OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 12. kapitola

25.09.2011 (13:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1302×

Nový domov

Z pohledu Emily:

Nechápala jsem vůbec nic. Guy mi v mém vlastním pokoji balil věci rychlostí blesku a já se pořád snažila zjistit, co se stalo, že se tak narychlo stěžujeme. Moje mamka se taky stěhovala, jak je to možné? To jsem opravdu neměla ani ponětí. Ptala jsem se na to Guye několikrát, ale nevědělo o tom nic, stejně jako já. Nevědět, co se děje, není moc pozitivní, taky otec do telefonu mohl něco naznačit. Obávám se o život své nešťastně zamilované matky. Co bude s ní? Bude se o mě bát, a kde vůbec je? Tolik dotazů a ani jedna odpověď, skličující pocit mnou prostupoval jako jed. Nedalo se nic dělat. Musela jsem doufat, že matka pochopí co se děje, a že jí někdo řekne, kde jsem. Guy měl už sbaleno. Jaká rychlost!

„Tak půjdeme? Jsi připravená,“ tázal se mne Guy s péčí v hlase. Nervozita mnou procházela jako elektrický proud. Špatně se mi dýchalo, potily se mi ruce a bylo mi do pláče. Chtěla jsem se odstěhovat, ale nejdříve jsem se chtěla rozloučit s mou milovanou maminkou.

„Vím, že máš obavy,“ prohlásil Guy a utěšoval mě.

„Neboj, myslím, že tvá máma je v pořádku.“ Guy mě někdy až udivoval tím, že věděl, co cítím, jako by do mě viděl. Připadala jsem si tak průhledná, předvídatelná. Guy mne pořád něčím překvapoval.

„Mám pro tebe návrh,“ řekl Guy s úsměvem na jeho dokonalé tváři.

„Buď si v půjčovně půjčím auto a pojedeme autem, anebo tě vezmu na záda a budeme v tvém budoucím domově, co by dup.“ Chvíli jsem váhala, ale chtěla jsem mít tu cestu rychle za sebou. Jediné, o co jsem měla zájem, bylo vědění, že má matka je v pořádku a to mi mohl potvrdit jedině můj otec.

„Dobře, tak se svezu na tvých zádech, ať už jsme tam. Čím dřív tím líp.“

Guy se na mě usmíval od ucha k uchu a prohlásil: „Dobrá, byla to tvá volba, svezu tě, ale musím tě upozornit na pár věcí, pevně se drž a hlavně zavři oči. Lidem se po rychlém běhu motá hlava a je jim nevolno.“

„Neboj se nebudu se dívat, stejně nemám na co koukat, když je venku tma jak v pytli,“ usmála jsem se na Guye a nasedla si na jeho záda.

Na Guyových zádech se nesedělo zrovna dvakrát pohodlně, ale určitě si nemůžu na nic stěžovat. Věnuje mi tolik pozornosti, jako žádný jiný kluk. Tma se šířila vzduchem jako mlha. Nešlo nic vidět. Jen černota nás dva obklopovala v tom krásném večeru. Měsíc nesvítil, hvězdy se rozhodly, že napodobí měsíc. Nad námi se náhle spustila bouřka. Už odmalička jsem měla z bouřky respekt. Zvedl se vítr a mě začalo polívat chladno. Guy zpomalil a promluvil na mě jemným hlasem jako by se bál, aby mě nevylekal: „Neboj se, za minutu tam již budeme, nemusíš se bát bouře a tady máš bundu, mě stejně nikdy zima není,“ a podal mi ji. Někdy mi přišlo, že mi vidí do hlavy. Jako by tušil, co cítím, na co myslím. Buď trpí takovou empatií, nebo si to neumím vysvětlit. Najednou začal pomalu zpomalovat svůj rychlý běh, až úplně zastavil.

Před námi stála obrovská vila s masivními bíle orámovanými okny, červeně nabarvenou omítkou, nádhernou předzahrádkou s keři upravenými do různých tvarů zvířat. Poznala jsem tuleně, lva a takové obrovského slona. Dále se na posekaném trávníku tyčila mramorová kašna, která šplouchla jako tisíce řek najednou, alespoň mě to tak připadalo. V tu chvíli mě mámily všechny mé smysly a nic mi nedávalo smysl. To po čem toužím celá léta, se splnilo a z ničeho nic. Opět mě zachvátila starost o mou nebohou maminku. Kde teď asi je? Mé dumání přerušil Guy.

„Půjdeme do domu? Vypadá to, že se za chvíli spustí velký lijavec. Opravdu bych si nepřál, abys nastydla, to bych také mohl schytat pár za uši od tvého otce,“ usmál se na mě Guy. Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu a zamířili do vily, do mého nového domova.

Jen co jsme vstoupili domu, spustil se neskutečný liják. Zase mě pokoušel strach o mou nebohou matku. V tomhle dešti o mě maminka určitě bude mít strach a bude mě hledat. Guy se neustále snažil přerušovat mé myšlenky.

„Vidíš, říkal jsem, že bude pršet. Vypadáš ustaraně, ale neboj, tvoje matka určitě ví, že jsi zde. Romana by ani ve snu nenapadlo, odvézt svou dceru od matky bez jejího dovolení. On si tvé mamči vždy vážil a obdivoval ji. Hodně mi o ní vyprávěl a opravdu se nedivím, že se do ní zamiloval. Nevěděl jsem, ale o tobě. Vlastně o tobě nikdo z naší skupiny neví. Bude to, takové malé překvapení pro všechny. Ty jsi zdědila její krásu, jen oči ty máš po Romanovi, jako bych se díval do těch jeho.“ Opravdu se snažil být pozorný a uklidnit mě. Bohužel mi tím moc nepomohl, ale vážila jsme si jeho snahy mě uklidnit. Nevím, proč o mě nikomu nic neřekl. Doufám, že se z toho nevyklube nějaká trapná situace.

Předsíň byla ještě větší než mé představy. Uprostřed místnosti se linuly bílé, mramorové schody. Podlahu pokrývala černobílá podlaha opět z mramoru. Na stěnách visely portréty různých lidí. Na jednom jsem poznala Guye. Určitě se tam vyskytoval i můj otec, ale neměla jsem sebemenší tušení, který z těchto krásných mužů by mohl být. Nad schodištěm se nacházelo obrovské prosklené okno. Dále napravo a nalevo ode mě se vyskytovaly dveře, které vedly do další místností v domě. Já a Guy jsme se vypravili po schodišti nahoru. Před námi se linula dlouhá chodba v čele opět s masivním proskleným oknem. Tato velikánská chodba byla plná dveří. Skoro jako bludiště. Z venku se tento dům zdá velký, ale uvnitř se zdá ještě monstróznější. Vešli jsme, asi do pátých dveří od schodů směrem k mé pravé ruce.

„Kam jdeme,“ zeptala jsem se zvědavě Guye.

„Do mého pokoje. Bude to jistější. Lidé z našeho klanu nejsou zvyklí na nové lidi a mohli by tě vylekat. Bude bezpečnější nechat tě zde, než v salónu. Matthew je totiž strašný podivín a mohl by tě obtěžovat svými přiblblými poznámkami,“ usmál se na mě a ukázal mi na židli, na kterou jsem se pohodlně usadila. Jméno Matthew vyslovil tónem plným nenávisti a hněvu. Asi se neměli moc rádi. Jsem zvědavá na všechny lidi v domě. Doufám, že s nimi budu v pohodě vycházet. Nemám ráda hádky a zbytečné nepříjemnosti.

Jeho pokoj byl na kluka neobvykle uklizený. Uprostřed okna opět stálo obrovské prosklené okno, které z části kryly bílé závěsy. Vedle okna stála nádherná knihovna. Vypadala jako z pohádky. Samé staré knihy. Vypadala jako ze zámecké knihovny. O kousek dál stály dvě veliké světlé skříně, řekla bych, že jsou to šatníky. Uprostřed umístili stůl ve stejné barvě jako šatníky a dvě zeleně čalouněné křesla. Na jedné z nich jsem seděla já na druhé Guy. V rohu stála palma obrovských rozměrů a v druhé stůl s počítačem a vším příslušenstvím k němu. V pokoji se vykytovala postel s bílými nebesy. Peřiny a polštáře měly na sobě černé lesklé povlečení. Byla obrovská. Vešli by se tam pohodlně tři lidé. Líbil se mi jeho pokoj tak jako on sám. Posadil se naproti mně a díval se na mě hladovým pohledem.

Jak se líbí nový domov Vám?

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 12. kapitola: