OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Beauty and the Beast: Save Me XXIII.

07.06.2017 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 677×

0.23 HRA

S Vincentem jsme se ruku v ruce vraceli zpátky dolů za J.T.m a Tess, ale než jsme vešli do hlavní místnosti bývalého baru, z Vincentova sevření jsem se s omluvným pohledem vyvlékla. On se na mě mírně zmateně podíval s pozdviženým obočím, které mě pobízelo k nevyhnutelnému vysvětlení, které bych si raději nechala sama pro sebe. Nedovedla jsem to totiž přesně vyjádřit slovy. Šlo spíš o nějaký nutkavý pocit, který jsem nedovedla potlačit.

„Dejme tomu čas,“ požádala jsem ho nesměle a smířlivě jsem se na něj pousmála.

„To bysme asi měli,“ odsouhlasil mi to Vincent uvědoměle a úsměv mi se vší vlídností vrátil. Pak mě nechal vejít dovnitř jako první a tam jsme i po té poměrně dlouhé době našli J.T.ho stále sedět u mikroskopu. Tess si zabrala křeslo, na kterém před ní seděl Vincent, a cosi zvídavě koumala u počítače.

„Už jsme zpátky,“ zahlásila jsem rozvážlivě, abych je upozornila na naši přítomnost.

„Můžeme zkusit ten test?“ navrhl Vincent, jakmile jsem získala jejich pozornost, a svižným tempem jsme se k nim blížili. J.T. se zatvářil poněkud provinile a viditelně při Vincentově dotazu ztuhnul.

„Nevěděli jsme, jak dlouho se zdržíte, tak jsme ten test udělali bez vás a…“

„A co? Funguje to?“ skočil Tess Vincent nedočkavě do řeči, protože ho zajímal pouze a jedině výsledek. V napjaté tváři se mu odráželo spoustu emocí v čele s netrpělivostí, nadšením anebo pochybnostmi.

„Jo, Vincente! Funguje to!“ vzkřikl J.T. rozjíveně, jak byl sám úplně bez sebe tím, že jim ten první test vyšel nadmíru pozitivně. Jestli jsem to dobře pochopila, tak nejprve testovali, zdali ta utlumující látka z toho drahokamu bude zabírat i v tekuté podobě.

„Co? Vážně? Ono to funguje?!“ ujišťoval se Vincent nevěřícně a jeho ústa se postupně zvlnila do radostného úsměvu. Jeho oči úplně jiskřivě zablyštěly a ožily.

„Ty molekuly, které obsahuje ten šperk, mají stejný účinek, i když jsou v roztoku! Teď potřebujeme akorát sehnat znovu tu variabilní centrifugu a můžeme pak klidně otestovat, jak budou reagovat na tvoji krev,“ potvrdil J.T. významně a sám se culil od ucha k uchu. Potom si spolu na povzbuzenou plácli, takovým tím chlapáckým způsobem, kterým si vzájemně pogratulovali, aby se nedali příliš unést, protože na nějaké nepřiměřené veselí bylo ještě moc brzy. Hlavní test bude ten na Vincentově krvi…

„Myslím, že to dokážu zařídit,“ převzala si iniciativu Tess, jelikož naprosto trefně odtušila, že tenhle úkol bude s největší pravděpodobností svěřen právě jí, protože má jako jediná alespoň minimální šanci se k tomu přístroji víceméně nepozorovaně dostat. Ačkoliv jí přitom bude J.T. nejspíš asistovat, protože je z nás asi jako jediný kompetentní k vybírání toho přístroje.

„Seš skvělá, Tess,“ ocenil její dobrovolnou snahu Vincent s takovou nebetyčnou vděčností, že to Tess přimělo k takovému drobnému potěšenému úsměvu.

„A já nám zase zařídím trochu času u Lowana,“ oznámila jsem s rezolutní nekompromisností, protože jsem ani od jednoho z nich nemínila poslouchat nějaké urputné argumenty, kterými by mi moje rozhodnutí chtěli vymluvit. V první řadě nám momentálně šlo o čas, a kdo jiný, nežli já, by ho mohl právě u Gabea zajistil?

„Cat, ale něco takovýho fakticky dělat nemusíš. Jestli si má pro mě Lowan přijít, tak fajn. Já na něj budu připravený, a dokud budu mít v sobě ten zvířecí gen, tak… Gabe má prostě smůlu,“ rozmlouval mi Vince, jak jsem očekávala, ale s ním jsem o tom svolila alespoň diskutovat. Tess s J.T.m tiše přihlíželi a očima střídavě těkali mezi námi dvěma.

„Jenže přesně tohle je Gabeův záměr. Reynolds to sám říkal,“ zpochybnila jsem tu Vincentovu nezodpovědnou kuráž, která by Gabeovi skvěle nahrála do karet. A my si právě nemůžeme dovolit ani tu nejnepatrnější nerozvážnost.

„A ty tomu vážně věříš?“ opáčil Vincent víc v nechápavém konstatování, nežli v otázce.

„Tomuhle ano,“ přitakala jsem neoblomně a na potvrzení jsem rázně přikývla.

„Proč by měl být pro Lowana nějaký rozdíl v tom, jestli jsem člověk nebo zvíře? Zaútočit na mě může přece tak jako tak,“ znevažoval tentokrát on můj výrok, což jsem mu skutečně nemohla mít za zlé, protože tahle námitka byla absolutně na místě. On mě ale tou svou povznesenou věcností, s níž ke mně promlouval, naprosto ukázkově umlčel. Anebo za to mohl spíš ten jeho odzbrojující pohled, se kterým na mě upřeně hleděl.

„Já jen prostě nechci, aby se někomu něco stalo,“ mumlala jsem si pod nos polohlasně, což samozřejmě Vincent snadno svým vylepšeným sluchem zachytil. Můj ostýchavý zrak ovšem už nikoliv…

„No jak myslíš, Cat,“ ustoupil mi Vincent pokorně, ale netvářil se nijak nadšeně.

„Netvrdím, že to půjde po mém, ale proč to nejdřív nezkusit diplomatičtější cestou,“ obhájila jsem si svůj nápad, který mě decentně znervózňoval, když na něj nakonec přeci jen dojde.

„A když to teda nevyjde?“ mapoval si veškeré naše možnosti Vincent, abychom byli pro jistotu předem domluvení na záložním plánu. Vincent mě přitom nepřestal rentgenovat svým bedlivým pohledem, kterým mi jednoznačně sděloval, že když selže ta moje diplomacie, tak že nastoupí on se svou hrubou silou.

„Tak to uděláme po tvém, platí?“ vrátila jsem mu jeho vstřícné gesto i já, přestože to znamenalo, že tím nechám vystavit nebezpečí Vincenta i Gabea. Páni, budu muset být přesvědčivá jako ještě nikdy dřív…

„To zní fér,“ ohodnotil náš vzájemný kompromis, který J.T. s Tess plnohodnotně respektovali. V celé téhle situaci měl každý nějakou svoji úlohu, ať už o něco důležitější anebo o něco méně. Ani bez jednoho by to ale nefungovalo. A tak jsme se společně, tedy až Vincenta, který zůstal po domluvě doma, vydali na 125. okrsek, kde se dal Gabe nejčastěji zastihnout. Dohodli jsme se, že budeme komunikovat skrze prosté pokyny přes smartphony, abychom byli všichni neustále v obraze o tom, co se u koho děje. Ačkoliv tahle akce byla kompletní improvizace a každý se musel spoléhat ze všeho nejvíc na sebe. Nicméně tahle akce začínala a končila především se mnou…

„Ahoj, Gabe. Neměl bys na mě chvilku? Potřebuju s tebou mluvit,“ odchytla jsem si Gabea pod schody vedoucí z prvního patra, když zrovna někam pospíchal. Měli jsme štěstí, že se Gabe skutečně na okrsku vyskytoval, takže jsem ho nemusela nikde zdlouhavě shánět. Kdybych ho na stanici nenašla, tak bych se ho pokusila nahnat alespoň do Il Cantuccia. Každopádně někam mezi lidi, abych měla případně nějaké svědky, kdyby se něco zvrtlo.

„Cat? Co ty tu děláš?“ podivil se nad mojí neohlášenou návštěvou a trochu nejistě si mě prohlížel od hlavy až po paty. S Tess jsme se shodly na tom, že když za ním zajdu rovnou na okrsek, že to bude ze všeho nejmíň nápadné. Pod svícnem je největší tma, no ne? A Gabe by snadno poznal, že se ho snažím někam vylákat, kdybych si mermomocí prosazovala, že se někde setkáme.

„No, potřebuju s tebou mluvit,“ zopakovala jsem mu znovu o něco důrazněji, poněvadž se mi zdál nějaký rozpačitý a roztěkaný. Zřejmě jsem ho zastihla v nevhodný moment… Tím líp!

„Já myslel, že jsme spolu definitivně skončili,“ osvěžil mi paměť s notnou dávkou hořkosti, jenže přitom akorát velice příhodně využil téhle narážky, aby mě již od počátku účinně odradil. Přitom se na mě poněkud nevlídně mračil, když zrovna očima nepročesával celou rozsáhlou kancelář.

„Z toho omylu mě dneska vyvedl můj otec,“ vyvrátila jsem mu jeho chybnou domněnku, u čehož se mi nemile zkroutily rty, poněvadž mě opravdu frustrovalo, že jsem mu v tomhle musela odporovat. Gabeovi se vzápětí překvapeně obočí vyhouplo o něco výš nad nadočnicový oblouk, ale jinak se to ani náznakem nechystal popřít. Pak se jaksi pozorně narovnal a velice důležitě si odkašlal. „Tak se přesuneme někam do soukromí, ne? Třeba do výslechovky,“ pobídla jsem ho neústupně a pro změnu jsem se na něj zamračila já.

„Co tě to, kruci, napadlo, Gabrieli?!“ vyjela jsem na něj popuzeně, jakmile se za námi zavřely dveře od výslechové místnosti. Prostě jsem si ten pohoršený a odsuzovačný tón vskutku nemohla odpustit, přestože ona poznámka neměla sebemenší smysl.

„K tomu si mě ale donutila ty, Catherine,“ svalil svoji neomluvitelnou vinu na mě a zadíval se na mě nebývale chladně. Tenhle výrok nevyslovil proto, že by se mu to hodilo, ale protože to takhle nefalšovaně cítil.

„Bylo to tvoje vlastní rozhodnutí, tak to na mě, laskavě, neházej! O co se to jako snažíš? Jestli se mě takhle snažíš získat zpátky, tak jsi ale úplně mimo,“ uzemnila jsem ho, jelikož se mi jenom při pohledu do jeho hrdé a bezvýrazné tváře začala řádně vařit krev.

„Došlo mi, že dokud se nezbavím konkurence, tak u tebe nemám šanci,“ objasnil mi svoje pomýlené motivy, které ho vedly k tomu, aby se spřáhnul s mým otcem. Tomu jsem se pouze výsměšně ušklíbla. „Jak jsi vůbec zjistila, že jsem byl u tvého otce?“ pátral Gabe po svých nenapravitelných nedopatřeních, díky nimž jsem ho odhalila a která mě přivedla až sem za ním. Teprve až po téhle otázce se posadil ležérně ke stolu, zatímco já jsem nad ním dál panovačně postávala, což mi dodávalo jistého bláhového pocitu převahy.

„Nevím. Prostě mě to napadlo, když mi Tess řekla o všem, co jsi udělal. Bylo logické, že v tom má prsty ještě někdo jiný, protože ty bys sám od sebe něco takového neriskoval. No a kdo jiný by se do téhle záležitosti se zvířaty mohl dobrovolně zaplést než můj táta. Ten má hned po tobě největší zájem se Vincenta zbavit,“ vychrlila jsem mu ve vší stručnosti své myšlenkové pochody, které mě svévolně přivedly k tipu na mého otce. Zjevně jsem tím na něj udělala dojem, ale stále si mě dost podezřívavě přeměřoval.

„Ještě mi děkoval, že jsem za ním přišel a dal mu tu příležitost všechno ukončit,“ přidal k dobru menší detail, který mě měl rozhodit, což se mu také podařilo.

„O tom pochybuju,“ odsekla jsem nerudně a párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.

„Ten svůj speciální tým mi poskytnul sám od sebe. Byl nadšený z toho, že se našel někdo ochotný dokončit jeho špinavou práci. A já jsem takovou nabídku fakticky nemohl odmítnout. Tvůj táta má totiž pořád skvělý kontakty na důležitých místech, který mi pomůžou dostat Vincenta a přitom to nikoho dalšího neohrozí. Nejsem takový hlupák, že bych sebe nebo někoho z vás namočil do průšvihu. Tvůj táta mi pomohl k tomu nejlepšímu řešení,“ provokoval mě docela okázale, až jsem pocítila nutkání se mu vrhnout kolem krku a obmotat mu kolem něj svoje prsty. Náležitě si užíval, jak mě trestal a já se mezitím jen tak tak držela, abych nevybuchla.

„Nejlepšímu řešení? Pro koho?! Jestli půjdeš proti Vincentovi, tak to pro jednoho z vás neskončí dobře. Toho seš si vědom, že ano? Sice za sebou máš Reynoldsovu jednotku, ale Vincent je zvíře. To je vlastně sebevražedná mise, Gabe!“ varovala jsem ho s dobrosrdečným záměrem a nezdráhala jsem se ve svém hlase nechat vyznít neskrývanou bázeň.

„Nepředstírej, že o mě máš strach, Catherine,“ zasyčel rozezleně jako had a znechuceně si odfrknul.

„Možná spolu teď zrovna dvakrát nevycházíme, ale kvůli tomu mi na tobě nepřestalo záležet. Pořád tě mám ráda, Gabe, a rozhodně si nepřeju, aby se ti něco stalo. Stejně tak jako Vincentovi. Proč to takhle hrotit? Když jsme se konečně zbavili Tori, město i my jsme zase v bezpečí, tak proč rozpoutávat další konflikt? Gabe, prosím, rozmysli si, co děláš,“ kladla jsem mu úzkostně na duši a zatím jsem se držela v tom smlouvání poněkud zpátky, abych nepůsobila přespříliš snaživě. Ale pokud bude třeba, tak klidně přitvrdím…

„To tě sem poslal Vincent, že takhle škemráš, nebo co?!“ vyštěknul po mně opovržlivě a posměšně se na mě ušklíbnul, jak se domníval, že jeho smyšlenka musela být zákonitě pravdivá. Nato jsem si akorát bezděčně povzdechla, protože mě jeho umíněnost poměrně iritovala. Musela jsem se přes to ale přenést a pokračovat…

„Vincent by zvolil úplně jiné řešení,“ uvedla jsem na pravou míru zcela věcně a pouhým stisknutím tlačítka jsem odeslala, maximálně nenápadně pod stolem, Tess předpřipravenou zprávu, ať s J.T.m vyrazí pro tu centrifugu. „Ale já mám svoje vlastní řešení. Co kdybychom se spolu dohodli? Necháš Vincenta být a on zase tebe. Každý si půjdete vlastní cestou, hm?“ Přešla jsem k podání svého vlastního řešení, které jsem s Vincentem neprobírala, protože by mě sem jinak stoprocentně nepustil.

„Dohodnout se? A co mi můžeš nabídnout?“ vysmál se mému návrhu a dost přezíravě si mě svým nepřiměřeně kritickým pohledem prohlížel.

„To mi řekni ty,“ obrátila jsem záměrně svoji nepodmíněnou zodpovědnost na něj, přestože jsem předvídala, jaká bude jeho odpověď. Bylo to nad slunce jasné, protože jeho omezený svět se točí jen kolem mě.

„Ty víš moc dobře, co chci,“ zabručel takovým nezúčastněným hlasem.

„A co mám teda udělat?“ pobízela jsem ho, aby vyslovil veškeré svoje podmínky, za kterých by přestal Vincenta štvát jako lovnou zvěř.

„Myslíš to vážně? Nezkoušíš na mě něco? Nehraješ tady jenom o čas?“ vychrlil na mě záplavu svých nejistých otázek a v každé jednotlivé z nich se ukrýval ostrý hrot nedůvěry a skepse. Tmavé oči mu přímo žhnuly tou oprávněnou podezřívavostí, které mě intenzivně sledovaly, jako by se mě snažily snad spálit na popel.

„Myslím to smrtelně vážně, Gabe. Nechci, aby se někomu dalšímu něco stalo,“ stvrdila jsem důrazně s očima pevně zaklesnutýma do těch jeho, protože jsem s ním zatím jednala upřímně. Bez jediné lži. Zatím…

„Takže se kvůli tomu sama obětuješ?“ ujasňoval si, jestli mne pochopil správně.

„Takhle to nevnímám. Kdybych tu nechtěla být, tak tu nejsem,“ odmítla jsem nesmlouvavě ten jeho použitý termín pro mé činy, který bych stejně odsoudila, i kdybych je zamýšlela čestně a poctivě.

„I po tom všem, co jsem ti provedl…“ užasl nad mým předstíraným odhodláním a odvahou.

„Já tvoje úmysly chápala,“ prohlásila jsem oduševněle a se soucitem jsem se na něj potutelně usmála.

„A pochopíš, když po tobě budu chtít, aby ses ke mně vrátila zpátky? A abys Vincenta přinutila odejít z města pryč, aby se už nikdy nevrátil?“ nadiktoval mi svá nemilosrdná stanoviska, z nichž se mi neprodleně stáhlo hrdlo a na hrudi mě bolestivě píchlo. Chvíli jsem na něj otupěle zírala, neschopna rozumného slova, avšak všechno uvnitř mě se těm Gabrielovým pokynům vzpouzelo.

„Ano, i tohle chápu,“ přitakala jsem mu nepatrně apaticky, protože mě jenom ta fantaskní představa, že bych měla Vincenta vyhnat z NYC, ve vší své děsivosti ochromila. Alespoň mi to přidalo na uvěřitelnosti…

„A souhlasíš s tím?“ ujišťoval se, zdali mou nepřímočarou odpověď pochopil správně.

„Slíbím ti to, když ty mi slíbíš, že se vzdáš Reynoldsovy jednotky a taky toho honu na Vincenta, který máš v plánu,“ vyjednávala jsem s ním co nejostražitěji, protože jakmile jsem do rozhovoru zatáhla ošemetné lži, tak šlo o pouhé slovíčkaření, ve kterém byl Gabriel nevídaně zběhlý.

„Nechceš to rovnou dát na papír a podepsat krví?“ zlehčoval tuhle čím dál napjatější a hutnější konverzaci, protože i přes naše smlouvání na kompromisu se ukazovalo, že si vůbec vzájemně nevěříme.

„Tohle je důležité, Gabe,“ napomenula jsem jeho lehkovážnost, která podle mě působila nemístně.

„Důležitý natolik, že Vincenta dostaneš z města do čtyřiadvaceti hodin? Protože jestli ne, tak si pro něj pak přijdu sám,“ varoval mě Gabe s tou svojí agresivní asertivitou, čímž mě v poslední době vytáčel doslova k nepříčetnosti. Proto mi dalo nanejvýš zabrat, abych to vstřebala bez jediného komentáře.

„To zvládnu,“ odpřísáhla jsem mu zcela uvážlivě a nato jsem rázně jednou kývla hlavou.

„A pak bychom to mohli rovnou oslavit nějakou večeří, co říkáš?“ dodal s takovým rozverným tónem za účelem si do mě nehezky rýpnout, v čemž stoprocentně uspěl.

„Dobře, co takhle v devět hodin v Decoy?“ vyhověla jsem jeho nápadu, ze kterého mě již teď dočista přecházela chuť na cokoliv stravitelného. Nejraději bych Gabeovi, za tu jeho nesnášenlivost a bezohlednost, plivnula do tváře. Ale můj nynější záměr byl nás sblížit, za jakýchkoliv okolností, a to se evidentně povedlo. Alespoň na první dojem. Kdo ví, co se ovšem Lowanovi honilo hlavou.

„Žádný podrazy, Catherine,“ varoval mě zlověstně, přičemž se mu v očích tak hrůzně blýsklo, že mě z toho zamrazilo.

„Nápodobně, Gabrieli. Protože já se pak definitivně přidám na Vincentovu stranu a my dva budeme už napořád minulostí,“ předpověděla jsem mu tvrdohlavě a čile jsem se natočila směrem ke dveřím, abych odsud mohla co nejrychleji vypadnout. Gabe na mě soustředěně civěl s mírně vytřeštěnýma očima a urputně sevřenými čelistmi k sobě, aby z jeho úst nevyšlo nic, čeho by později litoval. Já jsem se na něj na rozloučenou ještě skoupě pousmála a při odchodu jsem zkontrolovala display telefonu, na nějž mi zrovna přišla textovka od Tess. Stálo v ní několik stručných a pozitivních slov – Máme to. Vracíme se zpátky. Tahle radostná novinka mi rozvlnila rty do širokého úsměvu, který naštěstí zůstal Gabeovi upřen, protože postával za mnou.

„Budu se těšit,“ zvolal za mnou spokojeně, ale na to jsem nijak nereagovala. S vláčným krokem jsem opustila policejní stanici a mířila jsem nazpět do auta, kde jsem netrpělivě čekala na Tess s J.T.m.

Popíjela jsem zrovna sklenici vychlazené vody a dumala jsem nad tím vším, co se dneska odehrálo. Potřebovala jsem si zase trochu utříbit svoje neuspořádané myšlenky, kterých mi v mysli vířilo nespočet. Ze všeho nejprve jsem se vrátila k naší intimní chvilce s Vincentem. Opravu jsem neměla ponětí, že k němu pořád chovám lásku. Popravdě řečeno, spíš jsem si to odmítala přiznat. Na to jsem byla příliš ublížená a zhrzená. Ale když mi ukázal, a dokázal, že i on mě stále upřímně miluje, nejspíš to byla asi otázka času, kdy k tomuhle odhalení dospěju i já. Ten nejryzejší a nejvzácnější pocit jsem k němu nepřestala cítit po celou tu dobu, ačkoliv jsem ho potlačila, co byl Vincent pryč a když se objevil zase ve městě, postupně ve mně znovu láska zadoutnala, až ji sám Vincent naplno zažehnul. Dost možná jsem ji vědomě maskovala za tu takzvanou odpovědnost nebo starostlivost, jež jsem tolik svéhlavě proklamovala, ale skutečně za tím vším vězela bezvýhradná láska k Vincentovi, který ji ve mně jako jediný kdy probudil. A za tuhle zkušenost mu budu do konce života vděčná…

Ale i když jsem si konečně přiznala svoji nejhlubší a nejskrytější touhu, a užila si ten opojný pocit úlevy a osvobození, tak jsem shledala za nejvhodnější nikam nespěchat a na nic netlačit. Stejně jsem to musela ještě zpracovat a vstřebat. A nějak s tím do budoucna správně naložit…

Zrovna když jsem se ve svých myšlenkových pochodech přesouvala ke Gabrielovi, který byl další senzací dnešního dne, vyrušilo mě takové nesmělé, tiché ťukání na okenní tabulku. Jistěže to nemohl být nikdo jiný než Vincent. A tak jsem se vyhrabala z postele a přichvátala jsem k oknu, abych ho pustila dovnitř. Už ale za oknem jsem viděla jeho shrbenou siluetu sedící na požárním schodišti a tu ztrápenou, smutnou tvář, kterou osvětlovalo světlo pouličního osvícení, se zkormouceným výrazem, který mi ihned prozrazoval, že ho sem přivedly nějaké nešťastné události.

„A-ahoj… Pojď dál,“ pozvala jsem ho do teplého zázemí bytu a pozorně jsem se na něj dívala.

„Díky,“ hlesnul poddajně a zvednul se na nohy, aby se ke mně mohl protáhnout mezerou v okně.

„Tak co se pokazilo tentokrát?“ vybalila jsem na něj bez okolků, protože sem zjevně přišel kvůli tomu, aby se mi vyzpovídal z něčeho, co mu tížilo svědomí.

„Já jsem to podělal,“ svedl veškerou vinu na sebe a v očích se mu zračilo nezměrné pokání.

„Co se stalo?“ zajímala jsem se vylekaně, protože Vincent se tvářil jako při smutečním rozloučení. Přitom byl jeho obličej v podstatě kamenný, ovšem s takovou sinavou barvou, ale proto jsem z něj svedla tak snadno vyčíst tolik negativních emocí. Fakticky jsem měla nutkání si ho vzít pod svá ramena, usadit ho na postel a postarat se o něj jako o malé, nemocné dítě, protože se mi zdálo, že přesně takovouhle péči tady hledá a že ta by mu přesně bodla.

„Ten drahokam a vzorek jsou pryč,“ oznámil mi beznadějným tónem a zvednul ke mně svůj utrápený pohled, kterým doslova volal o pomoc. Tím si ode mě na oplátku vysloužil lítostivý pohled, jímž jsem předběhla výrazy překvapení, nepochopení a rozhořčení najednou. Na to jsem po tomhle náročném dni neměla už vážně sílu. Ale Vincentova přítomnost, byť absolutně zkroušená, mě jaksi oživila, ačkoliv mně také pochopitelně přivodila jistý splín. Alespoň jsme měli jeden ve druhém oporu, a ta se evidentně aktuálně hodila oběma.

„Jak to?“ vystačila jsem si s výstižnými větami, abych ho zbytečně víc nedeprimovala.

„Víš,... když jste všichni odjeli za Lowanem, tak jsem to prostě nevydržel. Nemohl jsem sedět doma na zadku a zůstat úplně stranou. Ne, když ty ses snažila obelstít Gabea a Tess s J.T.m zase získat ten přístroj. Nejsem zvyklý něčemu jen tak nečinně přihlížet. A tak jsem vám byl aspoň na blízku. Naproti na střeše budovy jsem si našel ideální místo,“ vyprávěl mi zahanbeně, ale já jsem pro něj měla nekonečné porozumění. Samotnou by mě to frustrovalo, kdybych se ocitla v jeho pozici. A navíc on byl odjakživa přivyklý, že se na něj my ostatní spoléháme a najednou jsme po něm chtěli, aby se do ničeho nepletl.

„On to někdo ukradl? Víš kdo? Vystopoval si ho?“ vyvodila jsem si důsledek jeho vyprávění, jelikož ani nikam jinam nevedlo. Na moment se ve mně vzedmul plamínek naděje, ale jeho neustále zachmuřený obličej ho zase okamžitě uhasil.

„Ne, nemám ponětí, kdo to byl. Necítil jsem žádný neznámý pach v místnosti. Ale nic jinýho odtamtud nevzali,“ poskytl mi Vincent pár podstatných indicií, jimiž mi pomohl vytvořit dost reálnou teorii.

„Protože věděli, po čem jdou. A taky jak ti znemožnit tvoje schopnosti. Musel to být někdo od Lowana. Ale jak mohl vědět, že u vás bude prázdno? Přece si tam nemohl někdo jenom tak nakráčet a potom zkusit něco ukrást, když bude mít tu příležitost,“ přemítala jsem nahlas a Vincentův výraz se konečně změnil na zamyšlený, a tím pádem i decentně zaujatý.

„Tess říkala, že je dost možná pod Gabeovým hledáčkem,“ podotkl Vincent duchapřítomně.

„Tak proč ji teda rovnou nezatkl, když kradla ten přístroj?“ opáčila jsem zaraženě, ale než jsem stačila ve svých úvahách pokračovat dál, Vincent mě předběhl se svým logickým vysvětlením, k němuž bych se do pár sekund dopátrala taktéž.

„Protože by tím přišel o svoji neocenitelnou výhodu. Takže raději nechal Tess projít tu krádež a vzal nám mnohem důležitější věci, bez kterých je nám ta centrifuga stejnak neužitečná. A Lowan si pro mě teď může kdykoliv přijít, protože se moje DNA bude shodovat s tou, kterou odebrali Tori,“ zoufal si Vincent zničeně a jeho přesladké čokoládové duhovky pozbyly veškerého svého obvyklého lesku.

„Ten parchant si pojistil tu naši dohodu,“ plivala jsem slova skrze zatnuté čelisti, protože by se mi jinak nezvladatelně třásl hlas tím sžíravým vztekem. Okamžitě jsem se dovtípila k tomu příšernému východisku, které se z tohohle Gabeova geniálního tahu dalo vyvodit.

„Pojistil?“ přeptal se Vincent rozpačitě, ale vzápětí se mu začalo rozlíceně svrašťovat čelo.

„No abych tě donutila odejít z města. Protože jinak tě přinejlepším zavře za mříže. A přinejhorším tě na místě popraví a potom podá křivé svědectví, že to byla sebeobrana nebo něco podobného,“ předběhla jsem rozezleně jeho jindy pohotové uvažování, protože mi zároveň s tou zlobou stoupl i adrenalin v krvi, a ten nabudil všechny moje reflexy.

„Já ale nikam neodejdu. Neopustím tě.“ Kategoricky zavrhnul tuhle pro něj nepřijatelnou alternativu, na níž jsem si dneska s Gabrielem pomyslně plácnula. Opravdu jsem se obávala toho, kdybych z toho ústního ujednání vycouvala, nebo ho nedodržela, k jakým krokům by pak Gabe přistoupil. Vždyť už tohle alarmující varování bylo dostatečné na to, abychom se dalším úhybným manévrům vyvarovali. A já jsem Lowana skutečně nemínila pokoušet…

„Jenom na přechodnou dobu, hm? Po pár týdnech by ses zase vrátil. Prosím, Vincente. Neměli bychom Gabea podceňovat. Bude lepší mu vyjít vstříc a počkat, až se všechno uklidní. J-já… nějak dostanu zpátky ten šperk i se vzorkem a potom to nějak dořešíme. S Gabem to tady nějak zvládnu,“ sypala jsem ze sebe slova překotně a neuspořádaně, jak mě ta hrůzná vidina naplňovala depresivními emocemi.

„Ani náhodou, Cat. Já tě tady nenechám s tím tyranem,“ zopakoval mi naléhavě a tvářil se neústupně.

„Vincente, prosím. Jestli se někomu něco stane… Nemůžu přijít o někoho dalšího. To n-nezvládnu,“ zaúpěla jsem bezútěšně a proti mé vůli se mi do očí vedraly slzy, které jsem panicky likvidovala nezřízeným mrkáním, což mu samozřejmě neušlo. Takže jsem si od něj taktéž vysloužila pohled plný slitování a souznění, který mě v závěru ještě víc rozlítostňoval.

„Já tě tady ale nemůžu nechat samotnou, Cat. To po mně prostě nemůžeš chtít. Zůstanu tady a my dva dohromady to zvládneme. Tak jako vždycky,“ dohadoval se se mnou, ačkoliv ve vší zdvořilosti. Sám měl tvář podobně zkroucenou, jako když přicházel a v hlase mu rezonovala nebetyčná beznarnost. Dalšího pádného argumentu ode mě se dočkal v podobě slané krůpěje, která si našla cestičku zpod mého víčka a vyrazila přes líc a bradu směrem k zemi.

„Ty po mně přece taky nemůžeš chtít, abych sledovala, jak se muž, kterého miluju, vydává napospas jinému muži, kterého jsem jednu dobu taky milovala,“ přeformulovala jsem značně plačtivě jeho dnešní výrok, který se mi skvěle hodil a úzkostně jsem se držela, abych nepropukla v pláč, takže jsem se během monologu celkem zalykala. Vážně jsem se před ním nehodlala psychicky sesypat. A taky jsem stihla dnes již podruhé Vincentovi přiznat, že ho miluju. A tentokrát jsem to vnímala jako naprosto automatickou věc. Vlastně mě to také úžasně pohladilo po duši, protože u toho jeho bezedný pohled roztomile zněžněl a opět zajiskřil. Ale když mu moje slova znovu zazněla v paměti, zafungovala na něj kupodivu úplně odlišně než napoprvé. Vincent mi totiž zpříma a intenzivně pohlédl do očí, přičemž ty jeho pojednou dočista vzplály, že mi z toho na těle naskočila husina. Nestihla jsem navázat na svoje prohlášení, protože se ke mně pojednou sehnul a zároveň mi položil dlaň na tvář, s nepatrně chvějící se bradou, a velice dychtivě zajal mé rty pro sebe. A já se nebránila… 

 Po delší době přidávám další kapitolu, tak snad stojí za to. Momentálně doma ležím na neschopence, takže budu mít dost času tenhle příběh konečně dokončit, na což se vážně moc těším. Už u mě leží příliš dlouho. 

Čekejte další kapitolu nejspíš ještě tenhle týden, protože jinak bude zas až po x měsících. :D

Děkuji za přízeň a omlouvám se za ty prostoje! :)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beauty and the Beast: Save Me XXIII.: