špercích a o zamilovaných dopisech, co dostávaly. Každou chvíli některá z nich soucitně pohlédla na Siannu ve starých modrošedých šatech bez jediného šperku. Dělala, že si toho nevšímá, a nechala je probírat temirské lordy. Klidně stráví pět let ve třech šatech, pokud bude muset.

Po nějaké době, kdy se nechala unést myšlenkami pryč z hlavního města, ji Maira poplácala po rameni. Asi na ni mluvily už déle. Blondýnka se mile usmívala, pak sevřela Sianninu ruku a řekla: „Neboj se. Už brzo ti kníže taky začne posílat dárky. Pokud ti to zlepší náladu, půjčím ti na další ples ten starý náhrdelník..."

„Ne, děkuju," odbyla ji se vší slušností. „A nemyslím si, že mi začne posílat dárky."

„Proč by neměl?" zajímala se hned Amabel.

„Zas tak dobře si nerozumíme... A ani o ně nestojím," zamumlala tiše, nemohla jim přece říct, že už třetím týdnem se snaží knížete co nejvíc vyděsit.

„To ses nám tak rychle zamilovala, že ani nepotřebuješ dárky?" přidala se ve vyzvídání i Tysha. Teď už na Siannu zíraly všechny tři. Po téhle poznámce se upřímně rozesmála a podívala se Tyshe do očí, jestli to opravdu myslí vážně. Zrzka vypadala naprosto přesvědčeně o Siannině zamilovanosti.

Maira po chvíli naklonila hlavu na stranu a sladce se usmála. „Počkat, počkat, počkat. V tom je něco jiného, co?" zeptala se, ale ani nečekala na odpověď a rychle vyhrkla: „To ten kovář!"

„Kovář? Jaký kovář?" zpozorněla Tysha naklánějící se přes stůl. Na tváři se jí rozšiřoval úsměv, v očích se jí blyštěla zvědavost. Sianna se jen otráveně obrátila na Mairu. Opravdu se musela zmiňovat o Cadenovi před tou nejzvědavější osobou na zámku? Maira si ze Siannina pohledu nedělala vůbec nic a na Tyshu se spiklenecky usmála: „Siannin kovář."

Amabel pro jistotu zůstala zticha, ale sledovala zbylé tři dívky s pozvedlým obočím v zaujatém gestu. Tysha ostatně zvládala mluvit i za ni. „Povídej, přeháněj. Chceme vědět všechno."

„Mohly bychom chudáka Cadena z tohohle hovoru vynechat?" zkusila to Sianna, i když věděla, že to nemá cenu. Maira i Tysha se tématu kovář chytily jako klíšťata a odmítaly se pustit.

„Caden, hm?" zkoušela to znovu Tysha.

Maira, která jediná věděla o téhle záležitosti něco navíc, hned prohlásila: „Měli se zasnoubit jen pár hodin potom, co si pro Sian přijeli. Tomu se říká smůla. Nebo spíš štěstí, ne?"

✯✯✯

Vrátily se do zámku chvíli před obědem. Celé dopoledne Siannu pošťuchovaly a vyzvídaly, ale ona jim pro své duševní zdraví neřekla o Cadenovi nic. Už se chystaly, že půjdou společně na oběd, jenže Siannu zarazila hned ve vstupní hale Talida. Kývla na ostatní, ať jdou napřed a sama se vydala za svojí vychovatelkou.

Poslední dobou si vůbec nerozuměly a obě byly radši, když tu druhou nevidí. Teď vychovatelka stála s rukama v bok a přísným výrazem na tváři pod schody a nejspíš čekala, až bude moct Sianně vynadat. Odtáhla dívku do prvního patra, potom pokračovaly do Talidina pokoje. Sianna zůstala stát u dveří, založila si ruce na prsou a věnovala Talidě otrávený pohled. „Co je?"

„Nebuď drzá!" okřikla ji okamžitě Talida, když se usazovala za stůl. „A podej hlášení."

„Hlášení? To jsem nevěděla, že jsem zase malé dítě, co musí podávat hlášení o každém..."

Talida ji zpražila takovým pohledem, že Sianna radši zmlkla. Bylo jí jasné, co po ní vychovatelka chce, ale když se k ní hodlá chovat jako k hloupé nesvéprávné holčičce, ona jí taky nebude projevovat úctu. „Ostatní dívky už s královnou spolupracují. Zjistily pár užitečných informací. Dostávají dárky, jak sis všimla. Ale ty jsi ještě neudělala vůbec nic."

„Asi se knížeti nelíbím," pokrčila nezaujatě rameny Sianna.

„Je tvoje práce se mu líbit!" obořila se na ni. Sianna se ani nepohnula. Talida už ji seřvala tolikrát, že ji to nechávalo naprosto v klidu. „Vůbec se nesnažíš a královna si toho také všimla."

„Říkám ti naposledy, Talido. Neprosila jsem se o nic z toho, co se mi děje. Odjela jsem z domova, abych ochránila rodinu. Dávno bych utekla, kdyby je to potom nestálo život. Nutíte mě spát s cizím naprosto odporným chlapem. Ničíte moji budoucnost. Ne, nebudu se snažit. A ne, nebudu vám pomáhat!"

„Královna je tvým chováním zklamaná," prohlásila Talida, kterou Siannin proslov také nevyvedl z míry. Dívala se na ni pohrdavě a pobaveně zároveň. „Začíná pochybovat, jestli jsi pro tenhle úkol vhodná. Dokonce - a to je poprvé v historii - tě posílá do města, abys vyzvedla její nový náhrdelník u zlatníka. Ať si prý aspoň k něčemu užitečná."

Vychovatelka otevřela šuplík stolu, vylovila z něj velký váček, ve kterém cinkaly zlaťáky, a hodila ho po Sianně. Ta byla poprvé na zámku vážně překvapená. Pustí ji ven? Nechají ji projít se po městě samotnou? „Její Veličenstvo chce, abys zlatníkovi rozmluvila původní cenu. Tolik peněz, kolik ti zbude, si můžeš nechat, abys taky věděla, že je královna velkorysá." Takže, když nemusím spát s knížetem, strčí mě do postele někomu jinému. Sianna se nevesele usmála. Už ji přešlo to příjemné překvapení. „Doprovodí tě dva vojáci z královniny gardy, už na tebe čekají. Hned až se vrátíš, dones ten náhrdelník královně. Teď mi zmiz z očí."

Sianna bez řečí vypochodovala na chodbu. V ruce potěžkala váček s penězi. Byl pořádně těžký, mohlo v něm být tolik peněz, jako když otec prodal úrodu ze dvou největších polí. U vchodu na ni opravdu čekali dva vojáci. Od ostatních se lišili jen rudým pláštěm přehozeným přes plátové brnění. Ti od krále je měli modré a ti obyčejní nenosili žádné. Pozdravila je, ale odpovědi se jí nedostalo.

Starší z vojáků otevřel dveře, nechal projít toho mladšího i Siannu a pak se společně vydali do města. Šli hlavní příjezdovou cestou vydlážděnou velikými mramorovými bloky. Před nimi stála obrovská brána hlídaná asi deseti vojáky. Nahoře na hradbách stáli dva, nalevo i napravo byly také dvě dvojice a zvenku to samé.

Jeden ze Sianniných společníků prohodil pár slov s vojákem, který tady asi velel, a za chvíli už procházeli pod bránou do města. Šli širokými ulicemi ve stínu vysokých domů a potkávali spoustu měšťanů. Oba vojáci pochodovali asi metr před ní, proráželi cestu davem a vedli ji k obchodu zlatníka. Kdyby chtěla, může se tady mezi lidmi snadno ztratit. Mohla by prostě nechat odejít vojáky dál a pak se jen připojit ke skupince žen u některého obchodu. Jenže si moc dobře uvědomovala následky. Nejdřív by prohledali město, potom by vyrazili do Sianniny rodné vesnice a rodného domu, který by převrátili vzhůru nohama. Nenašli by ji, celou její rodinu by odtáhli do vězení a dům srovnali se zemí.

Proto radši šla za dvojicí vojáků, užívala si tu chvilkovou svobodu a rozhlížela se kolem. Hlavní město bylo jako z jiné země. Obrovské a krásné si žilo vlastním životem, svazovalo se vlastními pravidly a zvyky. Sianna si všímala i malých rozdílů v řeči a chování místních. Na západě Temirského království, odkud sama pocházela, lidé mluvili pomalu, ale důrazně a srozumitelně. Měšťané naopak vyslovovali slova rychle, ale polykali koncovky, spojovali některá slova a občas jim ani nebylo rozumět.

Čím dál byli od zámku, tím víc se bohatství obyvatel zmenšovalo. Když odešli z palácové čtvrti, kde šlechtické rody měly svá letní sídla, domy se postupně snižovaly, ulice ztenčovaly a oblečení kolemjdoucích ztrácelo na kráse bohatých. Sešli po kluzkých schodech do zvláště úzké spojovací uličky, kudy by kočár určitě neprojel. Nad uličkou vedly vysoké hradby oddělující palácovou a tu obyčejnou čtvrt, takže tady bylo málo světla i za poledne.

Sianna vážně nečekala, že se zastaví právě v téhle uličce. Ale vojáci zůstali stát před domem s vysokým štítem. „Počkáme tady na vás, nemusíte pospíchat. Kdyby se cokoliv stalo, stačí zavolat," řekl jí starší voják a kývl na dveře.

Sianna trochu nedůvěřivě vešla do domu. Přivítalo ji jen cinknutí zvonku nad dveřmi, jinak byla místnost prázdná. Všude po zdech stály vitríny s krásnými šperky, drahými kameny a kovy. Přešla blíž k náhrdelníku z růžových perel. V její rodině se úplně stejný dědil už po generace - jen nebyl z perel, ale z vybroušených a nabarvených oblázků. Musela se nad tím usmát.

„Je vyrobený ze sta vlastnoručně nasbíraných růžových perel a šestnácti karátového zlata, vykládaný diamantovými šupinkami," ozvalo se za jejími zády. Ve dveřích do zadní místnosti stál asi padesátiletý muž v prosté bílé košili a černých kalhotách s velkou jizvou táhnoucí se přes celý obličej. „Budete si přát ho vyzkoušet?"

„Ne, děkuji... Jsem tady kvůli něčemu jinému. Královna mě poslala pro nový náhrdelník, jsem její... komorná," dostala ze sebe nejistě, konečně se k němu otočila čelem. Zlatník nasadil pobavený výraz a popošel k pultu, o nějž se opřel.

„Nejste její komorná."

„Ano, jsem," ohradila se hned.

„Ne, nejsi, děvče. Vím, že se ti k tvému poslání nepřiznává snadno, ale mně lhát nemusíš," odpověděl jí se soucitným úsměvem, koutek rtu se mu přitom ošklivě zkřivil kvůli jizvě. Říkali jí, že královna posílá vůbec poprvé svoji služku ke zlatníkovi. Proč ji ještě ty lži udivovaly?

„Vy to víte?" zeptala se, v obličeji pomalu, ale jistě nabírala rudou barvu. Ví to a už určitě čeká na smlouvání o ceně. „Tvrdili nám, že o tom nikdo kromě královských neví."

Muž přešel ke vchodovým dveřím, obrátil cedulku s nápisem otevřeno a zavřeno a zamkl. Siannu v ten okamžik napadlo jen jediné. Proč jsem se narodila jako holka? Zlatník na ni mávl, zval ji do zadní místnosti. V duchu si opakovala, že před dveřmi stojí vojáci. Když se něco stane, prostě je zavolá, oni vyrazí dveře a přijdou ji zachránit.

Zadní místnost sloužila spíš jako dílna. Stály tady štaláře plné truhliček, malá kamínka a zakrámovaný stůl se třemi židlemi. Zlatník sundal náčrtky šperků z jedné židle, kývl na Siannu, aby se posadila, a pak zase postranními dveřmi odešel. Kdyby věděla, který náhrdelník je královny, popadla by ho a rychle zmizela. Ale teď tady mohla jen sedět se zrychleně bušícím srdcem a nervózně se rozhlížet kolem.

Někde nahoře zavrzaly schody. Zlatník se vracel. Sianna ze zoufalství sebrala ze stolu maličký nůž. Nenechá se takhle využívat. Je to její tělo, ne majetek království. Zavřela oči, nůž schovala do rukávu a čekala. Za moment už byl muž zpět v místnosti, něco postavil s klepnutím na stůl a pak zase zašustily papíry, jak je odkládal pryč. Sianna pootevřela jen maličko pravé oko. Na stole před ní stál... hrneček s čajem?

„Je to tak trochu známé tajemství pro většinu lidi z města," vykládal zlatník, sám z malé truhličky vyndal rubínový šperk a začal ho kontrolovat. „A taky mi před deseti lety odvedli dceru. Vím moc dobře, co se na zámku děje... Chystáš se mě zabít?"

Sianna sklopila oči ke špičce nože, která jí vykukovala z rukávu. Trochu nejistě ho vrátila zase na stůl a zamumlala tiché pardon. Zlatník se očividně dobře bavil. Štětečkem otíral drahé kameny a pobaveně se na ni šklebil. „Myslela sis, že se s tebou chci vyspat? Co si vůbec komu udělala, že tě poslali sem?"

Sianna už s trochu větší jistotou pohlédla muži do přátelských očí a s nevinným úsměvem odpověděla: „Kníže Belitsk se mě bojí."

„Ha! Ten starej pitomec. Asi ti to hodně vadí, holka?" rozesmál se zlatník. Natáhl k Sianně zjizvenou ruku. „Jsem Paxton Rodell."

„Sianna Wyvernglade... Popravdě? Ani trochu." Přijala nabízenou ruku. Teď už jí srdce bušilo skoro jako za normálních okolností.

„Máš recht, ten dědek měl dávno místo mladším."

Jenom kývla a napila se čaje. Byla to stará známá chuť sušeného ovoce a bylinek. Jako doma. Něco takového jí na zámku chybělo, aniž by si to uvědomila. „Vaše dcera byla jedna ze služebnic?"

„Jo. Dost si to užívala. Nemusíš mi vykat, já nejsem žádnej pan hrábě ani kníže."

Sianna se musela zasmát. Zlatník byl měšťan s obrovským majetkem, ale jeho chování bylo tak vesnické, že si nemohla pomoct a byl jí hned sympatický. Pečlivě očišťoval královnin náhrdelník a přitom si ze šlechticů utahoval. „Užívala si to? Ráda bych řekla, že se tomu nechce věřit, ale bohužel jsem asi jediná, kdo by se radši vrátil na pole."

Teď Paxton na chvíli vzhlédl od práce, sjel dívku pohledem od hlavy až k patě a v očích mu uviděla vzrůstající sympatie. „Moje dcerka, kterou jsem mimochodem rozmazloval jako princeznu, v patnácti odešla do zámku. Za celých pět let se neozvala - netvrď mi, že za tu dobu nenašla jedinou dobrou duši, co by doručila vzkaz -, pak se vrátila se dvěma bastardama nějakýho barona," začal vyprávět Paxton, snažil se působit uvolněně a vyrovnaně, ale v očích mu viděla starou křivdu a bolest.

„Nezlobil jsem je na ni kvůli těm dětem, taky neodešla dobrovolně. Jenže moje dcerunka mi po návratu řekla, že nebude žít v baráku pod hradbama, protože je to pod její úroveň. Ten baron ji provdal za nějakýho písaře a koupil jí dům, aby si ji pořád mohl vydržovat jako milenku. Moje vykutálená manželka odjela s ní, přece nebude bydlet tady, když má její dcera veliké sídlo. Už se mi ani jedna víckrát neozvaly."

„To mě mrzí... Ale nepřekvapuje," dodala Sianna nejistě, když viděla Paxtonův zastřený pohled. Zlatník se rychle oklepal, pak jí pohlédl do očí a se vší vážností prohlásil: „Tohle svým rodičům neudělej. Tvoje minulost z paláce jim neublíží tolik jako tohle. Pak si budou říkat, že jako rodiče zklamali."

„Neudělám, přísahám."

Potom se jejich hovor odebral k veselejším tématům. Sianna si někdy nebyla jistá, co zlatník myslí vážně a co si jen vymýšlí. O velké jizvě na tváři jí vykládal, že každý správný zlatník musí nějakou, aby byly vidět výsledky tvrdých bojů sváděných o drahokamy. Povídal jí vtipy, co si vyměňovali muži v hospodách u piva. Vyptával se na rodinu i zaměstnance na zámku. Vyprávěl jí o hospodách, pekárnách a cukrárnách ve městě.

„Na rohu Hlavní třídy a Kočičí ulice mají v pekárně ten nejlepší chleba, to ti povídám. Tajemství úspěchu je Ergesqaovic mouka, to se potom jen rozplývá na jazyku," povídal zrovna, když čistil poslední rubín. Potom náhrdelník vrátil zpět do truhličky a postrčil ho k Sianně. Ta rychle vytáhla měšec s penězi a chtěla mu ho podat, ale on jí mávnutím ruky zarazil. „Ten chleba stojí dva zlaťáky, zajdi si pro něj. Nech si dvacet zlatek, protože hned, co ho ochutnáš, budeš chtít další... Až tě příště zase pustí na svobodu, zastav se."

Odpočítal dvacet zlaťáků, strčil je Sianně do kapsy a zbytek si vzal. „Moc ráda bych tam zašla, ale čekají na mě vojáci. A určitě se stavím!" Rozloučila se s Paxtonem, potom vypochodovala z obchodu, před kterým stáli oba vojáci jako zkamenělí. Hned zase ožili a vydali se zpět k zámku.

Sianna se celou cestu usmívala. Takhle uvolněná si nepřipadala už skoro tři měsíce. Výlet ven z paláce jí vlil novou sílu do žil. Nenechá se zlomit. Nezpůsobí rodičům stejnou bolest jako Paxtonovi jeho dcera. A hlavně nezklame sama sebe. Teď už si věřila. Všechny pochybnosti zůstaly v zadní místnosti zlatnictví.

Dorazila do paláce, kde hned šla do čtvrtého patra. Dnes před královými dveřmi stálo dokonce osm vojáků, zatímco před těmi královninými nebyl ani jeden. Dveře byly sice široké, ale i tak slyšela královnin rozčílený křik zevnitř. Radši zůstala stát na chodbě. Po chvíli vylezl jediný mladý voják, tvářil se jako schlíplá slepice a vypadal zaskočeně.

Nevrle se k ní otočil a zabručel: „Co chceš?"

„Přinesla jsem královně její náhrdelník. Měla jsem jí ho hned odnést."

„Jestli nechceš seřvat hned na prahu, tak to vem k její služce ve třetím patře," varoval ji voják, ve svém rozčílení úplně zapomínal na rozkazy o chování. Chudák, pomyslela si Sianna a s úsměvem se vydala do třetího patra za služkou.


Zdravím!

Omlouvám se za zdržení s touhle kapitolou, ale nechtěla jsem ji vydávat, dokud nedopíšu tu (super dlouhou) desátou.

PS: V 10. kapitole se konečně ukáže hlavní mužská postava, o které už padla malá nenápadná zmínka v téhle. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Královnina služebnice - 9. kapitola:

2. simapj
04.12.2019 [20:25]

Aleno, moc děkuju. Pokusím se přidat další kapitolu dřív než tuhle. Emoticon Emoticon

1. Alena
03.12.2019 [8:17]

už aby byla další kapitola Emoticon Emoticon těším se Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!