Tak moc jsem se těšil! Neměl jsem nejmenší ponětí, že by se to mohlo stát. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas zpět a zabránit mu v tom.
Jednodílný příběh napsaný podle skutečné události.
23.12.2011 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 50× • zobrazeno 2162×
Byl den před Vánocemi. Nesněžilo, jen mrzlo a foukal studený vítr. Chodil jsem po obchodech, prohraboval se kupami oblečení, prohlížel si různé maličkosti, když mě upoutal roztomilý přívěšek na klíče ve tvaru srdce. Ihned mi to připomnělo Toma. Samovolně jsem se usmál a koupil ho. Věděl jsem, že bude mít radost.
Všude byly spousty lidí, dokonce i na místech, kde bych je nečekal. Tak například v jedné zapadlé pizzerii, kde dělali tu nejlepší pizzu na světě – když nepočítám Itálii. Objednal jsem si šunkovou s ananasem, rajčaty a bez hub, posadil se na vyvýšenou stoličku u barového pultu a sledoval, jak milá malá paní připravuje Tomovo nejoblíbenější jídlo. Trvalo to asi půl hodiny, ale já jsem si rád počkal, načež jsem zaplatil, vzal si velkou krabici a radostně odcházel.
Těšil jsem se. Už jenom pár minut a budu se svým klukem. Dáme si dárky, sníme pizzu, připijeme si colou a... no, kdo ví, co bude potom, skousl jsem si rozpačitě a natěšeně spodní ret. Fantazii jsem nedokázal umlčet ani vypnout, a proto jsem, když jsem stanul před vchodovými dveřmi a jal se lovit klíče z batohu, měl pocit, že až ho uvidím, okamžitě ho svalím na postel a minimálně do dalšího dne ho z ní prostě nepustím.
Ruce se mi trochu chvěly potlačovaným vzrušením, ale přesto jsem zvládl odemknout. Čekal mě už jen výstup po schodech do čtvrtého patra. Zasténal jsem. Občas jsem svou... hm... potřebu fyzické lásky nedokázal příliš krotit.
Přede dveřmi do jeho bytu jsem se zastavil, abych se vydýchal, protože přijít dovnitř schvácený a lapající po dechu jsem nechtěl, přestože jemu by to nevadilo. Mně ovšem ano.
Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl mobil a zkontroloval, jestli nemám rozmazanou tužku kolem očí. Pak jsem si prohrábl vlasy, pečlivě je všechny narovnal na své místo a vešel dovnitř.
S úsměvem plným očekávání jsem si zul boty a nakoukl do obývacího pokoje – nikdo. Zmateně jsem povytáhl obočí. V jeho pokoji svítila lampička, notebook na stole byl zapnutý. Koupelna byla prázdná. Ložnice rodičů taky. Ani na záchodě nebyl. Zamračil jsem se. Radost mě pomalu opouštěla. Tohle se mi nelíbilo. Vždyť věděl, že přijdu! A říkal, že se moc těší!
Znovu jsem proběhl celý byt. Nenašel jsem ho. Ani ve skříních, ani v šatně. Díval jsem se všude.
A pak mě začala zaplavovat panika. Zkontroloval jsem nože – bylo jich sedm, takže tu žádný nechyběl. Částečně se mi ulevilo, ale co když... zavrtěl jsem hlavou. Vešel jsem do jeho pokoje a sedl si na židli. Třeba jen šel ven něco... koupit? napadlo mě. Zadíval jsem se na monitor a zalapal po dechu. Uprostřed naprosto prázdné černé plochy byl soubor s názvem Pro Nata.
Ne. Ne, ne, ne! Okamžitě mě napadlo snad tisíc variant toho, co mohlo být v poznámkovém bloku napsáno. Ale na to, co jsem tam našel, jsem připravený nebyl.
Už to... nevydržím. Nedokážu to dál snášet. Prostě to nejde. Je toho moc. Příliš. Promiň mi to, Nate. Miluju tě a pořád budu. Přes to všechno, co se stane, jsem tě vždycky miloval. Když už ale nemůžu žít já, žij alespoň ty. Prosím, Nate... Veřím, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat víc než já, někoho lepšího, kdo ti dá všechno, co k životu potřebuješ, kdo ti pomůže zvládat problémy s rodinou.
Vytřeštěně jsem zíral na malá písmenka. Po tvářích mi tekly proudy slz. Ne, ne, ty pitomče, Tome, prosím! Tohle... nemůže být pravda, prolétlo mi hlavou. Ale dopis pokračoval.
Chtěl bych ti toho tolik říct – jak moc pro mě znamenáš –, ale nedokážu to. Jsi pro mě mnohem víc než kamarád nebo můj kluk, mnohem, mnohem víc.
Netrap se kvůli mě už, prosím tě. Doufám, že ti to tímhle alespoň trochu ulehčím. Už delší dobu si všímám, že zvládáš hůř a hůř, a vím, že je to kvůli mně a mým problémům, které tě trápí. A to už taky nedokážu dál snášet. Nechtěl jsem ti ublížit Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, lásko moje.
Já vím, že to zvládneš. Jsi mnohem silnější a vytrvalejší než já jsem kdy byl. Najdi si kamarády, nového kluka. Pomůže ti zapomenout.
Miluju tě.
Tom.
Plopukl jsem v hysterický pláč, svezl se na zem, nedokázal vnímat nic jiného než tu bolest – bolest, která mě sžírala zevnitř, to vědomí, že Tom je pryč a já jsem sám.
A pak jsem to uslyšel. K mým uším dolehly sirény. Policie? Sanitka?
Mátožně jsem vstal a doklopýtal k oknu. Až teď jsem si všiml, že bylo celou tu dobu otevřené. Vyklonil jsem se. A znovu se mi podlomila kolena. Ležel přímo pode mnou, na chodníku, obklopen lidmi, v kaluži krve. Bezpochyby mrtvý.
Zachytil jsem se parapetu. Dokázal jsem vnímat jen jeho nehybné tělo. Vyklonil jsem se víc. Začal jsem přepadávat. Bylo mi to jedno. Byl mrtvý. Neměl jsem už pro co žít.
Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek 23. 12. 2010:
Bene: Děkuju.
LoveRain: Pardon.
SaDiablo: Děkuju za názor. Toho "sls" jsem si vůbec nevšiml, ale opravím to.
Ale tys očividně dolů nespadl, jinak bys to sem nevložil a nikdy nenapsal. Proto ten konec mohl dopadnout jinak, lépe. Začátek se mi líbil, dobře jsi popisoval a bylo vidět, že tomu chceš vnuknout život, který pomalu bude vyprchávat... Ale spíše se mi zdálo, že čím více se blížil konec, tím jsi to dělal zvrhlejší, teatrálnější... Té lásce pořád věřím, budu, protože je zřejmě pravdivá, a zároveň chápu, že jsi nechtěl vykreslovat nic jinak, do toho já nevidím, ani se nepokouším, ale také vím, že smrt bolí, jako většina jsem to i já zažila, tudíž se do toho zpět dokážu snadno vcítit.
Ale když už, pozor alespoň na určité výrazy, co si pamatuju, byly proudy /sls/.
Toť ode mě asi vše, víc k tomu nemám. S mým názorem na sebevraždy bys stejně nic neudělal, a jelikož je před Vánoci, zůstávám u komentáře s chladnou hlavou.
Jojo, přesně tak jsem to myslela. Jen pozor na ty chybky - u "proudů sls" jsem se málem utopila v kafi 
Povídka je krásná, ale smutná. A oto víc mě mrzí, že je pravdivá. Vím jak ti je, taky jsem něco podobného zažila a furt se z toho nemůžu uplně dostat. Smrt milovaného člověka bolí. Přeju hodně štěstí a hodně síly. A abych nezapomněla. jsi talent. :) Moc ráda se od tebe přečtu další povídky. :)
LoveRain: Děkuju za chválu. :) Jsem moc rád, že se ti líbí, jak píšu. :) Chápu, jak jsi to myslela. Ten pocit, že tohle se skutečně DĚJE, ne že to je vymyšlený příběh. Pochopil jsem správně? Ještě jednou děkuju. :)
Osobně bych řekla, že formu tahle jednorázovka měla - prostě jsi to popsal tak, jak jsi to cítil. Emotivně, realisticky. Emočně to byl vážně hodně silný text. Reálné příběhy, jak bych to vyjádřila, aby to nevyznělo divně... no tak nějak mají svoje kouzlo. Ze je situace založená na skutečnosti dává povídce jiný rozměr, jestli mi rozumíš, jak to myslím. Život občas dokáže pěkně srazit na kolena.
Jinak se přiznám, povídku jsem četla dvakrát. Dnes jsem byla schopná vidět i ty emoce a podívat se na ni i z jiného úhlu pohledu, včera ve mně zanechala spousty otázek. Co se týče tvého stylu, tak se mi líbí, jak jdeš k věci, je takový sympaticky přímý. A i když jsem narazila na pár menších chybiček, které se kvůli obsahu daly docela dobře přehlédnout, určitě si od tebe ještě něco ráda přečtu
Jop balíček... (Jsem nemocná) 
imaginárně příjmám a děkuju
PS: Nemáš zač, jsi vážně talent 
superduper12: Děkuju moc. :3 Takovou podporu jsem skutečně nečekal...
LiliDarknight: Taky si myslím. Jenže... někdo to bohužel zažije. :/ Děkuju za kladné hodnocení. :)
TheKatherine: Balíček? Celej balíček? No... mám jich tu plnou poličku, :) takže ti jeden imaginárně vracím, Kath, a děkuji.
Safira: Posílám velké, obrovské dík. :3
Naprosto souhlasím s LilliDarknight. Je to krásně upřímný a strašně mě mrzí, že si tohle musel někdo zažít. Bylo tam neskutečně moc emocí. Nate dlužíš mi balíček kapesníčků 
Klaním se až k zemi 
Ako to už býva, reagovala som na búrlivú debatu, ktorú som si všimla v Administrácii. A rozhodne neľutujem.
Táto poviedka ma proste dostala a nielen tým, že je zo skutočného života, ale najmä širokou škálou emócií. Najviac ma však prekvapila tá skutočnosť - nič si neprikrášlil a proste to podal tak, ako to je. Kruto a úprimne, presne tak, ako sa k nám správa sám život. Dokonca sa ti podarilo ma rozplakať, čo sa podarí len málokomu a máločomu, pretože ja plakať neviem. Krásne smutný príbeh. Jediné, čo mi prekážalo, bolo to, že je to skutočné. Nikto by nemal toto zažívať. Naozaj nikto.
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!