OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - VI. kapitola: část 1.

10.05.2015 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 559×

Seděl jsem na schodech před školou trochu mimo. Dneska nás čekal první velký koncert, kde jsme byli hlavní kapelou. Dokázali jsme to… Musím ale přiznat, že jsem nečekal, že mi to s Yoshikim vydrží celých dlouhých sedm měsíců… a i bez sexu… zatím… Koukl jsem se na hodinky, měl trochu zpoždění.

„Prosím, pane profesore, já už potřebuji jít!“ pronesl jsem zoufale.

„Yoshiki, já myslím, že bychom spolu měli mluvit. Víš, tvoje tvorba,“ zvedl předtím jím vzteky zahozené papíry ze země. „Víš, předtím to byly skladby, ale teď? Je to docela disharmonické. Vím, jak si libuješ v rockové a tvrdé hudbě, ale ty zůstaň u vážné hudby. Na to sis zkrátka vybral špatný nástroj,“ zkonstatoval a papíry mi podal.

„Rozumím, omlouvám se, myslel jsem, že vy mě pochopíte, děkuji.“ A s těmi papíry jsem se zvedl a rychle odešel z učebny. Minori už určitě čekal. „Minoru! Promiň, omlouvám se,“ trochu jsem sklesl, „Nepohodl jsem se s učitelem, ale,“ nacpal jsem papíry do nejbližšího koše, „není čas na trucování... Máš plán? Protože já ano. Plán na příjemné odpoledne…“

Vyskočil jsem na nohy a přímo na nádvoří uštědřil Yoshikimu dost žhavý polibek. Lidé si okolo už zvykli… Zprvu měli pár keců, ale když zjistili, že je nám to fuk… pomluvy přestaly.

„Ale doufám, že to není dlouhý,“ zaskučel jsem upřímně. „Mám ten koncert...“

„Neboj, jen tě chci rozveselit, abys na to furt nemyslel. Jsi nervózní už týden, to není dobře,“ zavrněl jsem a vyžádal si druhý polibek. „Protože-“ dal jsem mu pusu, „takhle,“ další, „s tebou-“... „není-“... „žádná-“... „legrace-“ zaculil jsem se. „A mám ještě jedno překvapení,“ povytáhl jsem jeden koutek úst. „Nutno dodat, že se musíme sjet převléct, ty uniformy jsou strašné, takže-“ vedl jsem ho ke kolostavu, kde stálo postarší kolo. „Dával jsem si záležet, aby se ti nezdálo moc snobské,“ odemkl jsem řetěz a vytáhl ho. „Prosím, račte si sednout na ten úžasně pohodlný rám.“

Dojatý tím gestem jsem mu znovu skočil kolem krku.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a znovu mu dal polibek. Vyskočil jsem na rám a trochu se zavrtěl. „Nevypadá vůbec snobsky,“ pochválil jsem ho, když jsem se o něj mírně opřel.

„Máš jediný štěstí! Kdybych měl znovu objíždět muzea a tahat z nich exponáty starých kol, asi bych zešedivěl předčasně,“ oddechl jsem si. „Můžeme?“

Chytl jsem se pevně kolem kovové tyče. „Jsem připraven. Ale jen doufám, že kolo řídit umíš,“ špitl jsem jen tak z legrace. Miloval jsem chvilky, kdy jsem si z něj mohl utahovat.

„Popravdě?“ zkusil jsem šlápnout do pedálů, naštěstí byla cesta z kopce. „V životě jsem na kole neseděl.“ To byla pravda, srdce mi tlouklo jako šílené, ale.. jeli jsme...

„Jestli mě zabiješ-“ nestihl jsem dopovědět, protože Yoshiki jel, jako kdyby mě ukradl. Nezbylo mi nic jiného, než se křečovitě držet, abych nespadl.

„Jestli tě zabiju, umřeme společně!“ zakřičel jsem se smíchem a konečně mohl přestat šlapat, protože nás nesl kopec. Smál jsem se úplně od srdce, dost bláznivě, protože ten vítr... vlasy mi vlály a Minoru... se taky smál. Možná na ten koncert trochu pozapomněl, aspoň v to doufám.

Když jsme dojeli k mé čtvrti, museli jsme sesednout, jinak by nám vypadaly zuby, jak byla cesta nerovná. Musím uznat, že mě trochu bolely prdelní kosti… ale nedal jsem to na sobě znát. Prostě jsem byl dočista okouzlen tím, co pro mě Yoshiki dělá.

Vydechl jsem. Spokojeně, protože Minoru se vážně moc hezky usmíval.

„Ale je ti jasný, že to není všechno?“ povytáhl jsem obočí a vedl jednou rukou kolo, druhou jsem si propletl prsty s Minorim a hrdě si ho vedl ulicí. „Jen se převlečeme a pojedeme dál,“ zazubil jsem se.

„Bude toho víc?“ překvapeně jsem zamrkal.

Vesele jsem přikývl.

„Včera jsem měl velký nakupovací den!“ pochlubil jsem se. „Nechci ti furt dělat ostudu, takže...“ hodil jsem po něm pohledem, „Byli jsme nakupovat v obchoďáku... no, jakože oblečení. Do sekáče jsem se neodvážil. A... víš... ne, tohle ti neřeknu, to bude překvapení! Prostě mám něco připravený!!“ poskočil jsem.

Předběhl jsem ho, abych mohl jít před ním pozadu.

„Proč máš dneska tolik tajemství?“ vyzvídal jsem dál. „Že ty jsi něco provedl?“

„Provedl? Jáá? Ne, rozhodně ne, jen.. když jsem to všechno připravoval, měl jsem prostě skvělou náladu. A…“ MÁM NAROZENINY - ale to jsem nahlas neřekl. „A taky chci dneska zapomenout na profesora Arisawu,“ povzdechl jsem si, „a na veškerou hudbu!“ zamračil jsem se.

„Ale na náš koncert přijdeš, viď? Potřebuju tě tam,“ opřel jsem se o jeho hrud a víc se k němu přitulil. „Takže jen dobrá nálada?“ ujišťoval jsem se.

„To si piš, že přijdu,“ opět jsem ho líbl do vlásků, co voněly heřmánkem. „... Není to jen dobrá nálada, ale nech to být, ano? Budu rád, když se budeš hezky smát a...“ sklonil jsem se k němu, „když si jen kvůli dnešku… sundáš tohle..“ poukázal jsem na kovové ozdobičky v uších a rtu.

„Když já nevím… bez toho jako bych to nebyl já,“ sklopil jsem mírně hlavu, ale pak jsem se usmál. „Tak jen pro dnešek.“

Konečně jsme došli k mému domovu. Schody jsme téměř vyběhli, jak nás tlačil čas...

Rychle jsem shodil sako, košili i kalhoty, stejně jako Minoru. Normálně bych měl nějakou poznámku, ale teď nebyl čas. Rychle jsem se převlékl do obyčejných džínů, vzal jsem si obyčejné tričko a obyčejný černý, přišlo mi, že trochu vytahaný svetr.

„Spokojený? Mám i jiný telefon,“ vydloubal jsem simku z iPhonu a přendal ji do mnohem lacinějšího modelu telefonu od sony.

Dočista jsem na něj zíral s otevřenou pusou. Musel jsem ho obejít ze všech stran, abych se přesvědčil.

„Nepřestáváš mě překvapovat,“ usmál jsem se. „Sluší ti to.“

Sám jsem si přes hlavu přetáhl triko. A po menším zaváháním jsem si sundal obojek z krku.

„Jen kvůli dnešku,“ zamumlal jsem a už si rozepínal i řetízek od kroužku ve rtu. Nakonec jsem si i rozpustil vlasy…

„Jsi ze všech nejlepší!“ ujistil jsem ho a konečně ho políbil na neokroužkovaný ret. „Nejlepší, nejúžasnější, nej, nej nej!“ zulíbal jsem mu celý obličejík, až začal pištět, ale jen jsem se mu smál. „Tak pojedeme, než došlapu na druhý konec města… abychom to stihli,“ zazubil jsem se a už ho táhl pryč.

„Tak pojďme,“ usmál jsem se na něj a už jsme šli zase ven ke kolu. Nevěděl jsem, kam jedeme… ale dívat se na Yoyshikiho v tomhle sockovském oblečení byl nezvyk.

Nasedli jsme na kolo a já šlápl do pedálů. U konce cesty jsem začínal být docela zadýchaný, ale dorazili jsme včas, akorát, abychom stihli projít, doufám, všechno zajímavé.

„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale ZOO se mi líbila a ještě jsem tam nebyl, takže... no... půjdeš se mnou?“ usmál jsem se sladce a doufám, že přesvědčivě.

„S tebou?“ pochybovačně jsem si ho měřil pohledem, ale nakonec jsem se usmál, když jsem si všiml, že je nejistý. „S tebou bych šel kamkoli,“ ujistil jsem ho a nakonec ho vedl ke kase, kde jsme zaplatili, abychom mohli dovnitř.

Neskutečně mě vyděsil, když se zdálo, že jsem ho snad svým nápadem urazil. Už jsem to chtěl vzít zpátky. Asi to bylo hloupost, přišlo mi to romantický a… doufal jsem, že to ocení, ale… asi jsem vybral špatně, hloupě, snad mu to přišlo dětinské, nevím.

„S tebou bych šel kamkoliv,“ ujistil mě po chvilce napětí s úsměvem a já si oddechl, že mě opět jen provokoval.

„Občas nevím, kdy ty svoje provokace bereš vážně. Je to docela matoucí, abys věděl!“ zašeptal jsem mu, když jsem uklízel peněženku.

Andělsky jsem se na něj zazubil a vedl ho k první ohradě.

„Podívej, mají tu pandy,“ zaradoval jsem se nadšeně.

„Jo, měly tu být,“ přitakal jsem a zezadu ho objal. „A mají panďátko!“ ukázal jsem na malou černobílou chlupatou kouli, co se batolila a žvýkala u toho větvičku bambusu. „Žirafy!“ ukázal jsem na ohradu vedle pand nadšeně.

„Jdeme se tam podívat!“ zavelel jsem a vzal ho za ruku, abych ho mohl táhnout k vedlejší ohradě s žirafy. Nadšeně jsem se natahoval přes plot, abych mohl tu ochočenou žirafku pohladit.

Zářivě jsem se usmál.

„Takže... Líbí? Měl jsem strach, aby ti to nepřišlo trapný a dětinský,“ přiznal jsem neochotně.

„Ne, je to dokonalý,“ otočil jsem se v jeho objetí na něj, abych ho mohl políbit na rty. Jenže to nějaká dáma vedle nás zakryla svému synovi oči a vedla ho raději někam jinam. Pousmál jsem se, avšak trochu neochotně se věnoval dál zvířátkům

Chytil jsem Minora za ruku, ten pohled té paní ani její počin mi neunikly.

„A myslím, že lachtani budou mít přestavení, takže,“ zalistoval jsem v plánku, kde byl i časový rozvrh, co se kdy děje v jakém pavilónu, „půjdeme tam?“ povytáhl jsem obočí.

„Jsem pro,“ nadšeně jsem souhlasil a nechal se tam vést k tomu pódiu, kde stál houf lidiček. Koukl jsem skrz rozpuštěné vlasy na jeho spokojený výraz. Nevím, jestli to bylo tím oblečením, nebo já opravdu nevím… Ale dnes to nebyl ten snobský parchant Takemi Yoshiki, kterému je všechno jedno, ale muž s elegantními rysy jak postavě, tak povaze i přes ten vytahaný svetr, kterému slušel víc než na míru ušitá saka… Byl tu se mnou ten, pro kterého bych udělal cokoli na světě... Muž, kterého miluju nade všechno na světě. Usmál jsem se a přitulil se k němu, jak jsem byl nevyslovitelně šťastný.

„Jsi dneska nějak přítulný. Podezřele přítulný,“ zamyslel jsem a hraně se zatvářil šokovaně. „Ale… Vysvětlovat mi to nemusíš... Je to fajn,“ pootočil jsem si ho v náručí a objal ho zezadu. „Koukej, Minoru,“ zašeptal jsem tiše. Tohle nepochybně byly ty nejkrásnější narozeniny ze všech těch osmnácti, co jsem jich měl. „Děkuju...“ zašeptal jsem mu tiše do vlásků.

Sledoval jsem dění před sebou… tu nacvičenou atrakci, když…

„Říkal jsi něco?“ otočil jsem k němu hlavu, jako kdyby mi uniklo něco důležitého. Yoshiki jen s podivným úsměvem zavrtěl hlavou, tak jsem se dál věnoval lachtanům. Trochu víc jsem se o něj opřel…

Ach, bože. On-on je tak… bože… Nikdy bych nečekal, že ho můžu mít tolik rád. Že mi bude srdce přetékat štěstím při každém jeho úsměvu, který způsobím, že mi bude dobře s tím drzým blonďáčkem, co si mě neustále dobírá. Bylo to až k neuvěření. Příliš idylické, aby to mohla být pravda - říkal jsem si. Jenže… Byla, se vším všudy. Možná bez sexu, ale já byl ochotný mu dát tolik časů, kolik jen bude potřebovat.

„Miluju tě, blondýnko...“ zavrněl jsem.

„Neříkej mi tak, nebo ti jednu vrazím,“ zavrčel jsem nespokojeně a trochu se nejistě zavrtěl, protože ta dvě slova…! Způsobila, že mé srdce se divoce roztlouklo, div jsem nezkolaboval, a jasně jsem cítil, jak se mi do tváří dostává ta zrádná krev. Pak jsem se k němu ale otočil se sklopenou hlavou... Zvedl jsem k němu zrak a...

„Taky tě miluju,“ vypadlo to ze mě dřív, než jsem to stačil promyslet.

„A to jsi mi chtěl jednu vrazit,“ zasmál jsem se tichounce. Myslím, že se chtěl natáhnout pro polibek... „Tady ne. Buď dokoukáme představení, nebo…“ nechal jsem konec věty nedořečený.

Zrudl jsem ve tváři ještě víc a rychle se otočil k němu zády.

„Dokoukáme to,“ vydechl jsem, ale byl jsem úplně rozhozený z toho, že odmítl můj polibek, a pak ta narážka…

Měl jsem pocit, že představení bylo nekonečné. Ale… Opadla i hloupá atmosféra z mých slov předtím.

„Líbilo?“ usmál jsem se opět mile, jako dřív. „Mají tu i skvělou zmrzlinu, a jestli máš hlad, můžeme se jít najíst.“

Nervózně jsem ho zatahal za rukáv.

„Já chtěl bych ochutnat hranolky... nikdy jsem je nejedl,“ přiznal jsem se pomalu.

„Hranolky?“ zarazil jsem se. „To jako ty smažené brambory s kečupem? Z fastfoodu?“ podivil jsem se ještě víc. „A chceš třeba do Mekáče?“ pokrčil jsem rameny.

„Chci je jíst někde venku,“ rozhlédl jsem se a pak jsem uviděl nějaký stánek, kde je prodávali. „Támhle,“ ukázal jsem nadšeně a hodil na Yoshikiho výraz štěněte.

„Jak je libo,“ zasmál jsem se a vzal ho kolem pasu. „A máš velký hlad?“ zeptal jsem se lišácký.

„A co ty?“ zeptal jsem se tichounce. „Pořád se ptáš, co já, ale co chceš ty, mi neřekneš...“

Zarazil jsem se, ale hned jsem se usmál.

„Na tom teď nezáleží,“ mávl jsem nad tím rukou. „Tak co… Velký hlad, malý hlad?“ všiml jsem si, že chce něco říct. „Doufám, že velký, protože já jo.“

Chtěl jsem mu zase vynadat, ale předběhl mě, tak jsem se nakonec místo toho jen usmál.

„V tom případě mám taky obrovský hlad,“ souhlasil jsem.

„Máš štěstí,“ zazubil jsem se. „Dvakrát velký hranolky. A ke každým dva sáčky s kečupem a dva s tatarkou, prosím,“ oslovil jsem pána a podával mu bankovky.

Nadšeně jsem si bral svou mističku a koukal jsem na tu hromádku jako na nějakou svátost.

„Děkuju, Yoshiki, jsi nejlepší,“ pochválil jsem ho. Dneska jsem byl opravdu dojatý těmi jeho gesty, kterými si pomalu, ale jistě získával moje srdce… ještě víc…

Zmateně jsem se usmál.

„No... Nemáš za co?“ nechápal jsem jeho nadšení, ale rád jsem se nechal nakazit. „Co k tomu chceš?“ ukázal jsem na oba dva sáčky s omáčkami, když jsem viděl, jak se cpe jen těmi hranolky. „Já osobně míchám oboje dohromady, ale...“ zahanbeně jsem se odmlčel, „prý je to hnus.“ Posadili jsme se na lavičku.

„Chci oboje!“ poroučel jsem si, až by se jeden styděl. A nechal jsem Yoshikiho, aby nám oběma namíchal tu červenou a bílou omáčku.

„Jistě, jistě, mladý pane,“ začal jsem se klanět a vymačkával jsem omáčky, uzmul jsem mu jeden hranolek a zamíchal to jím, načež jsem ho snědl. „Kdyby milostpánovi nechutnalo, můžeme nabídnout jinou porci.“

„Žádný plýtvání nebude!“ vyplázl jsem na něj jazyk a zkusmo ochutnal první hranolek. Usmál jsem se. „Je to dobrý,“ zaculil jsem se a nedočkavě se vrhl po dalším.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Jsi můj člověk,“ dodal jsem nadšeně. „Je to mnohem lepší, když je to dohromady. A navíc je toho víc, vyjde to ke všem hranolkům a člověk pak nemusí poslední jíst na sucho!“ sdělil jsem mu nadšeně.

Usmál jsem se, protože tenhle Yoshiki, který se netrápí kvůli vážné hudbě, ale ten, jenž se rozplývá nad dostatkem omáčky k hranolkům, byl opravdu okouzlující. Vzal jsem ze své porce jednu hranolku, pečlivě ji obalil do vrstvy omáčky a šoupl mu ji do pusy.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Teď ti ale budou dvě chybět!“ zhrozil jsem se, samozřejmě hraně. „Honem, rychle, musím se opičit - otevři pusu!“

A jen co jsem mu tam strčil hned dvě najednou, začali jsme se smát. Uvolněně, jako ještě nikdy předtím.

„Jsem rád, že jsme šli do ZOO,“ přiznal jsem. „Nejkrásnější narozeniny,“ zaklonil jsem hlavu a užíval si sluníčko.

Zarazil jsem se.

„Narozeniny?“ vyvalil jsem oči. „Ty máš narozeniny? Proč jsi mi to neřekl?! Nemám pro tebe žádný dárek,“ zahanbeně jsem sklonil hlavu. On má narozeniny a já? Já o tom neměl ani tušení…

„Ty jsi dárek! To, že jsi se mnou...“ přivřel jsem oči. „To, že jsem s někým, kdo o mě stojí...“ zaculil jsem se. „Jsi můj dárek, celý tenhle den,“ mrkl jsem na něj a ujedl další hranolek.

„Mohl jsi mi to říct,“ zašeptal jsem stále zničený tím, že můj přítel má narozeniny a já jako ignorant o tom neměl tušení…

„Byl to záměr,“ usmál jsem už bez výraznějšího úsměvu. „Prosím, nezlob se, mně se to takhle opravdu líbilo, byly to nejkrásnější narozeniny,“ ujistil jsem ho hranolkovým polibkem - oba jsme chutnali po slaných smažených hranolkách. „Takhle jsem si to naplánoval, přísahám. Až na ty hranolky, ale ty byly jen zpříjemněním!“

„Naplánoval?“ rozohnil jsem se, jak se mě dotklo, že mi to neřekl. „Skoro to vypadá, jako bych ti nestál ani o to, abys mi řekl, kdy máš narozeniny...“

Sklíčeně jsem si nohy skrčil pod sebe a podepřel si jimi bradu.

„Celou tu dobu, co spolu jsme, jsem se na ten den těšil, že ti dám krásnej dárek a...“ mumlal jsem celý zničený.

Sklopil jsem pohled.

„Promiň, to... Jsem nevěděl... Stojíš mi za všechno na světě!“ řekl jsem kajícně. „Já od tebe nic nechci, Minoru,“ zkusil jsem se usmát. „Říkám přece, že takhle je to úplně dokonalé, ano?“

„Takhle?“ nejistě jsem se na něj podíval. Jak se mu tohle může líbit? „Tak ale příští rok mi dovol ti udělat narozeniny takové, jak je slavíme my,“ požádal jsem ho.

„Slíbím, když ty slíbíš, že už se nebudeš zlobit a budeš se zase usmívat,“ chytil jsem ho jemně za bradu. „Prosím, Minoru!“

„Tak mi dej pusu a já budu hodný!“ nasadil jsem výraz dítěte, kterému odepírají něco, co hrozně moc chce.

Vjel jsem mu prsty do vlasů.

„Víš, ale takhle ty hranolky-“ Přerušil mě vášnivým polibkem. „Zvířátko jedno…“ zavrněl jsem.

„Zvířátko?“ nakrčil jsem nosík… „Musíš na mě být hodný a splnit mi všechno, co mám na oku, protože to máš pořád pěkně rozlitý,“ upozornil jsem ho prstíkem před jeho obličejem, ale nakonec jsem si ho přitáhl do druhého dosti žhavého polibku.

„Hele!“ zazlobil jsem se. „Nemám náhodou já narozeniny?“ povytáhl jsem obočí. „Měl bys být hodný ty na mě, navíc...“ mrkl jsem, „o nějakém hodnějším snobovi víš??“

„To sice máš,“ pokrčil jsem rameny, „ale sám sis to rozházel, tak si to musíš urovnat. A nemluv o sobě jako o snobovi!“ nespokojeně jsem se ošil. „Dneska ne... dneska jsi okouzlující muž, kterého mám rád... ne snob, ne socka... prostě ten, kterého miluju...“ Pak jsem se na něj podíval. „Jak dlouho že jsme spolu?“

„Sedm měsíců…“ zašeptal jsem celý vyjevený. „To bys ale mohl vědět, víš?“ protáhl jsem. „Jak že si mi to řekl? Okouzlu- řekni to ještě jednou za to, že si nepamatuješ, jak dlouho spolu jsme. Prosím, bylo to hezké,“ zazubil jsem se.

„Vím, jak dlouho jsme spolu,“ zamračil jsem se, „sedm měsíců a dva dny. Znovu to neřeknu!“ zčervenal jsem ve tváři. „Nechtěj to po mně.“

„Copak já ti v jednom kuse nelichotím?“ Ale usmíval jsem se a pohladil ho opatrně po tvářičce. „Sedm měsíců a dva dny. Přesně tak.. ale proč ses ptal? Proč, když to víš?“

„Jen tak,“ rychle jsem schoval obličej na jeho hrudi, aby neviděl, jak zase se červenám kvůli tomu šílenému nápadu.

„Jsi podezřelý!“ zabodl jsem mu prst do hrudi opatrně. Celý se červenal a já nevěděl proč. „Dneska se chováš zvláštně…“ strčil jsem mu do pusy poslední hranolek, co měl na tácku.

„To proto, že bez piercingu to nejsem já,“ snažil jsem se to zakecat s hranolku v puse. Když jsem dožvýkal, políbil jsem ho na tvář. „Mám tě moc rád,“ koukl jsem se na mobil a málem vyletěl do vzduchu čtyři metry. „To snad! Musíme si pohnout nebo nestihneme koncert!“

„Koncert“ přitáhl jsem si jeho telefon také ke tváři. „Máš pravdu, proboha, omlouvám se!... a jsme tu jenom na kole!“ skousl jsem si ret. „Pojedeme taxíkem, co ty na to? Jinak to opravdu nestihneme ještě k vám,“ pokrčil jsem rameny.

„Je mi to jedno, čím pojedeme, ale hlavně ať to jede rychle,“ naléhal jsem celý bledý a nešťastně se na něj díval.

„Ššš... klid, budeme tam včas, ano? Slibuju,“ chytil jsem ho za ruku a táhl ho za ruku ze ZOO rychle všemi pavilony. Hned mimo areál jsem zamával na první žlutý taxík. Zastavil. „Jeďte co nejrychleji, prosím.“ Pak jsem se otočil k blondýnkovi. „Minoru, řekni, pojedeme k vám, že?“

„Jo, k nám, mám tam věci,“ dostal jsem ze sebe, jak jsem byl stále v šoku. Docela mě překvapilo, jak Yoshiki dokázal takhle rychle jednat. Nevědomky jsem se k němu přivinul... chtěl jsem cítit, že je se mnou...

Přikývl jsem a nadiktoval adresu.

„Hlavně rychle!“ nakázal jsem chladně a podstrčil řidiči několik bankovek s vysokým číslem. „Co nejrychleji, rozumíte?“ zopakoval jsem a sevřel v dlani tu Minorovu. „Stihneme to a… omlouvám se, měl jsem hlídat čas…“

„To je dobrý,“ škytl jsem a opřel si hlavu o jeho rameno. Přivřel jsem víčko… Neměl bych být tak v klidu, když nestíháme, ale když mně se tak líbilo, jak mu voněly vlasy, a vlastně… Přičichl jsem si nenápadně k jeho svetru…

Brzy jsme už zastavovali v chudší části.

„Tady to je, to místo, zastavte,“ stáli jsme přímo před Minorovým domkem. Vystoupili jsme u auta. „Počkejte tu!“ houkl jsem ještě na řidiče. Ten jen přikývl a my už zmizeli ve vchodu. „Neboj, stihneme to,“ usmál jsem se na něj mile a vyzul si boty, abych mohl jít dál.

Nastaly pořádný hoňky. Nařídil jsem Yoshikimu, aby mi naladil kytaru, a já ze sebe začal svlékat oblečení. Byl jsem si vědom, jak mě můj přítel z postele, kam se s kytarou posadil, sleduje dost důkladně. Teď jsem však neměl čas mu za to vynadat.

Hodil jsem na sebe červené s černými proužky tak, aby to tvořilo čtverečky, kalhoty, na které jsem připnul několik řetízků k poutkům na pásek. Pásek jsem si vzal černý se zlatými cvočky. Místo košile, kterou jsem měl na našem rande, jsem si oblékl černé tílko. Vlasy jsem si stáhl do gumičky ke straně, kde jsem měl pásku přes oči. Na krk jsem si znovu zapnul pásek s několika řetízky. Nakonec jsem si musel dát zpátky náušnice do ucha a ten zlatý řetízek připnout ke kroužku ve rtu.

„Můžeme jít,“ rozhodl jsem, když jsem si bral své šťastné trsátko a z věšáku bundu.

Povzdechl jsem si.

„Ale na našem rande zase bez ozdůbek, jo?“ usmál jsem se, popadl jsem futrál na kytaru, do které jsem ještě za chůze uklidil kytaru, a hodil si ji na záda. Dole skutečně čekal taxík i s kouřícím řidičem. Brzy nastoupil a my též. „Minoru, nevím, kam jedeme, tak...“

„Jo, jasně,“ usmál jsem se a řidiči nadiktoval adresu klubu v centru města. „Těším se, co na to řekneš, až nás uslyšíš,“ svěřil jsem se mu tiše.

„Však se těším, ale... takhle?“ zatahal jsem za černý svetr. „Sebe jsem převléct nestihl,“ povzdechl jsem si. „Kolik lidí tam čekáte? Říkal jsi něco o velkém koncertě,“ usmál jsem se líbezně.

„Takhle budeš zapadat,“ usmál jsem se na něj a uštědřil mu polibek, když měl řidič plné ruce práce s parkováním. „Jen pár lidí,“ pokrčil jsem neurčitě rameny.

„Tak to zní jako slušné publikum. Určitě budete skvělí,“ pohladil jsem jej. „Ale stejně jsi mě mohl nechat, ať vám pomůžu. Mohli jste mít opravdu velký koncert,“ zamumlal jsem, neboť mě štvalo, že si pomoct nenechal.

„Tak už pojď a nestěžuj si,“ usmál jsem se a vyskočil z auta. Nechal jsem Yoshikiho doplatit zbytek a už jsme ruku v ruce vešli zadním vchodem do zákulisí, kde už nervózně přešlapoval náš tým.

Povzdechl jsem si.

„Já vím, žádné stěžování,“ prohlásil jsem, ale to už jsme vešli dovnitř a tam se… všichni spokojeně smáli.

„Kdybys jen věděl, kolik už je tam lidí!“ smála se rusovláska.

„Jo, jdete docela dost pozdě!“ mračil se Michio.

„Omlouvám se, to já, zdržel jsem ho,“ usmál jsem se a postrkoval svého blonďáčka dopředu.

„Zdržel?“ pochybovačně se usmála Nami, „To jste nemohli sex odložit na později, když máme mít teď koncert?“

Nastalo ticho... Teda, normálně bych se začal bránit, ale dneska ne. Jen jsem vykoukl ze dveří a oněměle zíral na ten houf lidí.

„Počkejte, to jako už jste...?“ začala Ayame, ale já ji přerušil.

„Chceš nás sledovat odsud, nebo z davu?“ mrkl jsem na Yoshikiho.

„Radši odtud, nemám moc rád davy,“ pokývl jsem hlavou s úsměvem. Minoru přikývl a myslím, že znervózněl. Ale to všichni členové kapely. Všichni se trochu roztřesení usmívali a byli snad připraveni skočit do toho přímo po hlavě. „Držím palce,“ pousmál jsem se.

„Tak jdeme na to,“ zavelela Ayame a všichni jsme kývli. Nami čapla paličky a Micho sáhl po své nejmilejší baskytaře… Ayame si srovnala kytaru, aby jí nijak nezvedala její sukni.

„Ještě si vezmu tohle,“ rozhodl jsem se a rychle Yoshikiho políbil na rty, jak jsem se potřeboval uklidnit. Z jeho rukou jsem si vzal svou kytaru se šťastnou strunou e, kterou mi dal on sám. Vešli jsme do záře reflektorů…

Usmíval jsem se, dokud nezmizeli za dveřmi. Já na ně stále viděl, ale obecenstvo mi bylo skryté. Teda, dokud se neozval absolutně uši trhající aplaus, který nemohl patřit pár lidem, jak řekl. Vykoukl jsem a... div mi nepadla brada. Bylo tam kolem… něco k tisíci, možná ještě mnohem, mnohem víc lidí. Zabolelo mě u srdce. Byl jsem… vlastně zcela zbytečný. Očividně dokázal se svými přáteli úplně všechno, co bych mu mohl dát a co on ode mě nikdy nepřijme. Ale i tak jsem tam někde cítil radost z jeho štěstí a splněných snů. Hráli vážně výborně. Ale za to mohl určitě hlavně Minoru a jeho speciální struna. Když skončila první písnička, tleskal jsem a hvízdal spolu s davem.

Snažili jsme se ze sebe dostat to nejlepší. Takhle zpocený jsem ještě nikdy nebyl... Dav šílel a já občas v pauzách koukl po očku na Yoshikiho, jestli se dívá. Potěšilo mě, když jsem ho pokaždé zastihl, jak je opřený o futra a sleduje mě se zájmem v očích. Dohráli jsme poslední song a lidé byli trochu smutní. Předstoupil jsem před mikrofon, zatímco ostatní už odcházeli do zákulisí.

„Lidi, mám na vás jednu malou prosbu,“ promluvil jsem do davu. „Dnes je tu jeden člověk, kterého neuvěřitelně miluju a chtěl bych mu věnovat svou písničku.“

Dav nadšeně zatleskal a unešeně poslouchali, jak se z mé kytary linou ty vábivé tóny plné lásky k té jediné osobě. Nakonec jsem přistoupil k mikrofonu, abych mohl přidat i slova, která brala dech…

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - VI. kapitola: část 1.: