OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Božská střední - Epilog

23.08.2014 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2669×

Epilog

Ano, vypadala jsem v dnešní den přesně, jak jsem si představovala. Bílé dlouhé šaty, které jsem měla kdysi na přísaze, jsem ozdobila jen tímto šperkem a vlasy si nechala spadat na záda.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Tak zase za čtyři měsíce.

„Persefono!“ ozval se přátelský, ale naléhavý hlas zezdola. „Všichni už na tebe čekají!“

„Už jdu!“ křikla jsem a chtěla otevřít dveře, když jsem se málem plácla do čela.

No to snad ne, ještě dítě bych tu zapomněla! „Evlogiméne, zlatíčko, kde jsi?“ šišlala jsem, ale nebylo to schválně. Nad tak miloučkým dítětem by to udělal každý.

Hledala jsem ho kolem postýlky, u dveří na balkón, až jsem si všimla boule na posteli pod peřinou.

Usmála jsem se. „Ale kdepak se mi schoval můj brouček?“ schválně jsem hledala dál a pak jsem jedním rychlým pohybem odtáhla peřinu a chytila malého zlatovlasého uličníka s těma nejkrásnějšíma modrýma očima po Hádovi do náruče a zatočila se s ním, až začal nadšeně výskat a smát se.

Není nic hezčího než dětský smích.

„Kdepak ses mi to schovával? Copak jsi dělal pod tou peřinou? Hrál sis na jeskyni?“ zeptala jsem se ho, když jsem si ho posadila na ruku a přitáhla k tělu. Prozkoumával mi obličej, a když se dotkl mého nosu a pak náušnice na uchu, začal se řehtat.

Vtiskla jsem mu pusu na čelo a na nosík, ale začal se odtahovat. Prstíčkem začal ukazovat na postel, kde jsem po chvíli v peřinách objevila malého plyšového pejska se třemi hlavami. Hádův dárek k narození našeho syna byl opravdu originální.

Dala jsem mu hračku, kterou měl nejraději, a okamžitě ji i začal žužlat a v náručí s ním jsem ještě jednou přelétla pokoj. Povzdechla jsem si zrovna v momentě, když Evlogiménos si vyndal oslintanou hračku z pusy a začal kňučet.

„No jo, už jdeme. Taky se těšíš, až uvidíš tatínka, že jo?“ Dala jsem mu mlaskavou pusu na tvář a vyšla s ním ze dveří do obývacího pokoje, kde byla už netrpělivě čekající Artemis.

„No konečně, já už myslela… jezus, ten je čím dál víc slaďoučkej,“ rozplývala se nad ním a dala mu stejně jako já předtím pusinku na tvářičky. Artemis byla zkrátka jako teta nejlepší.

Natáhla pro něj ruce, ale já ji probodla významným pohledem. „A tašky vezme kdo?“

„No jo, pořád,“ obrátila oči v sloup a popadla hromadu tašek, ve kterých bylo převážně Evlogiménovo oblečení, hračky, různé kojenecké stravy, protože mi pomalu docházelo mléko a pak samozřejmě plínky, dětský zásyp a tak dále. Já měla jen ubohou tašku s pár věcmi, ale nebylo třeba. V podsvětí jsem v podstatě mohla nosit jen staromódní šaty, které byly ale naštěstí pohodlné.

„Já už chci taky dítě,“ zanaříkala, když jsme vycházely z domu směrem k hlavnímu výtahu.

Podívala jsem se na ni a usmála se: „Však budeš, věř mi,“ mrkla jsem na ni a ona se zasněným pohledem povzdechem přikývla.

Nastoupily jsme do výtahu, zmáčkly tlačítko s U a rychle si dosedly na dvě připravené sedačky a připoutaly se. Samozřejmě jsme si před tím vyměnily zoufalé pohledy, protože jsme obě tenhle výtah nesnášely. A ačkoliv jsme se nad rychlostí snažily nekřičet, nepodařilo se. Křičely jsme a do toho i Evlogiménos, který jel výtahem poprvé. Jenže ten výskal radostí a nepřestával, dokud se výtah s cinknutím neotevřel a my z něho vyšli.

Začala jsem se modlit, aby se nepozvracel, protože už jsem se nemohla nikde převléknout a chtěla jsem, aby Hádes byl mnou uchvácen.

Naštěstí jsme všichni tři byli v pořádku a vydali se po cestičce dolů až k molu, kde už na mě čekala většina známých tváří. Jakmile nás u výtahu zahlédli, s úsměvem se na nás otočili a pozorovali, jak jdeme k nim.

U mola stál už známý člun, kde byl i Charón, avšak každý mu řekl, ať zkusí dát jiné oči, jinak by mého syna vystrašil. Takže měl naštěstí teď jenom černé panenky.

Přešla jsem ke všem, kteří na mě čekali a dívali se na Evlogiména v náručí. Artemis mezitím s hekáním došla ke člunu a doslova hodila dovnitř všechny tašky.

Mamka ke mně přistoupila a vzala mi Evlogiména z náruče.

Na kraji zástupu byla Afrodita a vedle ní i Héfaistos, který držel v náruči malého Érota, a opět těhotná Afrodita za ruku už starší Harmonii. Pohladila jsem obě děti po tváři, vyměnila si úsměv s Héfaistosem, který mě i letmo objal a pak objala i Afroditu, která byla kmotrou spolu s Artemis mého syna. Všechny tři jsme dlouho vybíraly jméno, až jsme mu daly Evlogiménos, což znamená požehnaný. Myslím, že se to k němu i dokonale hodilo.

„Buď opatrná, ano? A nezapomeň, co vše jsem tě učila, jak s Evlogiménem, tak s Há -“ zarazila se a podívala se na Héfaistose, který se díval jinam, ale vše určitě slyšel.

Před nějakou dobou se provalilo tajemství s Áresem a jeho dětmi. Héfaistos připravil Afroditě dokonce menší lest, když nechal ukovat jemnou síť z bronzu, do které milence chytil, když se ráno vedle sebe probudili po noci plné vášně a taky s vědomím, že Héfaistos odjel na čas pryč. Chtěl po Diovi výkupné, ale ten se mu jen vysmál. Naproti tomu Poseidon vše ochotně slíbil zaplatit, protože se sám do Afrodity zamiloval a měla jsem i podezření, že jednou bude i jejím milencem on. Dokonce i Hermes prohlásil, že by mu nevadilo, kdyby byl klidně pod třemi vrstvami sítí, jen kdyby měl Afroditu pro sebe. Všichni tak nakonec zesměšnili Héfaistose, který se s Afroditou od té doby už moc nebavil a jen děti, ačkoliv nebyly jeho, s chutí rád vychovával, a oni ho měly rády také.

Navíc Afrodita mi jednou večer přišla do pokoje, pomohla mi s Evlogiménem, ukázala mi, jak se o něj postarat, a pak, když hezky spal v postýlce, ukázala mi pár triků, abychom si s Hádem milování ještě více zpříjemnili. Tušila jsem, že k tomu co nejdřív po mém příjezdu dojde, abychom si vynahradili všechen ztracený čas, přestože jsme si alespoň psali zamilované dopisy a Hádes mně i dokonce básně.

„Jo, jasně,“ zrudla jsem, ale Afrodita se zašklebila a pak mě políbila i na tvář.

„Mějte se rádi a buď šťastná.“

Stiskla jsem jí ruce, přátelsky se usmála a přešla dál.

Stála tam Artemis a skoro brečela. Dokonce si začala utírat oči a dívat se jinam, i když jsem ji prokoukla.

„Artemis,“ pohladila jsem kamarádku po vlasech a pak ji i pořádně objala. „Vrátím se, slibuju.“

„Nechci, abys odešla, zvykla jsem si na tebe.“

„Já vím, já taky,“ odpověděla jsem jí a cítila, že už i mě pálí oči od blížících slz. „Zatím si tu najdi pěkného chlapce. Ale radši staršího a upřímnějšího.“

Zasmála se. „Jo, pokusím se.“

Objala jsem ji a obrátila se k mamce, která chovala v náruči smějícího se Evlogiména.

„Ahoj, babi,“ zazubila jsem se na ni a mamka na mě vyplázla jazyk. Předala mi Evlogiména do náruče, který se u mě spokojeně schoulil, a pak mě ze strany opatrně objala. Dala pusu na čelo mně i jemu.

„Vraťte se mi v pořádku. A jestli tě bude Hádes něčím štvát, tak mu řekni, že ho vlastnoručně hodím do jámy Tartaru,“ pohrozila, ale pak se v slzách usmála. „Jste moji andílci, víš o tom?“

Přitáhla jsem si mámu blíž k sobě. „Ty jsi můj anděl strážný. Děkuju za všechno. Však já se brzo vrátím.“

Přikývla a podívala se vedle sebe na tátu, který začal hladit Evlogiména po vláskách a pak se na mě s úsměvem otočil a ve své majestátnosti řekl: „Věřím, že budeš šťastná. A doufám, že ničeho nelituješ.“

Usmála jsem se. „Možná sebe, jak jsem byla na začátku hloupá.“

Táta mi přitiskl rty na čelo a odtáhl se. Zároveň jsem se otočila k molu a vystoupila po dřevěných schůdcích směrem k člunu, když se za mnou ozval křik.

„Počkejteeee! Já už jdu!“

Otočila jsem se a uviděla, jak po cestičce od výtahu běží udýchaný Hermes a s ním amorci v patách. Protočila jsem oči. Ne nad Hermem, ale nad amorky, které jsem už dost dlouho neviděla.

Prosím, jen ne je…

„Ahoj, Persefono,“ zazubil se na mě Hermes, když ke mně dorazil, prohnul se v kolenou a vydýchal se. „Fuj, příště si vezmu svoje lítající boty, už jsem si odvykl chodit.“

Pak se narovnal, prohrábl si kštici kudrnatých černých vlasů a znovu se zazubil. „Musel jsem vidět fanynku amorků. Budeš mi chybět,“ objal mě jednou rukou a prohrábl vlásky Evlogiménovi, který nadšeně výskl.

„Taky jsem tě ráda viděla,“ usmála jsem se, pak už se skutečně otočila k člunu, do kterého mi Charón pomohl nastoupit a usadit na lavičce tak, abych směřovala čelem do podsvětí.

„Má paní,“ uklonil se mi a já mu kývla.

Podívala jsem se po člunu, kde někdo už dávno vyčistil krev a polkla při myšlence nad tou událostí.

Charón rovnal tašky, ale vycítil, že mě polila úzkost. „Má paní, vládce se na vás už moc těší, počítejte s tím, že vás náležitě přivítá,“ snažil se mě přivést na jiné myšlenky a já musela uznat, že se mu to podařilo.

Protočila jsem oči a poznamenala: „No jo, manžel si na to potrpí.“

Bylo to poprvé, co jsem to slovo takhle vyslovila a musela se usmát, protože se mi zalíbilo.

Charón se zazubil a já ještě dodala: „Mimochodem, takhle ti to sluší víc.“

„Děkuji, Výsosti, ale já mám radši svůj strašidelný vzhled, no, však víte,“ odpověděl a zakabonil se na Evlogiména, který si ho zvědavě prohlížel.

Mezitím k nám přiletěl jeden z amorků, který si nevšímal tolik mě jako Evlogiména. Ten vykulil oči, pak zavýskl a natáhl ručku k jeho křidélku. Amorek, který se nad ním rozplýval, přiletěl blíž a nechal se chytnout za jedno křídlo. Místo, aby ho můj syn však pohladil, tak ho svojí největší silou odhodil někam za sebe.

Smála jsem se a nemohla přestat. „To je můj kluk,“ vlepila jsem mu pusu na tvář a podala mu plyšového Kerbertíka, kterého okamžitě začal cucat.

Nepochybovala jsem, že má moje geny. Tedy - po té stránce s amorky, samozřejmě.

Charón mezitím dorovnal všechny tašky, popadl pádlo a zeptal se: „Můžeme vyrazit?“

S přikývnutím a ohlédnutím po rodičích, kteří se usmívali a mávali, jsem odpověděla: „Můžeme.“

Člun s hlasitým šploucháním vyrazil a já si spokojeně vydechla. Zanedlouho ho uvidím. Uvidím svého manžela a Evlogiménos i svého tátu.

Černá mlha nás pomalu začala obklopovat a já se trochu zachvěla, když jsem si vzpomněla na tu hrůznou scénu. Zdálo se mi však, že mlha spíš odstupuje do stran a zanechává volnou cestu. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem stále břeh, i když už jsme byli skoro ve dvou třetinách řeky.

„Charóne? Jak to, že ta mlha se za námi neuzavírá?“

„To proto, má paní, že Hádes pro vás nechal tohle vytvořit, abyste se mohla ještě ohlédnout na rodiče. Uvidíte je i z podsvětního břehu.“

Usmála jsem se. O jeho lásce jsem už vůbec nepochybovala.

Navíc jsem si všimla, že mi moje vlasy pomalu od kořínků začínají tmavnout a nabírají barvu podsvětní čokoládově hnědé. V duchu jsem se usmála. Už jsem si na to i zvykla.

Za pár minut se skutečně mlha rozestoupila a já uviděla molo. Molo, které bylo plné lidí. Doslova dav poddaných, který na mě čekal. Srdce se mi rozbušilo, když jsem uviděla Háda, který čekal úplně vepředu a natahoval krk, aby viděl víc.

Když nás uviděl, usmál se a neklidně začal podupávat na místě. Naklonila jsem se k Evlogiménovi a pošeptala mu do ouška: „Táta. Vidíš? Tatínek je tady.“

Loďka už byla jen dva metry od mola a Hádes stál doslova na jejím okraji. Viděla jsem, že se kvůli mně dal do pořádku - oholil se, ulízl si vlasy dozadu a modřiny a zlomený nos měl už dávno zahojený. Se zářícíma očima a růžovými tvářemi mě propaloval tak hluboce, až jsem se musela začervenat i já.

Loďka přirazila k molu a byla asi čtyřicet centimetrů níž než molo, takže stál Hádes výš. Podal mi ruku a já se postavila a přeskočila na molo, kde jsem se utopila v jeho objetí. Oběma nám tekly slzy štěstí, ani jsme nemuseli nic říkat. Dlouze se mi podíval do očí a vášnivě mě před zraky všech políbil.

„Lásko,“ zašeptal mi do tváře a já ucítila příjemnou mentolovou vůni.

Evlogiménos začal mezi námi fňukat, ale když se na něj Hádes podíval, natahoval ručičky, aby směl k němu. Vzal si ho do náruče a oba se zvědavě prohlíželi. Hádovi dokonce ukápla i jedna slza a náš syn natáhl ručičku k jeho tváři, kde zrovna tekla slza, a jemně se ho svou malou ručičkou dotkl.

Pak se zasmál a zažvatlal: „Tata.“

Zalapala jsem po dechu. „Tohle je jeho první slovo,“ zasmála jsem se a Hádes se usmíval taky a políbil Evlogiména na hlavičku. Ten se k němu přitiskl ještě víc a opět si začal cucat psa. Položil si mu hlavu na rameno a spokojeně kvičel.

Hádes se na mě usmál a pak řekl Charónovi: „Děkuju.“

Ten mezitím vykládal naše věci, pak hupsl opět do člunu a zamával nám. Odrazil se od břehu a vyjel na řeku.

Ohlédla jsem se na něj a pak do dáli na rodiče a všechny známé, kteří tam stále stáli. I na tu dálku, jsem si vyměnila s nimi pohledy a bylo v nich vše - láska, vděk i nekonečný slib věrnosti.

„Persefono,“ oslovil mě jemně Hádes a pokýval hlavou, abychom mohli nastoupit do kočáru, který čekal nedaleko. Zároveň jsem se otočila po poddaných, kteří se mi uctivě uklonili a většina měla zakrytou tvář kápí.

Usmívala jsem se. Připadala jsem si jako doma.

Pak se mi uklonilo sedm nezahalených osob a já si všimla, že to jsou všichni mí spolužáci. Usmála jsem se na ně a oni mi ten upřímný a vřelý úsměv, který dokazoval vše, co jsme společně prožili, oplatili.

Znovu jsem se usmála a vydala se za Hádem, který na mě se synem v náručí čekal.

Jsem Persefona, dcera Dia a Deméter. Jejich jediná dcera, která už v den svého narození byla zaslíbená bohovi podsvětní říše. Dívka, která si během svého dospívání našla přátele i nepřátele. Dívka, která se musela podrobit příkazům. Dívka, která stačila poznat, co je falešná láska a zklamání i zrada. Dívka, která se dozvěděla o své naplánované budoucnosti. Která byla unesena, přinucena ke sňatku a znásilněna. Zabila bohyni, u které si myslela, že je její přítelkyně. Dívka, která se naučila odpouštět a odpustila i největšímu hříšníkovi. Dívka, která našla lásku a porodila syna.

Jsem Persefona, vládkyně podsvětí a manželka Háda. A jsem připravená přijmout osud, který mi byl dán.

KONEC

Doslov

Příběh o Persefoně, dceři nejvyššího boha Dia a Deméter a manželce boha podsvětní říše Háda, jsem samozřejmě přijala z řecké mytologie, ovšem z moderního hlediska, abych čtenáře nějakým způsobem upoutala. Ovšem nebyla bych to autorka, kdybych si pár věcí neodpustila pozměnit, časově poupravit nebo přidat.

Zeus skutečně Persefonu zaslíbil Hádovi, avšak kdy se přesně neví. Deméter o tomto slibu vůbec nic nevěděla. Únos Persefony, který je velice známý, probíhal také jinak. Afrodita u Persefony přítomná nebyla, Persefona byla na louce sama, avšak Hádes Persefonu skutečně pozoroval, a když vycítil příležitost, rozestoupila se před ní země a on ji strhl do vozu a uháněl pryč. Vše uviděla vodní dívka Kyané, která ho prosila, aby ji neunášel a dovolil se matky. Jenže Hádes ji neposlouchal a odvezl ji do podsvětí přes otevřenou zem. Mezitím se plačící Kyané proměnila v potůček a Deméter, která devět dní svou dceru beznadějně hledala a uslyšela od bohyně měsíce Hekaté, že slyšela křik, došla až k onomu potůčku, kde vyplaval Persefonin stříbrný pás a v tu chvíli ho poznala. Diovi později hrozila, že skutečně nechá všechny lidi na zemi zemřít hlady a ten její žádosti vyhověl a přikázal Hádovi, aby Persefonu pustil, pokud nic nejedla. Když se o tom dozvěděla, radovala se a Hádes jí vtiskl do úst zrnko granátového jablka, které jsem zde v příběhu poupravila na „ovoce života.“ Hermes přijel pro Persefonu a společně se chtěli vydat na cestu, ale nemohli, protože Persefona v podsvětí už jedla. Nešťastná Deméter opět hrozila, že zahubí lid, a tak Zeus nakonec dohodnul mezi nimi, že dvě třetiny roku tráví Persefona s matkou a jednu třetinu s manželem. Proto od jara do podzimu je úroda, kdežto v zimě, když není Persefona u matky, je všude bída.

Celý příběh jsem dělala na podkladu tohoto příběhu z řecké mytologie, ovšem jsem se snažila o plynulost děje a samozřejmě si ho přizpůsobila moderní době a zápletkám.

O Persefoně se říkalo, že byla buď zobrazována jako velmi něžná dívka nebo naopak krutá a zlá. Já jsem se snažila pojmout Persefonu jako rebelku, která však hledá lásku a prožívá všelijaká dobrodružství. Naopak Háda jsem vystihla jako člověka s něžnou a vášnivou duší k Persefoně, ovšem s občasnou temnou stránkou. O tom, že by spolu měli děti, jsem nikde nečetla, ale dodala jsem tak příběhu třešničku na dortu.

Deméter měla svoji dceru opravdu velmi ráda, přestože ještě měla syna s člověkem - Plúta. Na Dia však po jejich románku nijak zvlášť nemyslela.

Zeus byl vášnivý milovník žen, ovšem největší respekt měl ze své manželky Héry. Přestože byl Zeus i dobrák a měl Persefonu v oblibě, zde v příběhu jsem to trochu přikrášlila.

Přátelství mezi Artemis a Persefonou jsem si také vymyslela, přesto mi přijde, že zde v příběhu se jejich povahy k sobě hodily.

Nepřátelství mezi Afroditou a Persefonou bylo skutečně dokázáno, protože obě měly skutečně zálusk na poloboha Adonýsose, jehož jméno jsem si trochu upravila. Díky jejich nesváru, protože obě chtěly být s ním, musel Adonýsos trávit polovinu roku s Persefonou a polovinu s Afroditou. Jenže to mi připadalo jako škoda, že by se nezvýraznila láska mezi Persefonou a Hádem, takže jsem ho v polovině příběhu vyhnala z Olympu.

Stejně se mi už pak protivil.

Afrodita měla skutečně poměr s Áresem, zatímco byla manželka Héfaistose, který neměl zpočátku zdání, ale pak milence nachytal. Dokonce i jména dětí jsou pravdivá, měli pak spolu ještě Fóba a Deima. Chtěl je před ostatními zesměšnit, ale ve skutečnosti spíš zesměšnil sám sebe. A během toho se do Afrodity zamilovala další půlka bohů z Olympu. Ta to zkrátka s chlapy uměla.

Božská rada bylo označení pro dvanáct největších bohů Olympu, kteří se pravidelně scházeli. Hádes mezi ně nepatřil, protože měl svoji vlastní říši v podsvětí. A označení Velká trojka se také ne-příliš používá, přesto mám pocit, že už jsem ho někde slyšela.

Spolužáci Persefony skutečně existovali, ovšem až někde v polovině příběhu jsem našla i některé, kteří mohli být v Hádově třídě také, ale bylo už moc pozdě je tam zahrnovat. Keiru jsem zde uvedla jako jednu osobu, ale ve skutečně jich bylo několik.

Na závěr bych chtěla říct, že jsem se opravdu snažila zachovat původní kořeny a jen postupně rozvíjet a vymýšlet si. Vždyť podívejte, kolik z toho vzešlo vztahů a zápletek.

Jo a opravdu poslední věc - jestli Persefona neměla nerada amorky, tak já je nemám ráda za ni.

Poznámka autorky a poděkování

Božskou střední jsem začala psát na jaře roku 2013 a od té doby jsem udělala mezi kapitolami jen dvě velké mezery. No dobře, hodně velké, kterých lituji dodnes.

První nápad na tuhle povídku přišel zhruba ve stejnou dobu, jako jsem ji začala psát. Přiznám se, že jsem v té době četla Percyho Jacksona a nějak mě napadlo napsat povídku z jiného úhlu. A pak jsem postupně vytvářela na základě různých písniček a postav jednotlivé scénky a zápletky.

Je to vůbec moje první povídka, která je dokončena a na kterou jsem náležitě pyšná (ano, až na ty pauzy). Řekla bych, že má převážně hlavu i patu, a trochu nebudu skromná, ani když řeknu, že bych si v budoucnu, až se trochu upraví, přála, aby se vydala i jako kniha. Jenže to dokážete posoudit jen vy čtenáři a říct mi upřímně svůj názor na tuto povídku, ať už okrajově (jen téma) nebo i podrobně (do jídla, co měli k večeři). Názor je čistě jen a jen na vás a já bych ho od vás moc ráda slyšela :)

Na závěr musím poděkovat všem, kteří zde byli se mnou po celou dobu a věřili, že se dočkají konce.

Ráda bych poděkovala svým rodičům, kteří ačkoliv mě nepříliš (vlastně vůbec) nepodporovali a tvrdili, že píšu naprosté nesmysly, mě to kupodivu popohánělo dál, abych dokázala, že zvládnu něco napsat.

Samozřejmě bych chtěla poděkovat všem čtenářkám, co si tento příběh přečetly a věnovaly mu trochu svého času. Holky, jste ty nejúžasnější čtenářky - opravdu znamenáte pro mě hodně a chci vám ještě naposledy poděkovat za ty „boží“ komentáře :)

Dík patří i adminkám, které velmi obdivuji, především Poisson a Fluffy, které tu byly pro mě celou dobu, opravovaly mi povídku od mých strašlivých chyb a psaly mi ty nejúžasnější komentáře. Ode mě máte obrovský respekt a také jedno velké děkovné objetí. :)

A nakonec bych chtěla poděkovat i svému počítači, že byl tak trpělivý, nechal do sebe mlátit na klávesnici a nevypnul se zrovna v momentě, abych soubor mohla uložit. Děkuju, že máš ještě sílu.

Ke svým dnešním narozeninám vám chci jako dárek dát poslední díl do úplné části celého příběhu. Ani se mi nechce věřit, že už je vše za mnou. Na Božskou střední budu dlouho vzpomínat a jestli budu mít šanci a úspěch, pokusím se ji i jednou vydat. Přeci jen se řídím pravidlem, že je důležité žít svůj sen :)

A abych nezapomněla! Pokud je tu někdo, kdo má zájem o pokračování, tak mi, holky, už teď můžete do komentářů napsat vaše návrhy, jaký byste si přály příběh a já se podle toho rozhodnu. (Už ale teď předem vím, že se do toho budu muset vrhnout ;))

A kdybyste pokračování nechtěly, tak budu doufat, že se setkáme u dalších mých povídek.

Ještě jednou všem veliké, převeliké DÍKY! ♥

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Božská střední - Epilog: