OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Goodbye Agony 25. kapitola



Goodbye Agony 25. kapitolaAndy Inesse ukáže, že se v něm to jeho staré já, které dřív tolik milovala, pořád ještě skrývá. Ovšem do té doby, dokud se něco opět šeredně nezvrtne, jak už je v Andyho případě skoro zvykem.
Příjemné čtení dnešní kapitoly přeje marSabienna

Odlepila jsem od sebe víčka a málem jsem tím šokem vyletěla z kůže. Vedle mě ležel Andy a doslova na mě fascinovaně zíral. Úplně jsem sebou trhla a také jsem slabě vyjekla, jak jsem se Andyho skutečně zděsila. Ten se tomu akorát pobaveně pousmál, ale jinak to s ním ani nehnulo. Poté, co Andy včera večer kamsi zmizel, nevydržela jsem zůstat vzhůru až do jeho návratu a prostě jsem v jeho posteli, kdysi naší, vytuhla. A spalo se mi v ní náramně…

„Dobré ráno, krásko,“ popřál mi takovým něžným tónem hlasu, který přesně odrážel jeho výraz v obličeji, se kterým na mě ustavičně hleděl. A v jeho očích se zrcadlily veškeré city, které ke mně stále choval. Jakmile jsem se po tom nepříjemném úleku trošku vzpamatovala, došlo mi, že je to hrozně zvláštní ležet v jedné posteli s bývalým přítelem, který mě v podstatě unesl. Na druhou stranu v tom byla dost značná dávka nostalgie, která mě přiměla ležet dál na místě a ten přímý oční kontakt mu opětovat.

„Ahoj… kdy ses vůbec vrátil?“ položila jsem mu otázku, která mě zajímala. Andy na mě ale dál nehnutě a užasle hleděl a vůbec na můj dotaz nijak nereagoval.

„Chybíš mi, víš to? Vážně hrozně moc, Issie… Tvoje oči, tvůj úsměv a smích, který vždycky rozesmál i mě. Tvoje vlasy a ten levandulový šampón, který jsi používala a po kterým ti tak úžasně voněly. Chybí mi tvoje tělo a tvoje hebká kůže, tak sametová na dotek. Chybí mi, že už tě nemůžu hladit, že tě nemůžu obejmout nebo tě políbit. Že už ti nemůžu říct, že tě miluju a že ty mi to neřekneš zpátky. Den ode dne mi to schází víc a víc, a to vědomí, o co všechno jsem s tím rozchodem přišel, to je fakt čím dál nesnesitelnější.“ Rozpovídal se otevřeně o tom, co ho uvnitř sžíralo zaživa a na co dost možná po užití drog alespoň na chvíli zapomněl. Nepřestával se na mě u toho unešeně dívat, ačkoliv jeho unavené oči s tmavými kruhy kolem mu viditelně pohasly. Vtom se Andy odvážil pozvednout ruku a natáhnout ji ke mně, aby mě mohl pohladit po vlasech, které si nechal proklouznout mezi prsty.

„Ale musíš se k tomu už postavit čelem, Andy,“ vzmohla jsem se pouze na dobromyslnou radu, která vlastně už v tomhle krajním případě znamenala již nevyhnutelný fakt. Jinak jsem ho nechala, ať si pohrává s mými vlasy, protože mi ho po tom srdceryvném přiznání bylo opravdu líto. Popravdě řečeno nebýt Jareda, se kterým jsem hned skočila do dalšího vztahu, asi bych ten rozchod nesla úplně stejně těžce. To, co člověku po rozchodu schází nejvíce, jsem si totiž vyhradila s ním, takže mě víceméně nemělo co chybět, ačkoliv Andy byl od Jareda natolik rozdílný asi tak, jako je odlišný den s nocí. A ač se mi to nechtělo nahlas přiznávat, Andy mi svým způsobem chyběl taky.

„Já vím. Jen mě tak napadlo, že… když ti to řeknu, že to pak bude možná jednodušší,“ prohlásil ironicky, protože si velice dobře uvědomoval, že by to byl neuvěřitelně pošetilý nápad. Možná spíš naivní přání…

„Mrzí mě to, Andy… Ale je to, jak to je. Můžu ti aspoň pomoct vypořádat se s těmi drogami, ale… Jestli jsi večer odešel a koupil jsi další, tak tady prostě končím, rozumíš? Nejsem si jistá, jestli tu mou pomoc vážně chceš, protože zatím to tak úplně nevypadá,“ vychrlila jsem na něj důrazným tónem hlasu, který mu na rtech vyčaroval okouzlený úsměv, který mě poněkud zmátl.

„A víš, že mi chybí i to, jak jsi mě kolikrát peskovala? Když jsi na mě byla naštvaná a mračila ses na mě. Měla jsi vždycky tak roztomile pokrčený ten svůj nosík. Anebo jak ses mě kolikrát ptala na takový hloupý otázky, který mě dokázaly vytočit, anebo jak ses o mě přehnaně starala a pak jsem na tebe byl akorát protivný. Chybí mi prostě úplně všechno, Issie,“ dodal ještě ke svému předešlému monologu a rozhodl se nechat probírání se v mých vlasech a svoji dlaň mi položit na tvář. Ani tomu jsem se nebránila, ačkoliv mně jakýsi vlezlý varovný hlásek křičel kdesi vzadu v hlavě, že bych Andyho neměla nechávat zacházet takhle daleko.

„Mně se taky občas zasteskne po mém starém životě... Někdy se ráno probudím a myslím si, že jsem pořád tady a ležím vedle tebe, než mi dojde, že je to už jinak,“ svěřila jsem se i já jemu s něčím, co jsem mohla říct pouze jemu. Sice v tom nebyla ani špetka lítosti tak, jako v jeho případě, ale pro něj to mohlo mít určitou váhu.

„A seš… seš s ním šťastná?“ zajímal se nepokrytě o moji spokojenost, ale určitě z něj mluvilo především jeho mužské ego, které se chtělo nejspíš porovnávat. Proto by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby se začal vyptávat na to, jaký je Jared v posteli. Z jeho strany to byl poměrně troufalý a zajisté i nesnadno vyřčený dotaz, který jsem s ním osobně nechtěla vůbec rozebírat, a tak jsem mu to pouze odkývala, jako že ano. Andy nato tak podivně stáhnul rty k sobě do rovné linky, ale potom se nepatrně pousmál.

„Tak to jsem rád,“ prohlásil polohlasem a znělo to opravdu upřímně, proto jsem se na něj usmála nazpět. To Andyho nejspíš povzbudilo, poněvadž jeho palec se najednou přesunul na můj spodní ret, přes který mi několikrát zlehka přejel. Ani v tom jsem ho kupodivu nedovedla zarazit. Pouze jsem nakrátko zatajila dech a pomaličku jsem se do něj vpíjela očima, až jsem pojala takový dojem, že mi tím intenzivním pohledem dozíral až na samotné dno mé duše, ze které nejspíš toužil vyčíst vše, co jsem mu záměrně neříkala a co jsem v sobě od našeho rozchodu zatím úspěšně dusila.

„A tak hrozně rád bych tě teďka políbil...“ šeptl roztouženě a vtom, s veškerou silou své vůle a rozumu, nechal svou dlaň sklouznout z mé tváře dolů, aby ho to zřejmě dál nepokoušelo, za což jsem mu byla skutečně vděčná. Měla jsem vůči sobě takové nemilé podezření, že i to bych ho klidně nechala udělat…

„To nedělej,“ hlesla jsem potichu a na místo toho, aby to působilo jako rezolutní příkaz, tak se to jaksi zvrtlo v prosebnou žádost, kterou si velmi snadno mohl vyložit špatně.

„Když jsi mi včera řekla, jak se k tobě Jared chová… Tak nějak mi došlo, že i já jsem se k tobě mohl chovat jinak. Mnohem, mnohem líp… Tak, jak sis doopravdy zasloužila. Přestal jsem si vážit toho, co jsme spolu měli, a pak jsem to zbytečně zahodil. A teď mi to fakt děsně schází.“ Sypal si i nadále popel na hlavu, což už byla v naších porozchodových rozhovorech taková ohraná písnička, ale pokud měl tu potřebu mi to dokola opakovat, prostě jsem si ho vyslechla. Někdy stačilo i pouze to, aby se člověku o trochu ulevilo… Když už ale opět šlápl do onoho vosího hnízda, mínila jsem toho využít.

„Proto jsi mě začal podvádět? Protože ti náš vztah zevšedněl?!“ zrekapitulovala jsem raději, jak jsem pochopila jeho odůvodnění, které mi tak jako tak připadalo naprosto absurdní. Ale to je chlapské uvažování, to asi ani pochopit nemůžu… Když to Andy slyšel z mých úst podané i s neskrývanou výtkou, na čele se mu objevila nesouhlasná vráska.

„Taky… Od Ashleyho jsem věděl, že se s někým scházíš, a to mě rozhodilo natolik, že jsem pak začal vyvádět takový hovadiny... Prostě mi hráblo z pomyšlení na to, že bys mě podváděla, navíc s nějakým hercem. Pak jsem se začal bát toho, že mě opustíš a odejdeš za lepším… A ono se tak nakonec fakt stalo,“ popisoval mi své tehdejší myšlenky, které ho přiměly se chovat tak hloupě, až díky nim mezi námi všechno fatálně zničil. Já se z toho všeho ale asi nejvíc pozastavila nad tím, jak zmínil, že od Ashleyho věděl, že se s někým scházím. Ten zmetek strká ten svůj vyumělkovaný frňák vážně do všeho! A do čeho ho nastrčí, tak to se ukázkově posere! Taky jsem zabředla zpět do vzpomínek, jak jsem tenkrát kolem toho odhalení, že se stýkám s Jaredem, dělala zbytečné cavyky a natahovala jsem to, což mohlo mít na Andyho psychiku ještě o něco horší důsledky, které vyústily až v tu rádoby podloženou paranoiu.

„Dost jsi tomu pomohl, Andy. Přece sis nemohl myslet, že bych zůstala i po tom všem, co jsi mi udělal, že ne,“ pronesla jsem jednak jako ironickou poznámku, ale taky jako nejisté konstatování, jestli že nebyl Andy natolik bláhový, že by si myslel opak.

„Já nevím… Asi možná jo… Chtěl jsem se asi přesvědčit o tom, že mě neopustíš, ať se děje, co se děje. Že fakt můžu stoprocentně věřit tomu, co jsme si slíbili. Že seš jiná než ty holky, který jsem poznal před tebou… Ale nedošlo mi, že už kvůli tomu zacházím do takových extrémů, který šly za veškerý hranice. Nadělal jsem se už dost blbostí a tys je vždycky nakonec nějak přešla, tak jsem možná počítal s tím, že i tohle mi projde a bude to pro mě vlastně důkaz toho, jak moc mě miluješ… Já fakt nevím. Byla to děsná blbost, teď už si to konečně zpětně uvědomuju… Celý jsem to posral a tobě jsem akorát tak ublížil, a to jsem vážně nechtěl. Mrzí mě to, Issie, a nejspíš nikdy nepřestane, protože jsem kvůli vlastní debilitě přišel o úžasnou holku,“ rozpovídal se opravdu sáhodlouze, ale já jsem pouze hltala každé jeho slovo, poněvadž jsem s tím dostávala vysvětlení toho, proč se to mezi námi tak šeredně zvrtlo. Když jsem na něj naléhala, aby mi to prozradil, nedostala jsem z něj vůbec nic, ale když už se to dávno promlčelo, tak to ze sebe sypal, div si nezamotal jazyk. Já se ovšem nevzmohla na jedinou verbální odezvu a pouze jsem si bezděčně povzdechla.

„Stačilo jen, kdybys mi věřil. Nikdy jsem ti snad nedala jeden jediný důvod, abys nemohl… Já jsem od tebe odejít vážně nechtěla, Andy, ale pak už jsem neměla na výběr,“ nabrala jsem druhý dech, ačkoliv jsem mu pouze zopakovala něco, co už jsem nejednou nahlas vyřkla, ale jemu se to stále dost špatně poslouchalo. Poněvadž si uvědomoval i tohle…

„Nedala, proto si připadám jako ještě o to větší kretén, než kdyby to moje podezření třeba bylo oprávněný,“ přitakal mi vzápětí bez sebemenšího zaváhání a protentokrát si zhluboka oddechl on.

„Děkuju, že jsi mi o tom řekl… Hodně dlouho jsem se sama sebe ptala na to proč a co se vlastně stalo nebo kde se co zvrtlo. Teď už to konečně vím a… Chci, abys věděl, že to nebyla jenom tvoje vina. I já jsem udělala pár věcí špatně a přispěla k tomu rozchodu.“ Pokoušela jsem se odlehčit jeho svědomí, a tak jsem přikročila k dosti pádným argumentům, které mi sice nešly nijak snadno přes ústa, ale za to se mi zdálo vhodné je vyslovit.

„Ale nezahnula jsi mi a ani jsi mě nepraštila. To se prostě nedá nijak omluvit,“ nebál se nazvat věci pravými jmény, čímž mě jaksi udivil, protože to bylo úplně poprvé, co to takhle přímočaře přiznal. Udělal tím na mě zároveň dojem, poněvadž tímhle dost pravděpodobně mohl úspěšně odstartovat proces srovnávání se s tím rozchodem.

„Omluvit sice ne, ale odpustit ano, Andy. Ale… nemohli bychom to už nadobro uzavřít? Nechat to konečně být? Já už se o tom nemůžu bavit pořád dokola, chápeš? Je to… vyčerpávající,“ navrhla jsem mu prosebně a zadívala jsem se na něj s psíma očima, které na něj dříve spolehlivě fungovaly a zdálo se, že zaberou i teď.

„Nechápu, jak jsi mi mohla něco takovýho odpustit. Ty seš… vážně neskutečná,“ žasl nade mnou a zcela okatě nade mnou vrtěl nechápavě hlavou, přičemž se v jeho očích skvěl bezmezný obdiv.

„Nechtěla jsem si v sobě nosit zlost... anebo nenávist k někomu, koho jsem dřív tolik milovala,“ objasnila jsem mu, co mi pomohlo se přenést přes ty negativní pocity, které mě zpočátku nesmírně užíraly. I proto jsem se jim snažila nějak zamezit, takže jsem si sama musela proaktivně hledat něco, co by zabralo. Taky mi dost pomáhal Jared, který mi ukázal spoustu zajímavých námětů, které mě dostatečně motivovaly, abych to v sobě uzavřela. Dalším zádrhelem ovšem bylo to, že se mi má minulost stále vracela zpět.

„Takže už mě nemiluješ? Ani trochu?“ vyrukoval na mě zcela bezostyšně a s obočím tázavě povytaženým o něco výš se na mě nedočkavě díval.

„Andrew… Je trochu nefér se mě na to ptát a je i nefér ti na to odpovídat, když je mezi námi už po všem,“ vykroutila jsem se přímému zodpovězení, protože jsem mu prostě a jednoduše odpovídat nechtěla. Optal se mě tak důmyslně, že mu stačilo odvětit buď pouze ano či ne, a tak jsem se tomu raději zbaběle vyhnula.

„Takže jo!“ odhalil z mé nekonkrétní odpovědi to, co v ní skutečně vězelo, a opravdu špatně skrýval svůj potěšený úsměv, který mi odhaloval dokonce i jeho zuby. Za to já jsem svůj zaskočený obličej musela zahanbeně schovat do polštáře, protože se přesně trefil. Jasně, nebylo to žádné tajemství, však jsem se s tím už i svěřila Jaredovi, ale ten mě s tím mohl maximálně poslat do háje, zatímco Andyho by to naopak mohlo dostatečně nabudit, aby se o mě zase začal snažit. A to by mi teda tak scházelo. Jako by to už nebylo dost komplikovaný...

„I tak se nic nemění,“ mírnila jsem neprodleně tu jeho bezprostřední euforii, aby si nestačil domýšlet nějaké alternativní možnosti o nás dvou. Žádná možnost tu totiž nebyla, já jsem chtěla být s Jaredem…

„Že ne? Vždyť už jsme spolu zase skončili v posteli,“ zažertoval Andy naprosto nevhodně, ale ona celá ta situace byla natolik absurdní a komická zároveň, že jsem se chtě nechtě rozesmála. A tím jsem nějak celá vyměkla… Andy mě vždycky uměl rozesmát, a dokonce i v takových momentech, kdy jsem na něj byla děsně rozzlobená.

„Jo? Byla jsem v ní skoro celou noc sama. Přesně úplně stejně jako dřív,“ zchladila jsem ho pořádně kousavě, ale jeho to i přes to taktéž rozesmálo, avšak poněkud hořkosladce. Než se na mou uštěpačnou poznámku s něčím ohradil, rozezvonil se mu v kapse jeho křiváku mobil. Úsměv mu ze rtů rychle opadl, když nás jeho telefon vyrušil, ale zvedl se z postele, aby ho mohl zvednout. Já jsem se mezitím na matraci aspoň posadila.

Andy

„Jo?“ houknul do telefonu, když hovor přijal. Pak dobu mlčel a jenom se naplno soustředil na druhou stranu, přičemž se začínal postupně chmuřit víc a víc. Taky si opět sedl zpátky na postel, ale přesto jsem z telefonu slyšela pouze nesrozumitelné mumlání.

„Jo, dobře, rozumím…“ zabručel rozmrzele a natáhl se po krabičce cigaret, kterou měl pořád po ruce na nočním stolku. To pro mě bylo zřejmé znamení, že se něco stalo, protože tohle bylo čistě automatické a značně nervózní gesto.

„Dík, že jsi mi dal vědět. Máš to u mě, kámo!“ zahlásil pevně a telefonát ukončil. Mobil odhodil na zem, aby si mohl vzápětí nedočkavě zapálit cigaretu a úlevně si z ní potáhnout. Zatím jsem trpělivě vyčkávala, zdali se mi pochlubí sám s tím, co se právě zvrtlo, ale byla jsem napjatá jako struna, když jsem přihlížela Andyho rozčarování. V naprosté tichosti si vykouřil cigaretu, zatímco mu pravé koleno vynervovaně poskakovalo nahoru a dolů. Potom se prudce zvedl a mířil si to ke vchodovým dveřím bytu.

„Kam zas mizíš?!“ vzkřikla jsem za ním pobouřeně, protože tenhle neohlášený útěk mi předvedl během dvanácti hodin již podruhé, a to už mi přišlo jaksi moc.

„Potřebuju si něco zařídit!“ zakřičel ke mně nazpět, načež se za ním hlasitě zabouchly dveře. Akorát jsem nakvašeně zafuněla a vyskočila jsem na nohy, protože jsem právě měla sto chutí se mu tady na to zvysoka vykašlat a vrátit se zase k Jaredovi. Ale poněvadž jsem stále ještě netušila, co Andy řešil za neodkladnou záležitost, že mě tu musel nechat trčet opět samotnou, a kvůli své frustraci bych mu akorát mohla ukřivdit, tudíž jsem se rozhodla Jaredovi alespoň zavolat, abych slyšela zas jeho uklidňující hlas a taktéž jeho ubezpečila, aby si o mě nedělal žádné přehnané starosti. 

„Ahoj, Jayi. Promiň, že volám až teď… Bylo toho nějak moc. Jste se Shannonem v pohodě po tom včerejšku?“ starala jsem se se zájmem, když mi to Jared hned po prvním necelém pípnutí zvedl. Nejspíš na ten můj telefonát netrpělivě a pasivně čekal, protože z Andyho po cestě do baru vypadlo, že Jaredovi pod nějakou pohrůžkou nařídil, aby se mě vůbec nepokoušel jakkoliv kontaktovat. A Jared ho pro mé bezpečí raději poslechl. Andy mu sám na vlastní oči ukázal, jak nevypočitatelný umí být, takže jsem naprosto chápala, že Jared nechtěl nic riskovat a řídil se Andyho příkazy. 

„Zlato? Jsem tak rád, že tě slyším! Seš v pořádku? Nestalo se ti nic?“ vychrlil na mě Jared do telefonu bez toho, aniž by mi nejprve odpověděl. Na jeho hlase bylo znát, že je celý bez sebe kvůli tomu, že nás od sebe Andy odtrhl.

„Neboj se nic, jsem v pořádku. A co ty, Jayi? Včera to s Andym bylo… dost šílený.“ Zkusila jsem se otázat podruhé, abych konečně zjistila, jak na tom se Shannem po tom včerejším překvapení v podobě Andyho byli. Já jsem od té doby neměla příliš času se nad tím pozastavit a kloudně zamyslet, ale za to ti dva ho měli dostatek, aby si mohli uvědomit, jak hrozně se Andy občas choval. Protože já jsem ho důvěrně znala, věděla jsem, že nezvládá tu závislost ani rozchod, proto mě zase tolik Andyho přepadení neodrovnalo. Mě spíš odrovnalo všechno to, co ho dovedlo až do tohohle bodu, ve kterém se právě nacházel.

„Jo, jsme oba v pohodě, i když to s tvým bývalým bylo daleko víc než jen šílený. Ten to nemůže mít v hlavě úplně v pořádku.“ Neubránil se posměšnému nařčení a také souzení něčeho, čemu nemohl rozumět, protože to nikdy na vlastní kůži nezažil a ani tomu nebyl svědkem. Nanejvýš si na to hrál ve filmu...

„Není na tom teď moc dobře,“ okomentovala jsem to jaksi výmluvně, jelikož jsem měla jakousi nepodloženou potřebu v tomhle případě Andyho bránit.

„A co s tím jako chceš dělat? Proč zrovna ty?! Jak dlouho hodláš být pryč? A to budeš celou celou dobu s ním?“ zahltil mě několika dotazy, které jsem zatím takhle detailně neřešila. Počítala jsem s tím, že s Andym strávím prvních několik dní detoxu, které jsou pochopitelně nejhorší, a pak že bych ho možná chodila navštěvovat, abych si pohlídala, jak se bude držet. Ale to bylo šlo jen za toho předpokladu, že by ta detoxikace probíhala bez potíží.

„Prvních několik dní asi jo… Nebude to nic pěknýho, tak by měl být pod dohledem. Já ti dám vědět, ano? Každý den se ti ozvu, ať víš o všem, co se tady děje, ano?“ slíbila jsem mu s neochvějným přesvědčením, ať se to Andymu zamlouvá, nebo ne. Nevydržela bych vůbec nebýt s Jaredem ve spojení, když už mě od něj Andy takhle nedobrovolně odtáhnul.

„Mně se to ani trochu nelíbí, Issie. Podle mě to není dobrý nápad. Andy se chová jako blázen a nevíš, co si zas vymyslí nebo udělá! Prostě tam odsud raději zmiz pryč! Poslechni mě, prosím, Is,“ podělil se se mnou o svůj názor, který byl pochopitelně nedůvěřivý. Však i já jsem si tím absolutně nebyla jistá, ačkoliv jsem byla plně odhodlaná.

„Já tě chápu, Jayi, ale… co jsem měla dělat? Andy mi nedal moc na vybranou, to víš snad. Zkusím mu nějak pomoct, a když to nepůjde, tak odsud určitě vypadnu. Hlavně si to neber, prosím tě, osobně, hm? Věříš mi v tomhle, že jo?“ domlouvala jsem mu a na závěr jsem se vytasila s takovým argumentem, kterému nemohl ničím konkurovat. Sice to byla trochu podpásovka, ale já jsem právě teď potřebovala jeho podporu stejně tak, jako Andy potřeboval tu mou.

„Tobě samozřejmě věřím, ale jemu v žádným případě, a proto nechci, abys tam s tím magorem zůstávala,“ ujasnil mi svůj svérázný postoj, který byl zcela oprávněný. Popravdě ani já jsem Andymu stoprocentně nevěřila, přeci jenom v poslední době provedl až přespříliš nevyzpytatelných a morálně pokřivených věcí, které se jenom tak přehlédnout nedaly. Vtom opět halasně práskly vstupní dveře bytu, když se Andy vrátil zpět do bytu. Až ve mně tím úlekem hrklo a ihned jsem pocítila nutkání zrušit hovor, abych tím Andyho nějak neprovokovala.

„Zlato, musím končit, jo? Zase ti zavolám. Tak zatím pa.“ Bleskově jsem se rozloučila, a aniž bych počkala na Jaredovu odezvu, telefonát jsem vytípla a mobil jsem odložila na noční stolek. Těsně na to nakráčel do místnosti Andy a na první dojem působil vystresovaně. Rozhodně se něco stalo, co zjevně nemělo…

„Tohle se ti nebude líbit, Iso, ale… je to nutný. Musíme odsud vypadnout,“ oznámil mi zcela věcným tónem, čímž se kupodivu odpoutal od veškerých emocí, které s ním momentálně pěkně cloumaly.

„C-cože? Proč?“ zadrhla jsem se, poněvadž mě tohle jeho ledabylé avízo nemálo šokovalo. Brada mi u toho poklesla o něco níž a oči mi div nevypadly z důlků. Zato Andy se tvářil pěkně nevlídně a především neústupně, že se mnou o tom jeho rozhodnutí nehodlal jakkoliv diskutovat.

„Něco se zvrtlo a… nemůžu tady zůstat a ani ty ne… Vědí o tobě,“ nastínil mi opravdu nejednoznačně, čemuž jsem pochopitelně ani v nejmenším nerozuměla.

„Co jsi posral tentokrát, Andy?! A co jsi udělal s těma prachama od Jareda?!“ zvýšila jsem na něj ofenzivně hlas a probodávala jsem ho skrz na skrz svýma zlověstnýma očima, jelikož se ve mně fofrem začal hromadit vztek. Andy akorát protočil oči v sloup a zavrtěl nad mým slovním útokem hlavou.

„Slibuju, že ti to vysvětlím později, jo? Teď ale musíme vypadnout, protože tady nejsme v bezpečí, rozumíš?“ naléhal na mě úpěnlivě a přispěchal k posteli, aby mě z ní vytáhl ven.

„A kam jako chceš jít?“ vyzvídala jsem, avšak ustrašeně, protože sám Andy se tak tvářil, čímž mi snadno potvrzoval, že je to opravdu vážná situace. Navíc slova volil taktéž naprosto bez obalu, ale já než se rozkoukala z toho zaskočení, Andy už lítal po bytě a něco vynervovaně hledal. „Kam chceš jít?!“ zopakovala jsem o něco důrazněji, když se pohyboval přede mnou.

„Já nevím, Inesso. To je úplně jedno! Prostě musíme zmizet… Kde je ta podělaná bouchačka?!“ zavrčel rozčileně a začal se všemi věcmi, na které sáhl, schválně bouchat, jak byl čím dál nervnější. Poznámku o tom, že má zbraň tam, kam si ji dal, jsem raději pěkně spolkla.

„Kurva už! Já ji potřebuju, do prdele!“ nadával Andy vzteky celý běsný a silně nakopl skříň, kterou měl hned vedle sebe, až v ní tak podivně zarachotilo. „Nedala jsi ji někam ty?“ otočil se na mě, jestli o ní něco nevím já.

„Rozhodně ne. Já bych si ji do ruky nevzala,“ srozuměla jsem ho důrazně a zlehka jsem se podmračila.

„Fakt netušim, kam jsem ji včera dal. Byl jsem zas mimo… To je jedno, padáme odsud,“ prohlásil odhodlaně a chňapl mě za ruku, aby mě doslova odvlekl do auta, za jehož volant si tentokrát sedl on. Bez věcí, bez peněz, bez ochrany jsme se divokou jízdou vydali neznámo kam a neznámo pryč před neznámým hrozícím nebezpečím. Tedy neznámým pro mne. Ale nejspíš po něm šli lidi z gangu, kterým nezaplatil a od kterých si kupoval drogy, nebo překupoval a užíval je sám, aniž by jim za to něco vracel… Tohle bude ještě šílenější, než jsem si myslela...


 Andy


 Děkuji mnohokrát! =) 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Goodbye Agony 25. kapitola:

2. Maya666
04.10.2019 [18:28]

Wow tak tahle kapitola měla vše od hořkosladkého začátku po dost děsivý konec Emoticon Emoticon těším se na další :)

1. Fluffy admin
03.10.2019 [21:45]

Fluffy Emoticon Emoticon Emoticon
No... ty... kráso.
Tak to bylo hustý!
Začnu netradičně od konce - já jenom zírám! Ten zvrat z poklidný kapitoly na zápletku skvělýho akčního thrilleru. Co ten Andrew zatraceně provedl, že musí opustit město? A že ví o Inesse? Kde se zase prokecl? Nebo je někdo nechával sledovat? Musím vědět, co se stane dál! Mě do příštího tejdne asi klepne. Emoticon
A ten dokonalý, popel si na hlavu sypající Andy ze začátku byl prostě napsanej tak perfektně, že jsem se úplně zapomněla a bylo mi ho líto (a dokonce si přála, aby se mezi nima něco stalo... Emoticon , očividně by to moje šílený já chtělo zkomplikovat ještě víc. Emoticon Emoticon ) Čímž chci říct, že to, jak báječně dokážeš všechno popsat, nutí čtenáře měnit názor skoro z řádku na řádek! Prostě ti to totálně baštím, Sab. Emoticon
Nemůžu se dočkat další kapitoly, doufám, že se dozvíme, v jakým průseru Andy lítá - a snad se Nessie nestane nic moc zlého. Těším se! Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!