OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 42. kapitola

16.09.2012 (12:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 999×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Z pohledu Matta:

Prsten, zbytek Mattovi lidskosti

Seděl jsem v pokoji a byl jsem opravdu naštvaný. Proč si mě nechce vzít? Proč nechce, abych se staral o dítě, které může být moje. Ani by mi nevadilo, kdyby bylo Guyovo, hlavně, že by moje milovaná měla malého caparta. S mojí bývalou snoubenkou jsme tak moc toužili po dítěti, jenže pak přišla ta moje nemoc a všechno bylo v háji. Teď je možné, že budu otcem a ona si mě nechce vzít. Tohle mě opravdu namíchlo. Ze skříně vedle postele jsem vytáhl krabičku, ve které byl umístěný prsten, který jsem Dusty věnoval při našem zasnoubení. Jenže pak Dusty umírala a vrátila mi ho zpátky se slovy, že ho mám dát své další vyvolené. Když jsem si vyvolenou konečně našel, tak se musím smířit s jejím odmítavým postojem. Zelený smaragdový prsten se třpytil a připomínal mi dobré časy s Dusty a časy, kdy jsem měl ještě plány do budoucího lidského života. Jak jsme plánovali, že spolu zestárneme a budeme mít spoustu dětí a vnoučat. Jenže to tak osud nechtěl a já zůstal sám bez Dusty. Změnil jsem se v nepřístupného upíra, který nesnáší celý svět, jenže se s Emily cítím jinak, tak jako jsem se cítil před mnoha lety s Dusty. Jak mi chybí můj starý život. Jenže teď zažívám jiný mnohem zajímavější a moc chci, aby v něm byla Emily.

Vyhrabal jsem se z pokoje a mířil si to k ložnici Emily. Měl jsem všeho opravdu plné zuby. Snad si nemyslí, že to nechám jen tak a zrovna já to určitě. Zaťukal jsem na její dveře a za nimi se nic neozývalo. Tak jsem zaťukal znovu s mnohem větší intenzitou. Za nimi se ozvalo jen: „ Dejte mi všichni pokoj.“ To jsem si, ale nenechal líbit a vstoupil jsem do něj, aniž by mi to dovolila.

Ležela na posteli a dívala se na mě s opovržením. Její oči byly zalité slzami. Zase měla na krajíčku. Poslední dobou pořád jen plakala. Pořád se jí stýskalo po Guyovi. Moc bych si přál, aby už na toho debila zapomněla. Jak mě vytáčelo, že jeho ksicht musím vídat den, co den skrz Emily. Opravdu mi to leze na mozek.  Nechápu, co na něm Emily vidí. Vždyť jí tu nechal samotnou, aniž by se s ní rozloučil. A ona místo toho, aby jím opovrhovala, pro něj plakala. Opravdu škoda slz pro takového hlupáka.

„Co tu chceš. Nechci se s tebou bavit,“ řvala na mě Emily. Z jejích emocí jsem vycítil, že se na mě zlobí. Opravdu jsem nechápal, proč se zase zlobí na mě. Proč se vždycky zlobí jenom na mě? Já jí tady přece samotnou nenechal!

„Chci si promluvit o našem zasnoubení,“ pověděl jsem jí klidně a ona rychlostí blesku vyskočila z postele. Postavila se naproti mně, nyní byla celá rudá vztekem. V hlavě se jí míhala jedna nadávka za druhou. Nikdy jsem jí neslyšel takhle sprostě mluvit.

„O jakém zasnoubení? Žádné zasnoubení se konat nebude, řekla jsem ti to snad dost jasně,“ vztekala se Emily a při tom měla ruce zatažené v pěstích.

„Proč si mě nechceš vlastně vzít,“ zeptal jsem se jí v klidu, ale to jsem neměl dělat, Emily se ke mně přiblížila a dala mi facku. Musím říct, že to byla slušná rána. Kdyby takhle udeřila nějakého člověka tak mu asi urazí hlavu, pro mě to spíš bylo takové jemné pohlazení. Její dech se vztekem prohloubil a zrychlil, v hlavě měla vyloženou bramboračku. Vůbec jsem v ní nedokázal číst, byla úplně v hajzlu s nervy. To bude asi tím těhotenstvím.

„Nechci si tě vzít, protože za všechno čím teď procházím, můžeš jen ty. Svedl jsi mě a věděl jsi moc dobře, že miluji Guye. Věděl jsi moc dobře, že ho to naštve a že se o tom dozví. Jsi sobecký parchant a já si rozhodně nehodlám vzít někoho, jako jsi ty,“ rozčilovala se zase Emily. Byla opravdu v ráži, kdyby mohla, tak by mě snad i zabila.

„ Zamiloval jsem se do tebe. Proč je tak těžké to pochopit,“ tázal jsem se jí s klidem. Jenže čím víc jsem byl klidnější, tím víc byla Emily naštvanější. Začala mi pěstmi bušit do hrudi. Byl to opravdu marný pokus mi ublížit. Byla slaboučká jak čajíček. To na ní mám, ale moc rád. Vlastním potřebu ji za každou cenu chránit. Jí a dítě na ničem jiném mi v tuto chvíli nezáleží, a pokud mi někdo bude stát v cestě, tak ho z ní odstraním.

„Ty nedokážeš milovat. Ty nemiluješ nikoho, jen sám sebe,“ podotkla Emily. Byla celá rozčílená. Opravdu byla komická, kdybych mohl smál by se jí. Jenže teď v téhle situaci nebyl smích moc vhodný, už tak to vypadalo, že každou minutou vybuchne, jak časovaná bomba.

„To co tu tvrdíš, vůbec není pravda. Já tě miluji. Proto jsem tě také svedl. Nemohl jsem si prostě pomoct. Řeknu ti to upřímně, nikdy bych si nemyslel, že mě holka jako ty dokáže pobláznit. Jenže světe div se, stalo se. A teď čekáš miminko, které je možná moje a já chci být dobrým otcem. To dítě si tátu zaslouží,“ oznámil jsem tuto skutečnost Emily a ta se aspoň na okamžik uklidnila. Rozhodně vypadala, že usilovně přemýšlí. Bylo to dobré znamení? To jsem nevěděl, ale doufal jsem, že ano.

„Máš opravdu bujnou představivost o tom, co je milovat. Kdybys mě opravdu miloval, tak bys mě nechal na pokoji,“ řekla naštvaně a se ke mně otočila zády. Už se na mě nemohla dívat, tak se prostě otočila a myslela si naivně, že odejdu, jenže já se nikdy nepočítal mezi džentlmeny, teda v upířím životě jsem nikdy kavalírem nebyl a nikdy ani nebudu.  Vždy jsem dostal, co jsem chtěl a nevím, proč bych nemohl dostat to, po čem toužím nejvíc na světě.

Vzal jsem jí zezadu do náručí a začal jí v něm kolíbat. Kupodivu se mi z náručí nijak nevyvlíkla, nechala se jemně kolébat.  Její vnitřní hlásek se konečně uklidnil. Po dlouhé době jsem u Emily cítil spokojenost a uvolnění napjatého těla. Takhle to trvalo pár minut, nemluvili jsme, jen si užívali přítomnosti toho druhého a bylo nám oběma moc fajn. Jenže pak Emily zase začal jančit.

„Proč mi tohle děláš. Proč prostě neodejdeš pryč,“ tázala se mně tak hloupě. Proč bych od ní odcházel, když s ní chci být, to prostě nedává smysl. Proč mě od sebe pořád odstrkuje, když je jí se mnou dobře? Bylo to kvůli tomu blbečkovi Guyovi, hryzalo jí svědomí. Proč se na něj nevykašle? Proč bazíruje na někom, kdo o ni už nestojí?

„Neodejdu, protože tě miluji,“ řekl jsem a ona jen protočila oči směrem vzhůru. Nejraději bych si jí zase násilím vzal, ale chtěl jsem, aby pochopila, že to co se mezi námi dvěma stalo, nebylo tím, že jsme to chtěl jenom já, ale i ona.

„Ty to prostě nikdy nevzdáš. Jste si v hodně věcech s Guyem podobní, ale v jedné věci se lišíte. Ty aspoň neutíkáš před tím, co chceš,“ povzdechla si a smutně na mě hleděla. Proč zase tak smutně kouká kvůli tomu blbcovi. Už nechci, aby se trápila, vždyť má přeci mě.

„Nikdy od tebe neuteču, vezmi si mě prosím,“ žadonil jsem, klekl si před ní a z kapsy vytáhl krabičku. V té byl umístěn prsten, který vlastně všechno začal. Ve kterém je ukryto, alespoň malinko lidskosti, která mi zbyla, a já jí ten svůj cenný šperk nabízel. Nabídl jsem jí celou svou duši, která dokáže být i milá, když se hodně snaží. Jenže jsem nevěděl, jaká bude její odpověď a jen čekal na její odpověď.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 42. kapitola: