OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 3. kapitola

06.12.2016 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 833×

Tom prošel úzkou chodbičkou, do které se sotva vešel, a jakmile vešel do obýváku, mále se přizabil o kočku, což ve svém stavu jen tak tak ustál.

„Co to je?“ vyjekl, když se kolem něj prohnala šmouhatá koule.

„Kočka. Seznamte se,“ ušklíbla jsem se a následovala ho, abych ho usadila na můj rozbordelený gauč.

„Nejsem blbej,“ zamručel a svalil se na sofa, až jeho pružiny zaprotestovaly. Ne že bych zrovna vážila třicet kilo i s postelí, ale nic jako Tom na něm ještě asi nikdy nebylo. A to, i když se na mně uvelebily obě kočky.

Opřela jsem se zády o linku, ruce stále sevřené na hrudi. „Já vím,“ vzdychla jsem unaveně. „V tom případě ale nevím, co tu děláš. Nejsem Sibyla, nebo co si to o mně myslíš.“

„jenže ty jsi řekla věci…“ škytl si, asi jak se mu vracely pivní bublinky, „věci, co mi nikdo nikdy neřekl.“

„A nebude to spíš proto, že se ti to lidi bojí říct?“

„Proč by se báli?“

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Tohle bude na dýl. Co si dáš?“

„Co máš.“

Neptal se, konstatoval, tak jsem mu nalila to, co jsem pokládala za nejlepší, a než jsem se svalila na elkovém gauči proti němu, kde jsem se opřela o stěnu a polštářky, vložila jsem mu hrnek do tlap.

„Kafe?“ vykulil na mě oči.

„Jestli hodláš mluvit a ráno si z toho něco pamatovat, potřebuješ tohle,“ kývla jsem ke kouřícímu šálku. „A já potřebuju tohle,“ zabručela jsem a natáhla se po sklence vína na konferenčním stolku.

„Hej, to není fér,“ zakňučel.

„Jestli se ti to nelíbí, já tě tu nedržím.“

Neřekla jsem to nijak tvrdě, ale chtěla jsem, aby i ve svém stavu pochopil, že tady nehraju na jeho herecký manýry. Tady, ani nikde jinde. Nejsem Col. Ve třiceti už mě na bezuzdné zbožňování neužije.

Přikývl, opatrně upil a opřel se.

„Takže o co jde?“ zeptala jsem se ho mírně.

„O ně. O ty lidi. Tys je prokoukla za jedno odpoledne a já po letech potřeboval tebe, abych si toho vůbec všiml. Je to normální?“

Pokrčila jsem rameny. „V tvý branži asi jo. Když s tebou, respektive pod tebou někdo dělá, tudíž je na tobě závislý jeho plat, neřekne ti cokoliv negativního. Každej ti bude podkuřovat.“

„Ale já to nechci. Je to falešný.“

Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla mu do očí. „Co ode mě chceš slyšet? Je jen na tobě, jakými lidmi se obklopíš. Vždycky narazíš na hajzly a na faleš, ale ty nejbližší si přece můžeš vybrat podle svého, ne? Stejně jako třeba svou manželku.“

Sexy se pousmál, nakřivo, jak jsem to znala z Krvavé bouře i toho včerejšího filmu, a blýskl po mně okem. „Takže už sis mě googlila?“ zeptal se rozverně.

„Ne,“ usadila jsem ho pevným tónem, „všimla jsem si snubáku.“

„Chjó, ty mi zkazíš každou radost.“

„A ty chceš mít pořád navrch. Tak se nediv, že se ti to vrací, když se sejdeš s někým, kdo si z tebe nesedne na prdel jen proto, že jsi Tom Bardeen. Ta tvoje partička ti léta omílá kolem hlavy, že jsi nejúžasnější jednička pod sluncem. Nedivím se, že jsi tomu uvěřil, ale nechtěj po mně, abych tě v tom podporovala i já. Já si to totiž nemyslím.“

„A co si myslíš?“

A bylo to tu zase. Co chce pořád slyšet? To mu mám na férovku říct, že je to londýnskej hejsek, co si myslí, že jen díky hezkýmu ksichtíku a super postavě se mu každý dveře otevřou?

Byla jsem nastartovaná. Ale když jsem viděla, jak poslušně pije moje kafe, bez cukru a bez mlíka, takže mu určitě muselo připadat pěkně hnusný, a přesto nic neřekl, jsem ze svý prostořekosti a sarkasmu ubrala. A vyexovala zbytek dvoudecky červenýho.

„Tome, chceš po mně nemožný. Asi máš nějakou krizi, nejspíš tak chlastáš, protože si myslíš, že tím přebiješ nějaký svoje problémy, ale tak to není. Nevím, co tě žere, jestli práce, rodina, manželka, zdraví. Fakt netuším. Ale tím, že se každý den vykalíš div ne do bezvědomí, nic nevylepšíš. Spíš naopak. A navíc budeš za blba, až tě v takový chvíli načape nějakej akční fotograf, a bude se o tobě psát i v jiným tónu, než na jakej jsi zvyklý. To to akorát zhorší a ty se povezeš v bludným kruhu, dokud se neupiješ k smrti.“

Mlčel, zíral na mě, jako by mi chtěl ve tváři vykoukat nějaký další moudro, ale i já jich měla jen omezený počet. Bylo pozdě, chtěla jsem dopít láhev a jít s kočkama do peřin, a místo toho tu mám dělat psychoanalytika takovýmu… Tomovi.

„Chtěl bych být nad věci,“ povzdychl nakonec. „Jako ty.“

„Jako já?“ zasmála jsem se, ale z toho jeho pohledu mi začalo být úzko, a tak jsem se radši chopila lahve a svůj pohled zaměřila na dolévání do sklenice. „Nejsem tak nad věcí, jak si asi myslíš. Ale co ti k tomu mám říct? Nedělej nic, co nechceš, dělej kompromisy, ale nenech se ojebávat, neměj kolem sebe lidi, co ti škodí, a občas si udělej radost. To je asi jedinej recept na trochu duševní pohody.“

Zavrtěl hlavou a opět zabodl pohled do hrníčku. „Jenže lidi kolem mě mají očekávání a já prostě…“ rozhodil rukama, až mi málem polil gauč, čehož si samozřejmě ani nevšiml. „Jak to mám udělat? To mám vyházet půlku týmu? Přestat točit tenhle film, protože vím, že je to blbost? Sednout do auta a odjet na kraj světa?“

Trochu se rozohnil, ale celkem ráda jsem si všimla, že už líp mluví. Začínal maličko střízlivět.

Jo, všichni říkají, že moje kafe by probralo i mrtvolu.

„To je to, co chceš?“ zeptala jsem se potichu.

Opět se na mě zahleděl a asi mu až teď došlo, co všechno na sebe řekl. S překvapeně pootevřenými ústy se radši zakoukal kamsi na koberec, do kterého se mi nevědomky snažil levou nohou vyšoupat důlek.

Fakt jak malej.

Předklonila jsem se, skleničku bezpečně vedle těla.

„Tome, podívej se na mě.“ Vzhlédl, ale ten pohled raněného koloucha tam pořád byl.

Sakra, na ten by měl mít zbrojní průkaz.

„Tohle je to, co chceš?“ zopakovala jsem. „A proč bys nemohl některý lidi vyměnit? Určitě máš kolem sebe pár lidí, kterým věříš a který by mohli na jejich místo. Přestat točit tenhle film je asi blbost, určitě už máš podepsanou smlouvu, ale proč příště víc nepřemýšlet nad tím, než nějaký vezmeš? Toč to, co chceš ty, ne to, co se od tebe očekává. A s tím koncem světa…“ Pousmála jsem se. „A proč to občas neudělat? Odjet někam, kde je ti dobře a kde si jako na tom konci světa budeš připadat?“

Měl to v očích. Tu vidinu, kterou jsem mu právě předestřela, a bylo to hrozně hezký. Ožily tou představou, tím pocitem, že by mu zase bylo líp na duši a necítil se tak svázaný. Oči kluka u vánočního stromku ve tváři dospělého chlapa.

Jenže po chvíli to zase zmizelo, jak se přes jeho mysl převalilo vše, co ho tak tížilo. Zavrtěl hlavou, odložil hrnek na stůl a pročísl si rukama vlasy.

„Byla hloupost tě takhle večer rušit, promiň. Měl bych jít.“ Zvedl se, ale zrovna dvakrát pevný v kramflecích nebyl. Položila jsem skleničku a zvedla se taky.

„Jo, půjdeš, ale tamhle,“ ukázala jsem mu dveře koupelny.

„Proč?“

„Běž se omýt. Nový kartáček na zuby je ještě zabalený ve skříňce vedle umyvadla, tak si ho tam vem, a pak přijď.“

Chtěl ještě něco říct, ale já ho strčila do chodby. Pak jsem odtáhla konferenčák stranou, roztáhla gauč, a než v koupelně dotekla voda, povlékla jsem na něj prostěradlo a položila polštář a deku, které tu mám pro návštěvy.

Když se plouživě vrátil, zůstal na to zírat. Já už stála ve dveřích do své ložnice, u nohou obě kočky, které byly zvyklé spát se mnou, a máchla rukou do místnosti.

„To malý světlo na lince nechám svítit, ať tu v noci nebloudíš. Kde je lednice, vidíš. Jako doma. Dobrou.“

Posadil se na kraj improvizované postele, lokty si položil na kolena a hlavu strčil div ne mezi kolena, až jsem myslela, jestli nebude zvracet. Než jsem se ale stihla zeptat, jestli je v pohodě, hlavu zase zvedl a pousmál se.

„Děkuju. Dobrou.“

Pak se ztěžka svalil, nohy nacpal pod deku a snad během vteřiny usnul.

Byl sice slavný a hezký, ale bylo mi ho líto. Protože i teď měl v očích kromě alkoholu jen jednu věc.

Smutek.

Postrčila jsem ty dvě zvědavé potvor do ložnice a zavřela za sebou.

To, že jsem zamkla, už určitě neslyšel.  

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 3. kapitola: