OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vězení hadrové panenky

04.03.2014 (16:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1138×

Věznění hadrové panenky

Unaveně jsem otevřel oči. Nic jsem si nepamatoval. Byl jsem zmatený. Vnímal jsem chlad, který postupně prostupoval do mého těla. Pomaličku jsem se posadil a rozkoukával se kolem sebe. Očím trochu trvalo, než si přivykly na to šero. Zmateně jsem se rozhlížel. Mříže. To byla první věc, kterou jsem zpozoroval. Seděl jsem na lůžku v nějaké kleci. Chtěl jsem se postavit na nohy, ale něco mi v tom bránilo. Svůj zrak jsem upřel na okovy, které mi právě v tom pohybu bránily. Silný řetěz se mi u kolene napojoval na nějakou pevnou přezku a zase putoval k mřížím, kde se dal libovolně zkracovat nebo povolovat. Stejně na tom byla druhá noha. Mé ruce na tom nebyly nijak líp. Ke každé zvlášť vedl řetěz a svazoval je stejným způsobem jako nohy. Znechuceně jsem potřásl hlavou. Vůbec se mi tahle situace nelíbila. Trochu jsem se bál, co se mnou bude.

„Tak ses konečně probral?“ promluvil hluboký hlas za mnou.

Musel jsem zaklonit hlavu, abych na něj viděl. V křesle tam seděl podivně vyhlížející muž. Černé vlasy měl velmi dlouhé a některé prameny zastrčené za ušima, aby nepřekážely. Temné oči zářily pudy lovce. Přejížděl jsem ho očima. Byl oděn do tmavé košile a kalhot. Chvilkami vypadal trochu děsivě, ale nijak nezakrýval svoji vznešenost. Měřil jsem si ho pohledem, pak najednou vstal a přešel k mřížím.

„Kdo jste?“ vykoktal jsem ze sebe přiškrceným hlasem.

Muž se jemně usmál. „Já jsem tvůj pán a ty můj vězeň.“

Trhl jsem sebou. Cože to řekl? Vždyť… já nemůžu nikomu patřit, to nejde. To… Zmateně jsem se na toho muže znovu podíval. Nechci mu patřit! Muž si ničeho nevšímal a odemkl celu, chtěl jsem se nějak dostat z jeho přítomnosti. Utéct před ním, ale místo toho jsem se nepohnul ani o centimetr. Nedokázal jsem to kvůli okovům, ale i kvůli tomu jeho pohledu. Překročil práh a já úplně znejistěl. Najednou jsem měl strach. Šel přímo ke mně, nic neříkal, a pak…

Vykulil jsem vyděšeně oči. Co?! Tiskl se ke mně svými chladnými rty a držel mě za zátylek. Nedokázal jsem nic udělat. Přejel jazykem po dolním rtu. Někde jsem se uvnitř sebe zachvěl, byl tak dobyvačný a mně to nedělalo problém, spíš naopak… Chtěl jsem víc! Co to se mnou je?! Proč takhle reaguju na muže? Mám strach, ale…

Pokusil jsem se něco říct, když se oddálil: „Co to...?“

Položil mi prst na rty a zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem ho nijak pohněvat, protože jsem tak trochu tušil, že na náladě tohoto muže závisí můj život. Ale já vážně chtěl znát odpověď!

Zatlačil dlaní do mé hrudi, tudíž jsem dopadl zády na lůžko. Přilehl si ke mně, respektive se nějak dostal nade mě, kolenem… Kolenem se mi třel o rozkrok!! Jak… Kdy…? Neměl jsem v hlavě vůbec jasno, co se to děje. Zaklonil mi hlavu a hrubě mi vzal polibek. Nestihl jsem zavřít ústa, tudíž mi jazykem pronikl dovnitř. Křečovitě jsem zaťal pěst a černý řetěz zachrastil. Nohy jsem musel mít v nepohodlné poloze pokrčené, protože se zkrátila délka mé volnosti.

Muž mi rychlým pohybem roztrhl košili. Na nic nečekal a opustil mé rty, jak se labužnicky přisál na pravou bradavku, která už tak byla naprosto ztuhlá. Přivřel jsem víčka, zhluboka jsem oddechoval. Bylo to příliš intenzivní. Nerozuměl jsem mu ani sobě. Nevěděl jsem, proč se takhle cítím… Zmatek oblboval moji mysl. Myšlenky dávno ztratily půvab a čistotu. Pokoušel jsem se alespoň nereagovat na jeho doteky, ale…

Polekaně jsem vyjekl a prudce otevřel oči. Už dávno mi stáhl kalhoty o pár centimetrů níž. Mužova ruka obepínala mou chloubu, a to mě vyděsilo. Zrychlil se mi dech. Co to dělá? Proč se mě zrovna tam dotýká? Zamrkal jsem a… znovu vykřikl, tentokrát bolestí. Přes věšen ten zmatek jsem si pořádně neuvědomoval, co mi dělá. Ale cítil jsem velký tlak v konečníku… skoro jako kdyby… kdyby do mě něco tlačil dominantní silou…

Nedokázal jsem tišit steny ani výkřiky bolesti, které se ustavičně draly skrz hrdlo. V hlavě mi křičel hlas, připadalo mi, že se mi hlava rozskočí. V srdci jsem pociťoval neuvěřitelnou tíhu zrady. Agonie mi prostupovala celým tělem. Proč mi tak ubližuje? … Bojím se… Temné okovy se mi zařezávaly do bělostné kůže kolem zápěstí, jak moc jsem rukama občas škubl. Pálilo to, jak kov dráždil zkrvavenou ránu. Slzy bolesti, zrady, využití a smutku si konečně našly cestu na povrch…

***

Ležel jsem schoulený do klubíčka v kleci a ve tmě. Slzy stále stékaly po mé tváři, nedokázal jsem je zastavit. Buch… buch… ozýval se tlukot mého zraněného srdce. Už je to dlouho, co můj pán si na mně užil a pak mě tu zanechal. Zanechal špinavého, zneužitého…

Bolelo mě celé tělo, snažil jsem se nevnímat zaschlou krev na vnitřních stranách stehen, ale… Nedokázal jsem toho muže nenávidět za to, co mi udělal… Nešlo to.

Věděl jsem, že způsobil i jinou bolest. Bolest v hrudi, kde byla pomyslná díra, která krvácela, a nešlo to zastavit, jak moc jsem se cítil zrazený. Kap, kap… další slzy padaly na polštář.

Jenže bylo úplně jedno, co si myslím nebo jak se cítím. On byl můj pán a já jeho vězeň. Tomu jsem nemohl odporovat, jinak by můj život skončil. Bylo úplně jedno, jak moc jsem ho měl kdysi rád… Teď jsem pro něho neznamenal nic něž hadrovou panenku, se kterou si hrál, a když ho omrzela, tak ji odhodil s opovržením…

Doufám, že se trochu líbila. Psal jsem ji, když jsem byla smutná, a nějak z toho pak vzniklo tohle. Budu ráda za nějaký komentář, protože jsem zvědavá na vaše názory.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vězení hadrové panenky: