OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 29. kapitola

21.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 883×

Simon skrz okno kontroloval, jestli Michael skutečně odchází a nehodlá se ukrýt někde ve skladišti a vpadnout mu do zad. Zjevně byl se svým zjištěním spokojen, protože se po pár vteřinách s pokřiveným úsměvem vrátil ke mně.

Zahrábla jsem nohou ve snaze se alespoň posadit, ale se spoutanýma rukama to šlo dost špatně. Simon ke mně poklekl, vzal mě za rameno, pomohl mi vytáhnout se do sedu a pak mnou celkem neomaleně třískl o nejbližší předmět, což byla podélná strana lisu.

Podívala jsem se mu zpříma do očí. Po tolika letech, snech, vzpomínkách… Ne že bych z toho měla zrovna dobrý pocit, ale prostě jsem to musela udělat. Zjistit, kolik z toho starého Simona v nich ještě zbylo, kolik toho v jeho očích ještě poznám, jestli vůbec něco.

Pohled mi překvapivě oplatil. Byl jasný, nezastřený, stejný jako před deseti lety, kdy mi povídal o dívce, kterou si chtěl vzít. Ta samá jiskra, stále ještě trochu klukovská, neposedný živý plamének aktivity, radosti a vzrušení.

Nemrkl. Ani já ne. Cítila jsem, že tenhle okamžik je důležitý, pro něj i pro mě, i když jsem nevěděla, z jakého důvodu. Ale bylo to v něm. V síle toho pohledu, ve zkoumání, zvědavosti, přemýšlení…

Přetrhl pouto jako první. Párkrát rychle zamrkal a pak zamířil rukou k mé hlavě. Cukla jsem, netušíc, co má v úmyslu. Jen mi ale urovnal kšiltovku, která mi pádem po jeho úderu spadla trochu na stranu. Pak se postavil a nervózně popocházel v okruhu asi pěti metrů.

„Co teď?“ zeptala jsem se ho co nejklidnějším hlasem.

Nechápavě se na mě podíval.

„Ptám se, co bude dál. Ty si vážně myslíš, že se odsud dostaneš? Zabil jsi dneska tolik policajtů, že ti, co zbyli venku, tě nenechají jen tak odejít. Když se nevzdáš, zastřelí tě jako škodnou.“

Pohlédl na mě, jako by odhadoval, co se mi honí hlavou. Pak zaťal čelisti, což už samo o sobě nebylo příliš dobré znamení. Byl zahnaný do kouta. Zuřil. A to nikdo nemá rád. 

Rychlými kroky popošel zpět ke mně a výhružně na mě ukázal prstem.

„Nebýt tebe, ty malá kurvo, nikdy by se nic z tohohle nestalo!“

„Cože? Jak mě můžeš vinit z toho, co se tu…“

„Sklapni!“ zakřičel, až se jeho hlas rozlehl celou halou. „Tohle všechno máš na svědomí ty! Zničilas mi život! Nebýt tebe, mohl jsem být někým jiným, někde jinde, s někým jiným. Mohl jsem být někdo, ale tys to všechno zničila!“

„Já? Prokrista, jak? Nemohla jsem vědět, že…“

„Dost!“ zařval mi do obličeje a praštil mě pažbou pistole, již stále ještě třímal v ruce. Nečekala jsem to, byl tak rychlý, že mě úder a bolest skutečně překvapily. Z prokousnutého rtu mi okamžitě začala téct krev, která se horkým praménkem propracovávala po bradě a krku až k lemu mikiny.

Otočila jsem hlavu zpátky k Simonovi, tomu cizímu muži, kterého jsem ještě před půl rokem velebila jako toho, kdo mě zachránil. Alespoň dočasně. Jenže ten život, který mi zachránil, mi teď chtěl vzít, a tím se všechno změnilo.

Až teď, kdy jsem tu proměnu viděla na vlastní oči, jsem tomu s konečnou platností uvěřila.

„Každý si svůj život posere sám,“ zašeptala jsem přes rozbitý ret a čekala další ránu.

Jenže ta nepřišla. Simon si přede mě klekl, ruku se zbraní volně položenou na stehně, a zahleděl se mi zpříma do očí.

Vyřizování starých účtů? Fajn. Byla jsem připravená.

„Nebýt tebe, ty smrade,“ zašeptal mi zblízka do tváře, „mohlo být všechno jinak. Kdybych se o tebe nemusel starat, živit tě, abys aspoň ty dostudovala školu, jak si to máma vždycky představovala… Bože, všechno mohlo být tak jiné…“

Pozorovala jsem ho a nemohla věřit vlastním očím ani uším.

On se tu vážně lituje?

On se tu snad vážně rozbrečí?

A dost.

„Nikdy jsem se tě o nic neprosila, to sám víš.“

„Musel jsem!“ vybuchl a praštil mě dlaní mezi prsa, až jsem s dutým zaduněním opět tvrdě narazila do stěny lisu. Hřbet Glocku se mi bolestivě zaryl do beder. Ne že bych na něj do té doby zapomněla úplně, ale tímhle gestem se mi výrazně připomněl.

„Nemusel, Simone,“ podotkla jsem suše. „Chtěl jsi, a to je něco jiného.“

„Ne, musel jsem!“ vykřikl opět, až zaprskal. „A jak ty mi to oplácíš, co?“ ušklíbl se pak pokřiveným úsměvem. „Zkurvilas mi život jako mladýmu klukovi, a když konečně něčeho dosáhnu, mrvíš mi to znovu! Tak co s tebou mám asi tak dělat, hm?“

Nebyl opilý. Ani zdrogovaný. Byl jen posedlý myšlenkou, že za všechna jeho životní neštěstí nesu vinu já. A to bylo to nejhorší.

Z toho se totiž jen tak nevyspí.

„Proto jsi na mě poslal Reeda?“

„Tsss, šupák jeden,“ zašklebil se a promnul si volnou rukou čelo. „Byl vždycky docela dobrý, ale na tebe zjevně neměl. Jsi dobrá.“

Myslel si, že mu za takovouhle poklonu poděkuju?

Nasrat.

„Takže?“

Podíval se mi zase do očí, pevně, tvrdě, jako by jen skrz to mohl vyhrát jakýsi svůj smyšlený, imaginární souboj mezi námi. Přitom mě měl tady, před svou zbraní, ve své moci, svázanou a bezradnou. A neozbrojenou.

Aspoň tohle si nejspíš myslel.

„Měl jsem tehdy tátu nechat, aby to udělal.“

Zamračila jsem se. Co do toho zas tahá rodiče?

„Co udělat?“

„Znásilnit tě. Pokořit tě tak, jak jen to jde. Ono by ti to tehdy trochu strhlo hřebínek a byla bys mírnější. Nestalo by se z tebe… tohle.“

„Co?“ ušklíbla jsem se. „Jsme oba stejní. Copak to nevidíš? Deset jsme o sobě neměli zprávy, netušili jsme, co ten druhý dělá, jak žije a jestli ještě vůbec. A nakonec stejně oba děláme to samé. Živíme se tím stejným. Zabíjíme lidi za peníze. Cvičíme se, trénujeme a dřeme pro to, abychom pak za mrtvolu někoho, kdo se komusi s dostatečně tučným kontem znelíbí, dostali příjemnou sumičku. Tak proč mezi sebe a mě pořád kladeš takový rozdíl?“

Jeho pohled do mých očí nepolevoval. Ale ani já jsem nehodlala ustoupit. Byla to dětská hra, hrávali jsme ji spolu jako malí, prostě kdo déle vydrží. Ale v tuhle chvíli měla tahle hra úplně jiný význam.

Byla to ruská ruleta.

Ale i tak jsem nehodlala ustoupit.

Protože Michael byl venku, v bezpečí, a na ničem jiném nezáleželo.

„Mělo to být všechno jinak,“ pronesl náhle a hlas se mu při tom zlomil. Uhnul očima jako první. Jenže tahle výhra mě nemohla těšit. Bilancoval. A ani jeden jsme z toho bilancování ani při nejlepší vůli nemohli vyjít v pohodě.

„To máš pravdu,“ odvětila jsem, „jenže už se stalo. Teď je to jen a jen na tobě. To jsi celou dobu chtěl, ne?“

„Ne. Chtěl jsem, abys byla mrtvá, nic víc.“

Oh, jak jsi velkodušný.

Hajzle.

„Takže?“ pozvedla jsem obočí.

„Takže, když už tohle ukončit, tak ve velkým stylu. Tátovi by se to líbilo.“

Hrklo ve mně. A ještě jednou, když se zvedl, jako by už nevnímal mou přítomnost, a šel rovnou ke krabicím, vyrovnaným u zdi. Pistoli si zastrčil za opasek džínů a ze zadní kapsy vylovil malý kapesní nožík.

Vytáhl čepel a vrazil ji do pásky, která držela vršek krabice pohromadě. Jediným řezem ji prořízl a odklopil vrchní díly. Podíval se dovnitř, sám pro sebe se pousmál a krabici s napjatými svaly položil na zem. Pak se pustil do krabice pod ní a nakonec i do té poslední.

Místo tří na sebe naskládaných krabic nakonec byly tři, položené vedle sebe. Jeho široká záda mi částečně stínila výhled, ale to, co jsem i přesto zahlédla, mi stačilo.

Nebyly to balíky s drogami.

Byly to krabice s balíčky plastické trhaviny.

Stáhl se mi žaludek. Souboj se svým egem, které se v jeho očích zřejmě vtělilo do mě, byl jedna věc. Celkem jednoduchá. Prostě jeden přežije a druhý zemře.

Jenže on tu pro nás dva i všechny v širokém okolí hodlal vytvořit docela drsný ohňostroj. Zatímco se Simon přehraboval v kufříku, odkud nakonec vymotal klubko drátu, pohledem jsem rychle těkala po hale. V každé krabici bylo deset balíčků. A beden tady bylo…

Nasucho jsem polkla. Sakra, tohle nebude dobrý. Vůbec to nebude dobrý. Když pominu nás dva, měli by zmizet všichni v okruhu tak dvou set metrů, protože tahle halda rozmetá celé skladiště na puzzle, které nikdy nikdo nedá dohromady.

Ani ty, co mu budou stát v cestě.

„Co má tohle za smysl?“ zeptala jsem se ho, snažíc se nedávat najevo vrůstající nervozitu.

„Smysl?“ otočil se zamračeně ke mně.

„Jo, smysl. Koho chceš tímhle ohromit? Jediný, co si pak o tobě lidi řeknou, bude to, že jsi byl parádní blázen. Že ti švihlo v kouli. Pak skončí zpravodajství a do pěti minut už o tobě lidi nebudou vědět. O tohle se tu snažíš?“

Hlas jsem naštěstí udržela pevný, ale cítila jsem, jak se začínám chvět. To, co si mozek ještě nejspíš nechtěl připustit, už tělo vědělo. A bálo se. Proto jsem se cítila jako osika ve větru. Jako idiot, který si myslel, že ze všeho vybruslí, všechno nějak udělá, nějak ukecá, nějak ze všeho vyklouzne.

Game over, baby.

„Nenechám se zavřít. Prostě nenechám. To, že jsme byli tady, vůbec nebylo o tobě. Bylo to o naší práci, o zakázce za pěknou sumu peněz. A pak se sem najednou přižene banda policajtů a myslí si, že si jen tak lehnu na zem, dám ruce za záda a v poklidu s nimi odkráčím k autu. A za nima ty, jak těžká frajerka, co si myslí, že sežrala všechnu moudrost světa. Jenže ono je všechno jinak, že?“

Tak to máš zatraceně pravdu.   

„Jenže tady už nejde o tu naši práci, viď?“ vyštěkla jsem na něj a rozhlédla se po hale. „Nevím, co to je, jestli Semtex, C4, TNT nebo jiná trhavina. Je to stejně jedno. Tohle už je terorismus, chápeš to? Nemá to už nic společného s nájemnými vraždami. Jen ty prachy. Kam to vůbec mělo jít?“

Díval se na mě, zaujatě mi hleděl do očí, jako by zkoumal, jak jsem na to přišla.

„Do Londýna. Do metra.“

Jen na vteřinu jsem dovolila své fantazii, aby si to představila, ale hned jsem musela tu myšlenku zahnat, jak hrůzná byla. Na zátylku mi vstaly chloupky, ale zároveň se mi tak nějak podivně ulevilo.

Když to totiž odpálí tady, Londýn bude v bezpečí.

„A s tímhle ty souhlasíš?“

„Táta vždycky říkal, že každá země, která je příliš namyšlená, by měla pocítit…“

„Tátu do toho pořád nepleť, kurva!“ vykřikla jsem vztekle, až jsem se nechtíc uhodila loktem o desku lisu. „Kdyby tady byl, rozbil by ti hubu,“ prskla jsem na něj už klidněji. „Neřešil hodně věcí, ale abys ze sebe udělal před celým světem debila, to by nesnesl.“

Jeho tvář nejdříve zbrunátněla, pak naopak zbledla, což bylo snad ještě děsivější. Věděla jsem, že jsem to přehnala, ale nemohla jsem si pomoct. To, jak se neustále snažil hájit to, co dělal, naším otcem, jeho výchovou, názory a skutky, mě neskutečně vytáčelo.

„Ty to nechápeš,“ zavrtěl pak hlavou, jako by se dohadoval s malým dítětem, a otočil se zpátky ke klubku drátu, který začal spěšně odmotávat.

„Tak mi to vysvětli.“

Napichoval drát postupně do všech krabic. Odvíjel klubko, kleštěmi ho vždy přeštípl a napíchl oba konce do trhaviny, postupoval krok po kroku, metodicky, a při tom mluvil spíš sám pro sebe, než ke mně.

„Nikdo mi nebude říkat, co mám a nemám dělat. A už vůbec ne takováhle malá kurvička. Co si vůbec myslíš? Konečně dostaneš, co si zasloužíš. A jestli si myslíš, že tady chcípneme oba, tak jsi na těžkým omylu. Já se jen tak nedám.“

Zbystřila jsem. On má nějaký únikový plán? Tady, uprostřed polí? Jasně, v blízkém okolí byla ještě dvě podobná skladiště, jedno používané, druhé ne. Ale ty už prověřili, nikdo tam nebyl. Ani žádná auta nebo motorky. Prostě neměl šanci se odsud dostat.

Snažila jsem se dohnat jeho myšlenkové pochody, ale nějak se mi to nedařilo. Buď jsem byla málo chlap, nebo málo blázen. Vždyť když to tady chce vyhodit do vzduchu, tak jak…

„Počkej, ty si…“ vykulila jsem oči, když mi to došlo. „Ty si vážně myslíš, že tě z toho Sears dostane?“

Simon ke mně zvedl pohled od jedné z krabic po pravé straně, stojíc rozkročmo nad mrtvolou jednoho ze svých kumpánů. Zjevně to s ním ani nehnulo. Ušklíbl se.

„Samozřejmě. Už mě dostal z jiných průserů. Vím toho na něj a na jiný vlivný lidi tady ze starýho kontinentu takový věci, že by všichni koukali. Ví moc dobře, že se nesmím dostat policajtům do rukou. Chrání si tím i vlastní zadek.“

„A co jako myslíš, že teď udělá? Podplatí celou britskou policii? Nebo ti sem pošle vrtulník? Probůh, ty nejsi James Bond. Jsi v koutě a nikdo tě zachraňovat nebude, pochop to už konečně. Jsi…“

Prudce se zvedl, čelisti opět napjaté vzteky a stresem, do kterého ho tahle situace dohnala. Prostor mezi námi překlenul pěti dlouhými kroky, než stanul nade mnou. Instinktivně jsem se přikrčila, byla to automatická reakce, ale ve své pozici jsem mu byla vydána napospas tak jako tak.

Pohledem jsem ale neuhnula.

„Co jsem?“ zakřičel, když se nade mnou vztyčil. „Tak to řekni. Co jsem?!“

„Jsi teď ve stejný prdeli jako já. Jenže pro tebe nikdo nepřijede. Ani nepřiletí. Nikdo tě nebude zachraňovat. Ať už ti Sears nakecal cokoliv, tak jsi stejně pořád jen pěšák na jeho šachovnici. Možná nejlepší, ale pořád jen pěšák.“

„Ty ho, kurva, neznáš!“ Rozmáchl se a jedinou dobře mířenou ranou pěstí mě zase srazil k zemi. Cítila jsem, jak mi zaskřípaly zuby, a pak pachuť krve. Kousla jsem do rtu. A do jazyka.

Ránu rukou jsem čekala, ale ten následný kopanec do žeber už ne. Zatnula jsem bolavou čelist, abych nevykřikla bolestí. Glock se mi opět bolestivě zaryl do zad, když se vzpříčil za lemem kalhot. Kdyby mě teď otočil, trčela by jeho pažba skrz mikinu přímo na něj.

I přes ostrou bolest v žebrech jsem se namáčkla více na stěnu lisu, abych ho opět srovnala podél zad. Vyplivla jsem krev, která mi plnila ústa, a podívala se zase na Simona, který se nade mnou tyčil jako Bůh.

Na jednu stranu jsem ho v tomhle docela chápala. Když pod někým děláte dost dlouho, dáte mu do rukou celý svůj život, svůj osud i svou smrt, a on vám pomáhá, důvěřujete mu po letech víc, než je zdrávo. Měla jsem to samé s Garym. Kdyby jeho čest a kdoví co ještě před půl rokem přede mnou někdo napadal, bránila bych ho úplně stejně.

Sears dal Simonovi pocítit moc, stejně jako Gary mně. A pocit moci, výjimečnosti a nenahraditelnosti jsou nejsilnějšími hnacími motory světa, ať už děláte cokoliv. Simon se nechal tou mocí opít a ještě neprozřel, že pro Searse není nic jiného než oddaný stroj na peníze a upevňování jeho moci.

„Znám, Simone. Je stejný jako Gary, jako všichni tihle lidé, kteří si z nás a ze smrti, kterou přináší skrz naše ruce, udělali výnosný byznys. Jenže jakmile by k tomu přičuchla policie, byl by v hajzlu on i všechno, co vybudoval. Proto tě tu radši nechá zastřelit, než aby ti pomáhal. Tím by si sám pod sebou podřezal větev, kdyby se k tobě v téhle situaci jakkoliv hlásil. Takhle náš svět prostě funguje, tak už to konečně pochop.“

Nekřičela jsem, mluvila jsem skoro tiše, jak jen mi má žebra a nepohodlná pozice dovolovaly. I přesto se nad tím zamyslel. Alespoň na vteřinu. Vycítil totiž, že to myslím skutečně vážně. Že já sama tahle tvrdá pravidla poznala na vlastní kůži.

Vzal mě za lem mikiny, zase mě vytáhl do sedu a přiklekl ke mně.

Kdybych věděla, že je to naposledy, udělala bych v tu chvíli cokoliv, abych ho aspoň parádně kopla do koulí, zmetka.

„Amy,“ oslovil mě poprvé za celou tu dobu jménem, „nevěřím na rodinu ani na sílu krve a podobný kraviny. Prostě ses mi neměla plést do cesty. Nikdy. Měla jsi někde prodávat v krámě, vdát se a být s děckama doma, nebo klidně šlapat, to je mi jedno. Ale ne se mi montovat do mýho snu. Smůla, děvenko.“

Přejel mi prstem po tváři, jako by v ní chtěl vyčíst něco jiného, než co tam bylo – znechucení, vztek a taky strach. Pak se rychle zvedl a šel spěšně dodělat to, co začal. Zmizel mi ze zorného pole, ale odvíjení drátu jsem podle zvuků poznala i tak.

Už nemělo smysl mu něco říkat. Nebyl blázen, ale v hlavě měl zjevně dost bloků na to, abych s ním ještě slovně cokoliv svedla. Podle mě sám nevěděl, co dělat. Tedy kromě toho, vyhodit to tu do povětří. Nedávalo mi to moc smysl, ale na druhou stranu, jeho nápady mi všechny připadaly dost uhozené.

Až na to, že tenhle poslední nápad nás bude stát život.

Povzdychla jsem si bezmocí. Nebyla jsem zrovna hrdinka, umřít se mi fakt nechtělo, a už vůbec ne takhle. Jenže co jsem měla dělat? Ruce jsem měla přišpendlené k sobě pouty, která byla utažená tak, že už mi na obou zápěstí vytvořila krvavé rýhy. Žebra byla buď naražená nebo zlomená, ale tak jako tak mě bolela pekelně při každém nádechu, natožpak pohybu. Nebyla jsem si ani jistá, jestli bych vůbec sama dokázala vstát.

Zhluboka jsem vydechla. Glock o sobě dal zase vědět. Sakra, ten mi taky na zádech nechá pěknou pase…

Počkat.

Zadržela jsem dech a v náhlém popudu se snažila posunout ještě trochu doleva. Bolelo to taky, ale když jsem nedýchala, bylo to přeci jen o něco lepší. A hlavně jsem dokázala pohnout i zády tak, že se zbraň ještě o trochu posunula. Zavrtěla jsem ještě boky, ale jen tak, abych se nevychýlila z těžce nabyté rovnováhy. Pak jsem se trochu prohnula dopředu, abych vyzkoušela, zda se mi podařilo to, o co jsem se v tomhle podivném tanci snažila.

Podařilo.

I se spoutanýma rukama jsem teď mohla Glock vytáhnout a s trochou štěstí vystřelit.

Jen kdyby se mi Simon dostal za záda a nedával moc pozor.

I ta špetka naděje mi vlila do žil novou sílu. Jestli tady mám vážně zařvat kvůli tomu, že Simon napomáhá teroristům, já mu sem vlezla jak tupá kráva přímo do rány a on si teď hodlal udělat celkem monstrózní ohňostroj, tak se musím pokusit aspoň o něco.

Za minutku se mi opět objevil v zorném poli, tentokrát z druhé strany. Právě napichoval poslední balíčky s trhavinou. Pak si sedl na zem do tureckého sedu, přisunul si před sebe černý kufřík a otevřel ho. Byl ke mně bokem, takže jsem dovnitř neviděla, ale když jsem zahlédla, jak kamsi dovnitř zapichuje konec drátku, bylo mi jasné, že jde o časovač nebo něco podobného. Nebyla jsem na tyhle věci zrovna expert, pod Garyho vedením jsme měli o trhavinách jen jednu přednášku, ale viděla jsem dost amerických béčkových filmů na to, abych vytušila, o co zhruba jde.

Chvíli něco vyťukával do displeje, který mu z kufříku matně osvětloval tvář. Pak z něj vyndal cosi velikosti krabičky cigaret, jež obsahovalo také maličký displej. I do něj nacvakal údaje, pak odložil kufřík stranou, krabičku si vstrčil do kapsy u kalhot a zvedl se.

Šaráda mohla začít.

Blížil se ke mně, ve tváři náhle podivně klidný, jakoby smířený. Netušila jsem, co se mu honilo hlavou, a ani jsem to vědět nechtěla. Šílených lidí jsem už pár v životě potkala a nikdy to nebyl zrovna zážitek, do kterého bych se chtěla vžívat znovu.

Sehnul se ke mně, popadl mě za kapuci a prudce mě postavil. Bolestí jsem hekla, na tohle moje žebra vážně připravená nebyla. Navíc kdyby mě otočil, tak by spatřil část pažby zbraně. Pak však naštěstí mou mikinu pustil, takže opět klesla na své místo a Glocka zakryla.

Modlila jsem se, aby mě třeba nechtěl vzít kolem pasu nebo mi položit ruku na záda, abych sebou hnula, takže jsem ho i přes bolest, která jako by mi propalovala díru do boku, poslušně a jeho vlastní rychlostí následovala bok po boku.

Nic neříkal. Ani já mu neměla už co říct. Byl rozhodnutý, i když jsem přesně nevěděla k čemu. Na vteřinu ve mně hrkla naděje, když jsme procházeli kolem dveří, ale ta ihned pohasla, když jsme je minuli a zamířili ke schodišti do patra.

Na to samé místo, odkud jsem ho mohla předtím zastřelit.

Bože, kdybych nebyla tak blbá a útlocitná, mohlo být všechno jinak…

Na schody vstoupil jako první, za což jsem byla ráda. Sice jsem mohla vystřelit, jen kdyby stál za mnou, ale kdybych se o to snažila tady na schodech, měl by moje záda přímo před sebou, takže by mě nejspíš zabil dřív, než bych zbraň vůbec stačila svýma zkroucenýma rukama pořádně vytáhnout. Takhle jsem měla aspoň jistotu, že mi nebude na záda sahat.

Popadl mě za rukáv, který byl naštěstí volnější, takže držel jen látku, a ne mou paži. Poslušně jsem cupitala za ním, tady jsem neměla sebemenší šanci cokoliv udělat. Nemohla jsem ho shodit, podkopnout mu nohy ani do něj pořádně strčit. Prostě nic.

Vyšli jsme do patra, které jsme začali obcházet. Sakra, kam míří? Plošina obkružovala celou místnost, nic jiného. Chtěl mě zavřít do některé z kanceláří a pak vypadnout? Nebo mě vyhodit z okna, která šla v téhle výšce pohodlně otevřít?

Panika mi začala zastírat myšlení.

Hlavně klid.

Nádech.

Výdech.

I ve svém lehce pomateném stavu byl stále dost chytrý a strategický na to, aby si mě držel u boku, on u zdi, já u zábradlí. Kdyby to bylo naopak, mohla bych do něj bokem napálit tak, že by přepadl dolů, ale k tomu mi ten hajzl prostě odmítal dát možnost.

Naše kroky se tlumeně nesly celou halou, zvláště jeho kanady dodávaly krokům řádný ráz a zvuk. Když jsme došli na konec podélné stěny, neomylně zamířil do posledních dveří nalevo. Vstrčil mě do nich, pak za námi zavřel a rukou mě nasměroval k dalším dveřím nalevo. Vypadaly, jako by vedly do zdi, ale když je přede mnou otevřel, pochopila jsem.

Byly to schody na střechu.

Když mě za sebou za lem mikiny vláčel po úzkých zaprášených betonových schodech nahoru, měla jsem kromě strachu a paniky v hlavě naprosto vymeteno. Nevěděla jsem, co hodlá udělat. Netušila jsem, co se mu honí hlavou, jaký má plán, jestli vůbec nějaký. Zda je smířený se svým osudem a bere to jako konečnou, nebo se na střeše hodlá ještě o něco pokusit. Ale o co, proboha?

Otevřel plechový poklop, který vyklopil, až s děsivým zaduněním zařinčel o střechu. Vše kolem mě tím pádem zavibrovalo, až jsem málem zakopla. Simon mě však ještě pevněji chytil za mikinu, až nahmatal mou paži, kterou pevně stiskl, a vytáhl mě po zbývajících dvou schodech v jediném pohybu.

„No podívej, není to krása?“ usmál se nepřítomně, když se rozhlédl po okolí. Vlahý vzduch mi vnikl do nosu a přinesl s sebou vůni trávy, zeleně a zeminy z okolních polí. Otočila jsem hlavu, jak jen jsem se odvážila, abych na okraji schodiště neztratila rovnováhu, a opětovala jeho pohled.

Pole, louky s nízkými keři a lesík. Trasa, po které jsem přišla, se linula po mé pravici do daleka, jen velmi vzdálené hučení provozu dávalo tušit dálnici, ze které jsme sem původně odbočili. Vršek haly, u které jsme se se zásahovkou sešli, jsem jen matně tušila za hájem neprostupné zeleně.

Jen lidi nikde.

Pohlédla jsem směrem, kde se předtím skrývali ti dva, které jsem překvapila svým plíživým příchodem, ale nezahlédla jsem tam nic. Odlesk, pohyb, vyvýšeninu, prostě nic. Po tom masakru tady zřejmě dostali rozkaz své stanoviště opustit.

Vyděšeně jsem pohlédla na druhou stranu, ale tam bylo jen volné prostranství s prašnou cestou a pár nízkými křovinami, skrz které jsem viděla i z téhle výšky.

Můj poslední pohled putoval k nebi. Vím, bylo to pošetilé, ale kdybych aspoň v dálce zahlédla helikoptéru, klidně i práškovací letadlo, prostě cokoliv, měla bych možná přeci jenom nějakou naději.

Takhle jsem neměla nic. Jen sebe, Simona a hromadu výbušnin pod nohama.

„Jo, pěkný,“ zašeptala jsem, protože hrdlo jsem měla sevřené a v ústech sucho. Už nemělo smysl si na něco hrát. On to chtěl skončit, a tak to skončí. On. Já. Všechno, čeho jsem kdy dosáhla a co jsem kdy získala, bych bez mrknutí oka vyměnila za těch čtrnáct dní s Michaelem, které pro mě po jedenácti letech jakéhosi podivného vakua znamenaly zase domov. Klid. Lásku.

Za těch čtrnáct dní, které jsme měli nechat jít dál, a ne jezdit sem a hrát si na hrdiny.

Jediné, co mě mohlo aspoň trochu uklidnit, bylo to, že jsme tu dokázali alespoň něco.

Ty výbušniny skončí svou existenci tady, v pustině, a ne v londýnském metru. 

Simon si mě prudce otočil tváří k sobě. Na dálku bychom mohli vypadat jako milenci, kteří se chtějí políbit, tak blízko si mě držel, dlaně na mých ramenou. Jenže tohle mělo s láskou pramálo společného. S jakoukoliv láskou.

„Tak dlouho jsem tě hledal a konečně tě mám tady, u sebe,“ usmál se a zadíval se mi do očí. Nebylo v nich ani stopy po šílenství, afektu nebo pomatení smyslů. Jenže se tak choval. Skutečně to na lidech není poznat? Ta chvíle, kdy jim přeskočí?

„Pro nás na tomhle světě není místo, víš, sestřičko? Ne pro oba. A já ti to tu nehodlám přenechat.“

Pak mu úsměv ztvrdl, koutky úst povisly a rty se stáhly do tenké kruté linie. Jedno rameno mi pustil, ale druhé sevřel o to pevněji, a smýkl mnou od schodiště směrem ke kraji. Od něj nás dělily pouhé tři čtyři metry, které jsem pod jeho vedením odklopýtala, až jsem stanula těsně nad propastí pode mnou.

Pak mě pustil a podle šoupnutí poodešel krok dva za mě, snad aby na mě lépe viděl. Nebo na scenérii poklidného anglického prostředí před námi? Už to bylo jedno. Do hlavy jsem mu neviděla nikdy a teď už jsem o to nestála, i kdybych tu možnost měla.

Pošoupnutí zpět. Cítila jsem za sebou jeho dech, pot, tělo. Nepřitiskl se ke mně, ale objal mě zepředu pažemi, které spojil přede mnou. V jedné ruce držel zbraň, ve druhé spouštěcí mechanismu, který si celou dobu úzkostlivě chránil v kapse.

„Mohli jsme být skvělý tým, nemyslíš? Kdybychom se spojili, naše schopnosti a všechno, co umíme, byli bychom nepřekonatelní. Škoda, že mě to nenapadlo dřív. Taková rodinná firma. Co ty na to, hm?“ naklonil se zase s úsměvem blíže k mé tváři.

Trochu jsem se natočila směrem k jeho tváři, abych měla dostatek manipulačního prostoru za zády. I tak jsem ale nemohla zbraň vytáhnout zpod mikiny.

No co, ta už mi stejně bude k ničemu.

„My nejsme rodina,“ zavrčela jsem a vystřelila.

Z dálky zazněl druhý výstřel.

A Simon stiskl odpalovací tlačítko.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 29. kapitola: