OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 12

20.07.2014 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1875×

12.

Ryan

Ochomýtal jsem se nedaleko tabule příletů na Kennedyho letišti, a abych si ukrátil čas, rozhlížel jsem se kolem sebe. Vzhledem k tomu, že dnešek byl posledním dnem před Díkuvzdáním, viděl jsem za tu dobu snad stovky lidí, co se vítali. Jestli na světě existuje místo, kde se dá přemejšlet o životě - a nemusíte bejt ani filozof z povolání -, je to rozhodně letištní hala.

Možná věkem trochu měknu, když se mě dotýkají scénky nedaleko, anebo mě Holmesová nalomila - což by samozřejmě byla ta horší možnost. Tak jako tak, stál jsem někde napůl cesty k celní zóně a měl jsem v prstech růžovej papír, na kterým bylo naškrábáno jméno mojí mladší sestry. Vím, že nejsem žádnej umělec, ale i myšlenka se počítá.

„Vazoune!"

Nebylo těžké najít správný obličej v přicházejících lidech. Vždycky z letadla odcházela mezi prvními a spěchala, co nejvíc to šlo, jak se na mě těšila. Vídal jsem buclaté tvářičky dítěte, které chodilo do první třídy. Jenže ty dávno byly pryč a mně přišlo, že stárneme možná příliš rychle. Rose už nebyla dávno dítě.

Udělal jsem pár rychlých kroků, abych zkrátil tu najednou nepříjemnou vzdálenost, a sevřel svoji mladší sestru v náručí. Trochu jsem se nahrbil, abych ji u sebe schoval. „Čau, skřítě," zamumlal jsem jí do vlasů. „Chvíli jsem si myslel, že tě vyměnili mimozemšťani. Že jsi zase vyrostla?"

„Už mluvíš jako babička, Ryane," odfrkla si do mojí mikiny.

Odtáhl jsem ji na délku svých paží a zazubil se na ni. „Já jen komentuju skutečnost. Už seš velká slečna."

Protočila oči v sloup. „Jo, je z tebe babička. Měl bys jezdit domů častěji, aby sis připomněl, jak děsný tohle je."

Vzal jsem ji kolem ramen, vypáčil jí z rukou tašku, aby se s ní nemusela tahat, a odváděl jsem ji pryč. „Neboj, na Vánoce si poslechnu, jak bych měl žít svůj život," ušklíbl jsem se.

Rychle, abych zabránil milionu otázek, jsem se začal vyptávat, jak se má máma, jak jde Rose škola, co krasobruslení a její příprava na mistrovství… Bohužel, moje sestřička tenhle laciný trik prokoukla. Zřejmě počítala s tím, že bych taky mohl zdrhnout. Jenže když jsme obědvali u mě v bytě, nebylo kam utéct.

Zadívala se na mě přes talíř hranolek. „Tak spusť."

„Není, co bych říkal," ujistil jsem ji a založil jsem si odmítavě ruce na prsou.

„Jaká je?" zajímala se.

Co jsem jí měl odpovědět? Že je krásná, inteligentní, vtipná? Jo, mohl bych, protože to byla všechno pravda, ale já nezapomínám, že hrajeme moc nebezpečnou hru, o které moje malá sestřička neměla potuchy. Ta jednoduchá otázka mě přesto donutila k obezřetnosti. Znělo to jako nevinný dotaz, ale Rosie nebyla žádný začátečník. Snažila se ze mě dostat přiznání, které jí nedám.

 „Sexy," zakřenil jsem se na ni.

Kopla mě pod stolem tak silně, až jsem vyjekl. „To jsem nemyslela. Ty jsi fakt blbec."

„Těší mě," zasmál jsem se. „No co. Chlapa nic jinýho nezajímá."

„Jaký má třeba oči?"

Zelený. Zelený. Tak zatraceně perfektně zelený, kruci. „Co já vím? Asi… hnědý? Oči jsou to poslední, co by mě zajímalo, chápeš."

„To ti nespolknu," načutla mě znovu, „co studuje?"

Architekturu. A vyzná se v obrazech. Nahlas bych to nepřiznal, ale i když mně nic neříkají, v tom muzeu jsem se bavil. A určitě umí báječně kreslit - takže ten růžový papír, který jsem zmuchlal hned po odchodu z letiště, by vyzdobila líp než já. „Nějakou ekonomii, tuším. Nerozuměl jsem ničemu, co říkala," pokrčil jsem rameny. Lhal jsem, jako když tiskne. Vím, proč si Gogh uříznul ucho, že Golem, co není Golemem ale Gauguinem, maloval Tahiťanky a… že se Vic krásně směje, když se pokusím o vtip.

Nějak jsem najednou nevěděl, jestli já manipuluju s ní, nebo ona manipuluje se mnou.

Chytrá je na to dost.

Rosie na mě zamířila hranolkem. „Víš o ní vůbec něco, kromě toho, že má hezký prsa?"

„Jasně," souhlasil jsem okamžitě.

„A co?" chtěla vědět.

Věnoval jsem svojí sestře nejširší úsměv, kterého jsem byl schopen. „Že má moc pěknej zadek."

V ten moment mi inkriminovaný hranolek přistál na čele. „Seš debil, Ryane. Fakt."

„No tak, sestřičko," zamlaskal jsem na ni, čímž jsem ji naštval ještě víc, „prostě se nebudu ženit a nikoho nehledám. Je to jen… dočasný řešení."

„Jasně, dočasný řešení," zopakovala po mně. „To ti tak budu věřit."

***

Říká se, že chlapům jde jen o jedno.

Nebyl jsem si jistej, jestli je to úplně pravda, protože mě napadly věci nejméně dvě. Netušil jsem totiž, co mě dnes večer čeká - dostal jsem instrukce, ať se slušně obleču, takže mě teď škrtil límeček košile, ale… stálo to za to. Holmesová měla totiž šaty. A s tím mě právě napadla ta druhá věc…

Dostat ji do postele by bylo báječný a pochopitelný. Ale na jednonoční dobrodružství by to bylo málo. Udržet ji tam na několik týdnů, možná i měsíců, by vyžadovalo mnohem větší umění.

Tahle blbá myšlenka se mi ale do krámu vůbec nehodila. Mělo to bejt snadnější - poplést jí hlavu jako každý, dostat, co chci, vyhodit ji z bytu ještě před snídaní.

A když jsem jí pomáhal z kabátu, tak jsem místo toho hypnotizoval, jak jí látka klouže po kůži, a představoval si, že by to mohly bejt bříška mejch prstů.

Zatraceně, proč je tu takový hic?

Jazzový klub, kam mě zavedla, byl poměrně malý, ale značilo to, že se sem vejde jen omezený počet lidí, kteří by mě mohli poznat. Sedli jsme si do jednoho z boxů, abychom se schovali, a objednali si. „Děje se něco?" zeptal jsem se, když jsem si všiml, jak si namotala pramen vlasů na ukazováček a koukala někam do místnosti. A doopravdy mě to zajímalo, což bylo o to divnější.

„Ne," vyhrkla hned, „vlastně jo. Možná, já nevím."

Pousmál jsem se nad její odpovědí; jak to, že je to tak roztomilý? Nepoužívám slova, jako je roztomilý, nejsem pětiletá holčička s růžovejma gumičkama a panenkou, sakra práce. „Tak povídej."

„Jen," zadívala se mi do očí, „měl jsi někdy člověka, o kterém sis myslel, že ti řekne, kdyby se chystal udělat něco důležitého, protože spolu mluvíte téměř o všem? Čekal bys, že ti něco takového poví?"

„Myslíš, třeba kdyby si chtěl odstěhovat, nebo tak?" odpověděl jsem otázkou a mírně se zamračil. Třeba jako vlastního otce? Jo, to jsem měl. A nebyl jsem na to pyšnej. I když, kdyby se chtěl odstěhovat a dát mi pokoj, uvítal bych to… zřejmě bych to oslavil pořádným ohňostrojem, že se mi přestal plést do života. Nejsem takovej kretén, abych si nevšiml toho významnýho pohledu, kterej mi dneska věnoval, když jsem k němu vezl Rose…

„Třeba," usoudila po chvilce.

„Jo, to bych asi čekal, že to se mnou probere."

„Díky, to jsem potřebovala slyšet," usmála se.

A potom už jsme se jen bavili - mluvili jsme, pili jsme a s tím taky asi souvisela i zvýšená frekvence výbuchů smíchu. Bariéry padaly s každou další skleničkou, a já jsem se přistihnul, že na ni zírám a nechávám se kolébat tím, co vypráví. O Scottovi, o svém bratrovi, o architektuře. Jak se mě ptá na hokej, na sestru, na to, co dělám ve volném čase…

Poprvé v životě jsem zažil, že se pohledy přítomných stáčely k ní a ne ke mně.

Nedivil jsem se. Fakt jí to seklo.

„Smím prosit?" přerušil náš společný smích nějaký muž, co se přitočil k našemu stolu.

„Ne, promiňte, mám společnost," odmítla ho s úsměvem a oči barvy lesního mechu mě přívětivě sledovaly.

Rozbušilo se mi v ten moment srdce, takže jsem radši trochu panicky, protože se mi situace vymykala z rukou, vyhrkl: „To je v pohodě, běž se bavit."

Skepticky se na mě podívala. „Vážně ti to nevadí?"

„Ne, jsem v pohodě," ujistil jsem ji s klidným výrazem hráče pokeru. Možná je Holmesová zatraceně sexy a já právě prohrávám, ale nedám se. Tak lehce ne.

Tak pokrčila útlými rameny a zvedla se.

Nejdřív jsem se napil, ale potom jsem se na ni díval, jak tančí s tím chlápkem, co si pro ni přišel. To, že se mi to nelíbilo, byl pro mě naprosto novej pocit. Jasně, dovolil jsem to, protože mě na parket nikdo nedostane ani párem volů, ale teď jsem si byl jistej tím, že jsem udělal katastrofální blbost. Tohle bylo naše rande a on po ní stoprocentně jede.

Kopnul jsem do sebe panáka něčeho ostřejšího a odhodlal se vzít si, co mi patří. Když hudba znatelně zpomalila, poklepal jsem tomu maníkovi na rameno. „Dovolíš?" zaburácel jsem, aby to správně pochopil. Naštěstí kývl a usměvavou Vicky mi přenechal.

Uchvátil jsem ji do pevného objetí a pokusil se šourat nohama do rytmu, abych jí dal najevo, že jsem přišel, aby se bavila. A ona se bavila. Zahihňala se a pak se její rty dotkly mého ucha. „Co to děláš?"

„Tančím, jestli sis nevšimla," odsekl jsem trochu popuzeně. „S tebou."

„Tohle potácení vydáváš za tanec?" vyprskla pobaveně. „Jsi jak medvěd brtník. Musíš takhle…" Posunula si jednu moji ruku dolů ke kříži a druhou propletla se svými prsty a zvedla ji do hodně chabého tanečního držení.

„Nepoučuj mě," zafuněl jsem dopáleně. Ale na to už nic neřekla, přizpůsobila se mému prapodivnému stylu a na nic si nestěžovala. Bez mučení se přiznám, že se mi zamlouvalo, jak se ke mně tiskne, zatímco zpěvák na malém pódiu vystřihl písničku od Elvise Presleyho, který mi napovídal, že chytří muži se nezamilovávají, ale on si nemůže pomoct a… hádejte, jak to asi dopadlo.

Bůhvíproč jsem si s Vic v náručí připomněl, jak mi Rosie říká, jakej jsem negramot.

Asi budu potřebovat další rundu, abych na tohle zapomněl.

„Vypadneme?" zeptal jsem se jí naprosto nelogicky, protože to měnilo směr od baru, kam by bylo správné zapadnout.

„Tak jo," souhlasila.

Vím, že jsme si vzali bundy, já zaplatil útratu a pak nás do obličejů praštil ledový vzduch, který nás měl probrat, ale ten vůbec nezabral.

Její smích ke mně putoval jako ozvěnou, ale i tak jsem měl pocit, že ho slyším naprosto zřetelně. Její prsty propletené s těmi mými - to bylo to jediné, co jsem dokázal vnímat. Hlava se mi točila, žaludek se houpal jako chatrná bárka v přístavu a trochu se mi pletly nohy. Jo, mohl jsem to přisuzovat množství alkoholu v krvi, pili jsme trochu víc, než by se slušelo, ale někde v koutku duše jsem věděl, že to je umocněné její přítomností.

Jako kdyby se ve mně cosi zlomilo. Dodával jsem si celý večer kuráž na to, abych provedl něco, co by ji zničilo, až jsem se očividně zničil sám. A mohl jsem pouze doufat, že až se ráno probudím, budou tyhle myšlenky jen hodně vybledlým filmem vzadu v hlavě, který nebude znamenat nic. V lepším případě si nebudu pamatovat nic, ačkoliv jsem se bál, že tahle možnost nehrozí.

„Už jsem doma," zastavila se najednou. „Díky, Shreku," zachichotala se, jako kdyby právě řekla vtip století. O tom, že je s ní legrace, vím už delší dobu. O tom, že by se chichotala, vím až od dnešního večera. Zřejmě není sama, komu pití bourá zábrany.

A zdá se, že jsme si oba kolem sebe těch zdí postavili nějak moc.

„To je děsná přezdívka," sdělil jsem jí trochu škytavě. „Taky bych ti měl nějakou vymyslet, Holmesová."

„Scotty mi říká puso," vyrazila ze sebe zase spršku smíchu, „ale jestli mi tak někdy řekneš, zabiju tě. A navíc bys nebyl originální…"

Zase ten Scotty. Co je to vlastně za chlapa, sakra? Žárlil jsem? Jo, možná jo. „Já ti něco vymyslím," slíbil jsem jí zlomyslně. „Jak se jmenovala ta zlobří princezna vůbec?"

„To určitě, ještě mi budeš krást nápady," ušklíbla se. „Jen si namáhej hlavičku."

„Já na něco přijdu," ujišťoval jsem ji. „Třeba ďábel, nebo boží dopuštění…"

„To tys vrazil do mě," upozornila mě.

„Já vím," šeptnul jsem.

Nastala další z našich pravidelných minut ticha. Ale poprvé to bylo příjemné. Což se změnilo, když pustila moji ruku a chtěla odejít. Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale ona zakroutila hlavou. „Už musím jít."

Usmála se a otočila se.

Nenechal jsem ji odejít. Jednal jsem naprosto iracionálně, impulzivně a asi jako úplnej pitomec. Ale v životě jsou chvíle, kdy vám mozek vypne a vy vůbec nevíte, co děláte. A u mě tenhle moment nastal právě teď - v okamžik, co se moje rty dotkly těch jejích.

Vzal jsem její tvář do svých dlaní a zavřel jsem oči, jak jsem čekal na ránu, kterou bych si jistojistě na tom místě zasloužil.

Ale když se její prsty dotkly mojí čelisti, vůbec to nebolelo. Bylo to to nejněžnější pohlazení, jakého se mi kdy dostalo. A společně s vědomím, že mi polibek hned nato oplatila, se rozpustila i poslední myšlenka, co by mohla ještě dávat smysl.

Vicky…

A najednou byla moje náruč prázdná, sladkost na rtech pryč a její tiché dobrou noc se vznášelo na vlnách chladné listopadové noci.

Jsem v hajzlu.

Moc vám děkuju za všechny vaše reakce a komentáře. Pevně doufám, že se vám i další díl líbil. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 12: