OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 26. kapitola

16.10.2019 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 800×

Andy si to ve svém stařičkém autě mířil pryč z centra Los Angeles, aby zmizel z dosahu onoho bezprostředního nebezpečí, které hrozilo prý i mně. V místní dopravě nešlo jezdit nějak závratně rychle, možná tak někde stranou na obchvatu, ale to by možná o to víc působilo podezřele. Nejspíš ani sám netušil, kam jedeme, ale to pro něj asi ani nebylo klíčové. Hlavně abychom vypadli z nejrizikovější zóny, kde Andyho hledal nějaký gang, nebo nějací vymahači od lichvářů, nebo něco takového jsem si tipovala. Vzhledem k tomu, že určitě neměl vůbec žádný záložní plán, kde bychom se mohli třeba na nějakou přechodnou dobu ubytovat, mířili jsme absolutně neznámo kam. Jedinou výhodu to mělo tu, že když se Andy obával vlastní újmy na zdraví, takže zapomněl na svou drogovou závislost.

„Kam chceš teda jet, Andy?“ zajímala jsem se trochu nejistě, jestli má aspoň nějaký nápad, jak pokračovat dál.

„Nevím, najdeme si nějaký squatt třeba. To je jedno, Is, prostě na chvíli někam zmizíme,“ houknul nazpátek a jeho hlas zněl jednak dost netrpělivě a také hodně nervózně.

„Squatt, cože? Vždyť s sebou vůbec nic nemáme,“ upozornila jsem ho nechápavě, protože i squattování obnášelo určité množství nezbytných věcí, které nám bohužel chyběly a bez nichž bychom hlavu jen tak někde složit nemohli. Andyho tyhle podružnosti zřejmě nezajímaly...

„Tak to koupíme cestou,“ odpověděl vzápětí, zatímco se silně soustředil na cestu před námi. Často očima těkal do zpětných zrcátek, aby mu něco náhodou neuniklo.

„Já myslela, že zdrháš právě proto, že ty prachy nemáš,“ rýpla jsem si do něj značně ironicky.

„No tak něco šlohneme, když seš teď zvyklá na saténový peřinky,“ vrátil mi to i s úroky a kysele se ušklíbl.

„Andy! Tohle určitě není ta správná cesta, jak se z toho svrabu vyhrabat ven,“ napomenula jsem ho příkře, protože jsem moc dobře věděla, že on to myslel vážně a že by to klidně takhle nešťastně řešil.

„Jsme zrovna na útěku… jediná správná cesta je ta vedoucí z tohohle podělanýho města,“ smetl mé pohoršení nad jeho scestným uvažováním, které sice bylo pod tlakem, ale tak jako tak bylo morálně nepřijatelné. On měl ovšem etické hranice poněkud pružnější, než by bylo pro dospělého člověka obvyklé a jejich dosah se velice často odvíjel od konkrétní situace, podle níž je adekvátně ohýbal. Vtom mě v mysli přepadla nečekaná myšlenka, jestli tohle celé není zástěrka jen proto, aby mě oddělil od Jareda a pak si mě postupně zpracoval k obrazu svému, což on koneckonců celkem dobře uměl. Svým způsobem byl velmi obratným manipulátorem. Andy loutkař…

„Doufám, že se mě tímhle jen nesnažíš odtrhnout od Jaye, že ne?!“ uhodila jsem na něj podezřívavým tónem a ta alternativní domněnka mě nemálo rozhodila. U něj si jeden nikdy nemohl být zcela jistý…

„Ty ty kriminálky fakt dost žereš, co? Já se tě jen snažím dostat pryč z dosahu těch šmejdů… to je celý! Nechci, aby se ti něco stalo, chápeš?!“ vysypal ze sebe netrpělivě a takovým stylem, jako že bych to snad měla vydedukovat automaticky já sama. A to, co jsem tedy mylně vydedukovala, že byla fakticky naprostá pitomost. Chvíli co chvíli kontroloval ta zpětná zrcátka a neustále se u toho hutně mračil.

„Tak proč si jim nezaplatil, když jsi kvůli tomu Jaredovi vzal ty peníze!“ neodpustila jsem si mu to vyčítavě předhodit. Zatím se mi nepochlubil s tím, kde ty prachy prosral.

„Protože jsi blbě pindala, že tvoje babka nemá co jíst!“ zavrčel tentokrát s nepřeslechnutelnou výtkou on, čímž mi svým typickým neurvalým způsobem sdělil, že ty peníze poslal mé babičce do Ruska. To mě pochopitelně umlčelo a způsobilo mi to menší kolaps, protože jsem zůstala úplně nehybně sedět a jen jsem na něj tupě zírala. Tohle bylo totiž pro Andyho vážně obrovské, ohleduplné gesto, kterým mi skutečně dokázal, že mu na mně záleží. Nemluvě o tom, že se mnou ujížděl právě někam do bezpečného zázemí, kde by mi nic nehrozilo. A to mi poněkud sebralo vítr z plachet…

„Andy, to… to jsi nemusel,“ vzmohla jsem se pouze na opravdu chabé uznání jeho velkorysého rozhodnutí, které mu následně způsobilo neuvěřitelné potíže. A taktéž i mně, ale ve své podstatě to byla má vlastní vina.

„To jsem teda musel, protože když není spokojená ženská, není spokojenej nikdo v její blízkosti,“ odůvodnil mi s notnou dávkou sarkasmu, ale nicméně se tohle rádoby vtipné úsloví fakticky zakládalo na pravdě, protože to takhle v reálu u většiny žen fungovalo.

„Mohli jsme najít nějaké jiné řešení. Teď seš akorát v pořádným průseru,“ namítla jsem mu na to neoblomně, protože ačkoliv to bylo nesmírně laskavé gesto, zároveň bylo stejně tak i příšerně lehkomyslné.

„Ty bys mi to vyčítala tak jako tak,“ odsekl téměř až dotčeně, jelikož nejspíš očekával, že potom, co se mi svěřil s tím, jak s těmi penězi nesobecky naložil, budu sladká jako med, ale to se spletl. Ovšemže na mě tím zapůsobil, a kdybych zrovna neuháněli autem pryč od neznámé hrozby, tak by mě tím snad i dojal, ale momentálně jsem si prostě nemohla pomoct a cítila jsem se dál nanejvýš podrážděná.

„Do hajzlu!“ vzkřikl pojednou a opět očima divoce těkal do zrcátek, takže jsem ho v tom napodobila, ale krom nekonečného zástupu aut za námi v pravém jízdním pruhu ničeho zvláštního jsem si nevšimla.

„Co se děje?“ přeptala jsem se kontrolně a nevyvarovala jsem se u toho vyděšenému podtónu ve svém hlase.

„Drž se!“ přikázal mi rezolutně a přidal plyn, na což stařičký Dodge nereagoval nijak zásadně, ale přeci jenom ty otáčky trošku naskočily.

„Oni nás dohnali?“ došlo mi vzápětí, protože žádný jiný důvod to mít nemohlo. „Andy?!“ dožadovala jsem se, aby se mnou komunikoval, zatímco se snažil hnát auto naplno, ale vzhledem k té všudypřítomné husté dopravě se to prostě příliš nedalo. On akorát něco zabručel, čímž mi asi chtěl potvrdit tu mou dedukci, a tím mě akorát vyděsil.

„Zkusím je setřást,“ prohlásil odhodlaně, načež záhy hodil blinkr doleva, kde nám naštěstí zrovna žádné protijedoucí auto nekřižovalo silnici a vydal se jakousi nepsanou cestou mezi vysokými čtvercovými domy, když jsme se po chvíli ocitli v prázdném zavlažovacím kanálu, který se v LA často používal k natáčení různých akčních scén se závodními auty, protože ty kanály na to byly vážně ideální. Oba dva jsme bedlivě sledovali, jestli se za námi neobjeví nějaké auto, ale nejméně tři kilometry jsme to kanálem uháněli pouze my. Když už jsem si chtěla oddechnout, že se Andymu naše pronásledovatele opravdu podařilo setřást, z pravé strany vyjelo velké černé SUV, podobného typu, který měl i Jared, a neúprosně nás dohánělo.

„Dohánějí nás! Přidej ještě!“ nakázala jsem tentokrát já jemu a už jsem nevěděla, jak si v sedačce spolujezdce sednout, jak jsem byla celá strachy i nervozitou bez sebe. Tohle rozhodně nevypadalo dobře...

„Ta plečka víc nejede, do prdele!“ zahřměl Andy rozezleně a několikrát silně praštil oběma rukama do volantu, který doteď křečovitě svíral, div ho nerozdrtil na kousky. Přesto to zatím nevzdával a auto i nadále hnal stále vpřed, ale nebylo to nic platné, protože evidentně novější a výkonnější auto za námi se k nám s dalším ujetým metrem zřetelně přibližovalo.

„Andy,“ pípla jsem již zoufale a do té sedačky jsem se snažila vlisovat, abych s ní splynula, poněvadž jsem se začala pomalu smiřovat s tím, že nás čeká to nejhorší, a to mi nahánělo neskutečný strach. Čelit bezprostřednímu nebezpečí od nějakých grázlů, kterým Andy dluží peníze.

„Kurva, kdybych měl aspoň tu bouchačku!“ vztekal se Andy a v tichosti jsem musela uznat, že teď bych si fakt přála, kdyby tu zbraň měl u sebe. Mohla by se hodit. Anebo by taky mohla následující události dramaticky zhoršit, a to se mi popravdě taky nechtělo riskovat. Možná lépe, že ji Andy nenašel. Vtom Andy nečekaně dupnul na brzdy, až úplně zastavil, čímž mě regulérně vyděsil. Co to zas vyvádí, proboha?!

„Co chceš dělat?“ vylítlo ze mě vystresovaně a nechápala jsem, co by mohl mít v úmyslu. Hned nato nás auto za námi předjelo a zastavilo schválně přímo před námi. Srdce se mi přitom rozbušilo ostošest a na čele mi vyrazil studený pot, protože tohle byla neuvěřitelně psychicky zatěžující situace. S Andym jsem ostatně ale žádné jiné ani nezažívala…

„J-já… já nevim, Is, ale stejně bysme jim neujeli,“ konstatoval smířeně a zhluboka si oddechl, načež otevřel dveře od auta. „Zůstaň tady, jo?“ požádal mě opravdu prosebně, a stejně tak i jeho oči mě žádaly, abych mu v tomhle vyšla vstříc a nehrála si na hrdinku.

„Nenechám tě v tom samotnýho,“ zamítla jsem rázně a nemínila jsem z toho ustoupit.

„Je to můj průser, drž se od toho dál. Prosim, Issie!“ odmítl nesmlouvavě a zavrtěl neústupně hlavou ze strany na stranu. Periferním viděním jsem si povšimla, že mezitím z toho velkého auta vyskákalo pět celkem narostlých hispánců. Oblečení byli neutrálně, akorát měli všichni černé brýle a jeden z nich měl na holé hlavě šátek a další dva kšiltovky a jeden bez pokrývky hlavy. Na první dojem nepůsobili nijak výhružně, ba naopak spíš nenápadně. Andymu jsem to tedy odkývala, abych měla klid já i on, ale hodlala jsem ve správný čas taky vyskočit ven, což bylo asi tak půl minuty potom, co se před předním oknem všichni naproti Andymu výhružně vyřádkovali. Všichni na sebe pouze nevraživě civěli a zatím se nikdo k ničemu neměl.

„Co blbneš?!“ sykl rozčileně, když jsem neuposlechla jeho příkaz, ale tím toho nechal, aby před těmi gaunery nedělal zbytečné divadlo. Obešla jsem auto, ovšem raději zezadu, a zastavila jsem se přesně vedle Andyho, ale on mě pohotově rukou stáhl za sebe, asi abych příliš nevyčnívala. Tohle byl můj způsob, jak ho podpořit, potom, co se kvůli mně dostal do takovéto šlamastyky. Být svědkem tomu, co se tu bude dít a v případě potřeby třeba i nějakou zasáhnout.

„Vzal sis jako ochranku svou holku, jo? Tak to seš teda frajer,“ vysmál se Andymu jeden z těch maníků, čímž spustil škodolibý smích i u ostatních. Andymu se pouze nesouhlasně stáhlo obočí k sobě, ale tím to skončilo.

„Kde jsou ty prachy, Andrew?“ přešel okamžitě a značně k jádru problému jeden z nich, ten v kšiltovce a druhý nejnamakanější z jejich party. Přitom udělal asi tři kroky vpřed a vystoupil tím do čela všech těch opičáků. Nejspíš to byl nějaký zástupce šéfa nebo jeden z nejschopnějších pochůzkářů, který v tomhle gangu byl. Anebo to byl jeden z těch méně tupých členů gangu.

„Momentálně je nemám,“ odvětil stručně a přímě, což se té gorile evidentně vůbec nelíbilo.

„To tvoje momentálně trvá už docela dlouho,“ strefil se do něj jeden z těch pohůnků, čemuž se zase všichni stádově zasmáli. Andy tyhle stupidní narážky úspěšně ignoroval, protože si sám velmi dobře uvědomoval, že v téhle situaci si opravdu nemohl dovolit vyskakovat.

„Šéf už ty prachy chce,“ oznámil mu zase ten mluvčí, který mi byl čím dál víc nesympatický.

„Hned až je seženu, tak je dostane,“ sliboval mu Andy, ale tím toho svalovce pouze pobavil. Kdo ví, kolikrát tohle od Andyho už slyšel. A od spousty jiných závisláků na drogách.

„Tohle ale byla poslední šance, to víš. Este ti na to dal času dost,“ namítl mu na to svalovec, který celou dobu mluvil s ledovým klidem a nezdolnou jistotou, což se jevilo jako neuvěřitelně silná kombinace, která mi způsobovala řádné mrazení po zádech. Stála jsem tam zcela nehybně a v krku jsem měla úplně sucho. Ačkoliv se mezi sebou bavili naprosto nenuceně, zřetelně jsem vnímala tu tíseň, která mezi oběma stranami visela přesně jako ten pověstný Damoklův meč, jehož čepel mířila na Andyho hlavu.

„On ty peníze pro vás už měl,“ vložila jsem se do toho sama, když mě popadl nečekaný záchvat kuráže. Postavila jsem se proto zpět vedle Andyho, abych se za ním dál zbaběle neschovávala, když už jsem se odvážila promluvit a hlavně prozradit něco takového. Andy na mě okamžitě otočil hlavu s očima nepřehlédnutelně vykulenýma, jako že proč něco takového vůbec říkám.

„A kde ty prachy skončily?“ vyptával se mluvčí a v té otázce vězela okázalá domněnka, že ty prachy zahučely někam kvůli mně. Kvůli ženské, jak jinak. Jenže tak to bohužel fakt bylo…

„Na líbánkách ve Vegas?“ posmíval se mi jeden z těch podržtašků, což zase dopadlo smíchem i všech ostatních.

„Jo, utratil je kvůli mně, byly to nečekaný výdaje. Ty prachy budou, jen potřebujeme ještě trochu času,“ přiznala jsem zcela otevřeně, že to byla moje vina, což všechny ty blbečky evidentně nepřekvapilo, ale za to se na mě tak všelijak kysele šklebili, což mluvilo za vše. Ženská že je jako bezedná kasička a podobně.

„Co kdybys to šla sama takhle šéfovi vysvětlit, co, květinko? A Andy by měl aspoň o to větší motivaci ty prachy sehnat co nejdřív,“ napadlo toho svalovce a zdál se být tím svým návrhem absolutně nadšený.

„Tak to ani náhodou, Alejandro,“ sykl Andy polohlasně, což vyznělo daleko hrůzostrašněji, než kdyby na něj křičel. To jmenovaného Alejandra utvrdilo jen v tom, že se přesně trefil do citlivého místečka.

„Neboj se, kostíku… my tý tvý krasotince nic neuděláme,“ ozval se ten nejmenší z bandy a zubil se jak idiot.

„Leda že by to nechtěl sám šéf,“ podotkl nabručeně chlápek hned vedle toho prcka.

„Anebo ona sama!“ přidal se další z nich, ten jediný bez pokrývky hlavy, s vlasy načesanými dozadu jakousi masnou pomádou. On vypadal celý takový úlisný, nemluvě o té nechutné poznámce.

„Šáhněte na ni a zabiju vás!“ varoval je Andy a střídavě se do každého z nich zabodával takovým vražedným pohledem, který je na to měl nejspíš připravit. Přitom si znovu stoupl přede mě, aby mě chránil a bránil svým vlastním tělem. A taky, aby mi tím naznačil, že moje chvíle slávy tímto skončila… Ti hromotluci se Andymu znovu akorát vysmáli, protože to jeho velkodušné varování jim v jejich počtu asi připadalo směšné. Oni možná Andyho nebrali vážně, ale já jsem ze své vlastní zkušenosti věděla, že by se pustil střemhlav kdykoliv do čehokoliv.

„Nevím, jestli jsi to správně pochopil, protože vy smažky máte za chvíli po tom svinstvu mozek na kaši, ale tady jde o držku hlavně tobě,“ osvěžil mu paměť s přehnanou blahosklonností ten Alejandro a díval se na něj jako na malé dítě, kterému právě spadla zmrzlina na zem.

„Ale to pak ty prachy nedostanete, ne?“ ohradil se Andy poněkud drze, což Alejandrovi příliš nesedlo, protože se v ten moment zatvářil nemálo otráveně.

„Hele, řeknu ti to jednoduše, abys to pochopil.“ Alejandro nasadil o poznání ostřejší tón a pokračoval: „Dneska jsi měl poslední možnost splatit svůj dluh, ale tys to kvůli nějaký pichně zas prosral, takže za to musíš nýst patřičný následky. My se za Estem nemůžeme vrátit jen tak a říct mu, že jsme tě pustili s tím, že máš ještě jednu šanci, protože jsi byl dobrej zákazník. Chápeš to, vole?“

„Dobrej zákazník jen dokud kupoval. Jak začal sám brát, tak je stejnej jako všechny ostatní fetky,“ poznamenal jeden z těch goril, čímž mi potvrdil mou teorii o tom, že začal brát drogy tam, kde nakupoval. Nejjednodušší řešení…

„Takže si vyber buď zlámaný kotníky, anebo tu kočičku jako pojistku,“ pobídl Andyho pro změnu zas ten slizoun, který po mně házel dost chlípné pohledy, jež jsem musela pro jistotu okázale ignorovat, anebo bych z něj měla další měsíc šeredné noční můry.

„Nedalo by se to řešit bez nějakých úrazů nebo únosů?!“ vypadlo ze mě pohoršeně a oči se mi schovaly pod zachmuřené obočí, protože mi bylo jasné, že proti tomu se Andy stoprocentně vnitřně bouří.

„Měla bys nějaký nápad?“ chytil se okamžitě ten slizoun a několikrát úchylně zahýbal obočím nahoru a dolů.

„Kolik mi pak ještě dáte času?“ vyptával se Andy, který nejspíš už zvažoval, že si ty svoje kotníky nechá zlámat.

„Týden,“ řekl Alejandro bez přemýšlení, protože to bylo asi standardní časové ultimátum, které uctivě dávali poté, co někoho brutálně zmrzačili.

„Andy, ne,“ šeptla jsem mu do ucha a zatahala jsem ho za loket, aby nad tím vůbec ani nepřemýšlel.

„Ale proto, že jsi předtím pro nás dost matroše prodal, tak ti dáme aspoň na výběr, co chceš zlámat,“ posmíval se mu jeden z těch dvou týpků v šátku a začal si provokativně protahovat prsty a potom i zbytek rukou.

„Anebo jestli chceš dostat i obyčejnou nakládačku? Je to na tobě,“ ujal se znovu slova hlavní mluvčí Alejandro a pokrčil nevědomě rameny, že tuhle volbu nechával dobrovolně na samotném Andym. Ten stále mlčel jako hrob, ale jeho blankytně modré duhovky po všech vrhaly děsivé záblesky zloby a nenávisti.

„Fajn! Fajn, tak jo… Dejte mi na držku, když musíte, ale jí si ani nevšímejte, jasný?!“ Odhodlal se nakonec Andy, ale současně si řekl o nediskutabilní podmínku, která se vztahovala na mě a která jasně dokazovala, jak jsem pro něho důležitá. Sám se nechá zbít jako pes, ale pro mě vyjedná úplné bezpečí. Tak či onak se mi to nezamlouvalo a rozhodně jsem nemínila přihlížet tomu, jak se kvůli mně nechává mlátit.

„Andy, ne!“ zahučela jsem mu do ucha o něco důrazněji a zatahala jsem ho o dost víc, až se mému sevření vyvlíkl, načež se na mě natočil s docela naštvaným výrazem na tváři.

„Nepleť se do toho, Issie!“ poručil mi pobouřeně a svým výhružným pohledem mě asi chtěl od té snahy odradit.

„Nebudu se dívat na to, jak se necháváš zmlátit,“ procedila jsem skrze zuby a poměrně potichu, aby ti opičáci neslyšeli tu naši výměnu názorů. Andy pouze protočil panenky, aby mi tím dal najevo, že to až moc hrotím. On se s tou nakládačkou pravděpodobně smířil už v ten moment, kdy sám zastavil auto.

„No tak se dívej někam jinam,“ poradil mi naprosto věcně a pokrčil rameny, že žádnou další radu pro mě nemá. Akorát jsem frustrovaně nosními dírkami vydechla přebytečný vzduch z plic jako nějaký divoký býk a v tu ránu mě něco napadlo. Obličej se mi přitom celý rozjasnil a poněkud se mi i ulevilo.

„Já ty peníze seženu! Dostanete je ještě dneska, jen Andyho prostě nechte,“ vyjednávala jsem s nimi pro změnu já, když mně myslí proběhl ten spásný nápad, že se o ty peníze obrátím na Jareda. Na koho jiného taky? Sice se u toho asi propadnu hanbou, protože včera ho Andy okradl a dnes za ním půjdu s prosíkem o to, jestli by mi nemohl půjčit. Tak to je víc, než šílené! Ale jak jinak to vymyslet?

„Co to meleš?“ vyjel na mě Andy zaraženě a mračil se na mě ještě daleko hrozivěji, než na ty maníky.

„Zachraňuju ti zadek, tak přestaň protestovat a nech to na mně,“ uzemnila jsem ho se stejně zamračeným pohledem, protože už jsem měla po krk toho, jak mě neustále okřikoval, říkal mi, co mám dělat a svým způsobem ke mně byl i hrubý. Naopak měl být rád, že se mu snažím pomoct i v tomhle ohledu. Na tom jsme se nedohodli.

„To vypadá, že ta tvoje holubička je víc chlap než ty Andrew,“ vychutnával si Alejandro mého bývalého přítele s takovým nebetyčným posměchem, kterým mu dával teatrálně znát, že je v téhle situaci velmi malý pán. „Máte čas do osmi, jasný?! Jinak si to odskáčete oba dva, když jsi do toho nechal zatáhnout i holku, ty chudáku,“ přidal mu ještě pan mluvčí, přičemž nám dal jasný pokyn, do kdy máme ty peníze sehnat a předat. Pak se bez dalších průtahů sebrali, naskákali do auta a odfrčeli si to pryč. Oni se s Andym zkontaktují, až budou potřebovat.

„Ty seš úplně pitomá, Inesso! Proč se do toho sereš? Ty si fakt nemůžeš pomoct, co?!“ rozkřikl se na mě Andy zběsile a tvářil se, jako by mi chtěl jednu každou chvílí vrazit. Nejspíš si na mně jenom vybíjel zlost po tom všem, co se tu odehrálo, proto jsem si to nemínila brát nějak osobně.

„Sám jsi říkal, že už o mně věděli, a to kvůli tobě! Tak na mě laskavě neřvi, když se toho snažím jenom nějak využít!“ uklidňovala jsem ho poněkud ráznějším způsobem, ale ten na něj momentálně zabral. Zjevně se stáhnul a přestal mě drtit tím svým nakvašeným pohledem. Bez dalšího slova se rozpochodoval k autu, nasedl do něj a div mi neujel před nosem, ale nakonec mě nechal milostivě nastoupit dovnitř.

„Na mě nebuď naštvaný, Andrew! Tohle je tvoje blbost, nikoho jiného! A teď mě odvez zpátky do Hollywood Hills nebo tu nakládačku dostaneš nejdřív ty ode mě!“ prskala jsem na něj jako divoká kočka, protože jsem z něj byla akorát tak vytočená na maximum.

„Za tím tvým zpěváčkem, jo?“ ujišťoval se o něco pokorněji, ale ten svůj nejapný sarkasmus si i přesto neodpustil, a to mi stačilo k tomu, abych ho zase sjela na dvě doby.

„A za kým jiným asi?! Koho jiného bych asi mohla požádat o takovou nehoráznou částku?! Ale počítej s tím, že ty prachy od tebe budu chtít zpátky!“ nadiktovala jsem mu s rezolutní jistotou, protože kvůli jeho debilitě budu muset jít žebrat o peníze ke svému majetnému příteli, což bude nebývale potupné. Kdo ví, jestli už zjistil, že mu z peněženky zmizelo tři sta dolarů. A kdo ví, jestli mi Jared vůbec půjčí, když ty peníze budou pro Andyho. Ach jo! Do čeho mě ten potetovaný poděs ještě nezatáhne!!

 Uctivě děkuji všem vytrvalcům, kteří se propracovali až k této kapitole a současně se omlouvám za týdenní pauzu, byl nějak časově náročný, tak také děkuji za pochopení. :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 26. kapitola: