OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 15. kapitola

06.04.2009 (10:15) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 2551×

Nikdy jsem nepřemýšlela, že umřu tak mladá a teď to tady mělo být. Necítila jsem nic. Snažila jsem se pohnout aspoň kousíčkem těla, ale vždy to bylo bolestivé a nebo to nešlo vůbec. Bála jsem se jen otevřít oči. Nechtěla jsem vědět, kde jsem nebo kdo je u mě. Nechtěla jsem vidět, jak trpí při pohledu na moje tělo, které muselo být ve strašném stavu. Hlavou mi prolítlo několik myšlenek. Jesse, Máma, Táta, Vicky, bráchové. Všechny obličeje se mi vybavily. Věděla jsem, že ještě nejsem mrtvá, ale bála jsem se, že když cokoli udělám, tak budu. Pomalu jsem i dýchala. Pak jsem uslyšela tlumené hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Stále se blížily. Nakonec se ozval zvuk a pak někdo zabouchl dveře. Stále jsem měla zavřené oči a na tvář mi spadlo cosi mokrého. Uslyšela jsem vzlyky. Hlasité vzlyky. Někdo mi šáhl na tvář a hladil mě po ní. Stále na mě padalo něco mokrého a teklo mi to po tvářích. Až teď jsem dostala odvahu otevřít oči a podívat se do něčí trpící tváře. Pomalu jsem je otevřela a nade mnou byl závoj tmavě hnědých vlasů.

,,Mami?“zase jsem zavřela oči a skoro se lekla svého hlasu. Byl o něco chraplavější, že jsem myslela, že brzo přijdu o hlasivky, pokud budu nadále mluvit.

,,Ano holčičko, jsem u tebe,“ozval se mi známý hlas, ale byl jiný. Velmi smutný. Chytla mě opatrně za ruku. Chtěla jsem ji lehce stisknout, ale vůbec mi to nešlo. Nejspíš sem byla velmi vyčerpaná.

,,Co se stalo?“zamumlala jsem stále tím chraplavým a skoro neslyšným hlasem. Nechala jsem zavřené oči.

,,Srazilo tě auto, beruško,“mamka se rozvzlykala ještě víc než před tím. Zhluboka jsem se nadechla. Moc to bolelo. Jako kdyby mi do hrudníku vrážely nože. Zasténala jsem a mámin stisk byl ještě pevnější. Otevřela jsem oči a pohlédla do mámina obličeje. Nikdy jsem ho takový neviděla. Byl celý červený, oči červené a velké od pláče, ustaraný a smutný výraz ve tváři. Za ní stál táta. Tvářil se stejně smutně a nevím, jestli jsem se jen nepřehlédla, ale snad se mu v očích slza zaleskla taky. Pak tam postávali bráchové. V očích šok a hrůzu. Trochu mě to polekalo, tak jsem se podívala na mamku a snažila se ze všech sil ji stisk opětovat. Stále to nešlo.

,,Proč… proč nemůžu hýbat s rukou?“zeptala jsem se a při každém slově mě štíplo na hrudi. Mamka se rozvzlykala o něco víc a tátovi teď ta slza ukápla. Pak druhá a dokonce třetí. Zmateně jsem se na ně dívala. Bráchové svůj výraz nezměnili.

,,Víš holčičko,“začala mamka, ale mezi vzlyky ji bylo hodně těžko rozumět. Strašně nerada jsem ji tak viděla a moc mě to trápilo. Rozplakala se strašně moc.

,,Mami,“řekla jsem, abych ji trochu utěšila a usmála jsem se. Úsměv se mi ale změnil do bolestné grimasy.

,,Při nárazu do toho auta ti to zlomilo krční páteř,“máma se hlasitě rozplakala. Chtěla jsem ji ukonejšit, že ji pohladím po tváři, ale nemohla jsem nic dělat. Ruku jsem nezvedla. Podívala jsem se na mámu a pak jsem si to uvědomila.

,,Ochrnula ji od hlavy dolů,“na konci se mámě zlomil hlas. Pustila moji ruku a obejmula tátu. Oba plakali. V životě jsem je takhle neviděla. Cítila jsem, jak mi taky tečou slzy. Znamenalo to, že už jsem nikdy nemohla nikam jít. Mohla jsem hýbat jen hlavou a to bylo všechno. Slzy mi tekly proudem. Bratři se dívali moc provinile.

,,Musím…musím za sestřičkou,“řekla máma a odešla celá uplakaná. Táta se na mě podíval, dal mi pusu na čelo a šel za mámou. Bratři ke mně přistoupili. Snažila jsem se pousmát na ně.

,,Omlouvám se,“řekl ten blíž ke mně a jak jsem se domnívala byl to Ryan, obejmul mě a políbil mě na tvář. Hned nato mě obejmul i Matthew a ten mě políbil na čelo a oba se pak ode mě odtáhli. Všimla jsem si, že i jim tečou slzy. Dojalo mě to. Pak přišla mamka a bratři odešli. Mamka stále plakala. Obejmula mě a brečela mi do vlasů. Strašně moc jsem jí chtěla obejmout, tak strašně moc a litovala jsem, že už nikdy se nebudu moc hýbat. Stekly mi další slzy.

,,Mám tě ráda mami,“zašeptala jsem a ona se rozplakala o něco víc.

,,Já tebe taky,“řekla mezi vzlyky a políbila mě do vlasů. Pak jsem uslyšela tlumené kroky, které se blízko zastavily. Máma mě ještě chvíli objímala a pak se podívala, kdo přišel. Rozvzlykala se a obejmula Jesse. Pousmála jsem se bolestně. Tak strašně ráda jsem ho viděla. Obejmul ji taky a pak ji doprovodil pryč. Nejspíš za tátou a vrátil se.

,,Tess,“povzdechl si, ,,co jsi mi to provedla?“ Pohladil mě po tváři tak něžně, jak jsem to ještě necítila.

,,Promiň,“zašeptala jsem.

,,Teprve jsem tě pořádně poznal a už znovu umíráš?“ v jeho hlase jsem slyšela smutek.

,,Promiň,“zašeptal po chvíli, ,,promiň, že jsem nebyl nablízku. Znovu. Moc se omlouvám, ale teď to tak nenechám. Teď ne. Nepřijdu o tebe ještě jednou,“zavrtěl hlavou a políbil mě zlehka na čelo.

,,Ničeho se neboj hned to bude,“zašeptal a políbil mě zlehka na rty. Pak pomalu sjel ke krku. Přitiskl své ledové rty na můj krk a pak jako dvě jehly mi zajely jeho zuby hodně hluboko do krku.

Tohle je konec, ale mám tu ještě takovou nabídku. Pokud se vám povídka opravdu líbila a chcete pokračování, ale bylo by to v tom smyslu, že by se ta povídka jmenovala jinak, ale jinak by navazovala na tuhle, tak mi to napište do komentářů. Náměty už na to mám, tak jen je na vás, jestli chcete, abych dál psala. Děkuji moc:)

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 15. kapitola: