OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Horší než zlej sen 7



Horší než zlej sen 7Heh, další díl. Tentokrát trochu tý akce. :D

Odevzdaně jsem natáhla ruku a modlila se, aby zase nezkoušel vytáhnout tužku a  papír s jediným úmyslem - obdarovat mě podpisem. To už bych asi nerozdejchala, takže by mě psychiatrická léčebna určitě neminula.
K mýmu překvapení mi nabízenou ruku stiskl.
„Willow Tomsnová,” představila jsem se.
„Mé jméno zajisté znáte, že?” zeptal se mě s pokřiveným úsměvem.
„Bohužel,” zamumlala jsem si pro sebe, ale vzápětí zvolala s kyselým výrazem nutnou dávkou ironie: „Samozřejmě - velectěný Etienne Blake.”
„Ale,” mávl se smíchem rukou, „to nemusí být, ale když jinak nedáte.” Fajn, takže vůbec nepochopil, že to nebyla lichotka. Tak s tímhle individuem to bude fakt těžký.
Rozhlídla jsem se a hledala vhodný místo, ke bych mu řekla - Víte, že váš otec  - biologický, o kterým jste nejspíš neměl páru - byl něco jako tajnej agent? Ne? No, takže založil takovou ziskovou organizaci bojující proti všem parchantům světa. Proti těm, který se snažej odstranit lidi, co jsou hodně důležitý. A teď se dostáváme k tomu hlavnímu - k vám. Proto, že jste jeho synem, se předpokládá, že budete přinejmenším jako on. Silnej, snadno se učící nový bojový techniky, chápete?
„Ehm,” odkašlala jsem si a očima šilhala po místnosti a hledala nějakej únikovej východ nebo tak něco.
„Není tu místo, kde bychom si mohli promluvit?” zeptala jsem se potichu. Zamračil se, ale vzápětí se jeho obličej rozjasnil. Jeho potutelnej úsměv něco naznačoval. Vypadal, jako by mu něco docvaklo. Byla jsem si jistá, že to určitě nebylo to, co jsem měla v plánu mu říct.
„Ale ano,” zapředl a chytil mě za ruku. Radši jsem se na Floyda ani nepodívala a doufala, že se na nás nevrhne. I když… aspoň bych měla z krku jednoho Ignoranta a toho druhýho bych nějak zpacifikovala.
Vláčel mě pryč a všechny oči se okamžitě stočily k nám. A utajení bylo v trapu. Jestli tahle hvězda zmizne, budu první, po kom půjdou. No nemám fakt dobrý vyhlídky? Roztrhaná na kusy jeho obdivovatelkama, kdo by o takovouhle smrt nestál?
Zabírala jsem se naplno svejma myšlenkama, takže jsem si ani nevšimla, že už jsme se ocitli někde jinde a sami.
„Uch,” vydechla jsem, když jsem se dostatečně rozhlídla. Místnost to byla malá, tmavá, ale problikávaly jí občasný záblesky prudkýho světla. Manekýn už u mě nestál. Zmateně jsem se ohlídla a uviděla ho. Rozvaloval se na červený pohovce a upřeně mě sledoval. Pak se usmál a významně kývl směrem za mě. Stočila jsem tam oči a ty mi málem vypadly z důlků. Za mnou stála tyč. A ne jen tak ledajaká. Taková, jaká bejvá ve strip klubech.
Počkat, on chce… on si myslí, že já…?
„Celej večer čekám, kdo tu tajnou větu pronese. A pak se objevíte vy, jste vážně pěkná, to se musí Markovi nechat, ale ať si nemyslí, že budu platit celou částku. Za to čekání mu srazím deset procent, vzkážete mu to?” Nadzvedl obočí. Co? O čem to proboha mluví? Kdo je Mark a jak jako deset procent z jaký částky? A co po mě chce? Vážně to, co si myslím, nebo…?
„Ale to…” zakoktala jsem úplně vyvedená z míry. Ležérně se opřel a znovu významně pokýval na tyč, která se nacházela za mnou. Tak jo, už mi to bylo jasný. Ale copak vypadám jako striptérka, sakra? vztekala jsem se, ale stačil mi jedinej pohled na svoje titěrný šaty. Zatnula jsem ruce v pěsti a přísahala, že z toho Dikson nevyvázne jen tak. Tohle mu nedaruju.
„Heleďte, já nejsem… to je úplně jinak. Nepřišla jsem, abych…” kývla jsem směrem k tyči a byla celá v rozpacích. Snad poprvý v životě jsem se červenala a doufala, že to není vidět.
„Chápete? Tohle je nejspíš nějakej…” Svoji myšlenku jsem už nestačila vyslovit, protože se do místnosti někdo vřítil. Byli to dva chlapi. Fakt zatraceně velký chlapi. Nejspíš jeho ochranka, pomyslela jsem si.
„Etienne Blake?” ukázal jeden z těch chlápků na Ignoranta. Přikývl, ale vypadal docela zaskočeně. Prohlížel si je, jako by je v životě neviděl. To bylo divný, proč by takhle zíral na lidi, co jsou s ním denně v kontaktu?
„Půjdete s námi,” řekl druhej a už se k němu valili jako velká voda.
„Co? Kdo jste? Co chcete? Já nikam nejdu!” vykvíkl zděšeně a snažil se jim zdrhnout, ale když chtěl přeskočit pohovku, málo zvedl nohy, takže přes ní přepadl jako pytel brambor. Kdyby aspoň spadnul na zem, aby se stihl odplazit, ale ten Umělec, tam zůstal viset a vypadalo to, že uvízl.
„Pomóc!” zakřičel, když ho jeden z těch steroidovejch svalovců popadl za nohu. Už jsem se dostatečně vzpamatovala z počátečního šoku a pronesla: „Chlapi, co si to nejdřív rozdat se mnou?” Mrskli po mě očima a vážně mi v tu chvíli nedošlo, že to vyznělo asi úplně jinak, než jak jsem měla v úmyslu. Mlsně se usmáli a vykročili směrem ke mně.
„Tenhle nás stejně nikam neuteče,” řekl jeden, ten větší, a mávl rukou k stále beznadějně visícímu Ignorantovi. Svůdně jsem zamrkla a pak rychle vymrštila nohu - ty podpatky se mi přece jenom budou hodit -  a kopla ho pořádně do břicha. Jen se trochu zakymácel, ale zůstal stát.
Sakra, tak to bude těžší, než jsem myslela. Vzdychla jsem.
„Miku, na ni!” zařval a Mike se rozeběhl. Okamžitě jsem si sundala botu a mrskla mu ji do obličeje, to ho aspoň na chvíli zdrželo. Otočila jsem se a po schůdku vyběhla k tyči. Alespoň bude k něčemu dobrá…
Chytila jsem se jí ruka a pořádně se roztočila. Všimla jsem si, že Mike už vstal a rázoval si to nakvašeně směrem ke mně. Když už byl skoro u mě, pustila jsem se jí a obrovskou rychlostí do něho narazila a ještě mu stíhla dát loktem do ohryzku. To nečekal a svalil se spolu se mnou na zem.
Omráčeně na mě zíral, vrazila jsem mu pěstí a všimla si židle, která byla u nás. Popadla jsem ji a přetáhla ho s ní po hlavě. Ta se mu bezvládně sesunula ke straně, ale věděla jsem, že to nedlouho nevydrží.
„Ne!” vyjekl Ignorant, už nevisel přes pohovku, stál v rohu místnosti a ten obr se k němu blížil. Vytáhla jsem zbraň, ale Mike, kterej se už probudil, mě chytil za kotník.
„Chytejte!” vykřikla jsem a hodila svýho Smitha & Wessona Manekýnovi. Překvapivě zbraň chytil, ale úplně špatně. Držel ji jedním prstem, jako by to byla odporná ropucha, za záchyt u spouště a hlavní k sobě! Mike mě povalil na zem a daroval mi ránu do břicha. Zalapala jsem po dechu a zbylou botou ho pořádně kopla do obličeje. Znovu jsem měla čas podívat se na Podpisovýho maniaka. Vyděšeně sledoval zbraň, nepatrně ji natočil od sebe a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo vystřelit. Skryla jsem si hlavu do rukou, jako kdyby mi to mohlo pomoct. Slyšela jsem, jak kulka sviští prostorem, do něčeho narazila, ale putovala dál a pak se v něčem usadila. Vzhlédla jsem a viděla toho obra, jak padá k zemi. Ten Umělec (ano, s velkým písmenem, protože tohle se nepodaří jen tak někomu. Spíš vůbec nikomu!) zděšeně vykřikl a upustil zbraň na zem a ona znovu vystřelila a se svištivým zvukem se kulka zabodla do Mika, který taky padnul k zemi.
Vykolejeně jsem zírala na dva chlápky, který už byli v pánu. Nebyla jsem sama, kdo z toho byl krapet vyděšenej. Ignorant se tvářil, jako by měl na místě dostat infarkt. Bezhlesně otevíral pusu, střídavě ukazoval na jednoho, pak na druhýho a zbraň. Vytřeštil oči, jako by mu až v tu chvíli došlo, co obrovským nedopatřením udělal, a já moc dobře věděla, co bude následovat.
„Ne!” vyhrkla jsem, abych mu zabránila ve výkřiku, ke kterýmu se chystal. Zarazil se s otevřenou pusou, úplně ztuhnul a čekal, co bude následovat.
„Hlavně nekřičte, ano?” pravila jsem mírně a klidně. Opatrně jsem se postavila a šoupala se k němu.
„Ne?” zavřísknul vysokým a nepřirozeným hlasem.
„Nem-mám křič-č-čet?” zakvíknul.
„Já vím, že vás to nejspíš zaskočilo…”
„Zaskočilo?” přerušil mě s očima pořád až na vrch hlavy.
„Zabil. Jsem. Dva. Chlapy,” vyrazil ze sebe.
„Ale omylem, a to se nepočítá,” uklidňovala jsem ho.
„Tak teď půjdeme, než jsem někdo přijde a…” zarazila jsem se, „museli to slyšet, ne? Ty lidi venku… dva výstřely a nikdo nepřišel.” Polemizovala jsem spíš sama se sebou.
„Zvukotěsná místnost,” vysvětlil mi, ale hlas měl pořád příliš vysokej.
„Aha, stejně ale půjdeme.” Popadla jsem ho za ruku, svoji zbraň schovala pod šaty a mazala zpátky k Diksonovi a jeho společnosti.
Když nás zahlídli, v jejich obličejích se mihnulo zděšení. Asi jsme museli mít ránu. Já měla vlasy úplně rozcuchaný, šaty pomačkaný a pobíhala jsem bez bot a Ignorant? Oči měl vytřeštěný, že jsem se docela bála, aby mu nevyletěly z důlků. V obličeji vážně vypesklej výraz a na rtech příšernej křečovitej úsměv, kterej lidi tak akorát vyděsil k smrti.
„Co se stalo?” zeptal se mě šeptem Dikson, když jsme se k nim konečně dostali.
„Teď se mě neptej, musíme zmizet. Okamžitě, rozumíš?” řekla jsem naléhavě. Tohle bude ještě zajímavý, pomyslela jsem si.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Horší než zlej sen 7:

2. Len
07.03.2012 [21:15]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. ZuzunQa
09.01.2012 [15:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
wow, len tak dalej, rychlo dalsiu kapitolku

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!