Defekt - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Arlie už ví, jakými slovy Curtise nejlépe vystihnout. Ta slova jsou božský, nádherný, sexy, divoký a sexuální. Teď jen na vlastní kůži ochutnat, jak ta slova chutnají a neutíkat před tím vášnivým mužem, který pro ni má z nejasného důvodu slabost... A nebo nemá?

20.01.2013 (17:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1151×

Defekt - 8. kapitola

Probudila jsem se celá uřícená a zadýchaná. Tělo se mi chvělo a já cítila, jak mi po čele stékají potůčky potu. Hlavou mi létala hříšná slova jako – sex, sexy, sex-idol, božský, démonicky krásný a nahý sexuální bůh – a já se červenala až na zadku. Přesně jsem věděla, koho se ta slova týkají!

Taková slova bych vůbec neměla znát, ale já nakoukla do otcovy hříšné knihy, kterou si jako Dokonalý schoval na půdu, protože už pro něj nic neznamenala, a tam všechna ta vášeň byla! Nikdy jsem ji nepřečetla celou, jen sem tam slůvko a právě ta mi utkvěla v paměti natolik, až se ve snu samy přirovnávaly k mému vězniteli.

A že Curtis byl sexy! Protočila jsem oči a uvědomila jsem si, že jsem mu řekla pouze jménem. Znělo to o tolik liběji. Ovšem děsilo mě, že i důvěrněji!

Zadívala jsem se vedle sebe, abych se popásla pohledem na jeho božské tváři (to slovo se k němu ta hodilo!) a zaujala nechápavou pózu. Curtis ve stanu vůbec nebyl! Vchod stanu byl stále rozevřený, jedinou zábranou byla síťka proti moskytům, přes kterou jsem viděla, že ani u ohně nikdo nesedí.

Zabolelo mě v hrudi. Doufala jsem, že než uteču, ještě jednou – naposledy – si ho pořádně prohlédnu, abych o něm později mohla snít. S nejistotou a hlavně rozpolceností jsem na sebe natahovala tepláčky, ponožky a mikinu. Curtisovo tričko jsem si chtěla nechat na památku.

Potichounku jsem rozepnula zip na síťce a vystrčila ruku, abych nahmatala ty propůjčené měkoučké bačkůrky. Vůbec mě nezajímalo, kde skončil vojenský stejnokroj. Ať si z něj odpadlíci udělají klidně nový stan. Jakmile se mé nohy ocitly v teple bačkůrek, vyhoupla jsem se ze stanu a tiše pozorovala okolí ohně. Povzbudilo mě, že bylo teplo a vše se zdálo být přátelské. Strnule jsem se zadívala k lesu – ten přátelsky, ani hřejivě nevypadal. A já měla další důvod, kvůli kterému se mi nechtělo odejít.

Tím prvním byl Curtis Sterch, ačkoliv jsem si to připouštěla jen těžce, stal se něčím, co ve mně budilo neřestné myšlenky a touhy. Tu pusu, kterou mi dal na čelo, jsem stále cítila a připadala jsem si díky tomu, jako sálající pochodeň, prahnoucí po dalším polibku, který by mi vtiskl na čelo.

Dalším důvodem byla obava vhrnout se znovu do temného a vlhkého dobrodružství. Nelíbilo se mi procházet lesním porostem, klouzat se po kluzkých větvích a odírat si dlaně o hrubé kůry stromů. Musela jsem uznat, že cesta domů rozhodně nevypadala snadně a navíc já se domů vydat nechtěla, chtěla jsem dojít před brány Ideálního města a stát se přepychovým hrdým Dokonalým člověkem, na kterého by můj otec mohl být pyšný! Ale kudy jsem se měla vydat, abych trefila správně?

Curtis by věděl, napadlo mě hořce a znovu mě objala podivná obava o jeho bezpečí, když jsem si uvědomovala, jak riskuje svůj život a prakticky pro nic.

„Charlie, co tu děláš?“ ozvalo se za mnou a já strnula. Zaslechla jsem kroky, které se ke mně blížily, a nakonec se přede mnou z boku vyhoupnul Curtis v celé své kráse. „Snad neutíkáš.“ Naklonil přemýšlivě hlavu na stranu.

„Musím do Ideálního města,“ špitla jsem a povzdychla si. V našem světě neexistuje lež, ale tady by mi tolik pomohlo, kdybych porušila ten nepsaný zákon a lhala, že jsem se jen šla ohřát…

„Víš, že tě nepustím.“ Zavrtěl přísně hlavou.

„Nejsem tvůj vězeň…“ Hlavu jsem měla skloněnou ještě níž a probodávala špičky svých na první pohled plyšových bačkůrek.

„To opravdu nejsi, Charrie,“ povzdychl si a poklidnými kroky přišel až ke mně. „Uvědomuješ si, že utéct je pro tebe hrozně nebezpečný?“ Chytil mě za bradu a pozvedl mi ji, abych mu hleděla do očí.

„Tak mě proveď lesem a nasměruj mě na správnou cestu k Ideálnímu městu,“ zaprosila jsem bez dechu.

Curtis zavrtěl hlavou a palcem mi přejížděl pod spodním rtem. „Nedovolím ti, aby ses stala Dokonalou a zničila si celej život.“

„To ty mi ničíš život! Já se na to připravuji již od raného dětství a toužím po tom!“

„Toužíš po tom, aby tě někdo sterilizoval?!“ vykřikl rozhořčeně a pustil mě. „Víš, co vůbec, co ti provedou?!“ Zatnul pevně čelisti, až se krásně vyrýsovala jeho ostrá tvář.

„Ttiene říkala, že mi vezmou duši…“ špitla jsem po chvíli a pozorovala, jak se snažil uklidnit svou agresivní divokou stránku, která ho nutila ubližovat a být hříšným.

„Nejen to, Charrie. Přijdeš o mnohem víc,“ zamumlal a palcem a ukazováčkem si stiskl kořen nosu. „Nečekal jsem, že to s tebou bude v některejch chvílích tak složitý,“ svěřil se mi a káravě mě probodl pohledem.

Cítila jsem se nesvá a výčitka, kterou na mě svým pohledem přikoval, mě táhla k zemi. „Promiň…“ zamumlala jsem a on ke mně zvedl hlavu a usmál se tak, že jsem měla pocit, že se na místě rozpustím.

Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě do horoucího náručí.

Jako bych byla z cukru. Přitiskla jsem se k němu, ruce nechala volně podél boků a nosem se zabořila do jeho legrační kostkované košile, která voněla jako on a ta vůně mi motala hlavu. Vnímala jsem, jak mě pažemi objímal a prsty mě hladil ve vlasech. Uklidňoval mě tím a zároveň mi bouřil krev.

„Proč jsi venku?“ zamumlala jsem s přivřenými víčky do jeho košile.

„Střídáme se v hlídání tábora. Za chvíli mi končí služba, tak tu se mnou počkej. Pak spolu zalezeme do stanu a já už tě nepustím.“ Na důraz těch slov mě k sobě přitisknul ještě pevněji.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování