OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černá trofej - 20. kapitola

02.11.2015 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 862×

Když Michael konečně domluvil, rozhostilo se podivné ticho. Chtěla bych říct, jak mi to v tu chvíli v hlavě šrotovalo, jak jsem přemýšlela, co dál, ale lhala bych. Moje mysl to sice všechno vnímala, ale zůstala mírně otupělá, stejně jako ve chvíli, kdy jsem do Rileyho bytu dorazila.

Mezi námi stály hrníčky od kávy, přeplněný popelník a talířek se zbytky sýru a krekrů, teď už docela ztvrdlými.

A stěna.

Obrovská, nepřekonatelná stěna mezi našimi světy, mezi mnou a Michaelem. Mezi světem porušování a hájení zákona, dobra a zla. Lásky a lhostejnosti, přijetí a odmítnutí. Propast, z jejichž konců jsme se na sebe dívali, ale nedokázali ji přeskočit.

Típla jsem cigaretu do hory popela a nedopalků a zhluboka vydechla kouř. Až poté jsem byla schopná se na Michaela opět podívat, přítomně a uvědoměle, ne otupěle, jak jsem se ve skutečnosti cítila.    

„A co bude dál?“ zeptala jsem se, když jsem měla pocit, že ticho je již příliš dlouhé. Ne že bych se na odpověď cítila dost silná, dost odhodlaná učinit cokoliv jiného, než se zahrabat šest stop pod zem a být neviditelná.

Jenže jsem to musela slyšet.

Patřilo to ke všemu tomu bordelu, který se kolem mě nakupil, aniž bych o to stála.

„Co myslíš?“

„Zatkneš mě?“

„Už jsem ti řekl, že ne.“

„Takže co?“

„Přivedla jsi ho do úzkých.“

„OK, nasrala jsem ho, to jsem pochopila.“

„Simon tě chce zabít. Kvůli vlastní prestiži. Kvůli penězům za zakázky, které by místo tebe mohl dělat on. Stojíš mu v cestě.“

„Jasně,“ povzdychla jsem unaveně. „Jenže ty ho neznáš. Tedy, je jako spousta dalších chlapů. Jenže taky nevíš, jak jsme žili a co jsme prožili. Jsou tady i osobní věci, ale tobě to nejspíš ještě nepřišlo na mysl.“

Nakrabatil čelo. „A to co?“

„To, že děláme to samé, je náhoda. To ví i on. Ale pochop – možná má pocit, že tím, že se o mě musel nějakou dobu starat a pracovat, abych já mohla dostudovat, což on předtím nemohl, jsem mu zničila život. Nebo minimálně o něco znehodnotila. A k tomu navíc jsem jen mladší sestra, která...“

„Která je lepší než on,“ dokončil za mě Michael. Konečně mu došlo, čím jsem se já celé ty dlouhé týdny zaobírala, nad čím jsem přemýšlela a k jakým závěrům jsem došla, a to i bez jeho informací.

Chtěl být v naší branži uznávaný. Nejlepší.

A já mu byla osinou v zadku velikosti nákladního auta.

Dívali jsme se na sebe, on ohromeně, já odevzdaně. Trvalo to jen několik vteřin, ale očima jsme si sdělili tolik, že už nebylo co víc dodávat. Byla jsem prostě nepříjemnost, překážka. Přebytečná mladší sestra, která mu leze do zelí. Případ uzavřen.

Zatěkal očima po stole a zrak mu padl na krabičku s první pomocí. Sáhl po ní, trochu rozechvěle, nervózně, a roztrhl její obal.

„Pojď, ošetřím ti to. Lepší pozdě než později.“

„Jo, Jacka Nicholsona taky žeru,“ ušklíbla jsem se.

Úsměv mi oplatil. „Ty jsi pořád stejná.“

„Jo, lidi se obvykle moc nemění.“

Tohle už bylo bez úsměvu, bez nádechu srandiček.

Pochopil ten dvojsmysl. Poznala jsem mu to na očích.

Přisunul si ke mně židli, já k němu tu svou taky. Rozbalil krabičku, vyndal z ní dvě prkénka z tenké překližky, náplast a obvaz. Natáhl se na linku pro nůž, ten si dal k dlahám a pak vzal velmi opatrně mou zraněnou ruku do své.

„Neboj, nejsem z cukru. Odřídila jsem s tím celou cestu zpátky z toho zapadákova, kam jsem dojela. Ani pořádně nevím, kde jsem to byla.“

Pozvedl obočí, ale nic neřekl. Podíval se na můj malíček, pak si mou dlaň opřel o stehno a na stole ořízl dlahu na správnou délku. Pak vzal prst opět do ruky a lehce ho prohmatal.

„Bude to sice bolet, ale budu ti to muset srovnat. Zvládneš to?“

„Když mi nebudeš zase páčit kulku z ramene, tak zvládnu všechno.“

Opět mi pohlédl do očí. Byl zmatený. Nevěděl, jestli to myslím přátelsky, normálně, nebo sarkasticky. Výraz mé tváře byl nijaký, neměla jsem už sílu se ani ušklíbnout, pousmát, zamračit, nic. Poker face jak vyšitý.

Uchopil zkušeně do svých prstů obou rukou můj malíček, opět ho jemně promnul, aby rozpoznal, kde přesně je zlomený a jak si ho má vložit mezi své prsty, a napřímil ramena.

„Fajn, napočítám do tří a pak to srovnám, ano?“

Přikývla jsem, nespouštěla jsem z něj oči. Neměla jsem potřebu dívat se na to, jak mi rovná ten pokroucený pařát, který se tak drze vydával za můj malíček.

„Jeden, dva...“

Pak škubl, ne moc, ale kostičkami v prstu mi zakroutil jako hady z pendreku, až jsem zadržela dech, abych nevyjekla. Nebolelo to tak moc, jako když mi tahal kusy kovu ze svaloviny, ale stejně mě z toho píchlo až v boku.

„Tři,“ zašeptal.

Mohutně jsem vydechla a rychlým zamrkáním zahnala těch asi padesát sprostých až velmi sprostých slov, která jsem měla chuť mu říct.

„Takovej starej trik,“ zasípala jsem a snažila se zase normálně nabrat dech.

„Ale dostal jsem tě,“ pousmál se klukovsky a já v tu chvíli soupeřila mezi chutí ho políbit a vrazit mu klouby zdravé levé ruky do té vysmáté čelisti. Neudělala jsem ale radši nic, náhlý záchvěv emocí, ať už oboustranných, mě sice trochu nakopl, ale taky vyděsil.

Srdce a chutě prostě musely sklapnout.

Poslušně jsem si přidržela dlahu, když ji přilepoval a pak převazoval, kdyby náplasti náhodou povolily. Musela jsem uznat, že na to, že mi tohle zranění způsobil vlastně on, se chová opravdu přepečlivě, dotýkal se mě co nejjemněji a nejlehčeji, jak to šlo, snažil se, aby mě to nebolelo víc, než už to bylo.

Naposledy přehlédl svou práci a s drobným pokývnutím si sám pro sebe přikývl.

„Mělo by to vydržet. Nech si to aspoň tři týdny, jen si vyměňuj ten obvaz, když se zašpiní.“

„A kolik jsem dlužná, pane doktore?“

„Prosím, přestaň s tím už.“

„S čím?“

„S těmi srandičkami přeci. Tohle je vážný.“

„A co mám dělat? Klečet ti u nohou?“

„Ne, jen... prostě to ber vážně.“

Trhla jsem ovázanou rukou, teď rozjitřenou novou bolestí, zpět k sobě a automaticky se nastavila do útočné pozice. Necítila jsem to tak, ale musela jsem se tak aspoň chovat. Dělal ze mě hloupoučkou chudinku, která si neuvědomuje, co jí hrozí, a přitom absolutně netušil, čím jsem si poslední dva měsíce procházela.

„Kdo to byl?“

Rychlá změna tématu ho zjevně zaskočila, pootevřel ústa k odpovědi, ale to bylo všechno.

„Ten chlap, co jsem ho zastřelila ve skladišti. Kdo to byl?“

„Anthony Casper. Jeden ze Searsových mužů, bratr toho, cos ho postřelila předtím.“

Vykulila jsem oči. Dneska už na mě těch informací bylo fakt hodně.

„Toho idiota s baseballkou? O tom taky víš?“

„Monitorujeme všechno, co se váže k Searsovi, a podle provedení práce to nemohl být nikdo jiný než ty. Jediná ses o Simona a jeho záležitosti zajímala natolik, abys vykoumala tuhle adresu.“

Ani jsem si neuvědomila, kdy se mi údivem pootevřela ústa, ale teď už jsem si je musela překrýt dlaní, aby mi snad neupadla čelist. Věděli toho o mně tolik, i o Simonovi! Já sháněla informace, kde se dalo, Riley se kvůli mně nabourával do všemožných systémů a databází, jen aby tu trochu zjistil, a Michael to celou tu dobu věděl!

„Moc mě to mrzí,“ zašeptal Michael a mně se ta moje hráz, kterou jsem si vytvořila proti veškerým emocím, zase začala pomaloučku polehoučku hroutit.

„A co jako?“

„To, kam až ses musela dostat.“

„Ale já nemusela, já chtěla, chápeš?“

Hlas mi nepříjemně přeskočil, jak se mi stáhlo hrdlo, a maska tvrďáka zase o něco povolila. Cítila jsem se hrozně, všechno mě bolelo, byla jsem omlácená jak boxovací pytel, zhrzená, nešťastná. Prostě holka k pláči, který za ni ale nikdy nikdo neprolije.

S povzdechem zakroutil hlavou, promnul si tvář a s lokty opřenými o stůl si dlaněmi podepřel bradu. Vypadal v tu chvíli tak nádherně, tak dokonale, že apatie, kterou jsem si v sobě od včerejška chovala, dostávala trhliny.

Jenže kam mě to celé mohlo dovést? Jedině tak do pekla.

„Taky mě moc mrzí, že jsem tě zranil. Že jsem tě uhodil a zlomil ti ten prst.“

„Nevěděl jsi, že jsem to já. Nevyčítám ti to. Nevyčítám ti nic.“

„Ale měla bys.“

„A proč? Co bych z toho měla?“

Atmosféra mezi námi se změnila. Cítila jsem to. I Michael to cítil. Tón našich hlasů, naše pohyby, výrazy, prostě všechno. Leželo toho mezi námi tolik! Ne jen ten půlmetr, který nás fyzicky dělil, ale vše, co se událo. Ten týden, který jsem u něj strávila. Všechna ta hezká slova, která mi řekl, a život, který mi vrátil.

Ale hlavně to, kým byl – policistou. To, kým jsem já, věděl od začátku, ale on svoji vlastní identitu zastřel. Celou dobu byl tím, komu se já celý život vyhýbala. Autoritou na druhé straně pomezní čáry zákona.

Zapálil si cigaretu, ten večer asi patnáctou.

„Amy, jen jsem chtěl...“

„Ne, Michaele,“ zašeptala jsem do prostoru. „Jsou věci, které prostě nechci vědět. Možná je to dětinské, ale takhle jsem se už v životě vyhnula spoustě problémům. Teď chci od tebe vědět jediné – když jsem u tebe trávila týden po té střelbě v Savoyi, věděl jsi, že po mně jde Simon? Věděl jsi, že mě chce zabít můj vlastní brácha z našeho fochu?“

„Ne,“ zakroutil hlavou a nabídl mi z, dnes už druhé, poloprázdné krabičky cigaret, a připálil mi. „Věděli jsme, že na tebe má někdo pifku, někdo od vás, ale neznali jsme ještě totožnost, natožpak rodinné vazby.“

„Fajn.“

„Co je na tom fajn, prokrista?“

„Že jsi mě aspoň v tomhle neklamal.“

„V tomhle? V ničem! Teda až na...“

„Na to, že jsi polda. Gary už to ví?“

Viditelně se zarazil.

„Myslíš Mason? Ne, najal si mě jako pomocnou sílu tady v Británii a pořád si to o mně myslí.“

„Jak jsi ho dokázal oklamat?“

„Prostě dokázal.“

Zmlkla jsem, na tohle už jsem fakt neměla co říct. Ne že bych chtěla Garyho chránit, po těch paktech s Talbotem, potažmo se Searsem, už jsem s ním vážně nechtěla mít nic společného.

Ale šlo o princip.

Lhal.

Lhal nám všem.

A hlavně mně.

„Co budeš teď dělat?“

To, že jsem tuhle otázku položila já jemu, a ne naopak, ho trochu rozhodilo. Podíval se stranou, nevědomky si promnul bradu a vyfoukl kouř.

„Myslím, že o to, abych uchránil tebe i Rileyho, jsem se postaral dobře, ale musím ještě projít hlášení všech, kdo do skladiště pak dorazili. A pak pokračování v hledání Simona a Searse. Chci je dostat za mříže.“

„Díky, ale takhle jsem to nemyslela. Máte další stopy?“

„Dalších pár adres, které je potřeba zkontrolovat, další hromady a hromady papírů, které je potřeba překontrolovat, další lidi, které je potřeba vyslechnout.“

„Co jsi dělal včera v tom skladišti?“

„Tip od jednoho chlápka, který tam párkrát vezl zbraně a přebíral peníze pro svého šéfa. To, že jsme se tam potkali, byla náhoda, věř mi.“

Hahaha.

„Když mě nechceš sebrat, co teda chceš? Abych zmizela? Někde se zahrabala, než se to všechno přežene a vyřeší?“

Zadíval se mi upřeně do očí, na vteřinu, dvě, pět, až se tím svým typickým, lehce pokřiveným úsměvem pousmál.

„To bych byl nejradši, jenže to ty nedokážeš. Ať už jsi v tuhle chvíli v jakémkoliv stavu, ať se cítíš sebehůř a připadáš si děsně, nevydrží ti to dlouho. Nezvládneš se do toho nemontovat, což je mi jasný už od začátku, kdy jsem vytušil, že jsi zase tady. Takže ne, nechci po tobě, aby ses zahrabala šest stop pod zem, i když je to, aspoň na nějaký čas, moje zbožné přání.“

„Takže co chceš?“

„Abys spolupracovala.“

„S kým? S policajty? Jestli se před nimi jen ukážu, tak...“

„Ne,“ zabrzdil mě rychle. „Jen se mnou. Budeš tady, v Londýně, dobře ukrytá. Jak před Simonem a jeho lidmi, tak i před Garym, který po tobě mimochodem pátrá jak prase po lanýži. Ty si to možná totiž ani neuvědomuješ, ale můžeš o Simonovi vědět věci z jeho mládí, povahy, života, maličkosti, které nám můžou být k dobru. Stejně jako ty sama.“

„Jako volavka.“

Sklopil oči a na vteřinu stiskl rty. Nejspíš mu to znělo taky tak děsně jako mně.

„Když bude nejhůř, tak ano. Ale rozhodnutí je samozřejmě jen na tobě.“

Nevím proč, ale místo na něj jsem se zahleděla na svou pravačku, převázanou a přelepenou. V tu chvíli mě napadlo, že se cítím úplně stejně. Záplatované rány, které se budou dobře hojit jen při dobré vůli. Rány, které mi způsobili jiní, ale vylízat se z nich musím sama. Rány na duši i na těle, rány nespravitelné, ponechávajíc za sebou jen spoušť a velké jizvy.

„Víš co?“ zašeptala jsem, protože hrdlo jsem měla tak sevřené, že něco víc než šepot ze mě nevyšel, „já to beru. Protože v tom, co si o mně myslíš, máš pravdu. O tom, jak bych tobě a polišům mohla být nápomocna, už mám sice pochybnosti, ale to už nechám na tobě.“

Usmál se a úlevně na vteřinu zavřel oči. Vypadal, jako by mu právě oznámili, že vyhrál v loterii tolik, že už do konce života nemusí hnout prstem.

Měla jsem chuť ho do toho rozzářeného obličeje praštit.

Což znamenalo aspoň jednu dobrou zprávu.

Zase se mi vracely emoce.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černá trofej - 20. kapitola: