OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 19

15.02.2016 (10:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1629×

19. kapitola

McGonagalová mě odvedla do Brumbálovy pracovny, což mi přišlo trochu komické. Ale na humory teď nebyl nejlepší čas. Dobře jsem si uvědomovala, v jaké jsem kaši. Kruci, jak horší to ještě může být? Jsem podezřelá z vraždy ředitele Bradavic. Pořád se mi to zdálo jako špatný vtip.

Minerva vypadala dost nervózně, když mi pokynula, abych se posadila. V místnosti jsme byly jen my dvě. Napadlo mě, jestli se nebojí, že ji budu chtít zabít taky. A že mě to, z čirého zoufalství, skutečně napadlo. Stačilo by vytasit hůlku dřív než ona, odmávnout ji zeleným světlem a pak se nepozorovaně vytratit, jak nejrychleji by to bylo možné. Tenhle plán by za sebou určitě nechal dost těl. Byl to přesně ten plán, který by mi poradil otec.

Divila jsem se, že už tu nepřešlapuje někdo z Ministerstva nebo minimálně půlka profesorského sboru, ale pomalu mi docházelo proč. Tohle nikdo nečekal. Brumbál byl jako skála v příboji, nikdo nikdy nepředpokládal ani v nejdivočejších snech, že to skončí takhle. Že by ho zabil student.

Naneštěstí měli špatného studenta.

„Paní profesorko, já to neudělala,“ promluvila jsem. Nečekala jsem, že mi bude věřit, odpoutá mě a půjdeme spolu na máslový ležák. Ale doufala jsem, že by mi její náklonnost mohla pomoct, až dorazí skutečné komando. Jo, až tak zoufalá jsem byla. Ale při představě Fénixova řádu, při představě všech těch, které jsem potkala u Weasleyových, jak ze mě budou chtít vymlátit duši, pokud jim neřeknu, co chtějí vědět, mi bylo nekonečně zle. Severus mě zradil. Malfoy mě zradil. Otec mi nepomůže. Jsem v tom, do hajzlu, úplně sama.

„To budete vysvětlovat jiným, Grantová,“ odpověděla mi s povzdechem. Zněl zarmouceně, skoro lítostně, ale když jsem se ohlédla, abych se jí podívala do tváře, její výraz byl kamenný, plný odporu. Možná mě trochu litovala, ale zároveň jsem pro ni byla vrah jednoho z jejích nejdražších přátel.

Za chvíli někdo zaklepal na dveře. Krve by se ve mně nedořezal.

Minerva třesoucí se rukou otevřela a dovnitř se navalily davy. Lupin, Tonksová, Arthur Weasley, Kingsley Pastorek a další, nejspíš členové řádu, které jsem neznala jmény. Profesorů dorazilo také několik, v čele s Křiklanem. Ostatní buď měli jinou práci, nebo tu ani nechtěli být, což mě jen utvrzovalo v tom, že následující chvíle nebudou příjemné. Místnost se během pár minut naplnila tak, že chlad na mé kůži se přeměnil na nepříjemné dusno.

Pohled jsem měla upřený na Brumbálův stůl před sebou a chtělo se řvát. Malfoy mezitím se Severusovou pomocí mizí bůhví kam, ale všichni, kteří by je mohli chytit nebo zastavit, jsou tady a vyslýchají mě. Mě, která jsem, výjimečně, v celé té šaškárně nevinně.

V duchu jsem se snažila zformulovat nějakou strategii. Byla jsem ochotná vydat jim Malfoye a možná i Severuse. Za tu zradu mi zaplatí. Pokud se mi Malfoy dostane do rukou, zabiju ho a nezaváhám ani na okamžik. Lepší otec pro Adriane bude i násada od koštěte. Co ale udělám s otcem? A jak, proboha, dostanu zpátky svoje dítě od Narcissy? Dcery se v žádném případě nevzdám.

„Možná bychom měli přejít k věci,“ odkašlal si Lupin. Neměla jsem odvahu mu pohlednout do očí.

Zmocňoval se mě strach. Neuvěří mi. Možná jsem Brumbála nezabila, ale jsem smrtijed. Jsem Voldemortova dcera. Jim bude jedno, kdo ho doopravdy zabil, když tu budou mít mě. A pokud ne jim, tak ministru kouzel a Dennímu věštci to bude jedno určitě. Skončím mrtvá nebo v Azkabanu bez šance na útěk. Vzpomněla jsem si na mozkomory a vzedmula se ve mně vlna paniky. Jen ztěží jsem udržovala tvář nečitelnou. Kdybych mohla, rozplakala bych se a prosila, aby mě nechali jít. Slíbila bych jim cokoliv na světě, jen abych unikla vězení nebo smrti.

Ale odmítala jsem dát najevo slabost. Nemohla jsem, nešlo to. Znovu jsem si představila tvář své dcery. Tak jako vždy, udělám to pro ni. Ale budu silná i kvůli někomu jinému. Budu silná kvůli sobě.

Pokud mám zemřít, pokud to tak musí být, nedovolím jim vidět mě zlomenou.

„Ujmi se toho, Remusi, prosím,“ pokynul Lupinovi Kingsley. Právě jeho jsem si představovala jako přímou spojku mezi tímhle čajovým dýchánkem a ministrem. On byl, podle mě, můj největší problém a soupeř. Naproti tomu, Arthur Weasley se krčil v rohu společně s Křiklanem. Viděl mě u sebe doma, bavila jsem se s jeho dětmi, měla mě ráda jeho žena. No, teď už asi ne. Jako u jednoho z mála tady jsem si byla jistá, že on by mě už jen kvůli svému svědomí raději nechal jít.

„Dobrá, tak budiž. Jsi Sophie, že?“ dotázal se mě Remus, jako by mě předtím nikdy neviděl. Konečně jsem zvedla hlavu a pohlédla mu zpříma do tváře. Oči měl zakalené, mračil se. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Asi bude jednodušší, když budeme předstírat, že jsme se nikdy neviděli.

„Ano.“

„Je ti šestnáct let, studuješ v šestém ročníku v koleji Nebelvír.“

„Ano.“

„Nastoupila jsi sem teprve letos, že?“

„Ano,“ odpověděla jsem znovu.

„Stojí tu, že jsi byla vyučována doma. Když jsme se ovšem snažili kontaktovat tvého otce, nepodařilo se nám to.“

Ani mě nijak nepřekvapilo, že se snažili kontaktovat mého imaginárního otce.

„To je možné.“

„Proč je tomu tak, Sophie?“

„Táta jezdí často na služební cesty.“

„A co matka?“

„Nemám.“

„Zemřela?“

„Ano.“

Remus se narovnal. Tahle slovní přestřelka mu zatím, podle všeho, nepřinesla nic nového. Zbytek osazenstva v místnosti se tvářil nanejvýš podezíravě. Nejen vůči mně, ale vůči celému výslechu. Dobrá půlka z nich se nejspíš domnívala, že jsem pitomá, ale nevinná. Možná mám ještě šanci.

„Musela jsi být pořádně v šoku, když jsi viděla profesora Brumbála mrtvého.“

„Samozřejmě.“

„Pochopitelně, každý by byl v šoku. Ale pověz mi, pokud jsi nezapříčinila jeho smrt, cos dělala na astronomické věži?“

„Občas tam chodím. Po večerce. Jo, vím, že se to nemá, ale jsem tu nová a není to pro mě snadné. Chodím tam přemýšlet. Přišla jsem tam, abych si provětrala hlavu. Ano, předtím jsem se stavila v kanceláři profesora Brumbála. Měl starost o moje začlenění do kolektivu ve škole, zdálo se mu, že moc mezi ostatní nezapadám,“ odpověděla jsem. Vlastně jsem mluvila pravdu. No, skoro.

„Profesor Brumbál se vždy zajímal o studenty, zvláště pak ty výjimečné.“

„Nejsem ničím výjimečná.“

„Skutečně? A myslel si to i on?“ řekl Lupin s úsměvem. Zarazila jsem se, ale když svou myšlenku nerozvinul, trochu jsem si oddechla.

Pak ale Pastorek praštil pěstí do stolu tak silně, až jsme všichni nadskočili. Upřel na mě ledový pohled.

„Pokud jste tedy nezavraždila ředitele této školy, musela jste něco vidět! Musela jste vidět, kdo ho zabil!“

„A-Ano. Možná ano. Nejsem si jistá, já… Byla tma, byl to jen stín,“ koktala jsem, i když jsem přesně věděla, čí jméno jim předhodím.

„Popište ho!“ přikázal hřmotně. Docházela mu trpělivost a jim všem nejspíš čas. Možná už si i začínali uvědomovat, že pokud nejsem vrahem, tak jim ten pravý uniká. Ano. Konkrétně Kingsley vypadal, že mu Ministerstvo dává pořádně zabrat. Brumbála sice nijak moc v lásce neměli, jak jsem tušila, ale nemohli nechat jeho vraždu neobjasněnou.

„Draco Malfoy. M-Myslím, že to byl Draco Malfoy.“

A bylo to. Tváře všech pobledly a začali se dívat jeden po druhém. Malfoyovci nebyli svatouškové a Lucius byl možná už provařený smrtijed. Těžko říct. Určitě to byla pravděpodobnější volba než já. Ne? Musela být.

Řád se semkl dohromady a já slyšela jen něco z jejich rozhovoru.

„Viděl někdo Malfoye?“

„Určitě nebyl na nádvoří, když Albus zemřel.“

„Najděte ho! Pokud tu je, chci ho mít tady v kanceláři. Pokud tu není, pátrejte po něm!“

Začínal mi padat balvan ze srdce. Několik členů Řádu se zvedlo a bleskově opustilo místnost. Budou pátrat po něm. Ne po mně. Jsem v suchu. Jsem v bezpečí. Dýchalo se mi tak nějak volněji, nehledě na to, že jsem otce své dcery právě udala Ministerstvu kouzel. Radši on, než já. Tak to musím brát.

Když jsem však s uvolněným výrazem znovu zvedla hlavu, Pastorek se netvářil o nic šťastněji. Jeho problémy zdaleka nekončily.

„Jak víme, že nelžeš?“ zeptal se.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedal mi šanci.

„Je mi líto, ale budeme si to muset ověřit,“ pokračoval a vytáhl hůlku.

„Kingsley! Je to ještě dítě! To nemůžete!“ ozvala se Minerva a přistoupila ode dveří blíže ke mně. Začínalo mi to pomalu docházet.

„Je to nezákonné! Copak pro tebe už naše zásady nic neznamenají? Buď realista, Kingsley! Copak si opravdu myslíš, že by mohla být… To nemůžeš myslet vážně,“ ozval se Arthur a vykročil kupředu. Vrtěl hlavou, ale spíš tomu nechtěl uvěřit sám.

„Minerva a Arthur mají pravdu. Nemůžeš tohle použít na nezletilou studentku, je to neetické. Pořád platí presumpce nevinny. Prověříme Malfoye, a jestli se ukáže, že s tím měl co dočinění, vyslechneme jeho,“ doplnil McGonagalovou Lupin. Snažil se mluvit klidným hlasem, ale stejně jsem i přes jeho snahu slyšela paniku.

Pastorek je všechny tři ignoroval. Byl pevně rozhodnutý, jen můj mozek ještě odmítal uvěřit. Oni mají přece být ti dobří.

„Je mi to líto, Sophie. Ale je to nutné. V zájmu Ministerstva budu muset porušit několik pravidel.“

„Co?! To přece…“

„Crucio.“

A pak už byla jenom bolest.

„Přísahám! Přísahám, byl to Malfoy!“ řvala jsem, slzy mi kanuly po tvářích, ruce jsem proti své vůli zatínala do opěradel. Snažila jsem se jakkoliv ulevit bolesti, jakkoliv.

„Co jsi dělala na věži?“

„Já… Já tam občas chodím, řekla jsem vám to, už nic víc nevím! Nic nevím!“ lapala jsem po dechu. Zlomila jsem si už alespoň tři nehty, když jsem drápala po látce křesílka, na kterém jsem seděla. Nejspíš byly krvavé, ale neměla jsem šanci se podívat. Hlavu i krk jsem měla napjaté, nemohla jsem s nimi pohnout. Žebra jako by mě chtěla proděravět skrz naskrz. Chvílemi jsem se dusila a chvílemi jsem měla zase dojem, že mi srdce rozerve hrudník.

„Odkud jsi, Sophie?“

Nedokázala jsem mu odpovědět. Jednak kvůli bolesti, a jednak proto, že jsem si nemohla vzpomenout, odkud mám být. Nemohla jsem přemýšlet, nedokázala jsem nic vymyslet. Chtěla jsem, aby mě zabil, aby to už skončilo. Cokoliv, ale jen aby byl konec.

„Odkud jsi!“

„Kingsley, proboha! Nechte toho, vždyť ji zabijete!“ vykročila proti němu znovu Minerva. „To děvče vám už nic dalšího nepoví! Albus by se nikdy nesnížil k takovému jednání jako…“

„Jako já? Dovolte, abych vám připomněl, že jsme ve válce. Smrtijedi čekají na každou naši chybu. Jak můžeme vědět, že není jedna z nich? Jak můžeme vědět, že nám sem nenasazují své děti? Brumbál je mrtvý, Minervo, a provedl to student – smrtijed. Jsem o tom přesvědčen,“ zpražil ji Kingsley, ale kletba pominula. Zhroutila jsem se na zem a konečně jsem se dočkala možnosti stočit se do klubíčka. Nechtěla jsem brečet, ale přesně to jsem dělala. Cítila jsem se jako v ten den, kdy mě Malfoy znásilnil. Bezmocná, na dně, vyřízená.

„Malfoyům se nikdy nedalo věřit. Není nepravděpodobné, že jsou s Pánem zla spojeni všichni tři, Kingsley. Draco je mnohem pravděpodobnější volbou než Sophie. Horacio potvrdí, jak výborná studentka je,“ přitakával Lupin. Nevím, kde se k té informaci dostal, a bylo mi to fuk.

„Tak mi vysvětlete, proč o té holce nemáme žádné záznamy, nic! Předtím, než přišla sem, nikde ani nezaznělo její jméno. Nebyla zapsaná v žádné anglické mudlovské škole. Prověřovali jsme rodinu. Matka mrtvá, ale po otci ani stopa. Možná Brumbála nezabila, ale rozhodně mi netvrďte, že je to jen obyčejná studentka.“

Na to už McGonagalová ani nikdo jiný nedokázal nic říct a já neměla sílu reagovat. Než jsem se ale nadála, Pastorek mě znova hrubě usadil a namířil na mě hůlku. Možná bych se i začala bránit, ale celé tělo jsem měla malátné, a tak jsem jenom zírala do prázdna, než to zase vyslovil.

„Crucio.“

Vlna bolesti byla očekávaná, ale stejně jsem vykřikla. Dokud mi mozek ještě fungoval, snažila jsem se ji zkrotit, snažila jsem se s bolestí bojovat, ale vedlo to akorát k vysílení. Zdálo se mi, že mé utrpení trvá roky, ale ve skutečnosti to nemohlo být déle než minutu.

„Kdo je váš otec?“

„M-Mudla,“ vykvikla jsem. Ani jsem už nevěděla, jestli je to ta pravda, které jsem se rozhodla při vstupu do školy držet. Na krátkou chvíli jsem otevřela oči. Lupin, Tonksová i všichni měli pohledy obrácené jinam. O Arthurovi nemluvě. Byl otočený směrem ke stěně a připadalo mi, že si chce rukama zakrývat uši. A udělal by to, kdyby to nepovažoval za zbabělé.

Ale stejně ho nechali, aby mě mučil, protože nikdo nevěřil, že jsem úplně nevinná. Nikdo z toho podělanýho Fénixova řádu doopravdy neudělal nic, aby ochránil šestnáctiletou holku.

Nejhorší na tom bylo, že měli v zásadě všichni pravdu. Nebyli hloupí. Mohla jsem je nenávidět, mohla jsem se tvářit, jak jsem chtěla, ale pravdou zůstávalo, že před nimi sedí Sophie Riddle, dcera Pána zla s pověřením zavraždit Harryho Pottera. Tak co jsem čekala? Shovívavost? Opravdu jsem si myslela, že když mě chytí, budou se mnou jednat v rukavičkách jen proto, že jsem mladá? Asi ano.

Byla jsem hloupá.

„A matka?“

„Já nevím!“ řvala jsem a něco mi pod rukou křuplo. Podařilo se mi zlomit opěradlo. Až s jeho absencí jsem si uvědomila svou slabost. Zaťala jsem nehty do stehna a trhla. Pod prsty jsem cítila teplou krev.

„Máte co dočinění s činností smrtijedů?“

„Nemám. Nemám!“ křičela jsem.

„Já vám nevěřím. Ptám se znovu.“

„Nejsem smrtijed, žádného smrtijeda neznám!“

„Tak proč o tobě nikdo nikdy neslyšel, Sophie? Proč ses učila doma? Kdo tě učil? Jak ses dostala do Bradavic?“

Těch otázek bylo moc. Příliš, abych dokázala vymýšlet odpovědi. Nehodlala jsem jim říct pravdu, ale nevěděla jsem, co jim mám říkat jiného. Neměla jsem dost lží, kterými bych dokázala zodpovědět jejich otázky. A docházely mi síly. Možná Minerva nebyla tak vedle s tím, že mě zabijou. Dech se mi krátil, před očima mi tančily hvězdičky a bolest se stávala tím jediným, co jsem vnímala. Jako jednolitá melasa, která se mi přelila přes hlavu a teď mě dusí.

Vzdala jsem to, vzdala jsem snahu o nějakou obranu. Moje tělo bylo stále v křeči, z očí mi tryskaly slzy, aniž bych je mohla ovládat, víčka jsem držela křečovitě zavřená. Neprozradila jsem jim dál ani slovo. Možná bych řekla, že jsem omdlela, ale byla jsem při plném vědomí.

Když bolest ustala, znovu jsem upadla. Proti mučení byl však pád skoro pohlazením. Slyšela jsem mumlat hlasy, slyšela jsem, jak Tonksová řve na Kingsleyho. Teď mě bráníte. Teď mě bráníte, ale když na mě prvně zamířil hůlkou, nechali jste ho, aby ve jménu domněnky mučil šestnáctiletou holku.

Nakonec mě kdosi sebral z podlahy a nesl pryč. Bylo mi fuk, kdo to je, stejně bych se nedokázala bránit. Ale nevěřila jsem jim. Nevěřila jsem Řádu, profesorům, otci, Severusovi, vůbec nikomu. Jedni mě zradili, druzí mučili. Nikdo nepřišel na pomoc.

Někam mě položili, do měkkého. Nejspíš jsem usnula, ale když byly noční můry v mých snech totožné s realitou, jak jsem měla poznat rozdíl?

Když jsem se znovu probudila, necítila jsem nic.

Ležela jsem v místnosti s jediným, zato poměrně velkým oknem, úzkou postelí, stolem a prázdnou knihovnou. Nikde nebyly žádné knihy, papíry ani jiný nábytek.

Pak jsem zvedla hlavu. Na stěně byla pohyblivá kouzelnická fotografie. Okamžitě jsem na ní poznala profesora Brumbála, ještě když byl mladý. No, mladší, pokud se to tak vůbec dá říct. Vousy mu teprve začínaly šedivět. Takže tohle byl nejspíš jeho starý kabinet, když ještě nebyl ředitelem Bradavic, hádala jsem.

Povzdechla jsem si. Mrzelo mě, že zemřel. Že zemřel takhle. Co mi bylo po tom, že to byl otcův nepřítel. Co mi na tom mělo co záležet. Otec a celá jeho banda mě nechali na holičkách. Proč bych jim ještě měla pomáhat?

Po včerejší výživné hodině sbližování s Řádem jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Jsem ještě smrtijed? Platí ještě můj úkol? Možná ano. Stále jsem měla znamení. Stále platil můj slib. Ale žádná z těch myšlenek už ve mně neprobouzela hrdost ani strach.

Musela jsem si konečně přiznat, co jsem. Šestnáctiletá holka, dcera černokněžníka, matka malé holčičky. Nemám ponětí, co dělám, a nejspíš by bylo po všech stránkách lepší, kdybych byla mrtvá. Pro všechny kromě Adriane. Ale jak můžu někdy vychovat svou dceru, když budu neustále pod dozorem Řádu, pokud mě rovnou neuvězní, a nade mnou bude viset gilotina v podobě otce a smrtijedů? Nemůžu. Adriane si zaslouží lepší život než já.

Pohlédla jsem na šaty, které jsem stále měla na sobě. Dala bych duši za nějaké kalhoty a pohodlný svetr. Možná bych o ně mohla požádat, ale dost dobře jsem netušila, cože teď jsem. Jsem tu kvůli zotavení z mučení? Chtěli mi poskytnout veškeré pohodlí poté, co mě jeden z nich málem zabil? Nebo jsem jednoduše vězeň, dokud nenajdou nějaký důvod, proč mě do toho Azkabanu doopravdy zavřít?

Ať tak, či tak, nehodlala jsem tu zůstávat.

Podívala jsem se z okna. Slunce už se znovu blížilo k obzoru, takže jsem musela prospat část noci, celé dopoledne a kus odpoledne k tomu. Nedivila jsem se.

Okno na sobě nemělo mříže, takže půjde rozbít. Sice se pořežu, ale záleží na tom? Konečky prstů jsem měla krvavé, stejně tak pravé stehno těsně nad kolenem. Nějaká další rána už neznamenala vůbec nic.

Teprve až teď jsem se podívala, kam vlastně polezu. Pod oknem byla římsa, na které se budu moct zachytit. Poté už střecha. Byla možná šance, že dopadnu a nic si neudělám, ale na štěstí se poslední dobou spoléhat nemůžu. Sázela bych alespoň na pochroumaný kotník. No, a pokud se nezachytím a skončím vedle, tak je po mně.

Lepší než zůstat.

Napadl mě spásný nápad. Sáhla jsem pod šaty a modlila se ke všemu dobrotivému na tomto světě, aby mi nechali hůlku. K mému překvapení nechali. Nejspíš neměl nikdo chuť se mi hrabat pod šaty. Nebo nečekali, že se probudím tak brzo. Jestli se vůbec probudím.

Nebylo moc času. Když už jsem měla hůlku, jednoduše jsem s ní mávla a okno se roztříštilo. Na nic jsem nečekala. Přehoupla jsem se přes okraj, při čemž jsem si nehezky pořezala dlaně, ale na tom nezáleželo. I když jsem za sebou takhle nechávala krvavé šmouhy. Nohama jsem se zachytila římsy a ruce jsem měla stále jako přilepené ke kamennému okraji okna, takže mě stále bylo možné zahlédnout, kdyby někdo do místnosti vrazit. Nikdo ale nepřicházel. Zvláštní…

Poslouvala jsem se čím dál tím víc na kraj, vítr mi cuchal vlasy a já si zakázala hledět dolů přímo pod sebe. Tam bylo totiž nádvoří. Krok vedle a…

Sotva jsem si to pomyslela, noha mi škobrtla. Neměla jsem moc možností, pokud jsem nechtěla skončit jako placka.  

Skočila jsem.

„Aresto momentum!“ vykřikla jsem, abych zpomalila svůj pád. Skutečně jsem nejspíš letěla pomaleji, ale nic to nezměnilo na tom, že přistání na střeše bylo tvrdé. Navíc byla zkosená, takže jsem se musela ještě brzdit, abych nesletěla přímo dolů. Naštvalo by mě, kdybych se po takovém akrobatickém výkonu zabila pádem hlavou na beton ze tří metrů. Podívala jsem se na místo, odkud jsem skákala. Takhle zespodu to vypadalo jako větší sebevražda, než jsem si původně myslela. Polkla jsem. Proč pořád riskuju svůj krk?

Ze střechy jsem stejně nakonec musela seskočit. Až když jsem dopadla a stála na vlastních nohách, uvědomila jsem si, jak jsem slabá. Téměř se mi podlomila kolena, musela jsem se zachytit sloupu. Proti mému stavu hrál navíc fakt, že musím opravdu rychle zmizet. V šatech a bez mých věcí to půjde hodně těžko, ale v žádném případě nebyl čas se někam pro něco vracet.

A pak jsem to zaslechla.

Studenty. Dav studentů.

Do prdele, hergot… Už jsem vymýšela, kudy vzít roha nebo koho budu muset zabít, abych se probojovala ven, když se v čele celého průvodu zjevila nejen Minerva a Remus, ale i Snape.

Snape si to pochodoval přímo bradavickými chodbami, beze strachu, bez sebemenšího podezření. Jako by se vůbec nic nestalo. Co se to, sakra, děje?

Někteří studenti drželi v ruce svíčku. Pochopila jsem.

Byli na pohřbu Brumbála.

Proto se za mnou nikdo nehonil a nikdo mě nehlídal.

Pří dalším pohledu na Snapea už jsem dál nedokázala držet kamennou tvář. Nedokázala jsem se ovládat. Byla jsem bez sebe vzteky. Byla jsem nekonečně naštvaná na něj, na Draca, na Minervu, na všechny. Proč jsem pořád já ta, která leží bezmocná na podlaze? Proč mně nepřibíhají na pomoc jako tomu patolízalovi Dracovi? Proč se pořád ode mě čeká, že všechno snesu?!

„Reducto!“ křikla jsem a mávla hůlkou směrem k jednomu ze sloupů, který odděloval chodbu od nádvoří. Ten se rozletěl na malé kousky do všech stran.

Celé studentstvo se leklo a většina z nich se začala krýt na zemi. Profesoři, kteří nebyli na zemi spolu s nimi, okamžitě tasili hůlky, ale měla jsem na své straně prvek překvapení. Už jsem se chystala proti nim začít bojovat, protože jsem prostě a jednoduše byla pořádně naštvaná. Nebylo to chytré, ani trochu. Vybouchla jsem a pomalu mi to začínalo docházet, ale potom jeden profesor pokynul ostatním, aby složili hůlky. Sám ji ale dolů nedal.

Snape.

Mířila jsem teď jen a pouze na něj.

A on to věděl. 

Tahle kapitola byla na psaní dost těžká, i proto, že jsem prostě prožívala každou chvíli se Sophie. Myslím, že jsem jí tím zasadila další těžkou ránu do její psychiky a do jejího života, za což se pomysleně omlouvám jak Sophie, tak vám, čtenářům :D Snad jste si kapitolu užili a jako vždy budeme s Carol rády za nějaké ty komentáře a názory :)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 19: