OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 54. kapitola

09.10.2012 (18:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 883×

Z pohledu Julie:

Nová budoucnost

Roman se opravdu trápil. Ztráta Lucase ho hodně zasáhla. Pořád má tendenci, že mu něco dluží, že mu dost nevěnoval. Myslím si, že o to Lucas ani nestál. Byl kvůli Romanovi šťastný. Měl Natálii svou životní lásku, kvůli které také zemřel, ale ne protože musel, ale protože chtěl. Roman byl opravdu hodně citlivý a na své „děti“ nedal dopustit. Teď, když odjel i Guy bylo to, ale kupodivu lepší. Přišlo mi, že jeho viděl něco z budoucnosti, něco co ho uklidnilo natolik, že byl rád, že Guy odjel. Co asi Roman viděl?

„Romane, vypadáš mnohem klidnější. Viděl jsi něco z budoucnosti,“ zeptala jsem se. Byla jsem opravdu neskutečně zvědavá.

„Neprozradím ti nic, nechci pokazit budoucnost tím, že to někomu řeknu, ale jedno vím určitě. O Guye nemám strach a ještě menší obavy mám o Alexe s Natálií,“ odpověděl a jemně se na mě usmál.

„Tím chceš říct, že Natálie a Alex k sobě najdou cestu,“ tázala jsme se znova zvědavě jako opice.

„Najdou, oni jí k sobě našli. Jenže o tom ještě takhle nepřemýšlí,“ podotkl Roman a přiblížil se ke mně blíž. Ty jeho zelené oči, úplně jsem se v nich topila.

„Už žádné otázky. O děti bude dobře postaráno. Neměj strach, oni si poradí, co kdybychom začali myslet také na sebe. Už mi bylo smutno po tvém sténání,“ odvětil šeptavým hlasem a já z toho měla husí kůži po celém těle.

Vždycky na mě takhle dokázala zapůsobit. Měl na mě takovou moc. Neskutečně mě přitahoval už od prvního setkání. Možná je naše láska osud, možná že za to můžou naše hormony, bylo mi to jedno. Jsem ráda, že Roman tu se mnou je, i když jsem si oho museli hodně zažít. Věřím v lepší zítřky. Věřím, že už nám nikdo nebude způsobovat bolest, jen radost.

Z pohledu Olivie:

Moje ségra na mě úplně kašlala. Nezajímala jí moje starost, ani trápení. Všímala jsi jen a Alexe a mě to štvalo. Co spolu ti dva vůbec mají?

„Oliv, netvař se tak naštvaně. Tvoje sestra, jen potřebuje trocha klidu. Myslím, že Alex jí k tomu úplně stačí,“ podotkl Karl. Štvalo mě, že do mě vždycky tak vidí. To jsme opravdu tak průhledná nebo co?

„Jak víš, na co myslím,“ zeptala jsem se dost podrážděně.

„Na nic jiného poslední týden nemyslíš. Neboj, tvoje sestra se o sebe dokáže postarat sama. Tak jako ty ses dokázala smířit s nevydařeným vztahem. Taky jsi ji odháněla. Pamatuji si to dobře,“ pověděl Karl. Fakt měl opravdu dobrou paměť na všechny událost, které se týkaly mě. On mě opravdu celou dobu tiše pozoroval a čekal na svojí chvíli. Někdy mě fakt strašně rozčiloval s tím svým klidem.

„Jenže to bylo něco jiného. Já se s tím prala sama. Ona k tomu má Alexe,“ odfrkla jsem naštvaně.

„Žárlíš na Alexe, protože rozumí tvé sestře lépe, než ty, ale není se čemu divit. On zažil podobnou situaci jako ona. Když se koukne tvá sestra na tebe. Vidí tě, jak jsi šťastná se mnou a bolí jí to,“ řekl Karl trochu namyšleně.

Občas se fakt choval opravdu povýšenecky. Štval mě!

„Zase neměj o sobě tak velké mínění,“ hlesla jsem a posadila se na postel. Snažila jsem se dělat, hrozně uraženou. Pokaždé, když došlo mezi námi k takové výměně názorů. Přišel ke mně a začal mi dokazovat, jak je pro mě neodolatelný. Ani so nedokážete představit, jak mě to štvalo. A ještě víc, že jsem mu nemohla podlehnout, protože tu moc nade mnou opravdu měl. Nechápu, jak je to možné, ale od toho boje na zahradě mu neodolám, ať se snažím sebevíc. Klidně můžu být na něj hodně naštvaná, ale k ničemu mi to není.

„Ty jedna věčně naštvaná čertice,“ řekl to takovým šeptavě svádivým hlasem a já věděla, že jsem zase v pasti. Že mě zase svádí a chce mi dokázat, jak bez něho nekážu být.

„Nemám na to náladu,“ odvětila jsem nejistě. Tak to se ti opravdu povedlo Olivie. Takhle ho opravdu přesvědčíš o tom, že do něj nejsi blázen. Jsme na něm opravdu závislá. Přiznat si to je pro mě hrozná věc. Nikdy jsem nechtěla být na nikom závislá. Jenže pokaždé, když jsem se zamilovala, tak to tak dopadlo. Jak s Mattem tak teď s Karlem. Já se opravdu nepoučitelně zamilovávám.

Z pohledu Emily:

Zavřela jsem se do pokoje a neměla jsem náladu už poslouchat Mattovo přemlouvání přímo, jak to říct nucení mě do sňatku. Copak nechápe, že nemám chuť se vdávat? A rozhodně ne s ním a ne teď. Neznamená to, že když jsem těhotná, musím být za každé situace vdaná. Ani nedokážu vyjádřit, jak jsem z toho věčného říkání „ne“ otrávená.

Najednou zase ťukání na dveře. Zase otravuje, ať už mi dá pokoj aspoň pár hodin.

„Emily, otevři ty dveře. Ještě jsme neskončili, „řval na mě Matt před dveře. Neměla jsem chuť na nic odpovídat. Nutil mě do něčeho, co jsem nechtěla. Za těchto podmínek mu nikdy neřeknu, ano. Copak pořád nic nechápe? Nenechám se k ničemu nutit, ať se třeba vzteká, rozbijí celý dům, ale má smůlu, já se nenechám zviklat. Na to jsem tvrdohlavá až dost.

„Synu, co se tu děje,“ slyším najednou mého otce za dveřmi.

„Emily mi nechce otevřít dveře,“ vztekal se Matt úplně neskutečným způsobem. Opravdu jsem myslela, že vzteky ty moje dveře od pokoje rozdrtí na třísky.

„Myslím, že je na čase si promluvit, pojď do mé pracovny,“ řekl Roman s klidným tónem.

„Nejdřív to vyřeším s Emily,“ stál si za svým Matt. Byl tvrdohlavý, jak mezek. Když si něco usmyslí je fakt schopný jít přes mrtvoly.

„Ne, teď půjdeme do mé pracovny. Musíme si promluvit. Možná ti pomůže v tom pochopit pár věcí,“ prohlásil opět táta s jemným klidem. Táta byl vždycky tak rozvážně klidný a trpělivý, když se jednalo o Matta nebo Guye. Byl to opravdu skvělý táta a byla pyšná, že takového tátu mám. Měl takový dobrý vliv na všechny.

Pak už jsem jen slyšela, jak se zavřely dveře do tátovy pracovny. Nevěděla jsem, o čem mu táta povídal. Ale tušila jsem, že to bude mít něco společného s mojí osobou. Byla jsem šťastná za svou rodinu a strašně jsem se těšila na miminko. Nechtěla jsem vědět, jestli to bude kluk nebo holka. Bude to takové malé překvapení. Věřím, že Matt bude dobrý táta, ale za muže ho nechci prozatím. 

Opravdu se mi tahle povídka píše tak snadno. Že je úplně škoda, že už je konec. Snad mi to tahle půjde dál. Bohužel u druhé povídky, co mám rozepsanou už to tak jednoduché není. Snad se vám tato část líbila.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 54. kapitola: