OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě strany mince - VI. kapitola: část 2.

17.05.2015 (09:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 595×

Už jenom to vyznání do mikrofonu bylo něco... co jsem absolutně nečekal. Ale to, co následovalo, bylo naprosto úžasné! Bezchybné. Minoru hrál a zpíval pro mě. Před těmi lidmi jen pro mě… Byl jsem úplně mimo. A když, když koncert skončil, když se doobjímal s kamarády, objal jsem ho já.

„Proč jsi mi neřekl, že umíš i zpívat?“ ptal jsem se dojatě.

Nejistě jsem mu objetí oplatil. „Já jen nechtěl, aby sis plánoval život, ve kterém tě nemůžu nijak překvapit.“

„Všechno nejlepší,“ zašeptal jsem a políbil ho na rty...

Chvíli jsem jej jen svíral v náručí, jak mi nic nedocházelo, ale...

„Minoru, to… Děkuju… Děkuju ti!“ Užil jsem si se vším všudy ten procítěný polibek. „Nejlepší, nejkrásnější, nejúžasnější blonďatý přítel na světě.“

„A to není všechno,“ trochu jsem se začervenal, musel jsem sklopit hlavu, „mám ještě jeden dárek, co ti chci dát.“

Nechápavě na mě koukal, ale to už jsem si oblékl bundu a vzal si kytaru, abych ho mohl vést ven na ulici po rozloučení s mými přáteli.

Nepřestával jsem vycházet z údivu.

„Minoru, vždyť jsem říkal, že nic nepotřebuju. Můj dárek byl celý tenhle obyčejně neobyčejný den!“ zadíval jsem se na něj upřeně.

„Miluju tě, víš to? Úplně že všech a všeho nejvíc!“ zavrněl jsem a objal ho kolem pasu. Hlodala ve mně ale zvědavost. „Co to je? Kam jdeme??“

„Vím, že mě máš rád, proto ti chci dát i tohle,“ usmál jsem se a přitulil se k němu, zatímco jsem ho vedl do jedné pochybné uličky z náměstí.

„Chci ti to dát dneska, když nejsi snob,“ přiznal jsem se, ale dál nic raději neříkal. Nechtěl jsem se prozradit…

Nechápavě jsem se nechal vést. „Ale co mi chceš dát? Vždyť jsem to furt já, ve všech momentech jsem Takemi Yoshiki, tak... Aa! Minoru, řekni mi to!… Prosím, prosím…“

„Nic ti neřeknu,“ vyplázl jsem na něj jazyk, „A jestli se budeš dál ptát, nic nedostaneš.“

Zlobil jsem ho, já vím, ale překvapilo mě, že se Yoshiki opravdu snažil se neptat. Zastavil jsem před starou kavárničkou, ve které jsme měli zkušebnu. Začal jsem lovit klíče z kapsy.

Nechápal jsem absolutně nic.

„To si chceš hrát na únosce?“ nakrčil jsem nos a vešel za ním, když odemkl. „Minoru! Už mě nenapínej, prosím!“

„Všechno ve správný čas,“ upozornil jsem ho a zamkl dveře klubovny. Vzal jsem ho za ruku a vedl k matraci, která byla na zemi, abychom si u hraní mohli udělat pohodlí. Po menším zaváhání jsem do Yoshikiho strčil, a jak ztratil rovnováhu, přepadl přímo do nepohodlné matračky. Usmál jsem se na něj, s trochu červenou tváří jsem se na něj obkročmo usadil, abych se mohl o lokty opřít o jeho krásnou hruď pod tím vytahaným svetrem.

„Chci ti dát sebe,“ zašeptal jsem do ticha. Pochopil, co to pro mě znamená?

Po prvotním překvapení jsem si ho přeměřil podezřívavým pohledem.

„Nezačneš teď povykovat, že jsem nadrženec, nebudeš se mi smát?“ povytáhl jsem obočí a narážel na trochu podobnou situaci, kde jsme už jednou byli.

„Proč to kazíš?“ nakrčil jsem nosík...

„Dnešek mi přišel perfektní.“ Uhnul jsem pohledem. „Ale jestli nechceš...“

Hned jsem ho pevně objal.

„Omlouvám se, utahoval jsem si z tebe. Samozřejmě, že chci, tebe budu chtít vždycky,“ políbil jsem ho a opatrně si ho přetočil v náručí, aby byl pode mnou on.

„Dnešek je vážně perfektní,“ zašeptal jsem mu do ouška a zarazil se.

„Teda skoro,“ dodal jsem a začal sundávat všechny ozdůbky, dokud nezbyla jen ta páska. „... smím?“

Nejistě jsem sklopil zrak. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale taky jsem nechtěl ležet pod ním jako prkno. Jenže co mám dělat? Neměl jsem nejmenším tušení, jak to bude probíhat…

„Hm...“ kňoukl jsem. Bože, já byl tak nervózní... Proč je Yoshiki tak krásný?

Shovívavě jsem se usmál, a zatímco jsem zulíbal celičký jeho červenající obličejík, stáhl jsem tu pásku. Ihned jsem mu vtiskl několik polibků na ty jizvy místo druhého modrého oka.

„Jsi dokonalý, krásný... Nemusíš se stydět,“ zašeptal jsem, měl jsem pocit, že jedno hlasitě vyslovené slovo tohle všechno rozbije a pokazí. Něžné jsem ho políbil, protože kdyby to nebylo něžné, roztříštila by se mi v náručí tahle panenka.

„Hlavně se neboj, a kdyby se ti cokoli nelíbilo, mluv se mnou o tom, ano? I teď! Kdyby cokoliv... Bude to dokonale, vynasnažím se...“

„Um,“ kývl jsem na srozuměnou a místo dalších jeho něžných dotyků, jsem si ho přitáhl za zátylek do polibku. Chtěl jsem vědět, že je se mnou… že dnešek bude opravdu dokonalý… že se mu můj dárek líbí. Trochu se mi třásly ruce, ale snažil jsem se tu nervozitu trochu skrýt. Přitiskl jsem se k němu tak moc, že jsem až cítil na kůži jeho pevné bříško…

Opatrně jsem za stálého hlazení a láskání začal rozepínat množství pásků a řetízků na Minoriho kalhotách.

„Broučku…“ zašeptal jsem a vjel rukama pod černé tričko z koncertu. Opatrně jsem jej začal vyhrnovat výš a dával si pozor na jakoukoli známku odporu. Byl dokonalý! Hubeňoučký, trochu propadlé bříško, hrudníček byl pod kůži výrazný a na něm dvě bradavky, jako kamínky. K jedné z nich jsem se sklonil a lehce ho tam políbil, než jsem ji začal rty lechtat a laskat.

Zajíkl jsem se, když mě polaskal na bradavce. Zrychlil se mi dech... Ach, co to se mnou dělá? Schoval jsem si obličej do dlaní, aby mi neviděl do tváře. Vážně jsem se moc styděl a nejhorší bylo, že jsem nemohl couvnout zpátky...

Celý se pode mnou rozechvěl. Konejšivě jsem ho pohladil po tváři a líbl ho na rty.

„V pohodě?“ ujistil jsem se. Kdyby byl jakýkoliv problém… Ale zavrtěl hlavou, takže jsem pokračoval v původní činnosti tak dlouho, dokud bradavka nebyla hezky červeňoučká. Začal jsem stejným způsobem dráždit i tu druhou. „Jsi tak sladký, když se červenáš.“

Hrudníček se mu rychle zvedal a zase klesal, jak rychle dýchal. Pomalu jsem se mu přesouval k jeho krku, který jsem zasypal polibky, a přivlastnil si jeho rty.

Konečně byl zase u mě tak, abych na něj viděl. Objal jsem ho kolem krku, a když se chtěl odtáhnout, polibek jsem prodloužil, co nejvíc to šlo... div jsem mu nezasténal do úst, jak moc to bylo intenzivní.

„Ššš...“ zavrněl jsem a na tu jeho němou žádost o neodtahování se jsem vyhověl, aspoň na několik dalších okamžiků, kdy jsem ho dál jen líbal na ty růžovoučké rty. To jsem ale nevydržel dlouho, neboť mě lákalo něco jiného a popravdě… po sedmi měsících jsem začal být docela… no, nedočkavý. Poposedl jsem si a něžně ho hladil po bříšku, těsně nad lemem kalhot. Několikrát jsem nenechavými prstíky zajel kousíček pod ně.

Zasténal jsem nahlas, až jsem se toho sám polekal. Rychle jsem sáhl po jeho ruce a zarazil ho. Překvapeně se na mě podíval.

„Já... ještě...“ snažil jsem se ze sebe dostat tu srozumitelnou věc, kterou jsem chtěl, „... já nechci... no... teď...“

Vydechl jsem nejistě. „Prosím, mohl by ses taky trochu svléknout... já nechci být sám... kdo je nahý...“

Chápavě jsem se pousmál a sedl si na paty. Pak jsem ale nasadil šibalský výraz.

„A svlékneš mě ty? Prosím,“ zazubil jsem se a doufal, že neodmítne.

Vyděšeně jsem na něj koukl. To myslí vážně? Nechápal jsem, jak po sedmi měsících s ním jsem v těchto situací stále tak nesvůj. Ale nakonec jsem přikývl a dokonce se i usmál. Posadil jsem se a přisál se k jeho rtům, které jsem měl tak moc rád. Hladil jsem ho po zádech, tak moc jsem ho nechtěl pouštět.

Trochu jsem nevěděl, co mám dělat, protože… mé poprvé nebylo tak příliš něžné a tohle bylo jiné v tom, že já mě být ten, co se o druhého stará a je pozorný, takže jsem byl docela nejitý. Opatrně jsem tedy Minora v náručí objal, protože on mě také objímal.

Ťapkal jsem spokojeně pod jeho vytahaným svetrem. Líbilo se mi dotýkat se jeho těla jen tak poslepu, protože kvůli ztrátě jednoho oka jsem si dokázal víc vychutnávat tyhle doteky. Nakonec jsem se trochu odhodlal a přetáhl mu ten svetr dolů… abych mohl zase tlapkat po jeho těle a nadšeně ho líbat… Moc se mi líbilo, když mě to nechal dělat… aspoň jsem si nepřipadal tak nešikovný.

Užíval jsem si tu nejistotu, která z blondýnka přímo sálala. Přivřel jsem oči, protože to bylo snad neskutečné. Vjel jsem mu do vlásků, pročesával je prsty. Hlavně opatrně… Ale brzy jsem ho zase položil na záda a převzal kontrolu.

„Teď už můžu?“ poškádlil jsem ho zase pod kalhotami.

„Můžeš,“ usmál jsem se, protože jsem se trochu osmělil při předešlé akci, a nechal ho, aby mi stáhl kalhoty. Byl jsem připravený plně se mu oddat.

Spokojeně jsem se usmál, políbil ho, než jsem se vrhnul na zapínání kalhot a jejich následné stahování. Ale došlo mi… když jsem přetáhl přes kotníky a Minoru přede mnou ležel jen napůl vzrušený ve spodním prádle…

„Minoru… já s tím nepočítal a… to, no… nemám… gel,“ skousl jsem si rty nejistě, protože pokud se rozhodne, že nebude chtít.

Povzbudivě jsem se na něj usmál a zvedl se na loktech, abych ho mohl následně pohladit po tváři.

„Neměj strach,“ ujistil jsem ho a sáhl po těch kalhotách, kde ze zadní kapsy jsem vytáhl malou tubičku lubrikantu spolu se třemi čtvercovými pytlíčky kondomů. „Mamka mi je dala,“ andělsky jsem se usmál, „říkala, že máme dbát na ochranu.“

„A ještě se mi omluvila, že jich neměla u sebe víc,“ pousmál jsem se nad tím.

„Mamka? Tobě je dala… MAMKA? Jako… tvoje mamka? Ta milá maličká paní, co... Panebože!“ Chytil jsem se za hlavu.

„Vždyť už se jí nebudu moct podívat do tváře!“ zaúpěl jsem zoufale.

„V čem je problém?“ nechápal jsem. „Mamka říkala, že jsi hodný a nevadí jí to.“

„Prostě nás chtěla podpořit.“ Smutně jsem ty věci zase položil na zem, zmatený z toho, že je Yoshiki nechtěl přijmout, abychom se mohli dnes pomilovat. A to jsem měl tak skvělé příchutě ananas… banán… i tu vanilku…

Rozesmál jsem se.

„Netvař se tak, je to úžasný, já jen...“ Projel jsem si vlasy.

„Bože, vždyť - vždyť je to tvoje mamka a...“ Pak jsem se k němu zase naklonil. „Je to užasné…“ zavrněl jsem a sáhl po jednom z těch malých lesklých čtverečků.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany mince - VI. kapitola: část 2.: