OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 52. kapitola

26.05.2020 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 962×

O tři roky později

Běhala jsem jako střelená po ložnici, kde jsem si zkoušela několik šatů, které jsem měla připravené na dnešní vernisáž. Nakonec jsem až na potřetí, co jsem je měla na sobě, zvolila královsky modré, sametové šaty obepínající mou žensky tvarovanou postavu, s korzetem a třemi šňůrkami přes jedno rameno, protože blondýnkám odjakživa modrá barva skvěle seděla. Šaty jsem doplnila jednoduchými šperky z bílého zlata a velkým psaníčkem v tělové barvě, stejně jako elegantními botami na podpatku. Nalíčit a učesat jsem se nechala mou kolegyní, a dobrou kamarádkou Lizzy, z práce, která se obvykle starala o naše modelky na přehlídkách. Když jsem se před odchodem z mého bytu, který měl teď dvakrát větší rozlohu než můj první byt, ještě naposledy hodnotila ve velkém zrcadle, nenapadlo mě nic jiného, než že mi to vážně zatraceně moc sluší a že tím zajisté přitáhnu pozornost nejednoho návštěvníka výstavy. Jenomže mě tam zajímala pouze jedna jediná osoba...

Těšila jsem se tam jako malé dítě a přitom jsem se toho oprávněně bála. Kvůli té nervozitě, a nejspíš i tomu korzetu, jsem se nemohla ani pořádně nadechnout. Žaludek jsem měla jako na vodě, v krku úplně vyschlo a neustále se mi potily ruce. Přesto jsem netušila, co by se muselo asi tak stát, abych tu výstavu vynechala. Jedině by mi musel někdo nasadit betonové boty a hodit mě do moře, jinak mě nemohlo absolutně nic zastavit…

Tu vernisáž totiž pořádal Andy. Skoro po třech letech, kdy jsme se viděli naposledy, jsme se měli opět potkat. Ačkoliv můj život šel nějakým způsobem dál, na Andyho jsem nikdy nepřestala myslet. Nebylo ani možné, abych na něj mohla zapomenout. Tenkrát mě velice silně zamrzelo, když ho pustili, dokonce opravdu předčasně za dobré chování, z vězení a on se mi ani neozval, natož že by se se mnou chtěl sejít. Dozvěděla jsem se to tehdy od Leny, která to zjistila v klubu, a celkem dost mě to sebralo. Nakonec jsem stejně skončila u utěšování se tím, že možná ještě není připravený na to se se mnou po tom všem vidět a že nejspíš potřeboval víc času pro sebe, aby se znovu zařadil do běžného režimu a aby si zařídil život podle sebe tak, jak vždycky chtěl. A to se mu nejspíš podařilo, když mi nedávno přišla pozvánka na jeho vlastní výstavu. Andy měl vždycky svou vlastní hlavu, a někdy jsem mu v jeho počínání rozuměla víc, někdy zase míň. Ale tak už to u umělců asi holt bývá, ne? Všichni jsou absolutně sví a nezaměnitelní... 

Já jsem se mezitím naplno ponořila do své práce a za ty roky se mi podařilo si vybudovat slušnou kariéru, s velmi slušným platem a zázemím. Konečně jsem byla absolutně nezávislá, schopná se ve všech situacích postarat sama o sebe přesně tak, jak jsem si dala za cíl, který jsem ve všech směrech splnila. V pracovní oblasti jsem slavila sice úspěchy, ale v té osobní jsem se vůbec nikam neposunula. Zůstala jsem zaseknutá v té neuzavřené kapitole s Andym, ačkoliv se kolem mě dennodenně motalo skutečně velké množství, někdy velmi zajímavých, mužů. Všechny jsem ale odmítala s tím, že ve svém životě někoho přeci jenom mám, a dokud nebudu mít jasno v tom, jak to s ním vlastně je, tak se nebudu moct pustit do nového vztahu. Nechtěla jsem to prostě vzdát. Rozhodně ne po tom všem, čím jsme si prošli. A hlavně jsem mu tenkrát slíbila, že na něj počkám, což se mi taky povedlo dodržet a vlastně mi to nedělalo sebemenší problém... 

Proto jsem se nemohla dočkat toho, až se s ním opět uvidím a my dva si to konečně vyjasníme. Ale právě proto jsem z toho měla takový strach, protože mě děsila ta představa, že už jsme každý natolik jinde, a tudíž si už ani nebudeme rozumět, natož že bychom mohli skončit zase spolu. Tak jak jsme si původně plánovali. Tahle možnost tu nade mnou visela jako Damoklův meč, a vzhledem k tomu, že jsem o Andym, z jeho vlastní vůle, doteď v podstatě nic nevěděla, přišla mi mnohem pravděpodobnější, takže jsem na tu výstavu mířila s tím vědomím, že se tam pozdravíme, prohodíme pár slov a pak si každý půjdeme zase po svém. Naučila jsem se raději očekávat horší varianty, abych pak byla třeba příjemně překvapená tím, jak to doopravdy dopadne… Nebylo to ani zdaleka tolik bolavé jako ta druhá verze... 

K Andymu jsem stále chovala nějaké city, ačkoliv ne už takové silné intenzity, protože ten čas, který jsme strávili od sebe, sehrál určitou roli, takže jsem klidně mohla potvrdit ono rčení – sejde z očí, sejde z mysli. Nicméně ani po takové době vzájemného odloučení se nedaly smazat všechny ty vzpomínky a zážitky, které jsme díky našemu vztahu nasbírali. A pak tu také bylo všechno to, co se stalo po tom našem rozchodu, který za všech okolností vypadal jako definitivní a který ve skutečnosti ani rozchodem nebyl, a pak ještě dlouho po něm, než jsme se nějakým záhadným způsobem opět dali dohromady. To podle mě svědčilo jedině o tom, jaké nezdolné pouto jsme mezi sebou měli. Jestli tohle není opravdová láska, tak pak už nic jinýho…

Než se objevil Ashley s tou informací, že Andy skončí na více jak dva roky ve vězení, byla jsem naprosto odhodlaná udělat první poslední proto, abychom s Andym mohli dostat druhou šanci. Chtěla jsem ji pro nás, protože jsem věřila, že si ji po tom všem určitě zasloužíme. A to jsem si myslela v podstatě doteď, protože u mě se víceméně nic zásadně nezměnilo, ale netušila jsem, jestli se něco zásadně nezměnilo u Andyho. Jestli třeba někoho nepotkal, jestli se znovu už nechtěl vracet do minulosti, jestli mě měl pořád rád tak, jako já jeho.

Dřív jsem o Andym věděla alespoň něco málo od Leny, když ho chodila do vězení občas navštěvovat, ale s tou jsem se stýkala pak čím dál víc sporadicky, protože její život se od toho koncertu v Hollywood Bowl otočil o sto osmdesát stupňů. Shannon totiž nakonec první krok udělal a z těch dvou se stal moc roztomilý páreček, který spolu vrká jako dvě hrdličky dodnes. Moc jim to spolu sluší a zdá se, že jsou spolu opravdu šťastní, což jsem jim hrozně přála. Konečně se i Lena dočkala svého osudového vztahu, na který čekala tak dlouho, a zrovna s někým takovým, jako je slavný Shannon Leto. Nejpodstatnější je ovšem to, že to je správný a slušný chlap. S jeho bratrem jsem se už bohužel také téměř nevídala, protože si i on našel přítelkyni, krásnou sympatickou modelku Christine, které věnoval svůj čas mimo kapelu, ale když už jsme se potkali, působil na mě taktéž nefalšovaně šťastně, což jsem mu taktéž samozřejmě maximálně přála a doufala jsem, že to je právě ta, kterou tolik usilovně hledal. Nejprve ve mně, ale já jeho vyvolenou bohužel nakonec nebyla... 

A teď jsem byla na řadě já, alespoň jsem v to doufala. Bránila jsem se tomu být tolik naivní, abych se domnívala, že všichni musíme najít a skončit se svou druhou polovičkou a že pro mě spřízněnou duši představoval zrovna Andy, ale když jsem si rekapitulovala to, co jsme si prožili a co jsme spolu zvládli, neuměla jsem si představit, že bych něco takového překonala s někým jiným. Na druhou stranu jsem často slýchávala, že v tom osudovém vztahu by to vše mělo fungovat snadno, a ne naopak, ale s Andym, který sám o sobě byl neuvěřitelně komplikovaná osobnost, to přeci jednoduché být zákonitě nemohlo. Alespoň ne vždy. I proto jsem ho tolik milovala, protože byl jiný než všichni ostatní. Faktem bylo, že jsme si zažili i spoustu krásných časů, kdy jsme nic moc neřešili a prostě jsme spolu jenom byli a užívali si to. Potom přišly ty horší časy, které jsme ale nějak přečkali, zvlášť i spolu, a pak jsme objevili úplně jiný rozměr našeho vztahu, který podle mě rozhodl úplně o všem. I z toho důvodu jsem to mezi námi nemohla jen tak zazdít a jít prostě dál, ačkoliv mě o to Andy žádal. Dokud od něj na vlastní uši neuslyším, že mezi námi je po všem, tak o tu naději dobrovolně nepřijdu…

Nedivila bych se tomu, kdyby mi většina lidí radila, ať od chlapa, který na mě někdy vztáhl ruku, utíkám hodně daleko. Že když to udělal jednou, udělá to klidně znovu. Jo, Andy to ale s přehledem trumfnul tím, že na mě vytáhl rovnou zbraň. Ale ani to mě v nejmenším neodradilo, stejně jsem byla pořád ochotná to s Andym risknout a dát do toho úplně všechno. Já měla pro toho magora prostě slabost a možná jsem byla ještě větší, když jsem to s ním chtěla znovu zkusit. Právě proto jsem měla neodbytný pocit, že se k sobě skvěle hodíme.

Netvrdím, že se o Andyho budu snažit, jestliže nebude mít zájem dostát našemu slibu, protože na to jsem až příliš hrdá, ale taktéž ho prostě ta doba v odloučení a nulové snaze o kontakt značně znevážila, což jsem musela brát v potaz. Nemůžu ho nutit do něčeho, co by sám nechtěl, ale jestliže o to bude stát, hodlám ze sebe vydat maximum, aby nám to tentokrát vyšlo. Věděla jsem, že jsem na plnohodnotný, smysluplný vztah dostatečně zralá a taky že se s ničím menším nespokojím. Proto jsem se v duchu modlila za to, aby to Andy vnímal stejně, abychom to my dva ještě jednou zkusili. Ale když to holt nebude cítit tak jako já, sbalím se a už o mně neuslyší, protože jsem si jistá tím, že bych s ním nezvládla být jenom pouhou kamarádkou. Jako s tím měl tehdy potíž Jared. S Andym to může být jedině všechno, nebo nic a teď záleží na něm, co z toho on sám bude chtít. 

Vešla jsem do industriální haly, jejíž stěny byly z jedné strany tvořeny pouze okny, kde mi nejprve přišlo zvláštní, že zde nikdo jiný není, ale možná jsem prostě přišla příliš brzy. Možná třeba museli na poslední chvíli přesunout zahájení na o něco později. Anebo jsem dostala pozvánku s odlišným časem pro mě a pro veřejnost. Ano, znělo to hodně přehnaně, ale nikoliv nemožně. Postupovala jsem vláčným krokem do prostor haly, přičemž se mé kroky rozléhaly do všech jejich koutů a vracely se v ozvěně zpátky ke mně. Vzápětí si ale mou pozornost vyžádala květinová výzdoba z černých růží, která ladila přímo se samotnými vystavenými obrazy, které byly všechny do jednoho černobílé. Velkoformátové černou barvou, menší temperou nebo tuší a ty nejmenší formáty uhlem, se kterým Andy často tvořil doma. Stačilo mi shlédnout pár obrazů, když jsem se užasle zastavila a doslova jsem zírala kolem sebe. Na všech těch obrazech jsem byla jenom já. Kompletní kolekce děl nesla název Ona, ale já si nedovolila být natolik domýšlivá, aby mě napadlo, že by se to mohlo týkat přímo mě. Některé z obrazů byly vyloženě moje portréty, nejrůznějších stylů a pojetí, některé jenom mé siluety, některé dokonce akty, ale bez těch nejvíce intimních detailů, ale všechny do jednoho byly dechberoucí. Úplně jsem přestala vnímat okolní svět a jenom jsem si unešeně prohlížela obrazy, na kterých jsem pozorovala samu sebe. Musela jsem uznat, že jsem si nikdy nepřipadala krásnější. Ani v těhle šatech, v tohle líčení a účasu, ale právě na těch obrazech, kde jsem byla celá rozcuchaná a zjevně nenalíčená, jsem vypadala daleko lépe... 

Zastavila jsem se u toho největšího obrazu, odhadem metr a půl na půl metru, kde se v jeho levé části vyjímala polovina mého obličeje, vykreslena i s těmi nejnepatrnějšími maličkostmi, a na druhé polovině obrazu si vyhrál s mými rozevlátými vlasy. Netrvalo to dlouho a obraz jsem si prohlížela zpod slzavé stěny, protože mě to regulérně dojalo. Nechtěla jsem být tolik bláhová a vykládat si to jako nějaké znamení, že jsem zůstala v jeho myšlenkách jako on v těch mých, ale kdyby to bylo jinak, tak by mi nedávalo smysl, proč by si dával tolik práce, aby mě tolikrát zvěčnil na plátně. Utírala jsem si zrovna z tváře slzu, která mi nevítaně unikla, když jsem si všimla, že se ke mně zezadu přiblížil někdo v černém obleku a s černými vlasy a stoupl si vedle mě. Doslova jsem ustrnula na místě jako ta socha, ani ne tak kvůli tomu, že by to mohl být nějaký cizí člověk, ale hlavně proto, že by to mohl být zrovna Andy. Ani pootočit hlavou jsem v tom ochromení nesvedla a jen jsem se zatajeným dechem vyčkávala na to, co přijde.

„To jsou ty obrazy tak špatný, že kvůli tomu pláčeš?“ To všudypřítomné ticho přerušil sametový hlas, který jsem neslyšela tak proklatě dlouho, že jsem málem zapomněla, jak úžasně dokázal pohladit po duši. Okamžitě mi přejel mráz po zádech, který vyústil až v husí kůži po celém těle.

„Právě že naopak. Jsou až tak moc dobrý,“ uvedla jsem na pravou míru třesoucím se hlasem a stále jsem se neopovažovala na něj pohlédnout. Najednou jsem pozbyla veškeré kuráže, se kterou jsem sem přišla, a pouze jsem strnule civěla před sebe, zatímco ve své hlavě jsem měla dočista prázdno. Ale Andyho upřený pohled jsem na sobě vyloženě cítila, protože mě jím propaloval snad až do morku kostí.

„Tak to jsem rád, že se ti líbí,“ přiznal poklidně, ale přesto radostným tónem, načež jsem jen přivřela úlevně víčka, protože jsem si konečně naplno uvědomila, že mám Andyho opět vedle sebe. Přitom se mi po obličeji znovu skutálelo pár slz, které se mi nepodařilo rozehnat mrkáním, takže jsem je s jistou potupou likvidovala hřbetem ruky. „Kterýkoliv z nich je tvůj, jestli budeš chtít. Klidně tenhle,“ navrhl mi vstřícně, čemuž jsem se sama pro sebe usmála, protože mě jeho velkorysá nabídka opravdu potěšila.

„Vážně? To bych mohla?“ podivila jsem se jeho ochotě mi prostě dát jedno z jeho děl, které ho stály spoustu úsilí a času a teprve až teď jsem se odvážila na něj pohlédnout s obočím zdviženým výš. Jakmile jsem mu pohlédla do těch nebesky modrých očí, moje srdce nejprve povyskočilo a pak vynechalo jeden úder. Při pohledu do těch nejdražších a nejvzácnějších drahokamů se mi zatočila hlava a měla jsem pocit, že jsem se do něj znovu naprosto bláznivě zamilovala, jako bych ho viděla poprvé. Tady už nebylo o čem…

„Jistě, Issie. Ty… můžeš úplně cokoliv,“ ujasnil mi lehce ostýchavě a s menším zaváháním, jestli může vůbec něco takového vyslovovat. Nakrátko uhnul zrakem stranou, jak si nebyl jistý, jestli to nepřehnal, čímž jsem získala prostor k tomu si ho alespoň krátce prohlédnout. Ten černý oblek mu přesně seděl, jako by byl šitý na míru, u krku měl uvázaného motýlka, který mu nesmírně slušel, a vlasy měl svázané do nedbalého, zamotaného culíku, jak si nechával delší sestřih. Takhle jsem ho vůbec neznala a vypadal proklatě dobře. Tahle nebezpečně sexy verze Andyho mě k sobě přímo magneticky přitahovala… Vzmohla jsem se pouze na přihlouplý úsměv, protože kvůli té Andyho poznámce ve mně bouchl takový menší ohňostroj veselí a blaženosti. Všechno nasvědčovalo tomu, že je to na té nejlepší cestě…

„Mimochodem, vypadáš naprosto dokonale, Issie, “ vysmekl mi prvotřídní poklonu, až jsem se nepatrně začervenala. On mě ale stále tak okatě okukoval, aby svému komplimentu dodal ještě větší váhu, že jsem těm rudým lícím nakonec nezabránila.

„Děkuju,“ ocenila jsem jeho chválu, která mi opravdu mile zalichotila. Pak jsem se schválně okázale zaměřila na něj, abych mu to nějak důvtipně vrátila, jenže čím delší dobu jsem si ho prohlížela, tím víc jsem byla v úzkých. Ten oblek mu tak skvěle padl!

„Ani ty nejsi v tom obleku úplně k zahození, Andy. Fakt by mě nenapadlo, že tě v něčem takovém někdy uvidím. Málem bych nepoznala, že seš to ty,“ oplatila jsem mu tu jeho laskavost a mírně jsem nad tím nechápavě vrtěla hlavou. On jenom pohodil laxně rukou, abych to zase tolik nedramatizovala. Něco v tom smyslu, že to nestojí ani za řeč, což tedy určitě nebyla pravda. Takhle za elegána byl nevídaně atraktivní…

„No v křiváku jsem přijít nemohl, když jsem si zařídil tuhle nóbl akci,“ podotkl zcela věcně, že by se zachoval zcela neadekvátně, kdyby na svou vlastní prezentaci umění dorazil jako nějaký vagabund. Jakmile má fantazie zapracovala, záhy jsem se pobaveně zasmála. Sice by se to sem nehodilo, ale byl by to nepopiratelně on…

„Ale nepřekvapil bys mě tím. Ty jsi byl vždycky rebel,“ vypadlo ze mě z ničeho nic, jak jsem se před ním i s tím smíchem trochu nepatřičně uvolnila a jeho tím jaksi uvedla do rozpaků.

„Přesně tak, byl jsem,“ odsouhlasil mi s důrazem na ten minulý čas, čímž mě příjemně překvapil. To pro mě bylo velmi uklidňující zjištění, že si takhle úzkostně uvědomoval ten rozdíl a neprodleně mě na něj sám upozornil, což mi napovídalo jenom o tom, že na sobě Andy zjevně skutečně zapracoval. Než jsem stačila nějak zareagovat, do haly vstoupila skupinka lidí, která nás vyrušila a která si vyžádala Andyho stoprocentní pozornost, ačkoliv jsem ji ostatním značně narušovala tím, že všude viděli moji tvář anebo tělo. Nedalo se nepoznat, že jsem to právě já…

A tak jsem znovu přešla ke studování Andyho děl, abych tam nezůstala stát jako ten kůl v plotě, protože Andy se musel starat o zábavu i jiným lidem. Když se hala z třetiny zaplnila lidmi, pro které si Andy nachystal uvítací proslov, přešel k zahájení vernisáže. A nejenom to. Vernisáž byla totiž protknuta jak recitálem Andyho vlastních básní, tak i akustickými písněmi, jistěže také jeho tvorby. Zdálo se, že Andyho jemná umělecká duše se rozvila přesně jako to poupě v široký voňavý květ. A když Andy spustil svou první píseň s názvem Ribcage, nebylo nijak těžké uhodnout, že i ty texty se týkaly mě. Pak navázal baladou Paint it Black, která odkázala i na všudypřítomné obrazy laděné do černé barvy a tím také zmínil jeho nový pseudonym, který tímhle začal používat jako sólový umělec. První sérii písní zakončil skladbou The Promise, která naprosto trefně shrnula úplně vše. Musela jsem se ze všech sil držet, abych se při tom jeho přednesu nerozbrečela jako želva, proto jsem se raději schovala poněkud stranou a Andyho jsem pozorovala zpovzdálí, aby ostatní neviděli, jak to naprosto nepřiměřeně přecitlivě prožívám. Ale to se ani nějak jinak nedalo...

Postávala jsem zamyšleně tentokrát u jiného díla, kde se vyjímala má nahá silueta jen pod tenkou látkou, která mě doslova hladila na kůži, jak mě do sebe ten obraz vtáhl. Ležela jsem tam v posteli a koketním pohledem jsem přímo vybízela, aby se ke mně jakýkoliv přihlížející přidal. Andyho talent mě absolutně dostal. Ty obrazy byly naprosto úchvatné! A nepochybovala jsem o tom, že jsem nějak takhle dřív Andyho lákala k sobě pod peřinu…

„Jestli máš zájem o tenhle, stačí říct.“ Zjevil se vedle mě Andy úplně zčistajasna, když se konečně na chvíli vykroutil z úmorného dotírání veškerých uměleckých kritiků, odborníků a pouhých nadšenců, až jsem tím úlekem sebou viditelně trhla „Promiň, Is. Nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se mi okamžitě kajícně a letmo se dlaní otřel mého hřbetu ruky, přičemž jak to mezi námi nepřetržitě nepopiratelně jiskřilo, ten dotek způsobil jakýsi elektrický výboj, který mě tedy polekal ještě o něco víc. A taky fascinoval...

„Zájem bych měla, ale asi úplně o něco jiného,“ oznámila jsem mu bez sebemenšího zaváhání, aniž bych si kloudně promyslela, jak chci tenhle rozhovor vést. Nato Andyho obočí prudce vylítlo až navrch jeho čela, ale zakrátko se tak roztomile usmál, že bych mu v ten moment slíbila snad všechno na světě.

„Jo? A o co?“ zeptal se mě rozpustilým tónem, když to nejspíš pojal jako to naše oblíbené špičkování, ale to jsem ho urychleně uvedla z omylu, protože jsem se na něj trochu mrzutě zaškaredila.

„Nevěděla jsem, jestli...“ umlkla jsem ještě dřív, než jsem stačila svůj monolog vůbec nakousnout, poněvadž jsem pořádně nevěděla, co mu chci vlastně říct a jak. Očima jsem u toho nejistě těkala sem a tam, jak se mě počínala jímat určitá panika. Proto jsem k němu zase rozpačitě vzhlédla a našla jsem u něj takový pokojný, chápavý výraz, který mě bezpečně ukonejšil.

„Já vím, já vím, Is… Potřeboval jsem jen trochu víc času na to si uspořádat svůj život, když mě pustili. Ale nikdy jsem na tebe nepřestal myslet, jak…no, jak je vidět,“ poukázal na to jeho okázalé gesto, kterým mi chtěl dokázat své upřímné city.

„I já na tebe,“ svěřila jsem se mu s určitou dychtivostí, která ve mně s každou další sekundou, kdy jsem mu hleděla do těch bezelstných očí, narůstala. Andy se na mě nato tak hrozně sladce usmál, že se mi z toho div nepodlomila kolena, protože mu tak roztomile vystouply tváře, že bych se mu nejraději vrhla kolem krku hned teď. Byla jsem celá naprosto jeho…

„Doufal jsem, že...“ zasekl se uprostřed věty jako před malou chvílí já a stejně jako on jsem si dokázala domyslet zbytek, protože už jsme byli jeden na druhého natolik navázáni, že jsme je za sebe mohli už klidně doplňovat. Očima splašeně těkal sem a tam, jak se snažil na něco přijít, ale byl kdo ví proč úplně bezradný.

„Já taky,“ přitakala jsem možná až horlivě, ale přece o tomhle celý tenhle rozhovor byl. Nebo spíš celé setkání. V ten moment ke mně střelil očima nazpět a zadíval se na mě tak, jako by se díval na ten nejvzácnější poklad.

„Chyběla jsi mi, Is. Tak hrozně moc,“ sdílel se mnou moje nejniternější myšlenky, které mi zjevně přímo křičely z očí a on si v nich četl jako v otevřené knížce. Proto mu nemohlo uniknout, že ve mně stoupalo určitě napětí, kterému se dalo zamezit jenom jedním jediným způsobem. Andy to zjevně rozpoznal, proto usoudil, že bude lepší konat než mluvit. A tak zrušil zbytek vzdálenosti mezi námi, čímž mi málem způsobil menší infarkt. Pak mě nesměle vzal za ruku a já myslela, že se samým blahem rozpustím, ale naštěstí jsem bezmyšlenkovitě propletla svoje prsty s těmi jeho, zatímco jsem jako uhranutá civěla do těch jeho modravých tůní a on dělal to samé. Ty dvě blankytně modré brány mě zavedly do úplně jiných sfér. V jeho očích se totiž skrýval celý vesmír, který ovšem patřil pouze a jenom mně. Hleděl na mě naprosto odevzdaně s takovou něhou a láskyplností, že jsme se víc nemuseli zatěžovat nějakými planými řečmi, které jsme beztak nesvedli dát nějak rozumně dohromady. Ta vzájemná blízkost nás úplně paralyzovala…

„Miluju tě, tygře,“ zašeptala jsem plačtivě, protože jsem měla znovu na krajíčku. Andy to ale gentlemansky vyřešil tím, že si mě k sobě přitáhl a spojil naše rty v tom nejdokonalejším a nejopojnějším polibku, který jsme kdy sdíleli. Regulérně jsem mu padla kolem krku, protože mi nohy vypověděly službu, takže mě sebejistě objal jednou rukou kolem pasu a druhou mi položil na tvář a konečky prstů jimi dojel až k uchu. 

„A já tebe, hvězdo,“ vrátil mi své zamilované vyznání, kdyby to snad nebylo dostatečně jasné, jakmile jsme se od sebe odtáhli, ale ani za nic nepouštěli. Vychutnávali jsme si bezprostřední blízkost toho druhého, vnímali jsme tlukot srdce toho druhého, které bilo pro svůj vyvolený protějšek. Andy se mi hravě probíral ve vlasech, zatímco se potěšeně usmíval. Tvářil se jako ten nejspokojenější člověk na světě. Jako by se mu splnil jeho nejtajnější sen…

„Díky, Andy,“ hlesla jsem sotva slyšitelně, ale jelikož se jeho rty nacházely sotva pár milimetrů od těch mých, mohl to z nich klidně odezírat.

„Za co?“ podivil se a trošku se ode mě vzdálil, aby se na mě mohl podívat, aniž by mě viděl dvojitě.

„Že jsi to s námi nevzdal,“ vysvětlila jsem mu bez okolků, protože se to klidně mohlo stát. Rozhodně to byla jedna z možností, ke které by mnoho lidí bez nějakých výčitek přistoupilo. Nedá se popřít, že to byla těžká zkouška trpělivosti, důvěry a víry jeden v druhého…

„Jak bych mohl, lásko? Po tom všem… Ty a já patříme k sobě, hotovo,“ oznámil mi rezolutně a na potvrzení mě znovu symbolicky políbil. I v tom polibku jsem se musela zeširoka usmát, protože to mým uším znělo úplně jako rajská hudba. Nesmírně úlevné bylo tohle ujištění, že na nás dva pohlížel naprosto totožně a že jsem si ve své hlavě nevymyslela jenom nějakou romantickou pohádku, na kterou jsem se chvílemi dost upínala.

„Ty a já patříme k sobě,“ zopakovala jsem po něm zmámeně a těžko se mi věřilo tomu, že to opravdu dopadlo tak, jak jsem si celou svou bytostí přála a kvůli čemuž jsem nejednou vzývala všechna božstva, na která jsem si jenom vzpomněla. Připadala jsem si přitom, jako bych byla v samotném nebi. Úplně jsem se vznášela na obláčku štěstí…

„Protože ty seš moje a jenom moje, lásko,“ vyslovil to kouzelné slovní spojení, které jsem naprosto zbožňovala, což on moc dobře věděl, tak neochvějně, že jsem se z toho já naopak viditelně zachvěla. Té mé reakci se pouze škodolibě ušklíbl, čímž mě přímo vybídl k dalšímu slastnému splynutí našich lačných rtů. A tak jsme zůstali až do toho momentu, než jsme za sebou zaslechli obdivný potlesk, když nás za rohem za sloupem objevilo několik návštěvníků. Se smíchem jsme jejich aplaus, vzdávající hold naší bezbřehé lásce, přijali a pak už jsme se spolu vydali vstříc davu ruku v ruce, kdy mě Andy ostatním hrdě představoval jako svou přítelkyni a tu největší a nejzajímavější múzu, kterou by přál i ostatním umělcům. A já jsem se vedle něj jenom oslnivě usmívala, protože jsem bytostně vnímala, že takhle je to všechno v naprostém pořádku. Všechno bylo přesně tak, jak má být.

My dva jsme se od tohohle okamžiku vydali na společnou cestu rovnou až ke hvězdám…

 Voilá, je to tady! Po 52 kapitolách definitivní konec. Ještě na Vás tedy čeká epilog, ale ten doporučím asi jen těm odvážnějším anebo těm, kteří s tímhle závěrem nejsou spokojení. 3:) A teď ještě menší statistika, abyste měli představu, kolik jste téhle povídce obětovali, za což jsem Vám neskonale vděčná a máte za to můj bezbřehý obdiv!

Goodbye Agony se začala zveřejňovat před rokem a dvěma měsíci, odhadem cca 60 týdnů jste s ní vydrželi až do konce! Průměrně jste přečetli v jedné kapitole kolem 3000 slov, což dělá za všechny kapitoly cca 150 000 slov, ale reálně to bude ještě víc, což není vůbec zlé, protože průměrně mají knihy okolo 50 až 100 000 slov! Takže telenovela, jak já říkám. :D 

Poslední odstavec věnuji svým nejúžasnějším čtenářkám, Flu a Maye, jejichž komentáře s nejrůznějšími postřehy a připomínkami mě věrně provázely v každé kapitole, každý týden, a na které jsem se vždy každý týden těšila jako malá, protože to pro mě bylo něco jako takové další Vánoce. Jsem Vám za to, holky moje, nesmírně vděčná, jelikož to pro mě byla nejenom parádní odměna, ale především často i impuls pokračovat dál a někdy taky trochu kompas, jak pokračovat dál. Děkuju Vám! Ange a Jane, i Vám patří mé velké díky. <3

Další kecy už si nechám buď pod epilog, nebo si je odpustím úplně, protože to já jich mám pořád plnou zásobu, ale stejně ještě znovu poděkuju všem, kteří s touhle povídkou strávili nějaký čas a doufám, že pro Vás měla nějaký přínos alespoň. :)) Já si její psaní nesmírně užila, fakt mě to bavilo, i v těch nejhorších momentech, kdy jsem s tím trochu bojovala, ale i tak jsem se velmi těžce s hlavními hrdiny loučila, protože jsem si je fakt zamilovala, ale pracuju už na jiných příbězích, a to doslova, protože po tomhle jsem potřebovala trochu změnu, z nichž se tu jeden velmi brzy určitě objeví, dokud se vezu na vlně, kdy to jde. :D

Tak ať se Vám všem jen a jen daří a buďte přinejmenším tak šťastní a spokojení, jako v téhle kapitole Isa s Andym. <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 52. kapitola: