OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 13

13.08.2014 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1802×

13.

Vicky

Už nikdy, přísahám, už nikdy nebudu pít.

Točila se se mnou celá místnost, hlava mě bolela tak, že jsem si ji chtěla oddělit od těla, a zvedal se mi žaludek. To, co mi putovalo myslí, nedávalo vůbec žádný smysl. Buď za to mohla ta příšerná opilecká migréna, nebo jsem to nejhorší stvoření, co kdy chodilo po zemi.

„Vicky."

Bolestně jsem zasténala. „Nemluv tak nahlas, Robbie!" požádala jsem ho šíleně potichu.

Něco studeného mi dopadlo na čelo, až jsem byla nucena vyděšeně otevřít oči. S obtížemi jsem zaostřila na bratrovu šklebící se tvář. Poslala jsem ho do hajzlu; bohužel jen v mysli, protože ze mě vyšlo jen pár nesrozumitelných slov. Nesnáším ho.

Nesnáším sebe.

„Co jsi včera dělala, proboha? Takovouhle kocovinu jsi naposled měla po maturitním večírku," zabručel pobaveně.

„Pšššt!" snažila jsem se ho ztišit.

Problémem bylo, že položil vážně dobrou otázku. Co jsem proboha včera dělala? Šla jsem s Ryanem na rande. A vzala ho tančit, ačkoliv mi bylo naprosto jasné, že ten hroch neumí jediný taneční krok. Udělala jsem to schválně, protože já tancuju obstojně. Zvlášť v šatech, které mám stále na sobě, protože mi včera v noci prostě nepřišlo důležité se vůbec svlékat, když jsem si to zamířila do postele. Jednoduše jsem chtěla, aby se ze mě hokejista poslintal, a to se mi celý večer vedlo, protože většina mužů je na jeden klíček.

Jenže… my si povídali. A já se někdy v půlce večera přistihla, že se mi s ním povídá dobře. A udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla - chtěla jsem tuhle kladnou emoci utopit. A ona nejspíš umí plavat.

Pak bylo všechno v podivném oparu. Jako kdybych to nebyla já, jako kdyby to nebyl on.

Jeho ruce kolem mého těla, dopálený výraz v jeho obličeji, sakra, i to, jak voněl… Naše propletené prsty… a to nejhorší nakonec.

On mě políbil.

A já mu to oplatila.

„Nech mě umřít," poprosila jsem svého bratra. Studený obklad z čela jsem mu hodila do klína a přetáhla si peřinu přes hlavu. Já už vážně nechci žít. Totálně se mi to vymklo z rukou. Asi by se i na život měl dělat řidičák, kruci. Takovej malej plastovej živoťák. Kdy by vám někdo, kdo v tom umí chodit, dal pár rad - et voilá, vy si nemuseli hrát na pštrosa, co v případě nebezpečí strčí hlavu do písku.

Což se mi momentálně i tak zdálo jako ten nejlepší nápad, kterej jsem kdy měla.

„Potřebuju písek. Spoustu písku," zahuhňala jsem skrz přikrývku.

„Na co písek?" ozvalo se zmateně v odpověď.

„Na schovávání přece," osvětlila jsem mu svůj nápad s tím přerostlým opeřencem. „A to si říkáš Sherlock, Sherlocku."

Moje schovávačka z deky zmizela, jak ji stáhnul a hodil zmuchlanou k mým nohám. „Tak mi říkáš jen ty," připomněl mi vesele. „Vstávej, za dvě hodiny nám letí letadlo. Nechceš domů přece přijet pozdě."

Skoro jsem zapomněla. Díkuvzdání. Rodiče. Indiana. Pokusila jsem se trochu usmát. Utéct z New Yorku se mi dneska tak moc hodilo! Celé čtyři dny mimo civilizaci. Z dosahu hokejisty, co umí líbat.

Bože, já jsem tak v pytli.

Robin mě poplácal po stehně a nechal mě v zajetí alkoholových výparů. Trvalo mi dalších dvacet minut, než jsem se sesunula z postele na zem, kde jsem po čtyřech dolezla ke skříni, ze které jsem si vytáhla čisté oblečení, a pak se stejným způsobem doplazila do koupelny. Děkovala jsem všem andělům, že existuje věc, jako je sprcha a kartáček na zuby

Udělá to z vás člověka. Nebo alespoň jeho velmi věrnou napodobeninu.

Silné, hořké kafe, které přede mě Robin postavil, se mi zdálo v tu chvíli jako ten nejlepší dárek na světě. Bylo to přesně to, co moje unavená, zmučená mysl potřebovala. Přála jsem si, aby se včerejší večer nikdy nestal.

Tanya měla výborný nápad, to se jí muselo nechat. Vyšel by bez chybičky. Do puntíku, jak se říká.  Jen kdyby… ach jo, jen kdyby mi byl Ryan naprosto ukradený. Což se za dobu našeho randění očividně změnilo. A to se mi nelíbilo. Doopravdy ne.

První, co mě napadlo, bylo, že vyhrává. Že mě dostal přesně tam, kde mě chtěl mít.

Jenže… včerejšek mě trochu zviklal. A kdo ví, jak moc dobrej herec Ryan je. Já teda ne. Takže nehodlám nic riskovat. Už nikdy víc.

Jen pro jistotu.

***

„Budu sedět u okýnka," zahlásila jsem dřív, než stačil Robin cokoliv říct, a s taškou s notebookem ve své náruči, div mi nevypadla, jsem se horlivě nasáčkovala na sedadlo u pidi díry se sklem, abych mohla skákat z mraku na mrak. Bohužel jen očima, jak musím podotknout.

„Jak si přeješ," zabručel dobromyslně můj osobní právník a nejslavnější detektiv v jedné osobě a jal se sundávat si kabát. Letuška, co kolem nás procházela, se málem při pohledu na mého bratra v obleku složila, takže jsem v odpověď protočila oči až k nebi a zapadla do měkké podušky.

Sice se vsadím, že Benedict Cumberbatch má těch fanynek přece jen o něco víc, kdo by taky ten seriál s roztržitým, případy řešícím géniem nesledoval, ale žít vedle Robbieho a s Robbiem je pro moje sebevědomí asi tak stejná rána jako žít vedle toho Angličana. Já si slintajícího Ryana musela zpracovávat dny a týdny. Taky chci někdy lusknout prsty… a dostat, co chci.

Jako vyhrát a nechtít ho políbit znovu.

Jo, to bych fakt brala.

Třeba mě to za tu hodinu a půl, co přistaneme v Indianapolis na letišti a táta mě uchvátí do náručí, přejde. Do New Yorku se vrátím až v neděli večer. Devadesát šest hodin klidu a odpočinku. Devadesát šest hodin bez Shreka.

Což mi připomnělo, že je ještě nejméně jedna osoba, která není tohle dopoledne v zajetí jablkového koláče z maminčiny kuchyně a která musí vědět, co se stalo. Scotty je a bude vždycky moje svědomí. A jak ho znám, touhle dobou bude sedět v dálkovém autobuse zpátky do Sunbury v Pensylvánii a bude se snažit chytit internetový signál, který mu bude poskakovat stejně jako vozidlo na cestě. S taškou plnou špinavého prádla, které poveze z univerzitní koleje, protože se rozhodl, že si ho nepůjde vyprat, když tam není žádná pěkná společnost, co čeká na uvolnění další pračky, se kterou by se mohl dát do řeči.

Dr. Watson: Jestli se budu chtít ještě někdy napít, rovnou mě zastřel.

„Takže Scottovi řekneš všechno a u mě se omezíš jen na ,potřebuju písek´?" optal se mě Robbie a vytáhl nějakou tlustou bichli, co se vydávala za knihu. Otočila jsem k sobě přebal a znechuceně se zašklebila. Jen můj bratr může číst o řecko-římském právu ve volném čase. Oddech. Jasně. Měl by si utřídit priority. Odpočívat se dá i u Hercula Poirota, když už nemůže být bez vražd ani den.

„Vražda v Orient Expressu, bráško," poklepala jsem na knihu v jeho dlaních, „to je četba pro tebe. A stále jsem ten písek neviděla. Jen mě příšerně bolí hlava."

„Nemáš pít," reagoval ihned. „Mám to z tebe páčit, nebo ti budu muset číst přes rameno?"

„To je vydírání," obvinila jsem ho.

„Pokud funguje, tak pak tedy je," souhlasil až příliš ochotně.

Dr. Watson: Řeknu ti to narovinu. Moc jsem pila, ztratila jsem zábrany, měla pěknej večer a Shrek mě políbil. A ne jen tak políbil. Ale políbil. Oplatila jsem mu to, protože jsem největší pitomec pod sluncem. Co mám dělat, Scotty?

Natočila jsem obrazovku ke svému staršímu sourozenci. „Přečti si to. Kdybych to totiž řekla nahlas, byla by to víc pravda."

Robbieho úsměv byl jako morová nákaza. Nejdřív se pomalu rozjížděl, ale pak propukl v epidemii. Viděla jsem, jak mu lehce cukají koutky, ústa se rozšiřují, až se rozesmál nahlas. Tak nahlas, že se po něm několik lidí otočilo a věnovalo mi pohoršený pohled, když jsem bratra nevybíravě praštila. „Zážitky, Vicky," připomněl mi rozškytaně, „povyrazit si, to přece není nic špatného."

„Jo, ale obvykle se nemuchluju s hvězdou NHL, idiote," zavrčela jsem a uraženě se namáčkla na stěnu letadla a svoje těžce vydobyté okénko.

Nudímsevautobuse: Co máš dělat? Užít si, ne? A ráno ho vypakuj.

„Vy jste oba kreténi," mumlala jsem si tiše nadávky, zatímco se vedle mě Robin pomalu dusil, jaká to všechno byla náramná legrace, a vsadila bych veškeré svoje úspory, že i Scotty kdesi na dálnici baví celé osazenstvo dálkového autobusu.

Dr. Watson: Nepomáháš.

Nudímsevautobuse: To ani nemám v úmyslu, puso. Bereš to jako moc velkou tragédii.

Dr. Watson: Já myslela, že kopeš za můj tým!

Užsenenudímvautobuse: Ale samozřejmě. Ber to takhle. Až ti bude osmdesát, co budeš vyprávět vnoučatům? Žes spala s hvězdou nároďáku? Nebo budeš brečet, protože ta vnoučata vlastně budou kočky a ty umřeš bez toho, abys měla tak skvělý skóre? Kam se hrabou ty nuly, cos s nima chodila předtím.

Dr. Watson: Tohle bych vnoučatům nikdy nevyprávěla. Co bych to byla za babičku, blbečku?

Užsenenudímvautobuse: Byla bys boží. To říkám já.

Dr. Watson: To je nechutný.

Užsenenudímvatobuse: Kazíš pointu. Nedělej, že nevíš, kam tím mířím.

Dr. Watson: Děláš ze mě úchylnou důchodkyni.

Užsenenudímvatobuse: Neodváděj řeč jinam, Vic. Tyhle triky znám. Sám jsem tě je naučil.

Dr. Watson: Jo, to je ten hlavní problém.

AlbusBrumbál: Dvacet bodů pro Nebelvír za pravdomluvnost.

Dr. Watson: Pohár je to poslední, na co teď myslím, když neustále porušuju školní řád.

AlbusBrumbál: Tak ber jako trest v Zapovězeném lese další rande s Oakleym. A uvidíš, co z toho bude.

Dr. Watson: Já myslím, že bude lepší dělat mrtvou.

AlbusBrumbál: Jako čekat, kam se to samo posune? (Kromě toho psát takové narážky vzhledem k mému stavu není zrovna korektní, studentko.)

Dr. Watson: Nějak tak. Jo. (Omlouvám se, pane řediteli.)

AlbusBrumbál: Hele, tak uvidíš. Jestli se ozve, jestli se neozve… a podle toho se zachováš. (Omluva přijata. Znovu dávám Harry Potterovi nesmyslně dalších deset bodů, aby Nebelvír vyhrál.)

Dr. Watson: Zavolám ti, až budu doma. Dojeď v pořádku.

Scott: Ty taky, puso. Pozdravuj Robbieho.

Uživatel Scott se odpojil.

***

„Beruško, nechceš ještě koláč?"

„Ne, mami, jen seď. Navíc jsem přecpaná, bylo to vynikající."

„A ty, Robbie? Upekla jsem tvůj oblíbený!"

„Ne, mami, děkuju, ale taky už se do mě nic nevejde."

Starostlivost mojí milované maminky byla to nejmenší, co mě rušilo. Na obrazovce počítače, kde se hodiny pomalu blížily k desáté večerní, mi totiž blikala příchozí zpráva. Někdy po tom, co Scotty filozofoval, že se vlastně hokejista nemusí ozvat, jsem se tou myšlenkou uklidnila. Proč by mi taky psal, že jo?

Problémem bylo, že… to byl falešný pocit bezpečí. Zahnaná do slepé uličky jsem tiše panikařila v našem obývacím pokoji.

Oakley17: Vic? Jsi tady?

Jasně, že jsem, blbečku. Ale bavit se s tebou nebudu. Už nikdy.

Shrek: Vím, že tam jsi.

Tak proč se tak debilně ptáš, když všechno víš? Štveš mě, Oakley. Tím víc, že… ach jo.

Shrek: Omlouvám se, jestli jsem se včera nevhodně choval.

To není o tobě, blonďáku. Je to o mně. A to nespraví žádná omluva. Jsem idiot.

Shrek: Ozvi se mi, Vicky. Až budeš chtít.

Tak to nehrozí. Ani za nic, hrochu. Až do konce života s tebou nepromluvím. Dělám to, abych si ušetřila svoje duševní zdraví. A nejhorší na tom je, že se snažíš. Smála bych se, kdyby mi nebylo mizerně. Vážně, Shreku.

Proto jsem počítač zaklapla, s náladou pod borem mrazu, s touhou o tom znovu mluvit se Scottym, protože jsem doufala, že mě z toho nějak vyseká. Ale jak by mohl? Spadla jsem do toho sama, nezbývá mi nic jiného, než se vyškrábat nahoru svépomocí.

Tak jsem radši vypadla z domu. Na chvíli pryč od rodinné pohody, kdy tatínek spokojeně pochrupoval na pohovce, maminka v křesle luštila křížovky s brýlemi tak trochu nakřivo a bratr vyřizoval pracovní e-maily, protože si nemůže dát pokoj ani na Díkuvzdání.

Opírala jsem se o zábradlí na naší verandě, zabalená v tom nejtlustším svetru, který jsem tu měla, od úst se mi vznášely obláčky dechu a prorážely studenou listopadovou noc. Jo, byla mi zima a cítila jsem se po slavnostní večeři jak v šestým měsíci těhotenství, ale to množství jídla utlumilo rozčarování z toho, že Ryan včerejší večer řešit chce.

Před očima se mi objevila láhev piva jako nabídka - nabídka k rozhovoru. S povzdechem jsem ji vzala do zkřehlých prstů a podívala se na Robina. Na to, jak unaveně vypadal, když svým pitím cinknul o to mé a pak si dopřál pár doušků hořkého nápoje.

Což mi připomnělo, že mi tu radostnou novinu, která v jeho životě zřejmě brzy nastane, neoznámil. A znovu jsem se cítila dotčeně.

Jenže než jsem stihla promluvit, předběhl mě. „Miluješ ho?" zeptal se do ticha.

Cítila jsem, jak se ve mně všechno sevřelo a po páteři mi přeběhlo nepříjemné mravenčení. „Ne," odpověděla jsem se zamračením. „Ale… jsem na nejlepší cestě se do něj zamilovat."

„Říkáš to, jako kdyby to bylo něco špatného." Trochu škodolibě se ušklíbl.

Tentokrát jsem se zhluboka napila já. „Protože taky je," kontrovala jsem. „Ryan není typ, co by to myslel vážně. Hraje si se mnou. A já mu na to skočila, což je na tom to nejhorší."

„A co kdyby to všechno byla pravda?" opáčil. „Věř si trochu, Watsone. Vážně. Jsi skvělá holka, Vicky. To musí vidět tak jako tak."

„Jsi dobrej bratr, Sherlocku," smutně jsem se zazubila, „ale já si karty na stůl už vyložila. Nechala jsem to zajít moc daleko. Odteď žádnej Oakley."

„Jak myslíš," vzdal to a pokrčil rameny.

„Myslím." Po chvilce jsem kývla, jako kdybych si svoje slova potvrzovala, a zkoumavě se na bratra podívala. „Robbie… nechceš mi něco říct?"

„Jako… co například?"

To, že se bude snažit odpověď oddálit, nebo se jí vyhnout, ho nezachrání. Možná je právník a umí se hádat na profesionální úrovni, zamlžovat a používat jen to, co se mu hodí, ale já našla důkaz číslo jedna. A soudy si na těch věcích v plastovejch pytlících z místa činu postavily svůj byznys.

„Ty víš."

Záblesk rezignace v jeho očích byl skoro hmatatelný. „Jak ses to dozvěděla?" zareagoval smířeně.

„Vypadla na mě ta krabička s prstenem. Myslela jsem, že mi řekneš, kdyby-" začala jsem na něj chrlit slova, ale on mě mávnutím ruky zastavil.

„Špatně jsi to pochopila, sestřičko," bolestně se pousmál, „nebudu se ženit."

Trhla jsem sebou a láhev mi málem vypadla z rukou. „Co… jak… já… ty… cože?" vykoktala jsem překvapeně.

Robin položil svoje pivo na parapet od okna a pak si založil paže na prsou - strojeně, pevně. Znala jsem tuhle řeč těla, protože jsem ji na sobě jen za dnešek několikrát praktikovala. Zabraňovala mi rozsypat se pod náporem emocí, které jsem si nepřála cítit.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem celou tu dobu tušila, že je s Robbiem něco v nepořádku. A zachovala jsem se jako největší sobec na světě. Naivně jsem si myslela, že když ho něco bude trápit, přijde za mnou, jako já chodím za ním. Že se mi svěří. A on místo toho dusil v sobě něco, s čím má potíže se vyrovnat.

„Já a Andrea jsme se rozešli. Už před několika týdny." Odkašlal si, jak mu uvíznul hlas v hrdle. Zbavila jsem se láhve, aby mi nepřekážela, a vnutila se mu do náruče. Zabořil si obličej do mých vlasů a dlouze vydechl. „Tolik jsem to pokazil, Vicky."

„Řekni mi, co se stalo," vybídla jsem ho mumlavě.

„Myslel jsem, že je všechno tak, jak má být. Návštěva u jejích rodičů dopadla dobře, zamlouval jsem se jim, potěšilo mě to. Tak jsem si šel promluvit s jejím otcem, zdálo se mi to vhodné." Robbie a jeho staromódní chování mě nepřekvapovalo - bylo ale možné, aby to po těch letech překvapilo Andreu? „Problém nastal po návratu domů, když jsem ji… když jsem se vyslovil. Odmítla mě. Byla rozzlobená. Rozrušená. Pohádali jsme se. Byla to ta nejhorší hádka od té doby, co jsme se poznali. A víš, jak to vypadá, když ve vzteku obviňuješ toho druhého. Padají slova, která bys za střízlivého stavu nikdy nevyslovil."

„Proč jsi mi nic neřekl, Robbie?" zašeptala jsem a sevřela ho v objetí nejsilněji, jak jsem dokázala.

„Já… nevím," povzdechl si. „Já vůbec nevím, co mám dělat."

„Všechno bude dobrý, bráško," ujišťovala jsem ho.

Protože na rozdíl od něj jsem věděla, co s touhle situací udělám. Nedopustím, aby byl Robin nešťastný. A Andrea si to, co jí řeknu, za rámeček teda rozhodně nedá. Nikdo nebude Robbiemu ubližovat. Nikdo.

A tak jsme tam v té nesnesitelné zimě stáli v objetí. Jako dva nešťastně zamilovaní blázni. Ale jedno pozitivum to mělo. Měli jsme jeden druhého.

A to se nikdy nezmění. Pomůžeme si. Jako vždycky.

Teď je jen řada na mně.

Holky, chci Vám moc děkovat za ty úžasné komentáře, které mi tu necháváte, moc pro mě znamenají. =) A chci se omluvit, že další díl tak trval, ale začala jsem chodit do autoškoly a taky se trochu přetahovala s múzou, protože se jí vůbec nechtělo makat. =D Ale nakonec jsem ji nakopla, a tady je výsledek. =)

Pevně doufám, že jste si čtení užily a že si užíváte i prázdninové volno! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 13: