OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 28. kapitola

12.11.2019 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 826×

„Potřebuju panáka. Nedáš si se mnou?“ konstatoval Andy znaveně, jen co jsme vkročili do prostor stále ještě jeho podniku, poněvadž v bytě jsem mu veškeré zásoby včera zlikvidovala, jak mě popadl amok kvůli tomu, že si něco šlehl. Tu jeho slavnou poslední dávku, kterou se dušoval nejednou. Aniž by počkal na mou odpověď, rovnou si to namířil za bar, kde bez nějakého slova dovolení vzal jednu flašku a pokračoval s ní vláčným krokem rovnou nahoru do bytu. Poslušně jsem ho následovala, taktéž beze slov, do schodů a vlastně jsem ani neměla námitek proti té jeho nabídce se trochu napít. Po těch dvou náročných dnech, kdy jsem byla mnohdy napětím, strachem a stresem téměř až na zhroucení, asi by nebylo od věci si dát jednu, dvě nebo i tři skleničky na uvolnění. Měla jsem celkem i chuť na nějakou dobrou whiskey.

„Taky mi nalej,“ požádala jsem ho nenuceně, aniž bych se pohoršovala nad tím, že si chce nalít, když včera při tom řádění jsem mu div jednu z mnoha lahví alkoholu neomlátila o hlavu. Druhý den a všechno je úplně jinak. Během několika hodin se toho semlelo tolik, že to jenom tak ustát nešlo.

„Nebudeš mě pak peskovat, že jsem se ožral, že ne?“ ujišťoval se Andy se značnou ironií, zatímco šrouboval víčko lahve pryč a následně její obsah rozlil do dvou nízkých, širokých sklenic.

„Večer máme předat ty peníze, takže zapomeň,“ připomněla jsem mu důrazně, aby na to ani nemyslel. On se tomu pouze pobaveně ušklíbl, ale nijak to raději nekomentoval, pouze mi podal téměř do poloviny plnou skleničku zlatavého moku, kterému chyběl akorát led, protože tak jsem to měla i ráda. Ovšem v tomhle případě jsem tu sklenku stejně vděčně přijala s tichým poděkováním a rovnou jsem ji do sebe otočila. Andy se na mě překvapeně podíval, ale pak se tomu upřímně zasmál.

„Páni, tys ji asi potřebovala víc než já, co?“ žasl nade mnou a sám si tak jako decentně lokl, aby se neřeklo.

„Ty poslední dny byly fakt šílený, Andy. Vůbec nechápu, co se to děje! Já chci jenom to, aby už bylo konečně po všem. Abych se mohla vrátit za Jaredem a všechno to s ním urovnala. Nějak mu to vynahradila, protože jsem se na něj kvůli tobě pěkně hnusně vykašlala! A tys ho ještě ke všemu okradl, sakra!“ vyhrnula jsem na něj překotně a rozčileně, protože jsem k tomu všemu byla ještě plná vzteku a v neposlední řadě i zoufalosti, kvůli níž má slova zněla roztřeseně a trochu zmatečně, ačkoliv vše vyřčené dávalo naprostý smysl.

„Tak proto seš taková napružená. Ty ses chytla s tím svým krasavcem,“ vydedukoval naprosto trefně, ale nechápal už, že to byl v podstatě jenom vrchol ledovce. Začalo to už tím naším rozchodem a vyeskalovalo to až sem.

„Ty si na tom neseš o dost větší podíl, Andrew! Vždyť jsi mě normálně unesl! Nedal jsi mi vůbec žádnou možnost se rozhodnout! Pak jsi mě navezl do nějakého průseru a donutil jsi mě sehnat peníze od lidí, kteří mi věří! Víš, jak si před nimi teď asi budu připadat?! Jak se jim budu moct podívat do očí?! Ty seš takovej sobeckej parchant, Andy! Nejdřív jsi mě podváděl, potom jsi mě zbil, a když jsem odsud odešla, tak jsi mě citově vydíral. No, a po tom všem jsi mě ještě přiměl ti pomoct? Po tom všem?! Co to s tebou, sakra, je?! A co to je se mnou? Proč tu vlastně jsem? Proč se ti ještě snažím pomáhat, když mi akorát tak ničíš život? Nic z toho si nezasloužíš! Vůbec nic, tak proč to pro tebe, proboha, dělám?!“ Regulérně jsem se před ním psychicky složila, když jsem na něj hystericky spustila lavinu výčitek, kterou jsem po něm plivala jako sedmihlavá saň síru. Jakmile můj kousavý hlas dorezonoval vzduchem, začala jsem popotahovat, načež jsem propadla v lítostivý pláč. Andy na mě zíral s mírným podmračením, ale nedovolil si ani pípnout. Jediné, na co po mém ostrém výlevu vzmohl, bylo bezradné povzdechnutí. Protože mi před ním bylo nesmírně trapně, když jsem se takhle z ničeho nic sesypala, schovala jsem si alespoň zkřivený obličej pod návalem nářků do dlaní a dál jsem bez ustání vzlykala, jelikož jsem si prostě nemohla pomoct. Musela jsem to ze sebe dostat ven.

„Máš pravdu, že si to vůbec nezasloužím. A ty sis nezasloužila nic z toho, co jsem ti udělal. O to víc úžasný je, že tady seš, Is. Ty seš úžasná,“ vysmekl mi otevřeně poklonu, což byl poměrně netradiční způsob, jak mě uklidnit, když jsem takhle solidně vyšilovala. Raději jsem na to ani nereagovala, protože bych ho opět nevybíravě seřvala, a tak jsem pouze dál úzkostně brečela. „Mrzí mě to. Tohle jsem nechtěl,“ dodal ještě pokornou omluvu, ale ani tím nic nevylepšil.

„To ty v-vždycky, ale… ale pak stejně v-všechno naprosto po-poděláš!“ Otočila jsem to záměrně proti němu, zatímco jsem se neustále tím pláčem zalykala. Sundala jsem u toho ruce ze tváří a hodně ošklivě jsem se na něj přes uslzené oči zadívala, což bylo jako se dívat pod hladinou, přičemž jsem na něj okázale namířila pravým ukazovákem. Andy mě za něj ovšem pohotově chytil, potom za zápěstí a paži, a než jsem stačila zaskočeně ucuknout, konejšil mě ve svém útlém kostnatém náručí houpavými pohyby ze stranu na stranu, a poněvadž se mu povedlo vytušit něco, co jsem právě akutně potřebovala, bezmyšlenkovitě jsem ho popadla rukama kolem trupu a mačkala jsem se k němu tak těsně, že mě až bolelo, jak se na sebe naše kosti sem tam natlačily.

„A ty mě z toho vždycky zázračně vysekáš. Bez tebe bych byl úplně nahranej,“ pokračoval v tom nepokrytém obdivování mě, ale to mi popravdě řečeno pouze přitěžovalo.

„Jenže j-já už to dělat ne-nechci,“ zaúpěla jsem mu kamsi do ramene a vzdorovitě, jako malé dítě jsem si dupla, aby pochopil, že mě to pořádně štve. Ze všeho nejvíc mě ale štvalo, že já to částečně opravdu takhle chtěla. Pomoct mu. Nebylo to úplně tak, že by mě vyloženě přiměl, ale rozhodující slovo rozhodně měl, o tom žádná.

„Tak… jestli chceš, po tom předání odejdi. Vrať se zpátky k Jaredovi, hm?“ navrhl mi zcela nezištně.

„Ale… ale já nemůžu,“ protáhla jsem souhlásku v dlouhé zavytí, což působilo o to víc sklíčeně, ale současně i výstižně, protože moje pocity stály v naprostém rozporu a já nevěděla, kterému z nich mám dát přednost. „Potřebuješ m-mou pomoc,“ objasnila jsem mu, když jsem se od něj trochu odklonila, abych se mu mohla podívat rovnou do očí.

„V tom máš pravdu. Ale já nepotřebuju jen tvou pomoc, potřebuju hlavně tebe,“ uvedl na pravou míru mé tvrzení a zadíval se na mě u toho takovým intenzivním pohledem, až mi z něj naskočila husí kůže.

„Andy,“ oslovila jsem ho bezradně, když už opět začínal s touhle starou ohranou písničkou.

„Jestli tady být nechceš, tak prostě odejdi, Issie. Já to chápu. Stejně bys tady neměla bejt,“ přitakal mi umoudřele a několikrát mi to odkýval hlavou, že to myslí opravdu vážně.

„N-ne, jenom… je toho n-na mě nějak m-moc už,“ přiznala jsem otevřeně a popotáhla jsem si v nose nudli, které se zachtělo ven kvůli tomu pláči. Za to jsem si od něj vysloužila jeden soucitný pohled, načež mi opatrně schoval zbloudilý pramen vlasů, který mi spadl do obličeje, velmi něžně za ucho.

„Až bude po všem, tak už mě neuvidíš, jo? To ti slibuju,“ zapřísáhl se mi, nejspíš proti své vůli, poněvadž měl v obličeji takový podivně nejistý výraz, kdy asi sám sebe v myšlenkách přemlouval, že ten svůj slib hodlá i dodržet. Zdržela jsem se jakékoliv reakce a na místo toho jsem se mu hlavou opět zhroutila na rameno, kde jsem se znovu dala do usedavého štkaní. Takže mě Andy zase pevně objal a kolébal se se mnou přesně jako s tím malým dítětem, což kupodivu doopravdy zabíralo a já se pomalu tišila.

„Naleješ mi ještě jednu skleničku?“ optala jsem se ho lehce ostýchavě, jakmile jsem se v rámci možností uklidnila a především když mi začínalo být jaksi nevhodné se k němu takhle jako až téměř vřele tisknout.

„Jasně,“ vyhověl mi, načež ze mě postupně a pomalu nechal sjet své útěšné ruce dolů, aby mi mohl jít nalít. Vzápětí mi už podával zpola plnou sklenici whiskey a sám tu druhou držel v ruce. Tentokrát jsem si s ním ťukla, abych tím rádoby potvrdila jeho příslib, že tímhle ten šílený kolotoč jednou provždy skončí. Také to znamenalo, že tím jednou provždy odstřihnu Andyho ze svého života, což jsem si vlastně od toho našeho rozchodu přála, jenomže už jen ta představa mě naplňovala takovým neopodstatněným pocitem prázdnoty, až mě to děsilo. Ale jenom tak budu mít konečně onen vytoužený klid po boku Jareda, jestliže tu hádku nějak dořešíme a překonáme, protože s Andym to bylo jako na horské dráze, a nejčastěji pěkný sešup dolů.

Mlčky jsem se posadila na postel a po tom svém trapném psychickém zhroucení jsem nějak neměla chuť s Andym víc komunikovat. Tohle byla ta chvíle, kdy mi zcela stačilo prostě jen být a zhluboka dýchat. Andy si toho asi všiml, protože do mě už nic dalšího nehustil a protože se mi něco takového v jeho přítomnosti ani nestalo poprvé, tak věděl, o co jde. Při soužití s ním jsem měla takových momentů, kdy jsem musela nutně vypnout, poměrně dost.. Zanedlouho jsem se na tu postel i položila a akorát jsem přihlížela tomu, jak šel Andy hrát nějaké dětinské hry na xboxu. Neměla jsem už sílu pátrat po tom, proč ten krám třeba někde nestřelil, když sháněl nutně peníze. Holt máme každý trochu jiné priority, že.

„Máme se s Los Grandes sejít za dvacet minut tři bloky odsud,“ oznámil mi Andy, když si přečetl textovku, která mu před pár desetinami vteřiny pípla na mobilu. Dokonce si na to pozastavil tu směšnou hru, kde jako naprostý maniak střílel po všem živém, co se mu připletlo do cesty. No, můžeme být asi jedině rádi, že něco takového nepředvedl i naživo, když byl něčím sjetý.

„Dobře,“ houkla jsem, že to beru na vědomí, ale to bylo všechno, co ze mě dostal.

„Jak ti je?“ zajímal se o můj stav, když jsem byla po celou tu dobu nezvykle zamlklá a téměř až apatická.

„Asi o trochu líp. A jak ty?“ vrátila jsem mu ihned svou starost, ale zejména proto, že jsem se obávala toho, jestli se o něj dřív nebo později nebudou pokoušet nějaké abstinenční příznaky. Jestli mi náhodou něco nechtěně, či z jeho strany záměrně, neuteklo, měl by to být pomalu den, co měl tu svou poslední dávku.

„V pohodě. Akorát mě trochu znervózňuje to předání. Já tě parchantům prostě nevěřím,“ svěřil se mi s tím, co zas tížilo jeho, s čímž jsem musela pouze souhlasit. Ani já jsem z toho neměla dobrý pocit, ale to bylo asi pochopitelné, když se jednalo o tak nebezpečné lidi.

„Peníze máme, jen jim je dáme a padáme. Bude to dobrý.“ Moje nutkání ty jeho obavy nějak zmírnit se nedalo potlačit, ale vlastně jsem tím klidnila i sebe, takže jsem tím prokazovala dobrou službu především sobě.

„Snad jo, ale teď už bysme hlavně měli jít, ať jsme tam raději včas,“ pobídl mě Andy uvědoměle, až mě překvapil svou zodpovědností, že tam chtěl být sám od sebe zavčas. Ono raději jo, ať jim zbytečně nezavdáme nějaký důvod nás ještě zmáčknout. Proto jsem se zvedla, zkontrolovala jsem, že mám peníze na tom správném místě a pak jsme se bok po boku vydali k autu, v němž nás Andy zavezl na místo činu. Po tu krátkou cestu jsem sledovala, jak Andyho nervozita stále stoupá, čemuž pravděpodobně i napomáhal nastupující absťák. Začal se totiž potit a přitom se mu každou chvíli na kůži objevovala pořádná husina. Naštěstí jsme dorazili dostatečně brzy, proto jsem se na Andyho v autě otočila a docela neústupně jsem na něj obořila: „Andy, nech to na mně, jo? Já to s nima vyřeším. Drž se od toho raději dál,“

„Ani náhodou,“ zamítl rezolutně a silně se zamračil na znamení odporu.

„Já na tobě vidím, že ti není úplně nejlíp, jasný?! Vykašli se na to, já to zvládnu,“ přesvědčovala jsem ho s celkem obstojnými argumenty, ale on je nemínil brát absolutně v potaz.

„Nebudu se tu schovávat jak nějaký posera. S tím teda nepočítej! Ty ses ráno taky vykašlala na to, o co jsem tě prosil, tak po mně teď nechtěj něco jinýho!“ převálcoval mě naprosto neprůstřelným důvodem, který ho v podstatě opravňoval na mou radu nebrat ohledy. Na to jsem ani neměla co říct, takže jsem si jen otráveně povzdechla a rezignovaně jsem prohodila ruce, že ať tedy dělá, jak sám uzná za vhodné.

„Už jsou tady,“ pronesla jsem rozjitřeně, když se za námi objevilo to samé velké černé auto jako ráno. Zaparkovalo přesně tak, aby nám znemožnilo odsud odjet, ale stejně jsme tu byli odříznutí od blízké civilizace, což byl zřejmě také jejich záměr. Setkání se mělo uskutečnit u jedné opuštěné továrny, což mluvilo za vše. Vystoupili jsme z auta a stanuli jsme znovu tváří v tvář těm pěti vymahačům, kteří vyřizovali pochůzky za svého šéfa, který tu pochopitelně chyběl. Peníze jsem měla dosud schované v kabelce, kterou jsem si držela bedlivě u těla.

„Tak co? Máte ty prachy? Sehnala ti je ta tvoje krasotinka?“ promluvil jako první opět Alejandro, aniž by nejprve alespoň slušně pozdravil. Jenže co by člověk mohl čekat od takové morální spodiny, že?

„Jo, máme je. Celých tři sta dolarů, co vám Andy dluží,“ potvrdila jsem mu rázně a zabodla jsem se do něj chladnýma očima, protože mě vážně nebavilo poslouchat ty narážky na mě. Pan mluvčí se tomu akorát zasmál, jak jsem ho svou přehnanou sebejistotou asi pobavila, ale na to jsem nehodlala nějak reagovat.

„Ty kdybys ji neměl, tak seš úplně v prdeli, co?“ vysmíval se mu ten napomádovaný slizoun, který mě opět rentegenoval svým pídivým zrakem a házel po mně úlisné pohledy, které mi nezbývalo, jak jinak, než ignorovat.

„Přestaň na ni tak nechutně zírat, šmejde,“ zavrčel Andy varovně, když ani jemu to slizounovo zírání neušlo. Ten se tomu pouze uchechtl, ale potom se po Andym podíval opravdu dost zlomyslně, že ihned bylo zjevné, že se mu hlavou honily asi hodně ošklivé myšlenky. Andy ho po celou dobu drtil výhrůžným pohledem a nehnul u toho ani brvou, což působilo docela děsivě, a tak jsem na Andyho zavrtěla hlavou, aby to tolik nehrotil a nevšímal si ho stejně jako já.

„Nebo co, ty ubohá smažko?!“ vyrukoval na něj slizoun provokativně a šklebil se mu přímo do obličeje.

„Sklapni, T. Dogu,“ osočil se na svého kumpána sám Alejandro, aby se tohle setkání jednak neprotahovalo, ale zejména aby se lehkomyslně nezadělávalo na další problém. „A teď ty prachy, Andrew,“ vyzval ho následně a přistoupil asi o šest kroků blíž k nám, aby si ty peníze mohl vzít.

„Ale pak nás necháte jít? Tím to definitivně skončí, že?“ ujišťovala jsem se tázavě, jako by snad mělo jejich slovo nějakou váhu. Přesto jsem to chtěla slyšet z jeho úst.

„Samozřejmě. Žádný další obchody rozhodně nebudou, protože sis to u šéfa pěkně posral, kostíku. Už s tebou nechce mít nic společnýho,“ směřoval svůj monolog k Andymu, ačkoliv jsem za nás dva doposud mluvila já. Andy to celé raději nechal bez komentáře, protože když by něco pronesl nahlas, stejně by to bylo buď něco sarkastického, anebo drzého, takže bylo určitě prospěšnější, když mlčel, ačkoliv se tvářil doslova vražedně.

„Sice prodává drogy, ale feťáky nesnáší,“ osvětlil mu ten největší hromotluk v šátku a zadíval se na Andyho značně opovržlivě, asi i za svého šéfa, anebo s ním tu nesnášenlivost možná sdílel. Já už jsem ovšem nehodlala na nic čekat, a tak jsem otevřela svou kabelku, abych z ní vytáhla požadovanou částku, načež jsem přistoupila i já blíž k Alejandrovi, abych mu je mohla dát z ruky do ruky.

„Vyřiďte šéfovi, že si vážíme toho, že nám nechal ještě nějaký čas navíc.“ Nechala jsem vzkázat tomu nejpovolanějšímu, poněvadž jsem cítila potřebu projevit nějaký vděk za tenhle vstřícný krok. Alejandro se tomu pouze jízlivě ušklíbl, v očích se mu tak zvláštně zablesklo a ty peníze mu zmizely ve vnitřní kapse saka, které na sobě měl navíc na rozdíl od rána. Takhle vypadal daleko kultivovaněji. Ale pořád to byl nelítostný gangster.

„Ale ten čas byl pro tebe, zlato,“ uvedl na pravou míru a záhy gestem hlavy ostatním naznačil, aby vyrazili vpřed. V dalším okamžiku ti čtyři poskoci obklíčili Andyho, který se tím pádem ocitl v dost nevýhodné situaci.

„Co to, kurva?!“ zaslechla jsem jeho negativní údiv, ale i tak se vůbec nepohnul, natož aby jim třeba ustoupil.

„Co to má znamenat? Říkal si, že nás necháš jít!“ vyčetla jsem Alejandrovi ostře, ale on se pouze blahosklonně usmál, jako bych snad byla zas ta malá holčička, která něco zřejmě špatně pochopila.

„To jo, ale nepadlo slovo o tom, v jakým stavu,“ podotkl důležitě a v jeho drsné tváři se najednou objevilo takové nebývale kruté pobavení, že jsem již nepochybovala o tom, že by v něm byl kousek lidskosti. On se evidentně těšil na to, co mělo následovat. Vyřizování účtů… „Tady Andrew musí pocítit sílu dopadu svých špatných rozhodnutí,“ sdělil mi to jako zcela nevyhnutelnou věc, se kterou se nedá již nic dělat a nejspíš ani vůbec nedalo, leč nám ti proradní zmetci ráno namluvili takový mylný dojem, že ano. Vjela do mě taková obrovská zlost, která se mi okamžitě rozlila celým tělem až do konečků prstů a zároveň mě pohltila totální bezmoc, kvůli níž jsem ze sebe už nedostala ani hlásku.

Vzápětí dvě gorily Andyho popadly za levou i pravou paži, aby další dva měli o to snadnější přístup k jeho útlé postavě, což bylo něco tak hrozně zbabělého, až hanba. Andy sebou akorát vzdorovitě cloumal, což mu ale nebylo nic platné, když ho drželi ti dva mohutnější chlápci, se kterými to skoro ani nepohnulo.

„Přestaňte! To nemůžete!“ zvýšila jsem dramaticky hlas, když jsem dosud jen ochromeně stála a mlčela jsem jako zařezaná, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že si z něj opravdu hodlají udělat boxovací pytel. To byl takový nehorázný podraz! Navíc i ubohá srabárna, když ti hajzlové byli v jasné přesile. Vtom do něj ti dva menší hispánci začali nezřízeně bušit jako smyslů zbavení a já jen zděšeně vyjekla.

„Alejandro! Řekni jim, ať toho nechají! Vždyť jsou na něj čtyři! To přece není fér!“ řvala jsem na něj stejně jako smyslů zbavená a popadla jsem ho za rameno, abych byla o něco důraznější. On ke mně ale střelil pohledem, kterým mi říkal, že jsem pro něj něco jako otravný hmyz, což mi naprosto jako odpověď stačilo. Ale dívat se na to, jak Andyho ti šmejdi mlátí hlava nehlava, poslouchat ty tupé údery do jeho těla a následné bolestivé tlumené úpění, jak se to v sobě snažil držet, to se vážně nedalo. Krvácel už z natrženého rtu, obočí a i nosu, což byl vážně děsivý pohled. Proto jsem se zcela spontánně vrhla na ty dva bouchače, kteří z Andyho vnitřností dělali kaši, a zapříčiněním zákonu schválnosti jsem skočila na toho mrňavého slizouna, který si mlácení Andyho až nezdravě užíval. Už jen tím, že jsem mu visela na zádech jako přerostlé klíště, jsem mu znemožnila mlátit do Andyho, protože měl co dělat s tím, aby nešel na kolena.

„Slez ze mě, ty děvko!“ zaprskal nasraně a začal se ošívat, aby mě setřásl dolů. Navíc, jak jsem ho držela kolem krku a tíhou gravitace jsem ho táhla dolů, asi jsem ho i škrtila, protože na mě tak zvláštně chrchlal. „Tak mi, kurva, pomož, Alejandro, ne?!“ sípal o pomoc vrchního mluvčího, zatímco se se mnou točil jako pes za svým ocasem, kterému nedocházelo, že ho chytit bohužel nebylo v jeho schopnostech.

„Jednu malou bloncku snad zvládneš, ty siláku.“ Stáhl od toho ruce pryč Alejandro a bavil se i nad námi dvěma.

„Co blbneš, Inesso?!“ zachrčel Andy mezi údery, které dál četně schytával i od toho jednoho bouchače. Ti dva, co ho drželi, si totiž taky občas přisadili se svými kamennými pěstmi někam do jeho žeber, což bylo neuvěřitelné množství ran najednou. Vyhledala jsem jeho muky staženou tvář s lesklýma očima, jak ty rány snášel pouze silou vůle, což mě ještě o to víc namotivovalo tomu nějak zabránit. Proto jsem stáhla svoje sevření kolem skrčkova krku ještě o něco pevněji, když jsem se prsty zachytila za lokty a ten slizoun začal cosi brblat v jeho rodném jazyce, takže jsem nerozuměla vůbec ničemu. Alejandro pokračoval ve svém nečinném pozorování téhle mely a nezdálo se, že by se do ní toužil jakkoliv zapojit.

„Nech ji na pokoji, ty zkurvysyne!“ zahřměl Andy takovým hrůzostrašným tónem hlasu, ale přitom se téměř dávil svou vlastní krví, která z něj již přímo sršela. Dívat se na to, jak mu takhle krutě ubližují bylo čím dál trýznivější. Každopádně jsem měla spoustu práce s tím zakrslým podvraťákem, který se se mnou z ničeho nic rozpochodoval k Andyho autu, kde mě ze sebe asi plánoval nějak setřást. Tam se mnou silně křápnul o kapotu auta, čímž mě ze sebe spolehlivě sundal, protože jsem si dost nepříjemně narazila kostrč.

„Tak ty na mě takhle, mrško. No, jak chceš,“ ucedil skrz zaťaté zuby, jak jsem mu dala pěkně zabrat a bohužel tímhle se mnou ještě neskončil, protože mě pak hrubě chytil za zápěstí, aby mě dostal na nohy. Potom se mě snažil dotáhnout dovnitř auta, kde se mnou chtěl provádět kdo ví co. Jistěže jsem se mu mrštně vzpouzela, ale i tenhle malý skrček měl dostatek síly, aby mě utáhnul a do toho auta, po tom všem mém lítém vzpouzení, nacpal. To už jsem sama začínala vyšilovat, protože jsem se strachovala o svoje zdraví i svůj život. Od toho magora jsem nemohla očekávat nic moc pěkného..

„Co si jako myslíš, že děláš?!“ zaječela jsem na něj vytočeně a mířila jsem mu nohou rovnou na jeho rozkrok, abych ho co nejlépe a na nejdelší dobu zpacifikovala. Kopanec do vajec byla ta nejúčinnější metoda.

„Bavím se,“ zachrochtal jako nadržený prase a cpal se mi mezi stehna, což mi znemožňovalo vést můj útok. Proto jsem neotálela a zkusila několikrát vykopnout a než ten idiot zjistil, o co se tu vlastně snažím, schytal jednu solidní ránu přímo do černého. Do sekundy ztuhnul, pohotově se chytil za koule a pak se začal kroutil jako žížala za doprovodu kvílení alespoň o dvě oktávy výš, než byl jeho normální hlas.

„Já taky,“ sykla jsem škodolibě a namátkově jsem zkusila otevřít úschovný prostor v palubní desce, protože Andy tam míval slušný bordel a leckdy se tam našli nebývale zajímavé věci. Když jsem ovšem nakoukla dovnitř, našla jsem tam něco naprosto nečekané, avšak ještě nedávno nutně hledané. Vystavovala se tam ta Andyho zbraň a přímo si říkala o to, abych ji sebrala a využila ji v téhle vyhrocené situaci, kdy by mohla mnohému vypomoct. V tom návalu stresu, bázně a adrenalinu jsem ji dravě popadla, proklouzla jsem vedle toho úpějícího chudáka a doklopýtala jsem k oné skupince, která neustále brutálně bušila do Andyho, který už díky tomu otřesnému množství úderů upadal do bezvědomí. Už ani skoro nestál na vlastních nohou, jako že spíš visel na těch dvou hovadech, která ho držela.

„Tak už ho konečně přestaňte mlátit!“ zavřískala jsem dostatečně hlasitě, přičemž jsem na ty surové gorily namířila hlavní zbraně. Netušila jsem, jestli je nabitá a jestli tam má vůbec nějaké náboje, ale to oni nemohli vědět, že. Všichni čtyři tím mým pronikavým hlasem zpozorněli a hlavně přestali Andyho mlátit. Když jim došlo, že na ně mířím pistolí, o poznání víc zbystřeli, Andyho pustili a odstoupili o něj. Ten se okamžitě vyčerpaně zhroutil k zemi, na které zůstal bezvládně ležet.

„Co s tím jako hodláš dělat, maličká?“ pravil Alejandro stále s takovým nevzrušeným nadhledem, a i když jsem měla mezi prsty smrtelně nebezpečnou zbraň, nepřestával se bavit na účet ostatních.

„Když se hned seberete a vypadnete odsud, tak s tím nebudu muset nic dělat!“ štěkla jsem po něm podrážděně, ale nepřestávala jsem mířit po těch rváčích. Sama jsem neměla ponětí, jestli i oni u sebe neměli nějaké bouchačky, ale odhadovala jsem, že ti by si nevybaveni do akce jenom tak jít určitě neriskli. O tom jsem se záhy sama přesvědčila, když se Alejandro s pohledem zamířeným někam za mě halasně rozesmál.

„Otoč se, pusinko,“ zaskřehotal ten slizoun za mnou, stále docela přiškrceným hlasem, v němž bylo ostentativně slyšet vychloubačné vítězství. Pochopitelně mi to nedalo a ohlédla jsem se přes rameno., kde stál ten mrňavý úlisák a mířil na mě svou zbraní, která sice byla o něco menší než ta Andyho, ale v tomhle případě na velikosti fakticky nezáleželo. Pouze se na mě zvrhle usmíval, protože moc dobře věděl, že mě má dokonale v hrsti.

„Odhoď to pryč, ať si neublížíš, jo?“ napověděl mi Alejandro, jaký další krok by byl vhodný. Nepokoušela jsem si hrát na hrdinku, a tak jsem ji odhodila směrem k autu, kde nepostával ani jeden z těch hajzlů, ale vzhledem k tomu, že mě ten skrček držel v šachu, kdokoliv z nich tu pistoli mohl kdykoliv ukořistit pro sebe.

„Už to snad stačilo, ne? Podívejte se na něj, vždyť má dost! Nechte nás jít, prosím,“ škemrala jsem prosebně, aby nás nechali odejít a s tím šílenstvím už skoncovali. Dost šeredně se to zvrtlo…

„Ten, že má dost?“ zopakoval po mně T. Dog konsternovaně, když vtom mi zalehly ušní bubínky, jak je ohlušil výstřel ze zbraně přímo vedle mě. Zděšeně jsem vykřikla, reflexivně jsem si zakryla obě uši a bezmyšlenkovitě šla jsem k zemi. Málem jsem se u toho podělala strachy. „Teď má dost,“ zahlásal skrček s uspokojenou pomstychtivostí a mně teprve docvaklo, co to ten zakomplexovaný magor provedl. Tím nezměrným šokem jsem klesla na všechny čtyři a zůstala jsem nehybně jako opařená, protože jsem měla nevěřícný pocit, že mě moje oči snad klamou. Přála jsem si, aby mě klamaly. Všude kolem Andyho bylo už i tak spoustu krve, takže se nedalo takhle poznat, kam ho ten sráč střelil.

„Nech toho, ty kreténe!“ Protentokrát Alejandro prudce zasáhl a dosti razantně, když před něj vlítl a zabránil tím další nesmyslné střelbě. Pak surově T. Doga popadl a tu zbraň mu doslova vyrval z rukou. „Všichni odsud padáme, okamžitě!“ zavelel nekompromisně, takže po několika krátkých sekundách zmateného těkání pohledů se ti šmejdi bleskově sebrali a odjeli pryč, aniž by je zajímalo, jak je na tom Andy. Ani jsem se neodvažovala pomyslet na to, jak by tohle mohlo skončit…

Sebrala jsem veškeré zbytky odvahy, kterou jsem již značně vyčerpala tím, jak jsem sáhla na tu zbraň, a po čtyřech jsem se k němu urychleně přesunula, abych ho zkontrolovala. Stopa po průstřelu se mi hledala velmi těžko, protože jsem před očima měla slanou hradbu slz a ta paralyzující úzkost mi uchvacovala celé tělo buňku po buňce, až jsem ucítila na hrudníku takový tísnivý tlak, který mi podstatně zkracoval dech, kvůli němuž se mi dělaly i mžitky před očima. Roztřesenýma rukama jsem ho trochu nemotorně otočila zády k zemi, abych mu viděla do obličeje a mohla zjistit, jestli pořád ještě dýchá. Dýchal, ale velice chabě. Taky jsem přitom objevila přímý průstřel, protože ho ten parchant střelil vedle ramenního kloubu pod klíční kostí, ze kterého se mu řinulo docela hodně krve, kterou jsem měla už i všude na sobě. To už mi ale z očí tryskaly slzy po proudech a v hlavě jsem naprosto vymeteno. Nebyla jsem vůbec schopná přemýšlet, natož vymyslet, co dělat dál. Srdce se mi asi pokoušelo prorazit ven hrudním košem a do toho všeho se o mě pokoušela taková otupující slabost, která se nejspíš pokoušela o to složit mě k zemi vedle Andyho, ale to jsem dopustit nemohla. Na to nebyl čas, ani prostor.

„Pomoc,“ pípla jsem sotva slyšitelně, zatímco jsem mu z obličeje odhrnovala zakrvácené vlasy a taky jsem mu ze zbité pokožky, která se už začala vybarvovat, dlaní otírala krev. „Pomozte mi někdo, prosím!“ zařvala jsem z plna hrdla, aby byla alespoň nějaká šance, že mě někdo v povzdálí uslyší a přiběhne sem. Pojednou sebou Andy nepatrně trhnul a pak slabě zasípal, přičemž ze sebe začal vykašlávat krev, která mu bránila ve snazším dýchání. Zvedla jsem si jeho hlavu na klín, aby to pro něj bylo ještě o trošku jednodušší a děkovala jsem všem svatým, i těm pohanským, za to, že se nakonec probral. Musím ho ihned dostat do nemocnice!

 Děkuji mnohokrát všem čtenářům!!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 28. kapitola: