OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 2

18.11.2015 (12:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1609×

2. kapitola

~Harry~

Jen co jsem se ujistil, že nevypadám jak po pokusném útoku masového vraha, vyšel jsem ze záchodů.

Utíral jsem se všude, kde to po mém bývalém zkrvaveném obličeji šlo, a i když šla většina krve umýt, držel jsem si kapesník u nosu, protože jsem nabyl podezření, že zdaleka ta dávka mé nuly negativní, která se mi z něho řinula, nestačila.

Malfoy asi posiloval, protože takovou ránu by nedal ani Hagrid, pomyslel jsem si, když jsem se chodbami proplétal k hlavnímu sálu.

Cestou jsem si také slíbil, že si ten zlomený nos později nechám radši vyléčit tím odporným, ale zázračným sajrajtem od madame Pomfreyové.

Do sálu jsem došel s obvyklým menším zpožděním, ovšem ještě před prváčky.

„Kde jsi byl? A co se ti stalo s nosem?“ vyhrkla na mě hned Hermiona a já si místo odpovědi obrátil stranu kapesníku.

„Nech ho dejchat,“ bránil mě Ron. „Jsi v pohodě?“

„Jo, celkem.“

„Ne, není, má ho zlomenej. Musí na ošetřovnu.“

„Zajdu tam pak.“

„Harry-“

„Co jsem zmeškal?“ zeptal jsem se rychle, abych se k tomu nevracel.

„Jen každoroční dlouhý a působivý proslov ředitele,“ zdůraznil slovo působivý Ron. „A moudrý klobouk a prváčci přijdou za chvíli. Letos to asi obrátili,“ dodal s pokrčenými rameny a pustil se do želé.

Hermiona ho sledovala s velkou dávkou znechucení a s Ginny se otočily raději na druhou stranu.

V tu chvíli se otevřely dveře do hlavního sálu a udivení prváčci vyšli dovnitř v čele s McGonagalovou uličkou mezi stoly. Všichni se museli usmívat nad jejich vykulenými výrazy, jako tenkrát, když přišli do Velké síně poprvé.

Ron se právě začal chechtat nad jedním klukem, co si málem šlápl na svůj plášť, jak se díval na všechny světové strany, když se od nejvzdálenějších stolů od dveří ozýval ruch a dost hlasitý šepot.

„Co se tam děje?“ zeptal jsem se, protože jsem se nechtěl otáčet.

„Nevím, asi - ty kráso,“ hvízdl Ron a uznale se zadíval na někoho, kdo šel za mnou. „Hele, Harry, Harry, čum!“

Sice jsem neměl zlomený krční obratel, ale trvalo mi chvíli, než jsem se otočil na toho, kdo se stal středem pozornosti celého sálu.

Brunetka s vlasy rovnými po lopatky, novým, elegantně čistým pláštěm, s tváří, která by dokázala zvítezit v souteži o tu nejvíc sexy čarodějku, se smyslnými rty, se na nás podívala zelenýma zářícíma očima a já myslel, že jsem doslova umřel.

Úplně jsem zapomněl, že mám z nosu krvavou šišku a rozhodně i modřiny na tváři, dal jsem si pryč kapesník a pootevřel pusu. To Ronovi kapala doslova slina.

Ta nádherná holka, co rozhodně nemohla být prvačka, ale v našem věku, pohodila vlasy a všichni kluci v okruhu deseti metrů jen vzdychli. My s Ronem se s radostí přidali.

Přejela po nás pohledem, koutky úst rozšířila do úsměvu a mrkla svými dlouhými řasami. Dívali jsme se za ní oba úplně fascinovaně a rozhodně nebyli jediný.

„Tak tohle je něco,“ pronesl Ron a každé slovo pomalu a důrazně vyslovil.

Hermiona se zmohla jen na to, aby ho praštila těžkou bichlí - kterou měla neustále u sebe - po rameni a naštvaně se dívala jinam, jen ne za ní. „Rozhodně ne. Takovéhle holky se nehodí do Bradavic.“

„Jdi se vycpat, Hermiono,“ reagoval Ron, ale neustále zíral na záplavu dlouhých tmavě hnědých vlasů, které se nádherně lesky ve světle stropních svíček.

Další ráně se nevyhnul.

„Nebelvír!“

„Jo!!!“ ozývaly se z nebelvírského stolu vítězné výkřiky. Všichni kluci si okamžitě začali plácat a stahovat obličeje ve vítězné grimasy.

Holky se tvářily, jako by se měly všechny hromadně jít vyzvracet na záchod.

A ostatní stoly? V pohlaví přesně naopak. S tím rozdílem, že ta pánská část nechtěla zvracet, ale brečet.

Ron zaťal ruce v pěst a vítězně s nima máchnul. Já jsem se jen zasmál a sledoval Sophii, jak jsme zjistili její jméno, jak si sedá na volené místo mezi prváčky, kteří k ní vzhlíželi spíš jako k mámě, než ke spolužačce.

Nejbližší starší kluci se k ní naklonili a okamžitě jí začali nabízet všechny různé bradavické pochoutky - jakmile vyhladovělý profesorský sbor s ředitelem v čele vyhlásili konečně čas večeře. Sophie si s radostí, ale také pobaveným výrazem vzala od jednoho blonďáka - třeťáka veku s dýňovou paštičkou a skromně se usmála.

„Tak tohle je budoucí královna školy,“ reagoval na to Neville a s pohledem upřeným na novou spolužačku namáhavě polkl. Lenka, která seděla hned naproti němu, se snažila udržet svůj obvykle nevinný usměvavý výraz, ale ani tentokrát se jí to nepodařilo.

Zaslechli jsme nádherný zvonivý smích a automaticky se otočili na novou dívku.

„Sophie,“ převaloval jsem si potichu její jméno na jazyku.

„Co?“ zeptala se mě Hermiona a podle jejího výrazu to musela slyšet.

„Nic,“ usmál jsem se a pokrčil rameny.

Zadíval jsem se na talíř před sebou a na smějící se novou Nebelvíraňku. Jako by vycítila můj pohled, podívala se mým směrem a doslova mě sváděla a hypnotizovala očima. Ucukl jsem stydlivě pohledem a už se radši jejím směrem nedíval.

Bál jsem se, že bych se v zeleném háji očí ztratil úplně.

~Sophie~

„Už nikdy, už nikdy,“ brblala a opakovala jsem si pro sebe, když jsem procházela tmavými bradavickými chodbami z večeře.

Všichni se okamžitě vrhli na vybalování, povídání si, co bylo o prázdninách a kdo se změnil a tak, ale pro mě to byly zbytečné klevety. Neměla jsem zájem se seznámit s někým novým ani starým a už vůbec ne si povídat o tak nudných věcech. Můj život se točil zkrátka kolem jiných záležitostí.

Mé dunivé kroky se ozývaly prázdnými chodbami dost strašidelně, ale mně by to bylo jedno - naopak, cítila jsem se líp. Jediné, z čeho jsem měla nesmírnou radost za tenhle pro mě dost nudný den, byly výrazy těch pitomců u večeře. Zrzavému blbečkovi kapala z pusy slina a Potterovi tekla krvavá nudle. Za tohle jsem musela Draca pochválit.

Ne, žádné chválení, míchá se ti do práce, Sophie! okřikla jsem se. Co ho to vlastně vůbec napadlo, toho pitomce? Není to snad má práce a on má jen dělat nenápadnou kulisu?

A ta mudlovská šmejdka s Weasleyovic naivkou, tou - jakže se jmenovala? - jo, Ginneva nebo Ginny, jak jí říkají, ty se tvářily, jak kdyby měly uklízet hromadně všechny záchody ve škole.

Uchechtla jsem se. Tahle škola byla přeci jen jedna velká sranda.

Právě jsem zabočovala za roh, až jsem málem tu blonďatou zmijozelskou kštiči přehlídla.

„Sakra, Malfoyi!“

„Grantová, čemu se zase chechtáš?“ ušklíbl se a ležérně se opřel o stěnu.

Popadla jsem ho u krku za plášť a odtáhla jsem ho za roh. „Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš? Proč mě pořád sleduješ?“

„Já že tě sleduju?“ neskrýval údiv, ale nebyl daleko k tomu, aby se zazubil. „Tak to sis mě asi s někým spletla, nebelvírská svůdkyně.“

Málem jsem se skácela na zem smíchy. „Co, prosím? Nebelvírská svůdkyně? Prosím tě, Malfoyi, ty jsi vážně tupec. Řeči ostatních nelhaly.“

„A tak to jsou asi tupci všichni, protože tu přezdívku jsem ti nedal já, ale celá škola. Touží po tobě polovina školy, Grantová. Zítra to možná budou tři čtvrtiny.“

„Jasně,“ zasmála jsem se ironicky. „Nakonec svedu i Filche a dáme si trojku s paní Norrisovou, že? Ne, vážně, zklidni se.“

Pokrčil rameny. „Jak chceš, ale pak se mě neptej, co tu dělám na chodbě.“

„Ptám se tě, protože jeden problém za dnešek stačil.“

„Myslíš Pottera?“ zaculil se. „Snad už ho nezačínáš bránit. Mám pocit, že krvavé nudle bude smrkat ještě hodně dlouho.“

„Idiote,“ praštila jsem ho pěstí do ramene, ale zjevně ne takovou ránou, protože se usmíval. „Potter je můj, Malfoyi. Otec dal ten úkol mně a rozhodně se nezmiňoval o blonďatém pitomci, co si občas zahraje na velkého frajera a zbije mou kořist. Chovej se trochu jako chlap a ne jako zbabělec.“

„Tomu říkáš zbabělec, když tajně poslouchá zakrytý neviditelným pláštěm rozhovor s mými kamarády?“

„Ty máš kamarády?“ zasmála jsem se mu posměšně a on mě probodl vražedným pohledem.

„A ty si myslíš, že celou akci zvládneš sama? Holkám by se neměla dávat špinavá práce.“

„Můj otec je přesvědčený, že to zvládnu,“ zdůraznila jsem. „A pokud si Pán zla myslí, že jsem toho úkolu hodna, zjevně by to tak špatný konec mít nemělo, co?“

Přimhouřil oči a pokrčil rameny. „Jestli budeš chtít pomoc, jsem tu pro tebe.“

„Ne, díky, už předem odmítám.“

Chystala jsem se odejít a nechat ho, ať si jde prudit někoho jiného, ale zdálo se, že se mnou ještě nedopovídal.

„A na nic jiného se mě nezeptáš? Jen: ‚Sakra, Malfoyi, co tady děláš, proč mě pořád sleduješ?‘ Tomu ty říkáš rozhovor, Sophie?“

Zastavila jsem se uprostřed pohybu a v naprosté - mně celkem neznámé rychlosti - se otočila a zapíchla ukazováček do jeho hrudníku, přimáčkla ho na stěnu a namířila na něj druhou rukou hůlku.

„Tak podívej se, Malfoyi, ty mi nebudeš říkat Sophie, protože Zmijáci prostě křestními neoslovují a protože se neznáme. Nikdy jsme se na téhle škole neviděli a nic spolu nemáme společného. Za druhý: přestaneš se mi plést do věcí, do kterých tobě zdaleka nic není - čili do Pottera a jeho partičky. To já si udělám sama. A za třetí: přestaneš mě sledovat na každém kroku a dávat najevo, že vůbec víš, jak se jmenuju. Je ti to už jasný?“

Malfoy byl občas celkem zbabělec, ale v některých případech se tak jen dokázal tvářit. Teď byla zrovna chvíle, kdy stáhl obličej hrůzou, ale koutky úst mu cukaly v úsměv a očima se snažil vpít do těch mých.

„Ty jsi sakra úžasná baba, Sophie Grantová,“ pronesl Malfoy po chvilce už s úsměvem na rtech.

Napřáhla jsem ruku, že ho pořádně praštím, ale skrčil se a chytil mě za ni. „Hej, no tak, klid. Složil jsem ti kompliment, Grantová. Měla by ses naučit etiketu.“

„A ty,“ zasyčela jsem mu těsně u obličeje, „ty by ses měl naučit vážit si vlastního ubohého života, abys byl na mě vždy připravený, než vyřknu z hůlky avada kedavra a prozradím ti, že na Pottera určitě mířit nebude.“

„Klid. Podívej. Jsme stejný.“ Opatrně rozhrnul plášť a ukázal mi zápěstí se znamením Zla. „Vidíš?“

„Schovej to,“ nařídila jsem mu a pro jistotu odstrčila jeho ruku. „My máme společný leda tak vzduch, který dýcháme, a možná se i postarám o to, aby i ten nebyl společný, rozumíš?“

„Jsem zvědavý, jak to uděláš,“ ušklíbl se ironicky a já už se znovu napřahovala.

„Počkej! Adriane-“

Byla jsem centimetr od jeho tváře, ale automaticky jsem se zastavila. „Co je s ní?“ Uvědomila jsem si, že i hlas se mi přepnul do modulu: starost o dceru.

„Nic,“ udělal na mě roztomilý ksichtík, ale já ho stiskla u hrudníku za plášť ještě víc.

„Jak nic?!“

„Ehm, ehm, slečno Grantová, pane Malfoyi, děje se něco?“

Typický hlas bez tónu a s jediným nádechem arogantní emoce bych dokázala rozpoznat i v rakvi. Otočila jsem se na bledou znuděnou tvář zvýrazněnou uhlově černými mastnými vlasy a oči.

„Snape, když dovolíš-“

„Profesore Snape, slečno Grantová.“

„Profesore Snape,“ probodla jsem ho pohledem. „Kdybyste vydržel chviličku.“

„Potřebuji s vámi mluvit,“ prolétl s ušklíbnutím mezi námi očima. „Ihned,“ dodal.

„Jasně,“ zakývala jsem otráveně hlavou. „Hned. Malfoyi, co je s mou dcerou? Co je s Adriane?“

„Je v pořádku,“ protočil oči. „Co by jí mělo být?“

„Je jí teprve několik měsíců a já nebyla od ní pryč dýl než jeden den. Jak myslíš, že beze mě zvládne být celý rok? Já sotva budu dostávat nějaký hlášení o jejím stavu, tak proto se ptám tebe - jejího otce.“

„Ale, najednou tu máme další společnou věc-“

Jeho uculený ksicht konečně schytal dlouhou slibovanou ránou pěstí ještě před tím, než mě odtáhl z Malfoyova dosahu Snape.

„Co jste si myslela, že si tím pomůžete?“

Mlčela jsem, zatímco Snape kráčel vedle mě, aby mě doprovodil zpátky k nebelvírské části hradu. Naše kroky duněly ještě víc a zdálo se, že je ještě větší tma. Třásla jsem se, ale nevěděla jsem, jestli jen strachy, nebo i zimou. Září vás může v těchto končinách ne vždy příjemně překvapit.

„A proč jste byla zrovna u Zmijozelu?“

Svírala jsem ruce v pěsti a dál mlčela.

„Odpovíte mi, Grantová?!“

„Jak myslíte, že můžu tyhle části hradu znát, když jsem tu v životě nebyla? Nikdo mi, sakra, neukázal, kde mám postel,“ odsekla jsem mu jedovatě.

Zasmušil se a s typickým Snapeovským ušklíbnutím dodal: „Potter snad mohl, ne?“

„Ten do dívčí části nesmí.“

„To je sice pravda, ale k Nebelvíru vás doprovodit mohl.“

„Potter? Sotva se na mě u večeře podíval. Byl zaneprázdněný svým nosánkem,“ ušklíbla jsem se pro změnu já. „Navíc myslíte, že jde, aby po jednom dni se mohl ke mně dost přiblížit?“ povytáhla jsem obočí a v očekávání odpovědi se podívala na Snapea.

Oplatil mi pohled a znovu se ušklíbl. „Vy budete vědět, jak na to.“

Odfrkla jsem si, ale už na jeho větu neodpověděla, místo toho se zeptala: „A proč najednou takové formality, Severusi?“

Ztuhnul. „Protože jsme v Bradavicích a úkol je snad jasný, Grantová.“

„No jasně, přiznej se, že se bojíš,“ popichovala jsem ho. „Vsadím se, že mě neoslovíš pravým jménem.“

Podíval se na mě, ale nezastavili jsme se v pochodu. Na čele se mu udělala menší vráska z toho, jak přemýšlel. „Ne, neoslovím.“

„Srabe.“

„Riddle. Sophie Riddle,“ vypadlo z něj po chvíli potichu.

„Hm,“ kývla jsem uznale. „Profesor Snape je rebel. Právě vyslovil jméno dcery Temného čaroděje.“

Znovu sebou cuknul, tentokrát se zastavil a otočil mě proti sobě, až byl pár centimetrů od mé tváře. Polila mě hrůza i překvapení najednou.

„Tak aby bylo jasno, v bradavické škole mi nebudeš tykat a říkat mi "Severusi". Pro všechny jsem tu obávaný a respektovaný profesor Snape. Stejně jako já nebudu dávat najevo, že tě znám. Jsi jen jedna z dalších studentek. Nic jiného.“

„Jedna z dalších studentek, která tu má nějaký důležitý úkol,“ připomněla jsem mu.

Zdálo se mi právě, že profesor Snape obrátil oči v sloup?

Snape znovu vykročil vpřed, takže jsem dobíhala za ním. „A co ta tvoje pověstná ochrana?“

Zahnuli jsme za roh.

„Ta platí,“ ztišil hlas a znovu se nade mnou naklonil. „Ale žádám tě, aby ses přestala stýkat s Malfoyem a řešila cokoliv, co nesouvisí s tebou. Ať si Pottera pro mě za mě zabije, pokud bude chtít. Alespoň budeš mít práci odbytou.“

„Myslíš, že toužím se s ním vídat?“ ušklíbla jsem se a zároveň se zatvářila znechuceně. „Malfoye vždy vidím tak ráda, jako trolly ve sklepení. A Pottera nezabije on, ale já. Klidně mu to vyřiď.“

Otočila jsem se, protože jsem vycítila, že obraz na konci chodby je vstup do Nebelvíru.

„Jo, a,“ zastavila jsem se a podívala se na znuděného Severuse, „díky za doprovod, profesore.“

Vykročila jsem směrem ke koleji, která se měla stát mým domovem na celý rok. Nebo především do doby, než zabiju Pottera.

Tak, je tu další část z "pobytu" Sophie v Bradavicích. S Elizou jsme moc rády, že nám dáváte takové krásné ohlasy, jsme za ně obě vděčné, děkujeme :) Jen bychom ráda dodala a zopakovala to, co napsala do komentáře Eliza ještě pod minulou kapitolu, abyste neměli nějaké nesrovnalosti...

• Sophie s Malfoyem nejsou manželé, pouze mají spolu dceru - a jak se to všechno stalo? To si počkejte v rámci příběhu, ještě bude o tom určitě řeč, slibujeme. A vzájemně se taky "nesnáší", což ani nenabízí teorii chození. Uznávám, že ten jejich vztah je docela komplikovaný, ale snad to v průběhu vývoje příběhu nebude tolik vadit ;)
• Sophie je šestnáct let (slaví zhruba narozeniny v květnu, ale na měsíci v povídce tolik nezáleží). V čerstvých patnácti právě otěhotněla a v únoru se narodila Adriane, které je tedy přibližně sedm měsíců. Tak jsme to alespoň počítaly a doufáme, že to vychází.

Kdybyste měli kdokoliv ještě jakýkoliv dotaz, neváhejte se v komentáři zeptat, za každý ohlas, dotaz, poznámky jsme moc rády :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 2: