OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 27. kapitola

19.11.2015 (15:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 882×

Cíp lesa, který jsem musela překonat jako první, neměl víc než sto padesát metrů, ale byl zarostlý tak hustě, že jsem si musela dávat velký pozor, kam šlapu. Od parkoviště tak nevypadal, ale naživo to byla změť stromů, keřů, vzdmutých tlustých kořenů a zrádné kombinace listí s jehličím, obojím řádně nasáklým vlhkostí.

Tenisky jsem sice měla perfektní, ale steelky to přeci jen nebyly.

Posledních pár desítek metrů už jsem z poklusu zpomalila na chůzi s notně ohnutým hřbetem. Okraj a střechu skladiště už jsem měla v zorném poli, ale zbytek se stále ještě ztrácel za hradbou zeleně.

Podle O´Connorových informací se někde poblíž měl schovávat předvoj, hlídači. Měli být dva, ale maskovaní tak, že i když jsem se snažila držet kurs podle plánů, bála jsem se, abych jim nevletěla přímo na záda.

Nakonec jsme si sebe navzájem všimli najednou. Byli schovaní za obrovským planým akátem asi třicet kroků ode mě, což bylo dost blízko na oční kontakt, ale málo na domluvu. Terén mezi námi navíc nevypadal příliš schůdně na to, abych se za nimi prodírala. Byla by to zbytečná ztráta několika minut.

První si mě všiml mladší z mužů, starý zhruba jako já. Drkl do staršího po své levici a pak kývl hlavou směrem ke mně. Kývla jsem na pozdrav. Krátkým pokývnutím mi pozdrav opětovali, ale nevypadali zrovna nadšeni z toho, že mě tu vidí. Nu což, na to už jsem byla zvyklá.

Starší mi ukázal prsty a dlaněmi sérii gest, kterými mi zřejmě radil, jak a kudy postupovat dál. Jenže v policejním znakování jsem se skutečně moc nevyznala, takže když konečně svou rozprávku dokončil, ve své přikrčené pozici jsem položila jednu dlaň vodorovně do vzduchu a pak s ní několikrát rychle zakývala ze strany na stranu.

Mezinárodní gesto pro to, že absolutně nechápu, co se mi právě snažil naznačit, pochopil okamžitě. Se znechuceným výrazem se plácl do čela. Mladší z mužů měl se mnou naštěstí o něco více trpělivosti, takže mi běžnou lidskou gestikulací naznačil, co a jak.

Obejít kolem nich zleva. Dvoje dveře. Ani jedněmi neprocházet. Musím vrchem.

Doufala jsem, že tím vrchem myslel okna a ne střechu. Skákat a lézt jsem uměla, ale ne do šesti metrů.

Ukázala jsem mu, že chápu. Pak jsem si poupravila brokovnici na zádech, protože mi začala pomalu sklouzávat na stranu, a ve stavu více než přikrčeném jsem procupitala kolem nich. Starší muž se na mě díval otráveně a zhnuseně, stejně jako se člověk dívá na ováda, který mu právě sedl na odpolední svačinu.

Mladší se na mě ale povzbudivě usmál a ukázal vztyčený palec.

Gesto jsem mu oplatila, stejně tak úsměv, a vyrazila dál.

Prostor směrem ke skladišti naštěstí nebyl úplně otevřený, ale z téhle strany naopak dostatečně zarostlý na to, aby mě nikdo ze skladiště, ani kdyby byl na střeše, při dostatečné opatrnosti nezpozoroval. Prosmýkávala jsem se kolem pichlavých keřů, opatrně našlapovala na travnaté hrbolky, před každým přesunem se pořádně rozhlédla a zkontrolovala terén, do kterého jsem se hodlala pustit.

V tomhle jsem O´Connorovi přeci jen lhala. S plížením jsem neměla takové zkušenosti, které by on považoval za dostačující. Ale když nevíte, kdy vám přiletí kulka mezi oči, velmi rychle se takové dovednosti naučíte.

Když jsem se po několika minutách konečně dostala k rohu skladiště, nohy i záda už o sobě dávaly docela vědět. Přeci jen, ze svých tréninků už jsem vypadla a svoje tělo spíš huntovala, než zvelebovala, takže teď mi to má vlastní tělesná schránka dávala pěkně sežrat.

Jenže mi bylo jasné, že pár výkonů bude muset dneska ještě skousnout.

Na užší straně skladiště jsem skutečně zahlédla dvoje dveře, vzdálené od sebe asi osm metrů. Vypadaly celkem nevinně, ale tušila jsem, že když si tohle místo Simon vybral, moc dobře se postaral o to, aby byla jejich jednoduchost jen pouhým zdáním.

Nad nimi byla řada oken. Byla úzká, tak půl metru, ale široká kolem metru a půl, takže by pro mě neměl být problém se jimi proplazit.

Problém tkvěl v tom, že byly asi tři  metru nad zemí. A já nevěděla, co je pod nimi.

Nejraději bych kolem nich proběhla na druhou stranu a zkusila to tam, jenže maličké krabičky nade dveřmi dávaly tušit, že někdo nelenil a vrazil pár stovek do výkonných čidel pohybu.

Neměla jsem moc času je blíž zkoumat, ale dle svých zkušeností jsem usoudila, že těm bych jen tak neunikla. Takže jediná cesta byla okny přímo nade mnou. Zaklonila jsem hlavu, až jsem čepicí přejela přes hrubý povrch zdi, a snažila se odhadnout výšku. Skladiště samo o sobě mělo zjevně vysoké stropy a ani dveře nebyly standardní, ale vyšší i širší, takže světlíky se nacházely zhruba ve třech metrech. Uf.

Přímo nad mou hlavou, pár desítek centimetrů od prvního světlíku, bylo torzo žerdě. V úhlu pětačtyřiceti stupňů vystupovalo ze stěny, ale zbývalo z něj sotva dvacet centimetrů prorezlé trubky.

Vzpomněla jsem si na jeden z tréninků s Carterem. Neudál se před víc než rokem a půl, ale přesto mi to teď připadalo jako věčnost. Vzal mě tehdy na jedno hřiště v celkem zapadlé části města. Pamatovala jsem si, jak bylo ošklivo, mlha a chladno, ale on se prostě nedal přemluvit k válení se na gauči.

Jako vždycky.

Hřiště sousedilo jednou stranou s domem a na jeho stěně byl upevněn koš na basketbal. O síti si mohli hráči nechat leda tak zdát, ale samotný kruh vězel na tyči velmi pevně. Carter mě tehdy učil jediné – dostat se dobrým rozběhem a nastavením plosek nohou po stěně co nejvýš, udržet stabilitu těla a zachytit se tyče, držící koš, aniž bych tělo příliš rozkývala.

Znělo to jednoduše, ale provádělo se o dost hůř. Byl to jeden z těch mála tréninků, který se mi vryl hluboko do paměti. Ne snad kvůli Carterovu kibicování, ale kvůli všem těm modřinám, co se mi do druhého dne objevily na těle.

Dalo mi to tehdy zatraceně zabrat a už ani nemělo smysl počítat, kolikrát jsem celkem tvrdě dopadla na zadek, záda nebo bok, ač jsem se snažila dopady co nejvíc tlumit. Carterovo permanentní hecování a praktické ukázky toho, jak na to, měly kromě mého zhuntovaného těla ještě jeden výsledek – fakt jsem se to naučila.

Jenže to bylo jak s jinými botami, tak i s jinou výškou a povrchem zdi. Navíc, když jsem spadla na hřišti, jediný následek byl Carterův úšklebek, ale tady pád na špatnou stranu znamenal nejenom nějakou tu zlomenou kost o betonovou hranu přede dveřmi, ale hlavně zalarmování čidel.

Ani o jedno jsem nestála. Jenže jiná cesta dovnitř momentálně nepřicházela v úvahu.

Sehnula jsem se, pořádně si utáhla tkaničky na teniskách a snažila se odhadnout délku rozběhu, který budu potřebovat. Musela jsem to vzít trochu ze strany, abych čidlům nevběhla do rány, což pro mě byla novinka, jenže teď jsem prostě musela improvizovat.

Obrátila jsem se zády ke zdi a odešla úhlopříčně doleva deset kroků. Otočila jsem se zpět k budově. Málo. Pozadu jsem ušla ještě tři. Utáhla jsem si řemen brokovnice co nejblíže k tělu, aby mi nesjela, Glocka jsem posunula co nejníže a dvakrát poskočila na místě, abych si trochu protřepala svaly.

Jestli mě sledovali ti dva z křoví, museli mě považovat za úplného magora.      

Narovnat záda, hlavu vytáhnout od ramen, zpevnit bedra. Vědomí, že mám jen jeden pokus, mi na klidu zrovna nepřidávalo, takže mi srdce tlouklo jako splašené, ale snažila jsem se co nejvíc uklidnit a dýchat normálně. Musela jsem mít v plicích dostatek vzduchu, protože na skok ho budu muset zadržet.

První kratší poskok a už jsem běžela. Kroky se postupně prodlužovaly a před stěnu jsem došlápla správně levou nohou, jak mě Carter učil. Ploska, propnout kotník, druhá ploska, tentokrát už jen z poloviny, pata ve vzduchu, špička a tvrdě odrazit. Teprve teď se podívat, kam přesně potřebuji umístit ruku, protože pohyb hlavy do strany mi vykolejí koordinaci pohybů.

Torzo trubky bylo lehce vlevo ode mě. Levá ruka mi vylétla a pevně se zachytila, nevnímajíc ostré výběžky rzi. Nohy se snažily zhoupnout do strany, takže jsem se přitiskla ke stěně, abych jimi nevlétla přímo pod čidlo.

Podařilo se.

Sakra, Carter by ze mě měl radost.

Přehmátla jsem si na pravou ruku a levou se přichytila ke zdi. Nebylo moc čeho, ale byla dostatečně pórovitá na to, aby mi na ní aspoň pevně vězela, prsty hluboce roztažené od sebe. Levou nohu jsem položila co největší plochou na spodní parapet světlíku, který měl na šířku jen pár centimetrů.

Když jsem si byla po dalších dvou vteřinách jistá, že už mám rovnováhu k nastalé situaci co možná nejvíc pod kontrolou, vložila jsem pravou nohu na horní parapet. Necítila jsem se v téhle poloze zrovna nejjistěji, obě nohy jsem měla trochu stranou od těla a navíc rozkročené, jednu ruku na zdi a druhou na zbytku trubky, který nevypadal, že mě ještě příliš dlouho udrží. Musela jsem se hnout, jinak sletím po zádech přímo před dveře.

Nádech.

Výdech.

Zhoupla jsem se v bocích a váhu přenesla na nohy. Plech kolem oken sice nebyl široký, ale pevný, takže se jen lehce zhoupl pod mou váhou. Většinu svého těla jsem se snažila nacpat na stěnu, na které jsem byla až na kousek levého boku nalepená jako pijavice.

Přešlápla jsem si trochu nejdříve levou, pak pravou nohou. Potřebovala jsem se podívat do okénka, jestli lze otevřít nějakým tišším způsobem než vykopnutím skla. Šlo to ztěžka, pohybovala jsem trupem po stěně centimetr po centimetru. Mohlo to trvat nanejvýš půl minuty, ale přišlo mi to jako věčnost. Neustále udržování rovnováhy mě zmáhalo, šlo o každý milimetr získaného místa, ale kvůli pohledu jsem se i toho mála místa musela po částech zbavovat.

Nakonec jsem sice byla zkroucená jako paragraf, ale podařilo se. Sklo bylo špinavé, že skrz něj takřka nešlo vidět dovnitř. Ale jedno vidět bylo. Mechanismus otevírání zevnitř, který nebyl elektrický, ale ruční přes lanka, která měla dole zřejmě kliku na otáčení.

A to pro mě mělo jednu obrovskou výhodu.

Takové zavírání mělo patent i zvenčí.

Zadržela jsem dech, abych se dýcháním zbytečně nevyvedla z těžko nabyté a hlavně chatrné rovnováhy, odlepila jsem levou ruku od stěny a zašmátrala v okénku pod sebou, šlo mi hlavně o rohy, kde měl takový patentek být. Pravý horní, levý horní. Nic. Musela jsem se zase zvednout, abych vypustila vzduch z plic, rychle se vydýchala a nabrala nový.

Levý horní. Nic.

Natáhla jsem ruku tak, že jsem už opravdu myslela, že letím vstříc invalidnímu vozíku.

Levý dolní.

Prsty něco nahmataly.

Tady je ta malá svině, ušklíbla jsem se v duchu, protože usmát skutečně jsem se bála.

Znovu nahoru, znovu vydechnout, znovu nadechnout. A zase dolů.

Trvalo mi jen dvě vteřiny, než jsem prsty nahmatala tu správnou drážku a vsunula do ní nehet. Šlo to ztuha. Hodně ztuha. Nic jiného než svoje nehty jsem ale neměla, nožík ani zámkařské nářadí s sebou bohužel obvykle nenosím.

Stálo mě to dvacet vteřin a strženou půlku nehtu, ale podařilo se. Patentek povolil. Vyšroubovala jsem šroubek a opatrně strčila zkusmo do okénka. Nic. Ještě jednou. Zase nic. Vztek s nervozitou už se ve mně vařily tak, že jsem ze své vysoce nepohodlné pozice vsadila raději na nohy a do rámu světlíku prostě kopla.

Povolil. Se slabým cvaknutím se sklopil o devadesát stupňů a po ještě jednom upozorňujícím kopnutí do patentku o dalších devadesát, takže rám lehce cvakl o zeď pod sebou.

Cesta dovnitř byla volná.

Opatrně jsem se shýbla ještě víc a nakoukla dovnitř. Nic, jen prach, špína a obrovská hala plná starého železného šrotu a krabic. Vsunula jsem tedy dovnitř jednu nohu, opřela se půlkou zadku o parapet, rukama si přehmátla o něco níž, prostrčila druhou nohu, takže jsem se dostala do sedu, a přichytila se oběma rukama horního parapetu.

Seděla jsem v díře tři metry nad zemí. Po pravé ruce bylo lanko, které zajišťovalo vnitřní otevírání oken, což byla nejspíš jediná aspoň trochu bezpečná cesta, jak se dostat na zem. Po cestě k podlaze bylo jištěno několika kolíky a připomínalo tak hromosvod, jen poněkud tenčí.

No, když jsem se dostala až sem, tak teď nebudu trpět na závratě.

Přichytila jsem se ho oběma rukama, nohy zapřela o zeď a doufala, že kolíky nepovolí a já nepoletím po zádech na zem s uvolněným lankem v ruce. Ale stará dobrá britská kvalita nezklamala, a já tak po lanku přeručkovala až do místa, ze kterého už jsem mohla v klidu seskočit na zem. 

Hala měla do stropu skoro čtyři metry. Byl to obrovský prostor, zvláště teď, když největší stroje a linky byly pryč a z celého zařízení zbyly jen menší stroje po stranách. Vysoké krabice, vyrovnané v nevzhledných pokřivených řadách, vypadaly o poznání nověji.

Byla jsem sice zvědavá, ale byla jsem tu kvůli něčemu jinému. Nevěděla jsem sice, co přesně mám dělat, ale říkala jsem si, že když se budu řídit prostým instinktem, nemůže to být horší, než už to je.

Ale za Michaela to stálo.

Přešla jsem ke stěně a rozhlédla se. V hale ani na ochozech nebylo ani živáčka, ale odkudsi z druhé strany jsem slyšela hlasy. Nerozuměla jsem tomu, co říkají, ale přátelský hovor to zjevně nebyl.

Vydala jsem se podél zdi ke dveřím na druhé straně, které vedly do další z celkem čtyř hal. Pořádně jsem se dívala, kam šlapu, abych nezpůsobila hluk a zbytečně tak na sebe neupozornila, snažíc se být neustále za něčím krytá.

U dveří jsem zaváhala. Věděla jsem houby, co nebo kdo je za nimi, a jen tak jim vpadnout do zad se mi při téhle nevědomosti moc nechtělo. Našla jsem tedy rychle schodiště, vedoucí do patra, a doufala, že tam bude alespoň nějaký průzor do další haly.

Nakonec jsem se musela na konci schodiště sehnout, protože průzor nejenže tam byl, ale tvořila jej souvislá řada oken. Tedy tvořila, nyní už to byly vesměs jen prázdné rámy, jejichž výplň už se nejspíš věky válela pár metrů pod nimi.

Sehnula jsem se tak, že zadek jsem měla skoro u pat, vytrčených směrem vzhůru, jak jsem se vzpírala na špičkách, a k jistější rovnováze jsem si dopomáhala prsty, roztaženými na podlaze patra.

Podsunula jsem se až pod první okno a opatrně vykoukla. Nabízel se mi pohled do další haly, o trochu menší než té, ve které jsem byla, ale přesto stále dost velké na pořádnou přestřelku.

Prostoru vévodil obrovský lis po levé straně. Pravá strana byla v zadní části zarovnána dalšími krabicemi, ale vpředu stály čtyři novotou vonící stolky, na kterých dlely čtyři počítače, jeden stolní a tři notebooky. Neviděla jsem na monitory, ale podle odrazu světel bylo znát, že jsou všechny zapnuté.

Mezi lisem a počítači stáli tři lidé, dva muži a jedna žena. Ani jednoho jsem neznala, ale poznala jsem je podle fotografií, které mi Michael ukázal v autě. Muži se mezi sebou o čemsi dohadovali a žena, stojící dva kroky od nich, se občas vložila do hovoru také, ale příliš sluchu jí zřejmě dopřáváno nebylo, protože ti dva ji celkem okázale ignorovali.

Cesta do zbylých dvou hal vedla kolem nich. Budova měla tvar pokřiveného U a já se momentálně nacházela na jedné z jeho bočních stran. Pokud jsem správně pochopila, o čem se předtím všichni chlapi na parkovišti dohadovali, tak zásahová jednotka včetně Michaela šla druhou stranou.

A hlavně už tu měli být. Kde, kruci, jsou, když už jsem tu i já?

Zbraně jsem ještě nechala v klidu spát, neměla jsem pocit, že by bylo dobré mít v téhle pozici v ruce ostře nabitou pistoli, o brokovnici nemluvě. Byla jsem ráda, že sama o sobě udržuji rovnováhu a brokovnice na mých zádech taky. Možná bych měla-

Odkudsi z druhé strany budovy se ozval výbuch. V podlaze pod prsty jsem ucítila slabé vibrace, které po pár vteřinách ustaly, přesto mě ale trochu vychýlily z rovnováhy. Opřela jsem se zády víc o stěnu, abych nabyla ztracenou stabilitu, a úlekem vytřeštěné oči tak upřela opět na podlahu pod sebou.

Všichni tři na chvíli ustrnuli a pak se jako jeden muž rozeběhli ke dveřím naproti. Než k nim však stačili dorazit, prudce se rozevřely, až práskly o stěnu vedle. Ze šera za nimi se vynořilo pět postav.

Pět mužů.

A jedním z nich byl Simon.

Byl stejný a přesto tak hrozně jiný. Ne jen postavou a tváří, ale vším, co z něj vyzařovalo. Klid, trpělivost, pocit bezpečí, který jsem z něj vždycky cítila. To všechno bylo pryč. Jediné, co jsem z něj vycítila teď, byla pekelná zlost.

Přikrčila jsem se ještě níž, ohlédla se za sebe, jestli nemám za zády nějaké nenadálé překvapení, a pak vytáhla Glocka. Ne snad proto, že jsem s ním teď hodlala někoho zastřelit, ale už jen pro ten pocit, že se můžu bránit, kdyby něco. Kdyby cokoliv.

Byl zjevně jejich vůdcem, ať už oficiálním, nebo ne. Ostře gestikuloval a slova mu prýštila z úst jako hřebíky, úsečné, ostré a nebezpečné. Ostatní na něm viseli očima, zřejmě jim udával pokyny, co dál.

Ukázal napravo od sebe a pak naproti sobě, jako by ukazoval na mě. Muži se rozdělili a po dvou na určených místech ukryli, jak se dalo. Dva z nich jsem měla přímo pod sebou, zalezli si za jeden z mála strojů, které tu zbyly, a já měla jejich zátylky jako na talíři.

Netušila jsem sice, co mají v úmyslu, ale přeci si nemohli myslet, že se v uzavřeném prostoru ubrání, prokrista? Zásahovka už se zřejmě probourala do objektu, i když poněkud drsnějším způsobem než já, a zahnala je tak všechny na jedno místo. Nemohli přeci očekávat, že se odsud dostanou. Pokud…

… pokud se odsud nehodlají prostřílet stůj co stůj.

Na přemýšlení mi zbyla poslední vteřina, protože okno na druhé straně se s děsivým řinčením tříštícího se skla rozbilo pod pevnými podrážkami dvou chlapů ze zásahovky. Tušila jsem, že se spustili ze střechy a počítali s okamžikem překvapení.

Jenže to neznali Simona.

Ten se jen tak překvapit nedal.

Bylo to rychlé, rychlejší, než jsem si do té doby vůbec uměla představit, ale zastřelil je. Okamžitě, jen co jim nohy vlétly do prostoru haly, měli to ti dva v černém spočítané. Pod bundami sice měli navlečené neprůstřelné vesty, ale co zmohly proti kulkám, které jim oběma v úděsně rychlém sledu přistály mezi očima?

Párkrát sebou zaškubali a pak zůstali nehnutě viset na jistících lanech, napůl vevnitř, napůl venku. Kolem se po střelbě rozhostilo absolutní ticho, takové, které si neumíte představit, dokud ho skutečně nezažijete. Veškeré pohyby ustaly, všichni utrnuli v půli pohybu.

Simon oddělal dva poldy. A zřejmě tomu nemohl v první vteřině nikdo uvěřit.

Kromě mě.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 27. kapitola: