OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Zvonění

14.03.2016 (17:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1428×

Před očima jsem měl zelený flek, který blikal a občas měnil barvu. Cítil jsem, jak mě nohy chvílemi přestávají poslouchat a podlamují se mi kolena. Podíval jsem se dolů, abych zjistil, jestli to pořád vypadá jako tanec. To jsem neměl dělat. Začínalo mi být špatně. Každý tón té příšerně hlasité hudby mi vyrážel mozek z hlavy. Věděl jsem, že nemám chodit, ale někteří lidé na mě mají zkrátka špatný vliv. Do tohohle klubu už nikdy!

Musel jsem pryč. Vyrazil jsem ke dveřím. Než jsem se tam dostal, zastavilo mě ještě asi pět lidí a každý mě vybízel k další rundě Jacka. Se zatvrzelostí každodenního opilce jsem je odbýval, oči upřené stále na dveře. Byly pro mě jasný cíl ze dvou důvodů. Potřeboval jsem vzduch a opravdu byly jediná věc, kterou jsem neviděl rozmazaně.

Konečně jsem se chytnul ledové kliky u dveří a přejel mi mráz po zádech. Vyšel jsem ven a cítil jsem, jak pot zamrzá a plíce se plní ledovým kyslíkem namísto horkého oxidu uhličitého. Když za mnou dveře zaklaply, nastalo ticho. Skoro. Venku jsem byl sám, ale pořád mi zvonilo v uších. Silou vůle jsem se snažil zastavit pohyb okolního světa, ale mohl jsem být rád, že stojím rovně. Neohrabaně jsem v kapse našel mobil a zaostřil na displej, abych zjistil, kolik je hodin. Právě jsem se přemluvil, abych už šel domů.

„Počkat, kabát,“ řekl jsem, ale z pusy mi vyšlo jen: „Pokt, kát.“

Otočil jsem se, počkal, až se svět trochu ustálí, s námahou našel kliku u dveří a chytil se jí. Nádech.

Uvnitř jsem nebyl ani minutu. To bylo dobré, protože mi začínala slušná migréna. Vyžádal jsem si kabát u šatnářky a co nejrychleji zamířil zase ven, přičemž jsem se snažil vyhnout komukoli známému. Dokázal jsem to. Ale teď už nic nepojede, takže budu muset pěšky.

Hlava už mě bolela opravdu strašně a za všechno mohlo to zvonění. Myslel jsem, že se to zlepší, ale zdálo se, jako by se dožadovalo pozornosti. Ječelo stále hlasitěji a hlasitěji jako dítě, když si ho nikdo nevšímá, protože nechtějí, aby si na to zvyklo. Chvílemi jsem měl dojem, že slyším i slova nebo dokonce věty.

„Kravina,“ zanadával jsem si pro své vlastní zadostiučinění. Pořád mi to ale vrtalo hlavou, tak jsem si začal zpívat tu nejotravnější písničku, jaká mě napadla. „Náš lodivod už je zas jak kára, náš lodivod…“

Čím jsem šel déle, tím míň se svět točil. Hlava mě ale bolela pořád víc. Doma jsem si vzal prášek.

„Ale co, rovnou dva,“ zabrumlal jsem a vymáčkl ještě jeden. Na postel jsem padl tak, jak jsem přišel, jen boty jsem si stačil vyzout. Zdálo se mi, že planeta má tvar zvonku a cinká a cinká a cinká…

Vzbudil jsem se odpoledne a zvládl jsem si i uvařit špagety. Při jídle jsem si zkontroloval Facebook a napůl s nadšením, napůl s odporem jsem zjistil, že je dneska večer ten koncert, na který se chystám a těším už dva měsíce. Proč mi to nedošlo už včera, než jsem se nechal přemluvit, abych šel do klubu, kde hrálo něco, co se ani při dobré vůli nedá nazvat hudbou?

„Nebudu pít!“ zařval jsem, jak nejhlasitěji a nejpřesvědčivěji jsem dokázal. Sám svého hlasu jsem se leknul. „Prostě se dám dohromady, převleču se, přijdu tam, užiju si super hudbu a půjdu domů,“ pokračoval jsem v monologu. Ani jsem se neobtěžoval někoho zvát. Jdu tam kvůli kapele a ne kvůli zábavě.

Dorazil jsem radši dřív, abych se dostal dopředu. Začal jsem mít ten hřejivý pocit v žaludku, jako když si po celém dni válení se ve sněhu zalezete v chatce pod deku a dáte si horký čaj s rumem. Ranní kocovina konečně ustupovala a začínalo to vypadat na fajn večer. Dav už začal být trochu netrpělivý.

„Tak co bude?“ ozvalo se těsně za mnou. Pousmál jsem se, protože tohle se mi na koncertech líbí nejvíc. Je to, jako když jdete ke stromečku. Pak už jen rozbalíte dárky a je po Vánocích, ale tu cestu si musíte vychutnat. Kapela vyběhla na pódium, všichni se rozestavěli na svá místa, reflektory zamířily na frontmana.

„Tak jsme tady! Pokud by vám to nevadilo, my bychom něco málo zahráli.“ Strhl se ohlušující řev a kapela spustila.

Po třech přídavcích se konečně všichni vypotáceli ven s přihlouplým úsměvem na tvářích. Mě nevyjímaje. Fráze jako „úplně super“ a „mega boží“ se ozývaly všude.

Šel jsem rovnou domů, jak jsem si slíbil. Až po pár minutách jsem si uvědomil zase to zatracené zvonění v uších. K tomu všemu jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Pořád jsem se otáčel, ale nikdo tam nebyl. Zvonění se změnilo v šum. Jako když se snaží někdo mluvit do vysílačky, ale nemá signál. Zatřepal jsem hlavou.

„Asi už vážně magořím,“ řekl jsem nahlas, ale zároveň mi tenký hlásek v hlavě napovídal, že to není pravda. „Ne, prostě je to kravina,“ rozhodl jsem a pokračoval v cestě. Úmyslně jsem to nevnímal a snažil se myslet na všechno možné, jen ne na ten šum. Pak jsem zaslechl opravdové a zřetelné hlasy.

„… subjekt číslo 2358964 má asi defekt.“

„Jak to myslíte?“

„Slyší nás, ale pořád si myslí, že je to halucinace.“

„Pokračujte ve sledování a změny hlaste.“

„TO JE VTIP???“ zařval jsem. „Jestli si ze mě někdo dělá srandu, tak ho zaškrtím!“ Rozhlížel jsem se všude, ale nikde ani živáčka. Došlo mi, že to je moc skutečné i na halucinaci, natož nějakou srandu.

„Pane? Asi ho budeme muset odstranit. Nebude to těžké. Je sám.“

„Předběžně schváleno. Pošlete mi protokol a zahajte terminaci.“

V tu chvíli hvězdy zhasly. Přímo nade mnou se rozsvítilo jen jedno jediné světlo.

„SUBJEKTE 2358964! BYL U VÁS ZJIŠTĚN DEFEKT A MUSÍTE BÝT ODSTRANĚN. BUDETE VRÁCEN DO SYSTÉMU PO VÝMAZU PAMĚTI A VÝMĚNĚ EXTERNÍCH SOUČÁSTEK. STŮJTE KLIDNĚ, BUDE PROVEDEN PŘENOS.“

Stál jsem jako opařený. Vznesl jsem se do vzduchu a svět zalilo světlo. Pak najednou zhaslo. Chtěl jsem ho najít, ale nevěděl jsem, kdo jsem a kde se nacházím. Potom se světlo znovu objevilo. Šel jsem za ním. Držel mě muž a třepal se mnou. Chtěl jsem mu něco říct, ale nešlo to. Pak mě plácnul po zadku. Okřikl jsem se na něj, ale ozval se jen dětský pláč. Právě jsem se znovu narodil.

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zvonění: