OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Legenda o vlčím daru

08.02.2014 (13:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1137×

Tiché šumění větru přecházelo v šepot a nad pustinami se rozsvítil sluneční kotouč. Mraky se nad tou zemí seběhly a spustil se z nich první déšť. Tak v zemi vyrašily první rostlinky a vznikla první jezírka. Stromy se k sobě skláněly a navzájem se dotýkaly zelenými listy a bodavými jehličkami.

Ale svět se zdál příliš prázdný, celý patřil jen těm nekonečným, hlubokým lesům, nikdo jiný po něm nechodil.

A tak jednoho dne, v pustém lese, byl zanechán vlk.

Toulal se nekonečnými lesy a neměl ani žízeň ani hlad, nebylo, co by lovil. Žil zdánlivě nekonečným životem v blahu a přítmí ráje, který náležel jen jemu.

Vlk však nenacházel spokojenost, protože neměl, o co by usiloval. Jeho tesáky, drápy a síla mu byly k ničemu. Žil v blaženém tichu a pokoji, ohniska před ním ustupovala a les sám se před ním skláněl, byl to ráj, avšak pro něj nesmírně chudý. Jak se může nazývat šelmou, pokud nemá o co bojovat a jeho život není ničím ohrožen?

A tak jednoho dne ve vlkově lese byl zanechán člověk.

Od vlka se v mnohém lišil. Zprvu to byl plachý a zamlklý tvor, který kráčel po dvou nohách, a nikdy se neodvážil k vlkovi přiblížit, pohyboval se velmi podivně a vlk se divil, kdo do jeho země zavítal.

Než ho však stačil poznat, člověk se kolem sebe rozhlédl a začal obrábět pole s pomocí prvních nástrojů. Zasadil první semena a sklidil svou první úrodu. Z dřeva si postavil své obydlí a začal zacházet s ohněm.

Brzy se z člověka stal velmi zručný tvor. Měl moc nad přírodou, která byla jediným vlkovým útočištěm. Navíc netoužil poznat bytost, která se věčně skrývala ve stínech a žlutýma, zvířecíma očima pozorovala každý jeho pobyt. Člověk nehleděl na nic a na nikoho.

Vlkovi začalo jeho počínání dělat velké starosti. Místo aby se mu člověk stal přítelem, ničil jeho domov. Všude, kam šlápla lidská noha, panovaly ničivé plameny, chaos a nepořádek.

A vlk přestával být nesmrtelným.

Jak slábla síla země, i vlkův život ztrácel na síle. Věděl, že brzy ho člověk odsoudí ke konci jeho duše, proto zvedl hlavu k nebi a svou písní žádal o pomoc.

Když se jednoho dne člověk vydal do lesa, aby pokácel další strom, zabořil se do bažiny a pomalu se v ní topil. Křičel a kopal kolem sebe nohama, zatímco vlk jen tiše přihlížel s kajícným pohledem a lítostí v srdci. Nebyl stejně zlostný a nenávistný jako člověk, nemohl ho přenechat smrti. A tak ho vytáhl a v jeho stínu cítil, jak mu ubývají síly. Znovu však nezaprosil, věděl, že ani tentokrát by člověka nenechal zemřít, protože jeho svědomí je příliš čisté.

Přišel den, ten poslední vlkův den na světě.

Člověk se k němu konečně odhodlal přiblížit se zamyšleným pohledem na tváři a vlk se rozhodl. Dá tomu tvorovi ještě jednu šanci, aby na tomto světě vydržel o něco déle než on a vládl mu s čistější duší než nyní.

Vlk svou vlastní duši rozdělil na dvě poloviny. První byla smrtelná v podobě zvířete bez myšlení, které ovládaly pouze instinkty. Ale ta druhá byla nesmrtelná v podobě rozumu, jasu a třpytu dobré duše. Právě tu část štědře daroval člověku, který ho sám přivedl k smrti. Doufal, že člověka tak zbaví jeho zaslepené krutosti.

Od té doby v sobě každý z nás nosí kousek vlka, který rozdělil svou duši.

Otázkou však zůstává, zda vlk nečinil marně…

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Legenda o vlčím daru: