OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Hlas temnoty

10.05.2013 (12:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1217×

Svět zachvátil strach... Po světě se šíří hrůza... Temné přízraky přicházejí... přicházejí... přicházejí... už přicházejí...

Tato sudba obletěla svět, někteří ji brali jako výmysl, někteří se jí nijak nezatěžovali a některým se v očích značil nevyslovitelný strach...

Za pár let se, ale sudba vyplnila. Svět se změnil na temné místo bez radosti, všichni prchali, ale před temnými tvory uniknout nelze. Tak tedy ti, co v sobě měli alespoň špetičku odvahy, hledali způsob, jak to zlo zapudit. Nakonec zjistili, že jenom oheň přízraky vrátí zpátky do pekla a vypudí z povrchu zemského ohněm, ale při každém upálení lidé nepociťovali úlevu, ale čím dál tím větší strach.

Stach se obrátil v šílenství, a tak, i když věchny přízraky, všechno zlo, bylo zničeno, lidé nejásali, nevěřili, že je konec a vyděli zlo i tam, kde nebylo, a tak upalovali i nevinné lidi.

***

Jmenuji se Anastasia, ale říkají mi Anie (Ený). Je mi patnáct let. Moji sestru upálili za čarodějnictví, i když byla nevinná, bratr, matka a otec zemřeli při útoku zla. Jsem sama. Proti všem. Chtějí upálit i mě, prý jsem na člověka, až moc krásná. Matka vždycky říkala, že krása je dar, ale pro mě se sestrou to bylo a je prokletím.

Dál a dál prchám tmavým lesem, ale cítím, že mě už dohánějí, nohy mi ochabují, pouští se do mě mráz, ale vím, že musím běžet dál. Připadám si jako nějaká lovná zvěř.

„Ááá,“ vypísknu, už cítím jak mi selhávají nohy. Padám na studenou zem. To je konec. Ti blázniví lidé mě už chytli a je to tady, už lapili zvíře do sítí. Teď mě odvedou a zavřou do kopky a za rozbřesku upálí jako čarodějnici.

Snažím se otevřít oči, ale víčka mám jako z kamene, cítím pouze chlad a kapání vody. Povede se mi oči otevřít, ale jsem na tom stejně, jako kdybych je měla stále zavřené, všude je tma, zima, cítím vlhkost. Jsem zavřená. Za pár hodin budu hořet na hranici, možná, že už za pár vteřin. Pálí mě oči. Uvědomím si, že pláču. „No, tak Anie, nebuď srab, všechno dobře dopadne...“ šeptám si sama do tmy, ale napomáhá to, protože vím, že ať tohle dopadne jakkoliv, tak dobře ne. Dobře určitě ne.

Slyším kroky, zajíknu se a co nejvíc se přitisknu na chladnou zeď mého vězení. Ani nedutám. Kroky se přibližují. Po tváři mi kanou stále nové a nové slzy. Ne, nebudu brečet, nebudu brečet před těmi, kteří mě břečet chtějí vidět. Celá se třesu. Cítím jen tlukot svého srdce a ty hrozivé kroky. Nemůžu se přinutit přetrhnout ten potok slz. Celé tělo se mi svírá. Pak kroky utichnou a začně řinčet řetěz. Chytí mě a odvlečou jako sele na porážku, a pak mě síla opustí, vědomí mě opustí.

Znovu se snažím otevřít oči, jsem celá mokrá, určitě mě tak chtěli probrat, ale pro jistotu mě ještě pořádně profackují. Vedou mě na slunce a přivazují ke kůlu, jsem celá ztuhlá a nedokážu vnímat nic, ani provaz zařezávající se mi do těla. Lidé něco křičí a byli... zuřiví... Cítila se tak i má sestra, když jí měli brát život, když ji měli upalovat, když její tělo měli měnit na popel? Teď si přeji jen jediné, brzký bezbolestný konec...

Lidé křičí čím dál hlasitěji, chtějí, aby mě už upálili, abych se vrátila do pekla. Už nesou pochodně. Nedokážu se ani pohnout. Jsem jakoby v tranzu. Už zapalují hromadu. Začíná hustě pršet. Slyším, jak chladné kapky dopadají na rozpálené dřevo, jak to syčí. Jako souboj dvou hadů. Nic mě nezachrání. Zemřu.

Pořád slyším jen syčení hadů. Doufám, že tak i skončím, tak že uslyším jenom sykot. Po asi milionu let se oheň pořádně rozhoří. Je blízko. A silný. Ani silný liják ho nezastaví. Chce se najíst. Chce aby jeho plameny olizovaly moje zuhelnatělé kosti.

Všude je šílené horko. Začnu se zoufale svíjet. Chci se nadechnout a uklidnit, ale vdechuji jenom jedovatý kouř. Moje mysl upadá. Hroutí se. Hořím... hořím... hořím...

Ale tohle není konec. Slyším zuřivé zapraskání. Kůl se hroutí. Provazy jsou spálené a praskají. Lidé prchají, oheň zapálil víc než měl a celá náves hoří. Jsem volná, ale po celém těle cítím jenom bolest. Nemůžu se ani pohnout. Nemám sílu ani chuť utíkat, jen ležet a usnout. Už mi je jedno, jestli uhořím.

Něčí paže mě zvedají ze země. Vidím nějakou tvář, ale ktvůli silnému kouři si ji nemohu pořádně prohlédnout. Ne! Nechte mě tady v klidu zemřít! Ale nemám sílu to zakřičet. Padám. Moje mysl padá. Doopravdy padá. Konečne smrt. Konečně moje osvobození.

Otevírám oči, všechno mě bolí, cítím bylinky a lesní chlad. Chlad ruší plápolání ohně. Ohně! Trhnu s sebou. Ne, oheň, už ne! Brblám si sama pro sebe. Někdo mi pokládá něco jemného a studeného na tvář, je to něčí ruka. Vidím tvář, tu tvář znám! Je to tvář poustevnice Teresy, usmívá se na mě. Její syn Alan, sedí u ohně a hřeje si u něj ruce. To byla ta tvář, která mě zachránila.

Teresa mě uzdravila, ale všechny rány se nikdy nezacelily. Dala mi nový domov, ale nikde jsem nebyla v bezpečí, před bláznivými lidmi. Má tvář, už sice nebyla, ani za mák hezká, spíš ohavná, ale za čím vším ti ubozí blázni nevidí hrozbu? Já jsem měla štěstí, ale co ti další, co jsou odsouzeni zemřít upálením, kdo jim pomůže? Vím jen toto: Nikdy nezapomenu doufat, nikdy nezapomenu věřit a nikdy, ale vůbec nikdy nepodlehnu strachu. Nikdy se nenechám vést Hlasem temnoty.

Děkuji, že jste se prokousali, až sem. :D

Tuhle povídku bych chtěla věnovat své kamarádce Aničce k jejím narozkám. :)

Jinak doufám, že se Vám Hlas temnoty, alespoň trochu líbil a ponecháte nějaký ten koment.

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hlas temnoty: