OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 4. kapitola

18.12.2016 (10:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 881×

Ráno jsem vstávala brzy, protože jsem měla už delší dobu naplánováno skočit na poštu, úřad a k doktorovi kvůli razítku do průkazky bezinfekčnosti, takže mě ani nepřekvapilo, že Tom ještě spal.

Byl rozvalený přes celou šířku gauče, každou nohu i ruku na jinou stranu, tvář ještě trochu oteklou z chlastu nosem zabořenou do polštáře. Na roztomilosti, která by měla být už v jeho věku trestná, ubíral jen fakt, že slintal.

Na můj polštář!

Omyla jsem se, namalovala, nakrmila kočky a co nejtišeji odešla. Na lince jsem mu nechala krátký vzkaz, ať se po probuzení obslouží, jak je mu libo, a zanechala ho v objetí deky a obou koček, které si ho po nasycení okamžitě nárokovaly.

Když se v pět odpoledne zase tahle filmová partička nahrnula ke stolům a do salónku, měla jsem roztočených pěkných pár piv, protože se u nás opět dveře netrhly, takže na Toma, který mě ode dveří kývnutím pozdravil, jsem se jen spěšně usmála a dál se věnovala pípě.

Čekala jsem, že zapluje do soukromé místnosti s ostatními, na což už se Col těšila, proto mě překvapilo, když se náhle objevil u baru.

„Ahoj,“ usmál se na mě.

„Nazdárek, jak ti je?“ oplatila jsem mu úsměv.

„Líp. Mnohem líp.“

Já svou otázkou myslela hlavně kocovinu, ale v jeho hlase bylo něco, co mě zarazilo. Něco… já nevím. Hlubšího? Donutilo mě to přestat koukat na kohoutek a pohlédnout na něj.

„To jsem ráda,“ přikvýla jsem s umírněným výrazem, protože jsem netušila, co očekává od toho, že bude tady a ne s ostatními. To mi ale velmi rychle osvětlil.

„Něco pro tebe mám,“ podotkl a vytáhl zpod bundy knížku. Byla ještě v igelitové taštičce, ale i přes ni jsem zvládla přečíst název.

A vykulila jsem oči.

„Nene,“ vydechla jsem úžasem, což bylo to jediné, na co jsem se v tu chvíli vzmohla.

„Ale jo,“ přikývl s potěšeným úsměvem, když viděl moje nadšení. „Vzbudil jsem se dřív, než Liam přijel, a kouknul do tvojí knihovny. Sbírku Kinga máš fakt slušnou, ale z jeho éry Bachmana ti tahle jediná chyběla. Napadlo mě, že by to bylo fajn poděkování za ten… azyl.“

Odložila jsem sklenici, kterou jsem držela v ruce, a opatrně si knížku převzala. Bylo to první vydání, ještě z osmdesátých let, a jelikož to nikdy znovu v angličtině nevydali, neměla jsem to nikdy jak sehnat, i když jsem se fakt snažila.

Nakrčila jsem obočí, ale nedokázala jsem se přestat culit jak lentilka.

„Přemýšlím, jestli chci vůbec vědět, co všechno jsi musel udělat pro to, abys ji během pár hodin sehnal. Tady, v týhle díře. To muselo být…“

„Ne,“ zastavil mě pozvednutou rukou, „fakt to nechceš vědět.“

Ramena mi povolila. „Děkuju.“

„Já děkuju. Za víc, než si možná myslíš.“ Pak s pokývnutím odešel do salónku.

A mě tam nechal stát jako solný sloup. Hodně překvapený sloup.

Ale jestli mě překvapil on, pak Liam, který se usadil na barovou stoličku přímo u pípy o hodinu později, mě šokoval ještě víc.

„Nevím, co jsi to s ním v noci udělala, ale dneska vyrazil Amandu.“

Pinta na Guinness mi málem vypadla z ruky.

„Cože?“

Zasmál se. „Neměj tak vyděšený výraz, já jsem jenom rád, a myslím, že i jemu se svým způsobem ulevilo. A i když by mě ta tvoje finta zajímala, myslím, že nemusím vědět všechno,“ dvojsmyslně zamrkal. Pak zahlédl, jak jsem se nadechla k rozhořčené odpovědi, protože mi bylo jasné, na co naráží, ale rychle mě utnul. „Ne, já vím, dělám si srandu. On není ten typ na náhodný sex. Ale ten večer s tebou mu musel něco dát, protože abych posílal spešl letadlo do států jen pro knížku, to se mi ještě nestalo.“

Upadla mi čelist.

Fakt.

„Cože udělal?“

„To ti neřekl? Aha, tak to se omlouvám za prozrazení. Každopádně,“ ztišil hlas a spiklenecky se ke mně naklonil, jak jen mu to pípa dovolovala, „ti za něj děkuju. Opravdu. Odvážel jsem ho od tebe, a co z něj padalo… no fakt jsem nestačil zírat. Znám ho už léta, ještě když v Londýně začínal jako dvacetiletej kluk, a říkám ti, že jak ho posledních deset et zdrchalo, tak tys ho dokázala za večer povzbudit. Trochu ho probrat. Otevřít mu oči tak, jak jsem to já nezvládl. Asi už jsem sám na to rezignoval,“ povzdechl a upil ze cidera, kterého si přinesl od stolu.

Asi bych na něj překvapeně civěla dlouho, kdyby se ke mně nepřitočil Richie a taktně mi nepřipomněl, že mi se slovy stojí i práce, a tak jsem rychlým pohledem sjela objednávky a začala zase točit. Ale u toho jsem přemýšlela.

Po sedmi hodinách za barem až moc.

„Liame?“ vyrušila jsem ho po chvíli nad hloubáním nad smartphonem.

„Hm?“

„Mám nápad. Něco, co by ho možná nakoplo ještě víc.“

Odložil telefon a s nadšeně pozvednutým obočím se ke mně naklonil.

„Povídej.“

„Nechci to zatím rozebírat, je to jen nápad, ale k němu potřebuju tvojí pomoc.“

Rozhodil rukama do stran, div že neurazil Col, která zrovna běžela s tácem kolem něj, hlavu. „Jsem jen tvůj.“

„V první řadě potřebuju vědět, co jsi vlastně zač. Kámoš? Řidič? Manažer?“

Pokrčil rameny. „Oficiálně zástupce jeho manažera, ten sedí v Londýně v kanclu. Neoficiálně všechno dohromady.“

„Takže jsi to ty, kdo mu plánuje denní rozvrh a tak?“ Přikývl. „Fajn. Takže potřebuju, aby ve čtvrtek nemusel na plac. Vůbec.“

„Vůbec?“

„Vůbec.“

„Jak si to jako představuješ? Vždyť má hlavní roli a točíme tu…“

Odložila jsem natočené pivo na připravený tác a naklonila se blíž k němu.

„Netvrď mi, že musí být v každá scéně. Prostě mu vyjednej jeden den bez natáčení. Ať má volno.“

„Co máš v úmyslu?“

Pousmála jsem se, nevinnost sama, a opět se chopila kohoutku.

„To nechceš vědět. Prostě to zařiď.“

Věřila jsem Liamovi, když nakonec slíbil, že udělá, co jsme posléze naplánovali. Ve čtvrtek jsem totiž měla celý den volno i já, takže časově přes to prostě nejel vlak. Měla jsem tudíž jen středeční dopoledne před šichtou dát všechno dohromady.

A dodržel slovo. Ve čtvrtek v půl desáté dopoledne zastavil s Tomem na zadním sedadle před mým domkem, kde už jsem na ně čekala. Když zastavili, típla jsem cigárko, zvedla se z lavičky, kterou mám na své miniverandě, a došla k jejich autu, ze kterého vystoupil jen Tom.

Vypadal, jako by potřeboval tým maskérů, protože večer zase kalil s partičkou v salónku, jako by měl dnes nastat soudný den, ale nebyl naštvaný, spíš jen zmatený.

A i v tomhle stavu zatraceně hezký.

„Ahoj, Liz, co se to…“

„Nic neřeš, všechno bude,“ usmála jsem se na něj a strčila hlavu do auta. „Děkuju,“ zašeptala jsem Liamovi do ucha, ten se jen potutelně usmál, a když jsem zase dveře zabouchla, odjel. „A ty pojď,“ kývla jsem na Toma a šla ke svému autu.

Pokorně mě následoval, ale výraz v jeho tváři se neměnil. Absolutně netušil, co se děje.

Liam mě nezklamal. Neřekl ani slovo.

„Tak nasedat,“ zahlaholila jsem zvesela, protože oproti Tomovi jsem věděla, kam jedeme, a proto jsem měla radost. Jen jsem tiše doufala, že on bude mít stejný názor.

Bez řečí nasedl, a až když jsem vyjela a zamířila ven z města, poprvé se na mě otočil. „Co se děje? Kam jedeme?“

Zaťukala jsem prsty o volant. „To je překvapení. Takové moje poděkování za ten letecký transport Bachmana.“

Vykulil oči, ale konečně se usmál. Vítaná změna.

„Hej, jako to…“

„Liam.“

Protočil oči v sloup, ale úsměv se mu ještě rozšířil. „Bože, ten taky vykecá všechno.“

„Nebylo to naschvál,“ zastala jsem se svého spoluspiklence, „myslel, že to vím.“

„Ale mě o tom, co se dnes bude dít, neřekl nic.“

„Hodnej kluk.“

„Vy jste se na mě domluvili?“

Ohlédla jsem se na druhou stranu, protože jsem dávala přednost na hlavním výjezdu z města, takže nemohl vidět, jak jsem se potutelně ušklíbla.

„S tebou to totiž jinak nejde.“

Jeli jsme skrz pole, až jsme se dostali na pobřeží, a pak jsem zamířila na jih, takže výhled na moře jsme už nyní měli stále po pravé straně. Bavili jsme se hlavně o místních zvycích, zajímali ho rybáři, které viděl v loďkách v dálce, o podnebí, rybách, vesnicích i jejích obyvatelích prostě o všem, co ho zrovna zaujalo. Když jsem pak na jednom opuštěném odpočívadle v pustině zastavila, překvapeně zamrkal.

„A tady je co?“

„Tady je další část mého plánu. Na,“ podala jsem mu tmavě modrý šátek, který jsem obvykle nosila v zimě na krku. Sevřel ho v dlani a nedůvěřivě ho promnul v prstech.

„Co s ním?“

„Zavaž si s ním oči,“

„Cože?“

„Slyšel jsi dobře.“

Celou cestu sem jsem se snažila udržet konverzaci v humorném tónu, smáli jsme se a kecali, doufala jsem, že se uvolní natolik, aby mi šel na ruku. Jistě, byla jsem smířená i s možností, že mi striktně zavelí, že takhle tedy ne a že chce zpátky. To ale neznamenalo, že bych byla ráda.

Seděl jen pár centimetrů ode mě, protože můj pravěký vehikl byl dost úzký, v rukou třímal šátek z výprodeje a hleděl mi do očí. Nevím, co přesně tam hledal, ale snažila jsem se mu pohledem dodat odvahy.

A důvěry.

Protože jsem moc dobře věděla, že abyste někomu vložili do rukou sami sebe tímhle způsobem, musíte mu fakt věřit. A my se vůbec neznali, ne ve standardním smyslu toho slova. Ale probíhalo mezi námi cosi jiného, a oba jsme to cítili. Nedalo se to pojmenovat ani zařadit, jen cítit.

A já na to sázela. Protože aby mělo to, co jsem měla v plánu, ten účinek, jaký jsem chtěla, bylo tohle hodně důležité.

Díval se mi do očí, dlouho, a já se mu pohledem snažila tohle všechno říct. A i když jsem byla připravená na několik variant jeho odpovědi, to, co nakonec udělal, mě stejně překvapilo.

Sáhl po mých dlaních, vložil do nich složený šátek a i s mýma rukama si ho přiložil na oči. Cítit ho takhle zblízka bylo zvláštní, zašimralo mě v hrudi i břiše, a nenapadla mě žádná vtipná hláška, kterou bych tuhle chvíli rozbila.

Protože jsem to nechtěla.

Proto jsem přistoupila na jeho verzi téhle chvíle, naklonila se k němu, přejela po jeho dlaních, kterými šátek přidržoval, uchopila prsty jeho cípy a na temeni ho uvázala.

Až když jsem vystoupila z auta, uvědomila jsem si, jak rychle jsem dýchala a jaké horko mi bylo. Zavrtěla jsem hlavou, abych tyhle iracionální blbiny vyhnala z hlavy, obešla auto, otevřela dveře, vzala Toma za ruku a pomohla mu vystoupit.

„Neboj, nepůjdeme daleko. Je to sice trochu z kopce a musíme jít trávou, ale když nebudeš dělat dlouhý kroky a držet se mě, bude to dobrý, jo?“ Přikývl, a když jsem udělala první krok, nejistě klopýtl za mnou. „Věř mi,“ zašeptala jsem ještě.

„Věřím,“ odvětil stejně tichým, lehce roztřeseným hlasem, pevněji uchopil mou dlaň a šel skutečně za mnou.

Místo, kam jsem ho vedla, jsem znala jako své boty. Stejně, jako jsem teď vedla Toma se zavázanýma očima já, vedl před dlouhými roky táta mě a pak i Teu, mou mladší sestru. A protože jsem si dodnes živě pamatovala tu první cestu, první dojmy a pocity a to, co to se mnou tehdy udělalo, chtěla jsem, aby měl možnost to pocítit stejně. Třeba to tak nebude. Třeba mu to bude připadat jako blbost, a já se na tohle možnost snažila už dva dny vnitřně připravit, ale pravdou bylo, že kdyby to na něj nezapůsobilo tak, jak jsem čekala, byla bych zklamaná.

Vedla jsem ho opatrně asi dvěstě metrů z celkem prudkého kopečka, až jsme stanuli na místě, kam až jsem se odvážila. Což bylo asi metr od hrany útesu, který pod námi padal strmou, křídově bílou stěnou přes sto metrů pod nás přímo do hučícího moře.

Zastavila jsem Toma, postavila se napůl za něj, napůl vedle něj, a pustila jeho ruku. Kolem nás nebylo nic jiného než vlahý vítr šumící ve vysoké trávě, občasný křik mořských ptáků, ale hlavně dunivé burácení rozbouřené vody hluboko pod námi.

Žádný hluk provozu, hlasy lidí, zvuky zvířat. Nic. Jen my a síla přírody.

Udělala jsem to stejně jako tehdy můj otec.

Vytáhla jsem se na špičky, pomalu Tomovi stáhla šátek z očí a ve chvíli, kdy otevíral oči, jsem mu zašeptala do ucha: „Vítej na konci světa.“

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 4. kapitola: