OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 4. kapitola

12.06.2011 (18:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1500×

„Tady máš své věci.“ Ukáže na úzkou skříňku, která stačila spolknout všechny mé skromné cennosti. „A tady budeš spát.“ Ukáže na ustlanou postel, kde je jen jedna černá kyprá pokrývka se dvěma naducanými polštáři stejné barvy. Jiný vzhled jsem nečekala. Upíří si potrpí na tmavé a bezcitné barvy. Spíš mě zaujalo něco jiného. Budu se nejspíš o lože a přikrývku dělit s jinou obětí. Jak novodobě ekologické! Sakra. Byla jsem zvyklá mít postel pro sebe.

„Je tu jen jedna přikrývka,“ ozvu se beznadějně.

„Jasně. Já deku nepotřebuju,“ ušklíbne se v očekávání. Nechápavě se zadívám.

„Budu spát s tebou?“

„S kým jiným? Seš moje.“ Pevně mě obejme kolem ramen a přitiskne k sobě, až prudce zalapám po dechu. Další pokojný pocit se usadí v mém rozbolavělém těle. Až teď poznávám, jak jsem psychicky vyčerpaná. Ta muka smutných dnů bez Něj mi dala pořádně zabrat.

„Musíš si na ten chlad zvyknout,“ bručí, zatímco mi jemnými vlídnými doteky přejíždí po zádech. Nemůžu zapřít, že zjištění, že budu sdílet lože s ním mě velmi potěšilo. Všechno jeho konání mi v srdci plodí veselí a životadárnost. Možná se chová jako hulvát, ale já to nyní nevidím. Jsem mu vděčná za každý jeho dotek. Za každé nicotné slovo, které mi věnuje. Nemělo by tě to těšit! - Ozve se mi v hlavě marnotratný hlas. Povzdechnu si a nadechnu se jeho mužné vůně, ze které se mi zamotá hlava.  Sakra, jsem na tom hůř, než jsem čekala.

„Nechceš mi něco říct?“ Vyčkávavě se mi dívá do očí, zatímco mě silou charisma táhne k sobě. V prstech mne jeden z mých rudých pramenů. Ani neví, jak moc tiší tu palčivou bolest, kterou v sobě nosím. Tak moc by se mi ulevilo, kdybych mu pověděla, jak velmi ho miluji. Žaluju bezcílně očima všechnu lásku a touhu, která se ve mně bouří a chce ven. Ale neřeknu ani slovo. Zádumčivě mlčím a koušu se do jazyku, abych uzemnila ubohé nutkání vyznávat se.

„Dobře.“ Jeho pohled ztmavne. „Teď si odpočiň. Zítra tě čeká náročný den.“ Hrubě mě postrčí do postele a přikryje dekou. Rozklepu se. Musím mu to říct! Vždyť mě to uvnitř tak bolí a svírá. Proboha, stačí to jen vyřknout. Jenže, čím pak budu, když budu naivně následovat pocity a ještě podle nich jednat? Má moje tělo. Nikdy nedostane mou duši!

„Spi.“ Zúží oči a posadí se na kraj úzké postele, aby se mohl opřít.

Naše společné lože je jakýsi maličký, úzký a mazlení prospěšný prostor, obklopený ze tří stran černým naleštěným dřevem jako luxusní vězení. Zepředu je jen pronikavě tmavý závěs. Hrubý a pletený. Matrace je kupodivu měkká a spolu s dekou nabízí hřejivou náruč noci.

„Ty tu budeš se mnou?“ Zadívám se na něj nechápavě a rozveseleně. Jasně, že mě to těší! Pomůže mi to usnout. Soustředit se na spánek. Za těch pár dní jsem nevyspalá ažaž. Dokázala jsem bez něj zamhouřit oči jen stěží.

„Snad se nebojíš.“ Ušklíbne se a sesune vedle mě na polštář. Jako by na tom černém povlečení ležel smutný anděl, kterého ke mně teď vázala obyčejná zamilovanost. Na jazyk se mi hrne poděkování, ale za co?! Beztak netuší, že mi tím pomáhá. Jinak by to nedělal. Chytí mě za ruku a proplete se se mnou prsty. Vykouzlí mi to v srdci duhu tisíce barev. Okouzleně přivřu oči a konečně s lehkým uspokojením usnu.

*

Sakra, takhle báječně jsem se dlouho nevyspala. Vjedu si do rozcuchaných vlasů a úlekem se praštím o tvrdé teplé dřevo, když Chester rozhrne tmavý závěs a usměvavýma očima po mě těkavě přejíždí.

„Už budeš vstávat?“ Jen tiše přikývnu a bez přemýšlení ho chytím za nabízenou ruku. Měla jsem se zastavit! Neměla jsem se ho chytat. Jenže to bylo tak impulzivní a přirozené. Tak moc jsem chtěla znovu cítit dotek jeho chladné dlaně. Povzdychnu si, když mě rozcuchanou vede titěrnou uličkou mezi ostatními pelestmi.

„Tady se můžeš umýt.“ Bleskurychle otevře dveře, které vedou na toaletu s malým umyvadýlkem. Pro mě dostačující, alespoň pro tuto chvíli.

Vylezu asi po půl hodině. Hygiena mi v polospánku dává trochu zabrat. Navíc jsem musela utišit bolavé bručení svého srdce. Několikrát jsem si hlavu opláchla ledovou vodou, abych si dodala prozřetelnosti. Ty city mě začínají přemáhat. Děsivě mátožit. Když vezmu v potaz ještě to, jak trpím při skrývání svých pocitů, je to pro mě všechno hotové peklo.

Jakmile vyjdu do hlavní místnosti, nedokážu na tváři pozdržet nenucený úsměv. Voní to tu po pečené slanině, čerstvých rohlících a chlebu.

„Posaď se.“ Oplatí mi Anna vřelý pohled. Jakmile dosednu na lavici k bílému, svátečně ustrojenému stolu, tak ke mně postrčí vařící čaj. Všechno je tak lákavé!

Dosti mě překvapuje, jaký hlad najednou mám. Od mého bezohledného zamilování jsem neměla chuť vůbec na nic. Na jídlo jsem se dívala se znechucením. Spánek jsem předstírala a vstávala rozespalá a unavenější než, když jsem šla spát. Nyní se cítím plná života. Nechtěně sjedu pohledem k Chesterovi. S uspokojením si prohlédne, jak se hladově cpu slaninou a chlebem, notně to zapíjím přecitronovaným čajem. Tak ho mám nejraději. Zajímalo by mě, jak věděli mou oblíbenou snídani. Chester se s hrdým pohledem zadívá na Mikea. Trochu mě to rozčílí. Je si mnou tak jistý, aniž bych mu padala k nohám a poddávala se té surové bolesti uvnitř sebe.

Anna se opře o linku a zadívá se na mě s mateřským citem v očích. Odsuzuji ji. Za to, jak přirozeně se v tomhle nebezpečném prostředí dokáže chovat. Jako by se snad počítala mezi tyhle zrůdy.

„Jak se cítíš?“ Protne svým přívětivým hlasem mé myšlenky.

„Fajn.“ Usrknu další doušek čaje. Co to je za zvláštní chuť? To není citron, jak jsem si původně myslela. Nechápavě převaluji lok na jazyku a snažím se najít přirovnání.

„Chutná ti?“ Přikývnu, protože ústa mám plná.

„Přidala jsem do něj Chesterův jed.“ Vyprsknu a znechuceně vypláznu jazyk.

„Cože? Proč?!“ Zoufale odstrčím hrníček od sebe a odsednu si. Snídaně je stejně zničená. Všechno jsem poprskala rozčilením.

Chester se zvedne. Moje reakce se mu nijak nelíbila. Na tváři mu to maluje zlost a ještě něco. Snad ponížení a zoufalost? Kam se vytratil ten šťastný lesk v jeho očích? Znovu mě bodne u srdce.  Když se zamyslím nad tužbami mého srdce, tak mi ten jeho jed nevadí. Ba mě přímo naplňuje, že mnou koluje a povzbuzuje mně. Ale jako člověka, kterým chci být, mě to má iritovat. A tak se podle toho také chovám.

„Musíš to vypít!“ vypískne Anna sklíčeně. „Musíš si zvyknout na jeho jed.“

„Nic nemusím!“ Nenechám se přeci dobrovolně trávit!

„Chtěl jsem, aby sis zvykala méně bolestivou cestou, ale když to nejde jinak.“ V ústech se mu blýsknou špičáky. Na okamžik mě to oněmí a zastaví v pohybu. Strnule zírám do tváře, která se změnila v tak prohnanou a tíživě zlověstnou, až z toho lapu po dechu.

„Pojď ke mně!“ zavrčí s notnou dávkou agresivity a natáhne ke mně ruku. Zmateně ho pozoruji. Jedna má část považuje za správné přijmout svůj trest! Pokleknout mu k nohám a nechat ho, aby si na mě vybil svou zlost. Ta druhá polovina by v tuhle chvíli byla ráda kdekoliv jinde, jen ne tady.

Vře ve mně protivná rozpolcenost. Zatímco nohy se mi protahují směrem k němu, tak ruce sahají po klice. Nakonec zvítězí vyděšená stránka mé pravé osobnosti. V rychlosti rozrazím dveře a ženu se až na konec slepé uličky. Tam, kde mají další polidštěnou část tourbusu. Zasténám děsem, když ucítím studený závan větru a on náhle stojí přede mnou. V jednu chvíli mi dokonce brnkají kolena o sebe a já si před ním klekám, ale přemůžu tu nutkavost a s hrubou věčnou bolestí v hrudi se k němu se slzami obrátím zády. Jen tohle pitomé gesto mě týrá natolik, že se mi podlamují kolena. Stačím doběhnout k druhým dveřím. K těm, za kterými už by se skrýval svět, který mi nepatří.

Slyším svůj tichý hysterický pláč a ještě víc mě to vyděsí. Až tak ho miluji? Zatímco Anna tiše štká a mačká se k Mikeovi, probíhá mnou závist. Vypadají tak šťastně!

„Dost hraní!“ vykřiknu, když mě tvrdě popadne za ramena a přirazí k sobě. Strach se mi zahryzne až do páteře a přitom se mi hloupě uleví. Stačí jeden jediný dotek a už zas mě má v hrsti.

„Chazzy, opatrně,“ varuje ho jemně kamarád a probodává nás urputným pohledem. Než stačím pochopit, o čem to vlastně mluví, pocítím palčivé bodnutí v pokožce na krku. Z jeho chladného dechu mám husí kůži. Z očí mi padají hloupé slzy, které toužily po lásce a místo toho přijímají bolest. Jako by mi do krku zařízl dva žhnoucí uhlíky. Ta bolest je ozvěnou mého psychického mučení. Jen to podtrhuje tu zoufalost a krutou nevyřčenou lásku, kterou v sobě tíživě držím jako vězně.

„Prosím!“ zabrečím, když se bolest zdá ještě nesnesitelnější. Cítím, jak hltavě loká mou krev a tím víc mě k sobě táhne. Začínám z toho mít mžitky před očima, přestože si ode mě vzal sotva pár doušků. Ta bolest je neskonalá. Horší, než když se do mě špičáky zaklesl poprvé.

„Chestere, hodně ji to bolí,“ ozve se Anna, když už mé naříkání nemůže vydržet. Pustí mě. Svalím se mu k nohám jako hadrová panenka a v duchu ho nenávidím. Jenže ta nenávist mě spaluje jako žár, který mám teď v těch dvou malých důkazech lásky od mého upíra.

„Já vím,“ povzdychne si ještě zuřivě a stáhne mě k sobě na klín. Mé tělo se k němu srdceryvně tiskne a prosí o odpuštění, zatímco se duševně ztrácím v nesouhlasu s tím naivním vděkem.

„Dopiješ ten čaj?“ zeptá se a zadívá se mi hrozivě do očí. Lehce přikývnu. Jen jak to bolest dovolí a převezmu od Anny šálek, který vypiju do dna a bez ušklíbnutí. Jeho pohled zjihne. Jednou rukou mi zajede do vlasů a natočí si mě tak, aby opět mohl k mému krku.

„Ne!“ zaspílám a chytím ho za zápěstí, abych ho od sebe odtáhla. Samozřejmě s ním nehnu ani o píď. Už jen tahle malá zrada bolí. Já jsem tu proto, abych mu posloužila. Abych mu dala svou krev, kdykoliv si bude přát! Nepootočím ani hlavou a tak jen zavřu oči a čekám další hněv v podobě palčivých ran. Místo toho mi bolavé místo zatrne pokojným chladem z jeho rtů. Něžně mi rány líbá. Znecitlivuje a ulevuje mi. Slastně se tomu poddám a nechávám ho, protože to netiší jen fyzická muka, ale i žár uvnitř mě.

„Děkuju,“ vydechnu, když se ode mě odpoutá a nechá Annu, aby mi čerstvé ranky zalepila chladivou hojivou náplastí přesně pro tyto nešťastné účely.

*

Sedím u dveří, které vedou do ryze lidského prostoru pro řidiče a nově příchozí. Moc jsem si to místo neprohlédla, ale tuším, že mimo volantu jsou tam i jiné, pro mne nezajímavé věci. Raději se zaměřuji na dění zde. V tichosti vše bedlivě pozoruji. Chovají se chladně, jako typičtí upíři a přesto je v nich cosi hřejivého. Možná jen předstírání nebo snad jen má neomezená fantazie. Anna je mezi nimi jako motýl. Vesele přelétává po tourbusu a vštěpuje dobrou náladu do každého póru. Je to zmateně nakažlivé. Upřeným pohledem ji následuji na každé místo, kde se objeví. Vzduch se kolem oteplí a odežene tak chlad a upíří strohost stranou. Je jako slunce, které to tu rozsvěcuje. Bezcenná pro tento svět a přece v našem lidském bylo by o ní lépe postaráno v náruči člověka, ne nemrtvého zloducha.

Když ke mně přiběhne s mateřským úsměvem na rtech a podá mi talíř s polévkou, uvědomím si, jak velký mám zase hlad. Ani mi to nepřišlo. Automaticky poznám chuť jedu, která mi po ránu zkazila čaj. S polknutím se zadívám na Chestera, který mě probodává příkrým pohledem. Ale jakmile uvidí, že bez řečí a šklebů si vsouvám do úst jednu lžíci polévky za druhou, změkne. Jeho zrak se zmírní v závanu něžnosti a pocitu, který nedovedu dobře pojmenovat. Snad u lidí by to mohl být jakýsi láskyplný pohled, ale upíři jsou strozí jakýchkoliv takových méněcenností.

Než dojím, zasahujeme se pohledy a mně to ubližuje. Ty mé jsou každopádně zmatené a bolestné, protože když je takový milý, hned o to víc bych mu chtěla vylíčit, jaké pocity vůči němu v sobě vězním. Způsobuje mi to v příjemné chvíli u dobrého jídla trnutí v hrudi a žaludku.

„Chutnala?“ Skoro mě vyděsí, jak nečekaně se u mě objeví.

„Ano, díky.“ Zúžím oči. Nač ta přetvářka? A co když to není přetvářka a oni jsou skutečně takový. Ozve se mé svědomí, ale ostražitosti se nezbavím.

Vyjeknu, když mě kdosi bez varování udeří dveřmi do zad, až se zhroutím na podlahu. Mike mě hned vytáhne na nohy, nevšímaje si mého kňourání, abych nově příchozím nepřekážela. Vzletně mě odstrčí Chesterovi do náruče. Zastavím se těsně před ním. Lákavě ke mně natahuje ruce a já se z části nemohu udržet. Jakmile se s usykáváním otočím a zadívám, kdo mi tak ublížil, ztuhnu a posadím se Chazzymu obkročmo do klína. Potěšeně věnuje Mikeovi pohled a přivine mě k sobě. Lehkými ledovými doteky přejíždí po mých potlučených zádech a dopřává mi úlevu od bolesti.

Po očku se zadívám na Suzie, která se zahanbeně a zamilovaně tiskne k Ryanovi. Teď už ho poznávám. Patří k Chesterově druhé kapele. Je to omezený vysoký upír s hlavou v oblacích, který se sobecky a hnusně chová ke každému člověku na základně. Nepovažuje nás za dost dobré. Jsme snad méně než póvl! Hrubián! Agresivní nemrtvý! Jeho láska v jeho náručí drkotá zuby. Rty má téměř promodralé, ale zbědovaně se usmívá. Hloupě a nekompromisně, jako by si snad ani tu zoufalost nepřipouštěla. Ona je s ním snad na povrchu šťastná! Tulí se u něj, jak jen to dovolí, zatímco já se od Chestera odtahuju chladem. Mám na sobě jen tričko. Doteď mi bez jeho blízkosti bylo příjemné teplo. Anna mi podá lehký kabátek, který si bez řečí obléknu a znovu se nechám majetnicky přitáhnout na jeho hruď.

„Neměl bys ji tak rozmazlovat,“ uchechtne se Ryan a ještě víc k sobě přivine Suzie, která okamžitě zalapá po dechu a víc se poddá chladu. Ušklíbnu se na něj zuřivě a neudržím škleb. Chvíli na mě ohromeně zírá, než jeho tvář protne vztek a znechucení.

„Kdybys byla moje, už bys…“ zavrčí. Chester jeho hněvuplný proslov přeruší.

„Ale je moje.“ Jeho majetnost a nadřazenost mě naštve a potěší zároveň. Idiotsky, hrdě se mu vypnu v náruči a ještě víc se k němu přiblížím. Ryan si vjede do hustých černých vlasů a zavrtí hlavou, jako by nerozuměl.

Když si všimne mé náplasti na krku, ušklíbne se. „Necháváš ji zvykat si na jed?“

„Jak jinak.“ Ušklíbne se Chester a znovu si potáhne z cigarety, kterou drží v prstech levé ruky, zatímco pravou mě tvrdě a přesto něžně objímá a tiskne k sobě.

„Představ si, že jsou idioti, co to lidem strkaj do čaje a podobných sraček.“ Zavrtí hlavou nad těmi zoufalci. Nechápavě se zaposlouchám. „Když je moje, tak jí ten jed do těla narvu tak, aby se to líbilo mně, ne?“ Rozesměje se, až mi po páteři přejde mrazivý strach.

„Přesně,“ šklebí se agresivně Chester.

„Jsou i tací, co je rozmazlují polibky, aby je to snad nebolelo,“ odfrkne zhnuseně. Pro něj jsou takoví upíři padavky, ale já... Já jednoho z nich miluji. Proto mě to poprvé nijak moc nebolelo, spíš to bylo nepříjemné a děsuplné. S pochopením v očích se na Chazze, to je jeho přezdívka v kapele, zadívám. Sjede mě nelítostným pohledem. Za tou nadsázkou je i určitá něžnost, kterou mi dokáže sotva znatelným pohlazením. Poprvé nechám zamilovanost vstoupit do očí a usměju se, když ho to potěší. Moje láska teď musí přímo bušit do zraku všechny kolem. Nakloním se k němu a dám mu polibek na mužnou, ledovou tvář jako malé poděkování.

Po celou dobu, co tu Ryan je, nikdo z lidských loutek nemluví. Jen po sobě stydlivě těkáme a ani já se neodvažuji promluvit. Teprve, až Suzie hrubě vytáhne z pohovky a zmizí za dveřmi, se atmosféra lidské domácnosti znovu probouzí k životu. Zamyšleně si začínám uvědomovat, že když jsem měla takovou smůlu, že jsem jedním z vyvolených, tak jsem měla zas naopak štěstí, protože jsem se podle zdání zamilovala do toho mírumilovnějšího, o něco lepšího upíra.

Jako první promluví Anna a kupodivu zní nazlobeně.

„Ten Ryan,“ sykne rozhořčeně a stiskne své křehké dlaně v pěsti. Namaluje mi to na tváři úsměv. Je s těmi upíry tak dlouho, že si snad ještě začala myslet, že by také mohla být nebezpečná. Vtipná myšlenka. Chester mě k sobě přivine jako křehký porcelán a políbí mě na rty vášnivě a jemně, jako by se se mnou mazlil. Zmučeně zavřu oči a opřu se mu o rameno. Mé city přímo křičí a hlásí se o vyslyšení. Ale já ještě nemůžu.

„Nechceš mi něco říct?“ Donutí mě podívat se mu do tmavých tajemných očí. Beznadějně mu oplatím pohled a zavrtím hlavou. „Faith, proč?“ Anna nechápe, proč se raději budu mučit nevyslovenou láskou, než abych byla spokojená. Plně to nechápu ani já, ale jako by ve mně pořád sídlil vzdor a strach, že když to řeknu, bude to definitivní. Bude mě mít celou.

„Zbytečně si ubližuješ,“ povzdychne zoufale a přivine se k Mikeovi. Hned se nakloní a do ucha mu šeptá srdceryvné sladkosti, zatímco on se s přivřenými víčky usmívá a vine ji k sobě.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 4. kapitola: