OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 7. kapitola

05.03.2017 (12:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 692×

Nechala jsem Toma, aby se prohrabal mým externím diskem natlučeným načerno staženými filmy, a šla nacpat jeho věci do pračky. Klekla jsem si k té mokré hromádce a na férovku, bez nějakého většího přemýšlení, nacpala do útrob mé pravěké pračky nejdřív jeho kabát. Ze zvyku jsem mu prohrabala kapsy, abych s prádlem nevyprala i papírové kapesníky a podobné lahůdky, ale kromě klíčů od pokoje u nás v hotýlku a peněženky v nich nic neměl. Pak kalhoty a košili… I když zmokly, stále voněly. Nejen jeho vodou po holení, či co to bylo, ale jím. Chlapem.

Bylo to trapné, iracionální a… ano, dementní, ale prostě jsem do té vlhké tkaniny musela zabořit nos. Byly to už dva roky, co jsem naposledy prala pánské oblečení, ale připadalo mi to jako věčnost.

Tomův výtlem z obýváku mě probral. Bože, byla jsem jak přiblbá patnáctka, i když už mi patnáct bylo dvakrát. Zavrtěla jsem hlavou a hromádku vhodila ke kabátu. Teda skoro.

Už jen jednou. Naposledy.

Naposledy si přičichnu a pak už půjdu.

Opravdu.

Fakt.

„Ty hodně žereš Willise, že?“ houknul na mě Tom přes chodbičku a já se konečně donutila přibouchnout dvířka pračky, zapnout rychlý program a následné sušení.

„Jak jsi na to přišel?“ ušklíbla jsem se na něj, když jsem dorazila zpátky a začala rozdělovat jím přinesené jídlo z čínského bistra na talíře a do misek na lince, která opticky rozdělovala velkou místnost na kuchyň a obývák.

Tom seděl v tureckém sedu na koberci před televizí, která byla dost velká na to, aby na ni viděl i z druhé strany města, o gauči nemluvě, ale jemu tahle poloha zjevně vyhovovala. V jedné ruce držel ovladač, v druhé hrnek s mým smrťákem.

„No, protože nevidím jediný jeho film, který bys tu neměla. Spíš tu máš i ty, o kterých jsem ani netušil.“

„Jo, díkybohu za info v ovladači, že?“ Vyklepala jsem do misky zbytek nudlí s krevetami. „Pusť si, co chceš.“

„Je ti to jedno?“

„Naprosto,“ přisvědčila jsem, zatímco jsem na stůl pokládala tác s hromadou jídla, která by stačila somálský vesnici na týden. „Nic, co by se mi nelíbilo, tam nebude. Vybírám si, co stahuju.“ Přikývl, aniž by spustil zrak z obrazovky. Odtáhla jsem stolek trochu stranou, roztáhla gauč, jako když tu naposledy spal, abychom se mohli u sledování filmu rozvalit, a po stranách naházela polštářky, ať je co pod hlavu. Pak jsem si na talíř naložila, na co jsem měla chuť, na čalouněné opěradlo položila svůj vlastní hrnek s mým životabudičem a ve chvíli, kdy si Tom konečně vybral, což byl můj oblíbený pravěký Poslední skaut, jsem se zakousla do jarního závitku. „Super, Colombo, a teď pojď jíst, než to vychladne.“

Tom se natěšeně jako malé dítě vrhnul nejdřív ke stolku a pak s talířem vedle mě, rozvalil se na nově vzniklém letišti a rukama, jako správnej londýnskej kluk, se pustil do jídla.

Vydržela jsem mlčet až do chvíle, kdy si Willisův černej kámoš vyzkoušel skok z nadjezdu mezi auta a já odložila talíř, nacpaná k prasknutí, s dalším hrnkem a půl svého vylepšenýho čaje v sobě, než jsem promluvila.

„Tome, můžu mít dotaz?“

Zalétl ke mně svým lehce podnapilým pohledem.

„No jasně, mluv.“

„Ale když nebudeš chtít odpovídat, nemusíš, nebude mi to vadit.“

„Jasný, chápu.“

Vrtala jsem hůlkami ve zbytku vlažných nudlí, abych se vyhnula přímému pohledu na něj.

„Proč jsi pořád se svojí ženou, když podle toho, cos mi včera řekl, stojí vaše manželství za prd? Děti nemáte, a jelikož oba hrajete, nemusíš se asi bát, že tě obere o poslední cent.“

Nevím, kam se díval těch pár vteřin, než odpověděl. „Proč se na to ptáš?“ odpověděl tišeji, než jsem čekala.

„Protože mi to od včerejška vrtá hlavou. Máme jednadvacátý století, dobu, kdy není problém se rozvíst, jít od sebe, zařídit si život po svým. A ty jsi ve vztahu, kterej ti nevyhovuje. Sám jsi říkal, že se domů nevracíš rád. Jasně, říkal jsi toho víc, ale tohle mi v mysli zůstalo nejvíc. Protože když se ti nechce domů, je to vůbec ještě domov?“

Tom se nahnul, aby odložil talíř zpátky na stolek, a pak se svalil zpátky.

Tak, že se ramenem dotýkal toho mého.

Chytání vrahů Cory nám bylo oběma v tu chvíli úplně ukradený.

„Víš, naši byli a jsou takoví a makoví, ale něco z jejich náboženský výchovy ve mně zůstalo. A já si Lucy bral s tím, že ji mám rád a že to bude navždy. Chci děti, ale ona ne. Zatím. A nakonec, nijak se nehádáme, prostě kolem sebe tak nějak proplouváme. Žijeme vedle sebe, někdy si povídáme, jindy mlčíme, ale žádná Itálie se nekoná.“

„To zní, jako když máš spolubydlící, ne manželku.“

„Myslíš, že se mám rozvést?“

Hrklo ve mně. „Ježiš, já ti nic neradím. Jen ti říkám, že to podle mě není zrovna fajn. Ale je to vaše věc.“

Oba jsme zase radši koukali na telku, ale ani jeden z nás ji pořádně nevnímal. Já si nadávala do krav, že jsem se ho vůbec ptala, a on buď dumal nad tím, co jsem mu řekla, nebo mi taky nadával. V duchu.

Odnesla jsem nádobí do dřezu a zbytky jídla zakryla, aby si tu kočky v noci neudělaly glutamátové hody, a pak se svalila zpět. Tom už ani nedělal, že kouká na film, lehl si na bok zády ke stěně, takže jsem si lehla stejně, jen na druhý bok, takže jsme teď leželi proti sobě. Ne příliš blízko, aby to vyznělo intimně, ani příliš daleko, aby už to bylo neosobní.

„Neměla jsem se tě ptát. Promiň.“

Díval se mi do očí, jednu ruku pod hlavou, druhou položenou mezi námi, a i když jsme pili, nebyli jsme opilí. Byli jsme v tom příjemném stavu mezi střízlivostí a opilostí, kdy padly určité zábrany, ale ne natolik, abychom se chovali tak, že bychom se za sebe zítra museli stydět.

„Neomlouvej se,“ zašeptal a mě ovanula vůně čaje s whisky, „být na tvým místě, zajímá mě to taky. Jen prostě…“ Zachrul se a tvář stočil níž, asi se mi ve chvíli, kdy říkal něco takovýho, nemohl dívat do očí. „Mám pocit, že když to ukončím, svoje manželství i tenhle způsob života, co jsem doteď vedl, přiznám vlastní porážku.“

Z jeho slov čišel smutek a zároveň vzdor. Nevím, kolik toho byl alkohol a kolik on, ale i přišlo mi, že tohle šlo opravdu z něj, z jeho duše a srdce, a o to víc mě to bolelo. Za něj.

Objala jsem ho volnou paží kolem ramen a přisunula blíž, takže mi hlavu položil na místo mezi prsy a bradou, kam jeho horká tvář zapadla, jako bychom byli dílky puzzle.

Políbila jsem ho do již uschlých a mým mandarinkovým šampónem vonících vlasů a pevně ho objala.

„To, že přiznáš, žes něco posral, z tebe nedělá horšího člověka. Právě naopak.“

Objal mě kolem pasu, spíš už jen tak z polospánku, a já tak měla jen jednu volnou ruku, abych se natáhla pro fleesovou deku, kterou jsem nechala přehozenou přes opěradlo gauče, a přehodila ji přes nás.

Kašlu na večerní čištění zubů a pleti, kašlu na rozčesávání vlasů a krém na ruce.

Jemu je teď takhle dobře.

A mně taky.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 7. kapitola: