OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - V. kapitola

28.04.2015 (10:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 579×

Šel jsem sklíčeně do školy plný obav. Už to byly dva týdny, co jsem Yoshikiho políbil a potom zbaběle utekl. A... na cestě se mihla černá limuzína. Neváhal jsem skočit za strom, abych nebyl vidět. Bál jsem se mu podívat do očí...

„Minoru?“ ozval se nade mnou hlas. Překvapeně jsem vypískl a vzhlédl. Nami se nade mnou skláněla s pobaveným výrazem.

„Proč se tu schováváš?“

„Já se neschovávám!“ vylezl jsem zpoza stromu.

„Děkuji, Sho, domů dorazím sám.“

„Yoshiki, děje se něco? Poslední dobou jste-“

„Všechno je v pořádku, děkuji,“ usmál jsem se a rychle vystoupil. Popravdě... Minoru se mi vyhýbá jako čert kříži. Nevím proč, nemyslím, že bych mu něco udělal, že bych byl zlý, nebo cokoliv... Možná ho už prostě přestalo bavit kamarádit se se snobem. Ale zase... ta pusa, co mi dal před... no jo, před čtrnácti dny. Kolikrát jsem ho chtěl oslovit, ale jen co mě uviděl, vždycky utekl. Ani do altánku nechodil. Mrzelo mě to, protože jsem měl pocit, že bychom... mohli být kamarádi, a po tý puse... no, co já vím, možná i něco víc! Pravděpodobně jsem se spletl - opět.

Stála jsem opřená o zeď školy a dívala se na příchozí žáky. Mezi davem jsem hledala jen jeden jediný obličej... Konečně jsem ho spatřila, jak jde nepovšimnut davem.

„Hey! Takemi Yoshiki!“ zakřičela jsem, až se po mně lidé ohlédli. Přiběhla jsem k němu a zabořila mu prst do hrudi. „My dva si musíme promluvit,“ upozornila jsem ho přísně.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Ty! Bavíš se s Minorim!... Ayame, je to tak?“ Nepousmál jsem se, nelíbilo se mi, jak na mě hned udeřila.

„Co potřebuješ?“ založil jsem si ruce na hrudi.

„Jo, jsem Ayame,“ kývla jsem s vážným výrazem. „Nešlo by si promluvit někde v soukromí?“

Zarazil jsem se.

„Udělal jsem zase něco?“ byl jsem zmatený. „Já mám za chvilku hodinu, takže rychle,“ nechal jsem se vést na odlehlejší plácek za školou, kde se obvykle hrál basket.

Otočila jsem se k němu s nešťastným výrazem. „Musíš nám pomoct! Minoru je úplně mimo... jako chodící mrtvola...“

„Víš, nejsem blbá, aby mi nedošlo, o co tu jde,“ řekla jsem po chvíli, protože na mě koukal nechápavým výrazem. „Minoru tě má rád a akorát se teď trápí. Nevím, co jste si řekli nebo udělali, on nám neřekl ani slovo, ale...“ Uhnula jsem pohledem. „Jednou jsem zkoušela se vyznat Minorimu, jenže odpověděl mi, že se snobem, jako jsem já, nechce být. Jsem snob a vím to... Jenže teď to vypadá, jako by si tím procházel znovu, jenže tentokrát to je on, kdo byl odmítnut.“ Vzhlédla jsem k němu. „Minoru je můj kamarád, takže jsem tě chtěla požádat, abys mu to všechno řekl trochu šetrněji, aby mu to tolik neubližovalo...“

„Ayame… mě mrzí, co se děje, ale... Já nebudu řešit Minoriho život. Dal mi dost najevo, že jsem mu jen na obtíž. Se snobama skutečně asi nechce nic mít. Já ho neodmítl, nemluvil jsem s ním už přes čtrnáct dní. Když jsem se o to snažil, utekl, schoval se, nedal mi žádnou příležitost. Já nebudu dolejzat,“ dodal jsem posmutněle, protože mě to skutečně mrzelo. „Omlouvám se, ale nejspíš ti nemám, jak pomoct.“

„Utekl?“ zbystřila jsem. Co se stalo, že Minoru utekl? Založila jsem si ruce na prsou. „Mám na tebe jen jednu prosbu,“ měřila jsem si ho pohledem, „Řekla jsem Minorimu, že je dnes zkouška s kapelou, ale není. Měla jsem k tomu důvod, a ten je jednoduchý. Místo nás přijdeš ty… promluvíte si rozumně. Minoru nebude mít kam utéct, takže si můžeš připravit řeč.“ Když nic neříkal, znejistila jsem. „Mohl bys to udělat? Pomůže to vám oběma...“ Zarazila jsem se. „Počkej, ty si ho neodmítnul?! Tak co se stalo?“

„Proč bych ho asi odmítal? Vždyť se mi...“ zarazil jsem se. „Líbí se mi. Nemám žádný důvod ho odmítat. Zkrátka... dal mi pusu... no, a pak utekl a od tý doby se se mnou nebaví,“ řekl jsem jí celou pravdu s povzdechem. „Můžu to udělat, ale pochybuji, že to něco změní. Pravděpodobně na tebe bude naštvaný,“ upozornil jsem ji na rizika.

„Tobě se líbí?“ překvapeně jsem zamrkala, ale pak jsem se musela usmát. „On ti dal pusu?“ usmála jsem se mnohem víc, „Proboha, Minoru tě má vážně rád!“ Vypískla jsem a dokonce ho objala v tom zápalu. „Musíš tam jít,“ nabádala jsem ho. „A nesnaž se z toho vykroutit.“

„Ale proč já?- Dobře! Dneska? Půjdu, když mi řekneš kam,“ snažil jsem se stáhnout si dívku z krku. „Ayame, pusť, prosím tě, pusť,“ zasmál jsem se. „Půjdu, slibuju, že půjdu!“

„No, to ti doporučuju, abys tam šel,“ pustila jsem ho a ukradla mu telefon ze školní uniformy, do poznámek jsem mu napsala adresu naší kavárny a podala mu svůj klíč od dveří. „Neztrať ho, budu ho chtít zpátky,“ varovala jsem ho, „Jo, a nejezdi tam autem, prozradilo by tě to.“

Naprázdno jsem otevřel a zavřel pusu.

„A když to nevyjde? Jak říkám, myslím, že se bude zlobit,“ ale utnul jsem takové myšlenky hned v počátku. „V kolik tam mám být?“ zeptal jsem se ještě.

Seděl jsem v kavárně, kde jsme si založili zkušebnu, a brnkal neúčelně do strun. Nechápal jsem, proč dneska máme zkoušku, ale bylo mi divný, že tu ještě nikdo není. To si ze mě jen vystřelili? To jsem opravdu nepotřeboval…

Tak fajn, jen klid… jen klid! Odemkl jsem dveře malé kavárničky, která… už dávno nebyla kavárnička. Na jedné ze židlí na malém podiu seděl blondýnek a brnkal si.

„Minoru?“ zavolal jsem a přišel blíž.

Zvedl jsem hlavu a… co tu dělá…? Lekl jsem se, div mi nespadla kytara z ruky. Odložil jsem ji na stojan. Vystrašeně jsem se na něj díval.

„Yo... Yoshi... Yoshiki...“ vykoktal jsem jeho jméno.

Nervózně jsem se pousmál.

„Ahoj...“ pronesl jsem. „Hele... já-já... vím, že je to trapný pro nás pro oba, ale, zkrátka,“ naléhavě jsem se na něj zadíval. „Proč se mi vyhýbáš? Já nevím, co jsem ti udělal, a upřímně, mám toho už dost. To ti je moje snobská přítomnost tak odporná? Říkal si že ne, a po té puse... já jsem byl zmatený, ještě furt dokonce jsem, ale chci vědět, na čem jsem, protože mi chybíš- teda... chybí mi to naše věčný provokování. Tohle chození kolem horký kaše a to tvoje schovávání je nepříjemný,“ pak jsem se nadechl. „Víš... líbíš se mi. Tvoje povaha a ty celý...“ podrbal jsem se ve vlasech, protože... s ním to bylo trochu těžší, než se všemi těmi ostatními.

Koukal jsem na něj dost nejistě a nejradši bych utekl, protože takovéhle rozhovory jsem nikdy nezažil.

„Líbím se ti?“ zeptal jsem se ho dost pomalu. „Ale já nejsem jako ti ostatní.“

„Však to moc dobře vím. Možná proto, já nevím,“ odmlčel jsem se. „Hlavně se přede mnou už neschovávej, prosím,“ zašeptal jsem a natáhl k němu ruku. „Já nevím, jestli ty chceš se mnou něco mít, nebo ne, ale prosím, kamarádi můžeme být furt, ne?“

Nejistě jsem přešlápl.

„Já snobům moc nevěřím...“ podíval jsem se mu do očí, snad poprvé za celou dobu. „Ty jsi jiný... já ti chci věřit, ale...“ začínal jsem se v tom zamotávat. „Já nerozumím sám sobě.“

„Já… tě chápu, ale mně věřit můžeš. Vždyť nechci odpověď hned,“ ujistil jsem ho s milým úsměvem. „Jen mě napadlo, že bych si rád odpočinul od snobského života… Myslíš, že bych mohl…?“ narážel jsem na jeho nabídku, co mi dal.

Došel jsem na kraj podia, kde stál na zemi Yoshiki. Posadil jsem se a nohama klimbal ve vzduchu.

„Řekni mi ale pravdu,“ požádal jsem ho. „Kdybychom byli spolu... co by to všechno znamenalo?“

Pokrčil jsem rameny.

„Chodili bychom spolu za ruku, na rande... Ale vztah mezi dvěma klukama... Musíme si být oporou, jeden druhému vším. Setkáme se s posměchem a...“ odmlčel jsem se. „Ale nehodlám se skrývat.“

„A počkal bys, až budu připravený?“ opatrně jsem se na něj podíval. „...s... se... sexem...? Já se bojím, jestli bych pro tebe byl dobrý,“ nejistě jsem ho pohladil po tváři a v rukách svíral jeho vlasy.

Zasmál jsem se.

„Minori, vztah přece není jen o sexu, počkám, jak dlouho bude třeba. Jsi pro mě ten nejlepší, protože jsi to ty, rozumíš?“ objal jsem jej. „Pokud teda dáš šanci snobovi...“

„No, možná...“ zamumlal jsem mu do ramene a zkusil ho obejmout. „Chceš teda k nám?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Chceš, abych šel k vám?“ zeptal jsem se já a pohladil jej po tváři.

„Musíš na mě ale pomalu,“ nabádal jsem ho, ale pohodlněji si položil hlavu na jeho krk. „Já...“ nadechl jsem se, „chci, abys u nás přespal.“

„To, že budu u vás, neznamená, že se chci s tebou hned vyspat, blondýnko,“ pohladil jsem ho po vláskách něžně a líbl ho do nich. „Jsem rád, že tě zase uvidím bez tohohle,“ zatahal jsem opatrně za řetízek z náušnice k piercingu ve spodním Minoriho rtu.

„To mě máš vážně radši bez toho?“ zavrněl jsem a trochu přivřel víčko, protože mě zrovna v tu chvíli políbil.

„Rád tě mám pořád stejně, jen jsi takový roztomilejší, bezbrannější a ochranitelský pud vzbuzující malá blonďatá příšerka,“ pocuchal jsem ho ve vláskách. „Dneska zřejmě nemáš směnu, že?“

„Nemám,“ usmál jsem se na něj. „Je to trochu divný, nějak si nemůžu pomoct na tebe nebýt milej nebo tak.“ Prohlížel jsem si ho a nakonec jsem se vyšplhal na nohy a došel pro kytaru. „Můžeme jít?“

„To bys na mě chtěl být hnusnej, zlej a protivnej? Pěkně děkuju,“ zamručel jsem a nastavil dlaň. „Mohu vám nabídnout držení za ruku, drahý pane?“ poklonil jsem se mu a uzmul mu futrál s kytarou, co si nesl, a sám jsem si ho nadhodil na ramenou.

„To zas ne, ale nevím, jestli si to zasloužíš,“ pokrčil jsem lhostejně rameny a nechal ho. „Nechovej se ke mně jak ke snobovi,“ bránil jsem se těm krásným pocitům, ale bylo to marné. Nejistě jsem sevřel jeho ruku. „Možná se mi to trochu libí… být na chvíli snob,“ zamračil jsem se, protože mě donutil se přiznat.

„Mít někoho rád je příznak snobství?... Asi nebudu nic říkat, když budu s tebou, aby ti to nepřišlo příliš snobské,“ řekl jsem nevesele a pustil jeho dlaň. „Je důležitá i vzájemná úcta, Minoru... Žádám tě, abys mi neříkal snobe, a to slovo vlastně vůbec nepoužíval, ano?“

„Já… no...“ zvedl jsem k němu hlavu. „Mně se to ale líbilo.“ A abych dostál svých slov, vzal jsem ho za ruku. Nejistě jsem se na něj podíval. Je to dobře? „Víš, já to slovo nepřestanu říkat, je mojí součástí...“ zamumlal jsem.

„Ale naší ne. Je to poněkud… hanlivé. Uráží to nejen mě, ale i-“ zmlkl jsem a pevněji sevřel jeho dlaň. Pochopí to? Nepochopí…

„Bylo jich hodně přede mnou,“ stiskl jsem jeho dlaň, jak jsem znejistil o to víc, když nic neříkal. Dneska jsem z něj byl úplně mimo.... nenápadně jsem udělal krok o němu, abychom šli víc u sebe.

„Počítáš vztah, nebo jednu noc? Nebudu ti lhát, Minoru, bylo jich opravdu hodně, ale,“ chytil jsem blondýnka kolem pasu a přivinul k sobě, „ty budeš a jsi speciální,“ ujistil jsem ho s něžným pohlazením po zádech. „Speciální, protože tě mám fakt rád,“ líbl jsem ho na překvapením pootevřené rtíky.

„Jak můžeš vědět, že mě máš rád? Vždyť…“ skepticky jsem začal, ale nakonec jsem radši nic dalšího neříkal. Mlčky jsem šel vedle něj a občas pohledem utekl k té ruce na mém pase...

„Jsi zamlklý, obvykle toho napovídáš…“ povzdechl jsem si. „Chceš si ještě někam zajít? Večeře, kino...“ usmál jsem se. „Vlastně nevím, co máš rád.“

„Já jsem trochu nervózní,“ přiznal jsem se. „Víš, nezlobil by ses, kdybychom zatím nic takového nepodnikali... víš, nemám moc peněz na to, abych si platil kino a tak... Já nechci ti nic dlužit, tak... Zase to nedává smysl?“ mrkl jsem na něj.

„Ne, nedává…“ usmál jsem se. „Víš, normální postup je, že tě tvůj drahý přítel zve,“ mrkl jsem na něj. „Ale nenutím tě. U vás je to fajn,“ usmál jsem se.

„Jsi jeden z mála, komu se u nás líbí,“ usmál jsem se. Chtěl jsem být hodný… jenže! Nemohl jsem si to neodpustit a začal jsem Yodhiho provokovat jako obvykle…

Probodl jsem ho pohledem a znovu rozcuchal, protože... Byl zpátky ten starý Minoru, co mě furt provokuje.

„Víš, co bys mohl? Navštívit taky ty mě. Nemám doma rodiče- ne! Tak jsem to nemyslel,“ ujistil jsem ho, když se na mě vystrašeně zadíval. „Doma bude plno lidí. Kuchařky, komorné… Já jen, aby to bylo spravedlivé,“ usmál jsem se.

„Jednou,“ přikývl jsem, „ale nebudu s tebou spát, je ti to jasný?“

Výhružně jsem si ho měřil, abych si byl jistý, že mu vážně nejde o sex. Ale to už jsem otvíral vchodové dveře panelového bytu.

„Já s tebou nechci přece hned spát! Vždyť to říkám už po několikáté,“ teď jsem znejistěl. „Navíc i pro mě to bude svým způsobem poprvé,“ odvrátil jsem pohled.

„Počkej, jak myslíš poprvé?“ povytáhl jsem obočí a stoupl mezi něj a dveře našeho bytu, „Já měl za to, že ten, kdo je tu panic, jsem já…“

„No, nejsem panic, to ne, ale... Fájn! Prostě... Poprvé budu já... To, no, pronikat do někoho, chápeš?“ vyhrkl jsem.

Celý jsem zrudl ve tváři, jak mi to rychle došlo. Otočil jsem se a vešel do bytu.

„Ahoj, mami,“ zavolal jsem. „Máme návštěvu.“

Cítil jsem se přibližně stejně trapně jako on sám.

„Dobrý den,“ usmál jsem se mile na Minoriho mamku. „Vypadáte mnohem lépe, jsem rád, že jste zase v pořádku.“

„Děkuji, Yoshiki,“ usmála se na něj moje mamka. „Jsem tak ráda, že jste se vy dva usmířili… už jsem měla obavy.“

„Mami,“ koukl jsem na ni vážně. „Já teď s Yoshikim chodím, tak ho ber ohled.“

„Chodíte? Ach... takže to byla milenecká hádka?“ mrkla na nás spiklenecky plná radosti. „V tom případě bych měla být naštvaná, že jste mému synovi ublížil, ale mám takovou radost, že jste se usmířili. Pojďte ke mně,“ usmála se a oba nás objala zároveň.

„Mami, nepřeháněj,“ krotil jsem ji.

Už už jsem byl přesvědčený, že na nás ta paní začne křičet, ale dokonale mě vyvedla z míry. Absolutně vyvedla z míry!

„Žádná milenecká hádka, jen nedorozumění...“ snažil jsem se ji uklidnit. Když nás ale přitiskla do vřelého objetí, všechno jsem zapomněl. „Já... Jsem rád, že se nezlobíte,“ zašeptal jsem zmateně.

„Mami, zase klid, jo,“ snažil jsem se ji krotit a vymanil nás oba z jejího objetí. „Jdeme ke mně do pokoje.“

„Jasně,“ kývla hlavou s tím přiblblým úsměvem. Čapl jsem Yoshikiho za rukáv a už ho táhl do mého doupěte.

„Minoru...“ oslovil jsem ho nevesele, „jsem rád, že nás tvoje mamka bere tak v pohodě, ale... Od mých rodičů nic takového nečekej,“ objal jsem ho něžně.

„Nic extra nečekám,“ pokrčil jsem rameny. „Vím, že mamce to nevadí, protože má jen mě… kdybych to řekl otci, sežere nás zaživa...“

Shovívavě jsem se usmál.

„Mě by poslali do háje oba. Pravděpodobně by mě nechali zavřít do léčebny,“ nervózně jsem si skousl ret. Jestli se to dozví... „Jsem tady rád,“ přivřel jsem blaženě oči.

Přistoupil jsem k němu a stoupl si na špičky, abych ho mohl políbit na rty.

„Jestli… jestli ti mě zakážou, tak můžeš u nás bydlet,“ navrhl jsem mu dosti naivně.

„Děkuju,“ pousmál jsem se a též ho políbil. „Když to půjde, budeš si v pokoji moc zařídit druhou postel,“ ale zarazil jsem se. „Nebo... To vlastně nebude třeba…?“

„Budeš muset spát na futonu, zlato,“ škodolibě jsem se usmál, jak jsem si z něj utahoval. „Budeš tu chtít přespat?“' zeptal jsem se ho po chvíli.

„A budu moct spát na futonu hned??? Prosím! Ještě jsem na zemi nespal!“ prosil jsem a myslím, že jsem mu vzal veškerý vítr z plachet.

„To myslíš vážně?“ nejistě jsem na něj koukl, ale to odhodlaní! „Tak fajn, spíš na zemi!“

Ozvalo se zaklepání a do pokoje vtančila mamina s tácem jídla.

„Přinesla jsem vám něco na zub, abyste nikam nemuseli chodit,“ usmála se na nás a ještě mě stihla pohladit po tváři. Než odešla, do ucha mi zašeptala: „Mám z tebe radost, vkus máš po mně…“

„Děkuju,“ zaradoval jsem se a vyskočil na nohy a naklonil se k Minorimu. „Co ti říkala?“ naklonil jsem se k němu zvědavě, protože ty jejich spiklenecké pohledy... „Prosím,“ zamrkal jsem na něj.

„Říkala, no...“ sklonil jsem hlavu, „že mám vkus na kluky po ní...“

Proč mu to všechno hned vybliju? Rychle jsem si sedl na zem ke stolečku s občerstvením.

Rozesmál jsem se.

„To je vskutku milé,“ zkonstatoval jsem a přisedl si. „Víš, že jsi vážně sladký, když se červenáš?“ štípl jsem ho jemně do tváře, a když se na mě podíval, políbil jsem ho. „Červenáš se jen pro mě…“ 

Omlouvám se, že nestíhám povídku přidávat pravidelně, ale s koncem školního roku začínám být ve skluzu. Doufám, že vy přesto na povídku nezanevřete a budete čekat na další díly. Předem prozrazuji, že příběh vyvrcholí v deváté kapitole, což už bude velmi brzo. Budeme rády za nějaký komentář. Gwendolin & Torriell

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - V. kapitola: